Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pan Knightley měl přijít na večeři – což se panu Woodhousovi dvakrát nezamlouvalo, protože chtěl mít Isabellu aspoň první den jen a jen pro sebe. Emma však věděla, co se sluší a patří, a to rozhodlo; navíc nejednala jen z ohledu k oběma bratrům; vzhledem k nedávnému nedorozumění mezi ní a panem Knightleym zvlášť uvítala příležitost poslat mu vlídné pozvání. Doufala, že by mohli opět obnovit dávné přátelství. Usoudila, že nadešel čas, aby se usmířili. Jenomže jak se usmířit? To je těžká věc. Ona se rozhodně ničím neprovinila a on tohle nikdy neuzná. Pokorné doznání tedy nepřicházelo v úvahu, ale bylo načase zapomenout, že se kdy nepohodli; a Emma doufala, že si to usnadní, když bude mít u sebe některé dítě, až on vstoupí do pokoje – třeba to nejmladší, rozkošnou osmiměsíční holčičku, která byla v Hartfieldu na návštěvě poprvé a moc se jí zamlouvalo, když ji tetička chovala. A záměr se zdařil. Třebaže se pan Knightley zpočátku tvářil přísně a omezoval se na stručné zdvořilostní otázky, brzy dokázala, aby se o nich o všech rozhovořil jako obvykle a bez dlouhých orací a v pohodě jí vzal dítě z náručí. Emma měla pocit, že jsou zase přátelé, a k hlubokému uspokojení, které jí to vědomí přineslo, se vzápětí přidala i kapka prostořekosti, takže si nemohla odpustit, aby se na něho ve chvíli, kdy s obdivem hýčkal dítě, neobrátila se slovy:

„Ještě štěstí, že na své synovce a neteřinky máme oba stejný názor. U dospělých se někdy v mínění velice rozcházíme, ale pokud jde o tyhle děti, to se, jak vidím, vždy ve všem shodneme.“

„Kdybyste se i v hodnocení mužů a žen dala vést přirozeným zdravým úsudkem, jako to dokážete ve vztahu k těmto dětem, a nepopouštěla uzdu fantazii a rozmarům, shodli bychom se pokaždé.“

„Samozřejmě – naše neshody pramení vždy z toho, že jsem v neprávu já.“

„Ano,“ odvětil s úsměvem, „a to z dobrého důvodu. Mně už bylo šestnáct, když jste se vy narodila.“

„Tehdy to byl jistě podstatný rozdíl,“ odvětila, „a nepochybně jste mne v onom údobí našich životů v úsudku značně převyšoval. Avšak mezitím uplynulo jednadvacet let a my jsme se schopností rozumového chápání k sobě značně přiblížili, nemyslíte?“

„Ano – značně jsme se k sobě přiblížili.“

„Ale stále ještě ne natolik, abych někdy mohla mít pravdu já, když se naše názory liší.“

„Mám oproti vám stále ještě výhodu šestnáctiletých zkušeností, a navíc nejsem krasavice a rozmazlené děvčátko. Pojďte, drahá Emmo, usmíříme se a už o tom nebudeme mluvit. Řekni tetičce, malá Emminko, že by ti měla jít příkladem vstříc a nejitřit staré rány, a i kdyby tenkrát nechybovala, chybuje teď.“

„To je pravda,“ zvolala, „svatá pravda. Ať z tebe vyroste lepší žena, Emminečko, než je tvá teta. Buď stokrát chytřejší a ani zpola tak domýšlivá. Jen ještě slůvko, pane Knightley, a pak už se k tomu nevrátím. Jednali jsme oba v dobrém úmyslu, a tedy oprávněně, a musím podotknout, že mne dosud žádné okolnosti nepřesvědčily o nesprávnosti mého stanoviska. Jen bych ráda slyšela, že to panu Martinovi nepřipravilo příliš hořké zklamání.“

„Nic ho nemohlo ranit víc,“ zněla stručná, přímočará odpověď.

„Ach! – to je mi upřímně líto. – Pojďte, podejme si ruce.“

To se právě s velkou srdečností odehrávalo, když se ve dveřích objevil John Knightley, a pak následovalo „Buď zdráv, Georgi,“ a „Vítám tě, Johne,“ s pravou britskou zdrženlivostí, která napohled vzbuzovala dojem lhostejnosti, ale ve skutečnosti v sobě skrývala vřelou náklonnost, pro kterou by býval ten i onen v případě potřeby hotov pro bratra udělat cokoliv.

