Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Don Felipe Ramirez se probudil zpěvem ptáků v zahradě. Hned, jak otevřel oči a všiml si radostně svítícího slunce, usoudil, že bude krásný den. Chvíli se ještě slastně povaloval pod pokrývkou, potom vstal. Vyhlédl a ujistil se, že počasí je skutečně krásné; to mu dodalo dobré nálady. Zahalil se do županu a vyšel do zahrady, kde začal svou pravidelnou rozcvičku. Po pátém dřepu mu ruplo v zádech, tak toho urychleně nechal; radši usedl na lavičku a vnímal krásu kolem. Vše bylo čisté a voňavé, rosa se třpytila na květech. Don Felipe prošel mezi záhony, tu a tam se sehnul, čichal k růžím a tulipánům. Na jednom z květů ibišku objevil neznámého broučka; opatrně jej sejmul a přenesl na nějakou jinou rostlinu, které nemohl v žádném případě ublížit.

Přiběhl k němu pes Lobo, radostně se mu třel o nohy a kňučel. Don Felipe jej pohladil, chvíli si s ním hrál, pak mu házel jeho míček a smál se, když ho přinášel. Potom slíbil Lobovi, že až se večer vrátí ze zaměstnání, bude si s ním opět hrát a nařídil kuchařce, aby psa dobře krmila.

Po procházce si dopřál sprchu, nejdřív horkou, potom studenou. Pak už usedl, aby se dal oholit od svého sluhy Chica; při tom zběžně prohlížel noviny. Chico si počínal neopatrně, jednu chvíli pána nešikovně škrábl; don Felipe se však nerozhněval, dokonce zažertoval, že jizvy v obličeji skutečného muže jen zdobí. Chico v slzách děkoval pánovi za jeho dobrotu.

Dona Frances, Američanka, ale už dlouhá léta provdaná za dona Felipa, již rovněž vstala. Přivítala manžela vřelým polibkem a popřála mu dobré jitro. On jí přívětivě odpovídal, pochválil ji za vzorné vedení domu a starost o děti. Ty už také vstaly; kuchařka jim chystala snídani. Don Felipe usedl ke stolu a osobně naléval všem kávu; přitom pochválil syna Carlita, že se dobře učí a s malou Franciscou si chvíli hrál. Děti jej milovaly, neboť jim byl otcem dobrým a laskavým a dopřál jim, co viděl na očích.

Okolo osmé se dostavil řidič dona Felipa Manuel se služebním vozem. Byl čas připravit se na cestu do zaměstnání. Don Felipe se oblékl a přes masivní břicho zapjal elegantní kšandy, bez nichž se nikdy necítil dobře. Pod paži připjal pouzdro s důkladným revolverem, ale hned přes ně oblékl sako, aby se rodina ještě nepolekala tak strašné věci. Pak si ještě nasadil měkký bílý klobouk, políbil manželku, pohladil děti, polaskal psa Loba, který se přiběhl rozloučit až k bráně, usedl do vozu a rozjel se za svými povinnostmi.

Dneska měl za úkol dokončit výslech vdovy po metaři, kterou už devět dní mučili elektrickými šoky do rodidel, aby se přiznala, zda její muž patřil ke spiklenecké organizaci. Metař sám se výslechu vyhnul tím, že v poslední chvíli skočil pod těžký kamión a ten ho vmžiku rozmačkal na placku. Dále měl za povinnost přimět konečně k doznání studenta, který se už třetí den odmítal přiznat k rozdávání letáků, které u něho našli. Zpřelámali mu už všechny kosti na rukou i nohou, vytrhali nehty a vytloukli zuby, stejně ale neřekl, kdo mu je dal. Taky by měl něco udělat s Indiánem, kterého měli v cele už týden a ačkoliv to zkoušeli všelijak, nedozvěděli se ještě ani jeho jméno. Kromě toho mu jistě přes noc sehnali další zákazníky, kteří budou omdlívat hrůzou, jen co spatří ty jeho oblíbené kšandy.

Don Felipe věděl, že jeho dobromyslná tvář a přezdívka Kšandy straší všechny nepřátele státu i kriminálníky v celé zemi jako noční můra. Je muž laskavý a poetický; ale co může dělat s lidmi, co mu jaksi mají za zlé, že kdysi jako správce horské provincie rozdával indiánským dětem otrávené bombóny a při stávce nechal do horníků z měděných dolů střílet kulometem? Měl rád všechny lidi; ale co s těmi, kteří nemají rádi jeho? Dával je mučit, střílet, věšet, jednoho zvlášť zatvrzelého polít benzínem a zapálit před jeho ženou a dětmi. A stejně ho tvrdošíjně odmítali mít rádi!

