Vítej, návštěvníku!

Tygří válka pokračovala s neztenčenou intenzitou a konec byl v nedohlednu. Enkra ještě pořád zachovával své nadšení na určité úrovni; s ním ostatní bojovníci, hlavně mladí. Ti starší, jak zjistili situaci, odpadali jeden po druhém.

Když Enkra válčil s lidmi, šlo to rychle ke konci, obě strany měly zájem na brzkém skončení bojů, ať už tak či onak. Tygrům o nic nešlo, oni se bavili skvěle; bojovali, útočili, ustupovali, nechávali v zajetí spoustu svých druhů a tím o ně přicházeli, ale to jim nijak nevadilo, protože jich bylo pořád dost. Tak jediný, komu to mohlo vadit, byli jejich lidští soupeři, a ti si nemohli nijak vybírat.

Asthra se vytratila mezi prvními, jen co si našla nějakou výmluvu. Samozřejmě její práce, ta nešla oddiskutovat. Slíbila, že bude-li zapotřebí, vrátí se zpátky k armádě, potom bleskem zmizela a už se neobjevila. Nějakou dobu se producírovala po Obzoru s pruhovaným tělem, pak jí malování vybledlo a ona na to zapomněla jako na smrt.

Kondoři se vrátili společně s ní; jejich další vzdělávání bylo důležitější než nějaké boje s tygry, kterých se stejně báli. Stačili si ale nadělat dostatečné známosti, aby sehnali v případě potřeby lidi do boje, to jim stačilo ke spokojenosti. Už si zvykli na všechno a jejich úroveň byla dostatečná, aby mohli po návratu domů zastávat vyšší státní úřady.

Hlavní princovou čarodějkou se tedy stala zákonitě Sheilla. Usilovala o to a že svoji Čikitu hlídala jako oko v hlavě a její pomocnice zatím nejevila velký zájem o kluky, takže se nechávala hlídat, měla moc dokonale posichrovanou na dost dlouho. Jennie zjistila, že jí v táboře není nezbytně nutně potřeba, tak couvla: radši se vrátila do Kingtownu a nabírala vědomosti. Byla starší, chytřejší a chystala se na rozhodující střetnutí. Věděla, že princova přízeň je vrtkavá a Sheilla jednou zákonitě musí narazit. Pak se ukáže!

Sheilla to věděla taky a nedělalo jí to žádné starosti. Co Mike vysvětloval Čikitě, totiž podstatu intrik, nasála s mateřským mlékem, vše ostatní posbírala za svého sice krátkého, leč zajímavého života. Nyní se dostala do míst, kam odjakživa toužila a byla při tom. Snažila se mít vliv na všechno a na všechny.

Roger zatoužil s někým detailně rozebrat situaci a pozval na to skutečného odborníka, Bella Corronu. Ten se přišel ukázat i ve válce, v soubojích porazil pár předních tygřích náčelníků a teď přijel do Kingtownu, předvést svoje pruhy a svoji slávu.

S Rogerem se sešli na sklenici speciálního bylinkového čaje.

„Jo, Malá Sheilla? Tak to je číslo! Hodně toho umí!“

„V magii nebo s klukama?“

„U ní se to asi nerozděluje. Potřebuje nasbírat manu, tak dělá, co může. Na svý mládí toho má za sebou pozoruhodně dost!“

„Kolik jí sakra je? Já bych jí hádal tak třináct...“

„Říkají se různý čísla od deseti do patnácti, přesně to ví snad jen její dvorní astrolog. V každým případě mimořádně čiperná – až to její matku vylekalo tak, že ji odvezla do světa a dlouho jí nechtěla nic dovolit.“

„Počítám, žes to s ní vyzkoušel?“

„Jo. Přála si, abych jí připomněl v regresi, kdy a za jakých okolností byla obětována božstvům. Vypadá to, že všechny Sheilly byly pravidelně upalovány, topeny v moři i v řekách, předhazovány dravým šelmám, svrhávány do vulkánů a podobně. V dívčí i mužské podobě, dynastie chrámových kněžek...“

„Věříš tomu?“

„Co já vím? Viděl jsem to společně s ní, ale... taky jsem byl představen její budoucí dceři. No něco... člověk určitě je, ale z hodně dávný doby. Aby pojistili vítězství v nějaké bitvě, dali ji napíchnout na kůl a nechali tam tři dny viset. Čím delší utrpení a víc bolesti, tím větší prospěch pro celý kmen. Zvláštní znamení: mimořádná náklonnost k chlupatým slonům; nevím, jestli to byli mamuti nebo nějaký druh mastodontů...“

„Milé děvčátko! Kdy nás hodlá obdařit svou přítomností?“

„To záleží na Sheille, kdy si troufne. Ta nová Sheilla se těší už teď, ale je vzácně ohleduplná a nechce nic uspěchat. No, do patnácti to stihne, aby byla Velká Sheilla ve třicítce šťastně babičkou. Rodinná tradice je posvátná...“

„Co hodlá dělat do té doby?“

„Ono jí to nepřipadá tak dlouhý. Její pojetí času... zkrátka, vidí to jinak. Ale kdyby se stalo a Sheille chtěl někdo ublížit, pošle na něho četu speciálně vycvičených mastodontů.“

„Nechtěl bych být v jeho kůži! Ještě, že Sheilla je taková hodná panenka a s nikým se nehádá.“

„Tak to bych zrovna... tuhle jsem ji viděl při tréninku. Aby si zvykla nevnímat bolest, mlátí hranami dlaní a chodidly do betonu, až do krve. A ještě se při tom směje!“

„To jsou zas ty jejich pokusy! Možná je to dědičný, její matka i babička byly pěkně střelený...“

Bello uvažoval a tvářil se při tom divně. „Poslechni Rogere, co ty si myslíš o vegetariánství?“

„Blbá otázka. Jak s tím souvisí?“

„Všecky lepší čarodějky se vyhýbají všemu živočišnému, jako kdyby to bylo nakažený morem. Sheilly ne; pokud vím, babička se živila převážně rybami, matka jí všechno a naše Sheilla se dokáže cpát masem jako hladový tygr.“

„Tvoje Paní Esxatli přece taky může ryby, ne?“

„Nejen ryby; taky ústřice, chobotnice a... vše, co nalovíš v moři. Její obzvláštní dar jsou perly; ty nám dává za věrnou službu. Stará Sheilla brázdila moře se Žlutou ponorkou kapitánky Jill Merrowesové; to nebyla ani tak čarodějnice, jako spíš striga nebo... jak se říká tomu, co žije v Perníkový chaloupce?“

„Ježibaba.“

„Jo. Její duchovní učitelka; prima děvčátko roztomilých mravů. Stříbrného Delfína neuctívala, ale jistě by to udělala, kdyby ji to napadlo. O činech a skutcích Velké Sheilly nemám přehled, ale bohatě mi stačí ta naše. A budoucí Sheilla...“

„Jo. Vyhráls, Barte.“

Bello po něm pochybovačně zašilhal. „Sheilla pořád sbírá manu od druhých. Když někomu vezmeš život a sníš jeho maso, je v tom přece taky jeho mana, ne? Hodně síly...“

„Jo. Velice moc síly. To máš pravdu.“

„Tak!“

„Jde o to k čemu.“

Bello neřekl nic, jenom zkřivil rty.

