Vítej, návštěvníku!

Dívky z Rogerovy smečky slavily narozeniny kamarádky Kateřiny.

Tak pravdu: kdyby tu větu slyšel Roger, rozčílil by se do bílého žáru. A namítl: žádné holky do jeho smečky nepatří a patřit nebudou. Ne že by měl něco proti holkám, naopak se mu líbí čím dál víc, a taky tyhle si vychutná, až trochu vyrostou a budou k něčemu. Ale brát je do smečky? Ani za nic! Co by ještě nechtěly? Jezdit s náma na výpravy?

Načež by odpověděly: Jasně! Nejen že bysme chtěly, my taky pojedem, až nadejde vhodná chvíle! Zatím chodily celkem pravidelně na ostrůvek, zúčastňovaly se všech akcí smečky a vůbec se pletly, kam měly i neměly. A Roger celkem ani moc nezuřil, byly jeho oficiální manželky a musel počítat s tím, že jednou budou (aspoň jednou) jeho partnerky.

Ta oslava se týkala kamarádky, která pocházela z bohaté, leč přistěhovalecké rodiny. Oprava: přistěhovalecké, leč bohaté. Přivedla ji a oslavu způsobila Kate Therlowová, neboť se seznámily nedávno při oslavách svátku Svaté Kateřiny. Jak se sluší a patří, cestou ze školy ji kluci honili, až ji chytili a hodili do kašny. Tamtéž vzápětí uvrhli další holku, která byla taktéž Kateřina, ale zatím se neznaly. Kate si to nenechala líbit a kluky hrubě urazila, takže museli naskákat za ní do kašny a uspořádat velkolepou rvačku, do níž se postupně zapojili všichni, kdo tam byli. Když toho měli dost, oklepali se a obě Katky pohostily partu zmrzlinovými poháry. Bylo vedro, mokrá trička a šortky vyždímali a nechali sušit na slunci. Kate potom pozvala novou kámošku na svoji oslavu domů, kde se sešla celá smečka a spousta dalších lidí. Kateřina zírala; okamžitě pojala úmysl stát se taky tak populární a vyzvídala, jak to uskutečnit. Kate samozřejmě ochotně poradila. Máti Therlowová pro všechny uspořádala hostinu a když se Kateřina otázala, zda jí nevadí mít dům plný štěbetajících, hádajících se a diskutujících kluků a holek, vysvětlila, že hodlá vychovávat Kate jako princeznu, k čemuž patří příslušné společenské události. Kateřina to pak řekla doma, rodiče se smáli a souhlasili, aby to dělala taky.

Ježto jejich sídlo nebylo tak rozsáhlé jako Therlowů, uspořádaly večírek u slečny učitelky Mabel Herringtonové. Takže to bylo zároveň neoficiální zasedání válečné rady Purpurového pluku Leopardí Gardy. Kateřina členkou žádné Gardy nebyla, ale to se dá snadno napravit. Zatím zírala. Holky se ze všeho nejdřív naložily do bazénu, při koupání se navzájem prohlédly a pochlubily novým tetováním. Totiž Kate, která si nechala vytetovat na rameno byzantské iniciály rodů, ke kterým se hlásila: ? jako Therlowe, ? jako Dunbar a ? jako Baarfelt. Na to všechno měla právo, skutečně byla jejich potomkem. Templářský kříž měla vytetován od útlého dětství, jako většina dětí.

Kateřině se pochlubila mimo jiného, že je křesťanka. Z toho důvodu má na osobním oltáři ikonu Svaté Kateřiny, pocházející z pokladu klanu Dunbarů. Uctívá taky všechny její kamarády a kamarádky, o nichž vyprávějí staré legendy z dob císařství, včetně pohanských bohyní. Kateřina totiž ráda navazuje přátelství s každým, kdo je jí sympatický, zvláště si oblíbila dámy egyptského či řeckého původu, jako Athéna, Afrodíté a Artemis, kravička Hathór, lvice Sachmet, nilská kočka Bastet a jejich příbuzní. Tyto všechny zavléká do Sídla, verbuje do pluku vedeného Johankou z Arku a vysílá na místa, kam nesmějí křesťanské členky pluku. Některé se pod jejím vlivem daly pokřtít, některé ne, ale všechny nosí na uniformách řádové kříže. Pokud se Kate podařilo sehnat jejich obrazy, měla je zavěšeny nad oltářem, a pozvolna tam začínalo být málo místa. Atheista by mohl říct, že sbírá ikony, což je koníček ušlechtilý.

