Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Mám obavu, že tuší, že se na ně chystáme!“ řekl Roger, „Potkal jsem tady ve vesnici pár chlápků, který vyhlíželi jako z divokejch vajec. Mám za to, že jsou to jejich agenti.“

„Viděl jsem je také,“ řekl Pedro, „Ale myslím, že není potřeba se jich bát. Po tom výprasku při atentátu na Le Ducqua jim asi zašla chuť na vylomeniny na mým území!“

„Mohli by se dovtípit, když tě neuvidí na slavnosti! Jistě jim dojde, že jsme šli na nějakou akci – a je jenom jedna možnost, kam jsme mohli jít!“

„Se vším se počítá! Budu na slavnosti od začátku až do úplnýho konce. Až do rána!“

Roger povytáhl obočí. „Takže ty s náma nejdeš do akce?“

„Ale jo. To řešení je tady...“ Pedro ukázal prstem za Rogera. Ten se otočil a spatřil druhého Pedra Santanuevu, až na to, že ten před ním byl oblečen do kožené zástěrky, ten druhý do slavnostního obleku z černého hedvábí se stříbrnými šňůrami a premováním na prsou a rudým pláštíkem. Když ten druhý viděl udivenou a v současné chvíli poněkud hloupou Rogerovu tvář, rozesmál se tak zvonivým smíchem, že jej Roger rázem poznal.

„Asthra? Ty se máš, kluku, že máš takovouhle švícu! Ty moje jsou hloupý husy a k ničemu rozumnýmu se nedaj použít! Tahle holka si zaslouží titul princezny!“

„Počkej,“ zarazil ho Pedro, „Na rozmazlování naší holky má patent Mike. Už tak si o sobě myslí dost, viď, má drahá? Tak ji nech a radši řekni, jestli Mike něco nehlásil...“

„Ne. Poslední je ta Paulova zpráva, že jede do Aurrgharru. Mám dojem, že je to nesmysl – přece by Mike zbytečně nenasazoval krk kvůli nějaký blbý zprávě o světovládných úmyslech pruhovanýho panstva! Je pravda, že se zlobí, zavřeli Aurrgharr a vyhrožují vpravo vlevo. Ale jejich tygři se procházejí dál po ulicích měst celýho Ostrova, i tady jich pár je. A kníže Quiroqa je dokonce členem naší nejvyšší rady. Tak kde je problém?“

„Ty je znáš,“ řekla Asthra, „Ale Mike s nima žije. Mám dojem, že ví, čeho jsou schopni a ví, že jeho život je v nebezpečí, když mezi ně jde. Musí mít moc dobrej důvod...“

„To se konečně všecko dozvíme,“ řekl Roger, „Teď máme jinou starost, během noci najít a zničit továrny a plantáže banditů. To je velikej úkol, ale já pevně věřím, že...“

„Tak tuhle řeč si nech na večer, až bude potřeba zvednout klukům náladu. Teď se radši půjdem vyspat...“

Malou chvíli po západu slunce se sešlo ve stepi mimo dohled od vesnice tři sta po zuby ozbrojených bojovníků. Až na Paula Foxe tu byli všichni Santanuevovi náčelníci, dále Jimmy Dixon, Joy Maszlányi a Thor-Haak?n Sh?nhaaren z ostatních provincií. U nohy Rogera Monroese si tiše mručel kníže Quiroqa – byl ale jedinou šelmou, která se tohoto nočního přepadu měla zúčastnit.

Ve chvíli, kdy poslední paprsek slunce zmizel v moři, objevil někdo z kluků na stepi běžící postavičku. V běhu jim dával signály rukama, takže Roger a Pedro se k němu hned rozběhli. Byl to Cheywonnah, rovněž v plné zbroji. Na pleci měl luk a šípy, na krku obsidiánový nůž, na prsou tesák a za opaskem sekeru. Pušku nesl v ruce. Když doběhli a zastavili se, zjistili Pedro a Roger se závistí, že vůbec není udýchán po běhu jistě delším, než byl ten jejich, zatímco oni těžce oddychovali.

„Vítám tě, bratře!“ řekl Pedro Santanueva.

Cheywonnah se mlčky uklonil, pak přehlédl jejich sílu. „Tři sta válečníků je mnoho. Tolik statečných bojovníků dokážeš postavit kvůli nám?“

„Stokrát tolik,“ řekl Roger, „Tohle jsou nejlepší z nejlepších. Vybírali jsme z těch, kteří se sami hlásili...“

„Kdysi jsem sem přišel krást koníčky. Teď vím – duch pouště vedl moje kroky. Našel jsem přátele, kteří jsou silnější než bílí vrazi...“ Cheywonnah se opět hluboce poklonil.

„Kolik máš pouštních plachetnic?“ ptal se Pedro.

„Sedm. Do každé se vejde deset mužů. Co s ostatními?“

„Máme dva džípy a terénní dodávku. Vzali jsme je nepřátelům. Féri, dej rozkaz, ať přijedou!“

Féri zapálil kus látky na klacku a mával jím rytmicky nad hlavou. Z místa, kde zatím vozidla stála, to bylo vidět.

Cheywonnah si prohlížel Quiroqu, který se zpočátku skrýval mezi nohama bojovníků, teď vyšel a očichával jej. „Kdo je tohle?“ hlas se mu trochu chvěl, ale za žádnou cenu by nepřiznal, že se kočky trochu bojí.

„Jsem ten, který chodí v noci. Zabije, co chce a odnese, co mu chutná! Jsem kníže jaguárů, bratříčku. Ale neboj se, dnes budu pít krev tvých nepřátel, ne tvoji...“

„Pojďme k lodím,“ řekl Pedro, „Za chvíli vyrazíme...“

Žádný z bojovníků mimo Fériho ještě pouštní plachetnici neviděl – takže je pojala úcta, když viděli vratké dřevěné konstrukce s mohutnými kolesy a vysoké stožáry se spoustou plachet. V každé plachetnici seděli dva stepňáci. Také ti si prohlíželi válečně vystrojené kluky s údivem a Quiroqa vyvolal značný strach. Přesto se bojovníci nalodili rychle a v pořádku.

