Vítej, návštěvníku!

DENÍK Dr. SEWARDA (Pokračování) Pohřeb byl stanoven na pozítří, aby Lucy mohla být uložena do hrobu společně s matkou. Postaral jsem se o všechny ty nepříjemné formality a shledal jsem, že i personál pohřebního ústavu byl trochu nakažen – nebo snad obdařen – funebráckou nasládlostí svého uhlazeného šéfa. Dokonce zaměstnankyně, která prokazovala mrtvé poslední služby, mi při odchodu z pokoje, kde Lucy byla vystavena, důvěrným, kolegiálně profesionálním tónem sdělila: „To je vám moc krásná mrtvola, pane doktore. Je to úplné vyznamenání ji upravovat. Určitě nepřeháním, jestli řeknu, že bude dělat čest našemu podniku!“p>

Všiml jsem si, že se Van Helsing neustále zdržoval poblíž. Snad si tak počínal kvůli zmatku v celé domácnosti. V Londýně neměli Westenrovi příbuzné, Arthur se musel druhého dne vrátit, aby se postaral o otcův pohřeb, a tak rychle jsme nemohli povolat nikoho z těch, kterých se obě úmrtí týkala. Za těchto okolností jsme se s Van Helsingem sami jali prohlížet doklady atd. Profesor trval na tom, že Lucyiny písemnosti projde sám. Zeptal jsem se ho na důvod; obával jsem se totiž, že jako cizinec asi nezná zcela přesně anglické právní předpisy a z nevědomosti že by mohl způsobit zbytečné zmatky. Odpověděl mi: „Vím, vím. Zapomínáte, že jsem stejně tak právník jako lékař.

Jenže já ty listiny nechci prohlížeti jenom kvůli zákonu. To jistě víte, proto jste zabránil soudnímu ohledání. Já zase musím zabrániti mnoha jiným věcem. Snad tu naleznu víc podobných zápisů,“ a vytáhl ze zápisníku listinu, kterou měla Lucy ukrytou na prsou a kterou roztrhla v půli.

„Jestliže zjistíte jméno právního zástupce zesnulé paní Westenrové, zapečeťte všechny její doklady a ještě dnes večer mu napište.

Já zůstanu po celou noc tady v bývalém pokoji slečny Lucy a budu pátrati, zda tam něco nenaleznu. Nebylo by radno, aby se její myšlenky dostaly do cizích rukou.“

Sháněl jsem proto dále potřebné informace; asi za půl hodiny jsem našel jméno i adresu právního zástupce paní Westenrové a napsal mu dopis. Všechny její doklady byly v pořádku; dokonce obsahovaly přesné pokyny pro místo pohřbu. Sotva jsem zapečetil dopis, vešel k mému překvapení do pokoje Van Helsing a otázal se: „Mohu vám pomoci, příteli Johne? Jsem volný, a jestliže dovolíte, jsem vám k službám.“

„Našel jste, co jste hledal?“ zeptal jsem se ho, načež mi odpověděl: „Nehledal jsem nic určitého. Jen jsem chtěl nalézti – a také jsem nalezl – všechno, co tam bylo: nějaké dopisy a několik zápisků a čerstvě načatý deník. Všechno mám zde a prozatím se o tom nikomu nezmíníme. Zítra večer navštívím toho ubohého mládence a s jeho svolením některé z nich použiji.“

Když jsme zařídili, co bylo třeba, pravil mi profesor: „A teď bude podle mého nejlépe, příteli Johne, jestliže si půjdeme lehnouti. Oba se potřebujeme vyspati a odpočinouti, abychom se zotavili. Zítra toho budeme míti hodně na práci, ale dnes v noci nás není třeba. Bohužel!“

Než jsme ulehli, šli jsme se podívat na ubohou Lucy. Pohřební ústav odvedl dobrou práci, celý pokoj byl změněn v malou chapelle ardente. Všude byla spousta překrásných bílých květin a odporná tvář smrti byla co nejvíce zjemněna. Lucyin obličej byl zakryt cípem prostěradla. Profesor se shýbl a opatrně ho nadzvedl. Oba jsme užasli nad krásou, jež se nám zjevila v mdlém světle vysokých voskovic.

Smrt navrátila Lucy všechen půvab a uplynulé hodiny nejen nezanechaly stop po „ničivých prstech zkázy“, nýbrž naopak natolik obnovily krásu života, že jsem opravdu nemohl uvěřit svým očím, že hledím na mrtvolu.

Profesor se tvářil zachmuřeně a vážně. Nemiloval ji jako já a nebylo tedy důvodu, aby měl slzy v očích. Vyzval mě: „Počkejte, hned se vrátím,“ a odešel z místnosti. Za chvíli přišel zpět, v ruce měl hrst divokého česneku z bedýnky, která zůstala neotevřená ležet v hale, a rozložil květy k ostatním na lůžko i kolem něho. Pak sňal s krku, zpod límce, malý zlatý křížek a položil jí ho na ústa. Nato ji opět přikryl a oba jsme odešli.

Právě jsem se svlékal v pokoji, když profesor zaklepal na dveře si vstoupil se slovy: „Potřebuji, abyste mi zítra před setměním přinesl sadu pitevních nožů.“

„Musíme snad provést pitvu?“

„Ano a ne. Chci provésti operaci, nikoli však tak, jak si myslíte.

