Žijeme stále ve svobodné zemi?
Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!
|
|
aneb rekapitulace 30 let života
Anonymní autor 23.11.2020
Jsem hrdým občanem České republiky od února roku 1990. Jsem hrdý na to, že jsem svobodomyslný heterosexuální, pracující bílý muž.
Právě se blíží poslední třetina roku, mého třicetiletého pobytu na této planetě, v této nádherné zemi a jsem nesmírně vděčný, že mohu žít právě tady. V době středověku bych se již blížil ke konci svého života, ale díky lidskému pokroku a evoluci mám možnost učinit jistou rekapitulaci po třech desítkách let strávených v tomto časoprostoru s pevným zdravím, bystrou myslí, jistým nadhledem, zkušenostmi z ČR i ze zahraničí a celkem velkou šancí, že tady ještě nějakou dobu budu
Toto životní jubileum mě přivedlo do bodu, kdy cítím, že bych rád učinil jistou rekapitulaci svého života a vnímání vývoje této planety a lidstva z pohledu vědomé, svobodomyslné bytosti. Zhodnotil vývoj společnosti za tuto dobu a trochu nakoukl do toho, co se odehrává v politickém dění.
Již od raného dětství jsem byl přesvědčován, že žiji ve svobodné zemi se všemi možnostmi, výhodami i nevýhodami, právy i povinnostmi. Přestože jsem nezažil minulý režim, tak si tyto náležitosti a dědictví minulosti plně uvědomuji a musím uznat, jsem rád, že jsem se narodil právě v této době.
Přestože jsem se nenarodil se stříbrnou lžičkou v ústech, tak svůj život hodnotím tak, že jsem jej doposud prožil v relativním blahobytu a bez zbytečného strádání a omezování díky aktivitě předků, kterým nebylo úplně všechno jedno. Samozřejmě jsem nikdy neměl a nemám vše, po čem mé srdce prahne, doposud nikdy jsem neměl dostatek peněz, ale i přesto se cítím být velmi bohatý. Možná to bude znít zvláštně, když každý měsíc doufám, abych byl schopen zaplatit veškeré složenky a ještě zbylo na obživu, ale jen peníze bohatství nedělají. Nebudu lhát, život v této době není snadný, obzvlášť pro slušného člověka, odhodlaného se sám o sebe legálně postarat.
Právě tato doba mi dala možnost naplno vnímat krásy reálného světa a vytvořit ve mně soubor životních hodnot a vlastností, které jsou postaveny na základech reálných vjemů a bezprostředních zkušeností.
Mohu hovořit o štěstí, že jsem měl možnost v tak důležitém životním období být osvobozen od vlivu dnes běžných informačních technologií a jiných výdobytků moderního světa. Že jsem nemusel na vlastní kůži zažívat strasti minulého režimu je také velké štěstí, ale také bych si nedovolil tvrdit, že v minulém režimu bylo vše absolutně špatně, byť ty špatné věci byly asi ve značné převaze.
Měl jsem možnost poznat opravdové kamarády a přátele jinak, něž přes naleštěné profily na sociálních sítích, což je pro mnoho lidí z mladších generací téměř nemožné. Když jsem se chtěl s někým sejít, nebo s někým mluvit, tak jsme se museli nejprve dohodnout na místě a času, kdy naše setkání zrealizujeme, a oba tuto dohodu respektovat a spolehnout se jeden na druhého. Nebo jsem musel zvednout zadek a vyrazit zazvonit až k jejich dveřím. Existovaly již pevné linky, jenže hovory byly relativně drahé a bylo nepředstavitelné, abych obvolal 10 kamarádů, zda si půjdeme zahrát fotbal, nebo třeba vyrazíme někam na kole. Mobilní telefony v té době sice již existovaly, ale v rukách obyčejných lidí se objevily až mnohem později. V té době je měli pouze vrcholní manažeři nadnárodních společností, podnikatele a politici. Internet se teprve začínal rozmáhat a byl v podstatě pro mé vrstevníky dostupný pouze ve školách a v knihovnách, a rozhodně oproti dnešnímu internetu nabízel jen zlomek možností a z úhlu pohledu tehdy 10-ti-letého chlapce byl v podstatě k ničemu.