Mezitím se sešli všichni náčelníci k poslední poradě.

„Na cestu vyrazíme v následující formaci,“ řekl Pedro, „Napřed pojede všech sedm plachetnic, v rozestupech po sto metrech. Pak, na dohled od poslední lodi, pojedou teprve auta. Je bezpodmínečně nutný dostat se aspoň k prvnímu cíli bez zbytečnýho rámusu. To znamená, až se dostanem do blízkosti továrny, vypnete motory a počkáte, až naše plachetnice zaútočí. Pak přijedete na nejvyšší rychlost a spustíte palbu z vašich kulometů na místa, kde by se snad bandité chtěli bránit. Rozumíte?“

„Ano, pane...“

„Pokud se týče nás na lodích, je jasný, že budeme muset použít čelního útoku, protože měsíc svítí a není naděje, že by se mohl schovat za mraky a umožnit nám tak útok nepozorovaně. Můžeme jen doufat, že v tý továrně nebudou velký hlídky. U plantáží budem zcela jistě vidět na dálku. Přesto bude dobrý dostat se tam v tichosti, už proto, že oni sice viděli pouštní plachetnice, ale nezažili ještě nikdy jejich útok. Lodě před nima vždycky braly roha, tak budou pěkně čumět!“

Vlezli do lodí a vyrazili. Pedro, Roger, Cheywonnah a Quiroqa leželi na přídi první z nich. Mlčeli, jenom Quiroqa si tiše předl a v jeho velkých jasnozřivých očích přebíhaly zelenavé záblesky.

Vítr byl dosti příznivý, manévrovat museli jen občas a ani to příliš složitě. Trochu je stáčel na sever, zatímco oni mířili na severovýchod. Cheywonnah vysvětlil, že o to těžší byla cesta sem, neboť mířili přímo k jihu proti větru.

Asi po dvou hodinách jízdy řekl Cheywonnah, že se ocitli blízko továrny – na požádání ukázal na obzoru temný bod.

„Je skvělá tma!“ kníkl Quiroqa, „Dejte mi deset bojovníků a já přepadnu stráže a vpadnu tam bez rámusu!“

„A co hlídky?“

„Ty zakousneme nejdřív! Poslechněte mne, znám to!“

O tom s ním nikdo nepolemizoval. Cheywonnah nařídil zastavit loď a dal signál ostatním. Quiroqa seskočil na zem a prakticky předvedl, že i ve světle měsíce je špatně viditelný, plíží-li se. Posádka první lodi s Rogerem, Pedrem a Cheywonnahem tedy vystoupila a vydala se směrem k továrně. Zpočátku běželi klusem, teprve když už jasně viděli vysoké strážní věže na obou koncích malého komplexu budov, ulehli a plížili se.

„V obou věžích jsou hlídky,“ šeptal Quiroqa, „Ale nehýbají se! Sedí a zdá se, že spí. Nevěřím, že se pohnuly za celou dobu, co na ně koukám! Sha, kdyby tak o nás věděli...“

Cheywonnah teprve teď oceňoval jaguárovu přítomnost, sám totiž neviděl nic než nezřetelné siluety. Plazili se dál a když byli na dostřel, připravili si zbraně. Dle Quiroqy se pořád nikde nic nehýbalo – dostali se až pod věže, aniž si jich kdo všiml. Hlídky se zřejmě zachovaly podle dlouhodobých zkušeností se střežením objektu a spolehly se jedna na druhou. Teprve když se kluci rozběhli po osadě, povšimla si jich jedna z nich. To už ale přes zábradlí přelézal Pedro a bez váhání vrazil strážci dýku do hrdla dřív, než mohl udělat povyk. Druhého strážného bez nejmenšího hluku uškrtil Cheywonnah.

Roger měl malou baterku, rozsvítil ji a signalizoval kruhy směrem k plachetnicím, které se rozjely k němu. Kluci zatím nalezli baráky otroků z továrny, ubytovnu strážců i byty panstva. Ubytovnu hlídačů a byty střežili, zatímco Pedro vlezl do baráku otroků a pomalu je budil. Ti ubožáci vůbec nechápali, co se to děje – mnozí z nich byli v zajetí již řadu let a za celou tu dobu se tady neobjevil nikdo z civilizovaného světa. Nedokázali ani pochopit, kdo Pedro je, zdál se jim pro svou nahotu, spoustu zbraní a divoký vzhled nějakým pouštním démonem. Jenom strach zabránil jejich hlučným projevům radosti z nově nabyté svobody.

Plachetnice dojížděly k továrně. Roger a šest kluků obsadilo všechna okna ubytovny, do níž Cheywonnah vpadl dveřmi a rozsvítil světlo. Když se rozespalí strážci pořádku probudili, hleděli do neuvěřitelné spousty tmavých hlavní, ochotných zasypat je olovem v případě, že jen některý z nich projeví chuť sáhnout po zbrani. Ty zbraně už byly ostatně majetkem útočníků. Pochopili to kromobyčejně rychle – byli bezodkladně spoutáni a uzavřeni do kobky vězení, kterou čas od času plnili neposlušnými otroky. Byla sice pro těch dvacet mužů trochu malá, ale komu to vadilo?

Také vedoucí pracovníci továrny, byvše vzbuzeni, nesnažili se nijak bránit. Dá se říct, že projevovali ještě větší strach než jejich pohůnci. Bez nejmenších protestů si dali nasadit pouta a zavřít do sklepení budovy. Zůstalo tu jako stráž deset kluků, částečně aby hlídali zajatce, částečně aby bránili osvobozeným otrokům vyřídit s nimi svoje účty dřív, než nad těmi darebáky vyjde slunce.

První část akce byla skončena přímo vzorově, bez nejmenších ztrát, bez zranění a dokonce i bez zbytečného krveprolití. Na konto mrtvých byli připsáni zatím jen dva nešťastní hlídači.