Prozradím vám to, ale nikomu ani slovo! Chci jí odříznouti hlavu a vyjmouti srdce. Ale jděte, jste přece lékař, a tolik vás to překvapuje?

Vás, jehož jsem viděl vykonávati bez jediného zachvění ruky Či srdce operace, při nichž šlo o život či o smrt a kde se všichni ostatní třásli. Ach ano, nesmím ovšem zapomínati, že jste ji miloval, příteli Johne. Jenže já na to nezapomněl, a proto provedu operaci já, a vy mi jenom budete muset pomáhati. Rád bych ji provedl ještě dnes v noci, ale kvůli Arthurovi nesmím. Zítra po otcově pohřbu bude míti čas a bude ji chtít viděti – to uviděti. Potom ji uloží do rakve a připraví na příští den; a až všichni budou spáti, zajdeme za ní. Odšroubujeme víko rakve a provedeme operaci. Pak vše dáme zpět na místo, takže nikdo kromě nás dvou o tom nebude věděti.“

„Ale proč to vůbec chcete dělat? Ta dívka je mrtvá. Proč zbytečně mrzačit to ubohé tělo? A jestli je pitva zbytečná a nic se jí nezíská – jestli tedy neprospěje ani jí, ani nám, ani vědě, ani lidskému vědění -, tak proč to dělat? Vždyť by to byla zrůdnost!“

Profesor mi v odpověď položil ruku na rameno a neobvykle vlídně mi pravil: „Příteli Johne, cítím s vaším krvácejícím srdcem a mám vás o to raději, že vám tolik krvácí. Kdybych mohl, sám bych vzal na sebe břímě, které vás tíží. Je tu však všelicos, co neznáte, co však budete mít možnost poznati, a pak mi budete žehnati, že to znáte, byť to není nic příjemného. Johne, hochu, jste mým přítelem už mnoho let. Zažil jste už někdy, že bych udělal něco bez nějakého správného důvodu?

Mohu se mýliti, jsem pouze člověk; ale ve všechno, co konám, věřím.

Nevzkázal jste mi snad právě z těchto důvodů, když bylo tak zle? Ano! Nebyl jste snad zaražen, ba dokonce zděšen, když jsem Arthurovi nedovolil políbiti jeho snoubenku – ačkoli umírala – a když jsem ho s takovou silou od ní odtrhl? Ano! A přece jste musel viděti, jak mi krásnýma umírajícíma očima a slábnoucím hlasem poděkovala, jak mi políbila starou vrásčitou ruku a požehnala mi?

Ano! A neslyšel jste snad, co jsem se jí zapřisáhl splniti, takže mohla plna vděku zavříti oči? Ano!

Nuže, mám tedy dobré důvody pro všechno, co hodlám učiniti. Už mnoho let chováte ke mně hlubokou důvěru, věřil jste mi i v uplynulých týdnech, kdy se dály věci tak podivné, že mohly vyvolati vaše pochyby. Verte mi ještě nějaký čas, příteli Johne. Jestliže mi nebudete důvěřovati, budu vám muset vyjeviti svůj názor; a to by možná ještě bylo předčasné. A jestliže budu nucen pracovati – a pracovati budu, ať mi důvěřujete či nikoli – bez přítelovy důvěry, pak budu pracovati s těžkým srdcem a v době, kdy snad budu potřebovati pomoc a povzbuzení, se budu cítiti velmi osaměle.“ Na chvíli se odmlčel a pak slavnostním hlasem pokračoval: „Příteli Johne, čekají nás podivné a těžké dny. Nebuďme rozdvojeni, ale stůjme při sobě, abychom své dílo dovedli ke zdárnému konci. Nechcete mi přece jen věřiti?“

Podal jsem mu ruku a slíbil mu to. Při odchodu jsem mu podržel dveře a díval se za ním, až zašel do svého pokoje a za sebou zavřel.

Jak jsem tam nehnutě stál, zahlédl jsem jednu ze služebných, jak tiše kráčí chodbou – byla ke mně obrácena zády, takže mě neviděla – a vchází do pokoje, kde ležela Lucy. Pohled na ni mě dojal. Oddanost je velmi vzácná věc, a snad proto jsme vděčni lidem, kteří ji bez vyzvání prokazují těm, koho milujeme. To ubohé děvče odložilo přirozený strach ze smrti jen proto, aby mohlo bdít u rakve své milované velitelky, takže její tělesná schránka nebude sama, než bude uložena k věčnému odpočinku...

Zřejmě jsem spal dlouho a tvrdě; byl už bílý den, když mě probudil Van Helsingův příchod. Přistoupil k lůžku a pravil: „S těmi noži se neobtěžujte, neprovedeme to.“

„Proč?“ zeptal jsem se. Vážnost, kterou minulou noc dal najevo, na mě totiž silně zapůsobila.

„Protože je příliš pozdě – nebo příliš brzy,“ řekl zachmuřeně.

„Podívejte se!“ a ukázal malý zlatý křížek. „Tohle bylo v noci ukradeno.“

„Proč ukradeno,“ otázal jsem se udiveně, „když to máte v ruce?“

„Protože jsem to odňal té bídné ženštině, která to ukradla, té ženě, která okrádá mrtvé i živé. Trest ji určitě nemine, nikoli však mým přičiněním. Ani nevěděla, čeho se dopouští, a protože to nevěděla, dopustila se pouze krádeže. Teď budeme muset čekati.“

S tím odešel a nechal mě, abych se trápil další záhadou a lámal si hlavu další hádankou.