Večer ubíhal poklidně a v hovoru, jelikož pan Woodhouse zcela odvrhl karty, aby se mohl v klidu věnovat děvečce drahé Isabelle, a společnost se přirozeně rozpadla na dvě skupinky: jednu tvořil on s dcerou a druhou bratři Knightleyové; náměty rozhovorů se v obou případech zcela lišily a málokdy došlo mezi nimi k nějakému propojení – a Emma se chvílemi přidružila na tu a pak na onu stranu.

Oba bratři si povídali o své práci a starostech, a především o záležitostech staršího George, který měl otevřenější povahu a byl hovornější. Jako místní soudce měl obvykle nějaké právnické problémy, o nichž se chtěl s bratrem poradit, nebo mu aspoň vylíčil nějakou kuriózní příhodičku; a že hospodařil na rodném panství Donwellu, potřeboval mu sdělit, jakou úrodu dá to které pole příští rok, a ochotně ho obeznamoval se všemi venkovskými novinkami, jelikož dobře věděl, že to bratra zajímá, když prožil v společném domově tolik let a stále je k němu ještě silně poután. Ten také vyposlechl, že se mokřina odvodní, posune plot, pokácí strom, a co na kterém lánu poroste, kde pšenice, řepa nebo směska, se zaujetím blížícím se vypravěčovu do té míry, nakolik mu to jeho chladnější povaha dovolovala, a pokud ochotný bratr neobjasnil něco dost dopodrobna, kladl mu otázky tónem, jenž se blížil dychtivosti.

A zatímco bratři byli takto k vzájemné spokojenosti zaneprázdněni, nořil se pan Woodhouse zplna srdce do proudu lítostivých vzpomínek a láskyplných lamentací se svou dcerou.

„Ty má ubohá děvečko drahá!“ S procítěnou něhou ji chytil za ruku a přerušil na okamžik její pilnou péči o některé z jejích pěti dětí. – „Tak dlouho, tak hrozně dlouho jsi tu nebyla! A ta cesta, jak ta tě asi unavila! Musíš si jít brzo lehnout, děvečko drahá – ale předtím by sis měla vzít trochu kaše. Dáme si spolu misku dobré kašičky. Emmo, holčičko, co myslíš, nepřišlo by všem k chuti trochu kaše?“

Emma si nic takového nemyslela, jelikož dobře věděla, že oba pánové by se proti kaši postavili stejně zatvrzele jako ona sama, a proto dala přinést jen dvě misky. Pan Woodhouse chvíli ještě vynášel přednosti kaše, podivoval se, proč ji všichni lidé nejedí každý večer, a pak přešel k dalším truchlivým úvahám:

„To byl neblahý nápad, děvečko drahá, že jste se v září rozjeli do South Endu namísto sem. Mně se mořský vzduch nikdy nezamlouval.“

„Pan Wingfield mi to velice důrazně doporučoval, tatíčku – jinak bychom tam nejeli. Doporučoval to v zájmu všech dětí – ale zvlášť kvůli Bellince, která je slabá na krček – jak mořský vzduch, tak loupání.“

„A víš, děvečko, že Perry silně pochyboval, jestli jí moře udělá dobře, a já už jsem dlouho skálopevně přesvědčen, ačkoli jsem se ti o tom možná ještě nikdy nezmínil, že moře málokomu prospívá. Já sám jsem kdysi na pobyt u moře div nedoplatil životem.“

„Prosím vás, pěkně prosím,“ zvolala Emma, aby změnila nebezpečný směr hovoru, „nemluvte mi o moři! Přišla by na mne lítost a závist – vždyť jsem ho v životě neviděla! S vaším dovolením se South End zakazuje. Drahá Isabello, ty ses ještě ani slůvkem nezeptala na pana Perryho, a on na tebe stále vzpomíná.“

„Ten dobrák – jak se mu vede, tatíčku?“

„Ale docela dobře – moc dobře právě ne. Zlobí ho žlučník, chudáčka, a nemá čas se léčit – povídal mi, že nemá čas se léčit – není to smutné? – jenomže je po něm pořád sháňka, tady u nás i po kraji. Řekl bych, že nikdo druhý nemá tak širokou klientelu. Ovšem nikdo zase neumí tak šikovně kurýrovat jako on.“