Plachetnice i automobily se s novou chutí a odvahou vydaly k plantážím. V mlhavém měsíčním světle vyrostly na obzoru špičky palem a neúnavně se točící větrníky. Jak se pozvolna celá rozlehlá oáza nořila ze tmy, zkoumali ji náčelníci co nejbystřeji, ale nešířili se nijak o výsledcích svého pozorování. Teprve když měli plantáže jasně na očích, řekl Roger: „Mám za to, že se tam nic nehýbe. Snad taky spí...“

„Ne,“ řekl Quiroqa, „Já vidím oheň! Hoří blízko nejbližší strážní věže. Teď se tam kmitl nějaký stín...“

Roger a Pedro vzali na pomoc dalekohledy, Cheywonnah mohl použít jen svoje vlastní oči, zvyklé na stepní dálky.

„Něco tam bliká. Snad je to jenom lampa...“

„Ne, je to oheň,“ řekl Quiroqa pevně, „Hořící, pravý oheň. Lampa nedává takový jas. Kolem budou jistě lidé – a nespí!“

„Nahoře na věžích jsou hlídky,“ řekl Cheywonnah, „Není možné, aby všichni spali. Jistě hlídají. A pak už o nás vědí...“

„Zkusíme to. Budeme se muset smířit s tím, že budem bojovat.“

„Ne, že by mi to vadilo!“ prskl Quiroqa.

Cheywonnah se vyklonil přes okraj plachetnice a signalizoval něco rukama dalším za sebou. Kluci viděli, jak ostatní lodě zmírnily rychlost a poměrně rychle zůstávaly zpět.

„Už párkrát jsme jeli kolem. Vždycky za náma vyjelo to... auto s pronásledovateli. Ujeli jsme. Tentokrát, když to udělají, nebudeme mít dobrý vítr a nebudeme moct utíkat! Připravte se!“

Plachetnice se blížila stále víc k plantážím. Také Roger již zaznamenal svým dalekohledem pohyb okolo ohně a nebylo pochyb, že lidé už vědí o návštěvnících a brzy se za nimi pustí. Pedro tiše vydával rozkazy. Ve chvíli střetnutí si všichni lehnou za okraj lodi, aby byli vidět maximálně čtyři stepňáci. Teprve až lidé zaútočí, překvapí je posádka svým počtem.

Podle Cheywonnahových pokynů projeli po velikém oblouku podél okraje oázy, přičemž se dost přiblížili. Kluci viděli, že hlídky v oáze je zpozorovaly a okolo ohně zavládl zmatek. Z jedné z věží zaštěkal kulomet, ale stepňáci už věděli, že je v noci a na tuto vzdálenost může jen těžko zasáhnout. Cheywonnah dal obrátit plachetnici směrem od oázy a postavil ji téměř do protisměru k větru – loď tedy sice prchala, ale bylo nad slunce jasnější, že nebude těžké ji dostihnout.

„Jedou!“ hlásil Quiroqa, „Osm chlapů v džípu!“

Všichni zaslechli vrčení motoru, které se k nim blížilo. Pedro vyhlédl přes okraj a viděl, že je to otevřený džíp bez střechy, podobný policejním, s lavičkami obrácenými ven, na nichž seděli strážci. Zdálo se, že nemají v rukou pušky, spíš lasa nebo jiné odchytové zařízení tohoto druhu. Zřejmě chtěli posádku ochromené plachetnice použít jako otroky. Tomu také nasvědčovala okolnost, že stříleli jen sporadicky a do vzduchu.

Loď jela čím dál pomaleji a auto ji dohánělo. Řidič dobře rozuměl honu na stepňáky, tak vjel plachetnici obloukem do cesty a přinutil ji uhnout přímo do protisměru k větru. Ve dřevě to strašlivě zapraskalo, jedno z ráhen se s třeskem zlomilo a spadlo i s plachtovím dolů. Že to zavinil Cheywonnah škubnutím lana, muži nevěděli. Teď se plachetnice úplně zastavila – Cheywonnah, Pedro a Roger vyskočili a snažili se uprchnout.

To už automobil dojížděl, chlapi vyskakovali přímo za jízdy a hnali se s hrozivými výkřiky ke klukům. Každý z nich měl laso, jeden je ve vhodné chvíli vrhl po Rogerovi, který nebyl zvyklý běžet bos po jemném písku a uklouzl.

Pak se stalo mnoho věcí najednou a těžko kdo stačil všechno registrovat. Laso padlo Rogerovi kolem krku a strhlo ho k zemi. Současně Cheywonnah tesákem uťal smyčku od zbytku, jeden ze stepňáků laso chytil a škubnutím povalil na zem muže z oázy. Pedro se otočil, vymrštil se a skočil bosými chodidly jednomu muži přímo do obličeje. Velitel vytáhl revolver a namířil na Cheywonnaha, který na něj zaútočil tesákem – vzápětí se za ním kmitl temný stín a na hrdle se mu sevřely tesáky knížete Quiroqy. Chlapi pochopili, že nepřátel je víc, obrátili se a pokusili se doběhnout k autu, kde většina nechala střelné zbraně. Ale kluci uměli běhat mnohem lépe – a zasvištělo několik šurikenů, které většinou zasáhly cíl. Quiroqa, pružný jako z gumy, pustil velitele a několika skoky se ocitl před muži – vyskočil autu na střechu, postavil se do bojové pózy a uvítal je dunivým zařváním. Bandité samozřejmě nevěděli, s kým mají tu čest, ale stačil jim hrůzostrašný vzhled mohutné šelmy, aby jim zašla chuť bojovat. Kluci je obklopili a došlo k úporné a surové rvačce, v níž obě strany použily všech prostředků. Několik kluků bylo pobodáno jejich noži a jeden dokonce zaplatil ne dost rychlý úder životem. Ale nakonec leželo na písku sedm svázaných balíků a velitel, který už mohl povídat o Quiroqových zubech jen v pekle.

