Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kdo se dostatečně dlouho toulá po jihu, těžko se může vyhnout zámku Crossu. V dřívějších letech se tam sjíždělo více hostí, ale ani dnes není úplně opuštěn a odříznut od světa.

Nejdřív se přiřítila Enkrova smečka; asi už nemohli hlady déle vydržet. Vpadli do zámku jako bouře a hned se v něm rozlezli jako kobylky; zatímco Enkra, Jackie a další se šli přivítat s pánem domu, ti ostatní prošmejdili všechno a zejména věnovali pozornost kuchyni a spižírnám.

Mike byl docela rád, že je vidí; už dlouho tu byl sám a jeho černoši mu k životu nestačili. Enkra a jeho kamarádi byli mladí, veselí, vypadali zdravě a spokojeně; až na to, že na nich žebra vystupovala jako na radiátoru. Už dva měsíce si neupravovali účesy; za tu dobu jim vlasy narostly po celé hlavě a vytvořily husté hřívy, z nichž vynikaly skalpové kadeře, teď zčesané dozadu a bez ozdob. Dá se říct, že vypadali pěkně, což jindy nebývalo.

„Už o vás dlouho nebylo slyšet,“ řekl Mike Enkrovi, „Tak jak se vám vlastně daří?“

„Výborně! Vynikajícně! Jseš asi první člověk, kterýho vidíme po odjezdu na jih! Jinak samý tygry a leopardy! A těch bojů, co jsme zažili... až se najíme a vykoupem, budu ti to vyprávět! Teče ti teplá voda? Ostatně, kluci už to jistě dali do chodu!“

Nemýlil se. Kluci dali do chodu jak koupelnu, tak kuchyni i ledacos dalšího. Černoši, co tu měli sloužit, leč nesloužili, zjistili, že se něco děje, ze zvědavosti se seběhli a ujali se svých funkcí, včetně vaření. Když Mike sešel dolů, bylo už všude plno Enkrových jezdců; většinu neznal, nepříslušeli ani ke smečce a přidali se k ní cestou.

Vyjedli zámek kompletně, co zůstalo, si vzali na cestu. Správce zajásal, neboť měl možnost nakoupit nové suroviny. Zůstali na zámku jen dva dny, ale stačilo to. A to ještě celé noci proseděli v jídelně, vyprávěli svoje příhody, hráli na kytary a smáli se. Bylo to krásné a když odjeli, padl na zámek teprve těžký smutek a nuda; a černí sluhové se opět vzdali veškeré snahy hledat nějakou práci.

Druhá návštěva přišla asi o týden později, když už vše upadlo opět do ospalé letargie. Nepřijel na koni, nýbrž přišel pěšky, a to zezadu od pastvin. Bělovlasý, štíhlý, oblečený do riflí a kostkované košile; vypadal by jako prostý honák, kdyby jeho tvář neznal každý z poštovních známek.

Bylo to o polednách a všichni černoši spali. Mike seděl v knihovně a psal na počítači, takže nevnímal kroky na chodbě; teprve když se otevřely dveře, ohlédl se a překvapeně vstal:

„Ty? V životě by mě nenapadlo, že přijdeš za mnou...“

Vládce sir Lera vstoupil a rozhlížel se. „Aspoň že ta knihovna je v pořádku a někdo to tu udržuje. Zbytek zámku pěkně zpustl od té doby, co jsem sem jezdil...“

„To víš,“ Mike upadl trochu do rozpaků, „Kde jsou ty roky, kdy to někdo udržoval...“

„Jo, vidím. Jenomže na rozdíl od tebe nemyslím, že je to v pořádku. Prošel jsem to celé, když jsem tě hledal; nikde nikdo, v kuchyni chrápe kuchař i se služkami. Nikdo nehlídá, nikdo se o nic nestará. Pěkný sídlo komthura! Asi si uvědomuješ, že jsi jedním z nejvyšších státních úředníků a tvůj palác by tomu měl samozřejmě odpovídat!“

„Vím. Jenže já na všechno nestačím...“

„Především ty bys měl... ale k čertu, copak ti to budu zas opakovat? A vůbec, myslel jsem, že přijdu k obědu, jenže ty seš buď už po jídle, nebo... víš vůbec, že je poledne?“

Mike se podíval na nástěnné hodiny. „Tady je poledne pořád. Ony totiž nejdou...“

„Nesnáším hodiny, které nejdou. Proč?“

„Potřebovaly by promazat. Já to neumím.“

„To se nikdo nepokoušel je spravit?“

„Naposledy kluci z Enkrovy smečky. Ani těm se to nepodařilo. Je to smůla, pěkně odbíjely...“

„Ať je to jak chce, poledne je i na tvém počítači. A v poledne je zvykem, že se jí. Budeš něco jíst nebo máme zůstat o hladu?“

„Jistě, jistě...“ Mike byl pořád ještě příliš rozpačitý a těžko se soustřeďoval.

„Co to píšeš?“

„Televizní scénář. Taková věc ze šestnáctýho století z Itálie. Myslím, že nebude nejhorší...“

„Aha. Tak se na to teď vykašli a půjdem hledat něco k jídlu.“

Černý vládce kuchyně byl téměř nelibě překvapen, že se jeho pán odvažuje mít hlad; nejdřív nabídl, že otevře nějakou konzervu. Teprve když spatřil Vládce, uvolil se něco uvařit; ale sir Lera vzplanul hněvem a rozkřikl se:

„Vypadni a neopovažuj se přijít mi na oči! Vůbec, všichni ven; uvaříme si sami a líp! Abys rozuměl, Miku, já vařím skvěle a rád, a nikdo v této zemi by se neodvážil mě kritizovat!“

„Věřím, samozřejmě...“

„Tak fajn. Ještě že ti za barákem roste zelenina, viděl jsem ji, když jsem šel okolo...“

Vysvitlo, že Vládce nepřijel na koni, ale vrtulníkem, a nechal ho vzadu na pastvině. Mike projevil ochotu poslat tam na hlídání nějakou stráž, ale Lera jen mávl rukou a prohlásil, že ho těžko někdo ukradne, už proto, že by ho tam těžko hledal.

Ukázalo se, že se služkami je přece jen lepší dohoda; byly mladé a soustavně se obměňovaly, neboť jak dorůstaly, vdávaly se za bojovníky a byly nahrazovány novými. Momentálně byly v dobré náladě, návštěva kluků se jim moc líbila a očekávaly nějakou další švandu. Prozatím přinášely zeleninu a vyčkávaly, co jim bude poručeno dělat.

Sir Lera se skutečně ujal vaření a při tom hovořil: „Když jsem byl kluk, byl jsem zvyklý jezdit sem, když jsem si chtěl odpočinout. Vůbec se to tu nezměnilo; až na ten nepořádek všude. Všechno ostatní ve světě se neustále mění; někdy mám dokonce pocit, že k horšímu..“

„Až příště budeš chtít přijet, vzkaž mi a já se postarám, aby tu byl vzorný pořádek...“ sliboval Mike, ale Lera mávl rukou.

„Byl u mě tuhle generální sekretář rady Svědků Jehovových. Dost příjemný pán, až do chvíle, kdy začal vyhrožovat Armageddonem. Už se to nedalo poslouchat, tak povídám: 'No fajn, až bude mět začít ten Armageddon, dej mi vědět, abysme stačili všude vygruntovat!' Vyjevil se a nechal toho...“

Mike se zasmál, zatímco Vládce ukazoval černé dívce tak kolem čtrnácti, jak se máslo přetavuje na ghí.

„Tobě je tady hej, Miku. Žiješ si v krásným kraji, nikdo tě neotravuje, problémy se tě dotýkají jen okrajově. A neděláš si starosti s tím, co dělá problémy nám...“

„Jak se zdá, s tvými problémy!“

„Abych ti pravdu řekl, většinou se jedná o věci, se kterými bych si starosti dělat nemusel. Záležitosti, které se budou týkat Enkry, až bude Vládcem. Ale přesto cítím, že bych mu neměl nechat k řešení věci, které si můžu vyřešit já.“

„Nerozumím. S čím máš starosti?“

„Většinou s lidmi, kteří by je měli řešit.“

„Někdo neplní své povinnosti?“

„Nikdo neplní své povinnosti! A kdo je plní, by udělal líp, kdyby neplnil. Protože všechno, co vymýšlejí ti mladí, je horší než to, co bylo dřív!“

„Velmi rozhodné tvrzení!“

„Týká se to zejména jednoho z nich. Jistě už tušíš, koho mám právě na mysli!“

„Doufám, že ne Rogera Monroese.“

„Takže už to víš taky. Máš přehled, co provádí v poslední době, co je Enkra pryč?“

„No... zběžně.“

„Poslední kousky asi nevíš. Jeho svatba! Zkrátka: minulý týden se nám Roger oženil. Uspořádal velikou slavnost, během které si vzal nějakou holku z Irska, která je s ním zcela náhodou v jiném stavu. Úplně bezvýznamnou holku z bezvýznamné rodiny; zřejmě proto, aby se s ní mohl zase rozvést, až ho přestane bavit. Ale ta svatba byla pořádná!“

„Psaly o tom i noviny. Včetně fotografií.“

„Psaly taky o tom, jaké obřady prováděli jeho kouzelníci? Já toho slyšel dost, Roger zřejmě chce, aby se to vědělo. Plno řečí o věčném spojení, svazování vlasů a jejich spalování, sliby před Ohněm, zasvěcování jeden druhému... Jako zlatý hřeb Splynutí za přítomnosti všech hostí jako svědků a potom Smíšení krve; nařízli si prsty a nechali krev smíchat dohromady. Takže jsou spojeni navěky nezrušitelným poutem...“

„Něco o tom psali.“

„Byla to veliká sláva, zapili to pořádně, bratr té holky vyrábí kořalku. Všichni mladí byli úplně na větvi, moc se jim to líbilo. Roger pozval kdekoho, ale že Enkra & spol. se toulají po jihu, většina hostí byli přistěhovalci z kasty vaišjů. Boháči, chápeš?“

„V této zemi neexistují přistěhovalci a starousedlíci...“

Vládce se ohlédl od zeleniny, kterou krájel; náhodou držel ten největší nůž, takže Mike umlkl v půli věty.