Jeho řidič Manuel mlčel. Don Felipe věděl, že je to schopný člověk. Jeho specialitou je vrážení jehel pod nehty. Slouží svému pánovi už dlouho a kromě mučení umí vařit dobrou kávu a vždy sežene vypečené chřupavé rohlíky. Taky s oblibou znásilňuje školačky. Ale než přinese pánovi svačinu, vždy si pečlivě umyje ruce od krve. Don Felipe je čistotný muž.

Dopravní strážníci znali automobil dona Felipa a jako vždycky mu stavěli volnou cestu. Žádný automobilista v zemi nebyl tak pošetilý, aby se odvážil jet, když jede don Felipe. Manuel byl kromě jiného znám tím, že jezdil výtečně, a za časů, kdy se ještě někdo odvážil s ním závodit, velice rád vytlačoval cizí auta ze silnice. Rád by se tím pobavil i dnes, ale nikdo už nemá odvahu to s ním zkusit.

Na Avenidě generála Guzmána je velká křižovatka, na níž je celý den silný provoz. V tuto dobu a pozdě odpoledne, když se don Felipe vracel z práce, ji všechna vozidla opouštěla. I kdyby to neudělala, jistě by to zařídil dopravní strážník, který po vyhnání všech ostatních taky přeběhl na chodník a postavil se pro jistotu za sloup veřejného osvětlení. Mohlo by se mu stát, že by ho Manuel pro legraci tak trochu přejel.

Na poslední chvíli přejel křižovatku jakýsi otlučený náklaďák. Strážník na něj pískal a hrozil, náklaďák zajel za křižovatkou k chodníku a tam vyčkával, až se zas provoz uklidní a bude moci pokračovat. Pod plachtou vyhlížel mladý muž s dlouhými černými vlasy a očima hořícíma nenávistí. To ale strážník nemohl vidět.

Když se auto dona Felipa přiblížilo ke křižovatce, mladík spolu s druhým podobným pozvedli těžkou hlaveň tarasnice. Šlehla rána; vzápětí don Felipe vzlétl k obloze i se svým věrným Manuelem, svým autem, svými kšandami i svými starostmi. Ani neměl čas se pomodlit a vzpomenout na svoji milovanou rodinu.

Ta šleha při výbuchu byla pořádná, sloup ohně vylétl vysoko k nebesům. Těžko si někdo mohl takového znamení nevšimnout.

V téže chvíli začalo několik porůznu ukrytých minometů palbu na kasárna Národní gardy nedaleko presidentského paláce. Strážnice u brány byla zničena svazkem granátů, vyhozeným z jedoucího auta. Vzápětí vpadl dovnitř v čele mužů v maskáčích Elliott la Sale, lehký kulomet v obou rukou, kropil gardisty vyskakující z oken kasáren. Po jeho boku řádil jako sama smrt Indián Kannto a pomáhal si při tom leopardím řevem, kterému se přiučil v Enkrově válce.

V tutéž chvíli zaútočil Chris Everett v uniformách Národní gardy na presidentský palác. Ti v paláci byli chvíli překvapeni; to stačilo Chrisovi, aby se prostřílel do haly a hnal po schodišti nahoru.

Blonďatý, skoro dvoumetrový Sebastiano Mendoza, se dostal do diktátorových pokojů jako první. Přitom jen namátkou postřílel pár jeho osobních strážců, velitele stráže chytil za ramena a přelomil přes koleno jako nějaké kuře. Dvoumetrového černocha, který držel stráž u diktátorovy ložnice, sroloval Sebastiano jako balík a vyhodil zavřeným oknem.

„Kde je Juan Carrasco?“ řval na komorníka v pruhované vestě, který se klepal strachy a nebyl schopen promluvit.

Kondoři proběhli všemi pokoji, podívali se i pod postele a do šatníků. Všechny, kdo byli přítomní, přihnali pažbami samopalů, pokud ti lidé byli dost rozumní a nesnažili se bránit.

Don Alfonso Rodriguez, velitel Kondorů a budoucí president Costa Negry, vstoupil zamračený a se samopalem přes rameno. Sebastiano se uvolil vzdát mu čest, i když mu don Alfonso stěží dosahoval po rameno.