„Měli bychom je zabít!“ mručel Cheywonnah, olizuje si krev z lehké rány na předloktí, „Vraždili naše bratry! Chtěli z nás udělat otroky!“

„Myslíš, bratře, že smrt je dostačující trest?“ ptal se Roger, „Budou teď otroky tebe a tvých stepňáků!“

„Správně,“ řekl Pedro, „Ať pracují tak, jako jejich zajatci: od slunka do slunka, úmorně, bez pořádného jídla. Aby poznali, co to znamená! Celý život práce, to je jediný trest!“

„Qiíí-há!“ kníkl kníže Quiroqa, „A o nás jaguárech se bude povídat, že jsme krutí! A co vy lidé, ha?“

„Nežvaňte!“ řekl Cheywonnah, „Musíme do útoku! Vypadá to, že se jim to tady nějak nelíbí – snad vidí, jak to dopadlo!“

„Lidé nic nevidí! V noci jsou slepí...“

„V každém případě musíme zaútočit,“ řekl Pedro, „Co je s ostatními loděmi?“

„Dal jsem rozkaz obklíčit celou plantáž. Objíždějí na všechny strany...“

„To byl chytrý nápad! Teď je pozornost upoutaná na nás a jinde nic netuší! Jak kluci poznají, že mají útočit?“ řekl Roger.

„Podle střelby! Začínat budeme my...“

Pedro se ohlédl po plachetnici. „Vezmeme loď do vleku za džíp. Ten kousek to utáhne. Vezmem si klobouky a košile a pojedem na džípu, snad nás budou považovat za svoje...“

„Určitě, stepňáci neumějí řídit auto. Tak rychle, zapřahat!“

Quiroqa při práci nemohl nijak moc pomoci, zůstal sedět na střeše kabiny a pozoroval plantáže. „Sbíhá se tam hodně lidí, a ti všichni hledí sem a moc mávají rukama! Začíná mě to bavit!“

„Spíš ti jde o kůži! Radši se schovej – budou na nás všichni koukat a kluci budou mít lehčí práci!“

Roger uměl nejlíp ze všech řídit auto, narazil si klobouk, sedl za volant a túroval motor. Vedle něj se usadil Pedro, knížete Quiroqu nacpali za Rogerovu sedačku. Několik kluků si sedlo na lavičky, jiní obsadili plachetnici, jako by bandité loď dobyli.

„Ta banda ještě v životě neviděla pouštní plachetnici! Budou čumět jako paka a zapomenou na všecko... aspoň doufám...“

Vyjeli. Když chlapi v oáze spatřili, že džíp vleče za sebou ochromené stepňácké plavidlo, zařvali sborově nadšením a někteří se rozběhli naproti. A čuměli jako paka a zapomněli na všechno.

„Tak bacha! Připravte si bouchačky – a do nich!“

Už k nim zaznívaly nadšené výkřiky banditů, kteří obdivovali stepňáckou plachetnici. K jejich cti je třeba říct, že se jim vesměs líbila a měli o ní vysoké mínění. Oni sami by se zřejmě neodvážili pustit se na tak chatrné konstrukci, poháněné jen neustávajícím větrem, do suchopárné stepi měnící se mnohde v úplnou poušť. Přestože byli bandité pány této pustiny, báli se jí víc než stepňáci, které si ve své pýše určili za otroky.

Když se kluci přiblížili ke skupině, která je očekávala, na pět metrů a mohli už rozeznat jejich hrubé, odporné tváře, teď ovšem rozšklebené radostí, povšiml si jeden, že s posádkou džípu něco neklape. Pedro viděl, jak se v jeho obličeji objevilo znepokojení, muž svraštil čelo a zahleděl se lépe na džíp. Jeho oči se setkaly s Pedrovýma a on v jediném okamžiku pochopil, že je to nepřítel. Pootočil se ke svým kamarádům a chtěl vykřiknout, upozornit je – ale Pedro mu v té chvíli zasekl do čela šuriken. Další muž zachroptěl a klesl k zemi, zasažen Cheywonnahovou ozdobou do vlasů. Pak začali současně střílet všichni kluci, a ti muži s bolestnými a překvapenými výkřiky klesali jeden po druhém do chladného písku. Jenom dva se dostali ke zbraním včas, ale žádný z nich nedokázal přesně zasáhnout.

V oáze nastala chvíle tichého překvapení a hrůzy. Ale to už jeden z kluků přeťal vlečné lano plachetnice, Roger přidal plyn a džíp se řítil na oázu. Pedro vzal samopal, který mu doposud ležel na kolenou, ukořistěný původním majitelům džípu, a bez ustání kropil okraj oázy ve směru jejich cesty krátkými dávkami. Muži, kteří tam byli, zděšeně prchali, ale na jejich místa přibíhali zevnitř oázy noví. Střelec na nejbližší věži otočil kulomet a pokusil se střílet po džípu. Někdo pozvedl pušku a pokud to šlo při nadskakování vozu, zamířil. Pak stiskl spoušť, ozval se výkřik a kulomet zmlkl.

Pedro se ohlédl – viděl, že stepňáci opět vztyčili ráhno na plachetnici a že se loď rychle a poslušně rozjela za džípem. I odtamtud se objevovaly slabé záblesky výstřelů. To už džíp vletěl mezi první palmy, a téměř současně zapadl jednou stranou oběma koly do zavodňovacího kanálu. Druhá dvě se mu počala bez užitku točit ve vzduchu. Někteří kluci seskočili včas, jiní byli vymrštěni ze svých míst a spadli mezi trnité keře. A do toho se ozval chechtot a křik nepřátel: „Na ně! Bijte je, všiváky!“

„Ve jménu císaře!“ zařval Roger Monroes, „Tady je státní policie! Muži z Vnitřního světa, za mnou...“

Toto zvolání mělo ten účinek, že muži z oázy ustali v útoku a radši zalehli za nejbližší stromy. Pedro a někteří další kluci zahájili palbu a chlapi jim odpovídali.