„Myslíš tím, že Sheilla chce jít na druhou stranu?“

„Já vůbec nic nemyslím. Jenom říkám, co jsem viděl. Jí maso. To by Asthra nikdy neudělala!“

„Asthra uvažuje v kategoriích kvalit dobra, vášně a nevědomosti – třeba tvoje mana ji vůbec nezajímá, má sílu přímo do Pána. Není uctívačka polobohů.“

„Koho přesně uctívá Asthra?“

„Nevím úplně přesně. Stačí mi vědět, koho Enkra: Nrsimha-déva, Pána se Lví Hlavou. Inkarnaci Višnua, Kršny, Pána Vesmíru. Asthra je kněžka Ohně, jiné Pánovy inkarnace.“

„Může se stát, že by se postavila Asthra proti Sheille?“

Teď se na dlouho zamyslel zase Roger. „Ne, to by si Sheilla nedovolila. Má dost rozumu, aby to neudělala. Žádná čarodějka se zdravým rozumem nepůjde proti Pánovi. Ale rozhodně si dost ráda vyzkouší, kam až může, aniž by ho naštvala.“

„Troufneš si s ní něco začít?“

Tentokrát Roger neváhal. „Ale jo. Klidně!“

„Kdy a jak?“

„Nevím. Necháme taky něco na ní, ne? Až bude panenka chtít, ona si určitě včas řekne...“

Malá Sheilla, ta prima panenka, seděla zrovna v Mikově jídelně a koukala na televizi. Měli tam hlavní stan, celý Enkrův dvůr. Mike sledoval některé pořady, ale děti ledacos; zrovna teď zprávy. Arminská televize převzala reportáž o nějaké demonstraci Californské University v Los Angeles; studenti protestovali proti lovu velryb a jiným ničemnostem, vpadla tam policie a seřezala je jako psy. Televize natočila zásah policajtů a surové mlácení studentek i aktivistů Greenpeace; navíc rozhovor policejního velitele, který se velice chlubil, jak demonstraci rozehnal. Taky vyjádření důstojníka, který velel jedné zásahové četě.

„Naše skupina každodenně cvičí zásahy proti těm parchantům!“ vytahoval se, „Nedovedu si představit nikoho, kdo by moje chlapce dokázal přemoci! Stačí se obrátit na četu seržanta Rattsona – my spolehlivě zajistíme pořádek!“

„To já si teda představit dovedu,“ prohlásila Sheilla, „Je to náfuka, zasloužil by dostat do kedlubny!“

„Víš o někom, kdo by to dokázal?“ zeptal se Cvrček a hned se ohlížel, kdo je poslouchá.

„Chm! Kdyby byl blíž, tak bych mu tu tlamu rozbila sama! I s jeho slavnou četou!“

„Myslíš, že bys to dokázala?“

„Chceš se vsadit?“

„A jak bys to udělala?“

„Jak? Zaletím do Los Angeles. Koupím tam šéfovi pár pohlednic, pak si zjistím, kde zrovna má službu ten frajer, natrhnu mu držku, sednu do éra a zas letím zpátky. Za osmačtyřicet hodin můžu bejt zpět!“

„O co se vsadíme?“

„O zmrzlinu. Ale pořádnej pohár, jo?“

„Beru! A platím ti letenku do L.A.!“

„Dobře, to se mi líbí!“

„Ale musejí o tom psát noviny!“

„Spolehni se – budou!“

Mladí arminští šlechtici rádi realizují ty nejbláznivější nápady. Zvlášť, když se vsadí o pořádný zmrzlinový pohár. Chvíli se ještě dohadovali a pak šli se Sheillou do koupelny, aby jí tam pomohli odrhnout zbytky tygřích pruhů. Už jí dost bledly, tak to nebyl problém.

Seržant Rattson byl zhruba padesátiletý, podobal se gorile a po televizním vystoupení jeho pýcha dosahovala hvězd. Každý ho uctivě zdravil, ukazoval si na něj, různí povaleči a pochybní tuláci se ztráceli, jen se objevil. Takže chodil s nosem nahoru a nechával si sem tam od lidí zaplatit nějaké to pivo.

Jako vždy, když měl službu, přijel do McDonaldova bufetu na hamburger s brambůrky a Coca-Colou. Včetně tří svých podřízených, známých a obávaných násilníků. Dojeli na parkoviště před bufetem, vylezli z auta, zavřeli je, obřadně si srovnali řemení uniforem a pyšně kráčeli k hospodě. Čumilové, co tam okouněli, si jich povšimli, což seržantovi dělalo dobře.

Vtom mu vkročila do cesty dívenka jako andílek, s dlouhými zlatými vlásky a něžnou tvářičkou; zašveholila zvonečkovým hláskem: „Ty jsi seržant Rattson, že jo?“

„Ano, děvče. Ty mě znáš?“

„Viděla jsem tě v televizi. Já jsem Sheilla. Ty seš opravdu tak dobrej, jak jsi povídal?“

„Já se domnívám, že jo!“

„A vážně bys dokázal každýho přeprat?“

„Jistě, maličká. Ohrožuje tě snad někdo?“

„To ne. Ale nevěřím tomu, že seš tak skvělej. Dokonce jsem se i vsadila, že kecáš.“

„Nepovídej! A o co?“

„O velikej zmrzlinovej pohár.“

Seržant Rattson se rozesmál. Neměl nijak rád děti, ale tohle děvčátko ho pobavilo. „Jestli chceš, já ti ten pohár koupím!“

„To nejde. Já tě musím seřezat, seržante. Abych vyhrála.“

„Ty mě?“ otevřel údivem hubu.

