Vítej, návštěvníku!

Na londýnské letiště se Mike s Ťapkou dostavili skoro na poslední chvíli, i když celý den se chystali, ale nakonec museli ještě zařídit pár neodkladných drobností. Jako obvykle tam byl zmatek a shon, spousta lidí spěchajících sem a tam, cizí řeči a atmosféra dalekých cest.

Mike se tam setkal se ženou spíš drobné postavy, která rovněž někam spěchala. Měla světlé, už trochu prošedivělé vlasy, výrazný nos, oči jako vidiové vrtáky, tvrdá rovná ústa a energickou bradu. Už od prvního pohledu byla semetrika a taky její hlas, když se zdravili, zněl ostře a rázně, jako by komandovala regimentu. „Kam letíš?“ vyptávala se.

„Už domů – přes Ženevu, Athény a Káhiru...“

„Já letím taky domů, do Dublinu!“

„Jsem rád, že jsem tě potkal. Stejně jsem ti ještě nepoděkoval za všechnu pomoc, kterou jsi nám poskytla...“

„Jo, ty tvoje kšefty! Já bych ti zas ráda řekla, že mě ani trochu nebaví lítat po všech čertech a starat se, aby ty tvoji zpustlý syčáci dostali svoje parádní dvoustěžňový jachty a jiný věci, který si usmyslejí! Příště si to laskavě zařizuj sám!“

„Sama víš, že všechno sám nestihnu,“ omlouval se, jako když másla ukrajuje, „Moc jsi nám pomohla, skutečně jsme ti všichni vděční...“

„Jen jestli taky ty pomůžeš nám, až bude potřeba! Podle toho, co jsem slyšela, jste se k tomu moc neměli! Jak někdo nemá zrovna zlato, jsou uši pánů koordinátorů zacpaný...“

„Neboj se – tobě vyhovím vždycky!“

Rozešli se, oba spěchali. Ťapka prošla kontrolou a už je volali k nástupu do letadla. Teprve když usedli a čekali na start, zeptala se: „Kdo byla ta ženská?“

„Jill Merrowesová.“

Ťapka chvíli vzpomínala, pak řekla užasle: „Ta, co chodila s...?“

„Ano. Ta, kterou miloval Jorg Detrey.“

„To bych teda nikdy neřekla!“

„Proč? Léta jí nepřidala a tohle chování měla vždycky!“

„No... bejt jako ona, tak neutrácím za letadlo a lítám rovnou na koštěti!“

Mike se rozesmál. Chvíli oba mlčeli. Motory letadla se rozeřvaly, pak se ztišily. Rozsvítily se varovné nápisy, Jumbo Jet se chystal ke startu. Zdálo se, že Ťapka už zapomněla, ale když se dostali do vzduchu, zeptala se: „Ty jsi znal Jorga Detreye?“

„Ani moc ne. Viděl jsem ho několikrát. Matka se s ním znala velice dobře...“

„Říkají, že to byl zločinec. Je to pravda?“

„Byl to nešťastný člověk. Celý život něco hledal a nenacházel. Proto byl někdy zlý.“

„Hledal a nenacházel? Snad ne tu Jill?“

„Možná Jill, možná jenom vnitřní rovnováhu.“

„Říkají, že neměl nikoho rád.“

„Měl rád kamenné lvy. Vlastně i živé. Reorti si s ním docela rozuměli, dodnes ho nepřestali chválit. U jedné pevnosti v horách je dodneska veliká socha, kterou vytesal, když tam dělal velitele posádky...“

„Zvláštní, že ho omlouváš. Jiní o něm moc dobrého neříkají!“

„Zkonsolidoval státní hospodářství, vylepšil ekonomickou situaci země, vybudoval silný a dobře prosperující stát. Při tom sem tam někoho osolil, to je pravda. Ale to spíš ke konci kariéry.“

„Možná i na tobě se podepsal?“

„I na mně, ano. Ale to už je dávno.“

Ťapka mlčela. Až po chvíli promluvil on: „Všechno, co říkají, je pravda. Jorg Detrey byl ničema. Byl to krutý, nelítostný člověk, bez srdce a bez svědomí. Mnoha lidem ublížil. Ale ji miloval po celý svůj život a kvůli tomu, že ho odmítla zachránit, tak špatně skončil. Miloval ji tou hořkou, smutnou láskou, kterou člověk, když má štěstí, pozná jenom jednou za život. A nemá-li štěstí, nepozná ji nikdy...“

„Co je to za štěstí, mít beznadějnou lásku?“

„Mít někoho rád je krásné, i když ho nezískáš. Ve svých snech jsi stejně s ním. Nepotřebuji být se ženou, kterou jsem kdysi miloval. Stačí mi, že někde na světě je, a jsem šťastný.“

„Máš ji tolik rád?“ zeptala se opatrně.