Díky tomu jsem mohl podstatně lépe vnímat krásy reálného světa a plně si je uvědomovat a prožívat. Čas tenkrát utíkal mnohem pomaleji a vše co člověk dělal, dělal s mnohem větším prožitkem a uvědoměním.
Přál bych každému mladému člověku, aby se alespoň na týden mohl zbavit telefonu, internetu, vlivu reklam, médií a nebetyčných nesmyslů z Hollywoodu a virtuální reality.
Díky tomu i dnes skrze tyto zkušenosti filtruji pohled na svět, který se čím dál více přesouvá do virtuálního prostoru, digitalizace, na sociální sítě a je tak nějak mnohem méně osobní, než si pamatuji.
Právě proto mám možnost vnímat tento svět z pozice svobodné bytosti, sdílející tento prostor s ostatními reálnými lidmi, kteří třeba žijí podle jiných hodnot, ale mají stejné právo na užívání prostoru a zdrojů této planety stejně jako já.
Tenkrát bylo mnohem složitější někoho byť jen trochu kritizovat, protože jste to musel dotyčné osobě říct přímo do očí, jinak by se o tom patrně nikdy nedozvěděla.
Dovedete si představit, že to co se dnes šíří v různých chatech, na sociálních sítích, v komentářích pod příspěvky a videi by to autor komentáře řekl dotyčné osobě přímo do očí? Myslím, že mnoho z nich ne. Pokud by mělo dojít na přímou konfrontaci, tak by mnoho z těchto myšlenek nikdy neprošlo skrze strach z bezprostřední reakce druhé osoby. Toto vnímám jako velkou slabost mladších ročníků. Bohužel tyto trendy přijímají i moji vrstevníci a dokonce i starší generace než jsem já. Naneštěstí se tento stav stává standardem dnešní doby a co je horší, začíná se považovat za normální. Lidé mají potřebu vše komentovat, urážet a kritizovat, ale málo kdy je něco z tohoto nějakým způsobem konstruktivní. Těmito reakcemi se mezi lidmi stále více a více zakořeňuje zloba a nenávist. Dokonce mám takový pocit, že si mnoho lidí přečte zprávu nebo pustí video, o kterém ví, ještě než si ho pustí, že se s ním neztotožní. A to vše jen proto, aby mohli svou vnitřní zlobu a hněv anonymně vypustit ze svého nitra.
Za klávesnicí nebo displejem mobilního telefonu je každý obrovský hrdina, ale v reálném světě je to většinou naprostý ubožák, který si neváží ani sám sebe.
Samozřejmě, jako všude existují světlé výjimky, ale je jich opravdu málo.
Málo kdo je ochoten vystupovat pod svým opravdovým jménem. To může mít samozřejmě různé důvody. Jsme svědky toho, jak jsou autoři videí, příspěvků a jiného obsahu umístěného do internetového prostoru retrospektivně trestání, přestože v době uvedení se nejednalo o žádné porušení. Já osobně se nikde v komentářích moc nevyjadřuji. Takže zde bude ve své podstatě má premiéra. Pokud se už vyjádřím, tak jen s takovým názorem, pod který se nebojím podepsat, nést za něj následky a adresuji to většinou přímo adresátovi s konstruktivními důvody, proč jsem se rozhodl takto reagovat a také očekávám buď upřímnou zpětnou reakci adresáta, nebo ignoraci. Na rozdíl od mnoha lidí na této planetě nemám problém respektovat jiný názor, přestože se s tím názorem neztotožňuji. Je potřeba si toto uvědomit, protože oponent má ta samá práva jako vy, nebo já, a stejně tak on se nemusí ztotožňovat z vaším názorem. Na tom není nic špatného, ale také to není důvod k nenávisti a útokům. Naopak je to důvod k otevřené diskuzi, pokud o to obě strany stojí. Může se totiž klidně stát, že došlo pouze k nepochopení. Nebo se v diskuzi objeví skutečnosti, které autor třeba opomněl zmínit a považoval je za samozřejmé, ale protistrana si to neuvědomila, nebo to nevěděla.
