Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

DENÍK Dr. SEWARDA (Pokračování) Nízkou hřbitovní zeď jsme přelézali právě ve tři čtvrti na dvanáct.

Noc byla temná, jen občas probleskovaly měsíční paprsky zpod okrajů těžkých mraků, ženoucích se po obloze. Drželi jsme se v hloučku, jen Van Helsing kráčel kousek před námi; vedl nás. U hrobky jsem pozorně pohlédl na Arthura; obával jsem se, že ho příchod na místo, naplněné tak truchlivými vzpomínkami, rozruší. Držel se však dobře; pro naše tajuplné počínání zřejmě zapomínal na zármutek, který ho trápil. Profesor odemkl dvířka, a když zjistil, že každý z nás z nějakého důvodu váhá vstoupit, vyřešil problém tak, že vešel první. Následovali jsme ho a profesor za námi zavřel. Pak rozsvítil zlodějku a ukázal na rakev. Arthur zdráhavě přistoupil. Van Helsing mě oslovil: „Včera jste tu byl se mnou. Bylo tělo slečny Lucy v téhle rakvi?“

„Ano.“ Profesor se obrátil k ostatním: „Slyšeli jste; a přece mi jeden z přítomných nevěří.“ Vyndal šroubovák a znovu obklopil víko rakve.

Arthur, bledý jako stěna, mlčky přihlížel, a když profesor odstranil víko, přikročil k rakvi. Nejspíš nevěděl, že uvnitř je ještě olověná rakev, nebo si to snad neuvědomil. Při pohledu na rozříznutou kovovou desku mu na okamžik stoupla krev do tváří, ale stejně rychle se zase vytratila, takže znovu až chorobně zbledl. Stále však mlčel. Van Helsing odsunul olovený plát a všichni jsme nahlédli do rakve. Zděšeně jsme sebou trhli. Rakev byla prázdná!

Několik minut nikdo nepromluvil. Mlčení protrhl Quincey Morris: „Profesore, zaručil jsem se za vás. Teď chci, abyste mi poctivě odpověděl. Normálně bych se na něco takového nezeptal – přece bych vás neurazil tím, že bych o vás zapochyboval. Jenže tohle je záhada, která už nemůže mít se ctí nic společného. Máte tohle vy na svědomí?“

„Přísahám vám při všem, co mi je svaté, že jsem ji neodklidil, ba ani jsem se jí nedotkl. Stalo se pouze toto: Předevčírem v noci jsem sem přišel s přítelem Sewardem – s dobrým záměrem, to mi musíte věřiti. Otevřel jsem tuto rakev, která tehdy byla ještě zaletována, a tak jako teď jsme ji našli prázdnou. Čekali jsme tedy a spatřili míhati se něco bílého mezi stromy. Příštího dne jsme sem přišli za dne a ona zde ležela. Je tomu tak, příteli Johne?“

„Ano.“

„Tehdy v noci jsme přišli v poslední chvíli. Zase zmizelo jedno děcko, jenže my jsme je bohudík našli nezraněné mezi hroby. Včera jsem sem přišel dříve, než slunce zapadlo, protože do té doby nemohou Nemrtví vycházeti. Čekal jsem tu celou noc až do východu slunce, ale nezahlédl jsem vůbec nic. Stalo se to nejspíš proto, že jsem ucpal škvíry v těchto dvířkách česnekem, který Nemrtví nesnesou, a jinými věcmi, jichž se štítí. V noci ze včerejška na dnešek tedy nemohla odejíti z hrobky, a proto jsem dnes před západem slunce odstranil česnek a všechno ostatní. Z toho důvodu jsme rakev našli prázdnou. Ale mějte strpení. Čekejte se mnou venku, kde nás nikdo neuvidí a neuslyší, a dočkáte se věcí ještě podivnějších. Tak -,“ a zaklapl temné víčko lucerny – „a teď ven!“ Otevřel dvířka, my jsme vyšli a profesor za námi zamkl.