„Jo. Já totiž nerada poldy, co mlátěj mý kámoše z Greenpeace.“

Než si to stačil v hlavě přebrat, praštila ho z bezprostřední blízkosti pěstí do koulí. Nosil pěkně vypasované kalhoty a najít správné místo zkušené Sheille nedělalo potíže. Rattson zařval a zkroutil se; vzala ho kolenem do ksichtu a pak ještě hranou dlaně do krku; složil se jí k nohám a svíjel se bolestí.

Jeho tři bijci se rozhýbali dost pomalu; ani oni nečekali od takového dítěte útok. Než došli k rozhodnutí, co vlastně rychle podniknout, popadlo to dítě jednoho za paži a vymetlo s ním chodník, vzápětí výskokem a bočním kopem srazilo dalšího a už se hnalo po třetím. Ten dokázal odpoutat služební obušek. K vlastní škodě, neboť ho chytila za ruku, škubla a vykloubila mu ji. Rattson se zvedl na kolena, pokoušel se vstát a dostal další ránu, tentokrát kopanec rovnou do zubů. A pak už se rozvášněná Sheilla vrhala na jednoho po druhém, střídavě podle toho, který se zrovna zvedal; tloukla je a kopala, jak si právě vzpomněla na účinné rány.

Samozřejmě to vyvolalo pozornost; pár lidí ji vyfotografovalo, shodou okolností taky nějaký místní reportér, který pořídil celou sérii snímků. Sheilla to viděla; ještě jednou je po řadě srovnala pěstí, pak jim šikovně odebrala náprsní tašky, ocelová pouta a Rattsonovi i služební revolver. Řidiči sebrala klíčky od vozu, načež s klidem nasedla do policejního auta a odjela od bufetu. Diváci se zatím pokoušeli přivést potlučené policajty k životu.

Sheilla zastavila u veřejných záchodků. Nikdo si jí nevšímal. Ostříhala si vlasy na ježka, vyndala náušnice a převlékla se. Vše, co už nepotřebovala, včetně prázdných peněženek policajtů, sbalila a hodila do nejbližší popelnice. Pak nasedla na autobus a jela na letiště.

Po cestě míjeli McDonaldův bufet. Zrovna tam nakládali seržanta do sanitky, nebyl schopen sám odejít. Kluk v autobuse na to koukal se zájmem; děti se vždycky baví, když se děje něco zvlášť neobvyklého.

Televize je rychlejší než letadlo a zprávy přináší hned a bez zdržování. Takže uvedla též pořad o nepochopitelném útoku na přední policejní úředníky Los Angeles. Ukázali je v nemocnici, ovázané a uložené na postelích. Seržant Rattson zle nadával na to drzé škvrně a sliboval jí nejhorší pomstu, až se uzdraví. Snímky toho reportéra přetiskly všechny místní a spousta velkých celostátních deníků. Po Sheille vyhlásili celostátní pátrání. Dokonce našli i ty její věci, ale vlasy, které si ostříhala, ne; schovala je a u moře pustila do větru. Něco při tom povídala; ona paní Esxatli už bude vědět. Zreprodukovali dokonce její obrázek, a byla si na něm dosti podobná, jak všichni usoudili. Nakonec, jako zvláštní škodolibost TV, pustili ještě jednou vychloubačnou reportáž, v níž seržant tvrdil, že ho nikdo nepřemůže.

Sheilla dorazila do Kingtownu a hned přesedla na aerotaxi do Tigeru, které shodou okolností mělo někoho převážet. Další shodou to byl důstojník, který vezl komthuru Crossovi služební poštu, takže měl v Tigeru vůz a souhlasil, že zaveze Sheillu až do zámku. Už si zvykla, že se jí všechno daří.

Zámek byl slavnostně nasvícený, přestože dojela okolo desáté večer a tou dobou každý sedí u televize. Když ji důstojník vystrčil z vozu, uvítala ji spousta kamarádů, kteří zřejmě už o všem věděli.

„Tak pojď!“ řekl jí Kurt, který z nich měl nejvyšší hodnost, „Už na tebe čekáme a chceme to oslavit!“

„Nejdřív řekni, jestli mi Cvrček sehnal ten zmrzlinovej pohár! Protože já svou sázku vyhrála, jestli to nevíš!“

„Jistě. Hned uvidíš...“

Kurt se zřejmě koupal v Ohni, byl čerstvě oholený a měl zcela nové pruhy. Taky všichni ostatní byli pečlivě upravení. Vedli Sheillu do haly, kde už čekal celý dav nadšených ctitelů.

„Jen dál!“ uvítal ji Cvrček, „Určitě jseš po takový cestě unavená, možná i špinavá a ráda se osprchuješ...“

„Jistě, s radostí...“ trochu ji překvapila jeho nenadálá péče, ale nechala se natlačit do sprchy, boční malé, kterou používal Mike, když nechtěl zbytečně uvádět do provozu koupelnu v bazénu. Cvrček ji osobně namydlil od hlavy k patě a podal si holení.

„Prosím tě, proč to? Nestačilo by to zítra, nebo někdy?“

„No dovol? Ke slavnosti přece musíš vypadat elegantně! Takhle bys moc parády nenadělala!“

Za očumování a posměšných poznámek ostatních ji pečlivě oholil. Sheilla si to nechala líbit, dělalo jí to dobře. Pak se ještě osprchovala a pořádně osušila; cítila se velmi příjemně.

„Tak teď půjdem na tu zmrzlinu,“ řekl Cvrček, „Doufám, že se nerozpustila, připravili jsme to přesně na tuhle hodinu...“

„Jak jste věděli, že přijedu?“

„Inu – my jsme předvídaví!“

Nešli do jídelny, ale do lázně; když Sheilla vstoupila, jen vykulila oči. Neboť celý velký bazén byl plný zmrzliny, všemožných barev a chutí: čokoládová, smetanová, pomerančová, citrónová, punčová, vanilková a pistáciová; zkrátka vše, co se vůbec dalo vymyslet a co v Tigerstownu vyráběl místní cukrář, původem Turek z Bosny. K tomu ještě kopec šlehačky a rozpuštěné čokolády, všelijaké ovoce a spousta jiných dobrot; všechno se kupilo a vršilo v tom bazénu, až málem přetékalo přes okraje. Sice to není největší bazén v zemi, ale pořádný, té zmrzliny mohly být tak dva kamióny.

„Tak co – je ti to dost?“

„Proboha... co já s tím budu dělat?“

„No, pěkně se do toho pustíš! Dobrou chuť!“

Vzápětí kluci chytili Sheillu za ruce i nohy, trochu rozhoupali a hodili do zmrzliny. Bylo to studené, ale Sheilla má takové hry ráda; zajela tam hlavou napřed a dalo jí dost práce, aby se v ní neutopila. Prokousala se ven aspoň hlavou, smála se a křičela: „Tak snad mi s tím pomůžete, ne?“

Už pochopila, proč jsou všichni tak pečlivě vyčištění a proč i ji očistili nejenom mýdlem, ale i břitvou.

