Vítej, návštěvníku!

Ráno v Aquipě vypadalo líp, než se dalo čekat. Generál Pereira v sobě například cítil tolik energie, jako už dlouho ne. Vydával rozkazy vpravo vlevo a zakrátko byla kolona na cestě, zatímco se město teprve probíralo ze svých podivných snů. Jen pár lidí mělo šanci se aspoň rozloučit, třeba abatyše Gertruda.

Vzápětí po průjezdu kolony uzavřeli vojáci celou oblast. To už se do kraje stahovaly všelijaké televizní štáby, reportéři od novin i od rozhlasu a různí další lidé, kteří se považovali za nesmírně důležité. Tiskový mluvčí armády projevil ochotu vyjít jim ve všem vstříc, ale prosil o trochu pochopení, neboť v kraji vypukla epidemie speciálního typu moru a bude trvat dva až tři dny, než vojáci situaci zvládnou a dovolí civilistům volný pohyb. Prozatím bylo pouze zjištěno, že předmětný mor přenáší jeden druh vší, takže se stalo nezbytným masově provádět stříhání vlasů a spálit vše, co je již infikované.

Novináři si to přebrali po svém; když se doslechli, že s morem si neví rady ani armáda, ani zdravotníci, rozhodli se vyčkat pro jistotu dostatečně daleko, nejraději v útulných barech hlavního města. Tam se taky leccos dělo, zasvěcení komentátoři se neustále dohadovali o složení budoucí vlády, neboť někteří ministři byli pobiti povstalci, jiní popraveni pro spoluúčast na povstání a další ve vězení, ježto nebylo jisté, pro kterou byli stranu.

Téhož dne pozdě odpoledne se kolona konečně dohrabala do přístavu Guayaquilu. Čekal je tam místní velitel s po zuby ozbrojenými vojáky, třesoucími se i tak strachy. Sam, který většinu cesty prospal ve spacáku na podlaze džípu s pocitem, že mu uvnitř hlavy narostla ještě jedna větší, už byl natolik v pořádku, aby se tomu veliteli představil, předvedl Chrise jako velitele a pomáhal při dohodě, která nebyla obtížná. Generál Pereira vystupoval jako umírňující prvek, v podstatě dobrotivý ochránce.

Když představoval další velitele, Sama překvapilo, že chybí Sebastiano, jinak nepřehlédnutelný. Taky jeho bráška Claudio i důstojník Grazzio, což bylo na pováženou. Chvilku mu trvalo, než zjistil pravdu: během dne projížděli okolo jakéhosi malého letiště pro zemědělská letadla, kam Sebastianův džíp náhle odbočil. Stálo tam letadlo, které před chvílí přistálo, pilot seděl v kabině a další muž chodil kolem s americkým samopalem. Sebastiano promluvil s pilotem, otevřeli nákladní prostor letadla a naházeli do něj nějaké bedny a pytle. Na to vše pak usedli již jmenovaní a ještě další čtyři ze Sebastianovy roty, načež stroj odstartoval. Nikdo z ostatních freefighterů nevěnoval té události sebemenší pozornost, ani se nedivil.

Sam z toho nabyl přesvědčení, že není vyloučeno, že i někteří další se po cestě poztráceli neznámo kam, aniž se rozloučili. Ani létající talíř princezny Asthry nebyl k vidění; to bylo už tak nápadné, že se přece jen Chrise zeptal.

„Asthra? To není možný, před chvílí tu ještě byla!“ tvrdil mu Chris s bezelstným úsměvem.

„Od rána jsem její talíř neviděl!“

„Určitě ano! Když má za úkol chránit kolonu, tak ji docela jistě bránit bude. To by jinak nešlo!“

„Ty si ze mě děláš blázny! Kdoví, kde už Asthra je!“

„Jen co ji uvidím, hned ji seřvu! To se přece nedělá, někam zmizet a ani to neříct svýmu veliteli...“

Sam promluvil velmi stručně něco o prdeli a myslel si svoje. Soukromě prohlédl kamióny a zjistil další zajímavá fakta. Zmizely všechny lejzrové pušky a další přístroje Arminů. Zmizeli někteří důležití velitelé, třeba Enkra a Roger. Dokonce tu nebyl ani jaguár Arrgatsamwoogh. A když to řekl generálu Pereirovi, ten se jenom usmíval, jako by o všem věděl.