Jak svěže a čistě působil noční vzduch proti zatuchlé hrobce! Jak milé bylo vidět oblohu s uhánějícími mraky, mezi nimiž se na chvilku objevovaly záblesky měsíce – jako poslové radostí a smutků lidského života. Jak milé bylo dýchat svěží vzduch, nepáchnoucí smrtí a rozkladem! Jak povzbudivý byl pohled na rudě ozářené nebe za kopci, jak milé bylo slyšet zdáli tlumený šum, svědčící o ruchu velkoměsta! Každý z nás byl svým způsobem prodchnut pocitem vážnosti a dojetí. Arthur byl zamlklý, a jak jsem pozoroval, snažil se pochopit účel a vnitřní smysl našeho záhadného počínání. Sám jsem celkem neprojevoval netrpělivost a opět jsem byl napůl ochoten odhodit pochyby a přijmout Van Helsingovy závěry. Quincey Morris byl flegmatický jako člověk, který bere všechno na vědomí s pocitem chladnokrevné statečnosti a riskuje vše, co lze dát v sázku. Protože nemohl kouřit, uřízl si pořádný žvanec tabáku a začal ho žvýkat. Jedině Van Helsing se zřejmě něčím cílevědomě zabýval. Nejprve vytáhl z brašny cosi pečlivě zabaleného v bílém ubrousku; jak se ukázalo, byla to tenká oplatka. Dále vytáhl velkou hrst jakési bělavé hmoty, vypadající jako těsto nebo tmel. Oplatku rozdrobil na drobné kousky a spolu s onou hmotou ji prohnětl v dlaních. Pak směs rozválel na tenké proužky a těmi ucpal mezery mezi dvířky a jejich rámem.

Nepochopil jsem smysl jeho počínání, a protože jsem mu byl nejblíž, zeptal jsem se ho, co dělá. Arthur s Quinceym také přistoupili; i oni byli zvědavi. Profesor odpověděl: „Uzavírám hrobku, aby Nemrtvá nemohla vejíti.“

„A ta hmota, co ji tam dáváte, tomu zabrání?“ podivil se Quincey.

„Panenko skákavá! To je nějaký trik?“

„Ano.“

„A co je to?“ zeptal se tentokráte Arthur. Van Helsing pokorně smekl a odpověděl: „Hostie. Přivezl jsem ji z Amsterodamu. Mám k tomu církevní svolení.“ Tato odpověď překvapila i toho největšího skeptika mezi námi a každý z nás si uvědomil, že opravdu nelze pochybovat o ryzosti profesorových úmyslů, jestliže k jejich uskutečnění používá věci pro něj nejsvětější. V uctivém tichu jsme zaujali v blízkosti hrobky taková místa, kde nás žádný příchozí nemohl spatřit. Bylo mi líto mých dvou přátel, zejména Arthura. Z obou předcházejících návštěv jsem už byl zvyklý na toto úděsné čekání, a ačkoli jsem ještě před hodinou odmítal profesorovy důkazy, přece jen jsem cítil, jak se mi svírá srdce. Bílé náhrobky probleskovaly hrůzněji než předtím; z cypřišů, tisů a jalovců vanulo nebývalé smuteční příšeří; stromy a tráva se rozšuměly a rozechvěly tak zlověstně jako ještě nikdy; větve tajuplně praskaly a vzdálený štěkot psů naplňoval noc neblahou předtuchou.