Dopoledne se vleklo, ale v poledne přijel právní zástupce: pan Marquand od firmy Wholeman, synové, Marquand & Lidderdale.

Byl velmi ochotný a pln vděku za vše, co jsme udělali, a sňal z nás všechny další starosti o nejrůznější podrobnosti. Při obědě nám řekl, že paní Westenrová už delší čas čekala, že jí srdce přivodí náhlou smrt, a všechny své záležitosti dala úplně do pořádku. Sdělil nám, že majetek po Lucyině otci připadne jedné vzdálené větvi rodiny, protože není přímého dědice, a ostatní pozůstalost, movitá i nemovitá, je zůstavena Arthuru Holmwoodovi. Po této informaci pokračoval: „Upřímně řečeno, takovémuto testamentárnímu ustanovení jsme se ze všech sil bránili a upozorňovali jsme paní Westenrovou na určité okolnosti, které by mohly způsobit, že by její dcera zůstala buď bez haléře, nebo by v případě jiného sňatku musela počítat s jistými omezeními. Naléhali jsme na ni tak silně, až jsme se dostali do rozporu, a ona se nás zeptala, zda jsme či nejsme ochotni vyhovět jejím přáním. Pak už nám ovšem nezbývalo nic než se podrobit. V zásadě jsme měli pravdu a v devadesáti devíti případech ze sta bychom byli logickými důkazy prokázali správnost svého úsudku. Musím ovšem nepokrytě přiznat, že v tomto případě by jakákoli jiná formulace poslední vůle znemožnila uskutečnění přání paní Westenrové. Protože totiž matka zesnula dřív než dcera, byla by všechen majetek zdědila dcera, i kdyby přežila matku o pouhých pět minut. A pokud by pak neexistovala žádná závěť – a v našem případě by závěť byla prakticky vyloučena – celé tohle jmění by muselo být při dceřině úmrtí považováno za majetek neodkázaný nikomu poslední vůlí. A v takovém případě by lord Godalming, ať už byl sebebližší přítel, neměl sebemenší nárok, a dědici, byť i to byli nejvzdálenější příbuzní, by se stěží vzdali svých práv z nějakých sentimentálních ohledů k zcela cizímu člověku. Ujišťuji vás, vážení pánové, že mě výsledek celé věci potěšil, opravdu zcela potěšil.“

Byl to dobrák, jenže jeho radost z nepatrné části tak velké tragédie, na níž měl profesionální zájem, byla školním příkladem toho, jak omezený může být pocit soustrasti.

Dlouho zde nepobyl, jenom prohlásil, že se během dne ještě dostaví a promluví si s lordem Godalmingem. Jeho příjezd nás ovšem do jisté míry uklidnil, protože se nám dostalo ujištění, že nám za náš dosavadní postup nemůže nikdo nic vytknout. Arthura jsme čekali k páté, a proto jsme krátce předtím ještě navštívili úmrtní pokoj. Ted už si toto pojmenování zasloužil, protože v něm byly vystaveny matka i dcera. Majitel pohřebního ústavu, věren svému řemeslu, předvedl nejlepší ukázku své profese, a celý pokoj byl prosycen smuteční náladou, která nás okamžité sklíčila. Van Helsing však nařídil, aby pokoj byl upraven stejné jako minulého dne, protože co nevidět měl přijít lord Godalming a bude pro něho lehčí, jestliže uvidí pozůstatky své snoubenky vystaveny samostatně. Majitel pohřebního ústavu se zatvářil, jako by ho vlastní hloupost překvapila, a co nejrychleji uvedl všechno do stavu jako včera večer, takže Arthur nebyl po svém příjezdu vystaven zbytečnému otřesu.

Chudák. Vypadal k zoufání smutně a zdrceně; i jeho mužná postava jako by se nalomila pod tíhou strašných událostí. Vím, že svého otce miloval upřímnou a oddanou láskou, a jeho úmrtí v tak těžkou dobu bylo pro něj zlou ranou. Ke mně se choval přátelsky jako vždy a k Van Helsingovi byl mile zdvořilý, ale vyzařovalo z něho jakési vnitřní napětí. Profesor si toho rovněž všiml a pokynul mi, abych ho odvedl nahoru. Učinil jsem tak a přede dveřmi Lucyina pokoje jsem se v domnění, že s ní bude chtít zůstat sám, obrátil k odchodu. Arthur mě však uchopil za paži a zavedl mě dovnitř. Zastřeným hlasem řekl: „Tys ji, kamaráde, také miloval. Všechno mi o tom řekla a vím, že žádný přítel nebyl jejímu srdci blíž než ty. Ani nevím, jak ti mám poděkovat za všechno, cos pro ni učinil. Stejně si ještě neumím představit...“

Vtom se zarazil, ovinul mi paže kolem raném, hlavu mi opřel o hruď a rozplakal se: „Ach, Jacku, Jacku! Co budu dělat! Jako by ze mne naráz vyprchal život, a na širém světě už není nic, pro co bych žil!“ Utěšoval jsem ho, jak nejlépe jsem dovedl. V takových případech nepotřebují muži mnoho slov. Stisk ruky, položení ruky na rameno, společný vzlyk – to všechno jsou projevy soustrasti, blízké mužskému srdci.