„Kde je zrádce národa a usurpátor?“ otázal se.

„Vypadá to, že se zdejchnul,“ sdělil Sebastiano, „Z těchhle pitomců se nedá nic dostat! Jsou vyděšený jako poledne; zeptej se jich sám...“

Don Alfonso jakž takž snášel Chrise Everetta, přes jeho značně nekonformní způsoby. Ale Sebastiana, který přijel před několika dny jenom na odbornou práci, nesnášel na první pohled.

„Nebojte se, přátelé!“ pronesl k zajatcům velmi laskavě, „Kdo se neprovinil proti národu, tomu se nic nestane. Ale s pomahači toho odporného zrádce dona Juana rázně zatočíme!“

To už přišel taky Chris a za krátkou chvíli se objevil Pedro, velmi spokojený, že jeho nepřítel don Felipe vyletěl do nebe i s autem a kšandami.

„Tak beze srandy!“ šťouchl Sebastiano komorníka do žeber pistolí, „Kde je ten zatracenej skútr... váš bejvalej šéf?“

„Co... jakej skútr?“ koktal vyjeveně muž.

„Zkratka, ne? Zkurvenej trpajzlík!“ vysvětlil znechuceně Sebastiano. Don Juan nebyl o moc větší než jeho komorník.

Don Alfonso zapolykal naprázdno. On sám byl ještě menší než zrádce a usurpátor don Juan.

„Prosím... já nevím!“ vzdychl komorník.

Sebastiano ho uchopil a pozvedl nad hlavu; jasně dal najevo, že s ním praští o podlahu.

„Ne! Proboha, ne!“ vřeštěl komorník.

Tak jej postavil zas na nohy. „Ale budeš mluvit, starej?“

„Ano... ano...“ muž se očividně klepal jako sulc, „Já... pane, nevím...“

Sebastianovy ruce po něm zase sáhly.

„... ale možná... slečna Nasstassia...“

„A to je kdo?“

„Jedna herečka,“ řekl Pedro, „Co s ní měl diktátor?“

„Jeho Excelence... někdy navštěvoval slečnu Nasstassiu... když byla tady ve městě!“

„Přespával u ní?“

„Jen... velmi výjimečně.“

„Kde?“

„Postavil... daroval jí dům.“

„Kde je ten dům?“

„Za řekou na předměstí... ve vilové čtvrti.“

„Znáš to tam?“

„Ne, pane. Doprovázel ho... Bogo.“

„To je černoch,“ řekl Pedro, „Je němý. Diktátorův osobní strážce.“

„Byl někdo z vás v tom domě?“ zeptal se Chris sluhů, vyrovnaných u dveří.

„Já, pane,“ řekl jeden mladík, „Vezl jsem tam nějaký věci... když se dům zařizoval!“

„Povedeš nás,“ řekl Sebastiano, „Jedeme...“ Po cestě posbíral několik osvědčených střelců; nasedli do džípu a rozjeli se městem.

Jak projížděli po ulicích, čas od času se museli vyhýbat bojům a zmatkům. Povstalci bojovali s jednotlivými centry odporu, mnohé útoky se tak docela nepovedly. U velitelství policie se střílelo dokonce z kanónů; zato kasárna šestého pluku už byla v rukou povstalců, neboť mezi vojáky bylo hodně spiklenců. Důstojníci již většinou viseli na provazech z oken a jeden byl dokonce napíchnut na ozdobných špicích mříže.

Ve vilové čtvrti byl klid; teprve když se tam přiřítil džíp obsazený ozbrojenci, prchali lidé domů a zatarasovali dveře.

„Myslím, že je to tamten dům... ano, tenhle!“

Sebastiano kývl na svoje chlapy. Rozběhli se úpravnou zahradou, nedávali pozor na záhonky. Sebastiano vykopl dveře, proletěl halou jako bouře a chystal se střílet, ale nikde se nic nehýbalo. Jeho střelci vpadli do domu všemi okny i dveřmi a přihnali sem jediného obyvatele, starou tlustou Indiánku debilního vzezření.

„Kde jsou tvoji páni?“ ptal se Sebastiano.

Stařena na něj zírala poněkud tupě. Blekotala cosi ve svém nářečí; rozuměl velmi špatně, znal nějakou jinou variantu.