Dlouho panovalo naprosté ticho, pusté a tísnivé, až náhle profesor ostře zasykl: „Pst!“ a ukázal rukou. V dálce před námi se alejí tisů blížila bílá postava – nejasná bílá postava, která si tiskla něco tmavého k hrudi. V okamžiku, kdy se zastavila, vytryskl ze ženoucích se mraků měsíční paprsek a jasným svitem oblil tmavovlasou ženu, oblečenou do rubáše. Do obličeje jí vidět nebylo; právě se totiž skláněla nad něčím, v čem jsme rozpoznali plavovlasé dítě. Za okamžik se ozval slabý výkřik, jako když dítě vykřikne ze spaní nebo jako když pes, ležící před krbem, zaskučí ze sna. Chtěli jsme se rozběhnout, ale profesor, stojící za jedním z tisů, nás varovným posunkem zadržel. Pak jsme spatřili, jak bílá postava opět vykročila. Byla už tak blízko u nás, že jsme ji jasně viděli, a měsíc se dosud neskryl za mraky. Srdce se mi proměnilo v kus ledu a Arthur zalapal hlasitě po dechu, když rozpoznal rysy Lucy Westenrové. Ano, Lucy Westenrové – jenže jak změněné! Z té kdysi líbezné tváře teď vyzařovala diamantově tvrdá, bezcitná krutost; cudnost se změnila ve smyslnou chlípnost. Van Helsing vykročil a na jeho pokyn jsme vystoupili také my, a všichni čtyři jsme se postavili do řady před dvířka hrobky. Van Helsing pozdvihl svítilnu, odklopil víčko; na Lucyinu tvář dopadlo ostré světlo a ozářilo její rty, rudě zbrocené čerstvou krví. Stékala jí po bradě dolů a třísnila bílý plátěný rubáš.

Zachvěli jsme se hrůzou. Van Helsingovi se roztřásla paže se svítilnou; i jemu zřejmě povolily železné nervy. Arthur stál vedle mne a určitě by se byl zhroutil, kdybych ho nebyl uchopil za paži a podepřel.

Když nás Lucy spatřila – nazývám to zjevem, které stálo před námi, Lucy, protože vypadalo jako ona -, trhla sebou a zavrčela zlostně jako kočka, kterou nečekaně něco překvapilo; pak zamířily její oči za nás. Tvarem i barvou to její oči byly, žhnuly však záštím a ohněm pekla, nikoli čistotou a něhou jako dřív. V tu chvíli se to, co z mé lásky ještě zbývalo, změnilo v nenávist a odpor, a kdyby bylo třeba ji v tom okamžiku zabít, byl bych to s divokou chutí učinil. Pak stočila zrak na nás, oči jí zaplály nestoudným světlem a obličej se jí rozzářil chlípným úsměvem. Až do morku kosti mě zamrazilo, když jsem ho uviděl. Nato bezcitně jako ďábel odhodila na zem dítě, které až dosud pevně tiskla k hrudi a nad nímž vrčela jako pes nad kostí.

Dítě pronikavě vykřiklo a s pláčem zůstalo ležet. Z Lucyina počínání prýštila taková krutost, že Arthur zaúpěl; a když k němu vykročila s rozevřenou náručí a vyzývavým úsměvem, couvl a rukama si přikryl obličej.

Ale ona kráčela dál a smyslným, touhou naplněným hlasem ho lákala: „Pojď ke mně, Arthure! Odejdi od těch druhých a pojď ke mně!

Má náruč po tobě dychtí. Pojď, odpočineme si spolu. Pojď, můj manželi, pojď!“

Z jejího hlasu zněla jakási ďábelská něha, připomínající zvonění skla, rozezvučeného malým kladívkem – a ta projela až do morku kostí i nám, i když Lucyina slova byla určena někomu jinému. Arthur byl jako omámen, pomalu odtáhl ruce z obličeje a široce rozevřel náruč. Lucy se k němu vrhla, ale Van Helsing skočil mezi ně a zvedl svůj malý zlatý křížek. Lucy couvla a s tváří náhle zrůzněnou a plnou vzteku proběhla vedle něho, aby vklouzla do hrobky.

Jenže jeden či dva kroky před dvířky se náhle zarazila, jako by ji zadržela neodolatelná síla. Obrátila se a na obličej jí plně dopadl svit měsíce i svítilny, kterou nyní Van Helsing už držel bez jediného zachvění v ruce. Ještě nikdy jsem nespatřil výraz tak hluboké zášti a doufám, že lidský zrak ani v budoucnu nic podobného nespatří. Do růžová zbarvená pleť jí zesinala, z očí jako by šlehaly blesky pekelného ohně, čelo se jí svraštilo, vrásky jako by se změnily ve svíjející se Medusiny hady a krásná, krví zbrocená ústa se roztáhla v zející čtverec jako u divadelních masek starých Řeků a Japonců. Jestliže kdy věštila tvář smrt – jestliže by pohled mohl zabíjet -, pak jsme toho v oné chvíli byli svědky.