„Už ne. Teď už jenom chci, aby byla šťastná. Věřím, že je – neboť já už bych jí nedokázal nic dát. Ani bych od ní nic nechtěl.“

Ťapka se naklonila k oknu a dívala se ven.

Když odlétali ze Ženevy, byla už noc – světla města se odrážela v Ženevském jezeře barevnými pablesky a Ťapka si je se zájmem prohlížela. Přinesli jim večeři, s chutí se najedli a pak si povídali o městech, která viděli svítit hluboko pod sebou.

„Škoda, že je noc,“ řekl Mike, „Kdybychom si vybrali jiné letadlo, mohli jsme pod sebou vidět Alpy. Je nádherné letět nad horami, zvlášť v zimě, když jsou celé zasněžené. A když svítí slunce, sníh jiskří, že skoro neudržíš oči otevřené!“

„Třeba se sem ještě někdy dostanu! A možná v zimě?“

„Proč by ne? Všechno se může stát...“

Povídali si dlouho do noci – když přistáli v Káhiře, blížila se půlnoc. Ťapka Afriku neznala vůbec, takže jí Mike vyprávěl o lecčems, co během života prošel a poznal. Dívka se o to velice zajímala.

A potom konečně usnula s hlavou na jeho rameni. A on seděl s očima zavřenýma a klidně oddechoval, jakoby také spal, ale nemohl usnout – nedokázal to. Už delší dobu si byl nucen přiznat, že se mu líbí, že ke své náhodné spolucestující pociťuje něco víc než sympatie. Nikdy by si nemyslel, že něco takového je ještě možné, v jeho věku a za téhle situace. A když se to stalo, byl tím překvapen a jaksi vyveden z míry, takže se těžko soustřeďoval na svoji práci a měl nepříjemný pocit, že se chová jako idiot.

Diskuse o Jill mu připomněla záležitosti citových vztahů, na které se celý život usiloval zapomenout. Nebylo to tak těžké – k většině žen necítil vůbec nic a vyhnout se jejich chabým nástrahám mu nedalo práci. Ale Ťapka mu připadala tak krásná, chytrá, žádoucí, jako kdyby ji někdo vymyslel speciálně pro něho. Jen s potížemi se k ní dokázal chovat jako k mladší sestřičce. Je tak mladá, má život před sebou, říkal si, Ty starý blázne, jak si můžeš myslet, že by ses jí mohl líbit? Jsou to jenom tvoje ztřeštěné představy, ta holka zítra táno vystoupí z letadla a zapomene na tebe, jako zapomíná na všechny svoje kamarády! Nic pro ni neznamenáš, jsi pro ni jen stárnoucí, mrzutý a ukecaný šéf, který ji ještě navíc zbytečně sekýruje svými výstředními nápady! Co jiného bys od ní mohl očekávat?

Ale teď v noci, když cítil její vůni a slyšel její dech, toužil sevřít v náručí to štíhlé, sportem vypracované tělo, dotknout se jejích ňader, laskat hebkou kůži. Zdálo se mu, že by třeba neodmítla, že by přijala jeho lásku a mohli by spolu zažít něco krásného a vzrušujícího, co by naplnilo jejich životy a učinilo je nádhernými a užitečnými.

Ale neudělal nic. Byl dobře vychován a nezdálo se mu vhodné objímat dívky v letadle, i když všichni už spali a světlo bylo ztlumeno, aby nerušilo.

Ráno je uvítalo arminské slunce a lidé, se kterými byli spojeni poutem přátelství.

„Pojedeš do Ironu?“ ptal se Mike.