„Záměrně pozval nejrůznější synáčky ze zbohatlických rodin. Samozřejmě žádný vychování, způsoby řeznickýho psa... jenomže on s nimi jednal jako se šlechtou. Konečně, když si bere manželku z jejich kasty... proč ne? Líbilo se jim to...“

„Aby ne...“

„Líbilo se to natolik, že to tři dny později Roger opakoval s další holkou. Taky těhotnou a taky úplně bezvýznamnou.“

„Tak to jsem nevěděl.“

„Poněkud jsme omezili informace. V rámci té druhé svatby se Roger společně se všemi hosty dostavili na Městský úřad, kde požádal, aby byl proveden civilní sňatek a registrace.“

„Se kterou nevěstou?“

„Právě že s oběma. Úředníci nejdřív mysleli, že si z nich dělá legraci, protože o té druhé nevěděli. Takže zaregistrovali tu první, ale Roger docela vážně trval i na druhé. Hádali se dlouho a nakonec argumentoval tím, že zákon povoluje některým občanům žít v mnohoženství.“

„Muslimům.“

„Právě že ne. Roger si dobře přečetl zákony a já taky, když jsem se to dozvěděl. Přesně je tam formulováno: občanům, u nichž to vyplývá z národních, náboženských a společenských tradic. Až doposud to všichni vztahovali především na muslimy a mormony. Ale Roger tvrdí, že u něj to vyplývá z jeho tradic taky.“

„Já bych ho vyhodil!“

„Oni ho taky vyhodili. Jenže Roger vzápětí uspořádal na náměstí něco jako demonstraci. Uznej, není to obyčejný klacek z ulice, ale budoucí ministerský předseda a jeho názory jsou důležité!“

„Takže ho nakonec poslechli.“

„Takže se nakonec začali radit. Vyvolalo to zmatek a hádky, ale nic jiného ani nechtěl. Nejdřív se všichni docela dobře bavili. Pak jim došlo, že jestli povolí, všichni ti kluci a holky před radnicí to budou považovat za návod k použití. Tak zavolali mně a Leonovi.“

„Leon řekl co?“

„Leon řekl, že na názory a činy svého syna už dávno přestal mít jakýkoliv vliv. Lituje, ale s Rogerem nic nepořídí. Taky řekl, že vůbec nesouhlasí s tím, aby se ženil. Něco v tom smyslu, že kdyby se chtěl oženit, našel by mu nevěstu sám a lepší. Roger vzkázal, že nemá námitek a ochotně si tu tátovu nevěstu vezme taky. Nechal se slyšet, že je ochoten vzít si všechny dívky, které se mu budou líbit, bez ohledu na to, kolik jich bude.“

„Jak to dopadlo?“

„Nijak. Požádal jsem o vyjádření ministerstvo spravedlnosti, to předložilo otázku expertům. Zatím se na ničem neusnesli.“

„No. Skvělý.“

„Ale já jsem si přečetl zákoník. Pokud bude Roger trvat na svém, taky to prosadí. Tím spíš, že všichni mladí jdou za ním, je to pro ně perfektní legrace. Konaly se už další podobné svatby, zatím bez státní registrace. Dokonce jsem slyšel o dívce, která prohlásila, že se se svým klukem nevyspí, dokud se s ní řádně neožení. Udělal to.“

„Jak se zdá, zamezí to předmanželským stykům. Tak důkladně, jak jsme si nedovedli ani představit.“

„Těší mě, že ti nechybí humor. Přesně to říká víc lidí; že jsme léta vyzývali mladé, aby se nejdřív oženili a teprve potom spolu žili sexuálně. Teď se to skutečně stalo, jenže bohužel jiným způsobem, než jsme chtěli.“

„Roger má skutečně převratné nápady!“

„Má jich ještě víc. Vymýšlí celou novou morálku. Dal interview nějakému novináři a jeho názory byly zveřejněny v mládežnickém časopise Obzor. Tak třeba se ho ptali na otázku znásilnění; líčil jim, že je to důkaz bojové zdatnosti muže a schopnosti bránit rodinu před nepřítelem, což by dívky měly ocenit. Navrhuje, aby se to bralo jako společenská hra a pocta pro to děvče...“

„Vím, četl jsem to na Internetu. A není to nic nového; spíš mi to připomíná císařské časy...“

Lera se ohlédl od smažení zeleniny. Bylo známo, že narážky na dobu císařství nevidí příliš rád.

„Diskutovalo se o tom, zda rodiče mají právo volně disponovat se svými dětmi a provdávat je, za koho je napadne. Potom přešli na otázku, zda má totéž právo udělat bratr se svojí sestrou. Tím naráželi na zvyk, že v případě mírových jednání mnozí náčelníci, (především barevní) dávají spojencům své sestry v podstatě darem. Roger řekl, že mu to připadá jako velmi příjemný zvyk a že s tím souhlasí, samozřejmě pokud souhlasí dotyčná dívka.“

„A ona pochopitelně souhlasí.“

„Aby ne! Které puberťačce nelichotí, když se stane předmětem veřejného uctívání a jedná se o ní na takové úrovni?“

„Chápu. Ale dotýkáš se problému, který já považuji za ústřední. Totiž kteří lidé se propůjčují k podobným věcem. Jedná se asi o kastovní problém, i když...“

„Já vím. Narážíš na to, že jsem kasty zrušil. A mýlíš se: jedná se o problém náboženský. Tedy týkající se zejména tebe!“

Mike se zatvářil velmi znepokojeně.

„Jedna z otázek, co Rogerovi položil ten novinář, byl problém incestu. Roger řekl jasně: nevidí nic špatného na tom, když má někdo rituální styk s vlastní sestrou. Byla to zvyklost královské rodiny starého Egypta i dalších kultur. Kromě toho jeho sestra Jeanne je nejdokonalejší milenka, jakou kdy měl.“

„Jeanne Monroesová je až do morku kostí zkažená a zcela bez jakékoliv morálky! Stejně jako její sestra Dany. Nepochybuju, že obě sestřičky s potěšením učily mladšího brášku všemu, co samy znaly, a on se nenechal dlouho přesvědčovat...“

„Víš, co teď dělají?“

„Ve Wallisově středisku. Připravují programy...“

„Máš na tom svým verglu výstup do sítě, ne? Tak si někdy najdi jejich nabídku a prověř si, která témata zpracovávají. Teď zrovna luští Mayské a Aztécké kodexy a zvlášť se soustřeďují na jejich obětní řád. Jeden z nejmírnějších návrhů je, aby se déšť v suchých oblastech přivolával tím, že sedláci seřežou děti tak, aby co nejvíc brečely...“

Mike se zatvářil mírně nechápavě.

„To nevíš, že pláč malých dětí přivolává déšť? Když někdo bude potřebovat, aby sprchlo, jednoduše bude mlátit svoji rodinu tak dlouho, dokud všem nepotečou slzy, a je to zajištěný...“

„Některým dětem výprask zas tak moc neuškodí!“

„Jsou tam i závažnější rituály. A když se podíváš na značku zpracovatele, skoro pokaždé je tam Dany nebo Jeanne, častěji obě. Clarence Whigga jsi znal, co? Dany ho uctívá jako mučedníka, snad se chystá ho prohlásit za svatého...“

„Proč ne? Clarence byl dobrej kluk...“

„Jeden z tvých nejlepších žáků, vím. Dany jeho smrt zasáhla víc, než by kdo čekal; kdyby zůstal naživu, možná by ho nechala jako všechny ostatní, ale... zkrátka, teď je jeho ženou navěky a nezapomíná to každou chvíli připomínat. Vévodkyně z Whiggů...“

„Vévodkyně? To mi nějak nesedí, Clarence neměl žádný titul!“

„Tak teď ho má; neptej se, kde ho získal a kde leží jeho území. Oficiálně to taky nikdo neřekl, zřejmě patří někam do Neviditelné říše. Jestli se pamatuješ...“

„Už se to zase hraje?“

„Ještě pořád. Obávám se, že v Evropě nikdy nepřestali.“

„V Evropě? Máš na mysli...“

„Mám na mysli evropské lóže Templářského řádu. Ano.“

Mike se chtěl zeptat, co mají společného s Arminem, ale neptal se. Byla řada otázek, na které znal odpověď.