„Jedem!“ zaječel Cvrček a skočil do zmrzliny po hlavě. Odvážní ho napodobili, opatrnější se tam nechali shodit. Pasqual, kterému přidělili televizní kameru Sonyo na záznam, nejnovější dar firmy arminskému princi, pilně natáčel, takže nakonec zůstal poslední. Aby o nic nepřišel, uprosil komthura, aby to vzal za něj.

Lízali, chlemtali, hltali, polykali zmrzlinu bez kousání i bez rozpouštění. Bylo jich hodně, ale zmrzliny ještě víc, tak neměli šanci. Zapadali až na dno, pomáhali si vzájemně ven, ale taky se navzájem potápěli a prali, protivníkům cpali ledovou zmrzlinu až do krku. Tyhle děti málokdy poznaly sníh a jeho hry, i když o tom slyšely, vyzkoušet je nemohly; až teď. Vyváděly tedy vše, co je napadlo; pouze k sexuálním radovánkám zatím nedošlo, neboť ledové prostředí tomu u kluků dost brání.

„To vypadá na zápal plic,“ usoudil rozumně Mike, když se zmrzlinou cpali půl hodiny a téměř nic z ní neubylo, „Jestli toho co nejdřív nenecháte, poznáte poprvé v životě nachlazení, rýmu, kašel a angínu!“

Roger k tomu účelu schválně odpoledne přijel a vzal s sebou kromě Bella obě sestry a několik manželek. „Chtělo by to nějakou prevenci!“ odvětil, i když zrovna jemu to Mike neříkal.

„Jakou? Čemu říkáš prevence?“

„Ty bys věděl, kdybys chtěl! V luxusnějších restaurantech se ke zmrzlině podává pro chuť trocha rumu. Kdyby se otevřel jeden ten soudek, co máš dole ve sklepě...“

Mike se rozesmál; nechal přivalit soudek a pro chuť pomalu vylévat do bazénu. Sice ho Zlé Jazyky pomluvily, že se opět ukázala jeho lakota a hamižnost, ježto nepoužil pořádný rum, ale břečku, jakou obvykle daroval černochům na jejich orgie; avšak pravdou je, že to mladí pili bez znechucení. Sheillu celou vykoupali v rumu a důkladně olízali, potom všecky ostatní dívky, kterých zas nebylo tolik. A že ten sud byl pořádně veliký a oni nebyli na alkohol zvyklí, zapůsobilo to na ně, jak Roger očekával. Takže rozmrzli uvnitř i zevně a vrhli se na dívky, které se na to od začátku těšily. Čikitu zamkl Mike v pokoji, aby se jí něco nestalo. Ostatní dostaly, oč si koledovaly.

Nakonec to dopadlo, jak se dalo čekat: mladí se rozlezli do různých úkrytů, aby se řádně vyspali, zpití k nepotřebě. Sheilla na vrcholu blaha, ježto se jí podařilo svést Enkru, na něhož do té doby marně líčila. Roger na ni měl chuť sám, ale Enkrovi uhnul, potěšen, jak se jeho svěřenec sám od sebe kazí; to mu rozhodně nechtěl překazit.

Zmrzliny bylo pořád ještě víc, než se dalo sníst. Trochu se rozpustila při tom, co se v ní provádělo, ale stále ještě to byla nebývalá pochoutka; tak Mike dovolil černochům svým i z obou vesnic, aby se o ni postarali. Nalezli tam všichni i se starci a malými dětmi, s vykulenýma očima se cpali, co měli síly. Vypili též zbytek rumu, pak začali tlouct do bubnů a tančit na nádvoří.

Ráno zato bylo hůř; stalo se přesně to, co prorokoval Mike, organismus chlapců i dívek horkého zeměpisného pásu nevydržel tak soustavné podchlazování. Skoro nikdo nemohl mluvit, dostali horečky a možná začínal i ten zápal plic. Zatím se chovali hrdinsky, protože ani netušili, co to vše vlastně znamená, ale Mikovi to bylo jasné od začátku.

Asthra přiletěla velice ochotně a ráda, neboť přišla ukázat zcela nový druh letadla. Byl to stříbřitý létající talíř, velice krásný, se dvěma rotujícími kotouči nad kabinou pro šest lidí. Řídil ho Ray Swallowstarr, a byl to v pořadí pátý let prototypu. Asthra měla chuť předvádět stroj a vysvětlovat jeho funkci, ale když viděla zbídačelý stav kamarádů, rozhodla se odložit výklad na později a začít raději léčit.

Lék měla jediný, zato účinný: Živý Oheň. Nejdřív v něm všechny vykoupala normálním způsobem, aby se trochu zahřáli a očistili ulemtanou pokožku. Poté je poučila, jak Oheň vdechovat do plic a vydechovat ústy ven, jako když drak chrlí plameny. Když si to zkusili poprvé, zbavili se zápalu plic, hlasivek i celého hrdla, takže zase normálně mluvili a dostali se do záchvatu nadšení.

Jenže se obávala, že zmrzlinové radovánky mohly poškodit i ostatní části vnitřností: žaludek, střeva, ledviny, játra, žlučník. Měla podezření, že všechny orgány již dlouho postrádají lékařskou péči a bylo by zapotřebí se jim věnovat. Rozhodla se tedy léčit vše radikálně.

„Teď vám ukážu, že Oheň se dá i pít. Je to neobvyklá forma, jakou málokdy používám; dá se říct, že hustší než normálně. Moc se v něm nezdržujte, ne že by to bylo nezdravé, ale ani já sama přesně nevím, co všechno by mohl způsobit. Vezmete trochu Ohně do dlaně a vypijete z ruky jako vodu... takhle...“

Asthra předvedla. Skutečně pila, polykala a ohryzek se jí jasně pohyboval. Viděli, jak se zkroutila bolestí, i když se dokázala ovládat; potom z ní Oheň vyšel, z vagíny i z konečníku. Jistě to nebylo příjemné a chvíli to trvalo, ale dávala najevo, že je to nesmírně zdravé.

„Trochu...“ lapala po dechu, „Zpočátku je to trochu nepříjemné. Potom vám ale bude naprosto skvěle...“

Ponejprv zažili, co znamená, když Asthra o něčem řekne, že je to trochu nepříjemné. Co Asthru znali, nikdy nedávala najevo bolest, ani když jako malá dostávala Pedrovým karabáčem.

