Německo

Zvedli jsme se současně. Müller se nestačil divit a Karel, který se brzy probral, nechápal už vůbec nic.

„Půjdeš domů,“ nařídil jsem mu a odblokoval jeho vůli. „Do hodiny oslepneš, snaž se, ať tě to nezastihne venku. Žádný doktor ti nepomůže. To bude tvůj trest i pokání. Nebude to trvalé, do měsíce opět uvidíš. Najdeš si pak nějakou poctivou práci a všem partám se budeš zdaleka vyhýbat, rozumíš?“

„Ale co Viky?“ ukázal na Viktora. „Jeho se to netýká?“

„Ještě jsi nic nepochopil?“ podíval jsem se na něho přísně. „Tvůj kamarád Viktor byl větší darebák než ty, proto jsme ho zahubili. Nemusíme člověka trhat na kusy a vůbec není nutné, aby při tom stříkala krev. Roztrhání lidské duše je smrt, jen není tak viditelná. Právě to jsme udělali s Viktorem a v jeho těle je teď někdo jiný, jeden z nás démonů.“

„Ale co se stalo s Viktorem?“ naléhal.

„To co se stane s vymetenou pavučinou,“ řekl jsem tvrdě. „Vidíš sám, že se Viktor nechová jako dřív. Už to zkrátka není on a nikdy nebude. Duše se rozplyne jako mlha. Není vidět a dá se poznat jen když chybí. Když místo ní do lidského těla vstoupí démon, nepoznáš už vůbec nic. Viktor se rozplynul. Zůstalo jeho tělo, ale to teď patří démonu Jindřichovi.“

Karel konečně pochopil, co se stalo a oči se mu rozšířily hrůzou. Blesklo mu hlavou, že by měl být vlastně rád, že se stal obětí Viky a ne on, ale to ulehčení okamžitě přehlušila myšlenka, že nám nic nebrání udělat totéž i s ním.

„Ne, neuděláme to,“ ujistil jsem ho. „Trest si zasluhuješ, ale co se ti stane, bude ti dostatečnou výstrahou. Jak říkám, vezmi si z toho ponaučení.“

Neprotestoval ani myšlenkou. Jen se ještě více stáhl do koutka jako zvíře, které nemá kam utéci. A to i když vyběhl z Viktorova domu a utíkal, ani se neohlédl.

Lucie s Hankou si pospíšily vysvobodit ze sklepa zamčená děvčata. Domluvily se s nimi rychle, ačkoliv je musely nejprve přesvědčit, aby se nerozprchly a neutíkaly na policii. Nikomu by tím neprospěly. Viktor s Karlem byli na jejich dlouhé cestě jen malí gangsteři a policie by tady beztak ničemu nepomohla, jen by se dostaly do problémů. O jejich nový život se teď měly postarat Lucie s Hankou. Naložily je do Müllerova forda a vyjely jako první. Lucie řídila, Hanka mi ještě zamávala z okénka.

My tři jsme nasedli do mercedesu. Za volant sedl profesor Jindřich v těle Viktora Žďárka. Pomalu jsem si na jeho novou podobu začínal zvykat, jen Müller byl překvapen, když profesor po vjezdu na silnici také sešlápl plyn a za krátkou dobu dosáhl rychlosti sto osmdesáti kilometrů v hodině. Jel prakticky neustále na plný plyn, bez ohledu na zatáčky.

„My démoni vnímáme rychleji, s námi se havárie nemusíte bát,“ uklidňoval jsem nešťastného Němce, kterému před očima vířily obrazy borcených plechů z televizní černé kroniky. Jako vysvětlení mu to stačilo, ale k úplnému klidu mu scházelo hodně.

Hranicemi jsme projeli hladce. Zastavila nás Policie, jenže profesor na policisty sykl, ti si jen nepřítomným pohybem přejeli rukou přes tváře a nechali nás jet. Neměli jsme čas ani chuť cokoliv jim vysvětlovat, neměli jsme vlastně ani doklady, ale ke spěchu nás pohánělo tušení, že se tam v Německu děje něco, co musíme přetrhnout. Müller žasl, ale všechno si přidal do seznamu našich nadpřirozených vlastností a nedivil se. Německem jsme projeli na plný plyn, zpomalili jsme až před cílem. Pan Müller trochu znejistěl, když jsme sjížděli z dálnice na odbočku do jeho rodného města, ale když viděl, jak se tu bez váhání vyznáme, opět si dodal kuráže. Mercedes zastavil před vraty nevysoké, ale luxusní vily na předměstí.