Nehybné a tiše jsem stál, až přestal vzlykat, a pak jsem ho tiše vyzval: „Pojď se na ni podívat.“

Spolu jsme přistoupili k lůžku. Nadzdvihl jsem prostěradlo z její tváře. Bože! Byla překrásná, jako by jí každá hodina dodávala na kráse. Trochu mě to vylekalo a udivilo; Arthur se začal chvět a nakonec ho pochyby roztřásly jako zimnice. Po delší chvíli se mě šeptem otázal: „Jacku, je opravdu mrtvá?“

Smutně jsem ho ujistil, že skutečně, a protože jsem usoudil, že takovou hroznou pochybnost musím co nejrychleji sprovodit ze světa, upozornil jsem ho, že rysy obličeje často po smrti měknou a dokonce někdy nabývají bývalého mladistvého půvabu. Stává se to zejména tehdy, když smrti předcházelo těžké nebo dlouhé utrpení. Zřejmě jsem tím rozptýlil jeho pochyby; chvíli totiž zůstal klečet u pohovky a vytrvale, dlouze hleděl na Lucy, ale pak poodstoupil. Upozornil jsem ho, že se teď musí rozloučit, protože je třeba uložit ji do rakve.

Ustoupil tedy, uchopil mrtvou ruku do své, políbil ji, pak se sklonil nad Lucy a vtiskl jí na čelo polibek. Při odchodu se po ní ještě jednou zdrceně ohlédl.

Nechal jsem ho v salónu a oznámil Van Helsingovi, že už vyslovil své poslední sbohem. Profesor tedy odešel do kuchyně a přikázal zřízencům pohřebního ústavu, aby pokračovali v přípravách a zašroubovali rakev. Když se vrátil, pověděl jsem mu o Arthurově otázce, a on odpověděl: „Mne to nepřekvapuje. I já jsem o tom právě před chvílí zapochyboval.“

Večeřeli jsme společně. Bylo vidět, že se Arthur přemáhá, aby na sobě nedal nic znát. Van Helsing celou večeři mlčel, ale když jsme si zapálili doutníky, pravil: „Lorde...“ jenže Arthur ho přerušil: „Ne, ne, tak ne, probůh! Alespoň teď ještě ne! Promiňte mi, profesore, neměl jsem v úmyslu mluvit tak příkře, ale vždyť je to tak nedávno, co jsem otce ztratil!“

Profesor velmi laskavě odpověděl: „Použil jsem tohoto oslovení pouze z nejistoty. Pane vás oslovovati nesmím a zamiloval jsem si vás – ano, můj milý hochu, mám vás velice rád, – jako Arthura.“

Arthur ho uchopil za ruku a vřele mu ji stiskl.

„Říkejte mi, jak chcete,“ řekl. „Doufám, že mě vždycky budete považovat za svého přítele. A dovolte, abych vám řekl, že nenalézám slov, jak vám poděkovat za všechno, co jste pro mou ubohou snoubenku udělal.“ Na chvíli se odmlčel, pak pokračoval: „Vím, že si vaši laskavost uvědomovala ještě lépe než já, a jestliže jsem snad byl hrubý nebo nezdvořilý, když jste tehdy zasáhl tak – vzpomínáte si -,“ profesor přikývl – „pak mi prosím odpusťte.“

Profesor odvětil s vážnou laskavostí: „Vím, že tehdy bylo pro vás obtížné mi věřiti, protože věřiti ve správnost tak násilného činu vyžaduje, aby člověk ten čin pochopil.

A předpokládám, že nevěříte – nemůžete věřiti – ani nyní, protože ještě nic nechápete. A snad nastanou ještě další okolnosti, kdy vás budu žádati, abyste mi věřil, a kdy mě ještě nebudete moci – a ani nebudete chtíti – pochopiti, a také mě nepochopíte. Ale jednou nastane doba, kdy mi budete zcela plně věřiti a kdy všechno pochopíte, jako byste náhle prohlédl. Pak mi budete žehnati za všechno, co jsem vykonal, kvůli sobě, kvůli ostatním i kvůli ní, jíž jsem se zapřisáhl, že ji budu chrániti.“

„Jistě, pane profesore, jistě,“ přitakal Arthur vřele. „Budu vám věřit ve všem. Vím a jsem o tom přesvědčen, že máte velmi šlechetné srdce, jste Jackovým přítelem a byl jste jejím přítelem. Čiňte, co uznáte za vhodné.“

Profesor několikrát odkašlal, jako by se odhodlával něco říci, a konečně pravil: „Smím se vás nyní na něco zeptati?“

„Zajisté.“

„Víte, že vám paní Westenrová odkázala všechen majetek?“

„Ne. Chuděra! To mi vůbec nenapadlo.“

„A protože všechno patří vám, máte právo se vším naložiti podle své vůle. Chci, abyste mi dovolil přečísti všechny písemnosti i dopisy slečny Lucy. Věřte mi, to není zbytečná zvědavost. Mám k tomu důvod, který by mi jistě schválila. Všechny listiny mám zde. Vzal jsem je, aby se jich nemohla dotknouti žádná cizí ruka, – aby žádné cizí oko nemohlo jejími slovy nahlédnouti do Lucyiny duše ještě předtím, než jsem se dozvěděl, že všechno bude patřiti vám. Jestliže dovolíte, ponechám si je; ani vy do nich raději zatím nenahlížejte; u mne budou v bezpečí. Nic z nich neztratím, a až nastane vhodný čas, vrátím vám je. To, co na vás chci, není lehké, ale vy mi vyhovíte, že ano, už kvůli Lucy?“

Arthur prohlásil způsobem mu vlastním: „Doktore Van Helsingu, dělejte, co uznáte za správné. Jsem přesvědčen, že tak vyslovuji něco, co by má milovaná jistě schválila.

