Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Vítejte, pane Paone. Vážím si toho, že nelitujete námahy, abychom spolu vykonali přímý soukromý rozhovor. Protože můj čas za těchto okolností je drahý, navrhuji vynechat zdvořilosti a přejít rovnou k věci. Souhlasíte?“

Tuto větu pronesla Drancine Mulungu Wamkaziová sice profesionálně vyváženým hlasem, přesto však neměla nejmenší chuť s dotyčnou osobou ztrácet čas. Ještě se totiž nevzpamatovala z nemilého zážitku, který jí rozladil na slavnosti v rezidenci bokwerského mistra pokrmů, Apsy Vanimy.

Ovšem napsat, že je rozladěná, by bylo velké podcenění události. Drancine soptila. Drancine běsnila! A v takové chvíli nebylo moc dobré dělat ze sebe hromosvod její nelibosti.

Téměř čtvrt roku se snaží Apsovi vetřít do přízně – a pak se znenadání objeví nějaká mizerná uprchlice, a jediným úsměvem Apsu Vanimu dostane na celé čáře!

Jen počkej, potvoro, bouřilo Drancine Mulungu v hlavě. Pro nás dvě není pod Bokwerským nebem dost místa! A budeš to ty, kdo poletí ke všem čertům!

Dlouze, soustředěně vydechla, aby získala vnitřní klid. Proti ní seděl někdo, kdo si žádal její pozornost. Vyřeším ho raz dva a pak se těš, Bay ze Skaringy!

Pro tuto chvíli bylo třeba věnovat se obchodu. Drancine byla totiž elektronýrka, to jest člověk, který řeší nejrůznější věci týkající se elektroniky, s nimiž si běžně dostupné služby ve zmíněné oblasti neví rady. A to dokonce jedna z nejlepších na Bokweru, ne-li absolutně nejlepší. Kvalita její práce tomu pochopitelně odpovídala, a jak se dá čekat, její ceník zrovna tak.

Muž proti ní mírně kývl. „Plně souhlasím, paní-“

„Nejsem paní.“

„S prominutím, slečno-“

„Nejsem slečna. Jsem elektronýrka. Chcete-li mě oslovovat a přitom šetřit s dechem, plně stačí zkratka Ela.“

„Beru na vědomí, Elo. Mohu vás však ujistit, že s radostí zaplatím tolik vašeho času, kolik bude třeba.“

Drancine mimoděk zpozorněla. Takové prohlášení neudělá žádný obyčejný zákazník. Jeho bokwin (zdejší globální jazyk, na rozdíl od meziplanetárního unilangu) byl zcela bezvadný bez rozpoznatelného přízvuku. Tedy místní planeťák, a dost možná někdo z vyšší společnosti, případně politik, odhadla v duchu. Tím lépe.

„Výtečně. Poslouchám...“

„Jde mi o Vende,“ vzal to pan Paon přímo k věci. „Ano, o ten kosmokoráb, který v sobě probudil vlastní osobnost, vysadil posádku na jedné odlehlejší planetě a pak zmizel do Mechanicerie. Ostatně, promiňte – jakožto Ela jste nepochybně seznámena s kauzou Vende mnohem lépe než já.“

Vende? V Drancinině mysli zablikaly dvě kontrolky. První byla varovná: pokud se problém bude týkat onoho smutně proslulého uprchlého korábu, skutečně to nebude asi nic s čím by si poradila za půl dne. Ale druhá kontrolka dala najevo svým zablikáním, že tady kyne možnost dobře, fakt dobře si přivydělat.

„Pokračujte, pane Paone...“ řekla však neutrálně.

„Jenže oficiální zprávy neřekly všechno. Jedna osoba palubu Vende neopustila...“ navázal muž pomalu řeč, a vyslal k Drancine tázavý pohled, který znamenal: tak se ukaž, děvče, jak dobrý jsi elektronýr!

„Nezajímala jsem se o případ Vende, pane Paone,“ usmála se v odpověď. „Tuto informaci byste měl konzultovat spíše s týmem vládních vyšetřovatelů Nupergy, která ho financovala, či s Lastakarijci, kteří pro ně koráb sestrojili.“

„Aha. Hm. Nu, myslel jsem...“

„-ano?“ zatvářila se vstřícně, přičemž v její mysli došlo k radikálnímu přehodnocení návštěvníkova profilu. No potěš LIFO, nějaký zazobaný záhadolog, řekla si. Jeden z těch bláznů, co hledají subnanometrový grál nebo trisekci fotonu. Obvykle neškodní, ale nepoužitelní. Málokdy vědí, co doopravdy chtějí, ale nedají pokoj dokud to nedostanou, díky čemuž je s nimi víc starostí než zisku.