„Ano, bydlí tu Hans Zigmund,“ potvrdil nám Müller. „Má tam ale určitě ochranku.“

„Známe to tu od vás,“ odtušil profesor. „O ochrance víme, dva chlapi nás právě ze vstupní haly pozorují dalekohledem.“

„Vy je vidíte?“ podivil se Müller.

„Ne, ale čteme si jejich myšlenky a můžeme vidět i jejich očima. Démon má proti lidem příliš velké výhody.“

Vystoupili jsme z auta a zazvonili na zvonek u vrat. Za chvíli se neochotně přihrnul strážný. Jen na nás z dálky zavolal, že nejsme vítáni a máme si hledět svého, ale po profesorově odpovědi si to rozmyslel, došel až k vrátkům a otevřel nám je. Zatímco se druhý strážný divil, co to kolegu napadlo za pitomost, když mají rozkazy úplně opačné, dovedl nás k němu a pak bylo i druhému lhostejné, jak se bude Hans Zigmund tvářit na porušení jeho rozkazů.

Strážné jsme posadili do křesel a přimrazili. Ve vile nikdo jiný nebyl. Chyběl nám především majitel, Hans Zigmund. Od strážných jsme se dozvěděli, že před hodinkou odjel se dvěma gorilami povyrazit se do Erotic clubu, kam měl jako majitel vstup zdarma.

Nemínili jsme na něho čekat. Strážným jsme vycinkali, že není správné sloužit šéfovi bordelu a měli by si najít poctivější zaměstnání. Aby naše řeč neměla účinek kázání Armády Spásy, v jejich případě očividně také žádný, začal se jim během ní okolní svět stmívat a na konci oba stáli v černočerné tmě, na kterou neměly vliv žádné vypínače.

Odebrali jsme jim zbraně, ale ponechali telefony, aby si mohli přivolat pomoc. Slíbil jsem jim, že pokud nevarují svého šéfa, už jim nic horšího neudělám, ale neopomněl jsem jim zdůraznit, aby to nechápali jako naši benevolenci, spíš jako poslední výstrahu.

„Poslechnete-li nás, vrátí se vám zrak do konce týdne,“ ujistil jsem je na odchodu. „Rozmyslete si to!“

Vrátili jsme se pak k autu, kde na nás čekal Müller a trnul, jak jsme dopadli. Trochu si oddechl, když jsem mu dvěma větami vysvětlil, co jsme udělali.

„Vy jste jim ponechali telefony?“ zděsil se. „Vždyť před vámi Hanse varují!“

„Nechali jsme jim to na vybranou,“ pokrčil jsem zdánlivě lhostejně rameny. „Moritz právě telefonuje své ženě, aby pro něho okamžitě přijela. Rank vedle něho čeká, až na něho přijde řada. Právě uvažuje, zda má zavolat nejprve domů jako Moritz, nebo varovat Hanse. Řekl bych, že i jemu by měla být bližší košile než kabát.“

»Erotic club« byl v centru města, nedaleko odtud. Zatímco já jsem se tamarou zaměřil na strážné, profesor se díval dopředu.

„Rank vytáčí šéfa,“ upozornil jsem všechny na náhlé rozhodnutí oslepeného strážného.

„Neudělal dobře,“ zavrčel profesor německy. „Už jsme tady a na varování je pozdě.“

„Kromě toho si tím pan Rank prodloužil slepotu o další měsíc,“ dodal jsem. „Teď si ještě připadá jako hrdina, který svou povinnost splnil za všech okolností, ale až ho příští týden bude Moritz navštěvovat a bude na rozdíl od něho vidět, bude toho pan Rank trpce litovat.“

„A po měsíci?“ zajímal se Müller.