To už se na bojišti objevila pouštní plachetnice. Cheywonnah měl dosti rozumu, aby nenásledoval džíp mezi stromy, ale zůstal na volnu a jeho bojovníci za jízdy zasypali nepřátele smrští šípů a kulek. To, spolu s majestátním zjevem lodi, způsobilo, že pár nepřítelových mužů vyděšeně zařvalo a dalo se na útěk.

„Utíkají!“ zakničel Quiroqa, „Za nimi!“

V rozrušení zapomněl, že nevelí své jízdě, ale neporovnatelně méně obratným a zkušeným lidem, a vletěl sám jako puma mezi nepřátele. Nebyli to úplní zbabělci, ale bylo jim proti mysli dát se zabít rozzuřenou skvrnitou šelmou a tak mu s křikem prchali z cesty. Quiroqa proletěl mezi nimi a zmizel ve tmě.

Teprve teď si někdo uvědomil, co to letělo. „Za ním! Čtyři chlapi a koukejte ho dostat! Je to jaguár, vtělenej ďábel!“

Čtyři muži se rozběhli do tmy za Quiroqou, ostatní pokračovali v palbě na útočníky, kteří jim odpovídali. Bandité měli většinou samopaly a pistole nejrůznější výroby, kluci si libovali hlavně v puškách s dlouhými hlavněmi, které daleko nesly a velice přesně zasahovaly. Zdálo se, že v tomto boji jsou tyto ručnice mnohem účinnější než samopaly, chrlící zbytečně olovo po kilech a zasahující většinou čirou náhodou.

Cheywonnahova loď někde zmizela a Pedro byl se svými bojovníky a Rogerem sám. Ke všemu ještě dva z nich padli, takže zbylo jen pět bojeschopných proti více než třem desítkám banditů. Pedro dal pokyn, aby přestali střílet a pokusil se zaslechnout, co se děje na ostatních místech plantáží. A skutečně, zaslechl vzdálené výstřely i odtamtud. Věděl, že i ostatní to slyší – jenom bandité nemohli slyšet nic, ať už pro vlastní neschopnost nebo pro rachot svých samopalů.

Quiroqa zatím zmizel ve tmě plantáže. Jednotlivá nevelká pole opiového máku byla kolem dokola ohraničena křovinami, patrně pro udržení vláhy, neboť podél křovin vedly zavodňovací kanály, do nichž čerpaly vodu neúnavné větrníky. Tyto křoviny se výborně hodily k procházce pro takovou šelmu. Proplétal se pod nimi jako lasička a jen se občas spokojeně ohlížel dozadu, kde lomozili a hlučeli jeho čtyři pronásledovatelé. Po sluchu poznal jejich počet a trochu se urazil, že si jej nepřátelé cení tak málo. Ale přesto prchal dál, dokud se nedostal k malému palmovému hájku, kde byly hned čtyři větrníky. Tady se zastavil a těšil se, jak se s těmi lotry vypořádá.

Napřed se zdálo, že chlapi ztratili stopu nadobro, neboť se někde hlasitě dohadovali, kam se asi tak mohl jaguár ztratit a jak proti němu dále postupovat. Quiroqa zatím vylezl na jednu z palem, jejíž trochu nakloněný kmen k tomu byl nejvíce vhodný. Tam se usadil a čekal. Neměl žádnou zbraň, ale byl zvyklý zápasit beze zbraně, měl nádherné bílé tesáky a na všech čtyřech tlapkách ostré drápy. Muži měli sice pušky a samopaly, ale takové hračky přece nedokážou zastrašit knížete jaguárů – uznejte! Konečně došli až sem a stále se dohadovali, kam se poděl.

„Nejlíp bude nechat ho, ať ho vezme čert!“ řekl jeden vztekle a opřel se o strom, „Copak je rozumný chytat ve tmě potvoru, která vidí i v noci?“

„Když ho nedostanem, utrhne nám šéf obě uši! Musíme ho chytit! A říkám ti, že běžel k barákům, nikam jinam nemoh!“

„Nemůže vědět, kde ty baráky jsou!“

Vtom někdo ukázal rukou do křoví: „Tam! Tam se to pohnulo!“

Ten nejbližší namířil samopal a nasypal do křoví plnou dávku. Ostatní tři se nedali zahanbit a práskli si také; až do chvíle, kdy si Quiroqa pohodlně vybral skok, náhle jednomu skočil na záda, úderem tlapy mu přerazil vaz a zmizel v křoví dřív, než po něm ti ostatní stačili otočit své řehtačky. Nad hlavou mu sice zasvištěly kulky, ale to už zapadl do toho nejpichlavějšího křoví a jeho krásný skvrnitý kožich takřka splynul se zemí.

Muži se rozběhli za ním. „Prokletá bestie! Šplhá to i po stromech! Kdo by to řekl, že taková veliká kočka dokáže...“

„Nežvaň a koukej, debile!“ zakřikl ho jiný. Ten šel s hlavou zvednutou k nebi, koukal do korun stromů a zřejmě se snažil objevit Quiroqu na Měsíci. Druzí dva mu téměř utekli, než se vzpamatoval a dobíhal je. Jenže v půli cesty se zastavil a hleděl na podezřelý strom opodál, tváře se nesmírně bojechtivě.

„Hledáš něco?“ zakňoural za ním kníže Quiroqa.

Muž se zprudka ohlédl a spatřil strašlivou šelmu na zemi, pět kroků od sebe. Vyjekl strachy, pokusil se otočit na něj hlaveň své zbraně, ale jaguár skočil a v příští vteřině mu bílými tesáky stiskl hrdlo. Muž strašlivě zařval, ale než k němu doběhli zbývající dva, byl již mrtev a jaguár opět zmizel v plantáži.