Nebudu vás obtěžovat otázkami, dokud nenastane čas.“

Starý profesor vstal a se slavnostním důrazem pravil: „A máte pravdu. Všechny nás čeká bolest, ale nebude to pouze bolest, a ta bolest nebude také poslední. My a také vy – vy nejvíc ze všech, milý hochu, – budeme se muset přebroditi kalnou vodou, než dorazíme k čiré. Musíme však býti srdnatí a nezištní a konati svou povinnost, a všechno dobře dopadne.“

Tu noc jsem spal na pohovce v Arthurově pokoji. Van Helsing vůbec neulehl. Přecházel po domě, jako by držel stráž, a ani na okamžik nespustil z očí pokoj, kde ležela Lucy v rakvi, posypané květy divokého česneku, jehož těžký pach přehlušoval vůni lilií a růží a linul se ven do noci.

DENÍK MINY HARKEROVÉ 22. září. – Ve vlaku do Exeteru. Jonathan spí. Připadá mi, jako bych naposledy zapisovala své zážitky teprve včera, jenže kolik se toho zatím udalo! Tehdy jsem byla ve Whitby, přede mnou celý svět, Jonathan v cizině a žádné zprávy od něho; a teď jsem vdána za Jonathana, Jonathan je zámožný právní zástupce, majitel vlastní firmy, pan Hawkins je mrtev a pochován a Jonathana stihla nová rána, která mu může ublížit. Jednoho dne se mě na to třeba bude vyptávat. A teď všechno zapsat! V těsnopise už zase trochu pokulhávám – důkaz, co může člověku natropit nečekané štěstí – určitě tedy neuškodí, když se v něm zase začnu trochu cvičit.

Obřad byl velmi prostý a dojemný. Zúčastnili jsme se ho pouze my, služebnictvo, několik starých přátel z Exeteru, londýnský agent a pán zastupující sira Johna Paxtona, předsedu Sdružení právníků. Jonathan a já jsme stáli ruku v ruce a uvědomovali si, že nás opustil nejbližší a nejdražší přítel...

Nasedli jsme do autobusu jedoucího na Hyde Park Corner a mlčky se vraceli do města. Jonathan se domníval, že by mě mohlo potěšit, kdybychom se na chvíli odebrali do Stromořadí v Hyde Parku; sedli jsme si, lidí tu však bylo velmi málo a pohled na tolik prázdných židlí nás naplňoval smutkem a bezútěšností. Připomínal nám opuštěnou židli u nás doma. Raději jsme vstali a šli se projít po Piccadilly.

Jonathan mě držel pod paží jako za starých dob, než jsem začala učit.

Pak mi to totiž připadalo velmi nevhodné; člověk nemůže několik let vštěpovat dívkám správné způsoby a chování, aniž by se jemu samotnému troška té pedanterie nezažrala do kůže. Jenže tohle byl Jonathan a Jonathan je můj manžel, a lidi, které jsme potkávali, jsme ani neznali – a bylo nám jedno, zda nás znají oni. A tak jsme kráčeli dál. Právě jsem se dívala na překrásnou dívku s velkým širokým kloboukem, sedící v otevřeném kočáru před Giulianem, když mi náhle Jonathan tak silně sevřel paži, až mě zabolela, a vyhrkl přitlumeným hlasem: „Můj Bože!“ Mám pořád starosti o Jonathana; obávám se, aby ho zase nějaký nervový záchvat nesklátil, a tak jsem se rychle k němu obrátila a zeptala se, co ho tak znepokojilo.

Byl nadmíru bledý, oči mu vylézaly z důlků a napůl s hrůzou, napůl nechápavě hleděl upřeně na vysokého hubeného muže s orlím nosem, černým knírem a špičatou bradkou, který rovněž pozoroval tu hezkou dívku. Hleděl na ni tak soustředěně, že si nevšiml ani mne, ani Jonathana, a mohla jsem si ho důkladně prohlédnout. Z jeho obličeje nevyzařovalo nic dobrého; byla to tvrdá, krutá a smyslná tvář a jeho velké bílé zuby, pronikavě se odrážející od výrazně rudých rtů, byly špičaté, jako mají zvířata. Jonathan z něho nespouštěl zrak, až mě popadl strach, že by si toho ten neznámý mohl všimnout. Obávala jsem se, aby mu to neměl za zlé, vypadal totiž velmi zarputile a protivně.