Asi půl minuty, která nám připadala věčností, zůstala nehybně stát mezi zdviženým křížkem a hostií, která jí nedovolovala návrat do hrobky. Van Helsing přerušil ticho otázkou určenou Arthurovi: „Odpovězte mi, příteli! Mám pokračovati ve svém díle?“

Arthur klesl na kolena, obličej skryl do dlaní a odpověděl: „Čiňte, jak uznáte za vhodné, příteli; jak uznáte za vhodné. Nic hroznějšího snad člověk ani nemůže zažít!“ a zoufale zasténal. S Quinceym jsme k němu přikročili a chopili ho za paže. Zaslechli jsme, jak Van Helsing s cvaknutím sklopil víčko svítilny, pak přistoupil k hrobce a začal ze škvír odstraňovat části posvátného tmelu, jimiž je ucpal. Pak poodstoupil a my jsme s hrůzným údivem přihlíželi, jak se žena, jejíž tělesnost nám v onu chvíli připadala stejná jako naše, protáhla štěrbinou, kterou by stěží prošla čepel nože. A při pohledu na profesora, znovu ucpávajícího okraje dvířek, se nám všem upřímně ulevilo.

Když skončil, zdvihl dítě ze země a vyzval nás: „Pojďme, přátelé; do zítřka už nic nemůžeme podniknouti. V poledne se tu koná pohřeb, dostavíme se sem tedy krátce poté. Do dvou už všichni smuteční hosté odejdou, a až správce zamkne vrata, zůstaneme tu sami. Pak nás ovšem čeká další práce; bude jiná než ta, kterou jsme vykonali tuto noc. Tomuto dítěti se celkem nic nestalo a zítra večer bude úplně v pořádku. Necháme je někde, kde je najde strážník, tak jako minule. A pak rovnou domů!“ Potom přistoupil k Arthurovi.

„Příteli Arthure, zažil jste trpké chvíle, ale později, až se budete ohlížeti nazpět, pochopíte, jak nezbytné to bylo. Nyní jste v kalných vodách, chlapče. Ale zítra v tuto dobu se snad s pomocí boží už přes ně přebrodíte a octnete se v čirých vodách. Příliš se tedy nermuťte.

Do té doby vás nebudu prositi, abyste mi odpustil.“

Arthur a Quincey odjeli ke mně domů a cestou jsme se snažili jeden druhému dodávat odvahy. Dítě jsme položili na bezpečné místo.

Byli jsme unaveni, a tak jsme se všichni jakžtakž dobře vyspali.

29. září, noc. – Krátce před polednem jsme se – Arthur, Quincey a já – zastavili pro profesora. Kupodivu jsme se – aniž jsme se předtím domluvili – všichni oblékli do černého. Arthur teď pochopitelně nosí Černý oblek, má přece smutek, ale my ostatní jsme se tak oblékli instinktivně. V půl druhé jsme dorazili na hřbitov a procházeli jsme se tam tak, aby si nás nikdo z účastníků pohřbu nevšiml.

A když tedy hrobníci dokončili práci a správce zamkl vrata v přesvědčení, že všichni už odešli, měli jsme celý hřbitov sami pro sebe.

Van Helsing tentokrát nepřinesl s sebou svou malou brašnu, nýbrž dlouhý kožený vak, jako bývá na kriketové hole; zřejmě však nebyl těžký.

Když jsme osaměli a venku na silnici dozněly poslední kroky, zamířili jsme v naprostém tichu a jako bychom se řídili nějakým profesorovým pokynem, k hrobce. Profesor odemkl dvířka, vešli jsme a on je za námi zamkl. Potom vyndal z vaku svítilnu, rozžehl ji, vytáhl dvě voskovice, zapálil je, na dolních koncích je natavil a postavil na sousední rakve, aby nám poskytovaly dostatek světla pro další práci.