„A co paní Perryová a dětičky, jak těm se daří? Jestlipak děti hodně povyrostly? – Já si pana Perryho upřímně vážím. Doufám, že se tu co nejdříve zastaví. Ten bude mít radost, až uvidí moje dítka!“

„Snad přijde zítra, potřeboval bych mu položit pár nezanedbatelných otázek ohledně svého zdravotního stavu. A víš, co bys měla udělat, děvečko? Až tu bude, ať se podívá Bellince do krčku.“

„S jejím krčkem už je to o tolik lepší, tatíčku, že mi skoro vůbec nedělá starosti. Buď jí prospělo koupání, anebo to můžeme přičíst výbornému mazání od pana Wingfielda, kterým jsme jí občas krček natírali.“

„Nevěřím, že by jí bylo koupání mohlo nějak prospět, děvečko, a kdybych byl tušil, že potřebuješ mazání, byl bych promluvil s – –“

„Tak se mi zdá, že jsi zapomněla na paní a slečnu Batesovy,“ prohodila Emma. „Neslyšela jsem, že by ses na ně slůvkem optala.“

„Ano – mé dušičky zlaté! Stydím se – ale ty se o nich často zmiňuješ v dopisech. Doufám, že je u nich všechno v pořádku. Ta milá stará paní Batesová – zajdu k ní zítra na návštěvu a děti vezmu s sebou. – Mají pokaždé takovou radost, když přivedu děti. A ta obdivuhodná slečna Baterosová! To jsou dvě ušlechtilé ženy! Jakpak se jim daří?“

„Ale docela dobře, děvečko, celkem to snad ujde. Jen chudinka paní Batesová prodělala asi před měsícem ošklivé nastuzení.“

„To je mi líto! Letos na podzim se však vyskytovala vážná nastuzení zvlášť hojně. Pan Wingfield povídal, že nepamatuje, aby bylo tolik případů a tak vážných – leda když šlo už přímo o chřipku.“

„Ano, snad to tak nějak bylo, děvečko, jenomže ne v té míře, jak to líčíš ty. Perry tvrdí, že měl řadu případů nastuzení, ale neprobíhaly prý tak nebezpečně, jak to v listopadu zpravidla bývá. Perry by prý nemohl tvrdit, že to bylo údobí výrazné churavosti.“

„Ne, ani pan Wingfield snad nepovažoval letošní churavost za zvlášť výraznou, leda by – –“

„Jenomže, má ubohá děvečko drahá, to si přiznejme: v Londýně je každé údobí plné churavosti. Tam není jakživo člověk zdráv, a ani zdráv být nemůže. Je to hrůza, že jsi nucena žít ve městě! – taková dálka! – a v tom zkaženém vzduchu!“

„Nene, kdepak – u nás není vůbec zkažený vzduch! Naše čtvrť je zdaleka nejlepší z celého Londýna. Nesmíte nás přirovnávat k ostatnímu Londýnu, tatíčku. Brunswick Square a jeho okolí se velice liší od téměř všech ostatních londýnských končin. U nás je tak čerstvé povětří! Nerada bych bydlela kdekoli jinde ve městě, to doznávám – kvůli dětem bych sotvakde byla spokojená – ale u nás máme tak čerstvé povětří! Pan Wingfield soudí, že co do povětří má Brunswick Square mnoho předností.“

„Stejně to ale není Hartfield, děvečko. Ty to vidíš z té lepší stránky, ale v Hartfieldu z vás budou ze všech už za týden dočista jiní lidé – budete se cítit jako znovuzrozeni. Teď bych o vás o nikom nemohl tvrdit, že dobře vypadáte.“

„To mě mrzí, že se vám to tak jeví, tatíčku; ale mohu vás ujistit, že až na ty lehké nervové bolesti hlavy a bušení srdce, jichž se nemohu zbýt nikde, mi nic nechybí, a jestli se vám děti zdály trochu pobledlé, tak je to jen z toho, že byly po cestě trošku uondané a rozrušené ze vší té radosti, že jsou tady. Doufám, že vás zítra jejich vzezření uspokojí víc, vždyť sám pan Wingfiled prohlásil, že nás ještě nevypravoval na cestu v tak dobrém stavu. Snad aspoň o mém choti můžete říci, že nevypadá špatně.“

„Nevím, nevím, děvečko; pochválit ti ho zrovna nemohu. Pan John Knightley na mne taky nedělá nejlepší dojem.“

„Prosím, tatínku? Říkal jste něco?“ zvolal pan John Knightley, když zaslechl své jméno.

