Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Paní Eltonová se poprvé ukázala v kostele; a přestože je možno zbožnou mysl z modliteb vytrhnout, zvědavost neuspokojí pohled na novomanželku v kostelní lavici, a tak museli až na zdvořilostní návštěvy odložit rozhodnutí, zda je to opravdu moc krásná paní nebo jenom hezká či zda hezká zrovna není. Emma, vedena ani ne tak zvědavostí jako hrdostí a společenskou nutností, si umínila, že rozhodně nebude poslední, kdo půjde mladou paní přivítat; a Harriet chtěla vzít s sebou, aby to nejhorší měly pokud možno brzy za sebou.
Sotva znovu vstoupila do onoho domu, sotva se ocitla v pokoji, kam si před třemi měsíci pošetilou lstí vynutila přístup, aby si zavázala botu, vyvstaly vzpomínky a vzápětí za nimi samozřejmě tisíce trapných představ. Jeho komplimenty, šarády, hrozné omyly; nebylo naděje, že nebohá Harriet neprožívá totéž; chovala se však velmi dobře, jen trochu zbledla a nemluvila. Návštěva ovšem trvala jen krátce; provázena tolika rozpaky a vedlejšími úvahami uběhla tak rychle, že si Emma vědomě nechtěla utvořit o dámě názor ani ho vyjádřit jinak než nicneříkajícími poznámkami, jako že je „elegantně oblečená a velmi příjemná“.
Ve skutečnosti se jí paní Eltonová nelíbila. Nechtěla honem kritizovat, ale tušila, že nemá žádné vystupování – sebevědomá je, to ano, ne však kultivovaná. Byla si téměř jista, že na mladou ženu a novomanželku v cizím prostředí je až příliš průbojná. Postavu měla dost pěknou, tvář nepostrádala půvabu, ale jejím rysům, hlasu i způsobům chyběla oduševnělost. Emma si aspoň myslela, že to budoucnost prokáže.
Pokud jde o pana Eltona, ten se choval, jako by nevěděl – ale ne, nechtěla lehkovážně vtipkovat na jeho účet. Posvatební návštěvy, to je za každých okolností záležitost prekérní, a novomanžel musí mít velkou dávku společenské uhlazenosti, aby se své úlohy dobře zhostil. Novomanželka je na tom lépe: má záštitu v elegantní toaletě a rozpaky se pro ni sluší, zatímco muž nemá jiné opory než vlastní zdravý rozum; a uvážila-li Emma, v jaké zvlášť neblahé situaci se ocitl pan Elton, když sedí v pokoji zároveň s dámou, s níž se oženil, s dámou, s níž se chtěl oženit, a s dámou, s níž ho chtěli oženit, musela mu přiznat právo netvářit se zrovna moudře a předstírat afektovaně právě tolik sebejistoty, kolik mu jí ve skutečnosti chybělo.
„Tak co, slečno Emmo?“ prohodila Harriet, když vyšly z domu a od přítelkyně se zahájení nedočkala, „tak co, slečno Emmo,“ (s lehkým povzdechem), „co o ní soudíte?“
V Emmině odpovědi zazněla váhavost.