„Programy Wallisu zpracovávají naprosto dokonale školní témata. Jazyky, matematiku, fyziku, chemii, medicínu... mladý člověk si to nechá všechno pustit do hlavy, vyplní příslušné testy, dostane zápočet a má vyštudováno. Ale co dál, když se mu ve středisku líbí, hlavu má beztak oholenou a nemá co na práci? Inu prosím, jsou tu nepovinné předměty. Historie různých národů. Dějepis je všeobecné minimum, ale na kompakt disk o Babylónu se toho vejde víc, než kolik je hodnověrných informací. I Fénické kodexy...“

„Chápu. Uctívání Baala, Ištar...“

„Přesně. Návaznost je hebrejský Starý Zákon, k němu patří chasidské texty, Kabala, Talmud... A to navazuje na Egypt. Kompakt o egyptské kultuře si může každý volně vypůjčit. Takže se během hodinky stane knězem Isidy nebo Amóna Ra, se všemi důsledky pro svou morálku...“

„Já mám taky lecjaké informace o Egyptě a...“

„Mluvíme o třináctileté princezně, která má staršího bratra a extrémní snahu někde vyniknout. Co může vsadit do hry kromě své krásy a mládí? Kluci kolem jsou jejím idolem, splněním nejkrásnějších představ. Starší bráška je hrdina a vzor, čím míň ho vídá, tím víc. Co když takový obdivovaný náčelník nařídí své sestřičce s horkou krví, aby se z vyšších ideových důvodů stala milenkou dalšího náčelníka a zpečetila tak magickou cestou smír? Může udělat něco jiného než přijmout?“

„To se někdy opravdu stalo?“

„To se děje právě teď. Zemí se potuluje spousta zvláštních lidí z ciziny. Dřív byli od našich k rozeznání, ale teď... těžko. Mají přístup ke všemu, přicházejí a odcházejí... někteří celkem normální, jiní jsou šílenci nebo podvodníci. Možná nezpůsobí žádnou škodu tady, ale co jinde, ve světě?“

„Tobě hodně záleží na tom, co si o nás myslí svět, že?“

Sir Lera zrovna neměl co dělat; nechával brambory se zeleninou, aby se pozvolna zapékaly v míse z varného skla.

„Obětoval jsem všechno pro to, aby nás svět vzal vážně; aby o nás přestal mít názor, že jsme spolek potřeštěných čarodějů či dokonce bláznů. Jako bych házel písek do vody...“

„Nikdy jsem neočekával jiný vývoj.“

„Protože ty sám seš blázen!“

„Nevím. Těžko definovat, co je to zdravý rozum.“

„Nehodlám s tebou vést filosofické debaty. Shodněme se, že je správné to, co se shoduje s vůlí převážné části společnosti.“

„S tím rozhodně nesouhlasím. Ale chápu, že z důvodu státních zájmů jako Vládce jsi povinen to prosazovat. Jak se zdá, souhlasí s tím taky Roger, takže se snaží, aby převážná část společnosti přešla na jeho stranu.“

„Nezodpovědná mládež!“

„Budoucí občané. Možná se časem přizpůsobí... ale něco zůstane. Nebo v tobě snad nezůstalo nic z názorů... císařovny Diany?“

Sir Lera se zachmuřil. „Říkali mi, že jsi největším odborníkem na to, jaké názory měla moje matka a můj otec. Největším znalcem období císařství a jeho... kultury.“

„Tím chceš říct, že jsi za mnou přišel jako za svým veleknězem?“

„Dejme tomu... za svým přítelem. Za člověkem, který by mohl poradit, jak pozdržet nástup toho, co plánuje Roger. Zachovat co nejdéle dosavadní strukturu státu a jeho... obyvatel.“

„V tom případě bych jednal proti svým zájmům. Víš to?“

„Neuděláš to pro svého přítele?“

Mike se tvářil velmi neurčitě. „Co chceš konkrétně?“

„Ano, můžeme postupovat od jednotlivých problémů. Náš největší problém je Roger... mohl bych ho samozřejmě potrestat za ty jeho sňatky a další vylomeniny, ale tím bych jen zvýšil popularitu, co má mezi mládeží... a hned po něm Enkra. Co si o něm myslíš?“

„Mám ho rád. Tvůj princ je milý kluk.“

„Tím chceš říct: zatím ne zcela zkažený. Morální rozklad jeho osobnosti doposud nedosáhl nezvratného vrcholu.“

„Tak nějak. Ale netroufám si odhadnout situaci, až dospěje.“

„Jsi jeho duchovní učitel, ne?“

„Právě proto.“

„Byl prý u tebe před pár dny. Jak se mu daří?“

„Skvěle. Zdá se, že dva měsíce neviděl žádné děvče a vůbec mu to nechybí. I ostatní jsou docela spokojení a jak jsem poslouchal jejich řeči, vytahují se docela jinými činy než úspěchy u děvčat. Cesta k šelmám jim prospěla...“

„No ovšem. Ti, co měli zájem o rozkoše, se hbitě stáhli zpátky do města. V džungli zůstali jenom ti, které víc baví bojovat.“

„Tak nějak. Enkra je zdravý, zhrublý divočinou, dorůstají mu vlasy... velice milý a hezký. Až se vrátí, uvidíš sám.“

„Jen co se vrátí, Roger si ho přitáhne. Začne na jeho počest pořádat slavnosti, sežene mu nějakou dívku. Anitta je doma ve Francii, jak víš. Ale i kdyby nebyla, je velice tvárná a ochotná se zapojit do čehokoliv. Napoprvé vždycky pohoršená a zděšená, ale podruhé už si zvykne. Stejně blbá jako ty Rogerovy holky.“

„Jsem rád, že na ni nespoléháš.“

„Do určité míry jsem spoléhal na vliv cizinců. Ale samozřejmě zbytečně. Jsou stejní blázni jako naši a ještě navíc hlupáci.“

„Představa, že cizinci by zachránili morálku Arminu, je zcela nesmyslná. Devět desetin jich sem jezdí proto, že si tady můžou dovolit víc než doma. A to už dlouhá léta; mnozí tady mají druhé rodiny s téměř zákonitými ženami a dětmi. To snad víš...“

„Vím. Ale to je letitý problém.“

„Problém z doby, kdy jsme dovolili, aby přicházeli lidé bez řádných dokladů. Když sem přijde cizinec a uloží si do banky sto dolarů, získá tím občanství na jméno, které doloží jakýmkoliv kusem papíru.“

„Důvěru našich lidí ale nezíská!“

„O tu ani nežádá. Takový člověk dobře ví, že starousedlíci mu věřit nebudou a nestojí o to. Zatím si najme byt, trochu se rozkouká a sbalí nějakou slepici, se kterou se povyráží. Když má holka dítě, převede na ni nebo na dítě nějaké peníze. Pořád je to levnější, než kdyby si držel v cizině prostitutku. Ti lepší se s ní dokonce řádně ožení a naše soudy se neptají, zda nemá ženu někde jinde. Ani ta nová se moc nevyptává, kam manžílek odjíždí. Když jede za obchodem, může zmizet i na rok a ona se mu dokonce stará o jeho konto. Pohodlnější než banka...“

„Inu, jistě. Ale naše bankovnictví na tom dost vydělává.“

„Kdyby k nám přišel Al Capone, přinesl neutrální pas a uložil u nás svoje milióny, nikdo se ho na nic nezeptá, budeme ho brát za řádného a čestného muže. Kdoví, kolik světových podvodníků a zlodějů se u nás takhle zařídilo. Naše zákony přikazují trestat zločiny, jež se týkají našich občanů nebo se staly na naší půdě. To znamená v podstatě drobné krádeže a vraždy. Likvidace velkých, dobře organizovaných band přichází v úvahu pouze mimořádně. Většinou, když je někdo neopatrný a zaplete se do sporu s někým z našich prominentů.“

„Co tím chceš říct?“

„Jmenoval jsi mne styčným důstojníkem pro Interpol. Mezinárodní agentury nám posílají každý týden obsáhlý spis hledaných lumpů, většinou z prostředí organizovaného zločinu. My předáváme ty spisy policii, ale ta nikdy nikoho nedopadne. Jsem nucen sdělit Interpolu, že osoby toho jména se u nás nenacházejí.“

„Kdežto ony se nacházejí?“

„Jak to mám vědět? Na mnohé z nich mám podezření, ale...“

„Kdo umožňuje tyhle podfuky?“

„Bohužel každý, kdo má na něco vliv.“

„Včetně tebe! Pokud je mi známo, taky ty máš svoje kamarády, kterým jsi ledacos zařídil. Nechci teď mluvit o tom... Rusovi. Sergej Vorobjev je příjemný chlapík a pěkně zpívá...“