„Zjišťuji k svému zármutku, můj milý, že se tatíčkovi nelíbí váš vzhled – doufám však, že se tak projevuje pouze lehká vyčerpanost. Stejně bych ale bývala radši, kdybyste byl svolil, aby vás pan Wingfield prohlédl, než jsme jeli.“

„Drahá Isabello,“ pospíšil si její choť s odpovědí, „nedělejte si probůh starosti s tím, jak vypadám. Kurýrujte si a hýčkejte sebe a děti, to by vám mělo stačit, a mně dopřejte, ať vypadám, jak se mi zlíbí.“

„Nepochopila jsem dobře, co jste to říkal panu bratrovi o svém příteli panu Grahamovi – že si na své panství přiveze správce až ze Skotska?“ obrátila se k němu s živým zájmem Emma. „Osvědčí se mu to? Nepřevládnou staré předsudky?“

A tímto způsobem udržovala úspěšně hovor v proudu tak dlouho, dokud nebyla nucena opět věnovat pozornost otci s Isabellou, a tu nevyslechla nic spornějšího než Isabellin milý dotaz, co dělá Jane Fairfaxová; a třebaže sama nebyla Jane Fairfaxové zvlášť nakloněna, v této chvíli se ráda přidala k její chvále.

„Neznám druhou tak půvabnou a milou dívku,“ prohlásila paní Isabella Knightleyová. „Dávno jsem se s ní nesešla, ledaže jsem ji párkrát náhodou zahlédla ve městě! Jakou radost asi působí své dobrotivé staré babičce a milé tetě, až je přijede navštívit! Já jsem odjakživa kvůli drahé Emmě z té duše litovala, že Jane netráví v Highbury víc času; a když se teď slečna Campbellová vdala, plukovník a jeho paní se s Jane asi vůbec nebudou chtít rozloučit. Byla by to pro Emmu ideální přítelkyně.“

Pan Woodhouse s tímhle vším naprosto souhlasil, ale dodal:

„Ta malá Smithová, s kterou jsme se spřátelili, to je také roztomilé děvčátko. Harriet se ti bude zamlouvat. Emma by sotva mohla mít lepší družku než Harriet.“

„To velice ráda slyším – jenomže Jane Fairfaxová je tak vzdělaná a má tak dokonalé chování, jak všichni uznávají – a jsou s Emmou stejně staré.“

Tento námět, šťastně probrán, byl vystřídán dalšími obdobné závažnosti, o nichž bylo pojednáno s obdobným souladem; večer však neskončil, aniž znovu vyvstalo trochu rozruchu. Z kuchyně přinesli kaši, a ta se stala zdrojem četných komentářů – mnoho chvály bylo vysloveno i nezvratných důkazů předloženo o jejím blahodárném účinku na každou tělesnou konstituci a velice přísné výtky vzneseny proti těm početným domovům, kde nikdy nepřijde na stůl; – bohužel však mezi všemi těmito nešvary, které dcera byla nucena zaznamenat, se jeden, a to nejčerstvějšího data, týkal její vlastní kuchařky v South Endu, mladé ženy zaměstnané na onu přechodnou dobu, která nedokázala pochopit, jak má vypadat miska dobře vymíchané kaše, hedvábné, řídké, ale ne zase příliš. Isabella po ní často zatoužila a poručila si ji, avšak nikdy nedostala na stůl nic obstojného. Tím nabral hovor nebezpečný kurs.