„Ale ano – jistě – velice příjemná mladá paní.“
„Mně se zdá krásná, moc krásná.“
„Také dobře oblečená. To byla mimořádně elegantní toaleta.“
„Vůbec mne neudivuje, že se do ní zamiloval.“
„Ne – na tom skutečně není nic udivujícího. Pěkné věno. Namanula se mu do cesty.“
„Troufala bych si tvrdit,“ povzdechla si znovu Harriet, „že ho zbožňuje.“
„I to je možné, ale každému muži není dáno, aby se oženil s tou, která ho miluje nejupřímněji. Možná že slečna Hawkinsová toužila po vlastní domácnosti a tohle považovala za nejlepší šanci, jaká se jí patrně naskytne.“
„Ano,“ odvětila Harriet s důrazem, „a právem, protože nic lepšího by jí nikdo ani nabídnout nemohl. Přeju jim z celého srdce, aby byli šťastni. A teď už mi, slečno Emmo, nebude vadit, když se s nimi znovu setkám. On zůstává stále skvělý. – Ale že je ženatý, tak to je něco docela jiného, to víte. Ne, slečno Emmo, už se nemusíte bát, dokážu sedět a obdivovat ho a nejsem přitom nešťastná. Vím, že se nezahodil, a to je mi velkou útěchou. Ona dělá dojem obdivuhodné mladé paní, a takovou si zasluhoval. Šťastná bytost! Říká jí ‚Augusto. To je krásné!“
Paní Eltonová návštěvu oplatila a Emma si vytvořila úsudek. Mohla ji pozorovat déle, a tím i lépe posoudit. Jelikož Harriet shodou okolností v Hartfieldu právě nebyla a tatíček se věnoval panu Eltonovu, zamířila dáma čtvrthodinovou konverzaci jen na ni a Emma jí mohla nerušeně věnovat pozornost, a ta čtvrthodinka ji stačila přesvědčit, že paní Eltonová je povrchní osoba, sama se sebou mimořádně spokojená a přesvědčená o vlastní prvořadé důležitosti; že hodlá všechny převyšovat a zářit nad nimi, ale její chování svou vtíravostí a nemístnou důvěrností nese punc laciného penzionátu; že všechny její názory utvářel jediný okruh lidí a jejich způsob života; že je ne-li hloupá, tedy nevzdělaná a že svazek s ní panu Eltonovi nijak neprospěje.
S Harriet by byl udělal větší štěstí. Není sice sama moudrá ani kultivovaná, ale sblížila by ho s přáteli, kteří se takovými vlastnostmi mohou honosit, zatímco slečna Hawkinsová, jak se dalo soudit z její samolibosti, byla to nejlepší, co její prostředí mohlo nabídnout. Bohatý švagr od Bristolu byl jejím největším přínosem do manželství, a panské sídlo a kočáry byly největším přínosem onoho švagra.
Sotva se usadila, hned také začala řeč o Javornici – „panství pana Sucklinga, mého švagra“ – porovnávala Hartfield s Javornicí. K Hartfieldu patřily pozemky ne zvlášť rozlehlé, ale měly krásnou polohu a byly dobře udržované a vlastní dům byl moderní a dobře postavený. Paní Eltonovou zřejmě nejvíc zaujala rozloha salonu, vchod a všechno, na čem spočinula zrakem, ať ve skutečnosti či v duchu. „Přesně jako v Javornici! – Ta podoba mě přímo ohromuje! – Tento salon má stejné rozměry i tvar jako ranní jídelna v Javornici – oblíbený pokoj mé sestry.“ Pan Elton byl volán za svědka. „Není to překvapující obdoba? Dokázala bych si skoro představit, že jsem se ocitla opět v Javornici.
A to schodiště – víte, jak jsem vešla, hned jsem postřehla tu zvláštní shodu: zdejší schodiště je umístěno v domě přesně stejně. Musela jsem se tomu až hlasitě podivit. Ujišťuji vás, slečno Woodhousová, že je mi to nesmírně milé, když mi něco takhle připomene sídlo, které jsem si tak zamilovala jako Javornici. Strávila jsem tam tolik blažených měsíců!“
Emma na to reagovala co nejnezávaznější poznámkou, ale paní Eltonové to plně stačilo, neboť si hlavně přála dát se slyšet sama.
„Tak neobyčejně se to tu podobá Javornici! Nejen dům – ale i park, ujišťuji vás, pokud jsem měla možnost ho zahlédnout, je nápadně podobný. Na Javornici mají vavříny stejně bujné jako zde a rostou na hodně podobném místě – také lemují trávník, a všimla jsem si takového krásného statného stromu s lavičkou kolem dokola, což mi přesně připomnělo javornický park! Sestra se švagrem budou uchváceni, až to tady u vás spatří. Lidem, kteří vlastní velký park, se vždycky zamlouvá, když někde narazí na obdobný.“
Emma pochybovala o oprávněnosti takového tvrzení. Měla silné podezření, že majitelům rozlehlých pozemků sotva záleží na cizích rozlehlých pozemcích, nezdálo se jí však, že by mělo smysl zaútočit na omyl tak hluboce zakořeněný, a proto odvětila pouze:
„Až poznáte zdejší kraj lépe, usoudíte asi bohužel, že jste Hartfield přecenila. V Surrey je všude krásně.“
„Ach ano, toho jsem si předobře vědoma. Je to přece zahrada Anglie. Surrey je zahrada Anglie.“
„Ano, ale nemůžete se ohánět tímto čestným názvem jen my. Myslím, že se ještě četným jiným hrabstvím říká zahrada Anglie, nejen Surrey.“
„A to bych pochybovala,“ ohradila se paní Eltonová s naprosto sebejistým úsměvem. „Já aspoň nikdy neslyšela, že by se tak zvalo ještě jiné hrabství krom Surrey.“
Tím Emmu umlčela.