„Netušil jsem, že se s ním znáš tak dobře...“

„Požádal o audienci a podmazával všechny kolem tak usilovně, že jsem ho přijal. Je sympatický, neříkám. Co vlastně chce?“

„Kdybych to věděl jistě, mohl bych lépe spát.“

„Je to diplomat, podvodník nebo mezinárodní gangster?“

„Je to diplomat, podvodník a mezinárodní gangster.“

„Přesto ses mu postaral o pluk dobrovolníků.“

„Ti hoši si musejí nějak vydělávat na obživu. Je mi líto...“

„Mně zvlášť. Určitě ti dal taky nějaký úplatek!“

„Poskytl mi některé zajímavé informace, které ve svém důsledku vynesou víc, než případná jednorázová odměna. Stačí?“

„Dokonale. Odkud ho znáš?“

„Kdysi jsem měl jisté potyčky s KGB v bývalém Sovětském svazu. S některými jejich lidmi se nedalo mluvit, s některými ano. Právě Sergej je z těch, kteří... nalezli jsme společnou řeč.“

„Při vodce, předpokládám.“

„No, něco se při tom taky vypilo. Jak říkáš, pěkně zpívá.“

Mike přimhouřil oči a vzpomínal si na text:

„Nad rikoj letěli lebedi...“

„Jo, tu taky. Radši zpívej, protože co říkáš, je hrozný!“

„Ty prasti meňa ljubimaja, za čužoje zlo,

što majo kriljo tibja něspaslo

ty prasti meňa ljubimaja, što salněčnym dňom

v něbě galubom nam nělzja, nělzja byť vdvajom...“

Vládce zpíval s ním. Pozvolna se uklidňoval.

„Patříš k vedení tajné služby, která má sledovat a likvidovat nežádoucí jedince, zejména z cizích zemí. Přesto to neděláš. Dá se to nějak rozumně vysvětlit?“

„Případy, které máme zdokumentovány, jsem předal vyšetřovatelům k vyřízení. Na dalších pracujeme, ale je toho moc a nestíháme. Nemůžu navrhnout k likvidaci osoby, které se ničím neprovinily proti našim zákonům. A takových je většina.“

„Takže si tu žijí dlouhá léta, podobají se našim lidem a nikdo je nepodezírá. Často ani jejich manželky a děti.“

„Víš, pane... Ve většině případů u nás prosperuje každý, kdo si dá narůst dlouhé vlasy a zapamatuje si, že nám má tykat. Aby se předešlo problémům, hlídají většinu závažných tajemství šelmy. Ty mají mnohem lepší přehled...“

„Tím chceš říct, že přiznáváš porážku?“

„I to je sporné. Porážka a vítězství... Když na to přijde, možná bychom měli mít trochu pochopení i pro zločince. Jistě, když jsou mladí, spáchají ledacos; ale přijde čas, oni získají majetek a touží už žít pokojně jako zasloužilí občané. Když jim přibude let, začnou se taky zamýšlet nad tím, co bude později. Někteří přijdou a ptají se...“

„Co jim říkáš?“

„Nemohu jim samozřejmě prominout jejich zločiny. Musím jim říct na rovinu, že jejich karma v příštím zrození bude hodně špatná. Ale můžu jim dát pár rad, jak si aspoň trochu pomoci...“

„Z těch tvých rad plynou četné dary různým chrámům a klášterům od neznámého dobrodince?“

„Taky školám, nemocnicím, veřejným nadacím...“

„Díky. Až budeš mít životní jubileum, dostaneš medaili.“

„Někteří v sobě skutečně k stáru naleznou utajenou zbožnost. Žádný člověk není tak úplně ničemný, aby...“

„Jasně. Když už někdo neví, jak se uchránit před spravedlivým trestem, přijde škemrat za dobrotivým otcem arcibiskupem. Ten mu vynadá, co se do něj vejde, ale pak se stejně smiluje...“

„Má povinnost je sloužit, ne soudit. Soudit bude Bůh...“

„Zvláštní kombinace. Velekněz a šéf tajné služby...“

„Už dávno jsem tě prosil, abys mne zbavil jednoho nebo druhého.“

„Právě tuto kombinaci považuji za ideální. Potřebuju, aby tajná služba měla v čele někoho, kdo ví, co je morálka. Který dokáže rozlišovat mezi běžnou politickou činností a zločinem. Kdo nechá bezvýznamné maličkosti volně proběhnout a zločiny ztrestá.“

„Děláme to, můj pane.“

„Dostal jsem hlášení o té dívce... Laile. Rodilá Arminka, která zradila a nahrávala nepříteli; smutný případ!“

„Nebyla naše; někdo ji koupil na trhu v Saúdské Arábii nebo tam někde. Ale za léta, co tu byla, už jsme ji brali jako svou – jejího kluka taky, ačkoliv byl Američan. To se může stát i v jiných případech...“

„Ale ty jsi na stráži a nedáš nepříteli šanci. Díky; dáme ti při vhodné příležitosti dvě medaile.“

„A když se něco nepovede, dřevěnej spacák.“

„Tak bacha! Ony někde vylezly nějaké čertovy rohy?“

„Zatím ne, ale nejsem si jist. Kdybych měl konkrétní podezření, už bych zasáhl, ale... možná něco s tím Vorobjevem.“

„Jsem ochoten krýt každou akci, která neskončí ostudou. Ovšem v případě, že něco dopadne špatně... nemůžete počítat s mojí shovívavostí. Nedovolím dělat státu ostudu!“

„Díky, šéfe. Milujeme tě za to.“

„Jak si vůbec stojíme v té Costa Negře?“

„Dík za optání. Uspokojivě.“

„Rozveď obšírněji!“

„První kontingenty jsou na místě. Všechny jednotky se zapojily. Chris uvádí, že je spokojen. Až na spolupráci s Kondory.“

„Ajta! Co mu vadí?“

„Více méně to, že je to pochybný spolek. Když s nimi jednal, nepřipadal mu jejich program moc reálný. Dokonce jednu chvíli chtěl vycouvat. Oni vůbec nemají jasnou koncepci...“

„Co jsi s tím udělal?“

„Hodil jsem to na krk Serjožovi. Říká, že je to nedorozumění. Poslal tam pár instrukcí a předal další peníze.“

„Hm... poslechni, Miku, má to vůbec nějaký smysl? Neměli bysme radši vycouvat, kdyby to začalo moc smrdět?“

„Přesně to jsem řekl Chrisovi. Aby couvl, jen co postřehne nějaký smrad. Povídal, že si dá pozor a když už tam jednou je, provede, za co dostal zaplaceno. Zdá se, že peníze překonaly jeho dílčí pochybnosti.“

„Co vůbec doopravdy slíbili tobě?“

„No, když to chceš vědět... víš, u nás doma, přesněji našich nadřízených, se několikrát změnil režim. Slíbil mi, že projednají můj případ a zruší ty rozpory mezi mnou... a vládou.“

„Pokud vím, vydali na tebe rozsudek smrti.“

„Ne zcela. Vydali instrukci, aby mne v případě zatýkání někdo omylem zastřelil. Jinak před soudem bych dostal takových... no, maximálně pět let. Po dvou letech by mě pustili za dobré chování, jenže... toho bych se určitě nedožil.“

„Je možné věřit takovému ujištění?“

„Myslím, že když jim vyhovím... Oni jsou taky čestní.“

„Hlavně předpokládají, že budou ještě někdy něco potřebovat. Já chápu je i tebe. Ty chceš domů, oni chtějí tvou spolupráci.“

„Samozřejmě, kdyby se něco stalo, to nechám a položím jim to. Nechci být zrádcem, i kdyby mi slíbili úplnou beztrestnost.“

Sir Lera otevřel pečicí troubu a sledoval, jak se dílo daří.

„Taky už jsi zestárl. A zlhostejněl, viď?“

„Ano. Dá se říct, že jsem velice zlenivěl.“

„Byly časy, kdy jsi byl nesmiřitelný. Byl jsi ochoten dát zabít každého, kdo se nezachoval podle tvých morálních zásad. Teď už s takovými lidmi spolupracuješ.“

„Vyčítáš mi to?“

„Naopak. Spíš uvažuju, jak jsem se změnil já. Ani já už nejsem ten, kterým jsem kdysi býval.“

Dílo se podařilo, Lera mohl být spokojen.

