Vítej, nový čtenáři Q-240901!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Když jsme se vrátili a nenašli Enkru doma, Weston se hrozně rozčílil a vyčetl mi, že mám jeho syna na svědomí. Pak jsme našli Aflargea, který se tvářil hrozně udiveně a prohlašoval, že myslel. Od hlídek jsem se pochopitelně nic nedozvěděl – ještě mi jeden z neurvalých hafanů v hlavní bráně řekl, že nemá čas na zjišťování, co je zač kdejaký kluk a jestli má právo jít do města.

Nastartoval jsem auto a vyrazili jsme do ulic. Po cestě Robert nadával pro změnu na syna. Konečně, bylo povinností Enkry zůstat na místě, na němž jsme ho nechali a nikam neodcházet. Weston už měl také něco vypito, tak se obával, aby z jeho syna nevyrostl kriminálník, popřípadě ještě něco horšího, a že na to musím dávat pozor. Nikterak se netajil nedůvěrou k Aflargeovi, kterého považoval za naprosto nespolehlivého, pokud se týče výchovného působení, a doporučoval mi, abych se tygra co nejdřív zbavil. Poněvadž Aflargeo s námi nebyl, přikyvoval jsem a tvrdil, že budu dělat, co mohu.

Projeli jsme především Nábřežní třídu, ačkoliv tam je automobilům vjezd zakázán. Navrhoval jsem zůstat tam, každý kluk se dříve či později na Nábřeží objeví, ale Robert chtěl mít jistotu. Projel jsem tedy křížem krážem celé město, hlavně na místech turisticky atraktivních jsem se pečlivě rozhlížel, ale po chlapci nebylo vidu ani slechu. Rozhodl jsem se tedy vrátit na Nábřeží a požádat nějaké čenichací zvíře, psa nebo vlka, aby nám Enkru našel po stopách. Nebylo to však třeba, protože jsme uprchlíka našli kráčet po nábřežním chodníku.

Když jsem viděl Enkru s Jackem, okamžitě jsem začal matně tušit nějaké obtíže. Překvapilo mne, že se vůbec nehádali a bavili se docela přátelsky. Pak jsem si povšiml Enkrových přepraných šatů a došlo mi, že se zřejmě už spřátelili, i když nějaká ta rána při tom asi padla. Teď už ale bude Jackie jednoznačně držet u nového kamaráda. Že to znamená vážné nebezpečí Westonovým výchovným záměrům, jsem nepochyboval. Dobře znám rod Therlowů.

Zastavil jsem, vystoupil a přistoupil ke klukům.

„Ahoj!“ zahalekal Jackie.

„Ahoj! Enkro, jak si to představuješ? Nemůžeš to sakra vydržet těch pár dní než tvůj otec odjede? Pak už si můžeš dělat co chceš, ale teď se chovej slušně, rozumíš?“

„Nemůže snad chodit na procházky?“ zastával se ho Jackie.

„Ty mlč, prosím tě! Vždycky jsem myslel, že když se někdo strojí jako náčelník, má dost rozumu, aby každýho cizince rozumně vyslechl a po zjištění situace rychle odtransportoval do domovskýho přístavu...“

Jackie se zašklebil; kritiku naprosto neměl rád. „Jenom nedělej tlaky! Tohle štěně mi nech, já ti ho budu pomáhat kazit! Starat se o něj nemusíš, je v dobrých rukou, a sice v mých! Hezky si nasedni do toho svýho plecháče a zvedni kotvu; já ho dotlačím k nám a večer nebo ráno zas vrátím!“

Signalizoval jsem mu rukama, aby se ukáznil. „Neblbni a nehádej se se mnou, nebo ti jednu vrazím, že se ohneš!“

Jackovi zasvítily oči. „No tak si bouchni, když chceš! A můžu se bránit?“

„To bych ti neradil, protože pak bych ti vypálil jednu doopravdy! Filmuj nářez, vidíš přeci, že máme diváky!“

Rozmáchl jsem se pěstí a udeřil Jacka takovým způsobem, že by to prokoukl i poslední statista z filmu. Weston seděl ovšem v autě, dost daleko, a zdálo se mu, že rána je děsivá. Čekal jsem, že mi půjde na ruku a bude dělat ublíženého, ale naprosto nehodlal. Naopak po ráně se odrazil nohama, rukama si pomohl v přemetu nazad přes zábradlí a jako kámen padal do řeky. Když se vynořil, zamával mi a začal plavat k protějšímu břehu.

Nejvíc tím byl překvapen Enkra. Divadelnost rány samozřejmě nezpozoroval a myslel asi, že přemet byl následkem mého úderu. Teď očekával podobnou ránu i pro sebe, ale já mu ji dát nemohl; po úderu, jaký dostal Jackie, by se rozesmál a zkazil hru. A praštit ho doopravdy? Proč?

Zvedl jsem rozzlobeně ruku, ale pak jsem mu jen ukázal palcem do auta. Ochotně usedl, asi se bál. Působil vytřeštěným dojmem.