„Sestra se švagrem nám slíbili návštěvu na jaře nebo nejdéle v létě,“ pokračovala paní Eltonová, „a potom se vydáme na expedice. Dokud se u nás zdrží, budeme asi často podnikat různé expedice. Budou mít samozřejmě s sebou svůj velký landauer, kde se čtyři pohodlně sesednou, když už nepočítám náš vlastní kočár, a tak se budeme moci krásně vydávat na expedice a objevovat krásy. Vzhledem k roční době by asi sotva cestovali jen v kabrioletu. Až nadejde ten čas, rozhodně jim doporučím, aby si vzali landauer, je o tolik příhodnější. Když vám přijede návštěva do takovýchle krásných končin, toužíte přirozeně, aby co nejvíc poznali i okolí; a pan Suckling expedice přímo miluje. Loni v létě jsme byli dvakrát na expedici v King s-Westonu, a bylo to skvostné, hned krátce potom, co si opatřili ten velký landauer. Jistě tu pořádáte mnoho podobných společenských výletů každé léto, viďte, slečno Woodhousová?“
„Ne, přímo tady v okolí ne. Jsme tu přece jen trochu stranou těch nejznámějších přírodních krás, kam obvykle směřují takové výlety, jaké máte na mysli; krom toho zdejší lidé tíhnou myslím spíše ke klidnému, tichému životu a zdržují se raději doma, než aby se pachtili za zábavou.“
„Ach, pohodlí vlastního domova, tomu se nic nevyrovná. Nikdo nemá tak oddaný vztah k domovu jako já. V Javornici jsem tím byla úplně příslovečná. Selina častokrát prohlásila, když odjížděla do Bristolu: ‚Já to děvče nedostanu z domova. Nezbývá, než abych jela sama, a přitom je mi hrozně proti mysli uvíznout v landaueru bez společnosti. Jenomže Augusta, ta by hádám o své vlastní vůli nevyšla ani za plot parku. Mnohokrát to prohlásila, ale já přesto nejsem stoupenkyní přísné odloučenosti. Ba naopak: považuji to za jev velice neblahý, když se někdo společnosti zcela straní. Mnohem moudřejší je stýkat se s lidmi v rozumné míře, ani příliš mnoho, ani příliš málo. Chápu ovšem dokonale, v jaké vy jste situaci, slečno Woodhousová – –“ (a vrhla pohled na pana Woodhouse.) „Zdravotní stav vašeho pana otce, to je jistě velký kámen úrazu. Co kdyby se zkusil léčit v Bathu? – Rozhodně by to měl zkusit. Dovolte, abych vám Bath vřele doporučila. Jsem přesvědčena, že by to panu Woodhousovi udělalo dobře, ujišťuji vás.“
„Tatíček to před lety nejedenkrát podstoupil, avšak bez patrného výsledku. A pan Perry, jehož jméno jste už patrně slyšela, není toho názoru, že by mu tamní kúra byla dnes více co platná.“
„Ach, to je ale velká škoda, neboť u koho tamní léčivé vody zaberou, tomu přinesou úlevu přímo zázračnou, to mi věřte. Za svých pobytů v Bathu jsem toho byla kolikrát svědkem. A je tam tak veselo, že by to určitě posloužilo panu Woodhousovi po duševní stránce, slyšela jsem totiž, že občas podléhá skleslosti. A co by to znamenalo pro vás, to tuším ani nemusím dlouze rozvádět. Pro mládí a půvab má Bath mnoho výhod, to je všeobecně známo. Byl by to rozkošný způsob, jak vás uvést do společnosti, když jste dosud žila v ústraní, a já bych vám mohla okamžitě zjednat přístup do nejlepších místních kruhů. Stačí pár řádků, a už byste měla plno známých a moje blízká přítelkyně paní Partridgeová, dáma, u níž jsme se v Bathu vždycky ubytovali, by se vám jistě s radostí věnovala a v její osobě byste měla ideální gardedámu do společnosti.“
Tak tohle byl vrchol, a Emma jen s krajní námahou dokázala zachovat zdvořilou tvář. Taková nehoráznost: aby byla paní Eltonové zavázána za to, čemu říká „přístup do nejlepších kruhů“ – aby chodila do společnosti pod ochrannými křídly přítelkyně paní Eltonové, patrně nějaké vyzývavé, vulgární vdovy, která z podnájemníků ledva uhájí skromné živobytí! – Důstojnost slečny Woodhousové v Hartfieldu skutečně utrpěla těžkou ránu!