Proto je otevřená diskuze velmi důležitá a bez možnosti diskuze je zásadním způsobem omezována svoboda.
Tímto se obloukem dostáváme k další slabině dnešní společnosti.
Touto slabinou mám na mysli postupné odebírání zbytků našich svobod, které jsou uvedeny v ústavě. V posledních letech velmi sílí tlak na to, co si mají lidé myslet, co smí říkat a postupnými krůčky jsme připravováni nejen o svobodu názoru a svobodu slova. Jak je možné, že se někdo jmenuje do role toho, kdo má právo určovat, co smíte a co nesmíte napsat? Od koho dostali ti lidé tento mandát? Kdo je této role pasoval? Kdo to platí?
Pokud mi dnes někdo určuje, co smím, nebo nesmím říkat, co si smím, nebo nesmím myslet, tak to má pro mě stejnou váhu, jako by mi někdo určoval, jestli mám u sebe doma vymalovat bíle nebo třeba na růžovo.
Zkrátka je to čistě moje záležitost a nikdo nemá právo mi cokoliv nařizovat. V tomto případě nezbývá nic jiného než se shodnout na tom, že se neshodneme. To je taky shoda a měl by to být uspokojující stav pro obě strany, přestože jsme se vlastně neshodli.
Dle mého názoru si každý může myslet a říkat co chce bez ohledu, co si o tom myslí nebo říkají ostatní. Tomu se říká vzájemný respekt a tolerance. Samozřejmě se bavíme o myšlenkách a slovech, nikoli o nějakém ze způsobů násilí či šikany a vědomě šířených účelových lží.
O svobodu jsme nenápadnými kroky připravováni každý den. V současné době probíhá něco, co je nazýváno celosvětovou pandemií. Jestli tento stav naplňuje definici slova pandemie, nechám na vašem svobodném názoru. Já osobně si to nemyslím. Naopak si myslím, že je to jen další nástroj, jak obyčejné lidi připravit o další svobody. Nebudu se nyní vyjadřovat k celosvětovému měřítku této pandemie. Na to popravdě nemám dost informací, abych se k tomu relevantně vyjádřil a byl schopen to podepsat. Názor na to samozřejmě mám, a prozatím na to mám stále ještě právo.
Co však mohu hodnotit je situace v naší České republice. Jsem právoplatný občan, který pracuje, platí daně a chodí k volbám (co taky jiného můžu dělat, pokud mi není osud jeho země úplně ukradený). Každodenně sleduji, co se děje v naší společnosti a jak se mění chování lidí a celé společnosti. Doslova mě bolí, jak vidím lidi, kteří si nechají od vlády, kterou mimochodem nevolilo přibližně víc než 70% občanů ČR, ovládat jako stádo tupých ovcí (ačkoliv nechci jakkoliv urazit ty němé tváře). Každopádně stádní chování ovcí je velmi podobné chování občanů v současné situaci, proto tento příměr považuji za zcela relevantní.
Pokud porovnám situaci v ČR na začátku března se současným stavem, tak mě srdce bolí dvojnásob. Důležité je říci, že nezpochybňuji existenci nějakého viru. Viry tady byly, jsou a ještě další určitě budou. Ale právě proto si myslím, že současná situace s bojem proti viru se zvrhla spíše v boj proti lidskosti, lidským právům a svobodě, než proti viru samotnému. Nemyslím si, že vir můžeme jakýmkoliv zavedeným opatřením zničit. Samozřejmě můžeme ovlivnit jeho šíření, ale za jakou cenu? Stojí ta cena opravdu za to? Je ten vir opravdu tak strašný? Odhalují PCR testy opravdu přítomnost toho konkrétního viru? Toto jsou otázky, na které mi zatím nikdo nebyl schopen dát smysluplné odpovědi podpořené nějakými důkazy. Statistika nám sice ukazuje nějaká data, ale jsou to pouze čísla vytržená z kontextu. O tom, co dokáže vytržení z kontextu, máte možnost se přesvědčit v podstatě v jakékoliv zprávě na novinkách a v jiných médiích. Pokud si totiž přečtete článek celý, zjistíte, že dojem o názoru, který ve vás titulek zanechal, je vlastně trochu jinak. Pokud si informace ze článku ověříte také z jiných zdrojů, tak se v hodně případech stává, že je vše úplně jinak, než vám bylo prezentováno.