„Myslíš, že jsem dobrým Vládcem své země?“

Mike zaváhal. Uvažoval, zda má na tu otázku vůbec odpovídat. Asi ne, neboť Lera okamžitě pokračoval: „Když člověk nastoupí po špatném Vládci, je to jednoduché. Napraví škody, propustí vězně a odčiní křivdy. Ale já nastoupil po svém otci císaři, a to byl gigant. Ve všech směrech; byl ten nejlepší, celý jeho život byl příkladem pro všechny, kdo o něm vůbec slyšeli. Znal jsi ho vůbec ty?“

„Ne. Neměl jsem tu možnost.“

„Já ho viděl v dospělém věku jen jednou. Znáš ten příběh o Jízdě Králů?“

„Znám.“

„To už byl otec velice starý. Ale ta síla, která v něm byla, mě dokázala přesvědčit. Byl to skvělý člověk a zůstal jím po celý život. Jako starý strom, který dokud nepadne, dává život všem, kdo v jeho blízkosti žijí. Ptákům, zvířatům i lidem. Obdivoval jsem ho tím víc, že jsem se mu nemohl přiblížit.“

„Císař Charry byl velký muž.“

„Pak jsem nastoupil já. Dlouho jsem čekal na svoji vládu, pak jsem si ji dlouho dobýval. A nakonec... vlastně zklamal. Neudělal jsem nic, co by mi zjednalo lásku a úctu národa.“

„Tak nemůžeš mluvit. Národ tě má rád.“

„Ale ne! Národ miluje Rogera, Enkru, všechny ty mladé frajery. Já jsem pro ně něco starého, živá zkamenělina, co brání pokroku. Vím to, řekli mi to mezi řečí už tisíckrát. I tys mi něco podobného naznačil. Nezlobím se. V podstatě je to pravda.“

„Jsi Vládce. Jsi tady proto, abys viděl dál než ostatní a stát chránil i proti chybám jeho představitelů.“

„A nedělal je sám.“

„Nevím o žádných chybách...“

„Nevadí; stačí, že o nich vím já. Nesnaž se mě utěšovat, před chvílí jsi o mých chybách mluvil dost otevřeně. Protože všechno, co se udělá špatného, jsou především moje chyby. Ať už si o tom myslí a mluví kdo chce co chce.“

„Už mlčím...“

„V našich podmínkách se vede neustálý spor mezi přívrženci vývoje světového a národního. Národní vývoj je to, co prosazuje Roger a jeho klika. Světový vývoj to, co by si představovali ostatní lidé. A já, jako Vládce, jsem tady jako soudce, který to má rozhodovat. Protože já nesouhlasím ani s výstřelky národního proudu, ani s šedivou přizpůsobivostí světovou.“

„Hm... nemáš to lehký!“

„Nevybrali jsme si svou práci proto, že byla lehká. Já sám... víš, nepoznal jsem obyčejný život. Vyrůstal jsem v Aurrgharru pod dozorem tygrů a lidí se jako dítě bál. Neznal jsem je a nevěřil jsem jim. Kromě některých; k těm patřila i tvoje matka. Proto jsem jezdil sem na zámek Cross ukrývat svůj smutek.“

„Vím. Obdivoval jsem tě.“

„Celý svůj život jsem toužil žít jako za císařství,“ řekl sir Lera, „Bezstarostně, vesele, v samých zábavách, hostinách, hrách s dívkami. Přitom jsem věděl, že nesmím dovolit, abychom pro zábavu zapomněli na jejich osud. Jak skončilo císařství a kde skončili ti, kteří se smáli a milovali s dívkami.“

„Nezapomínáme. Všichni nosíme ten příběh někde hluboko v srdci.“

„Já vím! Ale přesto... chtěl jsem se přizpůsobit lidem. Ničím nevyvolávat jejich pozornost a odpor. Proto jsem kdysi dávno dovolil, aby se vlády ujal Detrey a jeho lidé. Přesto, že mnozí kamarádi mě varovali. Ale nebylo jiné cesty; bylo nutno vybudovat hospodářství země a to nebylo možné, když nikdo nechtěl pracovat. Museli jsme se už jednou konečně dát do poctivé práce, a jenom Detrey nás k tomu mohl donutit.“

„Vím. Proto jsme odešli.“

„A stejně se nic nepodařilo! Všechno se to udělalo polovičatě, nedůsledně, pochybně. Detrey byl tvrdý a nelítostný, ale nezískal pro svoje plány národ. Nakonec se stal diktátorem a já byl nucen ho přibrzdit...“

„Udělal jsi správně. Bylo to nutné.“

„Jistě. Ale co založil, zůstalo a dodnes ovlivňuje zemi i nás všechny. Detrey byl velký politik. Taky Draggon byl velký politik. Dneska už to nikdo neví, všichni ho vidí jako trapnou postavičku z posledních let jeho vlády. Ale když začínal, byl veliký a to, co vystavěl, dodnes přináší svoje ovoce. Až jednou bude čas a vhodná doba, měl by někdo střízlivě zhodnotit jeho éru. Alespoň dodatečně.“

„I to, že byl zločinec?“

„Kdo z nás si dokáže zachovat čisté ruce? Kdo vládne, vždycky se dopustí něčeho špatného. Jde o to, co převládne v jeho životě. Draggon nebyl špatný člověk. Ale byl hluboce nešťastný, to ho zlomilo.“

„Řekl bys to i oficiálně?“

„Dneska už můžu. Samozřejmě jsem to nemohl říct, když jsem dal Draggona zabít. Ale pravda to je. Tuto zemi vedli velcí politici, kterým se já v podstatě ani nemohu rovnat. A obávám se, že roste další velký politik.“

„Roger?“

„Má schopnosti, které se vyrovnají Baarfeltovým. Spojuje se v něm moudrost a rozhled Baarfeltů se ctižádostí a iniciativností Monroesů. Taky ovšem bezohlednost a poživačnost obou rodů, to je samozřejmé. Ale Denis, podle toho, co o sobě napsal, nebyl v jeho letech o nic lepší. Rogerova babička, pozdější manželka lorda Algernona Monroese, přišla na svět za africké expedice...“

„Znám ten příběh.“

„Roger ovlivňuje naši politiku víc, než by se hodilo. Už od chvíle, kdy do Arminu přišel Enkra. A když se mu naskytla šance prosadit ho do nejvyšší státní funkce, udělal to. Dobře ví, že Enkra je jeho šance, vsadil na ni a teď jí využívá. A skvěle!“

„Přesto, že tě to hněvá?“

„Kdyby byl měkký a poddajný, nikdy by z něj nic velkého nebylo. Kdo je veliký ve svých činech, bývá veliký i ve svých chybách. A to Roger nesporně je. Až dostane rozum, obrátí se k dobrému.“

„Taky si myslím. Mám Rogera rád.“

„Kdybych ho já neměl rád, už by nežil. Jeho nápady mi někdy nahánějí hrůzu.“

„Tvoje náklonnost se projevuje skutečně velkoryse. Ty přece moc často lidi na smrt neposíláš!“

„Rogerovi bych to někdy s chutí udělal, když mě naštve. Ale zas se uklidním. Ostatně, jeho otec si myslí to samé.“

Mike trochu zrozpačitěl. Lera si toho všiml.

„Copak? Chceš říct něco o Leonovi?“

„Radši ani ne.“

„Máš pravdu. Leon... je jako já. Není špatný člověk, ale geniality svého otce nebo svého syna nedosahuje v žádném případě. To jsi měl na mysli?“

„Tak nějak.“

„Všichni v mé vládě jsou průměrní lidé. Nic špatného, ale ani nic vynikajícího. Včetně mne. A neříkej, že jsem velký politik.“

„Jsi dobrý člověk, který nedělá chyby.“

„Tím mi jistě nechceš lichotit. Tím chceš naznačit, že nedělám nic. Máš pravdu, protože já skutečně nic nevykonal. Ani ty moje nejslavnější skutky nebyly moje, pouze jsem dal souhlas tomu, kdo je vymyslel a provedl. To víš sám.“

„Dát souhlas je nejdůležitější.“

„Pokud přijde v pravou chvíli a ne dodatečně. Pak je to fraška.“

„Začínáš být až zbytečně upřímný.“

„A budu ještě upřímnější! Jsem špatný Vládce! Mou jedinou dobrou vlastností je, že to vím, proto radši nic nepodnikám. Armin za mé vlády prosperuje, ale nevyniká. Až se ho ujmou moji nástupci, začne vynikat. Já to vím, ale současně se toho bojím. Protože za mého otce stát vynikal, ale taky zkrachoval.“

„Byla výjimečná situace. Zahraniční intervence, přesila...“

„Omluvy znám, sám jsem je vymýšlel. Teď jde o to, aby se taková situace nemohla opakovat.“

„O to se neboj. Máme silnou a dobře vycvičenou armádu a řadu specialit, které by agresora spolehlivě zarazily.“

„Vím. Starám se o to. Ale především máme lidi, odhodlané své zemi pomoci; to se mi zdá nejdůležitější. Lidi, kteří se umějí sjednotit pod vedením dobrých velitelů. A když jsou puštěni ze řetězu, dělají věci, že se mi vlasy ježí hrůzou na hlavě.“

„Lidé v naší zemi jsou skvělí.“

„Já vím. Mám je rád.“

Přenesli jídlo, rozdělili na talíře a ochutnali. Mike byl nucen Vládce pochválit, uvařil skutečně dobře.