„Velice brzy pochopíte, co to je život bez očí,“ obrátil jsem se na něho nevlídně. „I největší tvrďáci si z toho dokáží tropit legraci sotva dvě hodiny, a přitom musí mít naději, že se jim zrak vrátí. Až začne pan Rank vidět, vsadím se, že se bude starat jedině o poctivou práci.“

To již jsme vcházeli kolem přimrazeného vrátného do haly v přízemí klubu. Držel jsem Müllera za ruku, abych ho případně chránil, kdyby došlo k mele. Strážný Rank se právě telefonem dohadoval se šéfem, který mu ovšem nevěřil ani slovo. Že žádní démoni neexistují, byl jeho životní omyl, už v této chvíli by ho nezachránila ani automatická devítka v kapse jeho saka.

Dva polooblečené dívčí zajíčky, přimrazené přímo v hale, jsme nechali za sebou. Plnoštíhlá bordelmamá vyhlédla ze dveří svého apartmá, aby dívky rázným povelem postavila na nohy, ale i ona se pomalu zhroutila na koberec. Profesor se zatím napojil skrz dveře na myšlenky Hanse Zigmunda. Zámek dveří nebyl překážkou pro jeho znalosti karate. Zapraštěly a rozletěly se.

Hans Zigmund ztuhl přímo v objetí jedné ze svých krásek a nechápavě se na nás díval. Z ruky mu pomalu vypadl telefon. Zvedl jsem přístroj, zatímco profesor sáhl do kapsy odloženého saka pro pistoli. Nahá dáma, ztuhlá pod Hansem a přidušená váhou jeho bezvládného těla, se na nás dívala se směsí pohoršení, co si to dovolujeme, a strachu, co jsme s nimi udělali. Ani ona se nemohla pohnout ani křičet, jen po nás zděšeně přejížděla očima.

„Pane Rank, dovolal jste se pozdě,“ řekl jsem do mluvítka. „Vybral jste si tím ale slepotu, rozumíte? Váš kamarád Moritz pozítří prohlédne. Vy ne, ale vybral jste si to sám!“

Vypnul jsem mobil a položil na postel. Jindřich zkoumal myšlenky pana Zigmunda, kdežto já jsem se kolem nás rozhlížel tamarou. Vrátil jsem se zpátky do haly a přimrazil tam chlapa, gorilu ze Zigmundovy ochranky, dřív než ho napadlo začít křičet na poplach. Další vyhazovač, také z ostřejších hochů, sestupoval po schodech. Nelitoval jsem ho, když se pod ním uprostřed schodiště podlomily nohy a začal se kutálet dolů jako pytel brambor. Zarazil se v polovině o zábradlí a zůstal ležet ve velmi nepohodlné pozici. Až ho odmrazíme, bude pořádně otlučený a přeleželý. Je to ale tvrdý hoch, přežije to.

„Pojď si taky přečíst tady toho dobráka,“ pozval mě profesor, abych se podíval do duše Hanse Zigmunda.

Jak jsem čekal, bylo to otřesné. Vlastně to bylo ještě horší, než jsme čekali. Ani pan Müller o všem nevěděl, jinak by nás varoval a mohli bychom se na to připravit. Bordel na kraji Ďáblic byl proti zdejšímu klubu vzorným skautským táborem. V přízemí a v patře se to nelišilo, tady »měly tu službu« jen krásky, které tu byly dobrovolně, pro výdělek. Od pražských se lišily především podstatně vyšší cenou. Zigmundův klub měl však další tajné podzemní patro, kde končily dívky, koupené v okolních zemích. Sem bylo vstupné pětkrát dražší, ale dívky nedostávaly vůbec nic. Naopak. Podzemní prostory se pro ně nestaly jen bordelem, ale přímo peklem.

Zigmundův klub vyhověl i nejhorším sadistům. Klienti měli povolené libovolné násilí a dívky byly spoutané, aby nekladly odpor. Všechny dveře v podzemním patře byly polštářované, aby jejich nářek nepronikal ven. Žádná místní prostitutka by tam dobrovolně nepracovala, proto si majitelé bordelu našli jinou cestu, dívky ze zahraničí. Mladé nešťastnice, vylákané z dalekých domovů vidinou bohatství, nebo prostě unesené, mizely beze stop v tomto sklepení. Přiváželi je obvykle tajně v noci. Několikery hranice stačily k zahlazení stop, zvláště když samy oběti zpočátku spolupracovaly se svými únosci a doma po sobě stopy pečlivě zametaly, takže nikde nikomu nechyběly. Tady živořily hůř než ve vězení a bez naděje na vysvobození.