Podobně to je i s čísly ze statistiky. Proč nám občanům někdo nevysvětlí i ostatní náležitosti? Proč se neuvádí kompletní statistika doplněná i o další parametry a ze souboru tisíců výsledků je jich vytažených jen pár? Ono by to totiž s největší pravděpodobností nevypadalo tak hrůzostrašně a to se našim „pánům“ nehodí. On jim tento stav totiž náramně vyhovuje. Postupnými kroky odebírají svobody a zavádějí stále nové restrikce a omezení. Vždyť mnoho lidí nemůže chodit do práce, mnoha lidem jsou řízeně likvidovány podniky a služby, které budovali po mnoho let i přes všechnu tu nesmyslnou legislativu a byrokracii, přivádí mnoho lidí do dluhových spirál. Mnoho lidí nezvládá splácet své závazky a půjčky. Nemůžeme vídat své příbuzné, kterým na tomto světě třeba už moc času nezbývá. Děti jsou omezováni ve vzdělání, které už i před tímto stavem nebylo nic moc. Dokonce už nemůžeme ani svobodně dýchat a chodit ven. A mohl bych klidně pokračovat dále.
Pokud si člověk uvědomí veškeré následky, co tato opatření vlády způsobila a ještě způsobí, tak musí být každému jasné, že jsme opravdu ve velkém průseru.
Někdo by mohl argumentovat počtem mrtvých na vir nebo s virem. Ale opravdu to tak je? Opravdu ty viry odhalují přítomnost právě tohoto jednoho nebezpečného viru, se kterým bojujeme? Opravdu motorkář, který havaroval s pozitivním testem, zemřel na vir nebo s ním? Opravdu lidé neumírají na následky zanedbané lékařské péče, která se pro tyto případy od jara velmi znepřístupnila? Nezhoršuje zdravotní stav lidí neustálý stres a strach, který tato situace a důsledky nařízení vlády bezesporu vyvolává?
Pročetl jsem pár studií a vyjádření odborníků, a spíše než abych těmto testům věřil, jsem snad i přesvědčený o opaku. Vždyť tento test byl vyvinutý mnoho let před výskytem tohoto typu viru, tak jak jej může bezpečně odhalit? Opravdu je testovaná papája nebo toustovač pozitivní? Mám spíš pocit, že pokud bychom dali do klobouku lístečky s nápisy pozitivní a negativní v poměru 50 na 50, tak by losování mělo stejnou vypovídající hodnotu jako zmiňované testy. Jenže by to nestálo miliardy a nebylo by možno čerpat, omezovat a půjčovat si peníze. Nebyl by potřeba nouzový stav, tím pádem by se musela konat standardní výběrová řízení a vláda by byla zodpovědná za své konání. Když sledujete toky peněz, tak je také velmi zajímavé, že většinou doputují z vybraným jedincům, kteří na tom náramně profitují. Nebylo by také možné odstavit konkurenci pro nadnárodní řetězce podnikající na území ČR, kterých se opatření dotkla jen částečně, ale zase jim bylo nuceně do chřtánu vehnáno mnoho nových zákazníků. Mnoho podnikatelů by se nedostalo do finančních potíží. To bude mít za následek, že přijdou o zařízení, vybavení a nemovitosti, které jsou většinou na úvěr a ta správná konkurence si to za tu správnou (samozřejmě nižší) cenu odkoupí a majetky přejdou do těch „správných“ rukou.
Toto jsou jen otázky k diskuzi a náměty k zamyšlení. Pokud existuje někdo, kdo je schopen mě poučit a přesvědčit o tom, že to tak není, budu velmi rád, pokud to udělá. Velmi by se zlepšilo mé mínění o fungování v tomto stádě a svitla by u mě naděje, že svět ještě není tak zkažený, jak se na první pohled zdá.