„Obávám se, že je to jediné, co aspoň trochu umím. A ještě ke všemu nemívám často příležitost.“

„Zůstaň tady a můžeš vařit, jak často budeš chtít!“

„Aspoň by ses čas od času pořádně najedl, co? Prozraď mi, proč živíš tolik černochů, když žádný z nich není schopen ani tak jednoduchého úkonu, jako vyrobit něco jedlého?“

„Nekřivdi jim, nejsou tak špatní. Můžu za to já, málokdy od nich něco požaduju. Kdybych je víc proháněl...“

„Bohužel, lenoch zůstane lenochem. Prozatím jediné, co je baví, je vykukovat za rohem, aby se dozvěděli, proč tady jsem a co tu budeme vyvádět. Jsou hrozně zvědaví...“

„Někteří mají občas chuť chytat se práce sami od sebe, ale přiznám se, že jsem ve všech případech jejich snahu dost neocenil. Když nevidí příznivou reakci...“

„Ano, zdá se... Když je císař přivezl z Afriky a usadil tady, hovořilo se o jejich integraci, zapojení do národa. Jak bys ten experiment hodnotil ty jako znalec?“

„Inu, tvůj vznešený otec... Národ Wassongů žil dlouhá léta ve svých vesnicích tradičním stylem. Po přesídlení z Afriky se tady usadili a pokračovali. Rádi slouží jako tělesní strážci, cvičí se v tom od malička a jsou velmi dobří. Pokud po nich budeš chtít něco, co je zaujme a udělá jim radost, přijmou to s nadšením. Pokud to bude něco, co je nebaví... inu, udělají to taky. Ovšem budou hledat důvod, aby toho co nejdřív nechali.“

„To všechno vím. Ale odpověz mi: zapojili se do společnosti?“

„Ani v nejmenším. Nebo spíš: ojediněle.“

„Kolik z nich má univerzální vzdělání?“

„Téměř všichni. Časté křížení podle vlastních zásad...“

„Shrnuji tedy: přes několik generací, které se snažíme zapojit, zůstali naprosto stejní jako jejich tradiční kultura v Africe. Valnou perspektivu do budoucnosti to nemá. Má nějaký smysl zkoušet totéž u jiných národů?“

„Má vůbec nějaký smysl vytvářet moderní společnost?“

„Dobrá otázka. Vracíme se k tomu, co dělám já a co dělá Roger. Vzal jsem za model běžnou civilizaci euroamerického stylu, které jsem se snažil přizpůsobit starousedlíky. Po čase konstatuji, že experiment skončil bez úspěchu, naopak se značnými zisky pro naši... tedy starousedlickou stranu.“

„Dodal bych, že je to dobře.“

„Nevěříš v moderní civilizaci?“

„Mám věřit v něco, co se samo ničí a stravuje samo sebe?“

Vládce soustředěně žvýkal; pak se napil mátového čaje.

„Sledoval jsi experimenty Bello Corrony v Indiopolisu?“

„Ano, bezprostředně. Byl jsem při tom.“

„Jak hodnotíš jejich účel?“

„Domnívám se, že ve většině případů dopadly úspěšně.“

„V jakém smyslu?“

„Bello se pokusil přenést znalosti z jednoho jedince na větší počet přítomných. Vytvořil určité mentální pole...“

„Rozumím. Úspěšnost?“

„Mnohé informace zůstaly uloženy v latentní formě. Přesněji: ti lidé mají vědomosti, ale netuší, že je mají, dokud není nějakým způsobem nutno, aby se projevily. Potom je využívají.“

„Bylo tam velké množství cizinců. Co soudíš o jejich úrovni?“

„V mnoha případech není o čem hovořit. Náhodní kolemjdoucí.“

„Řád Templářů vynikal odjakživa schopností dělat z náhodných kolemjdoucích oddané služebníky Boží. To máš na mysli?“

„Ano.“

„Jak dlouho bude taková práce trvat?“

„Několik životů.“

„Nějaké rychlejší výsledky by nebyly?“

„Byly. Ale já toho nejsem schopen. Zkus to s jinými...“

„Proč jsou tví žáci lepší než ty?“

„Je povinností gurua vychovat dokonalejší osobnost, než je sám.“

„Děláš tu práci, aniž bys měl naději dožít se výsledků?“

„Obávám se, že... výsledky se nedostavují proto, že ji nedělám dokonale. Jsou to někdy dost matné pokusy... Ovšem připomínám ti, že výsledek díla ovlivňují vyšší síly, než jsem já. Můžu si učinit předsevzetí někoho vychovat; ale zda se to skutečně stane, závisí na Pánově vůli.“

„Když jsem byl mladý, odmítal jsem záviset na okolnostech, jež nemohu ovlivnit. Přál jsem si vidět výsledky svých činů!“

„Proto jsi Vládcem země. Myslím, že tvá vláda byla úspěšná.“

„Naznačuješ, že už skončila?“

„Vůbec ne. Naopak; mám pocit, že právě začínáš sklízet ovoce ze sadů, které jsi založil.“

„Zní to hezky, ale je-li to skutečně pravda... mně se naopak zdá, že sklízejí jiní. Roger, Enkra... možná ty!“

„I to je pravda.“

„Mým snem byla civilizovaná společnost. Malá Amerika... ovšem to se nepodařilo. Proč?“

„Protože jsi to neprosazoval důsledně. Podívej se na sebe: jsi snad prototyp amerického byznysmena? Uvařil jsi skvělé sabdží, zapečené brambory a halvu. Ne hamburgery s Coca-Colou.“

„Karbanátky by se nedaly obětovat.“

„To Američana nezajímá, ani o tom neví. Ty jsi člověk, cítící zodpovědnost před Bohem za svoje činy; Američan se domnívá, že může Bohu dávat příkazy jako svému tajemníkovi. Podle toho jejich společnost taky vypadá.“

„Jak vypadá?“

„Je to svět, který ničí svoje životní prostředí, ať se snaží jak chce používat recyklovatelné materiály. Svět, ve kterém lidé natolik zdegenerovali, že musí navštěvovat doktory, aby je naučili základním sexuálním postupům; zapomněli to, co umí každý pes na ulici. Svět, kde každý potřebuje psychoanalytika, protože přestaly fungovat základní mezilidské vazby. Lidé zapomněli, co je vztah mezi mužem a ženou, otcem a dětmi, přáteli navzájem. Namísto toho jejich myšlení ovlivňují reklamy a televizní seriály o hloupostech. Za pár generací to skončí obrovským krachem.“

„Kdežto my přežijeme?“

„Naše společnost doposud nežije na dluh. Jejich úvěrové karty zajišťují, že dnes spotřebovávají majetek, který teprve možná získají. Vláda tuto činnost podporuje, protože čím víc zboží se spotřebovává, tím víc získává daní. Bez ohledu na to, že někde vzniká nesplacený dluh. Kdyby došlo k zúčtování, projeví se to strašlivými zmatky...“

„Ekonomiku jsem taky studoval.“

„Mnoho těch, co přišli do Indiopolisu, jsou Američané. Mladí lidé, které jejich společnost nedokáže uspokojit, kteří hledají. Třeba nevědí co, ale vědí, že to, co mají doma, nechtějí. Odešli tedy sem; cítí, že s námi mají naději.“

„Naději na co?“

„Nedokážeme zachránit celou společnost. Ale možná dokážeme pomoci několika jednotlivcům. Otevřít oči a poznat, že duchovní hodnoty jsou důležitější než karbanátky od McDonalda. Právě to je práce, kterou dělá Bello, Roger a ostatní.“

„Jak to vidíš na druhé straně?“

„To vyžaduje... delší úvahy. V osmnáctém století se největší myslitelé světa nacházeli ve Francii: Voltaire, Rousseau a další. Vymysleli vznešené myšlenky: Ne Bůh stvořil člověka, ale člověk stvořil Boha. Od této chvíle jsou nebesa prázdná. Důsledkem byla Francouzská revoluce a vše, co následovalo. Pak přišlo devatenácté století, století vědy, Darwina, německé filosofie síly a osobní převahy. Kant, Freud, Nietzsche... Lidstvo muselo projít cestu dlouhou několik tisíc let, aby dospělo ke svému nejdokonalejšímu vrcholu, kterým jsem já! Když čarodějové přišli na to, že jejich kejkle už lidi neošálí, vzali si bílé pláště a nazvali se vědci. Prohlásili, že vědí všechno a pokud nemají na něco jednoduchou odpověď, potom to neexistuje. Důsledkem byly ve dvacátém století dvě ničivé světové války.“

„Stručné, leč výstižné.“

„Ještě stručněji: za posledních dvě sta let si lidé nabili hubu tak, jako nikdy v dějinách. Někteří se začali zamýšlet, proč tomu tak je. Já odpovídám: přestali brát v úvahu vůli Boha. Přestali se ohlížet na Jeho přání, projevené třeba desaterem: nezabiješ, nepokradeš... Není-li přece Bůh, nejsou ani jeho zákony, proto je možné se dopustit čehokoliv v zájmu naší smečky, státu...“

„Jistě. I to vím.“

„Vědci jsou lidé přemýšliví a když se důkladně věnují svému oboru, dřív nebo později narazí na jeho hranice. Co je za touto hranici? Faktor náhody, který právě v nejdůležitějších případech zcela zvrátí všechno, co je dokonale známo a ověřeno. Kdo tedy řídí tu náhodu? Kdo je schopen porušit zákonitosti, které platí tak nezvratně? Ti nejmoudřejší odpovídají: Bůh.“