Pan Paon lehce mávl rukou. „To nic. Já prostě vím, že jedna osoba na Vende zůstala. Nedobrovolně. A chci tu osobu najít. Jste schopna... a ochotna přijmout takové zadání?“

V Drancine hrklo, a ke dvěma poblikávajícím majáčkům v mysli se rázem přidaly celé girlandy. Je to provokatér. Nikdo soudný by se neodvážil do Mechanicerie, kam vzbouřený koráb odletěl. Schválně předkládá nereálný úkol a čeká na její reakci. Že by někdo od konkurence, kdo jí chce poškodit pověst?

Nejlepší by bylo v tomto bodě vyjednávání ukončit. Má právo odmítnout zákazníka, který je šílený? Rychle zhodnotila svou dosavadní kariéru. To by mě nepoložilo, usoudila, i kdyby to rozmázl ve sdělovacích prostředcích.

Jenže... co když to není test od konkurence, ale od někoho skutečně mocného? Nahodil, a čeká zda má odvahu pustit se i do zdánlivě neřešitelné úlohy. Podobné vstupní testy nebyly u jisté skupiny klientů – obzvláště u těch zazobaných – ničím neobvyklým. I když nikdy nebyly tak radikálně šílené jako tento.

Klid děvče, řekla si nakonec. Získej čas a informace.

„Vysvobození unesené osoby, a ještě ze zmíněné lokality...? Nejsem Lastakarijský výsadkář, pane Paone. Řeším úlohy bez násilí...“

„To je pochopitelné,“ přikývl. „S Mechanicerií se násilím nic nezmůže. Počítám, že bude nezbytné proniknout dovnitř nepozorovaně, a stejně tak se vrátit.“

„A jak byste si to představoval?“

Upřel na ní pohled, který náhle vůbec nebyl tak váhavý jako doposud. „S otázkou jak najít řešení jsem přišel za vámi, ctihodná Elo. Kdybych znal odpověď, nebyl bych tu.“

Učinila lehké gesto. „Pane Paone, víte přece, že do Mechanicerie vede pouze jednosměrná cesta. Nikdo živý, myšleno tím biologicky živý, se odtud nevrátil a nejspíš ani nevrátí.“

„Ale vrátil,“ pousmál se pro změnu klient.

„Ach! Opravdu?“ podivila se zdrženlivě. Tak tohle už jsi, chlapče, přehnal, pomyslela si. Na to ti neskočím.

„Ano, opravdu,“ přitakal, s očima stále upřenýma přímo na ní.

Drancine najednou zamrazilo, a majáčky v mysli se rozblikaly jeden přes druhý. Rozmluva se nečekaně posunula někam, kde to nebylo moc dobré. Opatrně, děvče, řekla si.

„Pakliže něco takového tvrdíte, tak asi víte i kdo to byl,“ pousmála se co nejpřirozeněji.

„Vím,“ přikývl. „A vy to víte také.“

V tom okamžiku se všechny varovné kontrolky v Drancinině hlavě rozsvítily naplno. A hrome. To není ani trošku dobré!

„Obávám se, že nerozumím,“ pokusila se o poslední úhybný manévr.

Pan Paon kupodivu zachoval klid. „Vážně ne?“ zašeptal.

Beze slova maličko zavrtěla hlavou.

„To nic,“ vstal náhle. Vyňal z kapsy černou kartu a mávl s ní nad čtečkou. „Zjevně jsem si vás s někým spletl. Promiňte. Pošlete mi na toto číslo honorář za spotřebovaný čas, proplatím vám ho bez ptaní. Těšilo mě, Elo Drancine.“

Elektronýrka vyskočila. „Počkejte-!“ vylétlo z ní.

Mírně tázavě povytáhl obočí.

„Posaďte se ještě... prosím.“

„Myslím, že není proč,“ namítl.

„A kdybych řekla že možná takového člověka znám?“

V jeho obličeji se znenadání objevil měkký úsměv. „V tom případě bychom se konečně pohnuli z místa,“ řekl.

Errata:

30.05.2021 13:23