„Potřebuješ-li, abych pro tebe něco udělala, nemusím.“

„Nebudu tady. Pojedu taky k Asthře, jen co podám šéfovi hlášení, co a jak se odehrálo ve Francii.“

„Kdy přijedeš?“

„Nevím, jak to půjde. Zítra nebo pozítří.“

„Dobře, budu tě čekat.“

Odešla se sportovním pytlem přes rameno, usmívala se a vypadala spokojeně. Díval se za ní a bylo mu líto její svěžesti, krásy a inteligence. Ale ztratil toho v životě už tolik, že si mohl dovolit ztratit i tu dívku. Ostatně, nejde ze světa. U Asthřina štábu ji znovu uvidí.

Ťapka si stopla na výpadovce první náklaďák. Dálkaři bývají k hezkým dívkám ochotní.

Mike odejel do svého bytu. Byl jako obvykle prázdný a neuklizený, ale to mu nevadilo. Připravil si magnetofon a podle svých poznámek namluvil oficiální zprávu. Potom zjistil, že má ještě dost času, takže si lehl na pohovku a usnul.

Neprobudil ho budík, ale telefon. Oznamoval mu dozorčí z paláce, že sir Lera změnil hodinu audience – namísto druhé odpolední na pět hodin. Státní záležitosti. Mike mu poděkoval, a protože byl už stejně vzhůru a byla vhodná doba, rozhodl se navštívit v nemocnici matku. S návštěvními hodinami si nemusel dělat starosti. Byl komthur.

Měl na sobě slavnostní uniformu, neboť byl objednán k audienci. Sestřičky v nemocnici na něj zíraly jako na exotické zvíře. Když vstoupil do prostranného pokoje, stará hraběnka se posadila na lůžku a usmála se ně něho tak zvesela a nadšeně, že se mu rázem zlepšila nálada.

„Ale ne... zrovna jsem si říkala, kdy tě zas uvidím!“ pronesla mladistvým hlasem, který k ní vždy patřil a který se mu na ní líbil, „A ty jako kdyby sis vzpomněl! To jsem ráda, že ses přišel podívat...“

„To víš, že jsem na tebe myslel! Ale byl jsem daleko odtud; však jsem ti poslal pár pohlednic...“

„Ano, vím! Francie, tu jsem mívala moc ráda. Víš, že jsem tam jednou, ještě před válkou, když jsem přijela a zapojila se do branže, znala jednoho člověka, který měl továrnu na výrobu likérů? Byl to takový jemný a velice inteligentní člověk a docela se mi líbil, ale co se dalo dělat, když byl ženatý? A jeho žena byla taky docela hodná, a já jsem hned řekla, že to nemůže být, protože to jí přece nemůže udělat! A on to nakonec pochopil a rozmyslel si to, protože kdyby ne, tak já bych musela říct na rovinu, že takhle to nejde...“

Mike se zasmál, pohladil ji po vlasech. „Ty se asi vůbec nezměníš...“ řekl shovívavě.

„To víš, už asi ne. A vůbec, co tys tam všechno zažil a viděl? Vyprávěj mi přece něco, víš, jak se zajímám o všechno, co děláš a kde zrovna jsi! Jenomže ty mi nic nikdy neřekneš, na všechno abych se tě vyptávala...“

„Byl jsem tam kvůli Enkrovi, to přece víš. Přijel tam a hned si zařídil potíže, protože pomohl nějakému svému kamarádovi z vězení...“ začal, ale hraběnka ho téměř okamžitě přerušila:

„Jo, to jsem ráda, že jsem si vzpomněla. Víš, tehdy v Paříži ten továrník, to nebylo jenom tak! On měl nějaké příbuzné i v Německu a jeho bratranec, to byl právě ten chlapík, co mi mohl pomoci vyřešit ten případ. To já jenom abys věděl, proč jsem tam vlastně jela. Ale ty jsi něco vyprávěl, že?“

„Ano. Víš, Enkra tam potom narazil na jednu holčičku. Ta se mu natolik zalíbila, že když osvobodil Leona z toho kriminálu, tak se tam zdržel kvůli ní...“

„Teď jsem si vzpomněla! Poslechni, ty by ses přece jenom měl oženit! Potkala jsem tady jednu sestřičku, ta by se ti moc líbila. Je ještě docela mladá a moc šikovná, ta má zlaté srdce... A hezká ti je! Víš, já tě s ní seznámím! Je to taková výborná holka jako bývala kdysi ta jedna moje přítelkyně, ty si přece pamatuješ na Lindy, která byla se mnou v kadetní škole, a pak si chtěla vzít toho nadporučíka, ale nemohla, protože on byl služebně někde v Indočíně nebo kde...“