Nato znovu odklopil z Lucyiny rakve víko. Nahlédli jsme dovnitř – Arthur se při tom chvěl jako list – a uviděli tam její tělo v celé kráse smrti. Jenže já už jsem v srdci neměl lásku, byla v něm jen nenávist k hnusnému přízraku, který na sebe vzal Lucyinu podobu, ale její duši si nepřisvojil. Zahlédl jsem, jak Arthurovi ztuhla tvář. Otázal se Van Helsinga: „Je to opravdu Lucyino tělo nebo je to démon, který vzal na sebe její podobu?“

„Je to její tělo, a přece to její tělo není. Nyní však chvíli posečkejte a uvidíte ji takovou, jakou byla a jakou je.“

Jak tam ležela, vypadala jako hrůzný přízrak: špičaté zuby, zakrvácená smyslná ústa – při pohledu na ně jsme se otřásli -, chlípné vzezření bez jediné jiskry duše, to všechno působilo jako ďábelský výsměch Lucyině nevinné čistotě. S metodičností jemu vlastní začal Van Helsing vytahovat z vaku jednotlivé předměty a rozkládal je tak, aby je měl po ruce. Nejprve vytáhl pájku a pájedlo, nato malou olejovou lampičku, kterou po zapálení postavil do kouta hrobky, kde hořela modrým plamenem; a nakonec kulatý dřevěný kůl, dva a půl až tři palce tlustý a asi tři stopy dlouhý. Jeho konec byl do tvrda vypálen a ostře zahrocen. Spolu s kůlem vyňal těžké kladivo, jakého se používá ve sklepě na roztloukání velkých kusů uhlí. Já osobně sleduji přípravy k jakékoli lékařské činnosti rád a se zájmem, jenže Arthura a Quinceyho tohle náčiní poněkud ohromilo. Ovládli se však a zachovávali mlčení a klid.

Po skončení příprav řekl Van Helsing: „Než vůbec začneme, dovolte mi, abych vám sdělil toto: vše, co učiním, je vyvozeno z vědomostí a zkušeností minulých generací a všech těch, kdo studovali síly, jimiž vládnou Nemrtví. Jakmile se někdo stane Nemrtvým, vyvolá u něho tato změna kletbu nesmrtelnosti.

Nemrtví nemohou zemříti, nýbrž musí století za stoletím zvětšovati počet svých obětí a zvyšovati hrůzy tohoto světa, protože každý, kdo zahyne jako kořist Nemrtvého, stane se sám Nemrtvým a působí zhoubu dalších lidí. A tak se kruh neustále rozšiřuje jako vlnky vyvolané kamenem vhozeným do vody. Příteli Arthure, kdybyste byl přijal od Lucy polibek ještě předtím, než skonala, jak si jistě vzpomínáte, nebo kdybyste ji byl včera v noci sevřel do náručí, byl byste se sám po své smrti stal nosferatu, jak nazývají upíra ve východní Evropě, a v budoucnosti byste měl na svědomí mnoho dalších hrozných Nemrtvých. Činnost této tak ubohé drahé slečny však teprve právě začala. Dětem, jimž zatím vysála jen trochu krve, se celkem nic nestalo; kdyby však tato Nemrtvá žila dál, ztrácely by víc a víc krve a ona by nad nimi získala takovou moc, že by za ní přicházely samy a ona by jim svými hanebnými ústy sála krev. Jestliže však zemře opravdu, všechno skončí, drobné ranky na dětských hrdlech zmizí a děti se vrátí k svým hrám, a nikdy už nebudou věděti, co se jim vlastně přihodilo. A když se tato prozatím Nemrtvá dočká pravé smrti, pak bohudík dosáhneme toho, že duše této ubohé dámy, kterou milujeme, bude opět svobodna. A místo aby za noci páchala zlo a tím ve dne propadala stále větší zkáze, zaujme své místo mezi anděly.

Proto jí ruka, která zasadí osvobozující ránu, přinese požehnání.