„K čertu, Macu, tohle už opravdu nevypadá na velkou zábavu! Bylo by asi dobře nechat pýchu bokem a vrátit se k šéfovi! Až zlikvidujem ty kluky, musíme pročesat plantáž s pochodněma... nebo počkat, až se rozední!“

Mac jen něco nezřetelného bručel a cpal do samopalu zásobník.

„Mám dojem, že tady loví on nás a ne my jeho!“ naléhal jeho druh, „Zabije nás taky, Macu, uvidíš...“

„Nesmysl,“ zabručel Mac konečně, „Jen ať se ukáže, já už mu...“

Quiroqa byl od něj tři metry. Mac byl obrácen zády k němu, stále ještě manipuloval se svým samopalem. Jaguár vyskočil a velikým elegantním obloukem se dostal na jeho záda. Mac se pokusil ho shodit, ale drápy předních tlap se mu zaryly do ramen a současně se mu zasekly do krku zuby.

Čtvrtý muž zařval a aniž si vzpomněl na samopal, prchal pryč. Quiroqa musel počkat, než v Macovi zanikne poslední jiskřička života, teprve pak se rozběhl za ním. Dostihl ho až po padesáti metrech, a ve chvíli, kdy jej dostihl, zmlklo mužovo srdcervoucí ječení v jediném okamžiku...

Potom se kníže Quiroqa postavil na svou poslední oběť, pečlivě si olízal rty a bělostnou náprsenku, potřásl vítězoslavně krásnou hlavou a rozběhl se dál do nitra plantáže, tam kde tušil baráky, k nimž ho nechtěli pustit. Nevěděl, co tam je, ale ti chlapi ho tam nechtěli, a to mu stačilo.

Za chvíli se dostal k ohradě a když se k ní přiblížil, ozval se z ní zoufalý kvikot prasat, cítících šelmu. Kníže měl rád čerstvé vepřové, ale teď byl ve válce, takže se odtamtud vzdálil co nejrychleji. K další ohradě se přibližoval opatrněji a zjistil, že jsou v ní koně a nějaký hovězí dobytek. Opodál byla třetí ohrada a uprostřed ní pět dlouhých baráků. Okolo chodil dlouhými kroky strážný se samopalem, vyděšený už dopředu. Quiroqa využil chvíle, kdy byl k němu otočen zády a plavně přeskočil ohradu, aby se schoval za jeden roh baráku. Pak stačilo jen počkat, až se strážný na pochodu dostane až k němu, a skočit. Muž sice zařval, když ho Quiroqa rdousil, ale vzhledem k boji, který zuřil na všech stranách, si toho nikdo nevšiml.

Zato uvnitř v barácích zaslechl nějaké hlasy. Napadlo mu, že to zřejmě budou místnosti pro otroky, o nichž slyšel. Prohlédl dveře do prvního domku a zjistil, že jsou pobity ocelovými pláty, jež by asi těžko tlapami prorazil. Pak obhlédl stěny a seznal, že také ty jsou dosti bytelné, vyrobené z cihel a kamene a dobré tvrdé malty. Nakonec zkusil, nemohl-li by se podhrabat a objevil, že základy jsou opatřeny betonem.

Quiroqa chvíli přemýšlel. Takovýto pevnostní způsob stavby se v lidských sídlištích většinou nevyskytoval, a jak dobývat stavby podobné jeho sídlu v Orlím hnízdě, nevěděl. Nakonec se rozhodl prozkoumat střechu a vyšplhal tedy s menšími obtížemi nahoru. Udělal zkusmo několik kroků sem tam, uklouzla mu jedna tlapka a jak se snažil zachytit, vytrhl nechtěně ze střechy jednu tašku, která spadla dolů a rozbila se.

Dole se opět ozval nějaký šum a nakonec odtamtud někdo zavolal něco v cizí řeči. Quiroqa přitiskl hlavu k otvoru: „Nerozumím! A mluv tišeji!“

Viděl, jak se k němu rychle a tiše přiblížila lidská postava. Quiroqa byl sice vysoko nad ním, ale viděl i potmě, že je to ještě mladý chlapec. „Ty tam – chceš se dostat dovnitř?“

„Ano! Kudy mám jít?“

„Třetí trám od kraje je prasklý. Dokážeš tam udělat díru?“

„Ovšem!“ Quiroqa se několika skoky dostal k okraji. Tam poznal, že neví, kde je který trám, přiběhl tedy zpět: „Zaťukej na něj! Poznám, který to je...“

Plížil se po střeše, dokud se nedostal na místo, kde znělo ťukání. Tam pečlivě ohledal místo tlapou, připravil se, zprudka vyskočil a všemi tlapami současně co nejmocněji udeřil do toho místa. Ozvalo se mohutné zapraskání. Quiroqa to opakoval ještě jednou a tentokrát se vylomilo několik dalších tašek a s rachotem sjížděly po střeše dolů. Vyskočil do třetice a proletěl roztříštěnou střechou přímo do domku.

Při pádu zatáhl drápy, aby náhodou někomu neublížil, ale nebylo to třeba, otroci místo předem uvolnili. Quiroqa viděl, že stojí okolo stěn a zaslechl, že několik jich vykřiklo leknutím, když ho viděli. Kluk, který jej upozornil, stál nejblíž, ale úlekem ucouvl a v jeho obličeji se objevila posvátná hrůza, jako kdyby jaguára ještě v životě neviděl. „Ach! Skvrnitý Reort! Kdo jsi?“

„Quiroqa, jaguár. A ty?“

„Taycamma. Ale ty... co je jaguár?“

Quiroqa si pomyslel, že kluk je asi pěkně natvrdlý, když to na něm hned nepoznal. Zakládal si na tom, že jej všichni znali a obávali se ho. „Radši mi řekni, jak osvobodit všechny ostatní!“ řekl, švihaje nervózně oháňkou.