To tetování jí udělala Sue Albertová. Zdobila všechny kamarádky a dokonale se to naučila. Měla řadu nápadů, co ještě na kterou nakreslí, zbývalo jen je přesvědčit, aby si to nechaly líbit. Ono to trochu bolí. Sama byla taky krásně vyzdobená, skoro na ni už nebylo kam čmárat.

Zuzanka nebyla krásná. Dalo se říct ošklivá, kdyby člověk nevěděl, že obsahuje příměs krve Khazdů, trpaslíků, ačkoliv někteří odborníci nevěří, že by se trpaslíci mohli křížit s lidmi. Na tuto příslušnost byla nezřízeně pyšná. Měla nízkou a rozložitou postavu, mohutná ramena a velkou sílu; jejím koníčkem byl dívčí box, pravidelně vyhrávala turnaje s dorostenkami a chystala se na ženy. Tvrdila, že cítí bolest jako lidé, ale vychutnávala si ji stejně jako bráška Sonny. Ráda se nechala mučit, sama na požádání kamarádky rafinovaně trýznila a kluky nešetřila vůbec.

Její kamarádky začínaly dospívat, měnily se tělesně i duševně. Mazlivé byly odjakživa, teď se začaly ohlížet po klucích a chystaly se je balit. Taky kluci koukali po nich, rádi si sáhli a různé natírání a masáže léčivými oleji už nebrali jako obtěžující povinnost. Na této akci ovšem kluci nebyli a to kvůli Kate, která je panna a hodlá tak zůstat co nejdéle. I ostatní byly panny, ale už tušily, že ne navěky.

Například Elis tam nebyla, ačkoliv byla zvána. Dávno už nechodila s Enkrou ani s tím dalším (jak se vůbec jmenoval?), provdala se za spoustu dalších manželů a pořídila si na to krásný zápisník v sametové vazbě, kde každému věnovala jednu stránku. Povídaly se o ní všelijaké věci, a ježto holky začínaly mít zálibu v drbech, poskytovala jim spoustu příležitostí.

Jak řečeno, Zuzanka nebyla hezká. Vlasy měla narezlé, ježaté a tvrdé jako dráty, stejně ošklivé chlupy jí začínaly růst i na bradě a po těle všude, kde je to obvyklé. Ráda se stříhala co nejvíc nakrátko, nejlíp dohola. Obličej si holila, ale doufala, že jí časem narostou vousy, jak se sluší a patří na ženu trpaslíka. Jejím největším přáním bylo donutit se ostříhat všechny svoje krásnější kamarádky; ony to věděly, protože jim to hned prozradila, ale bavily se tím. Ráda je česala a všelijak upravovala a měla v plánu stát se kadeřnicí, profesionální nebo pro zábavu.

I této příležitosti využila k agitaci. Pochlubila se, jak krásné tetování má na hlavě, však uvidíte. Potom začala vyzvídat od Mabel, je-li pravda, co se povídá. Za císařství totiž existovaly dvě formy protestu: mírnější, kdy se dotyčný svlékl do naha a chodil tak, dokud se jeho problémem nezačaly příslušné orgány zabývat, a důraznější, kdy se všichni protestující nechali ostříhat dohola. Kdyby se všechny oholily a přinutily k tomu také svoje sourozence, kamarády, manžely a leckoho dalšího, a žádali Alwinovo odstoupení, musel by přece někdo reagovat, ne?

Holky začaly vehementně protestovat. Kateřina nechápala a když pochopila, že se to týká také jí, byla zmatená. Vyloženě proti nebyla, kdyby to udělaly všechny, přidala by se. Ale kdyby ne, ona první určitě nebude!

Purpurová Kočka Mabel se nad otázkou hluboce zamyslela. Potom odpověděla, že v tuhle chvíli není ani tak učitelka, jako spíš hostitelka oslavy narozenin. Neřekne jim ano ani ne, ale odpoví, co ví. Je pravda, že taková ustanovení byla navržena a schválena, avšak k praktické realizaci došlo málokdy, možná vůbec. Důvody: všichni obyvatelé chodili nazí a ne proto, že by proti něčemu protestovali. Vlasy si nestříhali, častěji používali koupel v Živém Ohni, což ochotně zprostředkovaly Atanorské Panny. Vyšší kasty nosily účesy iluzorní, nižší... jak kdo. Za císařství existovala řada zákonů a nařízení, které nebyly nikdy využity. K současnosti: Mabel nebude do jejich jednání nijak zasahovat ani je ovlivňovat, ale pokud holky ostříhání na protest odhlasují, připojí se, neboť za tu legraci by jí to stálo.

Senta Diettermannová, jedna z nejkrásnějších dívek smečky, odhalila ten nápad jako další zákeřný pokus Zuzanky donutit ostatní se ostříhat. Je zásadně proti, ale kdyby to smečka odhlasovala (a významné princezny se skutečně ostříhaly), půjde do toho taky.

Kate prohlásila, že taky zásadně nesouhlasí, ale dlouhé vlasy nosí už dlouho a chtělo by to změnu. Už proto, aby nevypadala jako bráška Jackie; představovala by si to zastřižené na krku, vpředu ofinu a po stranách delší kadeře na způsob wingů, z toho se dá udělat ledacos. Ale jak se tak rozhlíží, stálo by jí za to vidět celou tuhle partu dohola. Přece jen, jsou to její úhlavní kamarádky.

Zuzanka se už klepala rozkoší, nálada se nakláněla ke všeobecnému stříhání a stačilo jenom, aby si první holka přinesla vercajk a dala se do své nejlepší přítelkyně. Ale jedna z cizích dívek to vzápětí celé skácela.

Totiž zeptala se Mabel, zda skutečně za císařství bylo ostříhání signálem pro všechny kluky, že si s dotyčnou můžou dělat co chtějí, a ona čeká jen na to. Doplnila, že se na vstup do dospělosti v podstatě těší, a je ochotna dělat všechno, co viděla v pornofilmech, co jí vyprávěly starší kamarádky a co ji napadá v noci před usnutím, ale rozhodně ne hned, snad až bude trochu starší. Kdyby to šlo, aspoň začínat by chtěla s klukem, do kterého se šíleně zamiluje a ztratí tím pádem veškeré zábrany. Bohužel zatím žádného takového nezná, a její dosavadní manželé... no, má je docela ráda, jsou to fajn kluci a určitě je má v dlouhodobém plánu, ale začínat s nimi? Se kterým? Rozhodně si nepřeje, aby po ostříhání na ni uspořádali hon a každý se na ní vyřádil jako divoké zvíře. Možná někdy v budoucnu, ale hned zrovna?

Načež se rozpoutala prudká diskuse. Tohle si nepřála žádná z nich.

Mabel si zjednala ticho a začala vysvětlovat. Především všechno, co se dneska povídá o císařství, je pravda dovedně smíšená se lží. Rozhodně není pravda, co ukazují v pornofilmech, ty byly natočeny docela nedávno. Ale ano, pořádaly se různé divočárny, ale holky, co tam chodily, to dobře věděly a těšily se. Jak jistě tušíte, důvodem byly čarodějky. Potřebovaly pro svoje pokusy mnohokrát víc energie, než snese lidské tělo, takže musely vysávat kamarádky. Nejvíc energie se získá ze sexu, přičemž kluci fungovali jako nabíječka. Před akcí prošli všichni Ohněm, který je povzbudil. Takže se kluci okamžitě vrhli na kteroukoliv holohlavou holku v dosahu, a střídali se na nich, dokud nepadli vyčerpáním. Všichni byli mentálně propojeni a vnímali, co cítí ostatní; kdyby to někdo kazil, hned by ho vyřadili a příště ani nezvali. Leda kdyby dostal přímý rozkaz, aby to kazil, ale to byly výjimečné příkazy. Pokusy čarodějek byly někdy hodně složité.

Jak zajisté chápete, vyžaduje takové počínání jisté zkušenosti. Začínající dívenky jsou sice příjemnější na mazlení, ale při vážné práci by leda překážely. Kdyby byly vůbec připuštěny, mohly leda pomáhat a obsluhovat starší, protože když se WZ dostaly do extáze, ztrácely orientaci a byly dost bezbranné. Výjimkou byla hlavní čarodějka, která naopak musela zůstat při smyslech a organizovat akci.

Pouhým rozhlédnutím se Mabel mohla přesvědčit, že většina děvčat by se s chutí připojila k čemukoliv. Ovšem že ne hned, ale rozhodně by se daly zařadit do výcviku a za dva tři roky... proč ne? Měly spousty otázek a litovaly, že ten dávný svět zmizel v nenávratnu. K protestnímu stříhání se už nevrátily, až po hostině, když se začaly rozcházet.

„Hlavně všechny držte hubu, aby se to Alwin nedozvěděl předčasně!“ varovala všechny Zuzanka, „Ještě by nám to nějak zatrhli!“

„Nesmysl,“ oponovala Mabel, „Je nás tady tolik, že to určitě někdo rozkecá. Naopak, každá máme spoustu kamarádů, tak mezi nimi udělejte průzkum, kdo by se ještě chtěl přidat. Mladší sourozence bez problémů ukecáte, ale třeba by bylo dobře vědět, jak budou reagovat rodiče. Nemáte ještě volební právo a nic na vás nezáleží, ale na nich docela jo, a kdyby z toho vznikla aféra, ani Vládce by ji nemohl přehlížet!“

Nemusely nic slibovat. Jenom na sebe mrkly a bylo jim jasno.

Tak se o tom dozvěděl taky Alwin.

„Zase ta Mabel Herringtonová? Ta mizerná děvka mi jde na nervy už dlouho!“

„Ze školské správy jsou na ni soustavné stížnosti! Ani na ministerstvu školství ji nemají moc rádi!“ bonzoval někdo z tajemníků.

„Jenže nikdo si netroufá proti ní zasáhnout! Jak jistě víte...“

„A co o ní máme vědět?“ zatvářil se Alwin, „Co se o ní skutečně ví – kromě různých fám a pomluv?“

„Zcela jistě je to skrz naskrz nemravná a zkažená ženská! Vyspí se s každým, kdo se jí líbí!“

„Po škole se povídá, že za mimořádné výkony odměňuje chlapce ze starších tříd sexem v kabinetě!“

„Některé si zve i domů! Když ráno odcházejí, sotva pletou nohama!“

„Kdyby jenom kluky!“

„Myslíte, že je nějak... odlišná?“ vytvořil Alwin na tváři další ze svých výrazů.

„Především je odlišná tělesně. Je mutant, její tělo obsahuje kočičí geny...“

„Hm. Co říkají zákony o mutantech?“

„Naše zákony takový pojem neznají. Ve skutečnosti nikdo neprokázal existenci mutantů...“

„Tak vidíte. Ta dáma možná jen předstírá, že je něco... zvláštního. Maskuje tím svoji sexuální zvrácenost. Nemyslíte?“

„Zajisté, pane.“

„Dál. Říkají naše zákony něco o osobách, které byly krátkodobě poctěny přízní presidenta republiky?“

„Ne, pane. Ale císařské zákony...“

„No, tak citujte! Jsem zvědav!“

„Všechny ženy v Impériu jsou majetkem císaře. Císař má právo si kteroukoliv vyžádat na noc a uskutečnit s ní pohlavní styk. Taková dáma má od té chvíle nárok na titul říšské princezny a každý další její milenec stvrzení šlechtického titulu...“

„Tomu věříte, pane?“

„Obávám se, že tomu věří většina obyvatelstva. V každém případě dospívající chlapci i dívky z jejich školy.“

„Děti, pane! Jak známo, mají děti sklon lehkověrně přijímat, co jim kdo řekne. Zvlášť oblíbená učitelka, která faktem, že jednou okouzlila svého nejvyššího nadřízeného, maskuje svoji zvrhlost. Nemyslíte?“

„No – jsou různé úhly pohledu. Takhle to vidíte vy, pane. Mládež to vidí jinak.“

„Mládež je především nesvéprávná. A to proč? Protože mladí lidé jsou pošetilí. Aby se předešlo jejich nerozvážnosti, jsou za ně zodpovědní rodiče a zákonní zástupci. Už si na počínání té slečny někdo stěžoval?“

„Není mi známo...“

„I když se jedná o svádění nezletilých chlapců ženou, jde o pohlavní zneužívání. To je zakázáno zákonem! Zjistěte mi, prosím, zda existují nějaké protokoly o výslechu v podobných případech a zda je někdo z rodičů ochoten podat na tu dámu stížnost!“

„Vy byste se odvážil ji obžalovat?“

„Zcela jistě! A pokud namítnete, že by to vyvolalo nelibost jistého pána, já odpovídám: Je na čase soudit podle zákonů, ne podle okamžité nálady někoho z vyšších vrstev! Naopak. V budoucnu bude nezbytné svévolné zásahy takové moci poněkud omezit!“

„Omezit moc – Vládce?“

„Slyším ve vašem hlase obavu, pane. Právě takovým případům je třeba předejít. Obnovit právní vědomí občanů. Slečna Herringtonová není Purpurová Kočka, ochránkyně trůnu císařovny, a není říšská princezna, jejíž dotyk posvěcuje každého, s kým se vyspí! Je to obyčejná výpomocná učitelka bez řádného vzdělání a je zapotřebí jí zabránit, aby mohla nadále kazit svěřenou mládež!“

„Ano, pane, chápu. Zahájíme kroky... a co uděláme v případě, že dojde k masovému... protestnímu stříhání?“

„Neptejte se tak hloupě. Máte snad dost zkušeností, abyste si poradili bez mých pokynů... Co říká zákon?“

„Zákon říká... každý občan je povinen být slušně oblečen a přiměřeně ostříhán. Ne... mít upravený účes. Ale nikdo neříká, jak!“

„Vydejte směrnice. Myslím, že už někdy bylo stanoveno, co je vhodné a co ne. Stanovte, jak má vypadat muž a jak žena. Zdůrazněte, že oholení celé hlavy je zásadně nevhodné a v souvislosti s dalšími přestupky může být trestáno pokutou. Postupujte uvážlivě. Některé kultury vyžadují jistou formu úpravy účesu z tradice, to je třeba respektovat. Ale pokud budou takové činy provedeny demonstrativně...“

„Rozumím, pane. Vypracuji návrh směrnice...“

„Výtečně!“ Alwin se přestal tvářit a na jeho obličeji se rozhostil vlídný úsměv, „Pánové, jsem s vaší prací velmi spokojen. Dovolte mi zdůraznit: naším úkolem je nastolit pořádek a právo v zemi, kde až doposud vládla diktatura. To je velmi zodpovědný úkol a je vám jistě jasné, že nebude snadný ani krátkodobý. Ale máme perspektivu...“

Jeho podřízení na něm ulpívali oddanými pohledy. Obdivovali ho.

Když opustili jeho kancelář, chvíli ještě přecházel sem tam a pochechtával se. Nakonec se zastavil před oficiálním portrétem Vládce, který visel na stěně, a chvíli mu hleděl do očí. Až řekl skoro šeptem: „S tebou si to taky jednou vyřídím!“  

8. prosince: Smrt přichází odzadu

„Nesmysl!“ řval Andrew Simpson vztekle na Le Ducqua, „Je to jenom neschopnost, neschopnost a zase neschopnost tvých lidí, která nám brání se s tou bandou vypořádat! Cos udělal? Slíbil jsi ochranu na všechny strany, ale nejméně polovička našich lidí už z města utekla! Navíc se zdá, že ta banda přenesla činnost i do Indiopolisu, protože se tam před dvěma dny našel chlap zabitý stejným způsobem! Celý město se začíná bát toho zatracenýho kluka! Dostaň se mu nějak na kobylku, rozumíš? Dokud to nesplníš, nechoď mi radši na oči!“

„Nejsou proti němu žádné zákonné podklady!“ namítl Le Ducque.

„Tak si je vytvoř, k čertu, od toho seš policajt! Neříkej, že ten kluk nemá nikde žádnej škraloup, pro kterej bys ho mohl poslat do polepšovny nebo ho nějak jinak odklidit!“

Le Ducque trhl rameny. „Jenom jediný, jeho dlouhý vlasy! Jenže... za to ho můžu dát nanejvýš ostříhat a znamená, že ho musím zas pustit! A když ho pustím, tak jsem v nebezpečí života! Jen se nemyl, Andrew; já bych se taky ještě rád dožil povýšení, a to nejlíp ve zdraví! Nepoštvu ho na sebe jenom proto, že likviduje naše přátele z druhý strany, to se na nezlob! Je potře ba ho zlikvidovat tiše – copak není možný opakovat líp tu Bellmarchovu akci?“

„Koho ještě najdeš na takovou práci? Kdo se ti odváží – mimo toho tvýho pistolníčka? Ani policajti se už neopovážej přiblížit v noci k jeho domu! Jeden agent prohlásil, že tam v noci půjde a víckrát jsme ho neviděli. A nemáme žádný důkazy, u každýho soudu by se nám vysmáli, kdybysme ho chtěli z něčeho obžalovat. Já vím, zabití zločince není podle našeho trestního řádu tak velkej zločin. Ale kdybysme mu přišili tu akci Bellmarch, vyjdou najevo všelijaký jiný věci, například jeho šikovný vyšetřování v trezoru a tak dál! Musíš najít něco jinýho...“

„Tak víš co, ty chytrej?“ rozčílil se Le Ducque, „Tak až se stane zas nějakej průser, vyjeď na něj sám a pokoušej se tam něco na Santanuevu najít! Třeba budeš mít úspěch...“

„Chápu tvoji ironii,“ řekl Simpson, „Ale budeš se možná divit, můj milý Henry, až něco objevím! Na příští akci skutečně pojedu, a jestli něco zvrtáš, tak si mě nepřej!“

A tak Le Ducque odešel.

„Hrom aby praštil do toho chlapa!“ nadával ve své kanceláři, „Side, ty seš přeci nemehlo! Hučím do tebe jako do hodin, že tenhle chlápek je už přes moc dlouho naživu, a ty nic! Copak jsi úplně zpitoměl, nebo co? Abys věděl, že na to myslím: zajistil jsem, že se Simpson vypraví do terénu k prvnímu velkýmu případu, kterej se šustne – ale ty zařídíš ostatní!“

Sid chvíli přemýšlel – pak sesunul nohy z koše na papír, povstal a protáhl se. „Dneska večer to nebude. Ale zítra v noci vyhoří sklad na Nárožní. Bude to plamen až k obloze. A bude hořet dost dlouho, aby se tam mohl dostavit i pan prefekt. Stačí?“

„Jak to chceš zařídit?“

„Zařídím to. Ty mi dej volno, musím navštívit nějaký známý...“

Le Ducque pojal mírné podezření. Sida sice propustil, ale pro jistotu za ním poslal jednoho hlídače. Nebylo to však zapotřebí – Sid mířil neochvějně přímo do šéfova domu, kam ho přivedl Joe té noci před dvěma měsíci. Vrátnému řekl „Hallo, Bobby!“ a kráčel přímo nahoru k šéfovi. Pistolníka s tikem na levém oku pozdravil jenom cvrnknutím do čepice, zato šéfa velmi uctivě.

„Buď zdráv, Bille! Potřebuju tvou pomoc!“

„Ty, nebo tvůj šéf, Side?“

„Já i šéf. Potřebuju zapálit sklad na Nárožní. Zejtra v noci. Likvidace dvou nebo víc hlídek není na překážku, a dovolím si to udělat sám a odborně. Dej tam někoho, koho už nemůžeš potřebovat. Dneska a zejtra máš čas na přestěhování zboží.“

Bill hleděl na Sida dost vyjeveně. „Na co to chceš?“

„Chci to. Policejní důvody, chápeš? Chytáme na to Santanuevu.“

Bill nevěřícně potřásl hlavou. „Tyhle pitominky jsou dobrý akorát na H.O! Bylo by nejlíp, kdybys přestal blbnout a vymáčkl se jako člověk!“

„Jenže to právě neudělám! Říkám ti jasně, je to tajný! Však to poznáš, až to bude! Přišel jsem ti jenom říct, že zejtra spálím sklad na Nárožní. Jestli tam bude zboží nebo nic, to je mi jedno. Farewell...“

„Počkej. A ví o tom šéf?“

„Pro něj to dělám.“

„Nemyslím Le Ducqua ani Simpsona! Velkej šéf to ví?“

„Já jsem si vždycky myslel, že velkej šéf seš ty!“

Bill se zamračil, pak řekl tiše: „Jako ty máš Le Ducqua, tak Le Ducque, Simpson, já a všecky máme svýho pána. Velkej šéf je největší pán, ale nikdo z nás neví, kdo to je. Side, dávej si dobrej pozor na Velkýho šéfa!“

Sid se zasmál a potřásl hlavou. „Tak dlouho se bála slepice tygra, až se mu schovala do tlamy! Až se to Velkej šéf dozví, bude se mnou souhlasit. Je to konečně taky k jeho dobru! Tak si to pamatuj, Bille! A hodně štěstí při hašení toho mýho ohýnku...“

Nazítří viděl Le Ducque Sida jenom ráno, když se potloukal po prefektuře. Kolem poledního odešel a večer ho šéf zahlédl jen letmo, když odjížděl domů. Dost se podivil, neboť poručík Hawker byl oblečen do otrhaných cajkových kalhot, jaké nosí kluci, vlasy měl rozčesány na strany přes uši a svázány barevnou stužkou. Jen revolver měl dobrý, s trochu prodlouženou hlavní, jaký někdy používali zabijáci. Ale nosit zbraň není trestné a tak by ho nikdo nezastavil, dokud něco neprovede.

Potom Le Ducque dobře povečeřel a po večeři, přesně jak předpokládal, jej volali z prefektury, že sklad na Nárožní třídě hoří. Poslali mu okamžitě pohotovostní vůz a Le Ducque se řítil tím směrem. Současně slyšel z rádia, že se k požáru blíží také vozidlo pana prefekta Andrew Simpsona. Le Ducquovi přeběhl po zádech mráz, chvíli váhal, zda nemá Sida zarazit a zakázat mu to, ale jeho touha zničit prefekta byla silnější než soucit s bývalým přítelem.

Když le Ducquova četa dojela k požáru, bylo tam už rušno. Dům hořel jako fakule, kolem pobíhali hasiči a policisté vyháněli čumily a reportéry. Simpson, věren starému zvyku, lezl samozřejmě všude, kde neměl co dělat a pokřikoval na policajty i na hasiče, co mají a co nemají činit. Naštěstí nikdo na jeho rady mnoho nedbal, takže nedošlo k větším škodám. Rámus, křik a praskot hořících trámů a protivný svist vody naplňovaly prostor.

V první chvíli nikdo ani nezaznamenal tlumenou ránu z pistole. Ale Le Ducque dobře viděl, jak se Andrew Simpson na pozadí plamenů hořícího domu na okamžik zastavil v pohybu, zašermoval rukama a s výkřikem klesl na zem.

V téže chvíli se vedle Simpsona otočil muž se samopalem v ruce, jeho osobní strážce, kterého Le Ducque i Sid dobře znali. Le Ducque se ohlédl ve směru jeho zájmu a spatřil Santanuevova nindžu, který právě střílel po strážci. Simpsonova gorila byl šikovný střelec, ale tentokrát pustil samopal a složil se vedle svého pána. V příští chvíli už nindža odhodil revolver a prchal do ztemnělé uličky. Několik policajtů se za ním s ječením rozběhlo, k nim se přidávali další, dokonce i z Le Ducquovy výjezdovky. Jenže ulice byla velmi klikatá a špatně osvětlená a mladý střelec uháněl jako o závod. Policajty nechal přes jejich křik a střelbu z pistolí daleko za sebou a zmizel za rohem. Když tam doběhli, nebyl už nikde vidět. Pro jistotu proběhli všechny průjezdy a boční uličky, až nakonec dal jejich pátrání systematický směr poručík Sid Hawker, který se vynořil neznámo odkud. Pod jeho vedením zatáhli celou čtvrť a hledali a hledali, dokud se nerozednilo.

Sklad na Nárožní ulici vyhořel do základů a v jeho troskách byly nalezeny ohořelé mrtvoly dvou strážců. Andrew Simpsona a jeho strážce odvezli do pitevny.

Druhého dne byl na prefektuře blázinec k neuvěření. Všichni pobíhali bláznivě sem tam, nadávali, dohadovali se a pokřikovali různá bojová hesla proti vrahům pana prefekta. Na desátou hodinu bylo svoláno zasedání všech vyšších důstojníků, na němž měl být přítomen i guvernér Torrey Graham. Le Ducque byl od rána v úřadě a co chvíli k němu přicházeli nejrůznější lidé, zasvěcení do tajných akcí policie i docela neznámí. Všichni se ale chovali podlézavě a v jejich obličejích bylo znatelně napsáno, že považují Le Ducqua za příštího prefekta. Nikdo to samozřejmě nevyslovil, sám Le Ducque se choval vybraně zdvořile až poníženě, ale viselo to ve vzduchu a Sid zaslechl, že šoféři na dvoře to považují za hotovou věc. Za dobu služby si navykl jim věřit.

O desáté odešel Le Ducque na poradu, Sid si sedl do šéfovského křesla a piloval si nehty. Několikrát zazvonil telefon a Sid odpovídal stereotypně: „Není tu, má poradu!“

„Já vím,“ odpověděl místo klapnutí nějaký hluboký zastřený hlas, „Nechci mluvit s Le Ducquem, ale s tebou, Side Hawkere. Tady je Šéf!“

Sid leknutím málem spolkl cigaretu. „Kdo?“ zeptal se váhavě.

„Velký šéf. Nedělej hlupáka. Gratuluju ti k akci Simpson, chlapečku. Provedl jsi to skvěle – ale ví se o tom!“

„Já... já nemám tušení...“

„Nežvaň! Zastřelil jsi Simpsona odzadu! Bill Carson mi řekl, že jsi zapálil ten sklad. Neměl jsem smrt Simpsona v plánu, ale odpouštím ti. Jenom tě upozorňuju, další vylomeniny už nesnesu! A potom, pozor, ať se nic nedozví Graham! Tvé chování, Hawkere, není chování policisty! Varuju tě! Rozumíš?“

„Já jsem přece nic jinýho nevyvedl!“ vylekal se Sid, „Ten Simpson, to bylo na rozkaz!“

„Dost účinnej. Le Ducque bude prefektem, dobrá. Ale hlídej mi toho pána, aby moc nezpychl. Rozhodně ať netouží být guvernérem dřív, než bude Torrey Graham ministrem vnitra! Graham je pro nás posvátný, potřebujem ho! Varuju tě, abys proti němu něco nedělal! Neví sice nic, ale chrání nás svou autoritou! To si pěkně zapiš za uši, chlapečku, když teď sedíš přímo na prameni!“

„Já... a Le Ducqua mám poslouchat?“

„Ovšem – prefekta je nutný poslechnout! Ale až se přihlásím, povíš mi o všem, rozumíš? I o prefektovi! Pamatuj si, já jsem víc než prefekt, víc než guvernér! Hodně štěstí, hochu...“ Ve sluchátku to suše cvaklo – Sid je ještě chvíli držel v ruce a pak je pomalu, opatrně položil.

Za dvě hodiny přišel Le Ducque a zářil radostí. „Konečně se ten blb Graham vymáčkl! Jsem prefektem, Side! A nikdy ti to nezapomenu...“

„Já vím,“ řekl Sid lhostejně, „Už mi to volal Velkej šéf...“

Errata:

30.05.2021 11:46