Zkrátka je toho celkem dost, co ve mě zasévá semínka nedůvěry, která klíčí a v mém případě z nich vyrostl už docela velký a silný strom, který už se jen tak ze země nevytrhne. Upřímně bych byl moc rád, pokud se mýlím.
Samozřejmě vyjadřuji upřímnou soustrast pozůstalým, kteří v této době přišli o své blízké a mají můj soucit. Nikomu nepřeji nic zlého, ale bohužel i takovéto události jsou součástí života a nikdo jich dříve nebo později ušetřen nebude.
Původně jsem o viru vůbec psát nechtěl, ale je to záležitost, která současné ubírání svobod a vymývání mozků akceleruje raketovým tempem a velkou měrou ovlivňuje chod naší současné společnosti. Co mě děsí ještě víc, jsou reakce lidí, kteří tomu tleskají. Jsme opět svědky vzestupu udavačů volajících po represi.
Ona každá akce vyvolává také opačnou reakci a záleží také na způsobu komunikace. Krásný příklad byl vidět při první jarní vlně, kde nás naše vláda nechala zase jako obvykle na holičkách. Jako občané jsme se semkli a začali se chránit a zabezpečovat sami, začali si pomáhat a byla krásně vidět tolerance, solidarita a že ještě stále umíme táhnout za jeden provaz.
Bohužel to celé pokazil pan premiér, který si zásluhy přivlastnil a prohlásil za svůj úspěch. Tímto činem opět rozdělil občany a dal nám jasně najevo, že nás vlastně nepotřebuje. Pak už to všichni znáte: Vojtěch–nevojtěch, roušky-neroušky, dovolený-nedovolený, prymula-neprymula, já nic, to oni, lidi chtěli, opozice, blatný-neblatný, pes-nepes a tak dál.
Do toho všeho stupňující se migrační krize. Premiér, alias vláda něco jiného říká a pak něco jiného podepisuje a dělá. Jak je možné, že nám občanům tvrdí, že migraci a kvóty na uprchlíky v žádném případě nepřijme, ale po návratu z jednání v EU se dozvíme, že to vlastně podepsal a budeme tady stavět 4 migrační centra pro integraci uprchlíků? Úplně stejně to udělal také, když podepsal smlouvy, ve které z naší republiky ručitele za dluh pro jižní státy EU. Jak si to může dovolit? Ještěže to on je ten člověk, který dosadil do Bruselu Věru Jourovou, která svými činy cíleně bojuje proti zájmům občanům ČR.
V rozhovorech povídá, že se ztotožňuje s názory Maďarského prezidenta Viktora Orbána, a když dojde na lámání chleba, tak podepíše opět pravý opak toho, co nám tady sliboval, že by nikdy nepodpořil. Mám takový pocit, že premiéry máme dva. Jeden je ten, co nám něco povídá do médií (to občas dává i smysl a jeden by měl pocit, že to s ČR myslí i celkem dobře) a pak je tu ten druhý, schizofrenní rebel, který vždy udělá pravý opak toho, co bylo řečeno, než velí zájmy ČR, popírajíc selský rozum, podepíše to, co by ten premiér v médiích údajně nikdy nepodepsal a jakmile dojde na slova o zodpovědnosti za své činy, tak ani jeden se k tomu nehlásí a hází špínu na ostatní okolo sebe. Tvrdí, jak bojuje proti nesmyslným nařízením z EU a právnímu státu, ale vesele všechny ty nesmysly implementuje do naší legislativy (v nějakém rozhovoru s ním se zmínil, že jich bylo již více než 4500). Takového člověka si naše republika nezaslouží. Člověka, který vlastně nerespektuje, že jsme republika. Jakým právem se opovažuje naší Českou republiku nazývat a prezentovat jako ČESKO? On možná chce silné Česko, ale já vlastně ani nevím, kde a co to Česko je. Něco jsem našel v návaznosti na OSN z roku 1993, ale zní to opravdu odporně a tento název bych zakázal používat. Už jen snaha odstranit z názvu republika je jistým symbolem budoucích úmyslů.