Tak nezbylo, než se nalodit. Jejich loď stála už od včerejška u krajního mola přístavu v Guayaquilu, obklíčená kolem dokola obrněnými transportéry, ač na ní nebylo vidět žádnou výzbroj. Kromě kapitána, který se přišel zahlásit veliteli posádky, z ní nikdo nevystoupil, námořníci v bílých šortkách a košilích chodili po palubě a posmívali se po zuby ozbrojeným vojákům.

Teď to šlo ráz na ráz; jednotlivé kamióny najížděly na molo, vojáci přecházeli na loď a odnášeli s sebou svoje vaky i dřevěné bedny. Sam by je byl rád prohlédl, ale dohoda zněla zcela jinak, takže nemohl. Prázdné vozy odváželi vojáci, patřily státu.

Nakonec zůstali důstojníci. Sam byl s nimi a podal jim na rozloučenou ruku: „Třeba se ještě někde sejdeme...“

„Svět je veliký,“ pokrčil rameny Chris, „Doufám, že až se zas uvidíme, bude to k oboustrannému prospěchu!“

Sam se nechtěl chlubit kšefty, které ještě před příjezdem do města uzavřel s jednotlivými veliteli, tak se jenom usmál:

„Tak vám přeju šťastnou cestu!“

Don Felipe Pereira se loučil se Sheillou. Nedokázal jí neříct:

„Zůstaň se mnou! Prosím tě...“

„Dobře víš, že to nejde!“ usmála se.

„Otevřela jsi mi brány ráje. Proč tam teď chceš odejít sama a mne nechat tady samotného?“

„Sloužím své bohyni Esxatli, Paní Moře. Snažím se odhadnout její vůli a učinit, co si ona přeje. A ty víš...“

Pereira je doprovodil na loď a byli teď v kapitánově kajutě; na stěně byl domácí oltář s obrázkem Paní, protože kapitán lodi byl z Indiopolisu a jeho nejstarší dcera patřila ke kněžkám.

„Slituj se! Aspoň ještě jednou...“

„Dobře,“ přimhouřila dráždivě oči Sheilla, „Ale budeš se se mnou milovat tak, jako bys uctíval samotnou Paní.“

Slíbil to. Už věděl, jaké vztahy panují mezi Stříbrným Delfínem a jeho oddanými.

O hodinu později si kapitán poslal plavčíka pro něco do kajuty; kluk rázně otevřel dveře, ale když viděl, co se tam děje, silně se zastyděl a vypadl. Když došel na můstek, měl ještě červené uši a vypadal zcela zmateně.

„Zdá se, že budeme mít šťastnou plavbu, kapitáne.“ řekl.

Mike Cross se ve zbrusu nové slavnostní uniformě zúčastnil přijetí a vyznamenávání zvláště zasloužilých vojáků, kteří se do historie zapsali hrdinskými činy při potlačení povstání Kondorů. Byl na tuto slavnost osobně pozván a těžko mohl odmítnout, pokud nechtěl vzbuzovat hněv dona Juana. Což nechtěl, protože prozatím mu bylo pouze hlášeno, že Armini opustili pevnost Salinas a přesunují se přes hory. V každém případě bylo rozumnější počkat si na výsledek té akce.

Takže stál na čelném místě generálovy suity a sledoval projevy všech čelných představitelů říše, prohlížel si hrdinské obličeje vyznamenaných a u některých i jejich zranění, vybraná speciálně za tím účelem, aby jim patřičně slušela. Jeden z těch mužů přišel o oko, další o ruku, jiný měl ovázanou hlavu, další opět nohu. Jednoho přinesli na nosítkách; když se k němu don Juan sklonil a podával mu ruku, raněný dojatě děkoval za takovou milost a horečnatým hlasem přísahal, že rád dá život za svého milovaného presidenta. Dostal medaili a čestnou penzi.

Po té slávě se konalo neformální posezení s veliteli vítězných pluků. Mike při tom zjistil, že téměř každý velitel v zemi je generálem a každý z nich má krásnější a blýskavější uniformu, než on. Taky to bylo tím, že Mike neměl na svém oděvu ani řádové stužky, zatímco všichni se blýskali medailemi, záslužnými kříži a všelijakými podivnými řády, získanými za svoje dlouhé kariéry. A všichni se nezřízeně vytahovali a dávali cizinci najevo svoji převahu. Mike trpěl, mlčel, pokyvoval hlavou a když byl přece jen na něco tázán, odpovídal poníženě a uvážlivě. Všichni důstojníci byli velice spokojeni a kupodivu tvrdili, že nepřátelský velitel je docela sympatický člověk, který by klidně mohl být jejich spolupracovníkem.

