Vítej, návštěvníku!

Tamara

Dojel jsem domů pozdě večer. V domě už bylo ticho. Pokud někteří pacienti přišli, dávno ztratili trpělivost a odešli. Zítra se jim budu muset omluvit, přemýšlel jsem. Zavřel jsem za sebou dveře bytu, jako obvykle jsem se nasměroval k počítači, ale ani jsem jej nezapnul. Pochopil jsem, že nejsem schopen začínat nic nového. Lucka měla pravdu. Nejdříve bych se musel po dlouhé době pořádně vybrečet. Byla to pořádná facka osudu. Možná jsme ji dostali, abychom si nemysleli, že jsme něco víc? Proč to ale musela odnést Hanka? A co teď budeme dělat?

Léčit lidi jako dosud a nechat mafiány na pokoji? Nebo se soustředit na mafii a ostatní lumpárny? Po pravdě řečeno, bylo toho i na dva příliš mnoho. Jediné řešení by bylo rozdělit to mezi více démonů. Ale k tomu musíme zintenzívnit pátrání. Možná nepostačí vyhledávat pouze mezi pacienty, ačkoliv nám dávají hlavy pod čelenky konjugátorů dobrovolně, ale pokusit se být při vyhledávání aktivnější.

Zamyslel jsem se nad tím celou svou kapacitou. Konjugátor dokáže sejmout mozkovou aktivitu jako interferenci několika bodů na hlavě. Démon si z toho dokáže zpětně spočítat vše, co se ve zkoumané hlavě děje. Zachycovat tyto potenciály na dálku, nepotřebovali bychom konjugátor ani přímý kontakt. Znamenalo by to několikanásobně vylepšit citlivost a selektivitu zesilovačů, aby se signály z více zdrojů nemísily. Šlo by to?

Posbíral jsem všechny své znalosti radiotechniky a pokusil se vytvořit si z nich v hlavě přehled. Už někdy v historii někdo něco takového řešil, nebo ne? Pak se mi v hlavě náhle rozsvítilo. Ano, přesně to byl bývalý československý pasivní radiolokační systém Tamara, později přejmenovaný na Věru. Přesně to jsem potřeboval. Citlivé snímače, výpočty koincidence, vyhodnocení pomocí počítače, byť byl malý, polský a strašlivě zastaralý.

Tamara mi však v literatuře chyběla. Musím si o ní něco sehnat, ledaže bych se spokojil s tím, co už o ní vím a pokusil se vymyslet všechno od základů. Nebylo by to lepší? Nebudu přece vyhodnocovat letadla, ale lidské mozky. Zkusil jsem si v hlavě načrtnout schéma potřebných malých, ale citlivých zesilovačů. Citlivé MOSFET tranzistory na vstupech, omezovače napětí, aby to neshořelo pouhým přiblížením lidské ruky, prahové triggery, koincidenční komparátory. A namačkat to na co nejmenší prostor, neboť jich budu potřebovat více. Tři by měly být minimum, ale když jich bude devět, bude to mít mnohem vyšší citlivost.

Nakonec jsem, až kolem půlnoci, přece jen zapnul počítač a všechno pečlivě zaznamenal. Nejen Lucie, ale i já jsme museli uvažovat nejen za sebe, ale i za další démony. Tak jako dala Lucie do svého počítače princip svého osmého smyslu a své výzkumy ohledně genové paměti. Proboha, co ji přinutilo smazat je? Potřebovala místo? Nač? Co bylo důležitějšího než unikátní slibně rozjetý výzkum, jaké se na celém světě nikde nekonají a ani konat nemohou? Odložit něco takového k ledu, na to musela mít hodně pádný důvod! Na čem vlastně pracovala? Nepochlubila se mi, ale neměl bych se divit. Člověk i démon v takových chvílích pouze přemýšlejí jak dál, na sdělování výsledků bude čas po dokončení. Ani já přece v této chvíli nezvedám telefon, abych Lucii oznámil, co všechno mě napadlo ve spojitosti s Tamarou. Co když je to nereálné?

Zapsal jsem ale pečlivě všechno, nejen to, co by se dalo považovat za hotové. Mohlo by se stát cokoliv. Nějaký mafián venku na ulici vytáhne pistoli a prostřílí mě dřív než zpozoruji nějaké nebezpečí. Bylo by asi smutné, kdyby nějaká unikátní myšlenka zapadla na celá staletí. Napadlo mě, že se málo staráme i o naše počítače. Měli bychom si je propojit, aby zničení jednoho z nich nemělo za následek katastrofickou ztrátu dlouhé práce. Luciin počítač je teď například jediné místo na světě, kde je zachyceno tajemství genové paměti. Já mám počítač vylepšený tím, že mám jednu obrazovku v ordinaci a druhou v bytě, totéž platí o mikrofonech k jeho ovládání, ale procesor mám jen jeden a disky rovněž.

Promýšlel jsem druhou variantu tamary, ale první se mi zdála lepší, druhá verze by byla příliš složitá. Zaznamenal jsem ji pro pořádek, ale už jsem v tom nepokračoval. Zkusil jsem jít na to z jiné strany. Což takhle vyslat určité impulsy sám? Tak můžete zkoumat i neaktivní obvody. Dostanete-li je do rezonance, sdělí vám o sobě všechno, ačkoliv jsou samy bez proudu. Třetí schéma bylo nejzajímavější a rozhodl jsem se, že hned zítra zaskočím do Prahy nakoupit potřebné součástky. Po profesorovi mi zbyla obstojná radioamatérská dílna, aspoň ji konečně využiji. Protože noc ještě neskončila, pokračoval jsem vymýšlením plošných spojů. Zapojil jsem i počítač. Ve čtyři hodiny jsem měl navržené desky, v šest vyleptané a připravené. Teď jen nakoupit součástky a oživit.