Zeptala jsem se Jonathana, proč je tak rozrušen, a on mi odpověděl, zřejmě v domnění, že toho vím právě tolik jako on: „Víš, kdo to je?“

„Ne, můj milý. Neznám ho; kdopak?“

Jeho odpověď mě úplně ohromila a vyděsila, protože ji vyřkl tak, jako by ani nevěděl, že mluví ke mně, k Mině: „Je to on sám!“

Můj ubohý miláček byl zřejmě z něčeho vyděšen – dokonce značně vyděšen; určitě by se byl zhroutil k zemi, nebýt toho, že se o mě opíral a já ho podpírala. Jonathan hleděl upřeně na neznámého; mezitím vyšel z obchodu poslíček s balíčkem, podal ho dámě a ta hned odjela. Snědý cizinec z ní nespouštěl zrak, a sotva se kočár rozjel po Piccadilly, vykročil za ním a zastavil dvoukolou drožku. Jonathan se chvíli za ním díval a řekl jakoby pro sebe: „To je určitě hrabě, omládl však. Panebože, je to vůbec možné?

Ach, panebože, panebože! Kdybych to jen věděl určitě! Kdybych to jen věděl určitě!“ Byl z toho tak rozrušen, že jsem se ho raději na nic neptala; bála jsem se, že by se téhle myšlenky nezbavil, a mlčela jsem. Zlehka jsem ho táhla dál a Jonathan, ruku na mé paži, nekladl odpor. Po kratší procházce jsme vešli do Green Parku a na chvíli tam usedli. Přestože je podzim, bylo poměrně horko a my jsme našli na stinném místě pohodlnou lavičku. Jonathan se několik minut díval do prázdna, pak mu klesla víčka a s hlavou na mém rameni pokojně usnul. Řekla jsem si, že mu spánek určitě prospěje, a nerušila jsem ho. Asi za dvacet minut se probudil a celkem vesele mi pravil: „Jakže, Mino, já jsem spal? Promiň mi, prosím, že jsem byl tak nezdvořilý. Pojď, zajdeme si někam na šálek čaje.“ Zřejmě na toho snědého cizince zcela zapomněl, tak jako za své nemoci zapomněl na vše, co mu tato příhoda zřejmě připomněla. Tahle zapomnětlivost se mi ani trochu nelíbí; bojím se, aby mu nějak nepříznivě neovlivňovala mozkovou činnost nebo popřípadě nezhoršovala již existující chorobu.

Nesmím se ho vyptávat; tím bych mu totiž víc ublížila, než prospěla. Musím ovšem zjistit, co se vlastně za jeho pobytu v cizině přihodilo. Bojím se, že nastal čas, kdy musím otevřít ten balíček a dozvědět se, co je v něm napsáno. Ach, Jonathane, určitě mi odpustíš, jestli se dopustím něčeho nesprávného, ale učiním to pouze kvůli tobě, miláčku.

Později. Byl to v každém ohledu smutný návrat domů – dům bez oné drahé duše, která k nám byla tak hodná; Jonathan stále pobledlý a znavený lehkou recidivou choroby; a navíc telegram od jakéhosi Van Helsinga, jehož ani neznám: „Jistě vás zarmoutí zpráva, že paní Westenrová zemřela před pěti dny a Lucy předevčírem. Obě byly pohřbeny dnes.“

Kolik smutku v těch několika slovech! Ubohá paní Westenrová!

Ubohá Lucy! Odešly, odešly od nás a nikdy víc už se nevrátí! A ubohý, ubohý Arthur – o kolik radosti je jeho život ochuzen! Bůh nám všem pomáhej nést náš žal!

DENÍK Dr. SEWARDA 22. září. – Je po všem. Arthur se vrátil domů a odvedl s sebou Quinceyho Morrise. Ten Quincey je opravdu báječný chlapík!

V hloubi srdce jsem přesvědčen, že nad Lucyinou smrtí truchlil stejně jako my všichni; svou bolest však nesl hrdinně jako bájný Viking.

Jestli bude Amerika i nadále rodit muže, jako je on, určitě se stane velmocí. Van Helsing si šel lehnout, chce si před cestou ještě odpočinout.

Večer odjíždí do Amsterodamu; prý se však vrátí zítra večer.

Musí však ještě zařídit něco, co se dá provést jen osobně. Jestliže to bude možné, ubytuje se potom u mne; má prý v Londýně práci, která si možná vyžádá nějaký čas. Chudák starý pán! Obávám se, že ten namáhavý poslední týden podryl jeho železné zdraví. Při pohřbu se totiž musel velmi přemáhat. Když bylo po všem, stáli jsme s Arthurem a ten nešťastník se rozhovořil o své účasti na transfúzi, při níž byla jeho krev převedena do Lucyiných žil; a Helsing při tom střídavě bledl a rudl. Arthur prohlásil, že mu od té doby připadá, jako by opravdu byli manželé a Lucy byla před Bohem jeho ženou. Ani já, ani Van Helsing jsem se nezmínili o druhých transfúzích a nikdy se o nich nikomu nezmíníme. Arthur a Quincey odjeli na nádraží a já jsem se s Van Helsingem vrátil sem. Sotva jsme nasedli do kočáru, dostal úplný hysterický záchvat. Později sice popřel, že to byla hysterie, a tvrdil, že jedině tak mohl za těchto smutných okolností dát průchod svému smyslu pro humor. Smál se, až mu z očí tekly slzy, a já musel zatáhnout záclonky, aby nás náhodou někdo nezahlédl a neudělal si falešný názor. Potom plakal tak dlouho, dokud se zase nerozesmál, a nakonec se současně smál a plakal, jako se to stává ženám.