„Kdepak ses toulal?“ přivítal ho Weston, „Ty asi myslíš, že když já tady nebudu, že si můžeš dělat, co chceš, co? To se tedy ale zatraceně mýlíš, chlapečku! Viděl jsi, jak těžkou ruku má strýček Ross? Dávej si dobrý pozor, abys nějakou nedostal! Máš vůbec rozum, pustit se do cizího města? Víckrát se mi nehneš z domu, nebo dostaneš od strýčka takový výprask jako ten uličník, co ses s ním bavil! Stejně to byl nějaký darebák, to na něm bylo hned vidět! Tvářil se tak drze, že bych mu sám nejradši nějakou přišil. Víckrát ať se s ním nebavíš!“ odmlčel se a pátravě si Enkru prohlížel, „A cos to dělal se šaty? Že tys už v nich zase spadl do vody? Když už jdeš ven, nemáš si brát sváteční oblečení, nebo... Však hned jak přijdem do hotelu, si vezmeš krátké kalhoty a...“

Enkra se nespokojeně zavrtěl na sedadle. „A nešlo by to jinak, tati?“ ptal se diplomaticky, „Když on Jackie říká...“

„Tak pro tebe je důležitější, co říká kdejaký ničema, než co ti nařizuje tvůj táta? Já tě myslím spráskám... a vůbec, divím se, že takového chuligána nesebere policie! Snad bys nechtěl vypadat jako on? Já v tvých letech jsem poslouchal jako hodiny a ani za živý svět bych si takové hadry na sebe nevzal...“

Varovně jsem zakašlal. „Robe! Když jsem tě viděl poprvé...“

Weston se ke mně nahnul a bolestivě mi stiskl rameno. Zmlkl jsem a věnoval se řízení, tak jsme až do zámku všichni mlčeli. V bráně nás přivítal Aflargeo, plný štěstí, že se Enkra našel a že on ujde trestu za svou nepozornost.

„Jdi si hrát, Eddie!“ řekl Weston zostra, „A ty, Aflargeo, na něj dávej tentokrát lepší pozor!“

Enkra i tygr poslušně odešli, mne vzal Weston za loket a vedl ještě na kratší procházku mezi záhony květin. „Abys totiž věděl; on neví nic o mých předcích z druhé strany oceánu, a já bych chtěl, aby se ani nedozvěděl, že má matka byla Indiánka!“

„Domnívám se, že pro kluka jeho věku je to přímo ideální příbuzenství! Ze sta kluků by si devětadevadesát nepřálo nic než tohle!“

Weston se zamračil. „Svět k nám barevným není vlídný! Domníval jsem se vždycky, že stačí být civilizovaný – ale ještě pořád se na mne lidé dívají, jako by čekali, kdy je začnu skalpovat. Pořád ještě se bojí mé rasy a představují si mě pomalovaného a s čelenkou z peří! Víš, co mi řekli v jedné společnosti, kde jsem se zajímal o místo? Jste si jist, že jste si vybral svoje povolání dobře? Věříte, že dokážete opravdu řídit letadlo? Ukázal jsem jim svůj záslužný kříž – pokrčili rameny. Ptal jsem se, co bych měl podle nich dělat. Zkuste to někde u filmu! U vznešené British Airways mi to řekli úplně na rovinu: Naši cestující patří k lidem ze vznešených vrstev! Co by řekli tomu, že jsme svěřili jejich bezpečnost Indiánovi? Řekl jsem Nejsem Indián, můj otec byl běloch! Odpověděli: Tím hůř!“

„A uvažoval jsi někdy o přesídlení do Arminu? Tady by se to stát nemohlo...“

„Je to od tebe milé, Rossi, ale myslím, že by ses měl co nejdřív probudit a rozhlédnout po světě! Tady na tom vašem idylickém ostrově to vidíte hrozně jednoduše – ale svět se otřásá ve zmatku a co nejdřív to dojde i sem k vám! Když jsem odjížděl, vypadalo to tu docela jinak; brzo sem dojde bílá civilizace a rozdrtí tu všechno, kámen nezůstane na kameni! A já bych nerad byl na straně poražených, až to přijde!“

„Ale já to nevidím tak tragicky – zatím se nám tu daří velice dobře a nemáme si na co stěžovat!“

„Protože vůbec nevíte, jak vypadá život ve světě. Udělali jste kolem svého ostrova hradbu a za ni nepouštíte nic, co pro vás není dost... v kvalitě dobra! Situace je skoro stejná, jako byla za císařství, před první válkou. Až přijde ta chvíle, věř mi, že bych tady být nechtěl!“

Měl jsem řadu odpovědí, ale v té chvíli nás oslepil blesk z fotoaparátu – a když jsme strnuli v neuvěřitelně hloupých pózách, ozval se mnohohlasý smích.