„Hm-hm!“ zavrtěl hlavou pan Woodhouse hlavou a upřel na ni účinlivý, starostlivý pohled. Ten povzdech zněl Emmě v uších takto: „Hm-hm! a to je pouze jeden z řady neblahých důsledků vašeho pobytu v South Endu. Všechno se to ani vypovědět nedá.“ Na chvilinku užuž zadoufala, že to pomine a že pana Woodhouse z nevyslovených úvah vytrhne požitek z misky hedvábné kaše před sebou. On však po několika minutách začal:

„Já jen nepřestávám litovat, že jste se v září vypravili k tomu moři, místo abyste přijeli sem.“

„Ale proč byste toho litoval, tatíčku? Ubezpečuji vás, že to dětem udělalo velice dobře.“

„A když už jste museli k moři, neměli jste jezdit do South Endu. V South Endu to nikomu nesvědčí. Perry se divil, že jste si zvolili právě South End.“

„Já vím, že si to někteří lidé myslí, ale to je naprosto mylný názor, tatíčku. My jsme se tam všichni těšili dobrému zdraví, bahno nám nikterak nevadilo, a je prý na omylu ten, kdo soudí, že tam lidem nesvědčí, pravil pan Wingfield; a na pana Wingfielda je spolehnutí, protože on jako odborník pozná, jaký je kde vzduch, a jeho vlastní bratr s rodinou tam pobýval tolikrát.“

„Měli jste jet do Cromeru, děvečko, když už jste museli někam jezdit. Perry strávil jednou v Cromeru celý týden a pokládá to za nejlepší přímořské letovisko. Krásné otevřené moře, povídal, a čisťounký vzduch. A jak mi bylo řečeno, mohli jste se ubytovat hezký kousek od moře – dobré čtvrt míle – a velice pohodlně. Měli jste se poradit s Perrym.“

„Ale, tatíčku drahý, to by bylo mnohem delší cestování – uvažte ten rozdíl. Namísto čtyřiceti mil možná i sto.“

„Milá děvečko, když jde o zdraví, všechno ostatní musí stranou, jak říkává Perry; a když už jeden opustí domov, nezáleží na tom příliš, cestuje-li čtyřicet mil nebo sto. To už je lepší nikam se nevydávat, to už je lepší zůstat v Londýně než se harcovat čtyřicet mil, abyste se dostali do horšího povětří. Takhle to Perry řekl. Jemu to připadalo jako velice neuvážené počínání.“

Emma se marně pokoušela otce zarazit, a když dospěl až takhle daleko, ani se nedivila, že se švagr už neudržel.

„Pan Perry,“ pravil hlasem silně podrážděným, „by učinil lépe, kdyby si své rady nechal pro sebe, dokud ho o ně někdo nepožádá. Jak si to představuje, mluvit do toho, co mám nebo nemám udělat? Kam mám zavést svou rodinu k moři? Troufám si to posoudit stejně dobře jako pan Perry. – Nestojím o jeho rady ani o jeho lektvary.“ Odmlčel se, a když se po chvíli uklidnil, dodal už jen sarkasticky: „Až mi pan Perry poradí, jak dopravit manželku a pět dětí na vzdálenost sto třiceti mil bez větších nesnází a vydání než na vzdálenost čtyřiceti, dám stejně ochotně přednost Cromeru před South Endem jako on sám.“

„Máš pravdu,“ zvolal pan Knightley a pohotově stočil rozhovor jinam, „naprostou pravdu. To je rozhodně třeba brát v úvahu. – Ale s tou cestou do Langhamu, jak jsem se ti zmínil, Johne, že bych ji chtěl přemístit, aby se stáčela víc doprava a vyhnula se tak panským lukám, s tou by podle mého mínění neměly být žádné těžkosti. Neprosazoval bych ten nápad, kdyby to mělo způsobit lidem z Highbury nějaké nesnáze, ale kdyby si v duchu vybavil, kudy přesně ta cesta běží... Lze to ovšem prokázat jen pomocí map. Doufám, že tě zítra uvítám u nás doma, tam se na ně můžeme podívat a ty mi řekneš, co o tom soudíš.“

Pan Woodhouse byl celý rozrušený nad tak příkrým odsouzením přítele Perryho, jemuž ve skutečnosti vkládal do úst četné své vlastní úsudky a výrazy; – avšak pozorné dcery ho chlácholily tak dlouho, až postupně zapudily zlé chmury, a pohotová duchapřítomnost jednoho bratra a lepší sebeovládání druhého zabránily tomu, aby se něco podobného opakovalo.

Errata:

30.05.2021 15:17