Jsem připraven to učiniti; není však mezi námi někdo, kdo má na to větší právo? A ten, až bude o svém činu za bezesných nocí přemýšleti, jistě ho bude uklidňovati představa, že to byla jeho ruka, která ji poslala na nebesa; že to byla ruka toho, jenž ji miloval nejvíce; ruka, kterou by ze všech ostatních vybrala jistě sama, kdyby mohla voliti.

Povězte mi, není snad mezi námi někdo takový?“

Všichni jsme pohlédli na Arthura. A on stejně jako my pochopil, z jak upřímného srdce prýští profesorův návrh, aby to byla jeho ruka, která v našich myslích vrátí Lucy její světlou památku. Ruka se mu roztřásla, obličej mu zbělel jako plátno, ale přesto statečně prohlásil: „Drahý příteli, děkuji vám z hloubi svého zlomeného srdce. Řekněte mi, co mám udělat, a ničeho se nezaleknu.“ Van Helsing mu položil ruku na rameno: „Jste statečný mladík! Jen okamžik odvahy a bude po všem! Tento kůl musíte prohnati jejím srdcem. Čin to bude strašný – o tom nelze pochybovati -, potrvá ovšem pouze krátce. Vaše radost pak bude větší než bolest a z této hrobky odejdete ve slavnostní náladě.

Jakmile však začnete, nesmíte couvnouti! Myslete pouze na to, že my, vaši opravdoví přátelé, jsme tu s vámi a celou dobu se za vás modlíme.“

„Pokračujte,“ vybídl ho Arthur chraptivě. „Povězte mi, co mám udělat.“

„Uchopíte tento kůl levou rukou tak, aby hrot mířil přímo do jejího srdce, a do pravé ruky vezmete kladivo. Nato začneme odříkávati modlitbu za mrtvé – předříkávati ji budu já, mám tu modlitební knihu, a ostatní ji budou opakovati po mně – a pak ve jménu božím udeřte, aby byla zachráněna mrtvá, kterou milujeme, a Nemrtvá byla zahubena.“

Arthur uchopil kůl a kladivo, a protože už byl k činu pevně odhodlán, ruce se mu netřásly, dokonce se mu ani nechvěly. Van Helsing rozevřel modlitební knihu a začal předříkávat; Quincey a já jsme po něm opakovali, jak nejlépe jsme dovedli. Arthur přiložil hrot kůlu na srdce a já jsem zahlédl, jak se bílé maso pod ním promáčklo. Potom vší silou udeřil.

Přízrak v rakvi se začal svíjet; z rozevřených rudých rtů se vydral odporný skřek, až nám ztuhla krev v žilách. Tělo se otřásalo a kroutilo a zmítalo v prudkých křečích; ostré bílé zuby skřípaly a prokously rty, ústa byla potřísněna krvavou pěnou. Ale Arthur necouvl. Jak zdvíhal a spouštěl pevnou paži, vypadal jako bůh Thor; stále hlouběji vrážel spásonosný kůl, zatímco z probodávaného srdce prýštila krev a rozlévala se kolem. Z nehybně strnulé tváře jako by mu vyzařovalo vědomí svaté povinnosti; pohled na ni nám dával sílu a naše hlasy se zvučně rozléhaly pod nízkou klenbou.

A pak se pomalu přestávalo tělo svíjet a kroutit, zuby cvakat a obličej se zachvívat. Nakonec všechno zcela znehybnělo. Strašné dílo bylo dokonáno.

Arthur se zapotácel, kladivo mu vypadlo z ruky, a kdybychom ho nezachytili, byl by upadl. Na čele mu vyvstaly velké kapky potu; trhavě oddychoval. Byl nesmírně vyčerpán, a kdyby ho k tomuto činu nevedly vysoce mravní zásady, jistě by ho nebyl mohl vykonat do konce. Několik minut jsme si hleděli pouze jeho a neměli jsme ani čas nahlédnout do rakve. A když jsme se k tomu konečně dostali, překvapením jsme vydechli. Hleděli jsme tam tak upřeně, že se Arthur, který odpočíval sedě na zemi, zvedl, přistoupil k rakvi a také se podíval dovnitř. A tu mu radost rozjasnila obličej a rozptýlila výraz zármutku, který ho až dosud pokrýval.