Nemohl jsem ale odjet, čekala mě povinnost. Otevřel jsem čekárnu i ordinaci. Bylo ještě brzy, první pacienti se budou trousit nejdříve za hodinu.

Abych využil čas, pokračoval jsem i v ordinaci na vývoji nového zařízení. Co potřebuji dál? Ovládání, abych mohl směr i vzdálenost určovat já a ne náhoda. Vzpomněl jsem si včas na články v americkém lékařském měsíčníku, popisovaly senzory, které později umožnily primitivní ovládání myši počítače pouhou myšlenkou. Ano, i to už někde vyřešili, stačilo najít správná data. V tom článku byl všeobecný popis bez schémat, ale to byl detail.

Konečně přišli první pacienti. Dvěma prvním jsem k jejich i mé radosti oznámil, že léčení je úspěšně u konce a už ke mně nemusí chodit. První byla rakovina, ale nádory se rozplynuly a příznaky zmizely, druhá pacientka byla původně beznadějná cukrovkářka, ale teď jedla cukr bez omezení a bez obtíží. Dříve měla hrozně ráda sladkosti, pak byly pro ni nedostupné asi jako Mount Everest a teď si mohla zase dát dortíček k oslazené kávě... Jen jsem ji žertem upozornil na nebezpečí, že prolomí váhu, nebude-li se krotit. Mohl jsem být ale spokojený.

„Nebojte se, pane doktor,“ rozplývala se. „Ztloustla bych i jako cukrovkářka, ale už jsem se naučila co s tím dělat a jak nekulatět. Chce to jen hodně pohybu. Ale vám jsem na oplátku něco přinesla, že jste mě té bestie zbavil!“

Vytáhla z tašky velkou kulatou krabici s dortem vlastní výroby. Nahoře trůnila marcipánová injekční stříkačka. Trochu mě tím dojala, doktorům se sice stává, že je pacienti zahrnou vděčností, ale není to pravidlem.

Následující pacient ale zbystřil mou pozornost víc než pokročilá leukémie. Rozpíchané ruce, nepřítomný pohled, mátožný vzhled. Opět heroin. Mladý chlapec, naprosto bez chuti do života. Přivedl ho otec, prý přímo z Prahy.

Vyšetřoval jsem ho mlčky a dlouho. Neustále se přitom bláhově utvrzoval v úmyslu všechno zalhat, ačkoliv jsem o jeho přiznání nejevil zájem. Netušil, že už od něho v té chvíli všechno vím. Zapamatoval jsem si polohu všech brlohů, kde bylo snadné přijít k tomu špinavému zboží, naučil jsem se tváře i přezdívky desítky dealerů. Až úplně na závěr jsem mladému Evženovi vytvořil dvě domény, které ho závislosti na heroinu dokonale zbaví a znechutí mu drogy natrvalo.

Evžen byl v podstatě snadný případ díky otci, který ho ke mně doslova přivlekl. Tím ho v podstatě zachránil. Pro většinu lékařů je drogová závislost těžkým oříškem, ale ne pro mě. V této chvíli mi nešlo o něho, nýbrž o další oběti drog. O ty, které za mnou samy nepřijdou.

Vypadalo to na další noční akci, opět až na druhém konci Prahy. Neměl bych zavolat Lucii? Dohodli jsme se před každou akcí to udělat, ve dvou se můžeme lépe zajišťovat. Rozloučil jsem se s Evženem i jeho tatínkem a povzbudivě jsem prohodil, že syn začne nový život. Na synovi bylo vidět, že si z mých slov pranic nedělá, netušil ale, co se za nimi skrývá. To pozná při další dávce, bude-li mít pochybné štěstí, aby ji sehnal. Od dosavadních dodavatelů už nikdy nic nesežene.

Pacientů bylo méně, takže jsem v poledne skončil. Rozhodl jsem se zajet si nejprve do Prahy pro součástky. Auto jsem měl opravené, ale pro jistotu jsem jeho motor tak netýral, musel jsem mu přiznat, že byl staršího data výroby. Nemusel jsem se řítit neustále stošedesátkou, i stovkou to ubíhalo rychle a nemusel jsem řešit problémy s policií. Zejména teď, když se na mě chystali jako na podezřelého.

Úspěšně jsem nakoupil a vrátil se. Do večera jsem stihl osadit a oživit čtyři zesilovače. Teprve pak jsem se rozhodl zavolat Lucku. Nečekal jsem ani vteřinku, měla telefon neustále u sebe. Sykl jsem na ni, že jsem objevil další drogovou síť a že se na ni chystám.

„Budeš muset jít sám,“ sykla Lucie. „Dnes v noci s tebou nemohu. Půjdeš i beze mne?“

„Půjdu,“ sykl jsem překvapeně.

Neřekla mi ani důvod, proč nepůjde. Zrušil jsem spojení. Dobrá, jdu tam sám, řekl jsem si. Ale po všech stránkách se na to lépe připravím.

Opět jsem si začal zvyšovat citlivost očí. Bylo to výhodné. S tmavými brýlemi na očích jsem ve tmě viděl stejně jako ostatní bez brýlí. Jakmile jsem brýle sundal, soupeřily se mnou jen kočky a sovy. Ve spojení se sluchem netopýrů jsem se orientoval v noci jako ve dne. Aby mě nikdo nepoznal, měl jsem černou kuklu přes obličej. Málo platné, chystal jsem se překračovat zákony a nic na tom neměnilo, že naše akce byly spravedlivé. Férštajnova vila, i když to zatím vypadalo dobře, byla pro mě varováním. Připravil jsem si navíc některé komplikovanější domény, abych tentokrát nemusel improvizovat. Už by stálo za to dát našim doménám nějaký spravedlivý základ.