Mike se pořád ještě usmíval. Ale už chápal, že ten úsměv na uvítanou a bystrá a veselá mysl byl klam. Hraběnka plácala páté přes deváté, vůbec se nezajímala o to, co se zrovna stalo, měla svoje vzpomínky a svoje nápady a život, který šel kolem jejího lůžka, už jí nic neříkal. Mike jí přestal skákat do řeči – nevadilo jí to, nepotřebovala už nic, jenom shovívavého posluchače, a tím mohl být kdokoliv. Povídala a povídala, občas se vracela k tomu, co už řekla a vyprávěla to jako něco zcela nového a překvapujícího, on jí naslouchal a snažil se usmívat. „Už jsem unavená, budu teď spát,“ řekla nakonec, „To jsem moc ráda, že jsi mě navštívil... a až půjdeš kolem, moc ráda tě uvidím...“

„To víš, že přijdu, maminko.“ slíbil jí a potom odešel po špičkách, aby ji neprobudil.

Čas, který mu zbýval do začátku audience, strávil v parku před palácem. Pozoroval děti, které se honily mezi záhonky a krmily labutě v jezírku, střídání stráží, občas prohodil pár slov s některým známým.

Sir Lera ho uvítal s potěšením. „Poslechl jsem si tvoje hlášení. Děkuji ti, odvedl jsi dobrou práci. I když ne tak dobrou, jak jsem očekával.“

„Nikdo na světě neodvede práci dost dobrou, abys ty s ní byl spokojen!“

„Možná máš pravdu. A možná je to tím, že naše práce je příliš složitá na to, abychom nikdy a nikde neudělali chybu. I já dělám občas chyby a někdy je jich mnoho a jsou dost tragické. To bude asi osud.“

Mike s ním nepolemizoval. Mlčel.

„Myslím, že se princovy akce ve světě setkají s příznivým ohlasem u obyvatelstva,“ pokračoval sir Lera, „Doufám, že se postaráš o to, aby jejich vylíčení v tisku a podobně bylo co nejpříznivější. Nemyslím tisk ve světě, ale aspoň u nás doma.“

„Udělám z toho hrdinskou epopej. Vylíčím Enkru jako anděla s ohnivým mečem, který sestoupil na svět, aby ho spasil a pomohl trpícímu lidstvu.“

„Jo, tak nějak. Něco takového zrovna potřebujeme. To, že se z toho dostal se zdravou kůží, je v pořádku. I když menší poučení by mu neškodilo, ovšem o tom jsme se už bavili. Je otázka, co by se mu mělo stát, aby ho to poučilo, ale neponížilo...“

„Prince Enkru už nic ponížit nemůže. Má přirozené kouzlo osobnosti, které mu zajišťuje přízeň lidí. Nikdo na světě už mu neupře jeho přednosti, aspoň ne beztrestně.“

Sir Lera po něm zašilhal. „Jak se choval Roger?“

„Jako své cti dbalý státník.“

„Vyváděl moc? Jistě si neodpustil ty svoje legrácky, kterými občas ukazuje, že patří ke špičce. Měl jsi ho usměrnit, když se začal moc rozjíždět...“

„Roger se nedá usměrnit. Má svoji hlavu.“

„Udělal nějakou chybu?“

„Ne. Počínal si velmi dobře. Bude se hodit.“

„Objevil jsi nějaké závady, ke kterým bychom měli přihlédnout při posuzování situace?“

„Žádné velké. Já myslím, že to bude v pořádku.“

Sir Lera spokojeně kývl, přistoupil k oknu a chvíli se díval do zahrady. Pak se obrátil a zařval: „Ale vůbec nic není v pořádku!“

„Prosím?“ zeptal se Mike překvapeně.

