Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

DOPIS SLEČNY MINY MURRAYOVÉ SLEČNĚ LUCY WESTENROVÉ 9. května.

„Nejdražší Lucy, odpusť, že jsem Ti tak dlouho nepsala, ale prostě jsem měla práce nad hlavu. Život pomocné učitelky je občas únavný. Stýská se mi po Tobě a po našich procházkách po mořském břehu, kde jsme si mohly tak volně povídat a stavět vzdušné zámky. Poslední dobou velmi pilně pracuji, protože chci udržet krok s Jonathanem, a velmi usilovně se cvičím v těsnopise. Až budeme svoji, budu moci Jonathanovi pomáhat, a jestli budu těsnopis ovládat obstojně, budu moci tímto způsobem zachycovat jeho myšlenky a přepisovat je na psacím stroji.

Až budu u Tebe, povedu si deník také tak. Nemám na mysli onen druh deníků, v němž jsou každému týdnu věnovány dvě stránky, napsané ve spěchu v neděli, ale takový, který mohu psát, kdykoli se mi zachce. Nepředpokládám, že by byl pro někoho jiného příliš zajímavý; jenže stejně není pro nikoho určen. Nanejvýš ho příležitostně ukáži Jonathanovi, pokud ovšem bude obsahovat něco, o co bych se s ním měla podílet, ale v podstatě to bude pouze takový sešit pro domácí úlohy. Pokusím se o to, co zřejmě dělají novinářky: vyptávat se lidí, popisovat a snažit se vštípit si do paměti rozmluvy. S troškou praxe si prý člověk může zapamatovat, co se v jednom dni udalo nebo co zaslechl. No, uvidíme. Až budeme spolu, povím Ti o všech těchto soukromých plánech. Právě jsem dostala od Jonathana několik narychlo načrtnutých řádek z Transylvánie. Daří se mu dobře a vrátí se asi za týden. Už se těším, až mi bude o všem vyprávět. Je to jistě krása vidět cizí kraje. Jestlipak je my – totiž Jonathan a já – někdy spolu navštívíme? Právě bije deset. Sbohem. Tvá milující MINA Až mi budeš psát, napiš, co je nového. Už dlouho jsi mi nic nesdělila.

Slyšela jsem různé pověsti, zejména o jakémsi vysokém, statném, kučeravém muži???“

DOPIS LUCY WESTENROVÉ MINĚ MURRAYOVÉ Chatham Street, středa 17. května „Nejdražší Mino, musím prohlásit, že jsi ke mně velmi nespravedlivá, když prohlašuješ, že píši nepořádně. Od našeho rozloučení jsem Ti už napsala dvakrát a Tvůj poslední dopis byl teprve Tvým druhým psaním.

Kromě toho nemám, co bych Ti sdělila. Opravdu se neděje nic, co by Tě mohlo zajímat. Teď právě je ve městě velmi příjemně a my chodíme často na výstavy a procházky nebo si vyjíždíme do Hyde Parku.

Pokud se zmiňuješ o vysokém, kučeravém muži, bude to zřejmě ten, kdo mě nedávno doprovázel na koncert. Zřejmě zase někdo šíří nějaké drby. Byl to pan Holmwood. Často k nám přichází na návštěvu a velmi dobře se shodne s maminkou; mají tolik společných zájmů!

Před časem jsme se seznámili s jedním mužem, který by byl zrovna ten správný pro tebe, kdybys už nebyla zasnoubena s Jonathanem. Je to báječná partie, je totiž statný, zámožný a z řádné rodiny. Je to lékař a opravdu velmi chytrý. Představ si, že mu je teprve dvacet devět, a už vede obrovský blázinec. Pan Holmwood mi ho představil. Přišel nás navštívit a teď už k nám chodí často. Řekla bych, že to je jeden z nejrezolutnějších, ale přitom z nejklidnějších mužů, které jsem kdy poznala. Nic jím zřejmě neotřese. Umím si představit, jakou báječnou moc asi má nad svými pacienty! Má podivný zvyk dívat se lidem přímo do očí, jako by se snažil číst jejich myšlenky. Velmi často to zkouší na mně, jenže já si lichotím, že jsem pro něj tvrdý oříšek.