„Myslíš, že se vědci rozhodli hledat Boha?“

„Zatím jen ti, kteří se skutečně poctivě snaží vědět všechno. Protože mají strach, aby se jim ti méně bystří nesmáli, dávají Mu všelijaká jména: vyšší dimenze, neznámo, něco nad... Vyčítají nám kněžím, že jsme udělali z Boha trapného šaška a ze svého uctívání kejkle, které nelze brát vážně. Ano, někdy mají pravdu.“

„Oni to nedělají?“

„Není účelem zjišťovat, jakou chybu udělali oni, ale co my sami jsme udělali nesprávně. Je možná čas vracet se zpátky k Bohu. Zkusit ho poznat tak, jak si on sám přeje: ve stéblu trávy, těle mravence, v šumění větru. V činnostech vlastní mysli...“

„To děláš?“

„To dělá Roger, Enkra, Bello, Asthra... sám to zkouším, ale už mi to nejde. Jsem starý.“

„Najstarší zo všetkých vrabcov?“

Mike se smutně zasmál. „Všichni hledáme, Vládče. Od nich k nám přišli ti, kteří také hledají. Dělají při tom spoustu hloupostí a někdo by je třeba mohl pomlouvat. Já to nedokážu. Vidím cestu, po které jdou; vidím, že udělali za krátký čas tak velký pokrok, jaký jsem já neudělal za celý život. Jsem tomu rád.“

Sir Lera vstal, přistoupil k oknu a hleděl ven, k horám.

„Takové řeči se těžko snášejí na sucho,“ řekl, když se obrátil zpátky, „Je ve tvém paláci ještě sklep zásobený spoustou láhví, nebo už ho černoši stihli rozkrást a zašmelit?“

„Myslím, že něco tam ještě je!“

„Chtěl bych se opít. A než začneš cokoliv říkat, dodám: chci, aby ses ty opil se mnou. Je to moje přání!“

Mike skutečně otevřel ústa k protestu, ale poslední věta jej zarazila. Zeptal se: „Je to přání císaře?“

V očích sira Lery blýskl plamen. Teď on otevřel ústa, avšak nic neřekl. Až po chvíli: „Přání tvého přítele.“

„Dobře,“ vzdal to Mike, „Jdu hledat do sklepa.“

A skutečně šel, zatímco Vládce si prohlížel programy na jeho počítači. Mike se vrátil s košíkem plným láhví, skutečně poněkud zaprášených a pokrytých pavučinami. I jeho mnišský oděv nesl stopy procházení dávno neuklizenými místnostmi.

„Zajímavý věci,“ mručel sir Lera, „Co je to program Navaho?“

„Poznámky pro mladý v Sun City, co dělají ty programy.“

„Putující skála, Starý Kojot, Černý Bůh, Proměňující se Žena... spousta bytostí ze starých legend. K čemu to?“

Mike se pokoušel otevřít jednu láhev, a když to Lera viděl, zakroutil hlavou a udělal to sám. Mikovi svěřil hledání sklenic.

„V jejich světě existovaly personifikované síly, které sídlily nejen v živých bytostech, ale i v kamenech, potocích, racích... ve všem. Kromě celokmenových existovaly ochranné bytosti rodin i jednotlivých bojovníků... tedy ochranné, jak se to vezme, ony jim někdy pomáhaly a jindy škodily, podle toho, jak se situace zrovna vyvíjela a jaké oběti se jim dávaly. Třeba Jestřábi byli sice v podstatě přízniví, ale pokud se jim nedalo, co žádali, tak bojovníkovi spíš škodili. Mohl si za to sice sám, ale...“

Mike mluvil, Vládce při tom procházel texty a kroutil hlavou.

„K čemu to vlastně celé bude?“

„To bych sám rád věděl. Možná další cesta.“

„Návrat k pramenům? Hm... tak nalej!“

Popíjeli a rozmlouvali; od náboženských představ národa Navahů přešli přes legendy Dakotů a Algonkinů k australským domorodcům, pak k výzkumům Asthry a vůbec činnosti Slunečního obzoru. Mike se rozpovídal o tom, že ve Větrné stepi pořád ještě žijí stepňáci, jejichž chápání Boha není pořádně ani popsáno, natož aby je někdo chápal. Rozčilovalo ho to a Lera namítal, proč to neudělá on, když mu to vadí; leč představa, že by se vypravil pouštní plachetnicí někam do pustin Mika zároveň lákala i děsila, takže se navztekaně, leč neúčinně bránil.

„Tvůj problém je, že strašně rád sedíš v teple a klidu své knihovny! Máš tady svůj počítač, dostatek kávy a když přijedu já, i něco dobrého k jídlu. To ti stačí, proč by ses trmácel někam do Větrné stepi, že? Ale v knihovně nic nevymyslíš!“

Mike řekl něco méně srozumitelného, ale taky méně slušného.

„Tvoje lenost se projevuje ve všech oblastech lidského života. Kromě jiného i v tom, že se vyhýbáš ženám. Pokud vím, nejsi v tom směru nijak odlišný... nebo snad ano?“

„Rozhodně se v tom neliším od svého Vládce!“

„Chceš mi vyčítat, že jsem zodpovědný a nechci si způsobovat nějaké problémy? V mém postavení sblížit se s nějakou ženou není jen má osobní věc, ale záležitost celého státu...“

„Ale jo, vím...“

„Roger si může dovolit oženit se se všemi ženami, které se mu momentálně líbí. Mně by se to líbilo taky; snad víš, že jsem kdysi dávno, jako mladej kluk, taky sváděl holky?“

„Jo. Slyšel jsem...“

„V dějepise se o tom ovšem nepíše. To bylo ještě před válkou, na jihu. Naši to věděli... dívky z vyšších kast mne navštěvovaly a toužily, abych se s nimi spojil! Jenže potom, když jsme najeli na novou morálku, se podařilo všechny záznamy přísně utajit.“

„Že sis žádnou z nich nevzal!“

„Většinu jich smetla válka... nebo je někam odnesla. Byly čarodějky a bojovnice, vždy v první brázdě. Kdyby byla některá otěhotněla, tak možná... ale ony se samozřejmě chránily, nechtěly mít děti, když nás čekal nelítostný boj. Pořád jsme na něco čekali. Až vyhrajeme, až bude mír, až budeme hospodářsky na tom líp... nakonec se všechno změnilo.“

„Člověk všecko pořád odkládá. A pak přišla ta tvá... Solitaire.“

„No právě. Dost mi dodala. Věříš, že jsem ji měl doopravdy rád?“

„Věřím.“

„Dal jsem jí všecko, co jsem mohl; byl bych si ji dokonce vzal, kdyby neodešla! Jenže ona za to nestála!“

„Většinou toužíme po něčem, co za to nestojí. Říká se, že koho chce Bůh potrestat, tomu splní jeho přání...“

„Solitaire byla kurva! Je potřeba si to jednou upřímně přiznat! Solitaire byla kurva!“

„Tak tvrdě bych ji nesoudil...“

„Solitaire byla kurva!“ zařval Vládce a udeřil pěstí do stolu, až sklínky nadskočily, „A ty přestaň omlouvat cizí chyby a podle pravdy přiznej, co je pravda! Solitaire byla kurva!“

„Tak dobře. Byla kurva.“

„No vidíš! A co myslíš, že je teď ta tvoje? Taky kurva!“

„Nechápu, která moje...“

„Ta z dávných dob; ta princezna, cos ji měl rád v mládí! Povídá se, že byla taky čarodějnice...“

„Vůbec bych se tomu nedivil.“

„Já jsem o tom skálopevně přesvědčen... ze všech ženskejch se stanou kurvy! Zvlášť z těch, co máme rádi... Proto si žádnou z nich neber, já si taky žádnou nevzal a žiju! Někdy to stojí za hovno, ale žiju a daří se mi dobře! Když jsem byl mladší, sem tam jsem nějakou na rozptýlení vždycky sehnal, to se pokaždý nějak dá... Zpěvačky, herečky... ale nikdy jsem si žádnou nevzal, a nelituju toho!“

Mike přemýšlel, proč tedy jeho hlas zní jako pláč. Ale řekl:

„No vidíš – já jo.“

„Cože... tamtu?“

„Ani je. Jednu jinou.“

„Mladou? Hezkou?“

„Tu, co jí říkají Ťapka. Viděl jsi ji, pracuje pro Asthru jako zvláštní agent.“

„Počkej... nemyslíš nakonec tu, co ji Asthra přestavěla jako stavebnici Lego?“

„Jo, zrovna tu.“

Sir Lera dolil sklínky a rozchechtal se. „Pane Bože! No ne, ty ses zbláznil! Víš vůbec docela jistě, že je ženská? Víš, co do ní Asthra dala, když se v ní hrabala? Zasahovala jí i do hlavy, tos neslyšel?“

„Dokonce jsem prohlížel protokoly o operaci. Asthra mě žádala, abych spolupracoval na její resocializaci a posoudil...“