„Kde je tvůj pán?“ ptal se indiánským jazykem, ovšem klidněji a výrazněji. Stařena mu porozuměla a kupodivu se uklidnila.

„Pán se slečnou odjeli; hned jak se ve městě začalo střílet. Oni moc spěchali!“

„Volal jim někdo? Jak věděli, co se děje?“

„Předtím zvonil telefon.“

„Kdo byl ještě v domě?“

„Bogo černoch. Pán mu něco říkal, ale já nerozuměla. Bogo černoch je zlý, nemám ho ráda.“

„Ty nerozumíš španělsky?“

„Rozumím jenom trochu.“

„Ale mně rozumíš?“

„Ano. Ty mluvíš jako Kečuové z hor.“

„Jak dlouho jsi sloužila u pána?“

„Já nesloužila u pána. Já jsem služka slečny.“

„Slečna Nasstassia... co byla zač?“

„Slečna hraje v divadle. Ona je velice krásná.“

„Jak jste se domlouvali?“

„Slečna umí naši řeč. Ona mne přijímala.“

Sebastiano usoudil, že přijala Indiánku především proto, aby nic nevykecala. A ptal se: „Pána znáš jak dlouho?“

„Pán? Někdy přicházel... vždycky v noci.“

„Víš, kdo to byl?“

„On je velký pan důstojník od policie.“

„Řekl ti to?“

„Ne. Slečna říkala, že se nemám na nic ptát. Ale já ho jednou viděla v uniformě.“

„A nikde jinde jsi ho neviděla?“

„Ne. Já nevím...“

„Třeba na obraze?“

„Ano. V salóně je jeho obraz.“

„Znáš jeho jméno?“

„Slečna mu říkala Juane.“

„A víš, že je to don Juan Carrasco?“

„Nevím.“

„Víš vůbec, že je to nejvyšší pán v zemi?“

„Ne – to nevím.“

„Umíš číst a psát?“

„Neumím, pane...“

„Vzali si tvoji páni s sebou peníze?“

„Peníze – oni měli v železné skřínce ve zdi.“

Arminští střelci nejsou hloupí. Trezor už objevili, teď ho otevřeli a shledali prázdným. Sebastiano nechal v domě dva místní Kondory jako hlídku a vrátil se zpět do presidentského paláce.

Tam už bylo všechno v pořádku; odnesli mrtvoly, roztřídili dle příslušnosti na hrdiny a zrádce, podobným způsobem rozdělili taky raněné a nařídili je odvézt do nemocnice. Sebastiano jim vynadal do pitomců a řekl, že raněné si vezme na starost jeho bratr Claudio, jen co přijde. Potom šel na poradu štábu do bývalé diktátorovy pracovny.

Don Alfonso se už stihnul zařídit; diktátorův obraz dal vyhodit z okna, plivat a močit na něj, a namísto něho dal vyvěsit velikou vlajku Costa Negry. Diktátorův psací stůl nechal vypáčit, protože neměl klíče, ale prohrabávání zásuvek musel odložit, ježto s ním byl Chris a ten má moc dobré oči a dlouhé prsty.

Když přišel Sebastiano, seděl don Alfonso za stolem, Chris na stole. Alfonso pohlížel na takové chování nelibě, místní Kondoři stáli téměř v pozoru. Drsní válečníci, jako Elliott la Sale, se váleli po koberci opření hlavami o stěnu vykládanou vzácným dřevem; oblíbená odpočinková poloha Arminů.

„Tak co?“ ptal se Chris.

„Tak nic. Je v prdeli, samozřejmě.“

„Co jsi zjistil?“ ptal se don Alfonso.

„Hned, jak to začlo, někdo mu zavolal. Takže sbalil prachy a tu kurvu a zdrhnul.“

„To je ovšem závažná politická chyba!“ don Alfonso vstal, neboť rozčilovat se vsedě je dost obtížné, „Měli jsme všichni být mnohem obezřetnější a bdělejší a nenechat zlosyna utéci!“

„Hé!“ rozhodil Sebastiano rukama, „Já tu špionáž nevedl, mě do ničeho netahej! To by si měl zodpovědět ten, co nám měl dodat informace a zbodal to!“

Don Alfonso zrudl. Chtěl něco říct, jenomže si uvědomil, že dokud nesedí na trůně dostatečně pevně, potřebuje tyto muže zcela nezbytně. „To byla tvoje práce, Pedro!“ zaječel a ukázal na svého důstojníka, „Ty jsi měl za úkol získat veškeré dostupné informace o diktátorově ostudném životě!“

„Odpusťte, done Alfonso!“ odvětil Pedro pokorně, „Ale diktátor tuto svou vášeň velmi důsledně utajoval i před svými nejbližšími! Nebylo zkrátka možné to včas zjistit!“

„Je to tvoje vina!“ opakoval president.