Vyjel jsem kolem desáté hodiny večer. Jel jsem opatrně, nikde jsem nepřekračoval povolenou rychlost. Nepotřeboval jsem další konflikty s dopravní policií. Zaparkoval jsem na parkovišti kilometr od diskotéky, kde jsem chtěl začít. Kromě diskotéky se tam totiž velice čile prodával heroin.

Nepřišel jsem se bavit, nemínil jsem ani platit vstupné. Nejprve jsem sykl na pořadatele u vchodu. Oba současně o mě ztratili zájem, jako kdyby mě neviděli. A bylo tomu tak, od té chvíle jsem pro ně neexistoval. Mohl jsem kolem nich projít, aniž by mě kontrolovali, ale musel jsem jim včas uhnout, kdyby se pohnuli mým směrem. Vklouzl jsem kolem nich dovnitř. Zábava už byla v plném proudu, rovněž dealeři se činili. Zpozoroval jsem mezi nimi dvě známé tváře a okamžitě jsem na prvního zaútočil. Bootstrap a hypnóza. Jako ve snu vstal od stolečku a vyšel ven před budovu.

„Hej, na okamžik,“ oslovil jsem ho, když se před vchodem udiveně rozhlížel. První doména se totiž rozplynula a on ani nevěděl, proč sem vlastně vyšel.

„Chceš taky šleh?“ díval se na mě nedůvěřivě. Nepatřil jsem mezi jeho zákazníky, proto byl opatrnější než obvykle. Opatrnost byla namístě, ale na mě nestačila.

„Nechci,“ ujistil jsem ho. „Chci něco jiného. Přestaneš to svinstvo prodávat, rozumíš?“

„Ses zbláznil!“ vyhrkl. „Mám to tu jasně domluvené a vám snad taky platím správně.“

„Asi mi nerozumíš, chlapče,“ pokračoval jsem. „Nepatřím k těm, kterým platíš, ani k jiné bandě. Nemám s vámi vůbec nic společného. Jen ti oznamuji, že dnes s drogami končíš. Vyjadřuji se dost jasně?“

„Tobě se to nelíbí?“ ohradil se. „Tak si toho nevšímej.“

„Nerozumíš mi,“ usmál jsem se. „Ještě jsi nepochopil, že nejsem člověk, ale démon?“

„S pohádkami na mě nechoď,“ vyprskl pohrdavě.

Sykl jsem na něho další halucinaci. Štěrbiny jeho očí se náhle rozšířily hrůzou. Věděl jsem, co vidí. Změnil jsem se pro něho v hrozivou bytost staroindického rákšasa s lidským tělem, tygří hlavou, s hady místo vlasů, vyceněnými tesáky a rohy.

„Démonům neodporuj,“ pokračoval jsem o oktávu hlubším hlasem. „Dám ti teď vybrat, ale je to tvá poslední šance, poslední příležitost změnit svůj osud.“

„Kdo... jste?“ vyhrkl s děsem. Dokonce mi začal vykat.

„Vidíš mě snad jasně,“ odtušil jsem. „Nesetkal ses nikdy s démonem, vím. Na každého ale dojde, dnes došlo na tebe. Máš teď před sebou dvě možnosti. První, zničíš všechny drogy, nejen co máš u sebe, ale všechny, rozumíš? Tím získáš právo žít ještě jako člověk. Druhá cesta je ta, po které jdeš v této chvíli. Budeš dál šířit zlo v těch malých psaníčkách, ale staneš se mou kořistí. Pamatuj si, my démoni neuznáváme amnestie. Skončíš dřív než si myslíš a budeš pak odkázaný na milost lidí kolem tebe, protože oslepneš a budeš žít hůř než pes.“

„Ale to přece...“

„...není možné, chceš snad říci?“ zašklebil jsem se na něho. V jeho očích to byl děsivý škleb, hodný démona. „Neslyšel jsi o takových jako jsi ty, kteří dnes žebrají na chodníku s bílými holemi? Moc se o nich neví, ale to neznamená, že nejsou. Nás démonů není v Čechách mnoho, aby se o nás vědělo. Ale jsme tady a ty ses dnes setkal se mnou, abys dostal poslední šanci.“

„Ale to nejde,“ namítal skoro žalostně. „Musím odevzdat tržbu, jinak by mě skřípli...“

„Odevzdávat tržbu? Myslíš, že ještě budeš mít kam a komu ji odevzdávat? Ujišťuji tě, že nebudeš mít komu ty špinavé peníze předat a další zboží od dodavatelů nedostaneš. Nechápeš, že dnes oběhnu všechny tvé známé? Všem se dostane spravedlnosti.“

Zasyčel jsem na něho jednu z nejsložitějších domén, jaké jsem až dosud vymyslel. Několik logických podmínek, příznaků a algoritmů. S jediným výsledkem. Když někomu za peníze prodá byť jen jedinou dávku drogy, destrukční část domény ho během několika minut oslepí.

Lucie by se určitě přimlouvala i za podmínku, při jejímž splnění by se ta pohroma zmírnila. Dal jsem mu ji, dokonce velmi jednoduchou. Jeho oslepení nebude trvalého charakteru. Potrvá jen měsíc, pak zase začne vidět. Doména v mozku mu ale zůstane aktivní. Až někomu dalšímu prodá sebemenší množství jakékoliv drogy, oslepne znovu a každé oslepení bude trvat dvojnásobek předchozího. Při druhém pokusu dva měsíce, při třetím čtyři.