Enkra to zkusil první, je princ a má velikou odvahu. Sotvaže spolykal pár doušků, pocítil chuť vylézt po zdi; všude, kudy Oheň prošel, cítil řezavou vnitřní bolest. Když ho přešla, vskutku se mu zdálo, že je mu líp; hlavně proto, že hůř už mu být nemohlo.

„Je to... bezva! Konečně jsem přišel na to, jak vás trestat za neúctu k hlavě státu! Kdo mě naštve, bude za trest pít Oheň!“

Sheilla se tlačila dopředu, už to nemohla vydržet. Zvědavostí. Nepřiznala by, že se jí to nelíbí, ani kdyby jí řezali hlavu.

Tak nakonec to vyzkoušeli všichni a každý si velice pochvaloval účinky. Bavili se dobře, i když zas tak skvěle všem nebylo. Ti odvážnější to zkusili i opakovat; Asthra však nařídila, aby si každý po léčbě dopřál několik hodin relaxace, případně spánku – aby se nevzpouzeli, uspala je sama.

Mike Cross to zkusil jako jeden z posledních, nejspíš proto, že dřív se bál. Když přišel jakž takž k sobě, odnesli ho do jeho pokoje; tam za ním přišla Asthra, aby ho uspala.

„Jestli tě zajímají subjektivní pocity člověka prolezlého chorobami jako hříbek červy, tak se zdá, že to skutečně pomáhá.“

„Tys myslel, že jen tak plácám do větru? Ten způsob léčby jsem objevila v Baarfeltově Grimoriu a už dávno ho chtěla aplikovat! A začínám mít obavy, že je to nejlepší vtip večera!“

„Něco nepříjemného?“

„No... jak pro koho. Poslechni, ty seš přeci docela dobrej doktor. Poznáš virgilitu?“

„Co – panenství u holky? To pozná každej medik!“

„Tak schválně,“ lehla si na křeslo, „Mně se zdá...“

Vstal, s hekáním ji vyšetřil a tvářil se vyjeveně.

„Že zacelí ránu a dá dorůst poškozeným buňkám, jsem si už zvykla,“ komentovala, „Ale že i tohle bude brát jako poškození a opraví to, mi skutečně nenapadlo!“

„Myslíš, že to samé se stalo všem holkám?“

„To si bohužel myslím.“

Mike se složil na svoje lůžko. „Pánovy oblíbené žertíky! Umíš si představit, co řekne taková Sheilla? Nebo Rogerovy sestry?“

„No, právě! Jestli tě napadlo, co mě...“

„Pochopitelně! Pokud taková Dany nebo Jeanne přijdou na to, že jsou schopny samy ovládat Oheň, nebudou se toho chtít zbavit!“

„Naprostá chyba a nesmysl! Pro holku, která nechce vyniknout v tomto způsobu magie, je panenství zlomyslnost přírody, kterou je třeba co nejdřív odstranit. Uvažuju, že se toho sama zbavím, i když ještě nevím jak, ale... nerada bych moc experimentovala!“

„Máš strach, abys dokázala i potom ovládat Oheň?“

Asthra napřáhla ruku a sevřela v pěst. Pak ji zvolna rozevřela a ukázala mu malý plamínek. „Jak vidíš, vše jako předtím. Od začátku tvrdím, že ovládání Ohně a panenství jsou dva nezávislé faktory; aspoň ne tak, jak se obvykle posuzují. Třeba děláme už léta všelijaké hloupé chyby... A jestli se to teď povede...“

Chvíli ještě projednávali různé s tím spojené problémy; Mikovi se nechtělo ani tak spát, spíš se dostával do stavu euforie, což dosvědčovala zvýšená teplota. Asthra to postřehla a uspala ho; potom ulehla sama a chvíli si ještě šeptala mantry.

Ráno byla na nohou první a komthura vzbudila hned poté. Jen co se poradili, přizvala Sheillu a vyšetřovala ji.

„Mně je fajn! Jako kdybych se zrovna narodila... chtěla bych se ještě jednou normálně vykoupat v Ohni, šlo by to?“

„Klidně si ho udělej sama.“ navrhla Asthra.

„Víš dobře, že mi to nejde!“

„Ale jo, půjde ti to. Ještě to nevíš, ale právě dneska dobře!“

Sheilla je citlivá a vnímavá dívka. Pobledla, její oči se náhle rozšířily úžasem. Jenom pípla: „Myslíš opravdu...?“

„Zkus to. Dostala jsi šanci!“

Možná nikdy se Sheilla nekoncentrovala tak, jako v té chvíli. Zaťala pevně zoubky do dolního rtu, přivřela oči a celou svoji osobnost soustředila na tu jedinou věc.

„Zkus to aspoň s něčím hořlavým! Pár kousků dřeva, papír...“

„Ne. Neruš mě. Buďto sama, nebo...“

Tak stáli a sledovali ji. Sheilla stiskla ruce k sobě, jako by se modlila, pak je pomalu rozevírala; v jejích dlaních se objevil nepatrný plamínek. Rostl, sílil, až se jí rozhořel v rukou.

„Dokázala jsem to!“ šeptala Sheilla, oči vytřeštěné a obličej zkřivený napětím, „Dokázala... sama!“

Dovolila Ohni dotknout se země, ale on neuhasl a planul dál, jako by jej měla v moci Asthra. Sheilla se trochu třásla, ale jinak na ní bylo vidět jen nadpozemské štěstí.

„Teď už to bude pořád tak?“

„Bohužel ne. Zřejmě pouze do chvíle, než...“

Sheilla byla očividně zklamaná; zamyslela se a pak zas rozzářila:

„Asthro, nic mi nezatajuj, řekni jak to bylo! Co se se mnou stalo? Myslím, že něco ve mně... očistil mě?“

„To také. Ale jsi znovu panna. Včetně fyziologických změn, máš opět tu blánu. Budeš o ni muset znovu přijít.“

„Ale... to je dost nepříjemný! Potom tu moc zase ztratím!“

„Ledaže bys nechtěla.“

„Co bys udělala ty?“

„Řeším stejný problém. Vůbec nevím, co udělám. Asi se zeptám... Pána, v meditaci. Ale to bude moje řešení, ne tvoje.“

Sheilla chvíli usilovně přemýšlela. „Jednoduchý to není! Když to bylo poprvé, tak mi připadalo zbytečný o tom přemýšlet, bylo důležitější, že jsem zamilovaná a... Ale teď nejsem! Posuzuju svoje reálné šance do budoucnosti a chtěla bych vědět...?“

Asthra mlčela, usmívala se. Vyčkávala otázku.