„Resocializaci?“ kroutil Lera hlavou, „Co je opravdu ta holka? Robot nebo člověk?“

„Člověk. Mladá dívka, velmi hezká, bystrá, chápavá, ohleduplná, pracovitá... zkrátka skvělá.“

„Já bych Asthře nevěřil! Nikdy jsem nevěřil čarodějkám, ani svým kamarádkám. Všecky jsou moc vychytralý na to, aby se jim dalo věřit. Já neříkám, že Asthra dělá něco zlýho; ale hraje si jako malý dítě a neví přesně, co z jejích her může vzejít...“

„No jo... ale Ťapku sleduju už víc než dva roky. Věř mi, je to normální holka, jenom lepší než ostatní...“

„Protože se ti líbí její tvářička? Asthra ji prý udělala tak, aby se líbila, možná zrovna tobě. Hraje si s tebou jako kočka s myší, a ty jí na všecko nalítneš! Víš o tom?“

„Pořád lepší než nenalítnout na nic. Kdyby se mi podařilo to, co chci...“

„No a co? Už jsi v té věci něco udělal?“

„Ne. Nemůžu jen tak přijít k takové dívce a sbalit ji!“

„A Roger může? A Enkra může? A každej, kdo je tady v tý zemi, ten může? Ti nemají žádný zábrany; jenom ty je máš, a úplně blbý! Tos měl udělat už dávno, když jsi měl holku po ruce! Sbalit ji a hotovka – když bude chtít, tak dobrý, a když nebude, tak se na ni vykašleš, ať si táhne! Copak nejseš chlap?“

„Ale jo...“

„Tak vidíš. Tak proč nic neuděláš?“

„Udělám, až bude příležitost.“

„Za ty léta, co seš na světě, už bylo příležitostí tisíce! Takovej Roger má příležitost každej den, ten by snad dokázal sehnat nějakou ženskou i v kriminále!“

„Já nejsem Roger.“

„Proč hodnej člověk vždycky musí bejt takovej dobrej a slušnej trouba, řekni?“

„Ale... čerti vědí...“

„Protože seš trouba! A nemysli si, že tě nechápu. Já jsem taky trouba, a vím to! Jenomže já si to uvědomil... a ty si to taky musíš ujasnit. Protože jseš ještě mladej a musí se s tím něco udělat, chápeš?“

„No jo...“

„Takhle nemluv! Jsem tvůj nadřízenej, tak mi laskavě neodporuj! Já vím, že seš už vožralej, ale tolik snad ještě chápeš!“

„Chápu. Mám se postavit do pozoru?“

„Seru ti na to! Jenom si uvědom svoji a moji situaci, a něco s tím sakra dělej!“

„Udělám...“

Sir Lera si jenom povzdychl. „Každej slibuje a nic se nedělá! Každej sere na to, co mu jeho milovanej Vládce nařídí. Taky ty. Slibuješ mi, že budeš dělat to, co od tebe potřebuje tvůj císař a tvoje země?“

„Slibuju!“

„Seš komthur a člověk, kterej má snad nejvíc funkcí na celým Ostrově; a důležitejch funkcí! Tak mi neztěžuj situaci a slib mi, že uděláš to, co od tebe požaduje tvoje vlast!“

„Slibuju.“

„Tak se ožeň, chlape!“

„Provedu!“

A zapili to.

„Miku, pamatuješ se... pamatuješ na tu písničku, co mi tehdá zpíval Marcel d'Yvernois? Na tu tehdá na plese...“

„Já jsem tam nebyl...“

„Ale já vím, sakra! Copak tady už nefungujou drby? Seš přece něco jako Slovák a ta písnička je slovenská...“

„Jsem původem Moravák.“

„To je hned vedle. Přece si musíš pamatovat... chtěl bych...“

„Ale jo. Já už vím, kterou chceš...“

„Mal som dievča, už ma nechce,

nech ju za to Pánboh ztresce,

nie však veľmi, ale málo,

aby sa jej nič nestalo...“

„Jo, tu! Dobře si to pamatuješ... ale hrozně zpíváš!“

„Jedného dňa vrátiš sa mi, budeme stát spolu sami

na zahrádke pod jablúčkom, verná láska bude s nami.

Nespýtam sa kde si bola, nepoviem ti zlého slova,

ty si moja verná láska, ty si moja sedmikráska...“

Mike zaslechl jakýsi divný zvuk a ohlédl se. Vládce plakal.

Aby to zamaskoval, rychle řekl: „Ty taky na něco hraješ, ne?“

„Zkouším... na ty varhany, co máme tady v zámku. Taky na ruční harmonium, ale to...“

„Tak si pojď zahrát!“

„Teď v noci? Všechny vzbudíme!“

„Koho? Tvoje zdechlý negry? Stejně nikdo z nich nechrápe, ale vočumujou kolem, co se šustne! Jdem!“

Zvedli se a podpírali navzájem, přičemž se vzájemně obviňovali z opilosti.

„Ty si myslíš, že já neumím na nic hrát, viď? Já se náhodou učil na kytaru; hned ti to ukážu!“ Sliboval Lera a sebral jednu po cestě ze zdi. Mike nesl láhve; zase nové.

„Zahrej mi, jakou písničku máš rád! Klidně i česky, já tomu přece rozumím stejně jako ty!“

„Já jich mám rád moc.“

„Tak hrej, já se chytnu! Máme dost času, ne?“

„Ale moc hrát neumím, však víš!“

„Já taky ne, a žiju! Hraj!“

Mike usedl ke klávesnici a jeho prsty začaly bloudit sem tam.

„Takovou žízeň může mít jen bernardýn – nebo starý lord,

a proto on děvče vyměnil za láhev brandy prastaré.

Je třeba ještě říct, že pil onu láhev s láskou,

že srdce smutné měl jak při polibcích,

při každém doušku zaslzel -

Ježto brandy stejný snědý nádech má jako její pleť,

já musím znát přece její pleť – já se jí učil nazpaměť!

Vzpomínka navěky letí s tebou v obzor daleký,

v ní navždycky jsi má... ta brandy byla výtečná...“

„Skvělý,“ řekl Vládce a napil se, „Tos složil ty sám?“

„Kdepak! Kainar... to byl jeden básník.“

„Vidíš to. Tak hraj ještě...“

Mike se už nebránil, hrál vše, co mu přišlo na mysl. Lera se snažil hrát na kytaru a po chvíli se docela dobře chytil; znal taky spoustu písniček z dřívějších časů. Přezpívali Pampelišky a Diega a Když jsem já šel tou Putimskou branou a Malý balíček čokolády a Červenô jabĺčko a všecko možné, ale písniček pořád neubývalo. Dokonce se jim zdálo, že s přibývajícím časem hrají pořád líp a líp. Už ani nemluvili, jenom zpívali a hráli; a aby nikdo o tu produkci nepřišel, dokonce otevřeli okna a dívali se na hvězdy nad zámkem.

„Ty seš vlastně umělec!“ vzdychal sir Lera, „Ty seš v politice úplně ztracenej!“

„Ty seš přeci taky umělec...“

„Ale blbost! Já vždycky chtěl bejt vědcem. A možná jsem pro to měl i buňky... jenomže ta pitomá politika nás všecky sežrala! Já jsem měl chuť dělat matematiku, víš o tom?“

„Jakou matematiku?“

„No vyšší... teoretickou! Víš, co to je?“

„Ne. To jsem nikdy nechápal.“

„Vidíš, a já jo. Integrální počet je pořád ještě můj koníček, tu a tam si čtu, co je novýho. Hawkinga třeba... Jenže, na co by mi to bylo tam v tom zámku?“

„Mohl jsi být geniálním matematikem...“

„Taky jsem mohl bejt úplnej blbec! Co na tom záleží, co jsme kdysi dávno mohli bejt?“

„To je fakt,“ řekl Mike a zahrál:

„Jen v krajině snů – těch prolhaných snů

krásná jak dřív jsi se mnou dál

Jen v krajině snů jsem tvůj pán a král,

jen tam lásko má, jsem tě neprohrál...“

A hráli dál; přezpívali Panenku a Yesterday a Life is life a Kdo vchází do tvých snů, má lásko a všelijaké staré lidovky, a pořád ještě měli co hrát.

„Slib mi,“ žádal Vládce, zavěšený Mikovi kolem krku, „Že mě nikdy nezradíš! Že se na mě nevysereš, i kdyby se na mě ostatní vysrali! Protože Král a země jedno jsou, jak nás učí legenda o Excaliburu...“

„Slibuju, že nezradím!“

„Slib mi ještě něco. Že kdybych někdy zradil já, kdybych udělal něco blbě, že ty to napravíš a dáš do pořádku; třeba i proti mojí vůli! Jako komthur...“

„To se nemůže stát!“

„Slib mi, že to uděláš! Slib to svýmu císaři jako věrnej rytíř!“

„Dobře. Tak slibuju.“

Sir Lera ho objal a políbil na tvář.

„A teď hraj!“

Tak hráli až do svítání. A potom je teprve, namol zpité, snesli černoši dolů a uložili do postelí.

Errata:

30.05.2021 11:43