„Nerafejte se!“ Chris přistoupil k mapě země a prohlížel si ji, „Radši zauvažujte, kam tak asi mohl zdrhnout. Jistě to nenechá jen tak a bude nám chtít vypálit rybník...“

„Letiště jsme obsadili,“ řekl Elliott, „Má k disposici auto, než jsme ovládli město, mohl se dostat kamkoliv. Je to blbý...“

Indián Kannto přešel ke Chrisovi a položil prst na červený kroužek: „Tanková základna El Paíso. Tam sídlí tankový pluk, elitní vojsko země. I na místa řadových vojáků přijímají jenom synky velkostatkářů a průmyslníků. Velitelem pluku je potom syn diktátorovy sestry, don Lucio Alvarez.“

„Zrádce a ničema!“ dodal rychle don Alfonso.

„Jo, jistě,“ Chris kývl hlavou, „V tuhle dobu by tam už mohl být. Jak rychle se ten pluk může vypravit proti nám?“

„Podařilo se nám ovládnout celé město,“ začal don Alfonso, „Pronesu projev, ve kterém vysvětlím cíle naší revoluce a vyzvu národ, aby...“

„Počkej teď s těma blbinama,“ řekl Sebastiano, „Nejdřív budem mluvit rozumně. Takže diktátor je nejspíš v El Paísu. Nebude útočit na město jenom s tím jedním plukem, nejdřív zorganizuje dohodu s ostatníma veliteli armády. V každým případě počítám s čtyřiadvaceti až osmačtyřiceti hodinama, během kterých bysme mohli mít klid.“

„Jo. A co letectvo?“ ptal se Elliott.

„No... jejich letectvo je slabý!“

„My nemáme vůbec žádný. Když nepočítám těch pár pilotů civilní společnosti, co jdou s náma. Městský letiště máme, ale jsou tady ještě taky letecký základny. Nevíme, co naši lidi tam...“

Sebastiano přistoupil k oknu a vyhlížel ven. Na mnoha místech ve městě stoupal dým požárů, zřejmě si lidé vyřizovali účty se zaprodanci a exponenty bývalého režimu. V zemi dřevěných staveb je oblíbeným způsobem spálení domu i s majitelem. Zvenčí zněly bubny a píšťaly, indiánské kapely vyhrávaly radostné písně a lidé tančili kolem luceren, na nichž viseli oběšenci.

„Kdy že má přijít ta pomoc? Co vlastně ti to slíbili?“

„Jakmile je požádá nová vláda země. To znamená don Alfonso.“

„Zajisté,“ kývl president hlavou, „Přednesu televizní projev...“

Sebastiano mávl rukou a odvrátil se.

„Do prdele s takovým kšeftem.“ řekl.

Arminský princ a následník trůnu Enkra Weston vedl v té době cvičnou válku s Tygří legií, jednou z nejdůležitějších součástí arminského vojska. Jakožto velitel se nacházel na velitelském stanovišti na zámku Crossu; naštěstí tam však nebyl přítomen pán domu, komthur Mike Cross, neboť by ho nejspíš ranila mrtvice. Po celém zámku se roztahovali Enkrovi důstojníci, hádali se nad mapami a vymýšleli chytré bojové akce; ne proti tygrům, těm dali na chvíli pokoj, nýbrž proti armádě Costa Negry. Jenom Pasqual seděl v rohu a hrál si s počítačem.

„Tak co je?“ ptal se ho Jackie Therlowe.

„Kdepak! Nemá to cenu, je zkrátka nenapíchnu! Nemají ústřednu na automat, přepojuje to tam nějakej bažant! To je pak těžký...“

„Když něco doopravdy potřebujem, tak to nejde! Ten tvůj počítač je ve skutečnosti úplně na draka!“

„Kdyby na draka!“ vzdychl Pasqual, „Ale já to budu zkoušet... ten v hlavním městě mám, ministerstvo obrany, státní ústřednu, policejní ředitelství, všecko! Jenom tu zatracenou posádku, co se v ní schoval jejich diktátor, nemůžu chytit! Oni se nejspíš odpojili od systému a jedou si jen po svejch vojenskejch linkách. A ty nejsou na počítači!“

„Bordel!“ konstatoval Jackie a šel se hádat do kuchyně.