Znám to ze zrcadla. Pokusila ses někdy číst ve vlastním obličeji? Já ano, a musím Ti říci, že to není k zahození a že Tě to vyvede víc z míry, než by Ti vůbec napadlo, dokud jsi to ještě nezkusila. On tvrdí, že jsem pro něj pozoruhodnou psychologickou studií, a já skromně uznávám, že má pravdu. Jak víš, šaty mě nezajímají, ani co by se za nehet vešlo, a tak nejsem schopna popsat poslední módu. Šatit se je otrava. Tohle slovo je sice opět slangové, ale ať; Arthur je říká každý den. Tak, už je to venku. Mino, už od dětství si navzájem svěřujeme všechna tajemství, spolu jsme usínaly a spolu jsme jedly, spolu jsme prožívaly radosti i smutky. A teď, i když jsem to už vyřkla, ráda bych Ti toho pověděla ještě víc. Ach, Mino, copak to neuhádneš? Miluji ho. Červenám se, když tohle píši; ačkoli si totiž myslím, že mě miluje, ještě se nevyslovil. Jenže já ho, Mino, miluji; miluji ho; miluji ho!

Tak, už je mi dobře. Jak ráda bych byla s Tebou, má milá, před spaním bychom spolu seděly u krbu, jak jsme to dělávaly, a já bych se Ti snažila vylíčit, co cítím. Ani vlastně nevím, proč Ti tohle teď vlastně píšu. Nechci přestat, jenže spíš bych měla tenhle dopis roztrhat; ale já nechci přestat, protože si hrozně přeji Ti všechno vylíčit.

Dej o sobě ihned vědět a napiš mi všechno, co si o tom myslíš. Mino, musím končit. Dobrou noc. Požehnej mi ve svých modlitbách; a modli se, Mino, za mé štěstí.

LUCY P. S. Nemusím Ti snad zdůraznit, že je to tajemství. Ještě jednou dobrou noc.

L.“

DOPIS LUCY WESTENROVÉ MINĚ MURRAYOVÉ 24. května „Nejdražší Mino, díky, díky a ještě jednou díky za Tvůj sladký dopis. Jak je krásné, že jsem Ti to mohla vypsat a že mám Tvůj souhlas.

Má drahá, nikdy neprší, vždycky jen leje jako z konve. Jak pravdivá jsou stará rčení! Prosím – já, které bude v září dvacet a která dodnes nedostala ani jednu nabídku k sňatku, jsem dnes dostala tři!

Představ si to! TŘI nabídky za jediný den! Není to fantastické? Dvou z těch ubožáků mi je líto, opravdu a skutečně líto. Ach Mino, já Ti jsem tak šťastná, že ani nevím, co mám se sebou pocit! A tři nabídky k sňatku! Ale pro lásku boží, tohle žádnému z děvčat ani neříkej, nebo začnou mít ty nejbláznivější představy a budou si namlouvat, že se jim ubližuje a křivdí, jestli hned první den doma nedostanou nejméně šest nabídek k sňatku! Některé dívky jsou tak marnivé! My dvě, drahá Mino, můžeme ješitností opovrhovat, neboť jsme zasnoubeny a brzy se usadíme a budou z nás staré vdané ženy. Nuže, musím Ti tedy povědět o těch třech, ale Ty musíš zachovat tajemství před každým, pochopitelně s výjimkou Jonathana. Jistě mu to povíš, protože já na Tvém místě bych to Arthurovi určitě pověděla. Žena má přece manželovi povědět všechno – nemyslíš, má drahá? a ani já nesmím nic skrývat. Muži jsou rádi, jestli ženy, tedy jejich manželky, jsou stejně upřímné jako oni. A ženy nejsou bohužel vždycky tak upřímné, jak by měly být. Nuže, má drahá, nápadník číslo jedna přišel krátce před obědem. Psala jsem Ti už o něm; je to dr. John Seward, ten z blázince, s pevnou bradou a hladkým čelem. Navenek byl velmi vyrovnaný, ale přesto z něho nervozita téměř kapala. Zřejmě si všechno až do nejmenších podrobností předem nastudoval a vryl do paměti. Jenže málem se mu podařilo sednout si na cylindr, což muži většinou ve vyrovnaném stavu nečiní, a potom, když chtěl působit přirozeně, pohrával si s lancetou tak, že jsem málem zaječela. Mluvil ke mně velmi otevřeně, Mino. Vylíčil mi, jak mě má rád, třebas mě zná teprve tak krátce, a jak krásný by pro něj byl život se mnou, protože bych mu mohla pomáhat a být mu v životě posilou. Chystal se mi říct, jak by byl nešťastný, kdybych o něj nestála, ale když uviděl mé slzy, prohlásil, že je surovec a že mě už nebude víc trápit. Nato se zarazil a otázal se, zda ho budu moci milovat někdy později; a když jsem zavrtěla hlavou, roztřásly se mu ruce a poněkud váhavě se mě zeptal, zda mám ráda někoho jiného. Byl přitom velmi milý a řekl, že ze mne nechce páčit nějaké důvěrnosti, ale chce to pouze vědět, neboť dokud je ženské srdce volné, může muž doufat. Nato jsem pocítila, Mino, povinnost mu sdělit, že tu někdo je. Víc jsem mu neřekla a on se zatvářil velmi statečně a velmi vážně, vzal mi obě ruce do dlaní a řekl, že doufá, že budu šťastna, a jestli někdy budu potřebovat přítele, abych ho považovala za jednoho ze svých nejbližších přátel.