V rakvi již neležel onen odporný přízrak, jehož jsme se báli, který jsme nenáviděli a jehož odstranění jsme přenechali jako výsadu tomu, jenž na to měl největší právo, nýbrž Lucy, jak jsme ji znali za jejího života, s nesrovnatelně krásným a nevinným obličejem. Ten ovšem nesl, jako když ještě žila, stopy starostí, bolestí a nemoci; nám ovšem byly nesmírně drahé, protože jen dosvědčovaly, že před sebou opravdu máme Lucy. Všichni jsme cítili, že posvátný klid, spočívající jí jako sluneční svit na zubožené tváři a těle, jsou pozemským znamením a symbolem míru, který teď už pro ni zavládne navždy.

Van Helsing přistoupil k Arthurovi a položil mu ruku na rameno.

„Tak co, příteli Arthure, drahý hochu, odpustíte mi teď?“

Teprve nyní povolilo strašné napětí, v němž Arthur až dosud žil.

Uchopil profesorovu ruku, pozdvihl ji k ústům, přitiskl k ní rty a vyhrkl: „Odpustit! Bůh vám žehnej, že jste jí vrátil duši a mně klid.“ Pak položil profesorovi ruce na ramena, hlavu mu opřel o hruď a chvíli tiše slzel. Mlčky, nehnutě jsme přihlíželi. Když Arthur zdvihl hlavu, vyzval ho Van Helsing: „A teď ji, hochu, můžete políbiti. Chcete-li, polibte ji na mrtvé rty, jak by si jistě přála, kdyby vás o to mohla požádati. Teď už totiž není hnusným démonem ani odporným přízrakem odsouzeným k věčnosti. Už ani není Nemrtvou z pekel. Nyní už zesnula v Pánu a její duše je na nebesích.“

Arthur se sklonil a políbil ji. Potom jsme ho poslali s Quinceym ven a já s profesorem jsme odřízli konec kůlu; hrot zůstal trčet v těle.

Nato jsme jí uřízli hlavu, ústa naplnili česnekem, zaletovali olověnou rakev, přišroubovali víko, sebrali všechny věci a opustili hrobku.

Profesor zanikl dvířka a klíč dal Arthurovi.

Venku vál svěží vzduch, slunce zářilo, ptáci zpívali a nám připadalo, že se celá příroda přeladila na jinou notu. Všude jako by panovala radost, veselí a mír, v našich duších se konečně rozhostil klid a naplňovala nás radost, i když nebyla nijak bouřlivá.

Dříve než jsme se vydali na cestu, řekl Van Helsing: „Nuže, přátelé, první krok, ten zajisté pro nás nejtěžší, jsme už vykonali. Čeká nás však úkol mnohem svízelnější – nalézti původce všeho našeho utrpení a zničiti ho. Mám stopy, jež můžeme sledovati, je to však úkol dlouhodobý a nesnadný, plný nebezpečí a bolesti.

Pomůžete mi? Všichni jsme se už naučili věřiti, že? A jelikož tomu tak je, víme, co jest naší povinností, že? A proto si slibme, že půjdeme spolu až k hořkému konci!“

Jeden po druhém jsme mu stiskli ruku a složili slib. Při odchodu nám profesor pravil: „Pozítří se všichni sejdeme v sedm hodin u našeho přítele Johna a povečeříme tam. Pozvu ještě dva další přátele, které neznáte. Vyložím vám, co hodlám udělati, a vysvětlím vám své plány. Vy, příteli Johne, mé teď doprovodíte domů; musím se s vámi poraditi o různých věcech a vy mi v tom můžete pomoci. Dnes večer odjíždím do Amsterodamu, ale zítra večer se vrátím a zahájíme velké pátrání. Ale napřed vám budu muset mnoho pověděti, abyste věděli, co vám bude vykonati a čeho se budete muset vyvarovati. Potom obnovíme svůj slib, neboť nás bude čekati strašný úkol, a jakmile se dáme na pochod, nebudeme už smět couvnouti.“

Errata:

30.05.2021 15:17