Někteří velitelé navrhovali, aby se válka s tygry přerušila a všichni se věnovali pouze Costa Negře. Měli pro to oprávněné důvody, možná bude třeba pomoci kamarádům, kteří už tam jsou a bojují o život.

„Ne!“ řekl Enkra rozhodně, „Nic nebudeme zastavovat, neuděláme žádná výjimečná opatření. Naopak, ta válka s tygry pokračovat bude, a pořád! Možná někdo na chvíli opustí bojiště, ale rozhodně nebude pořádat žádné další akce ve světě. Kdyby se někdo ptal, tak princ a všichni důstojníci si hrají s Pruhovanými!“

„Rozumím,“ řekl Fernando, „Za všech okolností: Costa Negra není naše věc. Ať si tam dělají, co chtějí...“

„Správně! My vyrazíme před televizními kamerami do boje s tygry pod vlajícími praporci. Ať svět ví, že se do mezinárodních záležitostí plést nehodláme. To samý jsem vzkázal i Rogerovi; on samozřejmě nadšeně souhlasí!“

„Přijede sem?“

„Ještě nevím – ale chtěl bych ho tu mít.“

„A Chris?“

„Uvidíme, jak si tam vede. Zatím koná poradu štábu. Potom nám zavolají...“

Chris skutečně měl poradu štábu. Tentokrát v hotelu Sheraton, který si vyhradil pro sebe, bez účasti velitelů Kondorů. Jediní Kondoři, kteří byli přítomni, byli Pedro a Kannto.

„Konstatuju, že akce, kterou jsme si naplánovali, je vážně ohrožena. Diktátor je naživu a má k disposici víc než polovinu armády. Ta, kterou máme my, je navíc silně nespolehlivá a když na ni diktátor bafne, vrátí se k němu zpátky...“

„Mluvilo se o lidových milicích,“ řekl Elliott la Sale, „Co je s nima, Pedro?“

„Vyzbrojili jsme všechny naše příslušníky zbraněmi z vládního arzenálu. V tuhle dobu konají strážní a pořádkovou službu v městských ulicích...“

„Cheche!“ ozval se Sebastiano, „Já to viděl! Rabujou krámy a věší lidi, co jim připadají nepřátelský. Mý kluci tak tak zabránili, aby nepodřezali děti toho tvýho policejního náčelníka. Jeho ženu, kluka, holku a všecko jejich služebnictvo ostříhali dohola, svlíkli do naha, namazali dehtem a vyváleli v peří. Když už je chtěli podpálit, tak tam přišel Grazzio a skopal jim prdel do špičata, tak toho nechali!“

„Cože, naši milicionáři?“

„Nějaký špinavý chlapi se sapíkama. Koukni, já nemám nic proti všelijakejm zábavám. Stříhat a válet v dehtu snad – to si u nás děláme pro legraci mezi kámošema. Ale zabíjet ženy a děti je na nás silný kafe. Dokonce na to máme takový nějaký zákony. Tak se nediv, že se Grazzio trochu naštval...“

Grazzio byl Sebastianův pobočník. Protože měl výšku ke dvěma metrům jako šéf, byl jeho oblíbencem. Byl hluboce věřící, hezky zpíval, měl černý pás karate a papíry, že lékařská komise neručí za jeho činy, když se vzruší.

„Domluvím milicionářům, aby se chovali důstojně revolučních bojovníků,“ řekl Pedro, „Teď máme ale důležitější starosti než osud nějakýho zrádcovskýho hnízda!“

„No právě! Ty vaše milice poslat okamžitě na frontu proti diktátorovejm vojákům. Tam jim bude nejlíp!“

„Vezmeš si je pod komando?“

„Já? Ale jo, klidně! Jenom mi je dej, já ti ručím za jejich morálku a za výsledky v boji. Poradil jsem si s Malajci, poradím si i s touhle zavšivenou chátrou!“

„Naši milicionáři nejsou žádná chátra!“ začal Pedro, ale Chris praštil pěstí do stolu:

„Sakra, držte chvilku ty klapačky! Potom se můžete hádat až do rána, ale teď máme vážný věci! Potřebujem se dohodnout, co máme dělat dál!“

„Já navrhuju ústup.“ řekl Elliott.