Když mohl konečně jít do svého pokoje, spadl mu kámen ze srdce. Taky proto, že během večera se pánové opili do nepoužitelna, začali být sprostí a nepříjemní a možná trochu nebezpeční, především proto, že je nesměl usadit, jak si zasloužili. Mike čekal na nějakou zprávu, co se děje; ale nedostal žádnou a spát šel v nejistotě.

Spal špatně a probudil se, když venku bylo ještě šero. Dlouho se převaloval na posteli, ač byla kvalitní, a přemítal o svých kamarádech. Když konečně mohl vstát, oblékl se bez pomoci sluhů a když šel na snídani, požádal o noviny. Měl strach, že nevyhoví, ale přinesli mu vládní tisk s nadšenými články o včerejší parádě, kde byl i on sám vyfotografován se členy generálního štábu. Doufal jen, že na těch fotkách není moc k poznání.

Zjistil však i něco jiného; mnohem nenápadněji psaly noviny o katastrofě v Aquipě a obětavém zásahu vojenského pluku, který tudy náhodou projížděl. Byly tam nějaké fotografie; Mike ihned poznal, kdo tam zasahoval.

U tisku ovládaného cenzurou je daleko důležitější, co v textu chybí, než co tam je. Mike jej analyzoval a bylo mu nápadné, že se tam přestalo objevovat jméno generála Pereiry. Ani na včerejší oslavě nebyl, padla o něm jen jakási zmínka, že zajišťuje klid v Guayaquilu. Asi je to nutně zapotřebí...

Toho dne se nedělo už vůbec nic. Nikdo o komthura neměl zájem. Televize vysílala do omrzení záběry ze včerejší slávy, z bojů, oslavné projevy všelijakých hrdinů a šéfů. Do toho dali jako zpestření slavnostní hudbu vojenské kapely, místního symfonického orchestru a pěveckého sboru, který zazpíval oslavnou kantátu na dona Juana, s titulem El Principe de la Paz, Kníže Míru. Takový titul udělovali španělští králové svým ministrům, když se jim po pobití spousty nepřátel uráčilo s tím přestat a uzavřít příměří. Taky Mike poznal slečnu Nasstassiu, přednášela v televizi básně o lásce, míru a dobročinnosti. Jediná nemluvila o diktátorově vítězství; zřejmě to byl záznam z dřívějška, doposud prodlévala v cizině a domů se bála.

Večer se konala nějaká recepce, ale Mike na ni nebyl pozván. Večeři mu donesli do apartmá a už věděli, co může jíst a co ne. Nedal na sobě nic znát, usmíval se na lidi. Po večeři četl, o jedenácté šel spát, přesněji válet se na lůžku bez spánku.

O půlnoci ho požádali, aby se dostavil k presidentovi.

Opět stál proti tomu šedovlasému muži s unavenýma očima. Když přijímal hrdinné vojáky a přednášel slavnostní přípitky, byl to jiný člověk, mladší, statečnější, slavnostnější. Teď byl unavený a v jeho řeči i činech bylo znát spíš moudrost než odvahu.

„Dostal jsem zprávu z Guayaquilu. Tvoji lidé se v pořádku nalodili a odpluli. Naše válečné lodi je provázely až na hranici třistamílového ochranného pásma.“

Mike si oddechl. „Děkuji...“ řekl tiše.

Diktátor mu pokynul do křesla, jako vždy.

„Ponorka se žlutým hřbetem. Je vaše?“

„Ano. Je to loď oceánografické sekce University.“

„Bez bojových prostředků?“

„Myslím, že nějaké obranné prostředky má.“

„Doprovázela tu vaši loď. Nevěřili jste nám!“

„Důvěra je vzácná věc. Někdy je líp nevěřit. Ty jsi mi věřil?“

„Já ano!“ řekl don Juan.

„Možná jsem... méně důvěřivý.“

„Opatrný. A zkušený. Kolik let jsi ve službě?“

„Celý život.“

„Ach ovšem. Váš systém armády... No dobře. Tvoje záležitost skončila dobře. Je čas se rozejít.“

Mike se pokusil vstát, ale don Juan mu pokynul, aby zůstal sedět.