„Nic není v pořádku, povídám! Jestli je Enkra skutečně tak skvělý a bez chyb, potom to znamená, že se kdykoliv může stát Vládcem místo mě! A jestli je Roger tak výtečný státník, tak potom nikdo nepotřebuje ani tebe, copak sis to neuvědomil?“

„Zatím ještě máme určitou převahu.“

„Zatím? Co je to? Rok, dva, deset? A potom nás dají do penze nebo rovnou do rakve? Svezou nás na dělové lafetě zahalené státní vlajkou, Roger dojatě zabrečí nad hrobem a nastane nová éra Arminu, éra císaře Enkry! To je ti jedno, nebo to nevidíš?“

Mike si skousl rty. Váhal, co říct.

„Tak co mi na to tedy odpovíš?“

„Enkra ještě nemá zájem stát se Vládcem.“

„Tos mě teda opravdu uklidnil! To je mi jasné, že Enkra se nechce stát Vládcem, že mu to vyhovuje nejvíc takhle! Ale Roger se chce stát ministerským předsedou, a k tomu potřebuje vlastního císaře! Víš snad, co chtějí, ne? Ti mladí, jeho věrní bojovníci! Takový Chris Everett, nebo jak se jmenuje, by byl ochoten provést státní převrat na jediný Enkrův pokyn – nebo spíš na pokyn Rogera, aby se Enkrovi zalíbil! To nevíš nebo nechceš vědět?“

„Vím, pane. Jsem si toho všeho vědom.“

„A neříkáš nic?“

„Zvládneme to.“

„No, to si teda dost fandíme.“

„Chris našel dost práce v Evropě. Ti ostatní jsou zatím klidní, menší zábavná cesta kolem světa je dokonale uklidní. Přestanou si být tak jistí svými schopnostmi. Oceán umí člověka prověřit a zklidnit...“

„Tím chceš omluvit to, že jsi naši skvělou mládež rozposílal po celém světě? Proboha, neříkej nic! Já moc dobře vím, jak to bylo a cos podnikl. Omluvil jsi je, dovolil jsi jim nevrátit se do školy. No dobře, to si na školní radě zodpovíš sám. Ale způsobil jsi taky dokonalé bezvládí ve většině lepších smeček, protože jejich náčelníci se hned tak domů nevrátí – a jestli se vrátí, nebudou se už chtít plést do věčných sporů svých bojovníků.“

„Právě proto. Jednu generaci náčelníků máme s krku.“

„Přijde nová a ještě horší.“

„Vymyslíme pro ně nějakou příjemnou zábavu, neboj se.“

„Dobrá. Možná nějaký čas udržíš jejich nápady na uzdě. Ale co potom?“

„Potom už si je zvládne Enkra.“

„Myslíš, že to dokáže?“

„Ve Francii toho dokázal poměrně dost.“

„Vím. Četl jsem hlášení – ale tam byl postaven před problém bez možnosti mu uhnout. Co udělá, bude-li mít možnost nechat ho podřízeným?“

Mike se zasmál. „Jde ti o to, zda má zdravý smysl pro věci důležité a zbytečné. Ano, má. Když přišel Roger a ostatní, nechal jim vše, co nebylo nutné řešit zásadně. Ale bylo-li zapotřebí, zasáhl sám.“

„Dejme tomu, že je to tak. O důvod víc předpokládat, že bude mít zájem získat si patřičný díl moci. A Roger ho v tom bude podporovat.“

„Je jen jedna možnost, jak tomu předejít. Poskytnout mu odpovídající díl moci sám. Dát mu za úkol něco, co by zvládl a co by mu dalo dost práce, aby se nedral výš, kam ho nechceš pustit.“

„Výborný nápad. Co máš konkrétně na mysli?“

„Například svěřit mu jeho vrstevníky. Navrhni mu, že ho uděláš šéfem nad všemi dětmi do patnácti let. Se všemi právy, jaká máš ty. Myslím, že mu to bude stačit, jim zrovna tak, a bude to mít i svoji logiku.“

Vládce se rozesmál. „Když mi neumíš poradit, umíš mne aspoň pobavit. I za to děkuju. Někdy je tady té legrace hrozně málo.“

„Já jsem to myslel vážně.“

„Tím spíš. Kdybys to myslel jako vtip, nebylo by to už ono. Ale abych ti dokázal, že i já mám smysl pro humor, použiji tvoji radu. Pokud to bude zapotřebí...“