Bylo to mnohem mírnější, než co jsem používal dosud. Co ale bylo účelem? Zničit ty lidi? Považuji je opravdu za krysy? Anebo jim umožnit vrátit se mezi ostatní? Strašlivá zkušenost, jakou je krátkodobé oslepení, by měla stačit každému. Ale kdo se napravit nedá, brzy pozná neúprosný charakter geometrické řady, vložené do jeho domény. Po pátém pokusu to budou tři roky, ale i pak bude mít možnost nechat toho. Jinak ho čeká šest let slepoty a pak už dvanáct... to bude zřejmě už jen pro nejzatvrzelejší.

Přistoupil jsem k němu a nakrátko mu nasadil čelenku, abych poznal jeho zásobovatele. Stačil okamžik, pak jsem opět odstoupil. Tahle chvíle z jeho života zmizí bez nejmenší stopy.

„Pamatuj, dostal jsi poslední varování. Rozhodni se. My se zařídíme, jak zase my uznáme za vhodné. V této podobě mě už nikdy nespatříš.“

Sykl jsem druhou halucinaci. Před očima zděšeného dealera jsem se rozplynul. Kdyby se rozhodl vrátit do sálu, musel bych mu ustoupit s cesty, protože by mě neviděl. Nijak se ale k tomu neměl. Tušil aspoň, že se stal obětí halucinace? Těžko, byla příliš realistická. Ale postačí k jeho přesvědčení?

Nemínil jsem se s ním dál zdržovat. Vklouzl jsem opět do sálu, vyhledal dalšího prodavače smrti a stejným stylem jsem ho vyvedl ven. Situace se opakovala s tím rozdílem, že se chlap chtěl na mě vrhnout a stačil vytáhnout nůž, který mu ale vypadl z ruky. Jeho doménu jsem pohotově rozšířil o nezvládnutelné křeče pravé ruky. Prsty se mu samy sevřou v pěst, nepovolí ani násilím a ani lékař mu s nimi nepomůže. Navíc do deseti minut oslepne. Obojí ho za týden přejde, ale doména vybavená geometrickou řadou mu zůstane, takže s drogami má konec.

Smrtelně vyděšeného chlapa jsem nechal před budovou. Ani jeho jsem neušetřil pohledu na rozplývající se postavu, jenže tenhle měl více důvodů uvěřit, že se mu to nezdálo. Vrátil jsem se opět do sálu. Přisedl jsem k veselé partě ve stínu jednoho stolu a nenápadně se přitom zmocnil jednoho zdrogovaného mládence. Nebylo na nás vidět, nasadil jsem mu tedy konjugátor a bleskem přehlédl jeho myšlenky. Mladík své zboží nenakupoval u těch dvou, které jsem před chvilkou vyřídil, takže jsem rázem odhalil dalšího prodavače heroinu. Mladíka jsem trochu poznamenal, standard pro oběti jsem měl připraven dávno. Malátně se zvedl, ale na záchod, kam měl původně zamířeno, nedoběhl. Začal zvracet tam co byl, sotva se stačil otočit proti stěně. Kupodivu to nikomu nepřišlo divné, ostatní ho jen obcházeli.

Mezitím jsem se přitočil k dalšímu dealerovi. Na první syknutí ztratil vůli a následoval mě ven, kde se ovšem první krátkodobá doména rozplynula. Zopakoval jsem mu scénku s indickým rákšasem, ale tak-tak jsem stihl zareagovat. Chlap na mě tentokrát vytasil pistoli, použít ji ale nestačil. Vypadla mu náhle z ruky.

„Chceš odporovat démonovi, hlupáku?“ zachechtal jsem se mu do očí. Implantoval jsem mu stejnou doménu, jako jeho předchůdci. Navíc jsem se shýbl a zdvihl jeho pistoli.

„Takové hračky nepatří do rukou lidem jako jsi ty,“ řekl jsem sveřepě. Halucinace mizení do obláčku jisker se týkala nejprve pistole a až pak jsem mu zmizel i já sám.

Vrátil jsem se ještě jednou na diskotéku, ale pohyboval jsem se jen ve stínu na okraji sálu. Ještě pěti zdrogovaným jsem pomohl od závislosti i od obsahu žaludku, neboť jejich domény začaly působit hned po vytvoření. Ale žádného dalšího prodavače bílé smrti jsem nezaregistroval, ačkoli po nich mezitím nastala na několika místech poptávka. Tato diskoška proběhne, bohudík, bez heroinu. Snad jejím účastníkům postačí bavit se opravdu jen hudbou a tancem.

Zamířil jsem k dalšímu podobnému podniku. Dodavatelé mi neutečou, ale diskotéky do rána nepotrvají. Musel jsem si pospíšit, než zábava skončí. Naštěstí jsem si pamatoval, kdy jsou které podniky v činnosti a ani neležely daleko od sebe. Kolem druhé hodiny po půlnoci jsem měl všechny za sebou, včetně devatenácti prodavačů drog. Jeden podnik se položí, neboť role prodavačů drog zastávali majitel baru a jeho pomocníci. Musel jsem odtud odcházet ve spěchu, než vypukne panika.

Uvažoval jsem, kterým směrem se vydat nejdřív, abych se pohyboval co nejúsporněji. Měl jsem čtyři adresy, kam jednotliví dealeři chodili pro zboží a věděl jsem, jaké kde mají zabezpečení.