„Spěcháš? Do rána to snad vydrží. Říkají o tobě, že taky v noci nemůžeš spát. Jako já...“

„Když vím, že moji přátelé jsou v bezpečí, budu spát klidně...“

Don Juan se usmál. „Pořád ještě jsi mi neodpověděl na otázku, proč jste si vybrali právě Kondory. Bylo tolik možností...“

„Já vím. Ale Kondoři nám zaplatili pomoc.“

„Teď už mi nemusíš lhát! Kondoři nic neplatili, ani neměli na nic peníze. Byli to agenti jisté velmoci...“

„Ano. Ale přes všechno to byli naši sponzoři.“

„Podtrhli tě. Obelhali. Nezaplatili, co slíbili!“

„To je pravda.“

„Kdybys byl přišel, dal bych ti... víc peněz než oni.“

„Chápu. Jenomže...“

„Moje peníze jsou špinavější než jejich?“

„Nevím. Jenže oni jsou naši přátelé. A ty... bohužel nepatříš k lidem, kteří by své zemi vládli dobře.“

„Proč si to myslíš?“

„Celý svět si to myslí.“

„Odkdy se duchovní učitel inspiruje míněním jiných?“

„Analyzovali jsme situaci v Costa Negře. Tvá země je tak bídná, že jsme se rozhodli jí pomoci. Jestli správně, to nevím.“

„Myslíš, že tvoje země každému vyhovuje? Proti vám neexistuje opozice? Vás nekritizují noviny, nepřátelské strany a spolky, církev, všelijací intelektuálové?“

„V naší zemi neumírá třicet procent dětí do jednoho roku na naprosto nedostatečnou hygienu. U nás nepřipadá jeden lékař na okres ani nedáváme sedmdesát procent národního důchodu na armádu a osobní potřeby hlavy státu.“

Don Juan poněkud oživl, jeho oči dostaly lesk. „Ano, to všechno v mé zemi je. Jenže je tady ještě daleko víc věcí: bída, hloupost a neschopnost. Teď mi ale po pravdě řekni, jestli by opozice v čele s Alfonsem Rodriguezem byla lepší!“

„Předpokládali jsme, že... mu pomůžeme radou a pomocí.“

„Vašimi odborníky?“

„Počítalo se s tím.“

„Vojenskými odborníky?“

„Naši vojáci jsou zároveň odborníky v jiných oborech.“

„Vím. Četl jsem... dostal jsem hlášení o tom zásahu v Aquipě. Vaši lidé tam zachránili Indiány, kteří skončili pod lavinou. Ošetřili je, dali jim najíst, dokonce pokrývky a nějaké oděvy. Přesto, že spěchali k moři a nevěřili nám.“

„V té chvíli na to nemysleli.“

„Vaši lidé jsou tak ušlechtilí, že pomohou nějakým docela zbytečným Indiánům bez ohledu na svou bezpečnost?“

„Viděli lidi v nebezpečí. Tak jim pomohli. To je zvykem ve všech kulturních zemích.“

„Ve vládních kruzích to vyvolalo značnou pozornost. Mnozí moji spolupracovníci teď o vaší intervenci soudí jinak než předtím.“

„Taková pomoc je běžná v zemích, které s námi spolupracují. Já jsem taky trochu lékař, i když nemám oficiální diplom...“

„Vím. Spolupráce s vámi... škoda, že ten nápad dostali Kondoři dřív než my. Kdyby se jim podařilo dostat k moci, mohli spolu s vámi přece jen něco pro tuhle nešťastnou zemi udělat...“

„Jistě by udělali.“

Don Juan Carrasco si přetřel unavený obličej dlaní.

„Proč to neuděláš pro mne, když pro ně ano?“

„Bohužel...“ řekl Mike.

„Co bude dál? Co bude s tebou, až se vrátíš domů?“

„Nevím. Ale před popravčí četu ani do vězení nepůjdu, to je už jasné. I když svou funkci jistě neobhájím.“

„Říkal jsi, že tě sesadili.“

„Ano, sesadili. Více méně za tuhle akci.“

„Musíš se tam vrátit?“

„A co bych dělal?“

„Zůstal tady. Pracoval pro mne.“

Mike se zarazil. Takovou nabídku nečekal a v první chvíli neměl tušení, co na to říct.