„Ztratíš tím sice kontrolu nad jejich problémy, ale ztratíš taky nutnost rovnat jejich spory. Ať si mezi sebou udržují pořádek sami. Enkra to se svými náčelníky zvládne, o to se neboj. Naučí se velet a naučí se taky, že vždycky se všecko nepovede tak, jak sám chce.“

„A co když o své vůli svou působnost rozšíří?“

„To už je tvůj problém. Snad ho dokážeš udržet aspoň na tak dlouhé uzdě, jakou mu povolíš. Ostatně Enkra je hodný chlapec, a má tě rád. Nebude ti dělat víc potíží, než dělají jiné děti svým rodičům.“

„Ovšem, princ je mimořádně mravně dokonalý,“ povzdychl si sir Lera, „A má oblibu u národa, jak jsi správně poznamenal. Ty umíš odhadnout, proč a jak získá člověk oblibu lidí, i když se o to nijak nesnaží a nemá pro to žádné zvláštní předpoklady?“

„Bádám nad tím řadu let. Ale pořád mi to není jasné. Jsou lidé, kteří mají určité osobní kouzlo. Enkra k nim patří. Jak to dělá, nevím. Asi se o to vůbec nesnaží. Lidé ho zkrátka mají rádi.“

„Mne moc ne.“ postěžoval si Vládce.

„Mýlíš se. I tebe mají rádi.“

„Ale jeho víc.“

„Možná jim umí svou lásku víc projevovat. Ty jsi člověk, který málokdy projevuje svoje city. Ne proto, že by byly slabší nebo méně výrazné, ale zkrátka nemáš potřebu dávat je na odiv. Enkra je zatím takový: co na srdci, to na jazyku. A kromě toho, potřebuje pomoc kamarádů. To moc účinkuje. Většinou máme rádi toho, o koho se musíme starat a pomáhat mu.“

„Myslíš, že to bude takhle už pořád? Že bude pořád jejich idolem a oni ho budou obdivovat?“

„Uvažoval jsem o tom. Jednu chvíli to vypadalo, že se bude konat velké stříhání jako to bylo za starých časů, za Diany a za války a po válce a tak. Tahle generace o tom zatím jenom slyšela. Kdyby to Enkra udělal, nikdo by neodřekl. Čekali jen na to...“

„Důležité! Kdyby se kvůli němu dali dokonce ostříhat, znamenalo by to, že jsou ochotni dát mu úplně všechno!“

„Možná jednou dojde i k tomu.“

Sir Lera si přetřel dlaní obličej. „Vzpomněl jsem si na něco z tvého hlášení. Záležitost té holčičky.“

„Anitty?“

„Jo, Anitty. Jak to doopravdy vypadá?“

„Zatím tak, že je to jeho láska až za hrob. Jestli jí zůstane věrný, to neví nikdo na světě, ale zatím je k tomu pevně odhodlán. Ona se v něm vidí a taky se mu hodlá obětovat. Jsou mladí.“

„Jak vypadá?“

„Máš fotografie, ne?“

„Mám. Ale jak vypadá doopravdy?“

„Jako zrovna narozené poupě růže. Zosobněné mládí a zdraví. Zpočátku byla dost dětská, teď... vyrostla. Bude z ní krásná žena.“

„Občas by bylo dobře se po ní podívat, jak se jí daří. Postará se o to tvoje služba?“

„Dal jsem příkazy.“

Vládce opět chvíli rozvažoval. „Jsem unavený, Miku. Mám toho už skoro dost... jsem trochu rád, že se ten chlapec stane Vládcem. Někdy bych mu to předal třeba hned... kdyby mu bylo aspoň dvacet a kdybych si mohl být jist, že to zvládne bez potíží, vykašlal bych se na to. Už dlouho jsem u moci...“

„Kdyby to záleželo na něm, nedral by se o to. Zatím má skoro absolutní moc a žádné povinnosti – dokonce i jeho průšvihy za něj někdo vždycky vyžehlí. Ale ti mladí chtějí změnu. Už nechtějí Vládce prezidenta. Chtějí císaře.“

„Dostanou, co chtějí. Nakonec vždycky všechno dostanou. Mají proti nám výhodu, dost času. Jejich život bude ještě dlouhý, delší než náš.“

„Obávám se, že to budou chtít hned. Udělám, co budu moci, ale tu největší část musíš zvládnout ty.“