„Já... zatím nevím. Ale nevylučuju to.“ řekl Sebastiano, „Co je sakra s tou zasranou pomocí?“

„Nevím. Očekáváme každým okamžikem...“

„Nakonec se na nás ještě vyserou a my tady uváznem jako myši v pastičce!“

„Neblázni... štáb zatím zjišťuje situaci. Nejde to tak rychle, jak si myslíš...“

Sebastiano řekl jenom: „Umf!“

„Dobře. Roger nám radí, abysme vydrželi a slibuje zvýšený odměny. Enkra naopak doporučuje, abysme se postarali o případnou ústupovou cestu. Co vy?“

„Ústupová cesta je vždycky užitečná věc!“

„No... Elliotte, zajedeš do Puerto Barajosu, to je největší místní přístav. Zjistíš tam situaci. Převzali jsme sice moc ve městě, ale to ještě nic neznamená. Pokud bude zapotřebí, budeme tamtudy odcházet. Oficiálně děláš prohlídku místní situace...“

„Jasný. Zajistím to.“

„Dál... potřebovali bysme přistávací plochu. Co si o tom kdo myslíte, chlapi?“

„Letiště ti nevyhovuje?“

„Letiště je fajn, ale asi ho zabere nepřítel. Mám na mysli místo, kde bysme se mohli bránit v případě, že by nás odevšad odjinud vyhnali.“

„Myslíš, že se to stane?“

„Kdybych si to myslel, tak zastavím všecky akce a zdrhám odtud první lodí. Jsem jen opatrnej a myslím na všecky eventuality. Tak co, víš o něčem?“

„Jaký požadavky máš na tu plochu?“ ptal se Kannto.

„Aby tam mohly přistávat Stříbrný šípy. Nepotřebujou letiště, stačí jim rovná a pevná plocha. Jde mi o případ nouze, chápeš?“

„Ano, rozumím. Studoval jsem tu otázku. Dokonce mi předvedli i Stříbrné šípy.“

„Tak co? Víš o něčem vhodném?“

„Náhorní planina Arakka. Je to u nás v horách.“

Chris se obrátil k mapě a chvíli hledal. Kannto mu přišel na pomoc a ukázal mu tu oblast.

„Je to ve vejšce mezi horama. Dost nedobytná oblast, z hlediska vojenskýho k ničemu.“ řekl Elliott.

„Co je tohle?“ ukázal Chris na červený kroužek.

„Pevnost Salinas. Stará a dost mizerná. Nic moc...“

Chris si kousal nehty na palci a přemýšlel.

„Náhorní planina Arakka... no dobře. Budeme uvažovat i o téhle možnosti. Dám to vědět našim...“

„Ústupový cesty máme krytý,“ řekl Sebastiano, „Tak teď se klidně můžeme dát do diktátora a jeho armády. Tak co, Pedro, dáš mi pluk těch tvejch milicionářů?“

Pedro si povzdychl a pokrčil rameny. „To jim mají velet lidi jako tvůj Grazzio?“

„Toho nad nima udělám kapitánem.“

„Pane Bože!“ řekl Pedro a chytil se za hlavu.

„Patří jim to!“ řekl Chris, „Já jsem pro!“

„Ještě co tomu řekne president!“ chytal se Pedro poslední naděje.

„Don Alfonso?“ vyletěl Chris, „Ten ať laskavě radši drží hubu! Zvrtal, co mohl; nehodí se k ničemu, jen k projevům do rádia! Doporučoval bych ti ani ho vůbec k ničemu nepouštět, je to starej otrava a blbec!“

„Ale je hlava státu...“

„Jestli mě bude votravovat, tak ho přetrhnu na dva trpajzlíky ještě menší!“ zavrčel Sebastiano.

„Nemám nic proti tomu,“ řekl Chris, „Hele, kluci: vyčkáme, až budou volat z Ostrova. Řekneme jim, co si o tom myslíme a pak se ukáže, jak dál...“

Sebastiano složil svoje dlouhé tělo do kouta, otevřel si pivo o koš meče a pil dlouhými doušky.

„Tak jo,“ řekl, „Kannto, ty zatím připrav podklady o tý tvojí náhorní planině Arakka...“

Errata:

30.05.2021 11:43