„To nech nám! Ty, jaguáre Quiroqo, je třeba zabít vládce plantáží! Velitele – víš?“

„Ovšem, to není nic zvláštního. Jak?“

„Obsadit hlavní budovu. Zabít Bronbyho a ty ostatní...“

Quiroqa na to neřekl nic. Zprudka vyskočil, zachytil se o okraj otvoru ve střeše a vytáhl se ven. „Vyskoč, chytím tě!“

Taycamma se sice jaguára trochu bál, neboť takovou šelmu nikdy neviděl, ale důvěřoval mu. Vyskočil a pevná tlapa jej zachytila měkkými polštářky za ruku a pomohla mu vylézt.

„Tam v přístěnku jsou krumpáče, bidla a tak. Podáme jim to!“

Taycamma seskočil pružně se střechy a Quiroqa přes něj, ještě o kus dál. Přístěnek byl zamčen, ale byl ze dřeva a stačil jediný úder jaguárovy tlapy, aby prorazil dveře a rozbil je na kusy. Vzali několik krumpáčů, sekery a dlouhá bidla a všechno dopravili k domku, z jehož otvoru už lezl jakýsi starší chlapík, který se vzápětí ujal osvobozovacích prací.

Taycamma přeběhl k dalším domkům a křičel na jejich obyvatele, aby se připravili k odchodu. Než jim vysvětlil, že se konají přípravy na jejich osvobození, počali už ukrytou sekyrou roztloukat zeď a zakrátko se dostali ven.

Taycamma se kupodivu vůbec nezajímal, kde se tu osvoboditelé vzali. Vysvětlil bleskurychle Quiroqovi zařízení tábora, pak povolal několik dalších mladých kluků, stepňáků i Arminů, a spolu s jaguárem je vedl směrem k největšímu palmovému hájku, kde se nacházelo centrální velitelství. Již zdálky viděli osvětlená okna a dvě hlídky, přecházející nervózně před vchodem.

„Jednoho dostanu,“ slíbil Quiroqa, „Ale chodí proti sobě. Někdo z vás musí podržet druhého, než budu s tím prvním hotov!“

„Já.“ řekl samozřejmě Taycamma.

Quiroqa pokývl hlavou a počal se bez meškání plížit k jednomu konci trasy obchůzky, Taycamma k druhému. Jaguár se po očku ohlížel po svém druhovi a zjistil, že stepňák jede po trávě jako had a zastavuje se v pravý okamžik, když se strážný dívá právě tím směrem. Proto byl jaguár velmi spokojen, když se dostal k cíli, skrčil se za ozdobný keř a čekal.

Strážný docházel k němu, ale Quiroqa se díval spíše na druhou stranu trasy, kde se chlap právě otočil a vyrazil naproti svému druhovi. V té chvíli prolétlo vzduchem štíhlé stepňákovo tělo, silné ruce uchopily muže za krk a počaly jej rdousit. Muž na Quiroqově straně to spatřil během svého obratu, ale než mohl cokoliv udělat, dopadl mu jaguár na záda a překousl mu vaz, přičemž tlapkou bránil ničemovi vykřiknout na poplach. Potom běžel na pomoc Taycammovi, ale zjistil, že jeho oběť se už nehýbe – stepňák svou strašnou silou ničemu uškrtil.

Vzbouření otroci doběhli ke vchodu a pootevřeli dveře. Věděli, že je tam hala, z níž vedou dveře do bazénu na jedné a strážnice na druhé straně. Taycamma a jeden otrok byli sice ozbrojeni samopaly strážných, přesto soudili, že by se s patnácti muži hlídky, obvykle tvořícími stráž, těžko vypořádávali. Tentokrát tu však bylo prázdno, páni plantáže byli zřejmě nuceni nasadit do boje všechny rezervy.

Otroci vběhli do haly a Taycamma s Quiroqou se rozběhli po středním schodišti nahoru, kde se nacházela kancelář inženýra Bronbyho, ředitele výroby. Právě ve chvíli, kdy se k ní dostali, vyběhl z ní muž v letecké kombinéze a chtěl běžet dolů. Taycamma a dva z jeho bojovníků se na něj vmžiku vrhli, zkroutili mu ruce a svázali mu je vlastním opaskem. Do úst mu vstrčili roubík a pistoli na boku okamžitě odebrali.

„Dole v přístěnku je vrtulník,“ vysvětlil Taycamma Quiroqovi a znalecky doplnil: „Takový létající brouk s vrtulí nahoře...“

„Já vím, co je vrtulník!“ řekl Quiroqa uraženě.

Přistoupili ke dveřím.

„Zadržet!“ řval tam nějaký chlap jako na lesy, zřejmě do vysílačky, „Bezpodmínečně zadržet! Nežvaňte mi, že kolem plantáže krouží dvacet plachetnic s tisícem vojáků! V celý stepi není tisíc lidí, nelži mi, Harry! Zadržíš je a basta, jinak zadržím já tvoji vejplatu, jasný?“

Pak se ozvalo cvaknutí, jako by přepojil na příjem.

„To je beznadějný,“ řekl někdo, „Volej Velkýho šéfa!“

„Na toho jsem tak zrovna zvědavej! Vrtulník nás unese čtyři i s pilotem! Charlie, dělej, prosím tě...“

„Teď!“ Taycamma rozrazil dveře a vletěl dovnitř s napřaženým samopalem. Za ním vpadl Quiroqa, přeletěl dvěma skoky celou místnost a usadil se na skříni. Pak vpadli další otroci, všichni připraveni zaútočit na překvapené muže.

„Ruce nahoru!“ řval Taycamma.

V místnosti byli čtyři muži. U velkého trezoru chlapík zvaný Charlie pilně nakládal zlaté cihly do velikého kufru, u stolu stál vousatý chlap v tropické přílbě a s doutníkem mezi zuby a u vysílačky seděl hubený chlapík s tváří pořezanou ze šavlových soubojů. Čtvrtý byl mladíček s téměř arminsky načesanými vlasy, který stál opřen o stěnu a nervózně kouřil cigaretu. Do holínky měl zastrčen dlouhý karabáč z hroší kůže.