Ovládla se však natolik, že nedala přímo najevo svou nelibost, a pouze paní Eltonové chladně poděkovala, a že do Bathu v žádném případě nepojedou; sama není zdaleka přesvědčena, že by jí tam svědčilo lépe než tatíčkovi. A aby zabránila dalším impertinencím a rozhořčení, přešla rázně na jiné téma:
„Ani se vás neptám, jste-li hudebně založená, paní Eltonová. Při takovýchto příležitostech informace obvykle dámu předcházejí, a po Highbury už je dlouho známo, že hrajete skvěle.“
„Ach, kdepak, takovou domněnku musím hned vyvrátit. Má hra má do skvělosti hodně daleko, ujišťuji vás. Uvažte, z jak předpojatého zdroje vaše zpráva pochází. Miluji hudbu z celého srdce – vášnivě ji miluji – a přátelé říkávali, že nejsem zcela bez talentu, avšak co se všeho ostatního týče, lze můj výkon označit za naprosto průměrný. O vás, slečno Woodhousová, je mi známo, že hrajete obdivuhodně. Ujišťuji vás, že jsem s nesmírným zadostiučiněním, úlevou a radostí uvítala zprávu, že se dostanu do tak muzikální společnosti. Nemohu bez hudby žít. Je mi nezbytná jako vzduch; a jelikož jsem byla odjakživa zvyklá pobývat mezi milovníky hudby jak v Javornici, tak v Bathu, bývala by to jinak ode mne nesmírná oběť. Řekla jsem to také zcela otevřeně panu E., když mi líčil můj budoucí domov a vyjadřoval obavy, nepřijde-li mi zatěžko snášet zdejší klid a odloučenost. A navíc ta ubohá fara – když viděl, čemu jsem uvykla – přirozeně že ho to poněkud zneklidňovalo. Když o tom takhle mluvil, řekla jsem mu otevřeně, že světských radovánek – večírků, plesů, divadla – bych se dokázala vzdát a odloučenosti se nelekám. Jsem chválabohu obdařena tolika vnitřními zdroji, že pro mne světské radovánky nejsou nezbytností. Mohu se bez nich docela dobře obejít. Komu vnitřní zdroje chybí, pro toho je to ovšem něco dočista jiného, ale mně mé vnitřní zdroje zaručují nezávislost. A že budu mít menší pokoje, než jsem byla zvyklá, to mi ani nestojí za pozornost. Doufám, že se hravě vyrovnám s jakoukoli obětí tohoto druhu. V Javornici jsem si samozřejmě zvykla na všemožný luxus; ujistila jsem ho však, že mi dva kočáry nejsou nezbytné ke štěstí, právě tak jako rozlehlé obydlí. ‚Mám-li však být zcela upřímná, povídám mu, ‚myslím, že bych nedokázala žít tam, kde není společnost aspoň trochu muzikální. To je můj jediný požadavek: bez hudby by mi život připadal prázdný.“
„Sotva můžeme panu Eltonovi vytýkat,“ odvětila Emma s úsměvem, „že neváhal ujistit vás o neobyčejné muzikálnosti highburské společnosti. Seznáte doufám, že nepřeháněl víc, než mu lze odpustit, vezmete-li v úvahu jeho pohnutky.“