„Rossi Bartlette!“ pronesl pohřební hlas Henry Gardnera, „Co si zasloužíš za svoji špatnost? Vznáším proti tobě obvinění, že jsi poskytl úkryt všeobecně známému zločinci Robu Westonovi, a drze ho skrýváš před spravedlností i před zraky čestných mužů, kteří by si ho rádi podali a přinutili kát se ze svých hříchů a poplatit nějakou tu skleničku! Nevadí ti, že tady čekáme už víc než hodinu, a vy se touláte všude po městě...“

Ze tmy vystoupil Leon Monroes. „Ale moje tajná služba bdí! Jenom co moji agenti postřehli tvou vizáž na letišti, vyhlásili jsme po tobě celostátní pátrání a právě jsme je završili úspěchem! Vzdej se okamžitě a dobrovolně, nebo bude zle!“

„Pánové,“ řekl Weston a zaťal pěsti, „Jste lumpové a způsobili jste, že jsem málem dostal infarkt, což v mém věku je trestné! To vás bude něco stát, nebo...“

„To bude tebe něco stát!“ řekl inženýr Jackie Therlowe, „Celej život hrabeš peníze hráběma, kamarády nepohostíš, tak je nejvyšší čas ti trochu pročistit peněženku...“

Obklopili nás a nastalo mohutné potřásání rukama, objímání a vysvětlování, kdo kdy a kde co způsobil, co je nutno potrestat zaplacením skleničky všem dokola. Pokusil jsem se zůstat bokem.

„Ty se nikam neztrácej, Rossi!“ všiml si mne Henry, „Předpokládám, že se chceš očistit ze svých hříchů, především toho, že jsi chtěl Robertovu návštěvu před námi utajit! Sami jste se váleli celé odpoledne v putyce, ale nám ani slovo, že?“

„Novinářům se nemají poskytovat klepy...“ řekl jsem.

„Ano, velmi správně. Zítra o tom budou psát všechny noviny! Ostatně, pánové, žádal bych malebnou skupinku!“

Srovnal si nás do hloučku tak, abychom všichni vynikali, a vyrobil několik snímků za použití svého fotoblesku. Dokonce byl na nějakém snímku s námi, když jej vrazil do ruky kolemjdoucímu vojákovi z palácové stráže.

„A nyní,“ řekl Leon Monroes, „Vyrazíme na tajnou expedici Za poklady Karibského moře, během které projdeme všechny hospody ve městě a pokusíme se zjistit, ve které se pije nejlíp! Účast je dobrovolná a absence bude posuzována jako zločin proti státu!“

„Tak to mě dej rovnou zavřít,“ namítl jsem, „Já mám dost a moje touhy se notně přibližují vlastní posteli!“

„Už dávno jsem tě chtěl upozornit, Rossi, že tvoje chabá výdrž je důsledek nějaké choroby! Nebo jsi vzal příliš vážně ponaučení, která cpeme do hlavy národu, a rozhodl jsi se stát zaživa světcem? Ber na vědomí, že jsme nehodlali zblbnout tebe!“

„Abstinente,“ ohrnul nos Gardner, „Hnusnej!“

„Pánové, fakt! Jděte si vymetat bary sami, já už jsem si dneska něco dal a docela mi to stačí! Krom toho vím, jak dopadají ty vaše akce...“

Měl jsem štěstí; podařilo se mi je přesvědčit, aby mne nechali doma a odtáhli sami. Ale neviděli Roberta léta a potřebovali se ho jednak vyptat na jeho osudy, jednak se pochlubit tím, co za tu dobu sami dokázali. Slyšel jsem ty jejich řeči už mnohokrát, a opakování bych si tentokrát odpustil.

Enkra ležel na Aflargeově pruhovaném kožichu v mém pokoji a něco si s ním povídal. Když mě viděl, vyskočil na nohy, ale Aflargeo mu je podrazil a zas si ho stáhl zpátky na svůj hřbet.

„Rossi, budeme muset něco udělat s bezpečností ve městě! Náš malej mi vykládal, že ho tam málem zmlátili.“

„Jeho vina, neměl utíkat. A navíc, seš si jistej, že tam někoho něčím nevyprovokoval? Jak jsem Enkru otipnul, tak se určitě nechoval taktně a nevtíravě...“

„Tomovi Deadmenovi jednou stejně rozbiju hubu!“ řekl Enkra.

„Nepochybně. Kdo je to?“

Enkra mi vylíčil, poněkud tendenčně, svoje příhody. Aflargea to přivádělo ke vzteku, čemuž jsem se divil, v jeho věku. Zřejmě se rozhodl považovat Enkru za svoje malé koťátko.

„Dobře mě poslouchej, Enkro. Všichni mladí tady v Arminu procházejí od malička určitou výchovou, kromě jiného v bojových technikách. Asijských i jiných. Jak kluci, tak různé pruhované a skvrnité kočky. Musíš se smířit s tím, že na to, abys je přemohl, zkrátka nemáš sílu!“

„A jak se to dá dohnat?“ zeptal se Enkra.

Aflargeo spokojeně zamručel, já se rozzlobil. „Právě před chvílí jsem měl diskusi s tvým otcem. Přesvědčoval mě, abych tě držel co nejvíc od myšlenek podobného druhu!“

Enkra chvíli uvažoval. „Nevadí. Já se zeptám Jackieho, ten mi poradí. Aflargeo už mi slíbil, že mne naučí bojovat se šelmami. Tak, jako jsi bojoval ty s tím leopardem...“

„Nevycházím z údivu! Aflargeo, nestydíš se? Takových let jsem tě už neviděl se svižně pohnout, a najednou chceš někoho učit? Máš už děti a vnoučky a pravnoučky, a chováš se jako malej!“

„Moudrý a rozumný už jsem byl dost dlouho. Je na čase na tyhle zbytečnosti zapomenout...“ protáhl se tygr.