Začal jsem u dodavatelů, kde jsem očekával snazší pořízení. Jen jeden z nich používal kamery u vchodu do vily. Nechal jsem si ho na konec, ale naštěstí to u něho proběhlo stejně hladce, jako u ostatních. U nikoho jsem se nezdržel. Všechny jsem během půl vteřiny ochromil, spojil se s nimi konjugátorem a dozvěděl se, co jsem potřeboval vědět o dalším pokračování jejich drogové sítě.

Také rozhovor s démonem byl teď kratší. Dozvěděli se, co jim dávám za vinu a jak vyváznout bez exemplárního trestu za jejich zločiny, ale jinak jsem k nim byl nesmlouvavý. Dva z nich se mi postavili, zaútočili na mě a oslepli na místě. Pod hypnózou mi všichni odevzdali hotové peníze i své kreditní karty včetně hesel. Pak následovala doména, která jim dovolí žít slušně jako lidé jen když se vzdají drog. Předpokládal jsem, že většina stráví několik tmavých měsíců bez očí, než přijdou na to, že by to měli brát vážně, ale už jsem cítil, že ta cesta je správná. Ne definitivní tresty, ale podmínečné, ovšem se stoupající tvrdostí. Trest musí navíc přijít neodvratně a krátce po prohřešku, což moje domény splňují. Musím s tím seznámit Lucii, určitě bude souhlasit.

Vrátil jsem se domů až kolem deváté hodiny ranní. Právě včas, abych ještě zachytil některé pacienty. Většina jich ztratila trpělivost, ale několik vytrvalců jsem ještě zastihl. Rychle jsem se jim omluvil a otevřel čekárnu.

Přece jen bych si měl asi pořídit sestru, uvažoval jsem. Ta by v takové chvíli pozvala pacienty do čekárny a mohla by je informovat, kdy asi přijdu. Mohl bych jí to třeba sdělit telefonem, nebo jí nechat vzkaz. Jenže k čemu by mi byla sestra? Zdravotní hledisko mohu nechat stranou, žádná zdravotní sestra nemá ani tušení o tom, jak vlastně léčí démon. Tedy spíš nějaké děvče pro administrativní účely? Jenže to by se musela naučit ovládat můj počítač, který se normálním lidem jeví jako starý a neovladatelný. Něco v tomto směru musím vymyslet, jinak se na mě pacienti začnou dívat jako na nespolehlivého, pokud se to už v této chvíli nestalo.

Na druhé straně, neměl bych to hodit za hlavu? Zázračnému lékaři to snad projde. Kdo ode mne odejde k jinému doktorovi, bude toho nejspíš brzy litovat.

Nejprve jsem krátce zavolal Lucii, abych ji ujistil, že akce proběhla v pořádku. Kdoví, mohla by se strachovat, aby se mi něco nepřihodilo.

„Věděla jsem, že to zvládneš,“ sykla na mě, když jsem ji naší rychlořečí pozdravil a řekl, že je všechno v pořádku.

„Mám pro tebe smutnější zprávu,“ pokračovala. „Policie včera večer objevila tělo Hanky.“

Zůstal jsem jako opařený.

„Víš,“ sykla Lucie po chvilce, „sama jsem je na to místo uvedla. Přesněji, vsugerovala jsem jednomu pacientovi, jinak vášnivému houbaři, že kdosi bájil o houbách právě na pokraji lesíka, co leží Hanka. A on ji tam našel. Proto jsem nemohla jít s tebou. Čekala jsem, jak to dopadne.“

Chvilku jsem zarytě mlčel. Připadalo mi to jako nečekané bodnutí špendlíkem pod nehet do nezhojené rány. Dalo by se to přirovnat i k říznutí hranou papíru. Ta rána se ještě nestačila zahojit. Bolela až někde u srdce, kde si to nejen člověk, ale ani démon nemůže pofoukat.

Mlčel jsem.

„Víš, Vlasto, nemohla jsem ji tam nechat,“ omlouvala se Lucie. „Uznej, bude lepší, když i podle všech zvyklostí pohřbí, než aby tam jen tak ležela... Víc jsme udělat nemohli. V takovém případě je lépe dát věcem volný průběh.“

Přerušila hovor. Trval přesně vteřinu. Chvíli jsem ještě držel telefon v ruce, pak jsem jej zastrčil do kapsy a pozval jsem do ordinace prvního pacienta.

Pacientů bylo ten den málo, byl jsem nimi hotov dříve než jindy. Nevadí, zamkl jsem ordinaci a zamířil do svého bytu, kde mě čekala jiná, také velice zajímavá práce. Rozestavěná tamara, přesněji pasivní lokátor lidských mozkových procesů. Zamkl jsem se a pustil se do práce. Nešel jsem na oběd ani na večeři, ale rovnou jsem začal.

Nejprve jsem kalibroval zesilovače. Vzhledem k tomu, že nenajdete dvě zcela shodné radiotechnické součástky, všechny přístroje vykazují alespoň minimální rozptyl hodnot. Zpravidla se to řeší dolaďováním. V tamaře bylo ladicích míst málo, ale v každém z devíti zesilovačů se nacházela dvě. Jejich seřizování mi zabralo několik hodin, ačkoliv jsem na tom pracoval s plným soustředěním. Následovalo dotahování koincidence a řiditelnost směrování čidel. To bylo nejtěžší, ale to už jsem viděl výsledky.