„Ne, kdepak, ničeho takového se neobávám. Jsem nadšena zdejším prostředím. Doufám, že si spolu uspořádáme nejeden skvostný domácí koncert. Myslím, slečno Woodhousová, že bychom my dvě spolu měly založit hudební spolek a konat každý týden pravidelné schůzky tady u vás nebo u nás. Že je to dobrý nápad? Dáme-li se do toho my dvě, určitě nebudeme mít nouzi o spřízněné duše. Něco takového bych nutně potřebovala hlavně já, aby mě to ponoukalo cvičit, protože vdané ženy, to víte – obyčejně to s nimi špatně dopadne. Až příliš často všeho muzicirování zanechají.“
„Ale u vás to nebezpečí jistě nehrozí, když hudbu tak nesmírně milujete.“
„Doufám, že ne, ale když se rozhlédnu po okruhu svých známých, tak se chvěji. Selina hudby zcela zanechala – ani se nástroje nedotkne, ačkoli hrávala tak roztomile. A totéž musím říci o paní Jeffreysové – někdejší Claře Partridgeové – a obou děvčatech Milmanových, dnes paní Birdové a paní Cooperové. A takových je víc, ani je nestačím všechny vyjmenovat. Na mou věru, že to jednomu nahání strach. Dost jsem se na Selinu zlobívala, ale teď začínám chápat, že vdaná žena musí věnovat pozornost mnoha jiným věcem. Tak třeba dnes poránu jsem seděla dobré půl hodiny s naší hospodyní.“
„Ale všechny tyhle záležitosti se přece brzy ustálí do vyjetých kolejí – –“ prohodila Emma.
„Nu uvidíme,“ zasmála se paní Eltonová.
Emma pochopila, že je pevně odhodlána víckrát necvičit, a neměla k tomu už co říci. Po chvilkové odmlce přešla paní Eltonová na jiný námět.
„Byli jsme na návštěvě v Randallsu a zastali jsme manžele Westonovy doma. Zdají se to velice příjemní lidé. Rázem se mi zalíbili. Pan Weston vypadá jako výborný člověk – ten mi hned náramně padl do oka, to vás ujišťuji. A ona dělá dojem ryzí ušlechtilosti – má v sobě něco tak mateřského a dobrosrdečného, že si člověka na první pohled získá. Vaše bývalá vychovatelka, že?“
Emma byla úžasem sotva mocna slova, ale paní Eltonová skoro ani nečekala na přitakání a řečnila dál:
„Byla jsem o tom předem informována, a tak mne dost překvapilo, jak se umí chovat. Hotová dáma z lepších kruhů.“
„Paní Westonová se odjakživa vyznačovala dokonalými způsoby,“ řekla Emma. „Její decentnost, nehledanost a společenskou uhlazenost si každá mladá žena bez rozmýšlení může vzít za vzor.“
„A co myslíte, kdo tam nepřišel, zatímco jsme u nich seděli?“
Emma neměla zdání. Tón otázky napovídal, že to musel být nějaký dávný dobrý přítel – ale jak by to ona mohla vědět?
„Knightley!“ pokračovala paní Eltonová. „Knightley osobně! Taková šťastná náhoda! – Nebyli jsme totiž doma, když se u nás onehdy zastavil, a proto jsem se s ním dosud neseznámila. A jelikož jsou s panem E. tak blízcí přátelé, byla jsem na něho velice zvědavá. ‚Přítel Knightley , to jsem slýchala tak často, že jsem se ani nemohla dočkat, až ho uvidím, a musím potvrdit, že můj caro sposo se opravdu za svého druha nemusí hanbit. Knightley je pravý gentleman. Působí velice sympaticky. Rozhodně na mne udělal dojem noblesního člověka.“
Naštěstí nastal čas, aby se rozloučili. Odešli a Emma si mohla vydechnout.