Ve chvíli, kdy vzbouřenci vpadli dovnitř, vytřeštili na ně všichni oči jako na zjevení. Nejvíc hrůzy nevyvolaly samopaly Taycammovy družiny, ale strašný zjev knížete Quiroqy. Vousáčovi vypadl doutník z huby, Charlie se zarazil uprostřed pohybu a mladíček se viditelně rozklepal strachy. Muž od vysílačky vyskočil a ze rtů mu vyklouzlo: „Gott im Himmel! Herzog Quiroqa!“

„Jawohl!“ odvětil jaguár poněkud horší němčinou, „Ich bin Ihre Hohzeit Herzog von Quiroqa – Herr Eberhart Winkler!“

Chlapík se neodvážil sáhnout po pistoli, ač se mu houpala na boku. Teprve když mu ji Taycamma sebral, pokusil se bránit, ale mladý náčelník jej udeřil pažbou do lebky a Eberhart Winkler se složil na zem jako pravítko. Taky ostatní se dali odzbrojit bez velkých protestů.

„Ty znáš toho muže?“ ptal se Taycamma jaguára.

„Vím, že se jmenuje Eberhart Winkler a je Němec. Pokoušel se schovat u nás, protože jej lidé honí za nějaké staré věci. Což mne sice nezajímá, ale než jsem ho vyhnal ze svého území, ukradl nám dvanáct krav a prodal je Aurrgharrským tygrům jako svoje. Že je to pravda, ty darebáku?“

„Ja... je to pravda, ale... milost, kníže! Já to tak nemyslel, jsme přeci přátelé...“

„Já jsem ti přece odpustil,“ řekl Quiroqa laskavě, „Vydám tě Monroesovi, ať s tebou naloží, jak chce. My jsme milostiví...“

Winklerova tvář znatelně pobledla.

Taycamma zatím přistoupil k mladíkovi u zdi. „My spolu máme nějaký účet, zlatíčko! Ano, mluvím k tobě, slečno Scharpová nebo možná paní Winklerová! Tohle je totiž žena, kníže, největší mrcha, jakou znám! Pamatuješ se ještě, jak jsi mne dala zbičovat, než jsem začal pracovat?“

Slečna Scharpová ulekaně těkala očima z jednoho na druhého. Největší strach měla z Quiroqy, ale ani kluci jí nebyli po chuti.

„Nemýlíš se? Tohle je skutečně žena?“

Taycamma místo odpovědi uchopil slečnu Scharpovou za límec a rázně z ní strhl košili. Zaječela a zkusila se přikrýt.

„Už věříš?“

V té chvíli se mezi dveřmi objevil muž, kulhající na jednu nohu, s hlavou potřísněnou krví z rány na spánku. „Konec! Prorazili.. jdou za mnou...“

„My víme.“ řekl jeden z otroků klidně.

Chlap si teprve teď uvědomil, kdo je vlastně pánem v domě. Ale zdálo se, že ho to nijak nevzrušuje – svalil se vyčerpaně na židli u dveří a těžce oddechoval.

„Jak to tam vypadá?“ ptal se kníže Quiroqa.

„Otroci nám vpadli do zad! Byla to strašná řež. Bojoval jsem v cizinecký legii, ale takovej masakr jsem ještě nezažil. I kdyby to dopadlo jinak, tak to zabalím a dám se na něco jinýho...“

„Dáme ti možnost.“ slíbil někdo z otroků.

„Čert vás vem.“ zachroptěl strážce, svezl se na podlahu a okamžitě omdlel.

Taycamma poslal několik otroků naproti osvoboditelům, aby je přivedli na velitelství. Sám nespouštěl z oka vězně, ačkoliv byli dobře spoutáni a hlídal je také kníže Quiroqa. Tak setrvali, dokud se neobjevil Santanueva a Roger – Pedra škrábla kulka na pleci a narazil si koleno při pádu, takže trochu kulhal, Roger byl nezraněn.

„Můj bratře,“ vydechl Taycamma, když uviděl Pedra, „Přece jen ty? Čekal jsem tě po celou dobu, co jsem byl v otroctví – věděl jsem, že Cheywonnah tě přivede...“

„Cheywonnah se stará o zajatce. Na čtyřicet se jich radši vzdalo, možná, že někde ještě nějací další. Kolik těch lumpů tady vlastně bylo? Já bych řekl celý městečko...“

„Stopadesát strážných, na pět set otroků. Dřív tu bejvalo míň stráží, ale asi tak před dvěma měsíci se najednou začali všichni stahovat sem...“

„To souhlasí. To jsme je hnali svinským krokem z Iron-city. Kdo jsou tihle?“

„Mám takový dojem, že se známe,“ řekl Roger Monroes, „Když byl ještě táta ministrem, čítal jsem si tu a tam v zatykačích a na něco se pamatuju. Tohle je například Eberhart Winkler, obersturmbannführer SS a válečný zločinec, kterýho hledá taky Interpol. Nebo tadyhle paní Elisabeth Weissová alias Scharpová, nebo – pardon, MUDr. Weissová, že? Šéflékařka koncentračního tábora, tuším to byl Mauthausen nebo Ravensbrück. Každopádně to byla pilná pomocnice jisté paní doktorky Ilsy Kochové. A tady máme jiného výtečníka, „doktora“ Williamse, původně kasaře, později podvodníka všeho druhu a nakonec, hleďme, odborníka na drogy. Jmenujete se William Smith nebo nějak jinak, pane? Ono to bude už asi stejně jedno, viset budete tak jako tak. A tenhle čtvrtý výtečník je Charlie Navarra alias Speranza nebo... ano, Estéban Díaz de Labrón. Ale ty asi budeš spíš Ital než Španěl, viď? No, policie si na vás smlsne, ať jste kdo jste...“

„Okamžik,“ řekl Taycamma, „Ti čtyři nepatří policii. Ti patří mně! S ostatními si dělejte, co se vám líbí – ale tyhle ničemy si nechám pro sebe...“

Errata:

30.05.2021 11:46