„Jaké důsledky pro mě bude mít které jednání?“

Astřina odpověď byla zcela jasná: „Nevím. Nemám tušení.“

„Stalo se to už někdy někomu?“

„Není vyloučeno, že Pannám na Atanoru.“

„Ale v každým případě mám šanci! Že je to pravda?“

„Ano, Sheillo, máš šanci.“

„Pomůžeš mi, když něco vyzkouším?“

„Samozřejmě. Jsem s tebou ve všem.“

„Ještě si to rozmyslím! Musím delší dobu meditovat... ale asi se o něco pokusím! Svoji šanci nepustím jen tak...“

„Zkus cokoliv. Je to tvoje chvíle, Sheillo.“

Dívka uhasila Oheň. Odcházela a při tom přemýšlela, až se jí za ušima dělaly boule. Asthra za ní hleděla s vážným úsměvem.

„Tak to je první.“ řekl Mike, „Jakou má šanci?“

„Co já vím? Neumím to odhadnout. Ale věřím jí. Sheilla je velmi chytrá; když jí nebudou vadit smyslné touhy jejího těla, mohla by se stát dokonalou čarodějkou...“

„A až jí bude, stejně ji smyslové požitky doženou!“

„Už ne. Už všechno poznala. Teď začíná hledat něco víc.“

Postupně probudili všechny účastníky slavnosti; probouzeli se odpočatí a velice spokojení sami se sebou. Asthra nedovolila, aby někdo zjistil, v jakém stavu jsou dívky, aspoň ne předčasně; hned svolala všechny k snídani a oznámila, že budou účastny zvláštních pokusů, kvůli kterým je zapotřebí, aby byly trvale k disposici čarodějkám.

„A co tak slavnýho se bude konat?“ ptal se Roger.

„Ještě přesně nevím. Taky něco se Sheillou.“

„Jo ták! Sheilla toho moc velkýho nedokáže... Myslel jsem, že se pobavíme, ale asi nic moc...“

„Aby ses nepletl! Dneska by toho hodně dokázaly všechny holky!“ Asthra si přisedla k němu a jeho sestrám, „Dany, Jeanne, dovolila bych si říct, že jste nejzkaženější holky u firmy, že?“

„Jseš drzá jako vopice, Asthro!“ řekla Dany, „Kdybys na sobě měla nějaký oblečení, tak tě poleju kafem!“

„No počkej! To o sobě hrdě prohlašovala tady Jeanne, když jí vyčítali, že se spustila s bráchou Rogerem!“

„A co? Nebylo to tak zlý. S tvým bráchou jsem spala taky; dost dobrej, pochlubil se ti?“

„Pedrovy záležitosti mě vůbec netočí, jen souhlasím, aby byl ženat s předními princeznami Impéria. Ale vy, dámy, začněte pomalu přemýšlet, komu svěříte tu čest zbavit vás panenství!“

„Ty ses asi zbláznila. Ale kouzelně!“

„No tak nevěř, já tě nehecuju. Jen aby ses nedivila!“

„A to ti nevadí, že jsem ve třetím měsíci?“ ptala se Dany.

„Vážně? Kdo je šťastnej otec?“

„O tu čest jich soupeří několik, jenže nemají šanci. Myslíš, že svou dceru neuživím sama a budu na někom vymáhat alimenty?“

„Jak víš, že to bude dcera?“

„Vyšlo mi to v horoskopu. Bude princezna a čarodějka, lepší než její slavná tetička z Ironu... jak to myslíš s tím panenstvím?“

„No, v nejhorším ti to před porodem udělám skalpelem. Pokud mě k tomu ovšem pustíš jako porodní bábu!“

„Ale klidně, jenže... hele, to myslíš vážně? Nebo nějakej fór?“

„To se stalo samo od sebe. A neděs se, všem holkám, včetně mě.“

„No nazdar! To je teda šok... Vědí o tom?“

„Počítám, že spíš ne. Řekla jsem to Sheille, odzkoušela Oheň a jde jí to skvěle. Nemáš taky chuť?“

„A to víš, že... ale to potom nemůžu... moment!“

Nastala velmi vzrušená diskuse mezi jednotlivými přítomnými dívkami; strašně se při tom hádaly a rozčíleně šermovaly rukama, ale postupně docházely k jednotnému názoru.

„Ještě mi řekni: to tak bude pokaždý, když budeme pít Oheň?“

„Začínám se obávat, že jo. Naštěstí tuto variantu používáme jen zcela výjimečně, při nutném léčení a...“

„Já mám daleko lepší nápad!“ řekla Jeanne, „Pozvu pár kámošek a ty nám to předvedeš, jo? Ale včas, než se to rozkecá...“

„Tak bacha! Žertíky Nejvyššího Pána jsou někdy...“

„Jo, jasně. Moje kámošky jsou na dost duchovní úrovni, aby se jim to dalo předhodit!“

„Když už o tom tak mluvíme, je vůbec tohle dost svatý místo, aby se tu dělaly pokusy? Neměly bysme třeba vykopat kluky? Tím myslím bráchu Rogera, Bella a...“ začala Dany.

„Nejseš pitomá? Roger, Enkra, Bello a všichni ostatní jsou taky zkušený mágové a Mike dokonce velekněz! Kde jinde bys našla něco lepšího, než tenhle zámek?“

„Jo, cítím, jak mu tady všecko žhaví! Třeba ta jeho knihovna... vůbec bych se nedivila, kdyby se proměnil v orangutana!“

Sestry se začaly hádat pro změnu mezi sebou, kdežto Asthra se jen přezíravě usmívala.

Pak se vrátila Sheilla a vypadala jako po šoku.

„Mám takovej nápad. A potřebovala bych pomoc... vás všech.“

„Se zjevným potěšením. Co plánuješ?“

„Naučit Cvrčka pracovat s Ohněm.“

„NE!!!“ To nebyl ojedinělý výkřik, ale zaječení naprostého a všeobecného odporu všech děvčat, co už se viděly čarodějkami.

„Proč?“ křičela Dany.

„Jak?“ ječela Jeanne.

Jediná Asthra se zamyslela, přivřela oči a usmála se koutkem úst. Postupně, jak odhalovala ve své mysli patřičné souvislosti, se usmívala čím dál víc.

„Jo. Docela dobrej nápad. A proč ne?“

„Když Cvrčka, tak koho ještě?“ syčela Dany jako had.

„Bella Corronu.“ řekla Asthra, „Pomoz mi, Jeanne.“

Dany postřehla, že mezi sestřičkou a sestřenicí už vzniká jisté spojení. Provedla několik bleskurychlých salt, aby jí ty dvě zase tak daleko neutekly, a násilím se uklidnila.

„To chcete vážně provést?“

„Už na tom pracujeme. Bude to chtít mentální spojení... nejlíp nás všech. Taky k tomu přizveme Čikitu, jestli bude chtít. Jennie by se měla... kde vůbec je? A co nejvíc kluků...“

„Jste šílený,“ řekla Dany, ale oči jí svítily, „Zkusíme to?“

„Budu jen ráda, když do toho půjdeš s námi!“

Rogerovy manželky svolaly členskou schůzi; projednávaly své rodinné záležitosti bez jeho účasti, ale sdělily mu výsledek: kdyby měl náhodou pocit, že je jejich manželem, je to čirá iluze, neboť manželství je tímto rozvedeno a kdyby se některá chtěla později vdát, tak za kohokoliv kromě něho. Roger zůstal v šoku a trapně se dotazoval, co jim udělal či co se jim na jeho počínání nelíbí. Protože jich byla spousta, dostal řadu odpovědí, obvykle těžko publikovatelných.

Během snídaně se zprávy roznesly mezi všechny, především dívky pobavily. Jedna z nich odmítala věřit tak důsledně, že se pevně odhodlala provést pokus; tak se ujistila, že Asthra nelže. Byla z toho veliká legrace i spousta fantastických plánů.

Sheilla přišla prokonzultovat svoje dosavadní uzávěry:

„Ať přemýšlím jak chci, vidím jedinou možnost: provést spojení s Cvrčkem přímo v Ohni. Zapálím jej sama a budu udržovat, dokud to půjde; samotnou mě zajímá, pokud o tu možnost v průběhu pokusu přijdu, tak ve kterou chvíli. Potřebovala bych přesnou stopáž času... a taky určitý zajištění.“

„Pochopitelně.“ řekla Asthra, „Postarám se.“

„Nejde mi ani tak o mě samotnou, jako o Cvrčka. Kdyby se něco stalo, dokážeš ho zachránit?“

„Doufám. Riskuješ, Sheillo!“

Kývla a usmála se. „Já už nejsem dítě, Asthro!“

Objaly se; přitom se dotkly hlavami, Asthra kamarádku podržela a pokusila se vstoupit do její mysli. Sheillu nemohlo nic více potěšit; tak setrvaly dlouhou dobu v mentálním spojení a vzájemně sdílely své pocity a myšlenky. Totéž se pak dělo s Dany a Jeanne i dalšími; k řadě pokusů přibraly kluky. Ty, co neměli k magii schopnosti či zájem, vyslal Enkra do boje, ale namísto nich se sjížděli další.

Ti, kdo neprováděli žádné pokusy, se shromáždili v zámecké kapli; zpívali, hráli a prováděli uctívání různých Ochránců, aby jim byli nápomocni. Cizímu či povrchnímu pozorovateli mohlo to počínání připadat zmatené a nepochopitelné, ale každý velice dobře věděl, co dělá a proč, vzájemně se nemuseli přesvědčovat. Mike jako velekněz procházel mezi nimi v tmavém rouchu mnicha a snažil se taktně pomáhat každému, kdo to potřeboval.

Pozdě odpoledne dostala krizi i Asthra; postřehla na sobě, že se příliš přepíná, náhle nebyla schopná najít správné řešení problému, který jí předložila mladší družka. Obrátila se na Mika; nijak jí nepomohl, ale aspoň ji odvedl a uspal na čtyři hodiny. Když ji probudil, bylo jí daleko líp a prohlásila, že vydrží, dokud bude zapotřebí.

Bojovníci během odpoledne vyčistili prostranství za zámkem, aby se mohly konat pokusy s Ohněm. Zajistili, aby to bylo dostatečně daleko od obytných budov a čehokoliv cenného pro případ, že by se vymkl kontrole. Neočekávalo se to, ale zvykem skutečných odborníků je být připraven na všechno.

Potom Sheilla předvedla, jak umí pracovat s Ohněm. Zapálila jej s lehkostí a elegancí, jakou zatím viděli jen u Asthry; když se vztyčila a Oheň jí planul v dlaních, málem jí tleskali. Pustila jej tedy na zem a dopřála každému, aby se očistil.

Poté vytvořili magický obvod tím, že si propletli navzájem ruce a dotýkali se jeden druhého, jako když se probouzí Síla. Černoši bubnovali, ostatní zpívali, zněly kartály i strunné nástroje.

Sheilla pozvala k sobě do Ohně Cvrčka; nebyl rozpačitý, věděl všechno a konal svoji službu, jak se na mága sluší. Ulehla přímo v plameni na záda a usmívala se, když ji objal.

Čas měl na starosti Mike. Měl na to přesné japonské stopky.

Za napjaté pozornosti shromáždění se Sheilla a Cvrček spojili. Vytryskla i krev, ale okamžitě shořela v Ohni. Ten neuhasl, ani se s ním nestala žádná změna; Asthře se zdálo, že dokonce vyšlehl výš a září jasněji. Oba milenci byli uvnitř, v plamenech; bylo vidět, jak se Sheilla poddává rozkoši.

„Koukejte, co Oheň dělá!“ šeptala Dany, „Takhle přece nikdy nešlehal... a rozšiřuje se!“

„Pulsuje ve stejném rytmu jako oni,“ řekl Mike, „Pozor...“

Asthra byla nejblíž; neudělala ani neřekla nic, spokojená a klidná. Když se pohnula, jen vztáhla ruku a dotkla se plamene; ten se vzápětí rozšířil i na ni, a pak na všechny, kdo byli spojeni obvodem. Mike stopky včas zahodil, aby nebyly zničeny, a trochu s obavami sledoval, kam až se dostane. Samozřejmě, Oheň zachvátil také jeho.

Nejen že sledovali lásku těch dvou hříbat; byli do ní přímo fyzicky vtaženi a prožívali totéž, dokonce současně vnímali pocity obou až k vyvrcholení. Bylo to neobyčejné příjemné a vyvolávalo pocit extáze; mnozí cítili, jak se v jejich nitru probouzí magický had a počíná zvedat hlavu.

Velekněz pocítil jakési neurčité znepokojení; pár okamžiků mu nebylo jasné z čeho vyplývá, potom pochopil, že vůle Pána doposud nebyla naplněna. Stalo se co se mělo stát, ale doposud málo. Horečně se snažil přijít na to, kdo a co má ještě vykonat; ale než si to promyslel, začala jednat Asthra.

Vstala a vykročila k ostatním; s potěšením překročila Sheillu a Cvrčka, dokonce na ně šlápla a zůstala stát na jeho zádech o řádnou chvíli déle, než bylo nutno. Pak ale přistoupila k Dany a zastavila se před ní; uchopila její ruku a přiměla ji, aby ji vložila do ruky Bella Corrony. Ten pokyn Dany stačil, přijala ho a oddala se mu; Bellova tvář zářila a všem bylo jasné, že byl obdařen mimořádnou přízní své Paní a tuto přízeň získá současně každý, kdo bude účasten na jejich hře. Když se spojili, byl to další příliv Síly pro Oheň; řada dalších vstávala, vztahovala k čarodějce ruce a požadovala, aby je zapojila.

Asthra se podvolila; bylo nutno vykonat, co je rozhodnuto. Nyní se neřídila vlastní vůlí, jen naslouchala hlasům, které jí zněly v hlavě. Nechodila – tančila, vznášela se v plameni a dotýkala se chodidly raději účastníků obřadu, než země. Několik přítomných spojila, aniž je vůbec znala; zaváhala u Jeanne, která nesmírně stála o spojení s bratrem Rogerem, ale z nějakého důvodu se právě teď nehodil, takže ji spojila s Jackem Therlowem, se kterým nikdy žádný kontakt neměla a dokonce ho jako mladšího a méně zkušeného nebrala vážně. Důvod? Oheň ví. Jackie tu neměl žádnou ze svých oblíbených partnerek, podvolil se tedy a spojil se s ní. Byl za to odměněn nezapomenutelným zážitkem.

Roger, beze všech pochyb velký mág a bezkonkurenční znalec řady rozličných praktik, pocítil osten nesouhlasu. Měl přece právo být vyvolen pro tu nejlepší z nejlepších! Měl právo být poctěn přede všemi ostatními, kromě jiného proto, že v mistrovství lásky se mu nikdo nevyrovná! Všechny jeho manželky to říkají a kdyby se samotná Asthra rozhodla s ním spojit, i jí by měl co předvést! Tak proč vlastně...

Oheň přenáší vše, emoce ze všeho nejlíp. Asthra se na pár chvil zastavila a usmívala se, když se k němu obrátila. Potom mu vybrala dívku, kterou vůbec neznal a považoval ji za bezvýznamnou – velice mladou a bez zkušeností, spíš dítě než ženu, která sem přišla snad jen za zábavou a nějakou magii vůbec nebrala vážně. Nevěděl nic o její kastě a původu, snad byla dokonce cizinka nebo tak něco; zaváhal, když mu vložila její ruku do dlaně, ale dívce tak zářily oči a tolik se těšila, že nemohl odolat; když se jeho tělo dotýkalo jejího, na okamžik vzhlédl a viděl, jak se Asthra bezstarostně směje.

Komu se zodpovídají čarodějové za své jednání? Kdo určuje, co je v kterém okamžiku správné a co nevhodné? Oni sami nevědí, jaké budou důsledky jejich činů a kam je zavede cesta, kterou kráčejí. Pouze vědí, že to či ono je nutno vykonat, že nebude-li splněna vůle těch, kterým naslouchají, nebude dosaženo výsledku. Učiní to s jinými, případně sami se sebou, a smějí se, když se někdo pošetile pokouší je posuzovat. Nejmoudřejší odpověď, kterou může dát čaroděj na otázku, proč učinil to či ono, je:

„Někdo to učinit musel.“

Byl ještě někdo, kdo se zamýšlel nad příčinami a důsledky všech skutků: Enkra. Na rozdíl od Rogera nepochyboval a nešťoural – věřil Asthře, že její činy jsou tím dokonalejší, oč méně tuší, proč je koná. I on si už zvykl na radostnou euforii, když dělal něco, čeho příčiny neznal a důsledky si nebyl jist, pouze věděl, že to musí udělat, právě nyní a právě takto. Podvoloval se pevné jistotě, že Bůh jej neopustí a dá mu správný pokyn. Viděl, jak se Asthra směje a smál se také. Ohlédl se na Mika a viděl, že sedí v lotosu, ruce obrácené dlaněmi vzhůru a pohled upřený do prázdna – zpíval modlitby a smál se při tom.

V té chvíli již probíhalo Sdílení pocitů i myšlenek na všech možných úrovních; snad i Roger pochopil pravděpodobný důvod oné volby, totiž že kdyby se dostal do páru se stejně silnou osobností, mohlo by dojít k nějakému konfliktu, kdežto vybraná dívka bez problémů přijala všecko a přežila ve zdraví. I když, to je jen mentální spekulace; skutečnost mohla být opět jiná, v každém okamžiku existovalo mnoho možností a z nich se vybírala jediná a ostatní zanikaly, přičemž nebylo jasné, zda by nebyly vhodnější či nevedly k ještě lepším důsledkům. Těm, kdo doposud byli schopni vnímat, to připadalo, že Asthra vytváří z účastníků jakýsi složitý vzor, zapojuje je do řetězců, a ty pak splétá do něčeho podobného mandale; byla jí dána schopnost rozhodovat, co do ní ještě patří.

A pak byly všechny kameny gigantické mozaiky uloženy na místo a nezbýval ani jediný; pouze Enkra měl pocit, že zůstal zbytečný a není pro něj místo. Rozladilo jej to, ale ne na dlouho, uvykl podřizovat se vnějším okolnostem a nelitoval. Spíš okouzleně sledoval Asthru, která stále ještě tančila v plameni.

A v té chvíli zasáhl velekněz. Aniž přestal zpívat, vstal, natáhl ruku a zachytil Asthru za zápěstí. Pak tu ruku vložil do Enkrovy a aniž se zajímal o další důsledky toho činu, usedl zpět a pokračoval ve své modlitbě.

Teprve nyní byla mandala dokonalá, všechny kameny uloženy na svá místa. Když vzhlížel ke hvězdám, připadalo mu, že cokoliv je nahoře, je současně dole. Tak to mělo být, nic lepšího se s tím už nedalo udělat. Ne z vůle smrtelného člověka. Velekněz se mírně usmál a nabídl jejich společné dílo Pánu, aby je zhodnotil.

Tehdy se protnuly křivky času a prostoru, a co bylo, se sjednotilo s tím, co je a co bude. A činy lidských bytostí právě přestaly být důležité a staly se bezvýznamnými; proto také je zbytečné, aby si někdo pamatoval, co se dělo dál.

Errata:

30.05.2021 11:43