„Já vím. Ale zdržuj to, jak nejvíc můžeš. Vymysli si na ně něco. Jakoukoliv hloupost, ale ať to zdrží jejich touhu po moci. Ať se třeba rvou mezi sebou, o cokoliv. Hlouposti jim dovolím bez potíží – ale nerad bych s nimi vážně bojoval o moc.“

„Já, pane? Nedovedu je ovládat a nedovedu jim ani nasadit uzdu. Nejsem čaroděj...“

„Přesto. Prosím tě...“

„Ani já už nejsem mladý, i já cítím únavu. Často mi přichází na mysl ten verš z koránu: Širá země stala se jim těsnou. Jejich srdce pocítila únavu a stesk.“

„Jsi mladší než já. Zvládneš toho víc.“

„Nemohu ti nic slíbit.“

„Dobře. Tak zítra. Až budeš odpočatý a budeš mít zas chuť do života. Nebudu od tebe dneska nic žádat. Zajeď si domů, odpočiň si, pobav se s přáteli. Něco tě jistě napadne. Konečně, než se princ vrátí domů, máme ještě hromadu času.“

„Ano, můj pane. Zkusím, co se dá dělat.“

Rozešli se. Mike se stavil ještě v paláci na večeři, potom vyšel do ulic. Procházel se sám a vnímal hluk a šum davu, občas se posadil na lavičku a prohlížel si lidi kolem, občas přemýšlel, co počít. Pak si sedl na tramvaj a odjel na nádraží. Noční vlak do Iron-city odjížděl za několik minut, takže do něj vlezl, ani nevěděl jak. Lístek si kupovat nemusel, pořád ještě měl na sobě svou slavnostní uniformu.

Ve vlaku trochu spal, trochu poslouchal kamarády, kteří vedle hráli na kytary. K ránu ho přemohla únava a probudil se, když vlak zastavoval v hale hlavního nádraží. Vystoupil a uvědomil si, že časně ráno ve slavnostní uniformě vypadá dost hloupě – odjel tramvají na místní velitelství a tam nechal sako a některé věci, které nepotřeboval. Pak si sedl k textovému editoru počítače a asi hodinu psal v jednom kuse – uprostřed spánku ho napadlo několik maličkostí, které nechtěl zapomenout.

Cítil se čím dál unavenější a slabší – najedl se přímo na velitelství, ale jídlo mu sílu nedalo, naopak se cítil ještě hůř. Možná by mu bylo pomohlo, kdyby se něčeho napil, ale ani na to neměl chuť.

Rozhodl se jet na jediné místo, kde si mohl odpočinout; do Slunečního obzoru, k Asthře. Chvíli hledal, jak se tam dostat. Nakonec se mu podařilo objevit šoféra od náklaďáku, který tam vezl cement.

„No, jestli mně pomůžeš s nakládáním, tak tě tam hodím... pojedu za chvíli, jen co naložíme...“

Mike neměl rád nakládání pytlů s cementem, ale nedal to radši najevo. Šofér byl zřejmě povahy nepřístupné pro jemné argumenty a klidně se na něho mohl vykašlat. Naštěstí s nakládáním pomohli dva černoši, kteří pracovali ve skladu jako pomocníci a vzhledem ke své veliké tělesné síle a mizivé inteligenci se k tomu hodili.

Šofér vyrazil a hned jak vyjel, začal nadávat. Poznal zřejmě, že Mike patří ke špičkám společnosti a rozhodl se využít situace a vysvětlit někomu shora, co si myslí o tom bordelu, který je momentálně v celé zemi a nejvíc v Iron-city, zejména pak v dopravním podniku, v němž je mu souzeno pracovat. Mike naslouchal, díval se z okna a reagoval jen sem tam souhlasnými nebo odmítavými citoslovci – šofér víc nepožadoval. Teprve když mu došel dech, řekl Mike:

„No, já se hospodářskou situací tak moc nezabývám...“

„A co teda děláš, že jsem tak smělej?“

„Spíš se zaměřuji na mezinárodní vztahy.“

„Jó? No, to je taky pěknej bordel, to ti teda nezávidím! Ta hovadina, co udělali zrovna teď ve Francii, to se taky moc nevyznamenali!“