Tamara potřebovala k vyhodnocování čelenku kolem hlavy, shodnou s čelenkou konjugátoru. Druhým prvkem byl pás, řídící směrování příjmového vektoru. Ten jsem musel nosit na krku, připomínal sice psí obojek, ale pod rolákem to nemuselo vadit. Ostatní bylo na zádech a ramenou. Chvíli mi trvalo, než jsem se naučil ovládat směrování. Vektor příjmu neustále uhýbal, než jsem přišel na závislost, jaká v tom je. Naštěstí stačilo otočit polaritu sudých zesilovačů v koincidenčním modulu. Konečně jsem krátce před půlnocí poprvé nasměroval tamaru na živý objekt, poloopilého chlapíka, vrávorajícího ulicí. Zachytil jsem ho a aniž bych se o to snažil, měl jsem ho stále zachyceného, ačkoliv všelijak vrávoral a cik-cak se motal.

Myšlenky toho muže samozřejmě nebyly nic spasitelného. Byl to jeden místní ožrala, jakých potkáváme po našich městech i vesnicích tisíce. Neškodný tlachal, hrající si na hrdinu, kterému alkohol dává příležitost aspoň ve vlastních očích vyniknout nad ostatními. Horší bylo, že jsem ho ještě nikdy neměl v ordinaci, ale teď jsem přesně věděl, že ten chlapík doslova bojuje o každý den svého života. Měl játra v rozkladu a ještě jim den co den dával těžké alkoholové rány. Měl by se začít léčit, vystřízlivět a seřídit játra, dát jim čas aby se vzpamatovaly! A on je ničí!

„Haló, pane Kouřil,“ zavolal jsem na něho z okna. „Pane Kouřil, nebolí vás játra?“

„Kdo to... co mi chcete?“ zablekotal oslovený. „A co ti je do toho, mladej?“

„Jsem doktor, poznám to,“ ujistil jsem ho. „Měl byste mě navštívit a něco s tím udělat.“

„Poslouchej, mladej, trhni si nohou,“ řekl pan Kouřil.

Je sice neetické léčit někoho proti jeho vůli, ale řekl jsem si, že si to se svým svědomím nějak vyřídím. Sykl jsem a pan Kouřil znehybněl. Seběhl jsem po schodech dolů a nasadil jemu a sobě na hlavu čelenku konjugátoru. Tamara se osvědčila, ale byla jen jednosměrná, nedovolovala zasahovat do snímaného mozku, jako konjugátor.

„Počkejte okamžik, pane Kouřil,“ řekl jsem a zaposlouchal se do jeho malého mozku. Páni, to bylo zhuntované tělo, takové jsem už dlouho neviděl! Ale měl jsem už možnost léčit i horší případy. Kdyby nic jiného, trochu jsem pana Kouřila povzbudil. Kdyby dva až tři dny nepil, možná by se uzdravil úplně, ale to bych ho musel zdržovat od chlastu pod zámkem. Znechutit mu alkohol úplně? To by možná pomohlo, ale musel bych to udělat jindy anebo mu pracně z vědomí vymazat, že jsem s ním tady manipuloval.

„Odvedu vás domů, vždyť ani nedokážete jít rovně,“ nabídl jsem mu pomoc. Kupodivu neprotestoval. Pomyslel si sice něco ne moc lichotivého o potrhlých doktorech, ale dělal jsem, jako bych to přeslechl. Vlastně to ani neřekl, jen si to myslel. Odvedl jsem ho před jeho dům a přátelsky jsem se s ním rozloučil.

Bylo to ovšem něco úžasného. Napadlo mě, že tak objevím každého nemocného dřív než přijde do ordinace s rozvinutým problémem. Ale také mi došlo, že mohu odhalit každého dealera drog, kterého potkám. Nepotřebuji je pracně vyhledávat po různých diskotékách a spěchat, aby se síť nerozpadla dřív, než ji vypátrám a zlikviduji.

Tamara udělá z démonů jasnovidce, kteří čtou myšlenky svých bližních na dálku. Až mě trochu zarazilo, že mě to vůbec napadlo, možná můžeme odhalovat nejen spáchané, ale i chystané zločiny. Ne zločince trestat až po vraždě, ale včas jí předejít.

Vytáhl jsem telefon, ale uvědomil jsem si, že je dávno po půlnoci. Lucie přece v tuto hodinu pokojně spí, ačkoli by jako démonka spát nemusela. Ale vysvětlete to rodičům patnáctiletého děvčete... Nezbylo mi, než to nechat na ráno.

Zkoušel jsem zatím něco jiného. Teď v noci většina lidí spala, měl by být kolem dokola klid. Nebylo tomu tak. Tamara zachycovala činnost lidských mozků neustále. Když jsem ji od některého odtrhl, okamžitě se přichytila na jiný a udržet ji, aby nezachycovala žádný, bylo téměř nemožné. Lidé kolem spali, ale jejich malého mozku se to netýkalo, musel přece řídit funkce těla nepřetržitě. Ve velkých mozcích zase probíhaly sny; někdy bouřlivé, jindy jednoduché. Co se tady každou noc odehrávalo vysněných příběhů! Většinu snů přitom lidé zapomenou a ani si je neuvědomují.

Já jsem také odpočíval. Seděl jsem v pohodlném křesle, na hlavě tamaru a lovil jsem po okolí, jako rádioví amatéři bloudí po rádiových vlnách celého světa a počítačoví nadšenci se také tak náruživě brouzdají po internetu.