„Ale uznej, tvoje dva metráky budou na kluka moc! Jednou ho pohladíš tou tvojí tlapičkou a škrábeme ho ze zdi!“

„A to by se dalo zkusit!“ řekl Enkra, ale vtom tygr postavil uši a obrátil se ke dveřím, a Enkra kupodivu sám od sebe zmlkl.

Ozvalo se lehké zaťukání na dveře, ty se otevřely a dovnitř vklouzl Jackie Therlowe. „Mohu dál?“ ptal se opatrně.

„No, jenom pojď! Máme spolu nějaké účty!“

Usedl vedle Enkry, pohladil Aflargea a opřel se o něj zády. Na mne se usmál a řekl: „Velicí jsou hříchové moji a obcházejí jako lev řvoucí po poušti, rozsévaje strast a nesvár do našich srdcí. Ještě se na mě zlobíš?“

„Nezlobím. Naopak ti chci dát medaili za šaškovský výkon! Co to bylo za komedii tam u řeky?“

„Tatáž otázka, Svatosti. Co jsem měl dělat, když jsi mi dal ránu, při níž ses mě ani nedotkl? Musel jsem tomu pomoci sám...“

„Měl ses dát do breku, chytráku!“

„Já a brečet? To snad tohle město ještě nevidělo!“

„Abys pomohl kamarádovi a přesvědčil Westona o správnosti mých výchovných postupů, tě nenapadlo?“

„Napadlo mě něco docela jiného. Kmital jsem domů a nabudil tátu, aby zatáhl Roba do putyky a nepustil do rána bílého. Máme spoustu času si popovídat. Táta mi jde na ruku...“

„Viděl jsem – vzal si na to nejvyšší sestavu představitelů našeho státu. V čele s ministrem vnitra a šéfem tisku...“

„Pracujeme spolehlivě a efektivně. Vždy k službám!“

„Já můžu počkat, až se hodíš do klidu.“

Jackie si sedl a složil nohy do klasického lotosu. Pokusil se tvářit vážně, ovšem dalo mu to velikou práci. „Přišel jsem vám nabídnout svoji pomoc! Pomůžu ti Enkru kazit, Rossi!“

„Do klidu jsem říkal. Ne blbnout na kvadrát!“

„A co jinýho s ním budeš dělat ty? Jak jsem to omrknul, Rob má o Enkrovi docela falešný představy, a ještě falešnější záměry s tou jeho výchovou. Ty mi připadáš daleko chytřejší.“

„Doufám, že jak uvidíš Westona, řekneš mu to do očí. Určitě bude nadšenej a hned tě pověří výchovou místo mě!“

„Tomu půjdu z očí, to je jasný. Ale proč je takovejhle?“

„Má problémy, Jacku. To si ty nedokážeš představit.“

„Já jsem blbej, žejo?“

„Naozaj, zvonku to tak vyzerá.“

Enkra koukal z jednoho na druhého a nechápal nic. I Jackie si toho povšiml a obrátil se k němu s vysvětlením: „Právě jsme založili odbočku Společnosti pro veřejné blaho, která si bere za cíl zušlechtění zde přítomného Enkry Westona. Zakládající členové jsou comcol Ross Bartlett, lord J.J. Therlowe mladší a Aflargeo, jehož pruhy si pamatuje Džungle už tak dlouho, že jsem zapomněl i jeho rodokmen. Postupně přibereme další vyspělé jedince, kteří nám v tom budou pomáhat...“

„Brzdi, Jacku. Enkra ti nerozumí.“

„Já rozumím. Jackie mi chce pomoci. A vy všichni taky. Ale co mám v té věci dělat já?“

„Ty nic! Leda, že by tě chtěli stříhat, to se můžeš bránit. Ross ti koupí slušný oblečení, já seženu nějakou slušnou zbraň a Aflargeo by se mohl poohlédnout po dobrým koni, pokud jeho milí pruhovánci ještě pěstují takový stáda na svých pastvinách...“

Enkra dvakrát polkl naprázdno. „To bude stát dost peněz, ne?“

„Jo, to bude. Ovšem to je taky promyšlený. To oblečení koupí comcol Ross. Je bohatej. Zbraně jsou můj problém – máme doma po zdech veliký množství krásnejch mečů a dýk, tak jsem chvilku váhal, a potom na to přišel. Je to úplně jasný. Kdo ti dal rytířský zasvěcení, Enkro?“

„No... ty! Dneska odpoledne...“

„Tak vidíš. Proto se sluší a patří, abych ti dal taky zbraň, nejlíp tu, co sám nosím.“ Jackie vstal a odepjal od opasku pochvu se svou dýkou, „Vem si ji, je tvoje. Je to zasvěcená zbraň a nikdy nezpůsobila zlo. Moji starší kamarádi ti potvrdí, že je třeba, abys ji i ty zachoval čistou...“

Enkrovi se rozklepaly ruce. Vzal dýku do ruky a váhal.

„Vytas ji a dotkni se s ní svého čela,“ poradil jsem mu, „Potom bys ji měl obětovat Bohu, ale to asi neumíš. Zacházení se zasvěcenými zbraněmi má svoje pravidla.“

„Jsi komthur. Pouč ho!“ řekl Jackie.