Zigmund dodržoval zásadu vyhovět každému a kdo si usmyslel vybranou dívku doopravdy utýrat k smrti, musel za tuto »zábavu« jen více zaplatit. Tihle zákazníci museli sáhnout do kapes hlouběji, ale bylo jich i při vysokých cenách dostatek. Kde jinde by se mohli sadisté tak dokonale vyžít? Byl to pro všechny dobrý obchod. Dodavatelé dostali peníze, Zigmund vydělával ještě víc. Ti nejhorší museli sice platit, ale měli to v pohodlí a bez starostí. Zigmund všechno zařídil. Problém mrtvol řešil silným drtičem odpadků a předimenzovaným odpadním potrubím. Normální prostitutky nahoře vůbec netušily, že jejich nešťastnější konkurentky dole nenazvou jinak, než – maso.

„To se mi snad jen zdá,“ zaúpěl jsem, když jsem se od toho netvora odpoutal. Bylo proč. Počet sadistických vražd v jeho podniku vyjadřovalo v této chvíli už trojmístné číslo.

„Vždycky jsem tě krotil, abys nedával špatný příklad Lucii,“ pomyslel si profesor směrem ke mně ostřeji než obvykle. „Ale co se děje tady, to si pekelný oheň zasluhuje.“

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se ho také myšlenkou.

„Tvůj nápad, jak prodejným ženám znechutit povolání, byl docela dobrý,“ uvažoval. „Použil bych jej tady i na horním patře. Zdejší bordel se rozpadne sám, až mu bude chybět šéf. Ale to podzemí, to je strašné. Tam přece nejsou žádné kurvy, až na chlapy, co ty nebohé dívky hlídají a zametají stopy. Možná by stačilo pozvat sem policii. Co se tu dělo, mělo by pro hlavní lotry skončit doživotním vězením.“

„Anebo ne,“ pokrčil jsem rameny. „Šikovnému právníkovi se podaří dokázat, že všichni dole plnili jen příkazy těch horších nahoře a ti o pekle dole samozřejmě nevěděli. Nakonec vyváznou všichni s podmínkou. Nejhorší vraždy se odehrály beze svědků, těla obětí se nenajdou a nikomu nechybí. Soudy potřebují důkazy. Kde není mrtvola, jsou grázlové nevinní. V této zemi jsou zvyklí na benevolenci, jinak by se nemohli chovat jako zvířata. Nemám rád drogy ani jejich roznašeče, ale ti to dělají pro peníze, kdežto tihle peníze utrácejí, aby mohli mučit a zabíjet a to je už příliš.“

„Máš pravdu,“ ustoupil profesor. „Policie nic nevyřeší.“

„Mám nápad,“ řekl jsem nahlas a německy, aby mě slyšel i Hans Zigmund.

„Počkej, neříkej to před touhle kurvičkou,“ pomyslel si ihned ostře profesor.

Prostitutka pod Hansem byla jednou z menších ryb, měla přežít a nemusela proto vědět, co uděláme s jejím šéfem. O něm jsme se tedy museli domlouvat neslyšně.

„Podzemí má jediný vchod,“ pomyslel jsem si jasně. „Necháme tam všechny i s jejich šéfem v pekelných plamenech. Pak bych zazdil schodiště. Chtěli peklo, mají je mít.“

„Pokud nejdřív vysvobodíme ty dívky, souhlasím,“ odtušil profesor. „Co ale se zákazníky?“

„Některé bych litoval, ale myslím si, že by měli dostat svůj díl pelyňku i ti »nahoře«,“ mínil jsem.

Vzal jsem pak za ruku pana Müllera a vlekl ho za sebou. Trochu se zpěčoval, ale podvolil se.