Zjistil jsem té noci pár pozoruhodných faktů. Téměř vůbec jsem nezachycoval zvířata. Musel jsem se hodně soustředit, abych zachytil kočku, kterou jsem viděl běžet přes ulici. Bylo zajímavé sledovat její cestu, lovecké rozechvění a chuť na myší krev, ale sotva přeskočila nízkou zídku do nejbližší zahrady, zmizela mi. Zato lidské mozky jsem zachytil i skrz několikeré zdi a když se to stalo, dalo mi práci odtrhnout se od sledovaného. Tamara dokázala zachytit i vzdálené mozky, pokud byly něčím zajímavé. Intenzívní strach, velká vášeň, to byly výkřiky do éteru, zřetelné na velkou dálku. Blízké zdroje jsem v klidu sledoval dlouho, vzdálené se objevovaly a mizely podle intenzity myšlení a prožitků. Nicméně jsem zachycoval další a další. Pozdně noční milence v objetí, divoké sny spících, ale i smrtelný strach spojený s nesnesitelnou bolestí od ostrého nože. Zaostřil jsem se na tento zdroj rychle, jak to jen šlo a spatřil jsem tvář, zkřivenou nenávistí, tvář vraha i nůž v jeho ruce, jímž právě prořízl hrdlo své oběti...

Stal jsem se nečekaným a náhodným svědkem – vraždy.

Vyskočil jsem z pohodlného křesla, zamkl byt a seběhl na dvorek k autu. Ve tři hodiny po půlnoci město klidně spalo. Za malou chvilku jsem se řítil stošedesátkou po silnici na Prahu. Silnice byla pustá, mohl jsem si to dovolit.

Tamara byla zaměřená na vraha. Přemýšlel, jak se zbavit chladnoucího těla. Obětí byla jeho vlastní žena a důvodem kruté vraždy milenka, která o ničem neměla ani tušení a mohl jsem ji tedy ze svého zájmu vynechat.

Mrtvé tělo je problém většiny vrahů. Každý s tím musí něco udělat, nechat mrtvolu na místě vraždy znamená poskytnout čerstvou stopu policii a vystavovat se nebezpečí prozrazení. Můj vrah v této chvíli horečnatě přemýšlel. Zakopat ji? Na pozemku rodinného domku nebyl před pátráním žádný kout dostatečně bezpečný. Odvézt mrtvolu? Ale kam? A kromě toho, kdekoli by ji mohl někdo najít. Co bude následovat? Identifikace mrtvé, soustředění pozornosti na něho, byl by přece prvním podezřelým. Kam by bylo možné ukrýt tolik kilogramů masa a kostí? Otřásl jsem se, když jsem zaregistroval tu myšlenku, ale pro vraha tělo oběti skutečně nepředstavovalo nic víc.

Netušil, že vzdálenost mezi námi se rychle zkracuje a za několik minut už nebude čelit problému mrtvého těla, ale něčemu tisíckrát horšímu.

Démonovi.

Zastavil jsem s autem stranou od domu vraždy. Ulice byla tichá, jak bývá obvyklé ve čtvrt na čtyři ráno. Zamířil jsem přímo k vrahovi. Bydlel v rodinném domku na kraji Prahy, to nebylo nic neobvyklého. V hlavě mi utkvěla omšelá žlutá omítka, švestky v zahradě a zrezivělá branka. Prošel jsem zahradou, všeobecným psím bootstrapem zpacifikoval psa, který se s vyceněnými zuby na mě hnal a měl v úmyslu kousat, takže ani neštěkal. Pes si lehl na přední pracky a usnul, já jsem pokračoval dál. Zamčený hlavní vchod... dobrá, oběhl jsem dům a protože zadní vchod byl rovněž zamčený, protáhl jsem se pootevřeným okénkem na záchod. Ještě jsem se pro jistotu zaposlouchal, ale v domě jsem rozpoznal jediný dech... dech vraha. Vyšel jsem hbitě na chodbu a jako duch vstoupil do ložnice.

Vrah byl starší, ale dosud pohledný chlap. Právě vyvlekl mrtvou ženu ze zakrvácené postele na podlahu. Nepočínal si dobře, takové množství krve z postele snadno neodstraní.

„Nechte toho, pane Zajíček,“ oslovil jsem ho zřetelně.

Krve by se v něm po těch slovech nedořezal. Prudce se ke mně otočil. Zjevil jsem se za ním jako přízrak. Nevšímal jsem si řeznického nože na nočním stolku v dosahu jeho ruky, ačkoliv útok na mě bylo to první, co ho napadlo, a pokračoval jsem.

„Myslíte si že zahladíte stopy a budete si klidně užívat se slečnou Šaflovou? Mýlíte se.“

„Kdo jste?“ vyhrkl a nenápadně se sunul ke stolečku.

„Démon,“ řekl jsem klidně.

„Na žádného boha ani na peklo nevěřím!“ opáčil zprudka.

„To nerozhoduje,“ ujistil jsem ho. „Víra nemůže napravit vaše činy. Zabil jste svou ženu sotva před čtvrt hodinou.“

„Co tady vůbec děláte?“ osopil se na mě. Dosáhl zatím svého a držel teď v ruce za zády veliký nůž, zatímco já jsem byl v jeho očích bezbranný. Netušil, že jen zdánlivě.

„Plním svou povinnost,“ ujistil jsem ho. „Nemyslete si, že vražda vaší ženy je záležitostí vás dvou. My démoni do toho také máme co mluvit.“

Věděl jsem, že na mě v té chvíli vyrazí s nožem, věděl jsem to dokonce dřív, než se k tomu sám odhodlal. Démon se zapnutou tamarou má při takovém střetnutí příliš velké výhody, ani mě to proto nevzrušovalo. Nůž vychýlený mou rukou prolétl neškodně kolem mé hlavy. Následovala protiakce – chvat z jiu-jitsu. Pan Zajíček opsal vzduchem půloblouk a dopadl na zakrvácené lůžko své ženy. Byl teď mnohem více od krve než předtím.

„Nemůžete mi ublížit, pane Zajíček,“ řekl jsem beze stop vzrušení v hlase. „Máte před sebou démona, ne člověka.“

„Co po mně chcete?“ vstával trochu otřesen. Nicméně nůž svíral stále a byl odhodlán použít jej. Věděl jsem to možná lépe než on sám.

„Zdá se vám divné, že démon chce spravedlnost? Je tomu tak a nedělejte si naděje. Zavraždil jste ženu a budete potrestán.“

„Kdo vám k tomu dal právo?“ zavrčel vztekle. „Proč chcete trestat mě a jiné ne?“

„Na právo se neodvolávejte,“ zavrtěl jsem lehce hlavou. „Neřídíme se lidskými zákony. Máme jiná hlediska pro zločiny a používáme i jiné tresty. Trest si zasloužíte, jste vrah. Démonů je na světě málo na to, aby stačili postihnout všechny zločiny, které se ve světě odehrají. Ale ty, co stihneme, trestáme spravedlivě. Máte prostě smůlu, vyšlo to na vás.“

„Chcete mě zabít? Zkuste to!“ napřáhl výhružně nůž. V jeho myšlence se objevila chuť bojovat o svůj život do poslední kapky krve a nevzdat se bez odporu.

„Vyhrožovat démonům? Směšné!“ odmítl jsem. „Nebudu s vámi bojovat, pane Zajíček. Nebylo by to rytířské, ačkoliv i ten pojem je lidský a nám cizí. Jakékoliv akce démonů proti lidem jsou příliš jednostranné. Používáme jiné možnosti. Oslepím vás. Stačí mi jediné slovo. Bude to správný trest pro vraha jako jste vy. Zbytek dokoná obyčejná lidská spravedlnost. Jako slepý nedokážete tělo své ženy ukrýt a policie vás rychle usvědčí.“

Tady už nebylo místo na podmíněné tresty. Co je to měsíc slepoty za zmařený život člověka? Vrah je o pořádný stupeň horší než pouhý dealer drog. I když oba mají co do činění se smrtí, dealer drog k tomu potřebuje spoluúčast oběti a proto musí být trest pro vraha přísnější.

„Svedu to na vás!“ vybuchl.

„Zkuste to,“ přikývl jsem. „Tím si můžete zvolit místo, kde strávíte zbytek života. Buďto ve vězeňské nemocnici nebo v blázinci, obojí je stejný trest a obojí nám postačí. Máte už jen tuto možnost volby, ale uhnete-li Skylle, spolkne vás Charybda. Vidím, že starořecké báje neznáte a nevíte oč jde. Nevadí, česky se to řekne z bláta do louže.“

„A není to jen plané kecání?“ vybuchl Zajíček.

„To můžete pozorovat tady na téhle žárovce,“ ukázal jsem mu na lustr. „V této chvíli vám začne pomalu tmavnout. Ještě půl hodiny ji budete jakž takž vidět, ale celý svět pro vás pomalu přejde do noci nejtemnější.“

„To je nelidské!“ zařval.

„Nelidské?“ pokýval jsem hlavou. „Bylo snad lidské to, co jste udělal vy? Nožem v noci zákeřně podříznout ženu, které jste kdysi slíbil věrnost a která to od vás vůbec nečekala?“

„Tomu vy nerozumíte!“ vyčetl mi.

„K vaší smůle rozumím, to jen vy nás pochopit nemůžete. Chcete, abych vám vyčetl všechny vaše lumpárny, od dob vašeho dětství, jichž jste se dopustil? Například vám připomenout zradu vašeho přítele Slávka, která vás samého dlouho mrzela?“

„Vy... i tohle...?“ zesinal.

„Ano, i tohle,“ řekl jsem. „Většina lidských podlostí nás ale nezajímá. Za zradu přítele jste byl potrestán dávno. Jenomže něco jiného je křivě svědčit proti příteli a trpět pak celá léta výčitkami svědomí, něco jiného je zavraždit člověka. Tady výčitky nestačí. Navíc se právě vy dokážete výčitkám bránit a takový trest je bez účinku. Vy jste spáchal něco, co zničí především vás samotného.“

Rozmáchl se a tak-tak jsem uhnul. Nůž se za mnou zabodl do šatní skříně. Naštěstí jsem už vteřinu předtím věděl, co chystá i jak bude mířit. Nemusel jsem použít okamžitého ochromení. Stihl bych to, ale i tohle zaúčinkovalo.

„Vy ještě vidíte, že? Ale už mnohem hůř, nebo ne?“

„Ty bestie, pekelná stvůro, vrať se do pekla a nepleť se mezi nás lidi!“ skučel bezmocně.

„Ano, vrátím se domů,“ řekl jsem klidně. „Jen to s vámi vyřídím. Myslíte si, že mě těší trestat necitelné darebáky?“

Poslední efekt. Musel jsem spěchat, přestával mě už na pozadí tmavých skříní za mnou rozpoznávat. Rozsypal jsem se mu do tisíců různobarevných jiskřiček. Viděl je lépe než žárovku v lustru, nešlo totiž o skutečné světelné zdroje, vytvářelo je už jen jeho vědomí.

Pan Zajíček se ještě prudce nadechl, ale slova mu uvázla v krku. Chtěl mě zahrnout dalšími jadrnými nadávkami, neměl je ale náhle komu adresovat. Byl tu sám, starší slepnoucí seladon nad mrtvolou své ženy, kterou zabil kvůli vidinám své mladší přítelkyně.

Došel k noži zabodnutému do skříně a vytrhl jej. Opatrně šátral po schodech, až se vyškrábal na půdu rodinného domku. Ráznými pohyby odřízl kus prádelní šňůry a spíše po paměti, než že by na to viděl, přehodil konec šňůry přes trám...

Errata:

11.08.2021 22:29