„Tak dobrá, poslouchej. Každá chladná zbraň, to jest dýka, meč, sekera nebo jiné z těch, co uvidíš u každého z nás viset po zdech a stát ve vitrínách, může být buď obyčejná, nebo zasvěcená. Ty už jsi možná slyšel o Bohu a o tom, že my všichni mu sloužíme. Jsme bojovníci a konáme oddanou službu podle toho, jak jsme schopni odhadnout, co od nás Bůh žádá...“

„Ano... to vím...“ špitl Enkra.

„Když někdo z nás touží konat tuto službu, předstoupí před Boha a poprosí ho o dar Jeho Milosti, nejlépe modlitbou...“

„Počkej,“ řekl Jackie, „Měli bychom... asi do kaple...“

„Ano, to můžeme.“

Věděl jsem, že Jackovi způsobí radost, když použijeme starou císařskou kapli blízko audienční Kvádrové síně. Její historie je velmi slavná, spojená s celým vývojem Arminu ještě před válkou. Vydali jsme se tam a Jackie po cestě vykládal Enkrovi různé příhody z dávných časů, značně pozměněné jeho velmi nedokonalou pamětí a naproti tomu bujnou fantazií.

Kaple byla v tento večerní čas prázdná, osvětlená jen rudým plamínkem věčného světla na oltáři. Přistoupil jsem ke svícnu se sedmi rameny a zapálil svíce; pak jsem poklekl před oltářem, sklonil hlavu a vyčkal, až se pokloní ostatní. Postřehl jsem, že Jackie hodně slevil ze svého sebevědomí a veselosti; zde mu to připadalo značně nebezpečné. Enkra se jednoznačně bál; opatrně se rozhlížel po sochách svatých, ikonách, nástěnných malbách. Postřehl spoustu zlatých ozdob, jimiž byly zdobeny sochy, především prestol, celý ze zlata a drahokamů. Vše zářilo ve světle svíček, a laskavý Stvořitel shlížel z výšin oltáře na chlapce, který před něj vstoupil poprvé.

„Ve jménu Boha Pána a Vládce,“ řekl jsem, „Vstoupili jsme na toto místo, abychom prosili o dar Tvé Milosti a slíbili Ti poslušnost a věrnost pro všechny časy. Neboť Tvá je země a všechno její stvoření, a my jsme věční služebníci Tvé slávy...“

„Enkro,“ řekl Jackie, „komthur Ross nejlíp z nás všech ví, jak si počínat. Popros ho, aby mluvil za tebe a říkal ti, co bys měl správně říkat ty...“

„Prosím...“ zašeptal chlapec téměř neslyšně.

„Poklekni tady před oltářem. Dýku polož před sebe. Vytasenou. Teď budu mluvit, a ty, pokud souhlasíš, snaž se, aby Bůh přijal tvoje myšlenky a vše, co bude říkat tvoje srdce...“

Enkra skutečně poklekl; já a Jackie jsme poklekli o kousek za ním a stranou. Aflargeo zůstal stát za chlapcovými zády.

„Pane, dnešního dne vstoupil na půdu Arminu chlapec, kterému jsme dali jméno Enkra. Je mladý a zná ještě příliš málo na to, aby vše, co učiní, bylo správné a diktované rozumem. Mnohokrát se mu stane, že se zmýlí a dopustí se chyby. Prosíme tě, abys mu ve své nekonečné laskavosti odpustil a napravil tyto jeho chyby!“

„Prosíme tě, vyslyš nás!“ řekl Jackie a Enkra to opakoval.

„Enkra nemá doposud příliš mnoho znalostí a neví, jak Ti sloužit. Ale celým srdcem touží, aby se jej dotklo světlo Tvé velikosti, aby byl hoden stát před Tvojí tváří jako čestný muž a bojovník – za toto právo chce bojovat a bude-li třeba, i položit život. I my ostatní máme stejnou touhu, a chceme mu pomoci v Hledání Cesty k Tvému trůnu. Pomoz nám ji najít!

Dal jsi Enkrovi veliký dar, způsobil jsi, aby se setkal s Jackem, který už učinil ve Tvé službě o malý krůček víc. Jackie se rozhodl pomoci Enkrovi a učinil už v tom směru některé věci. Ty sám nejlíp víš, jak byly správné. Nyní si přeje dát Enkrovi svou zbraň, aby jej chránila a pomáhala mu.

Já, Enkra Weston, kladu tuto dýku před oltář Boha, Pána Vesmíru; a prosím: Přijmi, pane, tuto moji zbraň. Je tvým majetkem a nepatří žádnému smrtelnému člověku. Ať ji po dobu, kdy ji budu nosit, řídí jen Tvá vznešená vůle, ať mi pomáhá, abych ji použil jenom k dobrým činům, ve Tvé službě. Učiním-li chybu, ať ji Tvá nekonečná láska napraví. A dopustím-li se z nevědomosti zla, které vyžaduje trest, ať mne ztrestá její ostří!“

Ohlédl jsem se na Enkru. Slzy mu tekly po tvářích.

„Prosíme tě, vyslyš nás...“ zašeptal.

„Díky Tobě, pane.“ řekl jsem, „Vem si svou zbraň, Enkro. Teď už tě bude chránit. A nikdy nikomu neublíží...“

Enkra vzal dýku a uvažoval, jak ji nosit – neměl opasek a nemohl ji zavěsit k boku jako Jackie.

„Musím... musím ji teď... opatrovat?“ zeptal se.

Kývl jsem na Jacka. Byl rád, že se může vytáhnout. „To vůbec není nutné. Naopak, zbraň by se měla chránit sama. Víš, Bůh je k nám bojovníkům tak laskavý, že nás chrání prostřednictvím našich zbraní. Když tě někdo napadne, tak ho s ní můžeš propíchnout bez obavy... Já ti to vysvětlím, až bude čas...“

„Bojovníci si službu představují někdy všelijak...“ řekl jsem, „Neboj se ničeho, Enkro. Slyšel jsi, že Bůh je nekonečně dobrý a laskavý. Nemůžeš udělat nic, čím bys ho pohněval. A nemusíš se pokoušet pochopit všechno hned...“

„Jsem rád, že... děkuju vám...“ zašeptal Enkra.

„I můj dík.“ řekl zvučný hlas v místě, kam nedopadalo světlo svíček. Enkra sebou škubl leknutím.

Ze tmy vystoupil muž v bílé košili a bílém dhótí, což je obvyklý oděv Asijců a připomíná nejvíc sukni. Jeho tvář byla vznešená a v dlouhých černých vlasech se už objevilo pár stříbrných nitek. Byl bos, a Enkra by ho nejsnáz pokládal za jednoho ze sluhů, těch po paláci chodila spousta.

Jackie okamžitě klesl na kolena a sklonil tvář k zemi. Enkra se chystal udělat to po něm, ale muž nesouhlasil.

„Tady v chrámu, chlapče? Jsem stejně jako ty věčným služebníkem Božím a nezasloužím si ani o stín vyšší úctu, než kterýkoliv jiný živý tvor! A přišel jsem do této kaple vykonat svoje modlitby stejně jako vy ostatní!“

Nicméně jeho hlas zněl tak, že se Enkra vylekal ještě víc. Muž se k němu přiblížil a bedlivě si ho prohlížel.

„Enkra,“ řekl jsem, „Syn Roberta Westona.“

„Tak Robert má syna? To je dobře... jsem rád, že ses vrátil domů do Arminu. Je třeba dětí, které by obnovily jeho slávu...“

„Jež i tak hvězd se dotýká...“ špitl Jackie a rychle se klidil ze světla, když po něm muž obrátil tvář. Aflargeo zůstal, ten muž ho pohladil po hlavě a začal si hrát s jeho uchem – tygr mírně zamručel a otřel se mu o bok.

„Sláva Arminu je slávou jeho lidu! Jen člověk je schopen vznést svoji slávu až ke hvězdám! Vy, kluci, jste schopni dotknout se hvězd, budete-li jednat tak, jak jste právě slíbili.“

Enkra na něj zíral s obdivem – muž jej pohladil po vlasech. „Líbíš se mi, chlapče. Tvůj kamarád už ti dal svůj dar. Smíš vyslovit přání!“

Enkra polkl dvakrát naprázdno a ohlédl se na Jacka.

Muž se usmál: „Ty zřejmě nevíš, kdo jsem, že?“

Jackie promluvil: „Sir Lera de Guyrlayowe, Pán Nebe a Země, Vládce Arminu a tím i Světa.“

Pod Enkrou podklesla kolena, málem by se byl svezl na kolena jako předtím Jackie, ale sir Lera jej podržel rukou.

„Nemysli, že vše, co říká a koná Jackie Therlowe, je správné! Bojovníci jako on se pokoušejí zachovávat samurajský kodex, v němž jsou stanoveny určité předpisy. Ale já zásadně nesouhlasím, abych byl uctíván tímto způsobem! Chovej se ke mně jako k bratrovi, jak velí mrav této země! Neklekej a neklaněj se, neboť my oba jsme povinni cítit k sobě stejnou úctu!“

„Úctu... vy ke mně?“ zakoktal Enkra, „Nerozumím, pane...“

„Můj bratr chce říct,“ vypálil Jackie, „Že až doposud byl vychováván mezi bělochy a nezná náš systém vzájemné úcty člověka k člověku! Až doposud k němu nikdo úctu necítil a...“

Vládce zarazil Jacka pokynem ruky.

„Musíme mít úctu ke každému zrnku písku a každému stéblu trávy! Jakkoliv jest zrnko písku maličké a stěží je postřehneš, přece je součástí pouště, v níž mohou karavany týdny bloudit a nakonec zahynout. A jakkoli jest stébélko trávy nicotné, přece je součástí travnaté lučiny, jež dokáže vyživit tisíce tvorů, kteří na ní žijí. Tak i ty, ačkoliv jsi doposud malý, máš dvě ruce; ty ruce budou jednou pracovat pro blaho své vlasti a bude-li třeba, chopí se zbraně na její obranu. Proto je třeba mít k tobě úctu. Ne k tomu, co jsi, k tomu, čím budeš.“

Enkra na něj zíral ještě zmateněji. Mimovolně ustupoval, ale za ním byla kamenná zeď a tak musel zůstat stát a hledět Vládci do jiskřivých černých očí. Ten se opět usmál:

„Ale to vše nám nesmí dovolit zamluvit moji otázku. Je starou tradicí, že Vládce Arminu má právo splnit každému ze svých občanů jedno přání, pokud to dokáže. Teď máš možnost ty něco si přát!“

Enkra si skousl rty a rozhlédl se po nás – zřejmě přemýšlel a čekal, zda mu někdo napoví.

„Přemýšlej dobře! Možná máš jen jedno přání za život!“

„Kdybys dovolil,“ zasáhl jsem, „Pomohl bych mu... je ještě dítě!“

„Právě proto si musí přát něco sám. Je to má vůle. Chci poznat, jaká přání dřímou v jeho hlavičce...“

„Směl bych si i já něco přát, můj pane?“ zašeptal Jackie.

Ale Vládce jej znovu zarazil. „Také ty dostaneš možnost vyslovit svoje přání! V pravý čas! Ten ještě nenadešel, a nadejde, až řeknu já, ne ty! Potom hleď mít své přání rozváženo!“

Opět pohlédl na Enkru – a ten řekl: „Já bych si jenom přál být jako... vy všichni! Jako lidi tady v Arminu!“

V Aflargeových kulatých zřítelnicích zaplál zlatavý oheň. Vládce přimhouřil oči a usmál se.

„Jsou přání, která Vládce Arminu splnit nemůže, ani kdyby ovládal svět, jak řekl Jackie. Seberealizovaným člověkem se nestaneš ve chvíli, kdy tě jím někdo prohlásí, i kdyby to byl Vládce. Staneš se jím, když ti ostatní lidé budou dražší než ty sám. Až dokážeš milovat víc svůj národ než sebe sama. Pilnou prací a pomyšlením na blaho země, jen tím se jim přiblížíš. Srdce a duši si můžeš získat jenom ty sám...“

Sir Lera opět Enkru pohladil. „Ale já moc mluvím a ty velice málo rozumíš. Nevadí, přijde čas a budeš chápat. Nejdřív bych chtěl požádat Rosse, aby pozval Roberta Westona i se synem zítra ke slavnostní audienci. Zařiď to tak... na osmou. A potom, když dovolíte, bych vás rád požádal, abyste mi dělali společnost při dnešní večeři...“

„Máme kliku,“ zašeptal Jackie, „Pošmáknem si, Enkro!“

Vyšli jsme z kaple a kráčeli chodbou kolem kvádrové síně.

„Jacku Therlowe, jsi věrnou kopií svého otce z mládí. Až na to, že tvůj otec méně mluví a více přemýšlí. Kdy tak asi očekáváš, že dostaneš rozum? Rád bych tě taky pozval ke slavnostní audienci!“

Jackie zašilhal po Vládci a usoudil, že si smí dovolit vtip.

„Můj pane, nesluší se vztahovat ruku na něco, nač ještě nemám právo. Kdybych získal rozum příliš brzo, nevážil bych si jej dostatečně a třeba bych jej zas někde ztratil...“

„Jak se zdá, hbitý jazyk ti nechybí! Co bychom tak s tebou mohli udělat, aby ti trochu spadl hřebínek?“

Jackie neporadil nic. Jenom vyčkával, co bude.

„Kdybys byl větší, zkusil bych tě zařadit do vyššího ročníku výcviku kontaktního boje. Jenže ty bys to zvládl bez potíží, to už jsme zkusili u Rogera. Musím počkat a věřit, že tě jednou něco pořádně přimáčkne ke zdi...“

„Jsem tvůj věrný sluha...“ uklonil se Jackie.

Vstoupili jsme do velké jídelny vyzdobené obrazy starých mistrů a ozařované křišťálovými lustry. Jídlonoši se pohybovali neslyšně po perských kobercích a lidé i šelmy jedli s grácií šlechticů. Když jsme vstoupili, zdravili nás většinou kývnutím hlavy, na což Vládce odpovídal stejně.

Uvedli nás k čelnímu stolu přímo pod štítem, děleným na čtyři čtvrtě, dvě zlaté a dvě stříbrné v šachovnicovém uspořádání. Ve středu štítu se nacházela tygří hlava v přirozených barvách. Stejný znak měli na prsou uniforem strážci v turbanech, kteří se nenápadně drželi vždy v blízkosti Vládce.

„To je arminský státní znak?“ ptal se Enkra šeptem Jacka.

„Znak sira Lery. Státní znak je tygří hlava s korunou v rudém poli. Tygr je posvátná šelma vládců... A ti vojáci jsou palácová garda, Gurkhové, jsou z Nepálu a nerozumějí žádné řeči, jenom své vlastní. Jen jejich plukovník Aymar umí arminsky.“

Enkra si prohlížel gardisty s obdivem – nebyli vysocí, ale jejich tváře byly tmavé a nehybné jako staré dřevo. Měli zelené uniformy, na hlavě turban a po boku v otevřených pouzdrech revolvery, ale především na prsou zakřivený nůž v pochvě zdobené stříbrem. Už na pohled vypadali nebezpečně.