Tak ať si jde úřadovat třeba tam do Česka, nebo Absurdistánu, do Banánové republiky, kterou přejmenuje na Banánsko, tam se může prohlásit za prezidenta, ale ať se nám nemontuje do České republiky. Premiér je reprezentant národa, ale ten náš ani neumí naší řeč.
Nikdy jsem se o politiku moc nezajímal, TV nesledoval a noviny nečetl (k volbám však posledních 10 let pravidelně chodil a ANO jsem opravdu nikdy nevolil a volit nikdy nebudu, aby bylo jasno), ale až úřadování tohoto pana pacienta, pardon premiéra, mě donutilo se začít více zajímat o to, co se kolem mě v tomto stádě děje. To co jsem zjistil, mě doslova šokovalo.
Takže pokud zrekapituluji svých 30 let ve svobodné zemi, tak nabývám čím dál tím silnějšího dojmu, že spějeme vesele za potlesku ovcí zase do minulého režimu s tím rozdílem, že Moskvu přestěhovali do Bruselu, červená s jednou hvězdou se mění na modrou s více hvězdami, a postupnými krůčky tu svobodnou zemi dobrovolně předáváme totálním psychopatům a vlastizrádcům a osudy našich občanů někomu v Bruselu, koho jsme si ani nezvolili a vlastně ani nevíme, kdo rozhoduje o našem osudu. Taková nová EUSSR.
Nerad bych se totiž dožil dne, kdy s rouškou na hubě, čipem v hlavě a vytetovaným potvrzením o očkování proti bůhví čemu, že budu chtít jet třeba do Prahy. Tak třeba budu čekat se svým zeleným elektromobilem po čtrnáctidenním nabíjení, protože zrovna nesvítí slunce, ještě na spolucestující. To ovšem nebude jen tak. Musíme dát dohromady partu, kde bude zástupce LGBT komunity, jeden binární něco, trans, islámista a osoba jiné pleti, nebo jiná z tisíc plus jedné možná kombinace, abychom vůbec dostali povolení vyrazit. To vše samozřejmě s odpovídajícím zdaněním za zanechanou uhlíkovou stopu. Tak takovou budoucnost, která se nám připravuje, opravdu, ale opravdu nechci.
Myslím, že je nejvyšší čas na opuštění myšlenky sjednocené Evropy, čas na upgrade systému a vládnoucí garnitury. Stejně EU už dochází prachy. Zůstat kvůli dotacím, na které stejně ČR odvádí více, než následně čerpá, se nám setrvání v EU stejně nevyplatí. Zůstat krmelcem Evropy, kde máme stále třetinové platy oproti zbytku „vyspělé Evropy“, ale se stejnými cenami za zboží horší kvality? S nejdražším voláním? Naopak, je nejvyšší čas odejít, protože na zaplacení těch astronomických dluhů EU má ve výsledku jen Německo a východní země, kam patříme i my. Také nevím, jestli by se občanům České republiky líbilo, za těch pár kilometrů cyklostezek, silnic, vyhlídek v údolích, opravených fasád paneláků a dalších drobností platit takovouto daň po několik příštích generací a v podstatě jim zlikvidovat i jejich budoucnost a uvrhnout je do otroctví. Myslím, že svých problémů a věcí v ČR, které je potřeba financovat a řešit (třeba schodek státního rozpočtu za roky 2020 a 2021) máme až dost.
Jsem opravdu zvědavý na příštích 30 let mého života, pokud budu mít možnost se toho dožít, což vzhledem z aktuální situaci a směřování lidstva rozhodně není jisté, pokud se něco zásadně nezmění.
Pokud to půjde tímto směrem, tak se toho vlastně asi ani dožít nechci. Pojďme s tím spoluobčané, kterým to také není jedno, konečně něco udělat. Divadlo v podobě demonstrace je všem jen pro smích, asi to bude chtít vymyslet něco jiného.
Nějaké nápady?
22.11.2020 Carmil
Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Žijeme stále ve svobodné zemi? četli 3 (1=normal)
host=0820 Q-22020418=1830 Q-220117193=2036
Včera 13 návštěvníků, Žijeme stále ve svobodné zemi? četli 0
|
Domů
Statistiky
30.05.2021 17:58