Pokoušel jsem se ho okřiknout, jak to člověk dělává za takových okolností u ženy, ale ničeho jsem nedosáhl. Muži a ženy jsou tak odlišní v projevech morální síly nebo slabosti! Nakonec nabyl jeho výraz obvyklé vážnosti a přísnosti, a proto jsem se ho zeptal, jak jen se mohl v takové chvíli rozveselit. Jeho odpověď byla pro něj příznačná; byla totiž logická, pádná a záhadná.

„Aha, vy to tedy nechápete, příteli Johne! Nemyslete si, že snad nejsem zkrušen, třebas se směji. Vždyť jsem plakal i ve chvílích, kdy mě dusil smích. Současně si však nemyslete, že pouze truchlím, když pláču; stejně se pak dostaví smích. Nikdy nezapomínejte, že takový smích, který zaklepe u vašich dveří a zeptá se: ‚Smím vstoupiti?’, není pravý smích. Nikoli! Smích je král a dostaví se, kdy a jak se mu zlíbí. Nikoho se neptá, neohlíží se na vhodnost okamžiku. Prostě řekne: ‚Jsem tu.’ Zde máte příklad: mé srdce truchlí pro onu sladkou, mladou dívku; daroval jsem jí krev, ačkoli jsem starý a unavený člověk; poskytl jsem jí svůj čas, svůj um, svůj spánek. Ostatní pacienty jsem nechal strádati, jen aby ona měla všechno. A přece se dokážu smáti přímo nad jejím hrobem – smáti se ve chvíli, kdy hlína z hrobníkovy lopaty dopadá na její rakev a každým úderem mi tak rozbuší srdce, až mi vyžene krev z tváří. Srdce mi krvácelo pro toho ubohého hocha – toho drahého hocha, stejně starého, jako by byl můj vlastní chlapec, kdyby mu bývalo dopřáno zůstati naživu, se stejnými vlasy a stejnýma očima. Tak, teď alespoň víte, proč ho mám tak rád! Ale i když Arthur mluvil o věcech, z nichž se rozbušilo mé manželské srdce a které způsobily, že mé otcovské srdce k němu přilnulo víc než ke komukoli jinému – dokonce i víc než k vám, příteli Johne, protože vzhledem ke společným zkušenostem jsou naše vztahy na jiné úrovni než vztahy otce a syna – dostavil se ke mně král smích a křičel a řval mi do ucha: ‚Jsem tu! Jsem tu! Jsem tu!’, až se mi krev klokotem navrátila a vnesla mi do tváří trochu slunečního svitu, který s sebou nosí. Ach, příteli Johne, je to zvláštní svět, smutný, plný bídy, strázní a zmatků; ale jakmile přijde král smích, všichni se roztančí podle jeho melodie. Krvácející srdce, vyschlé kosti umrlců a palčivé slzy stékající po tvářích – všechno to tančí podle melodie, kterou vyluzuje svými bezúsměvnými ústy. Ach, věřte mi, příteli Johne, ten smích, který takhle přichází, pomáhá a konejší. Vždyť my muži a ženy jsme jako natažená lana, kterými zmítá jakási síla. Pak přijdou slzy a napnou nás, jako déšť napne lana, až je nakonec napětí třeba tak velké, že se zhroutíme. Jenže král smích přijde jako sluneční svit a ten zase napětí uvolní; takže se znovu můžeme lopotiti dál s naším konáním.“

Nechtěl jsem se ho dotknout poznámkou, že mi uniká smysl jeho slov; ale protože jsem důvod jeho smíchu přece jen nepochopil, ptal jsem se dál. Tvář mu zvážněla a zcela odlišným tónem mi odvětil: „Ach, vyvolala to právě celá ta trpká ironie – ta tak krásná slečna tonoucí v záplavě květin a vypadající vábně, jako by byla živá.

Vždyť každý z nás v duchu uvažoval, zda je vskutku mrtvá; leží v překrásném mramorovém náhrobku na osamělém hřbitově, kde odpočívá tolik jejích předků, leží tam se svou matkou, která ji milovala a kterou i ona milovala; a ten posvátný umíráček zvonil hranu tak smutně a pomalu; a ti zbožní muži v bílých andělských rouchách předstírali, že si čtou v knihách, a zatím jim celou tu dobu oko ani jednou nespočinulo na stránce; a my všichni s hlavami sklopenými.

A nač to všechno ? Je mrtva, tak co! Či ne?“

„Nu, profesore, za nic na světě v tom všem nevidím nic směšného!

