Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Řekl jsem sice Aflargeovi, aby šel zamykat se mnou, ale tygr jako ostatní hořel bojechtivostí a běžel radši zajišťovat obranu hradeb zámku. Ty hradby jsou ve skutečnosti jen zeď, zubatá a s dvěma věžemi, víceméně pro ozdobu. Mimo to je v ní široká brána, která se dá zavřít mřížovými vraty, což není proti kulkám ta nejlepší obrana. Ale to byla Mikova starost a já šel do své kanceláře vyzvednout si klíče.

Otevřel jsem a chtěl vstoupit, jenže v té chvíli mne nějaké ruce zprudka vtáhly dovnitř a dveře se za mnou zabouchly. Byli to dva muži v civilu, jeden s křivým nosem, druhý s jizvou na tváři. Třetí, černoch, právě zamykal dveře a čtvrtý v policejní uniformě stál u mého trezoru a beznadějně se snažil dostat dovnitř. Když mne vtáhli a sebrali mi z kapsy revolver, otočil se a řekl:

„A hele, starej skleróza se přišel na nás podívat! No tak pěkně vítáme, kamaráde, právě tebe potřebujem...“

„Jestli to nevíš, tak Alwin už je v lapáku,“ upozornil jsem ho, „Uděláte nejlíp, když se zmehnete, dokud to jde...“

„Děkujeme pěkně za radu!“ řekl křivonosý.

„Ale napřed nám pěkně votevřeš trezor!“ řekl velitel, „Potřebujeme tvoje klíčky, víš? Ony by se nám mohly hodit...“

„A takhle šibenička by se ti nehodila? Vypadáte na ni pěkně zralí, mládeži! Ať mě vezme čert, jestli vás na ni nepřivedu, když hned nevypadnete...“

„Ale ale!“ řekl velitel. V té chvíli mi křivonosý zakroutil rukou, že jsem se ohnul až k zemi.

„Takhle mě nepřesvědčíte! Takhle to můžete akorát zabalit do šátečku a hodit do kanálu!“

Muž z jizvou otevřel malé pouzdro a vytáhl z něj sadu jehel. „A co když ti tohle vrazíme pod nehty? Já to už znám, to už přivedlo k rozumu řadu lidí, a jakejch...“

Napadlo mi, že s jehlami pod nehty se nedá dost dobře bojovat. Také, že ti ničemové si určitě budou rozmýšlet dělat zbytečný hluk jakoukoliv střelnou zbraní, a jiných zbraní se nebojím ani za mák. „No dobře, některý důvody jsou neodolatelný! Otevřu vám ten trezor – ale za deset tisícovek! Musím myslet na svý šťastný stáří, chlapci!“

Okamžitě mě pustili – velitel se dokonce usmál. „Tak to votevři!“

Stál po mém boku celou dobu a koukal mi do práce na zámku. Když jsem těžké dveře pootevřel, vsunul hned dovnitř ruku a zmocnil se hlavního klíče od Vládcových pokojů. Počkal jsem, až ho sevřel v dlani, pak jsem mu přirazil dveře na ruku a přerazil mu ji v zápěstí.

Strašlivě zařval, a všichni tři jeho pochopové se na mě naráz vrhli. Čekal jsem to, právě v jejich množství byla největší slabina, neboť žádný se nemohl v těsném prostoru pořádně rozmáchnout pěstí. Zjizveného jsem kopnul špičkou boty do slabin, čímž byl vyřízen. Křivonosému jsem zasadil jistý velice účinný úder karate ze strany do krku a poslal ho hlavou přímo do okenního skla. Černoch na mne šel s nožem – uchopil jsem ho za ruku a prudkým škubnutím, které se agenti učí snad ještě ve školce, mu vykloubil ruku v lokti. Černoch byl sice velký a silný, ale jinak dost zbabělec – když jsem ho takto znemožnil, počal okamžitě naříkat a svolávat panenku Marii a svou nebožku maminku na pomoc, snažil se utéci, ale v rozrušení si neuvědomil, že je zamčeno a počal do dveří tlouct zdravou rukou a kopat.

Křivonosý se pomalu sbíral. „Seš dobrej, sklerózo! Starej, ale vydržíš...“

„Pcha, mládeži! Já dokázal vymlátit celou hospodu ještě v dobách, kdy vy jste tahali dřevěnýho kačera...“

„Věřím!“ odpověděl, ale zároveň se v jeho ruce objevila rozevřená břitva. Snad ji měl schovanou v rukávu, že ji dokázal tak rychle vyjmout – a zdálo se, že ji umí i používat.

„Ty chceš mermomocí na onen svět? Nenapadlo tě, že se tě nebojím?“ zeptal jsem se ho vlídně.

Neodpověděl. S břitvou přichystanou se ke mně pomalu, centimetr po centimetru, blížil. Čekal jsem – s Enkrou jsme tuhle situaci mnohokrát procvičovali, ačkoliv většinou obráceně. Ale ještě si pamatuju, co se má v téhle věci dělat.

Náhle zaútočil, překvapivě a rychle. Stejně rychle jsem mu však srazil ruku úderem hranou dlaně do zápěstí a současně mu kopnutím podrazil nohy. Ve chvíli, kdy se kácel k zemi, udeřil jsem napjatou hranou pravačky do jeho ohryzku – s těžkým heknutím klesl, natáhl se a už se neprobral.

Zato policista se ještě rozhodl přispět troškou do mlýna. Podařilo se mu vyhrabat z pouzdra pistoli a teď ji právě zkoušel levou rukou natáhnout a vystřelit. Skočil jsem k němu a pěstí ho udeřil do zápěstí, ale byl houževnatý a pustit zbraň dobrovolně nechtěl.

„Co se dá dělat,“ politoval jsem ho, „Chtěl jsi to sám!“

Uchopil jsem jeho ruku s pistolí a vsunul ji do trezoru, načež jsem mu na ni pustil těžké dveře.

V té chvíli se ozval silný úder do dveří, pak druhý a dveře se vyvrátily dovnitř. Vpadl Aflargeo, a černoch, jakmile jej spatřil, padl okamžitě na tvář a jenom jektal zuby strachem.

„Ty vždycky přijdeš až po činu! Teď jsem tě potřeboval, ale už je po všem. Zavolej Aymarovy chlapce, ať si ty gaunery převezmou...“

„Je to špatný, Rossi! Plukovníka Aymara zabili!“

Errata:

30.05.2021 11:46