Ach, drahá Mino, nemohu se ubránit pláči a Ty mi jistě odpustíš, že celý dopis nese stopy po slzách. Dostat nabídku k sňatku je jistě moc hezké a tak dále, jenže není vůbec nic radostného, jestli člověk musí vidět chudáka, o němž ví, že ho upřímně miluje, jak úplně zdrceně odchází, a jestli ví, že ať už v téhle chvíli řekne cokoli, ten druhý stejně opouští úplně jeho život. Má drahá, musím teď přestat, cítím se mizerně, i když jsem tak šťastná.

Večer.

Arthur právě odešel a já mám mnohem lepší náladu, než když jsem přerušila tento dopis. Mohu Ti tedy dál líčit dnešní den. Nuže, má milá, nápadník číslo dvě se dostavil po obědě. Je to moc milý chlapík, Američan z Texasu, a vypadá tak mladě a svěže, že se zdá téměř nemožné, aby už byl tak zcestovalý a zažil taková dobrodružství.

Už chápu, jak asi bylo ubohé Desdemoně, když byl její sluch vystaven tak nebezpečnému toku slov, byť i od černocha. My ženy jsme zřejmě tak zbabělé, že pokládáme muže za někoho, kdo nás zbaví strachu, a proto se za něho provdáme. Vím už, co bych dělala, kdybych byla mužem a chtěla přimět dívku, aby mě milovala. Ne, nevím to, vždyť pan Morris nám vykládal své zážitky, a Arthur nikdy žádný nevyprávěl, a přesto... Má milá, trochu tady předbíhám. Pan Quincey P. Morris mě zastihl samotnou. Muž zřejmě vždycky zastihne dívku samotnou. Ne, nezastihne, vždyť Arthur se už dvakrát pokusil ovlivnit náhodu a já mu k tomu dopomáhala, jak jen jsem mohla; už se nestydím to přiznat. Musím ti rovnou říci, že pan Morris nemluví vždycky slangem – totiž někdy tak nemluví s cizími lidmi nebo před nimi, protože je opravdu dobře vychovaný a má vybrané způsoby – zjistil však, že ho ráda poslouchám, když mluví americkým slangem. A proto v mé přítomnosti, pokud tam není nikdo, koho by tím šokoval, vždycky říká strašně směšné věci. Bohužel si všechna ta slova zřejmě vymýšlí; pokaždé to totiž dokonale zapadá do všeho ostatního, co chce říci. Jenže to je právě pro slang typické.

Nevím, jestli sama vůbec někdy dokážu mluvit slangem; nevím, jestli to má Arthur rád, protože jsem ho ještě nikdy neslyšela takhle mluvit.

Pan Morris si tedy sedl ke mně a tvářil se tak šťastně a vesele, jak jen mohl. Jenže já jsem přesto postřehla, že je moc nervózní. Uchopil mě za ruku a řekl co nejsladším hlasem: ‚Slečno Lucy, mně je jasné, že nejsem hoden zavázat vám tkaničky u střevíců. Ale podle mého názoru takového chlapíka hned tak nenajdete. A až ho přestanete hledat, mohlo by se stát, že byste ztratila i chuť k vdavkám! Co byste tomu řekla, kdybyste se se mnou spřáhla a my se spolu jako dvouspřeží vydali na tu dlouhou cestu?’ Víš, vypadal při tom tak vesele a rozjařeně, že mi nepřipadlo ani zpola tak tvrdé ho odmítnout jako ubohého dr. Sewarda. A proto jsem mu celkem bujaře prohlásila, že o žádném spřažení nevím a k žádnému dvouspřeží dosud nepatřím. Nato řekl, že mluvil lehkým tónem, a jestli snad bylo omylem hovořit takovým způsobem při tak vážné a důležité příležitosti, že mu jistě odpustím. Při těchto slovech vypadal opravdu seriózně a já jsem se také musela tvářit seriózně, jinak to ani nešlo. Vím, Mino, Ty si teď jistě budeš myslet, že jsem hnusná koketa – ale přesto jsem cítila určitou radost nad tím, že je to druhý nápadník v jednom dni. A potom mě dřív, než jsem mohla pronést jediné slovo, zaplavil dokonalým přívalem vyznání lásky a složil mi srdce a duši k nohám. Tvářil se při tom tak vážně, že si už nikdy nebudu myslet, že by muž, který je občas veselý, nemohl být nikdy vážný a musel za všech okolností žertovat! V mém obličeji zřejmě spatřil něco, co ho zarazilo. Náhle se totiž odmlčel a s mužskou horlivostí, za niž bych ho mohla milovat, nebýt zadaná, vyhrkl: ‚Lucy, jste poctivá solidní holka, to vím. Nebyl bych tady a takhle bych s vámi nemluvil, nevědět, že jste charakter až do morku kosti.

Povězte mi jako kamarád kamarádovi – je tu někdo, koho máte ráda?

A jestli někdo takový existuje, pak už ode mne neuslyšíte ani sebemenší náznak, ale jestli dovolíte, budu vám tím nejvěrnějším přítelem.’ Drahá Mino, proč jsou muži tak ušlechtilí, když my ženy jich jsme tak málo hodný? Vždyť jsem si z toho velkodušného opravdového džentlmena málem dělala legraci! Vyhrkly mi slzy – obávám se, má milá, že tohle je víc ubrečený dopis, než je zdrávo – a v duši mi bylo opravdu velmi těžko. Proč se nemůže děvče provdat za tři muže nebo za všecky své nápadníky a uspořit si tyhle starosti? Jenže tohle je kacířství a nesmím to říkat. Jsem ráda, že jsem alespoň dokázala podívat se i v pláči panu Morrisovi do jeho statečných očí a upřímně mu říci: ‚Ano, miluji někoho, i když on mi dosud neřekl, že mě vůbec miluje.’ Bylo správné, že jsem byla tak upřímná, protože jeho obličej se rozzářil, napřáhl obě ruce a uchopil mé – myslím, že jsem mu je podala sama – a řekl srdečně: ‚Jste statečná holka! Je pro mne lepší promeškat příležitost u vás než přijít včas ke kterémukoli jinému děvčeti na světě. Neplačte, má drahá. Jestli pláčete kvůli mně, tak já jsem pěkně tvrdý oříšek k rozlousknutí a rány osudu přijímám vstoje. Jestli ten druhý o svém štěstí dosud neví, tak ať raději co nejdřív po něm sáhne, nebo bude mít co činit se mnou! Holčičko, svou upřímností a statečností jste ve mně získala přítele, a to je něco vzácnějšího než milenec; rozhodně je to méně sobecké. Má drahá, čeká mě tedy pěkně pustá a smutná cesta životem. Nedáte mi alespoň jednu pusu? Pomůže mi to aspoň občas zahnat stesk. Víte, můžete to udělat, chcete-li, protože ten druhý prima chlapík – a určitě to je prima chlapík, má drahá, a pašák, jinak byste ho nemohla milovat – se ještě nevyslovil.’ Tím si mě získal, Mino, protože to bylo od něho statečné a milé a také ušlechtilé vůči soku – nemám pravdu? Byl přitom tak smutný! A tak jsem se naklonila a políbila ho. Postavil se, držel mi ruce ve svých, a jak mi pohlédl dolů do tváře – bohužel jsem se nejspíš hrozně začervenala -, řekl: ‚Holčičko, držím vaši ruku a vy jste mě políbila, a jestli nás tohle nespřátelí, tak už nic na světě. Děkuji vám za vaši milou upřímnost a sbohem.’ Potřásl mi rukou, vzal klobouk a vzápětí vyšel z pokoje, bez ohlédnutí, bez slzy, zachvění či zaváhání; a já pláču jako dítě.

Ach, proč jsem musela takového muže učinit nešťastným, když je na světě tolik dívek, které by zbožňovaly půdu, po níž kráčí? Být volná, patřila bych mezi ně – jenže já nechci být volná. Má drahá, dost to mnou otřáslo, a když jsem Ti tohle všechno vylíčila, tak se teď ihned nějak ani nemohu rozepsat o štěstí. A nechci Ti vyprávět o nápadníkovi číslo tři dřív, dokud nebudu úplně šťastna.

Tvá milující LUCY P. S. Ach, a musím Ti vlastně vůbec o nápadníkovi číslo tři vykládat?

Navíc to bylo všechno tak zmatené; připadalo mi, jako by od jeho příchodu do pokoje uplynul jen zlomek vteřiny, než jsem cítila obě jeho paže kolem sebe a on mě políbil. Jsem moc, moc šťastná a nevím, čím jsem si to zasloužila. Musím jenom v budoucnu dokázat, že nejsem Bohu nevděčná za laskavost, s níž mi poslal takového snoubence, takového manžela a takového přítele.

Sbohem.“

DENÍK Dr. SEWARDA (Nahrávaný na fonograf) 23. dubna. – Dnes značné nechutenství. Nemohu jíst, nemohu spát, proto raději deník. Od včerejšího odmítnutí mám neurčitý pocit prázdnoty; jako by nic na světě nestálo za to, abych se tím zabýval...

Protože vím, že jedinou léčbou takového stavu je práce, sešel jsem dolů k pacientům. Vybral jsem si jednoho a ten mi poskytuje mnoho materiálu k zajímavému studiu. Má tak podivuhodné myšlenky a je tak odlišný od normálních psychotiků, že jsem se rozhodl udělat všechno, abych pronikl do jeho myšlenkových pochodů. Dnes jsem se snad dostal blíž než jindy k jádru jeho tajemství.

Vyptával jsem se ho důkladněji než dříve; chtěl jsem totiž zjistit předměty jeho halucinací. Teď už uznávám, že tento můj postup je poněkud surový. Přál jsem si, aby dosáhl vrcholného stupně svého šílenství – tedy něčeho, čemu se u pacientů vyhýbám jako moru.

(Pozn. Za jakých okolností bych se nevyhýbal moru?) Omnia Romae vernalia sunt. I peklo se dá koupit! verb. sap. Pokud se za jeho představami opravdu něco skrývá, pak stojí za námahu dodatečně to přesně vystopovat. Raději s tím tedy začnu, takže...

R. M. Renfield, 59 let – sangvinik; mohutná fyzická síla; chorobná vznětlivost; období sklíčenosti končívají utkvělou představou, které nemohu přijít na kloub. Předpokládám, že jeho sangvinická povaha a rušivý vliv nakonec společně způsobují psychotický stav.

Je to potenciálně nebezpečný typ, a pokud je nesobecký, spíš nebezpečný.

U sobeckých lidí je opatrnost spolehlivým brněním jak pro jejich nepřátele, tak pro ně samotné. Teď si o tomto případu myslím, že pokud je jeho ego ve středu jeho pozornosti, jsou dostředivá a odstředivá síla vyváženy; jestli je ve středu jeho pozornosti nějaká povinnost, záležitost atd., převládne odstředivá síla, a vyrovnat ji může pouze nějaká pohroma nebo řada pohrom.

DOPIS QUINCEYHO P. MORRISE CTIHODNÉMU ARTHURU HOLMWOODOVI 25. května „Milý Arte, tlachávali jsme spolu u táboráků v prérii; po pokusu o přistání u Markéz jsme jeden druhému vzájemně ošetřovali rány a na břehu Titicacy jsme si připíjeli na zdraví. Ještě hodně toho spolu natlacháme, ještě další rány si budeme hojit a častokrát si ještě připijeme na zdraví. Nechceš si připít zítra večer u mého táboráku? Vůbec neváhám pozvat Tě, protože vím, že jistá mladá dáma je zítra zadána na jistou večeři a že Ty jsi volný. Bude s námi pouze jeden další besedník, náš starý kámoš z Koreje Jack Seward. Také přijde a my oba chceme prolévat slzy nad sklenkami vína a připíjet z plna srdce na zdraví nejšťastnějšímu muži na tomto širém světě, který získal to nejušlechtilejší srdce, jaké Bůh kdy stvořil a nad jaké není. Slibujeme Ti srdečné a láskyplné uvítání a přípitek tak poctivý jako Tvá pravice.

A oba se zapřísáhneme, že Tě příště necháme doma, jestli na počest jistého páru očí vypiješ příliš mnoho! Přijeď!

Co nejsrdečněji Tvůj QUINCEY P. MORRIS“ TELEGRAM ARTHURA HOLMWOODA QUINCEYMU P. MORRISOVI „Rozhodně se mnou počítej. Přinesu zprávy, z nichž vám oběma budou brnět uši.

ART“

Errata:

30.05.2021 15:17