„Pojďte se podívat, čemu jste pomáhal,“ obrátil jsem se na něho a jen mimochodem jsem přimrazil dalšího zákazníka, který právě vstoupil hlavním vchodem a udiveně se rozhlížel po vstupní hale. Když mě spatřil, ulehčeně si oddechl, že tu jsou i jiní lidé, než nehybně ležící. Dříve než si ten bodrý muž uvědomil svůj omyl, připojil se k ostatním ležícím.

Šli jsme dál do míst, které Hans Zigmund nazýval Peklo.

Vchod do podzemí byl vzadu. Jeho dveře byly symbolicky pomalovány červeně a černě satanskými symboly a pentagramy. Nahoře se zlatými gotickými písmeny skvěl nápis z Dantova pekla »Zanech vší naděje«. Pro zákazníky příjemně lechtivý úvod pekla dole, pro dívky, které sem přiváželi v noci, skutečný konec nadějí. Kolik jich už překročilo ten práh? Ani Hans Zigmund si to přesně nepamatoval. Ale věděl jsem, že žádná nevyšla stejnou cestou nazpět.

Otevřel jsem dveře. Za nimi bylo poměrně úzké schodiště do hlubiny, ale i vrátnice, odkud se na mě osopil pekelný klíčník. Měl zadržet každého nepovolaného, včetně opilých zákazníků z vyšších pater, kteří by sem zabloudili čistě náhodou. Mohla sem vtrhnout i policie a několikrát se to už stalo. V takovém případě ve sklepení objevila jen police plné láhví správně vychlazeného vína. Pekelné hosty musel přivést některý dveřník. Klíčník pak stiskl tajný vypínač a tichý motorek odsunul masivní betonovou stěnu, dokonale zakrývající podzemní prostory Pekla.

„Tady je sklep,“ pokusil se mě zastavit klíčník. „Nápoje přináší sklepník. Nechcete si přece zlomit na schodech nohu, klouže to tam.“

Byla to poslední slova v jeho životě. Vzápětí se nám jen lehce uklonil a úslužně stiskl tajný spínač, otevírající bránu do pekel. Pak se zvolna složil na podlahu vrátnice.

Až ho ochromení přejde, zmůže se už jen na nelidský řev. 

„Jdeme, pane Müller,“ táhl jsem svého zajatce dolů.

„Nerozuměl jste? Tam dole je vinný sklep, co tam chcete?“ bránil se. „Je tam jen víno.“

„Mýlíte se dost krutě,“ táhl jsem ho dál. O upřímnosti jeho slov jsem nepochyboval. Většinu zaměstnanců Erotic clubu dřív nebo později poslali za sklepníkem do vinného sklepa, aby je ani nenapadlo vyzvídat. Dole přece byly jen láhve a o ty se staral sklepník. Müller byl proto jaksepatří překvapený otevřenou stěnou, za kterou pokračovala rudě osvětlená chodba. Pekelné symboly zde byly větší a barevnější než nahoře. Obrazy nahých čertů i čertic, úpících hříšníků a hříšnic, byly vypočítané, aby rozdmychávaly erotickou náladu všech kromě obětí.

Když se začal otvírat betonový tajný vchod, přimrazil jsem tvrdým bootstrapem chlapa, který se nám přišel nabídnout jako průvodce. Pak jsem strhl pana Müllera do nejbližšího výklenku. Věděl jsem, že jiný chlap vyskočil od obrazovky a vyběhl nám naproti, v ruce automatickou pistoli. Jako jediný pochopil, že nejsme jeho zákazníci. Na chodbě se však nerozhodně zastavil. Neviděl nás a už jsem mu k tomu nedal příležitost. Sykl jsem, pistole vypadla z jeho tuhnoucí ruky a on se pozvolna sesunul na koberec tlumící zvuk jeho pádu.

Strážní byli vyřízeni, zbývali ostatní. Dotáhl jsem pana Müllera na konec chodby a prudce rozrazil těžké, na vnitřní straně silně polštářované dveře.

Zákazník i oběť ztuhli v nepřirozených pozicích. Vteřinu poté se chlap začal lámat v pase. Těžký bič mu vypadl z ruky a dopadl na kamennou podlahu, jen to kovově cinklo. Za bičem se na zem bezvládně sesunul i chlap. Dívka upadnout nemohla, byla pevně připoutána obličejem dolů k žebříku, připomínajícímu středověký skřipec. Vypadal jako cvičební nářadí z tělocvičen, jenže nebyl upevněný ke stěně, ale na kolejničkách se závažím, aby se dal i s připoutanou obětí bez námahy sklápět do vhodné polohy, pro mučení i pro znásilňování.

Dívka na něm neměla na sobě nic kromě svých dlouhých vlasů a po celém těle jí tekla krev. Ten sadista ji předtím zbičoval do krve. Věděl jsem, že se tu děje něco strašného, ale v pekelném rudém světle se mi to zdálo ještě horší. To snad ani nejsou lidé! vykřiklo to ve mně.

Pustil jsem Müllera a skočil k dívce, která nevěděla o světě. Podle myšlenek ležícího chlapa, který se tu zřejmě dobře vyznal, jsem našel na chodbě lékárničku, ale obvazů v ní bylo málo. Spíš koňak, zejména začátečníkům se občas udělalo nevolno, když viděli skutečnou krev. Stranou byl ale malý příruční bar, kde si zákazníci dopřávali víc. Vzal jsem tam pár čistých ubrousků.

Müller se zatím opíral o stěnu a úporně zvracel.

„Tohle... tohle...“ koktal, nebyl schopen ze sebe dostat ani souvislou větu.

„Namočte mi tady ten hadřík do vody,“ podal jsem panu Müllerovi ubrousek a ukázal na kbelík s ledovou vodou, z níž vyčnívalo hrdlo od láhve šampaňského. Podal mi to, ale hned se zase odvrátil, ačkoliv už neměl ani co zvracet.

„O tomhle jste nevěděl?“ udeřil jsem na něho, ačkoliv mi to bylo dávno jasné.

Müller byl jen dodavatel, o dalším osudu »zboží« neměl potuchy. Stál tady jako hromádka neštěstí, ohromený a zděšený poznáním, čemu to vlastně napomáhal.

„To je... to je hrůza...“ vydechl.

„Máte na tom podíl i vy,“ dorazil jsem ho.

„Nemám to jít říci nahoru vašemu... příteli?“

„Nemusíte,“ usekl jsem. „Ví o tom, ale má jiné problémy. Nahoru radši nechoďte, bude se tam střílet.“

Samozřejmě mě napadlo zavolat profesora, ale zatímco profesor zamykal nejprve hlavní i zadní vchod, aby do »Erotic clubu« nepřicházeli další zákazníci, dva chlapi ze Zigmundovy tělesné stráže objevili bezvládného šéfa. Gorily sice nechápaly, co se děje, ale pro jistotu vytáhly pistole a byly ve střehu proti všem zvukům z haly. Ve chvíli, kdy jsem varoval Müllera, byl už ale klid. Obě gorily právě padaly jedna přes druhou na zem. Pak teprve do haly vešel profesor. Jakmile démon o protivnících ví, kdežto oni o něm ne, nepotřebuje ani smrtící zbraň.

Já jsem zatím obvazoval dívku. Byla teď oblečená v bílém, ne v šatech, ale v obvazech, ale byla na tom lépe než její trýznitelé, neboť ji zachráníme, kdežto oni se se zdravou kůží z pekelného podzemí nedostanou. Jejich osudy se díky našemu zásahu vymění.

Když se Müller trochu vzpamatoval, otevřel jsem před ním další dveře. Přišli jsme ale pozdě, tlustý chlap byl už na odchodu. Poslední, co spatřil, byla tvář indického rákšasa. Omdlel jako špalek a zůstal ležet.

Jen velmi nezřetelně jsem zachycoval obsah jeho paměti. Chlap byl opilý, v jeho mozku to jiskřilo. Dozvěděl jsem se však, že přede mnou leží vysoký policejní důstojník! Potěš pámbu, aby to měl nakonec zrovna tenhle syčák vyšetřovat! Musel jsem to hned za tepla sdělit profesorovi. Nezdálo se, že ho to překvapilo, ale nadšený nebyl. A to měl v úmyslu využít zdejší policii! S tím byl samozřejmě konec.

S bledým Müllerem jsme obě bezvládné dívky vynesli na chodbu a zabalili do prostěradel, které nám přinesl profesor, když skončil pacifikaci nadzemní části klubu. Naopak v náručí přinesl bezvládného Hanse Zigmunda. Byl při vědomí a s hrůzou nás pozoroval.

„Zanech vší naděje,“ řekl mu přísně profesor, když ho nesl pekelnou chodbou nahého. Hanse Zigmunda položil na koberec a spolu se mnou ještě jednou zkontroloval stav dívek. Zdálo se, že se za chvíli proberou.

„Vyneste tady tu nahoru a počkejte na nás,“ poručil jsem panu Müllerovi. Pomohl jsem mu zvednout dívku, která na tom byla lépe. „Neuklouzněte s ní na schodech.“

Obrátil jsem se k dalším dveřím. Bylo jich devět a za každými byla dívka na pokraji šílenství. Žily v děsivém napětí a věděly už, že je čeká jen další hrůza a mučení. Byly oblečené v roztrhaných hadrech, neboť některým zákazníkům dělalo dobře, když mohli cáry přímo na těle obětí cupovat na kousky. Jakmile jsem otevřel dveře, vyskočily a začaly naříkat. Považovaly mě za dalšího trýznitele, ale bránit se nemohly. Řetězy s velkými visacími zámky je poutaly ke skřipcům.

„Policie!“ vykřikl jsem. Nebyla to pravda, ale účinkovalo to. Ztuhly a přestaly naříkat. Pro ně to přece znamenalo, že budou vysvobozeny! Ani se tomu neodvažovaly uvěřit. Obávaly se, že je jdu týrat, jako zatím všichni v tomto pekle. Kdyby ještě věděly, že jeden z jejich mučitelů je policejním důstojníkem! Obešel jsem je se svazkem klíčů, visícím původně na chodbě. Chvatně jsem odemkl zámky a uvolňoval jim nohy. Některé je měly od těsných okovů po kotníky rozedřené, ale na drobné rány nehleděly – bičování bylo přece mnohem horší. Oznámil jsem jim, že půjdeme do haly, kde počkají na auto, kterým je odvezeme. Na chodbě jsem vzal do náručí tělo nejvíce zmučené dívky, ovázané obvazy a dosud bez sebe. Šel jsem napřed a dívky vyplašeně cupitaly za mnou. Zamračený profesor v těle Viktora ten děsivý průvod uzavíral.

Nahoře jsme zastihli Müllera. Staral se o dívku, která se již probrala a vděčně pila nápoj donesený z nejbližšího minibaru.

Müller se mohl přetrhnout ochotou, když ty zubožené dívky viděl. Tomuhle že pomáhal? Dali jsme mu tedy příležitost aspoň něco z toho napravit. Shromáždili jsme dívky před barem a hned jsme jim dali alespoň napít. Müller ochotně přijal úkol obstarat jim něco k jídlu. Příruční bar byl naštěstí dobře zásobený a nedalo mu práci ohřát připravené jídlo v mikrovlnce. Trochu mu vadilo, že mikrovlnka nebyla desetkrát větší. Pro chuděrky děvčata to bylo vlastně první pořádné jídlo. Dosud je krmili rozvařenými bramborami a zbytky, jídlo jako pro prasata.

„O pekle dole jste nevěděl, že?“ obrátil jsem se opět na pana Müllera přísně. „Ale přispěl jste k tomu. Vidíte sám.“

„Na mou čest ne!“ vykřikl s nefalšovanou hrůzou, že si ho spojuji s něčím takovým. „Kdybych to věděl, nikdy...!“

„Pomozte nám tedy,“ zmírnil jsem přísný tón.

„Člověče nešťastná,“ řekl profesor Jindřich ústy Viktora, „když vidím, jak rád byste aspoň něco napravil, ani se mi nechce ještě vás trestat.“

„Bral bych raději jednu do zubů,“ otřásl se. „Každá minuta tam dole byla horší než pořádná nakládačka. Měli jste mě raději oslepit, ještě než jste mě brali s sebou...“

„Dobrá. Pomůžete-li nám ještě trochu, smažeme to,“ řekl jsem za souhlasu profesora.

„Kdo se opravdu chce napravit, toho trestat nemusíme,“ přikývl Jindřich.

Zůstal potom s ním, uklidňoval osvobozené dívky a hlídal. Ještě jsem se na chvíli vrátil dolů do pekla. Cestou po schodech jsem s sebou vzal i pekelného klíčníka. Patřil k peklu, věděl co se dole děje, nebylo by spravedlivé, aby nesdílel osud ostatních darebáků i s majitelem té hrůzy. Pečlivě jsem zkontroloval, zda tu někde nezůstala nějaká další oběť, ale žádná tu už nebyla. Rychle jsem znovu prošel myšlenky katů. Zjistil jsem, že poslední vražda se odehrála před pouhými třemi dny, kdy právě ten sadista, který dnes bičoval a chystal se zahubit další dívku, stejným způsobem zavraždil svou minulou oběť. O mrtvé tělo se postaral správce, odklízení mohutným drtičem odpadků mu trvalo jen čtvrt hodiny. Veškeré stopy zmizely, jen v jednom páru okovů se vyměnila další oběť. Na konci byla společná cela, v současné době prázdná, kde dívky čekaly na svůj osud. Měla ji už brzy zaplnit další avizovaná zásilka, která už naštěstí nedorazí.

Jen jako záblesk jsem u správce zachytil myšlenku, která ho napadla při práci s drtičem. Litoval, že nemůže prodávat maso, které tady neužitečně mizelo v kanálu. Lidožrout? To zde ještě scházelo! Pravda, byl to bývalý řezník, ale pro všechny zdejší bestie opravdu nebyly zajatkyně více než kusem masa. Nemělo cenu litovat žádného z těchto netvorů.

Zákazníky i zaměstnance jsem připoutal řetězy na mučící žebříky místo obětí. Budou viset za ruce a nohy a šílet bolestí, jejich těla bude spalovat pekelný oheň. Sebral jsem jim mobilní telefony a zničil pevné telefonní přístroje. Zůstanou tady jako v rudé hrobce. Jejich šéfa Hanse Zigmunda jsem vleže připoutal na skřipec a i se skřipcem vytáhl na chodbu. Uvolnil jsem mu přimrazení, aby mohl nerušeně křičet. Polštářované dveře budou dokořán, jen ať se ti netvoři navzájem slyší!

Pak jsem všem vyvolal rychle sílící pekelný oheň a dříve než začal naplno působit, opustil jsem vězení se slovy: „Zanechte vší naděje!“

Zoufalý bolestný řev šéfa se začal mísit s kvílením jeho poskoků i zákazníků. Provázen jejich naříkáním jsem rychle doběhl do vrátnice, kde jsem zapnul vypínač. Bolestný řev slábl a umlkl, když těžký betonový blok zajel po kolejničkách na místo a neprodyšně dosedl na těsnění. Vzdáleně a jen svým zbystřeným sluchem jsem z podzemí slyšel jejich slabý nářek, prosakující ventilačním potrubím. Člověk to neuslyší, ale pro jistotu jsem ventilaci ucpal polštářem z nejbližšího pokoje bordelu nahoře.

Konečně bylo ticho! Dole je opět jen vinný sklep, kde už to policie zná. Co by tam dělala?

Pak jsem vypnul hlavní pojistky motoru a prudce vytrhl kabel přívodu elektřiny. Odnesu jej, aby nikdo neobjevil existenci tajného vchodu. Počítal jsem s tím, že sem policie přijde, nadělali jsme v bordelu pana Zigmunda paseku, na jakou nezapomenou.

Ale tady ve sklepě, tady přece není nic jiného než studené láhve dobře vychlazeného vína...

Možná někdo časem objeví pekelnou mučírnu a vysvětlí, co se v podzemí dělo, ale nebude to včas. Ostatně i kdyby Peklo objevili zítra a vězně vysvobodili, všichni do měsíce zemřou. Pekelný oheň je nad možnostmi německých lékařů a rychle postupující rakovina dílo zkázy dokoná. Nepřál jsem jim ale, aby je našli. Čekala je smrt, jenže na nemocničním lůžku by byla milosrdnější než v rudém světle podzemní mučírny.

Errata:

11.08.2021 22:29