„A co se tobě na tom nelíbí?“

Šofér si odplivl z okýnka. „Je to bordel, říkám ti! Jenže povídej to těm mladým blbcům! Jako mýmu klukovi! Je mu skoro patnáct, ale ještě si hraje jako malej! Říkám mu: blboune, uč se, abys něčím byl, ale on ne; jen se sebrat a zmizet někde do džungle s těma jeho kamarádama. Kdyby z nich aspoň něco bylo, ale to ne, zrovna takový blázni jako von. A teď se s nima ještě vypravil do světa! Von jejich náčelník si koupil jachtu, někde v Itálii, řekl bys to? A náš mladej samozřejmě musí s nima! Ještě se někde utopí – ale ať si mě nepřeje, až se vrátí domů, jak já ho seřežu!“

„To ti to neřekl předem?“

„Kdyby mně to byl řekl, tak jsem ho uvázal za nohu k topení! Kdepak, najednou se sebral, vzal všecky peníze, co měl schovaný, a byl pryč. A dostal jsem od něho pohlednici z Istambulu, já myslel, že mě klepne pepka!“

„Nebyl sám. Všichni takhle blázní.“

„No jasně! Uhodil jsem na malýho, jako na svýho druhýho kluka, co a jak. A on mi začal líčit, jak bráška pozná svět a co všecko při tom zažije. A že kdyby byl větší, tak jede s nima...“

„Kolik mu je?“

„Jedenáct... no, bude mu už dvanáct. Ale zrovna takovej blázen jako ten velikej, člověk jim něco může tisíckrát povídat, ale oni ne a ne. Teď zase, že prej se jejich náčelník už nevrátí a tak chtějí volit novýho. A ten můj klacek pitomá na to kandiduje, věřil bys tomu?“

„Věřil. Děti už jsou takový. A ty bys chtěl, aby to byl nějakej pitomec, kterej se neumí k ničemu postavit?“

„No to ne! Ale k čemu mu bude tohle? No řekni, jakej mají takovýhle věci smysl?“

Mike s ním nediskutoval. Poslouchal jeho stesky a nářky a byl rád, když se objevily stavby Slunečního obzoru. Za těch pár měsíců, co tu byl naposledy, se dost udělalo – modře zářila kupole University, divadlo mělo postaveny opěrné pylony a místo stanů tu stály dva obytné domy. Ale vcelku bylo všechno ještě rozestavěné.

Poděkoval šoférovi a sháněl se po Asthře. Poslali ho do nemocnice, ale nebyla tam, a nikdo nevěděl, kde ji hledat. Nakonec Mike zamířil k moři, tušil, že bude tam.

Asthra ležela na skále rozpálené sluncem a četla si v jakési knize. Viděla ho přicházet a vstala, aby ho přivítala.

„Přišel jsi?“

„Přišel jsem tě o něco požádat. Slíbila jsi mi to tam ve Francii, pamatuješ?“

„Slíbila jsem, že splním tvoje přání, bude-li dobré.“

Zaváhal, pokrčil rameny. Ale řekl odhodlaně: „Dovedeš dát život. Dovedla bys člověka i zabít. Chci usnout a už se neprobudit! Chci, abych se rozplynul ve věčném míru – a aby mne přestalo bolet srdce.“

„Dokud žijeme, srdce nás stále bolí...“

„Já vím. Proto už nechci žít. A ty to můžeš způsobit.“

Viděl v jejích očích, že mu velice rozumí. „Ne. I kdybych to směla udělat, nikdy nemohu zabít člověka, jako jsi ty. Tvůj život budu chránit, kdyby mu něco hrozilo. Nikdy tě nezabiju.“

„Ale je to jediné, co mi vrátí klid.“

Asthra se rozplakala. „Blázne!“ řekla a objala ho, „Bolí tě srdce? Ale to je přece dobré! Podle toho poznáš, že jsi ještě živý a že jsi na světě! Copak to není krásné, že tě ještě umí bolet srdce?“

Neřekl nic. Pocítil jen nezměrnou únavu.

Asthra mu jemně hladila spánky – pak ho uložila do písku u svých nohou. „Spi! Ať se ti zdají krásné sny. Ať poznáš, jak je krásné, když člověka ještě může něco bolet! Jak je krásné, když je ještě člověkem...“

Errata:

30.05.2021 11:44