„Nesnesitelná osoba!“ ulevila si vzápětí. „Horší, než jsem tušila. Naprosto nesnesitelná! Knightley! – To je neuvěřitelné. Knightley! – vidí ho poprvé v životě, a hned mu bude říkat Knightley! – Objevila, že je to gentleman! – Taková dotěrná, nevychovaná vetřelkyně a její pan E. a caro sposo a vnitřní zdroje, okolky a neopodstatněné drzé nároky a neomalená vznešenost! A ta učiní objev, že pan Knightley je gentleman! Pochybuji, že jí ten kompliment oplatí a objeví, že ona je dáma. To je k neuvěření! Navrhne, abychom my dvě spolu založily hudební kroužek! Jako bychom byly nejdůvěrnější přítelkyně! A paní Westonová! – Udivuje ji, že moje bývalá vychovatelka umí vystupovat jako dáma. Čím dál tím líp. V životě jsem se s ničím podobným nesetkala. Předstihla všechny moje naděje. Neurazila bych Harriet nějakým porovnáváním. Copak by jí asi říkal Frank Churchill? Jak by ho asi rozhořčila i pobavila! Ach, a už je to tady – zase na něho myslím. Vždycky ze všech lidí nejdřív. Mé myšlenky znovu a znovu zalétají k Franku Churchillovi.“
Tohle vše jí proběhlo hlavou tak bystře, že než se tatíček vzpamatoval z rozruchu kolem odchodu Eltonových a byl hotov si s ní povídat, byla už docela dobře s to mu věnovat pozornost.
„Tak co, děvenko,“ začal zvolna, „když uvážíme, že jsme ji viděli poprvé v životě, působí velice příjemným dojmem. A troufal bych si tvrdit, že sis ji rázem získala. Jen trochu moc rychle povídá. Takový rychlý hlas někdy dost kráká za uši. Ale snad jsem na to přecitlivělý. Cizí lasy se mi nezamlouvají a nikdo neumí mluvit jako ty a chudinka slečna Taylorová. To ovšem neznamená, že to není velice účinlivá, jemná mladá dáma, a nepochybně mu bude vzornou manželkou. I když si myslím, že by udělal lépe, kdyby se neženil. Omlouval jsem se, jak jen to šlo, že mi zdraví nedovolilo, abych při této radostné příležitosti přišel složit novomanželům Eltonovým poklonu, a vyjádřil jsem naději, že to během léta napravím. Měl jsem k nim však už zajít. Nepřivítat nevěstu, to je vážný poklesek. Z toho je vidět, jaký jsem nemohoucí. Bojím se ale té odbočky do Vikářské uličky.“
„Jistě přijali vaši omluvu s pochopením, tatíčku. Pan Elton vás přece zná.“
„Ano, ale jde o tu mladou dámu – o nevěstu – ji je třeba přivítat, pokud je to jen trochu možné. V tom jsem nedostál své povinnosti.“
„Sám ale nejste stoupencem manželství, drahý tatíčku, a proč vám tedy tak leží na srdci, abyste šel vítat nevěstu? Svatbou si vás nikdo nenakloní. To jen lidi povzbuzujete, aby se ženili a vdávali, když jim pak věnujete tolik zdvořilé pozornosti.“
„Ne, holčičko, nikdy jsem nikomu k manželství neradil, ale vždy bych chtěl prokázat patřičnou úctu dámě – a zvlášť nevěstě, ta se nemá nikdy přehlížet. Taková nevěsta, ta má ve společnosti vždycky první místo, to víš, holčičko, bez ohledu na to, kdo je třeba ještě přítomen.“
„Nu, jestli tohle neznamená schvalovat manželství, tatíčku, tak už tedy nevím. Nikdy bych si nepomyslela, že budete považovat za správné takhle podněcovat nebohé novomanželky k marnivosti.“
„Ty mi nerozumíš, holčičko. Tady jde o projev obecné zdvořilosti a vychování, a to nemá nic společného s podporováním sňatků.“
Emma už mlčela. Tatíčka tím zřejmě zneklidnila a nebyl schopen porozumět jí. Vrátila se v duchu k pokleskům paní Eltonové, a ty ji stačily zaměstnat na dlouhou, předlouhou dobu.
Errata: