Vítej, návštěvníku!

Toho dne byl Le Ducque u pana guvernéra Torrey Grahama a vrátil se ještě vzteklejší, než byl celý minulý týden.

„Mám takovej dojem, že ten Graham přece jenom není takovej pitomec, jak se dělá! Obávám se, že moc dobře ví, komu slouží a že jeho pitomost a neznalost pravýho stavu věcí je jenom blaf! Už mě zas opálil kvůli těm cizím letadlům, co lítají nad městem! Copak já jsem snad od toho, abych honil letadla? To je věc protiletecký obrany a ne moje! Ať mi nevykládá, že startují někde z Ironu – to by si snad na letišti museli všimnout, ne?“

Posadil se vedle Sida a řekl mu: „Ale doslechl jsem se o tom jednu zprávu, kterou neví ani Torrey: jedno z těch letadel zabloudilo nad Větrnou step, přeletělo nad... nějakými našimi objekty a zmizelo! Abys rozuměl, ty objekty souvisejí s kšeftem, ve kterým jsi taky dělal... chápeš?“

„Ale ne – plantáže? Bylo mi nápadný, kde se bere tolik zboží! Tím chceš říct, že někde ve stepi...?“

„Nevím o tom nic než tohle. Řekl mi to inženýr Bronby, kterej tam šéfuje výrobě. V týhle době přijel do Ironu nahradit Carsona. Chlapi na plantážích prej začínají mít obavy, aby to nebyla nějaká akce vlády...“

V té chvíli zazvonil telefon. Sid jej vzal a po ohlášení zaslechl známý zastřený hlas: „Dej mi Le Ducqua! Ale zůstaň na tom taky!“

Le Ducque vzal sluchátko a ohlásil se.

„Tady je šéf! Slyšel jsem, prefekte, že jsi byl na koberci kvůli tomu letadlu!“

„Jo. Ale co to má co dělat...“

„Pitomče!“ štěkl šéfův hlas, „Je to akce Santanuevy, to je snad jasný! Za Orlíma horama má ve stepi továrnu, ve který si ten kripl postavil! Je třeba to zlikvidovat! Jasný?“

„Ovšem. Ale já nevím...“

„Hawkere, jsi tam? Tak řekni ano, když s tebou mluvím! Odjedeš do Kasby a zatkneš Santanuevu... proč, to je jedno, třeba pro ty jeho pačesy! Při jízdě kolem Červenýho mostu se pokusí o útěk, ručíš mi, že se pokusí! Zastřelíš ho na útěku, jasný? Následků se neboj, policie za tebou bude stát...“

„Nojo,“ řekl Sid, „Ale já...“

„Le Ducquu! Dohlídneš na to, aby to ten tvůj pistolník provedl perfektně a přesně, rozumíš?“

„Okamžik,“ řekl prefekt „Odpusťte, pane, ale kdo vlastně jste?“

„Řek sem snad, že Velkej šéf! Copak si neslyšel, ty nemehlo?“ v hlase na druhém konci se objevila zřetelná zloba.

„Okamžik, prosím! Zřejmě jste si spletl telefonní číslo, pane. Tady je prefekt města Iron-city Henry Le Ducque a poručík Sidney Hawker. Tady nejsou žádní nájemní vrazi – a já neznám žádného Velkého šéfa!“ A po této překvapivé replice položil zprudka sluchátko. Sid na něj zíral s otevřenými ústy.

„Boj vstoupil do nové fáze, Side! Byl jsem před třemi dny v Kingtownu, to víš. Slyšel jsi o případu poručíka Winslowa? Zabili ho jaguáři, protože zneužil úřadu. Začíná otevřený boj, a já jsem prefekt Iron-city a ne gangster a pašerák drog! A zakazuji ti se s těmi lidmi stýkat!“

Druhého dne byl hned po ránu pozván Le Ducque na koberec k panu guvernérovi. Torrey Graham byl vyděšený a zdálo se, že vůbec neví, co by vlastně měl svému prefektovi vytknout. Le Ducque se domníval, že mu k pokárání dal někdo ostrý příkaz. Nedokázal říct jedinou konkrétní výtku, omezil se jen na všeobecné nářky nad zločinností, zpustlostí obyvatelstva a tajemnými letadly nad městem.

V době Le Ducquovy nepřítomnosti zazvonil u Sida telefon.

„Velký šéf! Hawkere, pro koho pracuješ, pro Le Ducqua nebo pro mne?“

„Le Ducque je můj šéf – a prefekt policie...“ řekl Sid velmi opatrně, „Nevím, jestli mohu...“

„Dobře poslouchej, Side Hawkere! Zjistil jsem, že žádnej Armin není schopnej kloudně vykonávat funkci prefekta! Je třeba, aby se toho ujal ráznej a schopnej chlap – nejlíp cizinec, z Evropy...“

„Ano.“ řekl Sid nejistě, „Snad...“

„Budeš prefektem, Hawkere! Při nejbližší příležitosti zajistíš zavraždění Le Ducqua a staneš se prefektem, abys pomstil jeho smrt! Vrahem bude Santanueva! Jasný?“

„Proboha... Ale mně je teprve sedmnáct let!“

„Santanuevovi je patnáct a vede armádu! Zaručuju se ti, že tě policie bude poslouchat! Je ti úloha jasná, nebo ti mám ještě něco vysvětlovat?“

„Ale já nevím... já bych nerad zabíjel!“

„Námitky nepřipouštím! Prefekt musí být rázný, tvrdý, rozhodný! Plň moje rozkazy a hloupě nad nima nerozumuj! Na to, abys přemýšlel nad tím, co poroučím, jsi ještě pořád moc mladej! Konečně u Simpsona ses tak moc nerozmýšlel! Hodně štěstí v akci, prefekte Hawkere!“

Sid položil vyčerpaně sluchátko a dal si raději velkou whisky z Le Ducquova baru. Pak vzal tužku a napsal na okraj novin: „Musím s tebou jet na ryby!“

Když napolo vzteklý Le Ducque přišel do kanceláře, vstrčil mu Sid papír před oči. Pak ukázal nahoru, a udělal si prstem na čele několik kroužků.

Le Ducque vstoupil po kolena do vody a zlehka, obratně pohyboval prutem, aby muška poskakovala po a nad hladinou. Sid jej okouzleně sledoval ze břehu, ale když se na udici zatřepal pořádný kus pstruha, skočil ochotně do vody a pomohl svému veliteli rybu zmoci. Společně vyšli na břeh, Henry rybu zabil a počal připravovat ke smažení. „Co jsi mi chtěl říct?“

„Volal mi Velkej šéf. Když tě zabiju, udělá mě prý prefektem. Moc tomu nevěřím. Co tomu říkáš?“

Le Ducquovy ruce na chvíli ochably. Pak prefekt pomalu, vážně zavrtěl hlavou a zahleděl se do proudící vody. „Je to možné. Považuji to za nesmyslnou možnost, ale u Velkého šéfa je to možné. Ten je schopen všeho...“

„Ale já to nepovažuju za dost možný! Při mým věku a postavení až doposud – vždyť...“

„Je to možné. A znamená to dvě věci. Velkýmu šéfovi teče voda do bot, nemá už skoro nikoho, na koho by se mohl spolehnout. Tebe považuje za ničemnýho zabijáka, kterej je ochoten poslechnout sebenesmyslnější rozkaz. A myslí si, že až zabiješ Santanuevu a zkrotíš město, ustoupíš mu.“

Sid zavrtěl pomalu, váhavě hlavou. „Nevěřím, že by nadřízení, Graham, ministerstvo a tak...“

„Zřejmě tam má strejčka, který by mu mohl prosadit i tak nesmyslný požadavek, jako jmenování sedmnáctiletýho kluka prefektem největšího města Arminu. Zřejmě tomu věří. Ale rozhodně ne na dlouho, neměj obavy, až bys splnil svůj úkol, zmizel bys a nikdo by se nic nedozvěděl...“

„Bez starosti. Já se nedám...“

Le Ducque mu položil ruku na rameno. „Side, abys věděl, že mi můžeš věřit. Já vím, že ty nejsi cizinec. Poznal jsem to, když ses jednou myl a svlékl sis košili. Podle tetování, jaký nosí jen kluci v Arminu. Je pravda, že ses snažil to zatřít nějakou šikovnou vodičkou a skoro se ti to podařilo. Ale když tě mám proti sobě tak jako teď, vidím jasně, jaký znak máš vytetovaný na paži. Je to černá labuť, viď? Nepatříš k Santanuevovi, to bys měl svou labuť na prsou – ale už ses s ním setkal a snad jsi jeho přítel. Bojovníci se vzájemně nevraždí pro staré účty z dětských her...“

Sid se k němu pootočil a hleděl mu pátravě do očí. „Neměl jsem se asi svlíkat...“

„Nic by ti to nepomohlo. Tvoje chování, tvoje způsoby tě prozrazovaly. Byl jsi podle všech zpráv dokonalý běloch, gangster a ničema, když jsi ke mně přišel. Ale přes to všechno jsi mi od první chvíle tykal, jako bys na to byl úplně zvyklý. Samozřejmě, tady se nad tím nikdo nepozastaví, je to samozřejmé – ale jak jsi to mohl vědět ty, úplný cizinec? Mám přece syna staršího než jsi ty a dvě dcery dobře provdaný – a znám, jak se chovají naši a jak běloši. Když máš volno, sedneš si na židli jako na houpačku, nohy si dáš na odpadkovej koš a hraješ si se svým revolverem. Stejně tak si sedají vojáci na hlídkách nebo policajti v Kingtownu, o kterým ty nic nevíš a nikdy jsi tam nebyl, že?“

Sid mlčel a hleděl mu upřeně do očí.

„Poslední zprávu jsi mi napsal tibrem, který cizinci považují za náhodný shluk čárek. Ale ty jím umíš číst a psát bez chyb. Viděl jsem tě, když jsi se přestrojil za Santanuevova nindžu, když jsi šel zabít Simpsona. Nikdy předtím jsi zřejmě neviděl, jak se takoví kluci oblíkají, ale nějakým zázračným instinktem jsi věděl, jak se máš učesat, oblíknout, nůž si dát na krk a bouchačku na opasek, docela jinak než ji nosíš teď! Když jsi šel proti mně po ulici a ani sis mě nevšiml, neměl jsem jednu chvíli ani jistotu, jestli seš to skutečně ty nebo jenom někdo tobě podobnej! Dokonce i tvůj krok odpovídal kočičí chůzi těch kluků! Podezříval jsem tě, Side Hawkere, a poslední moje podezření se potvrdilo, když jsem ti navrhl zabít Vládce. Ty jsi přece nikdy sira Leru neviděl, neznáš ho ani nevíš, jak si ho celý národ váží! Ale podle svých slov bys ho byl ochoten bránit! Ale už ne Grahama ani Alwina – možná bys radši bojoval za Leona Monroese?“

Sid mlčel a usmíval se. Konečně se trochu protáhl a řekl vážně: „Nejsem Armin. Takový tetování se přece dělá i jinde, nejen u Santanuevy. Než jsem sem odjel, dal jsem si to udělat pro případ, že by se mi to hodilo. Černou labuť jsem si tam dal vypíchat týden před tím, než jsem k tobě přišel. A chování – to se dá přeci odkoukat, ne?“

„A ten malý křížek na zápěstí? Ten přece znamená Stříbrný záslužný kříž! Všiml jsem si ho už posledně, když jsme se koupali, a v Kingtownu jsem si dal práci a vytáhl z počítače seznam všech nositelů takovýho kříže za poslední roky. Je mezi nima jeden cizinec, kterej nosí jméno Sidney – vlastně slovansky, Zdeněk. Dostal jsi ten kříž za boj před rokem u Taskerovy farmy. Je to tak?“

„Vzdávám se,“ řekl Sid, „A víš, za jakým účelem jsem tady?“

„Pomáháš Santanuevovi. Což chápu, když jsi jeho pokrevní bratr. Uklidni se, Sidney – teď bude chvíli přestávka. Zítra začíná v Rossa Blance velký karneval, a bude trvat celý týden. Boj proti Velkýmu Šéfovi začneme až po karnevalu...“

Errata:

30.05.2021 11:46