Stevardi přinášeli nejrůznější pokrmy – většinou kladli Enkrovi na stříbrnou mísu jenom několik soust, ale dohromady toho bylo tolik, že měl brzy dost. A to se ještě ani pořádně nedostal přes jídla slaná ke sladkým! My ostatní jsme jedli klidně, vychutnávali jednotlivé pokrmy a v přestávkách hovořili.

Vládcovy pátravé oči postřehly, že Enkra jí nějak málo. „Nechutná ti?“ ptal se s mírným nádechem nevole.

„Ale ano, velmi!“ řekl Enkra s povzdechem.

„Tak co se tedy děje?“

„Já snad už nemůžu... je toho na mě moc!“

„Nejsi nemocen?“

„Myslím, že ne... nevím!“ pravil Enkra opatrně.

Sir Lera jen mírně natočil hlavu. „Lékaře!“

Za okamžik přispěchal velice tlustý pán s usměvavou tváří, žluté pleti a šikmých očí. Byl Vládcovým osobním lékařem, ale nemíval moc práce, neboť sir Lera se vyzná v léčení chorob stejně jako většina starousedlíků. Proto ho velmi překvapilo, že byl zavolán k něčemu jinému než k drobnému úrazu.

„Prohlédni toho chlapce! Má nějaké potíže s jídlem!“

Doktor pohlédl na Enkru nevěřícně. Ohmatal mu čelo a tváře, změřil puls, donutil jej vypláznout jazyk, stetoskopem poslechl srdce i plíce a ohmatal mu i svaly na rukou a nohou, aniž se Enkra jakkoliv bránil. Pak pokrčil bezradně rameny:

„Nemám ponětí, pane, jak mu pomoci! Chlapec je silně podvyživený, slabé tělesné konstrukce, avitaminózní. Známky dlouhodobého pobytu v nezdravém prostředí, zřejmě v cizině. Částečná aklimatizace, dle stop slabého opálení kůže. Ale zdá se, že mu jeho velmi špatný zdravotní stav nijak nevadí. Bude nutné se mu více věnovat po zdravotní stránce...“

Enkrovi to už připadalo moc. „Já... doma taky víc nejím! A to mi tady ještě chutná víc než doma!“

„Kde jsi doma?“

„V Londýně.“

„Ovšem – přesně jak jsem předpokládal. Těmito obtížemi trpí všechny děti ve Studených zemích. Mají nedostatek potravy nebo nevhodnou skladbu. To je důsledek úsporných opatření bílých lidí, pane. Děti jsou vychovávány tak, aby méně jedly a tím rodičům šetřily finanční prostředky. Spotřebují-li méně živin při své tělesné činnosti, zpětnou vazbou mohou méně přijímat. Když jsou tak dlouhodobě vychovávány, vytvoří se podmíněné reflexy, které jim brání se dobře najíst...“

Vládce přijal tuto krajně zaujatou teorii s naprostým klidem. „Co s ním tedy budeš dělat? Poslat do sanatoria nebo zahájit léčbu?“

„Není třeba. Stačí zůstat nějaký čas v Arminu, upraví se to samo. Zpočátku bude mít větší hlad než ostatní, pak si zvykne.“

„Děkuji, doktore!“ Vládce se zatvářil, jako kdyby si bral Enkrovo zdraví na osobní zodpovědnost.

Od té chvíle si Enkra mohl brát jen tolik, kolik jej lákalo. Což bylo většinou ovoce nebo nějaké zvlášť skvělé dobroty. Ale stejně se cítil přecpaný a navíc začínal zvolna klímat.

Sir Lera se shovívavě usmál. „Odnes ho do pokoje, Aflargeo! Za chvíli nebude schopen se tě ani držet kolem krku! Vidím, jak mu padají víčka... bylo toho na něj dneska asi moc!“

Enkra přijal to rozhodnutí s ulehčením – poděkoval za večeři i za všechno dobré, a odešel.

Také my jsme poděkovali Vládci a odešli – a já jsem Jacka ještě na chvíli zdržel. „Byl bych rád, kdybys mu pomohl zvyknout si tady. Třeba... že byste ho brali s sebou na výpravy...“

„Já bych rád – ale bude vůbec dost zdráv, aby to vydržel? Když je tak nemocnej?“

„Vůbec není nemocen! Oni to nepovažují za nemoc. Hned jak Robert odejde, zkuste to s ním, ale dřív se tady neukazuj...“

„Stejně tady nebudu, zítra ráno odjíždím na jih. Pozdravuj ho a řekni mu, že nemá čeho litovat. Jdeme bojovat s tygry!“

„Jenže on litovat bude. Je jako vy – ani ta Evropa ho nedokázala zlomit! Počkej, jaký bude, až se s ním setkáš příště!“

„Dneska je lepší než včera, zítra bude lepší než dnes!“ odpověděl Jackie příslovím. Pak se zdvořile dotkl prsty čela, úst a prsou, uklonil se a odběhl. Odpověděl jsem mu vztyčením otevřené dlaně před obličejem, jak se zdraví jezdci.

A šel jsem taky spát.

Errata:

30.05.2021 11:46