Vaše vysvětlení mi celý problém ještě víc zamotalo. Ale i když tedy vám ten pohřební obřad připadal směšný, tak co ten chudák Art a jeho bolest? Vždyť mu málem puklo srdce!“

„Ovsem. Neřekl snad, že transfúze jeho krve do Lucyiných žil z ní učinilo jeho opravdovou manželku?“

„Ano, a tato představa mu byla určitě sladkou útěchou!“ – „Jistě. Jenže v tom je právě ta potíž, příteli Johne! Jestliže je to pravda, tak co potom s těmi ostatními? Ha! Ha! Pak je ta sladká dívka vinna mnohomužstvím a já, který svou drahou ženu, zbavenou rozumu, už dávno považuji za mrtvou, ač církev ji pokládá za živou, tedy já, který jsem věrným manželem bez manželky, jsem vlastně bigamista!“

„Přesto nevidím, co je tady směšného!“ namítl jsem a musím přiznat, že mě jeho slova popudila. Profesor mi položil ruku na paži a řekl: „Příteli Johne, promiňte mi, jestliže vám dělám bolest. Své pocity jsem neprojevil před ostatními, protože by je to mohlo zraniti, nýbrž pouze před vámi, svým starým přítelem, jemuž mohu důvěřovati.

Kdybyste mi mohl nahlédnouti do srdce ve chvíli, kdy se mi chtělo smáti; kdybyste tak byl mohl učiniti, když se smích dostavil; kdybyste tak mohl učiniti teď, kdy král smích sbalil svou korunu a všechno, co mu náleží, protože odchází daleko, daleko ode mne a na dlouhý, dlouhý čas – pak byste snad litoval ze všech nejvíc právě mne!“

Vroucnost jeho slov mě dojala a zeptal jsem se ho na důvod.

„Protože vím!“

A tak jsme se všichni rozjeli; na našich střechách teď bude dlouho sedět stesk se schlíplými křídly. Lucy leží daleko od životem kypícího Londýna pod honosným náhrobkem v hrobce svých předků na opuštěném hřbitově, kde vzduch je svěží a slunce vychází nad Hampsteadským návrším, porostlým divokými květinami.

Mohu tedy uzavřít tento deník a pouze Bůh ví, zda v něm ještě někdy budu pokračovat. Pokud ano a pokud tedy někdy zase začnu zaznamenávat své zážitky, bude se deník týkat jiných lidí a jiných záležitostí, protože teď, kdy už jsem dopověděl milostný příběh svého života, vracím se zpět, abych se znovu vpravil do koloběhu své celoživotní práce, a smutně a bez naděje pravím FINIS.

„WESTMINSTER GAZETTE“, 25. září HAMPSTEADSKÁ ZÁHADA V okolí Hampsteadu došlo v poslední době k řadě událostí nápadné připomínajících případy, které novináři označovali titulky „Kensingtonský postrach“ nebo „Žena s dýkou“ či „Žena v černém“. Za poslední dva tři dny se několikrát stalo, že se malé děti vzdálily z domova nebo dlouho nevracely domů z luk, kde si hrály. Ve všech těchto případech šlo o děti, které byly příliš malé, než aby mohly uvést opravdu spolehlivé důvody, ale všechny shodně se vymlouvaly na to, že byly s „krvavou dámou“. Ztrácely se vždy pozdě k večeru a při dvou příležitostech byly nalezeny až druhého dne časně ráno. V okolí se všeobecně předpokládá, že první dítě, po němž byla sháňka, zřejmě udalo jako důvod nepřítomnosti, že je „krvavá dáma“ pozvala na procházku, a ostatní děti tuto výmluvu převzaly a při vhodné příležitosti použily. Je to tím vysvětlitelnější, že právě teď si tamní drobotina nejraději hraje hru, kde se jeden druhého snaží úskočně někam vylákat. Jeden dopisovatel nám píše, že tihle caparti, vydávající se za „krvavou dámu“, jsou opravdu k smíchu. Podle jeho názoru by se mnohý z našich karikaturistů mohl zdokonalit v umění vyhmátnout ironii groteskních situací, kdyby tam mohl srovnat skutečnost s fantazií.

A obecným podstatám lidské povahy jen odpovídá, že nejoblíbenější rolí těchto hrátek pod širým nebem je právě role „krvavé dámy“.

Náš dopisovatel prostoduše prohlašuje, že ani Ellen Terryová by nemohla působit tak půvabně, jak to některá z oněch děcek předstírají nebo si dokonce namlouvají.

Celá záležitost má ovšem i svou vážnou stránku, protože některé děti, vlastně všechny, které se v noci ztratily, mají na krku drobná škrábnutí nebo ranky. Tato zranění vypadají, jako by je způsobila krysa nebo malý pes, a i když sama o sobě nejsou nijak závažná, přece jako by nasvědčovala tomu, že zvíře – ať už jakékoli -, které je způsobilo, má nějaký vlastní systém či metodu. Tamní policejní komisařství dostalo příkaz bedlivě dohlížet na všechny děti, zejména na nejmenší, potulující se po Hampsteadských lukách, a rovněž na zatoulané psy, kteří by se tam mohli vyskytnout.

„WESTMINSTER GAZETTE“, 25. září Zvláštní vydání POSTRACH HAMPSTEADU Další dítě zraněno „Krvavá dáma“ Právě jsme dostali zprávu, že další dítě, zmizelé minulou noc, bylo nalezeno teprve pozdě ráno pod hlodašovým keřem na shootershillském úbočí Hampsteadských luk, tedy na místě nejméně vyhledávaném.

Dítě má stejné drobné zranění na krku, jaká byla zjištěna u ostatních případů, bylo velmi zesláblé a vypadalo značně vyčerpaně.

Když se poněkud zotavilo, vyprávělo již otřepanou historku o tom, že je odlákala „krvavá dáma“.

Errata:

30.05.2021 15:17