„Moji generálové... jsou to dobří občané, ale nemají příliš mnoho rozumu. Nevím, jestli jsem to nezavinil já, ale situace je taková a já ji chápu. Jsou zlí, krutí, nespravedliví. A ovládají celou zemi. Kdybych byl jiný než oni, zřejmě bych jí už nevládl. Uznáváš to?“

„Těžko to můžu neuznat.“

„Mé zemi chybějí lékaři, učitelé, inteligence všeho druhu. Církev hrabe jen pro sebe a ještě navíc kritizuje společnost, která ji živí. Není o nic lepší než my, jenom víc křičí.“

„I to je mi jasné.“

„Vaše akce mě poučila: že se nesmím na nikoho spolehnout. Ani na svou armádu, ani na svou policii. Nemluvě už o lidu, který jde s tím, kdo zrovna stojí na tribuně. Viděl jsem přenosy projevů dona Alfonsa; lidi pod tribunou jsou pořád ti samí.“

„Jiné bohužel nemáš.“

„Mohl bych mít. Kdybys mi pomohl!“

„Ale já ti nemůžu pomoci.“

„Můžeš pro mě udělat to, co jsi dělal tolik let pro svého pána. A můžeš mi věřit, že se ti za to odplatím líp než on.“

Mike neřekl nic. Don Juan útočil: „Pořád ještě mi nevěříš?“

„Věřím. Ale... je to těžké. Nemůžu jen tak změnit pána. Armin je moje vlast, můj život. Jediné, co na světě mám skutečně rád!“

„Moje země snad není krásná?“

„Je. Jako země, kam se rád podíváš. Jako turista.“

„V mé zemi je dost práce pro každého, kdo ji chce a umí milovat. Já sám, když jsem nastupoval do svého úřadu, měl jsem veliké plány, veliké a... smělé. Doufal jsem, že se mi podaří odstranit nespravedlnost, zaostalost a bídu, dát každému člověku slušnou obživu a slušné zacházení... víš, jak vypadala Costa Negra, když jsem nastoupil?“

„Ne.“

„Přede mnou tu vládl Alcosta. Diktátor, ničema, lump, jakému nebylo rovno. Krutý, zlý, nespravedlivý. Opilec, narkoman, chlap, co znásilňoval dospívající dívky... odporný člověk! Vedl jsem proti němu povstání. Generálové, které jsi mohl poznat, jsou moji kamarádi z university. Kluci z vesnic, kteří by jinak měli do smrti hlad a umřeli v bídě. Ale udělali jsme povstání, svrhli Alcostu a pověsili ho za nohy z balkónu paláce. Támhle toho. To jsem byl ještě mladý...“

„A plný ideálů.“

„Plný ideálů, správně. Nařídil jsem propustit všechny politické vězně, stavět školy, nemocnice... Vydal jsem spravedlivé zákony, lepší než kdy byly jaké před nimi. Dal jsem všem možnost, aby se zapojili do budování země, jak mohou a umějí. Vyzval jsem národ, aby mi pomáhal. Svolali jsme parlament, utvořili demokratickou vládu... Arcibiskup mi žehnal v katedrále...“

Mike mlčel a díval se na něj. Soucitně.

„Alcosta měl silné přívržence. Plantážníky, vesnickou šlechtu. Celý život jim dopřával, teď najednou cítili, že jim skončily sladké časy. Začali intrikovat, bouřit se, pořádali atentáty. Ještě dlouhá léta jsem nosil pod lopatkou jednu kulku, než mi ji v San Franciscu vyoperovali. Začaly se objevovat tajné organizace a každá z nich chtěla jenom jedno: vládu, moji vládu! O to, zda tím zbídačí lid, se vůbec nezajímali! Jedině já jsem na ten lid myslel a věděl jsem, že nesmím dovolit, aby vládli! Kdyby se ti lidé dostali k moci... proboha, jenom to ne! Bůh mne ochránil, pořád mne chrání! I před Kondory a tvými střelci.“

„Možná ví, co dělá. Teď už vím, že jsme udělali chybu. Že by vláda Kondorů nebyla lepší než tvoje.“

„Mohu tě ujistit, že ještě horší. Já už aspoň nedělám hloupé chyby, jako každý začátečník. Už je všechny mám za sebou. Oni by museli zlikvidovat všecky moje stoupence: vraždit, prolévat krev. Já už nemusím, všechny svoje nepřátele znám a vím, co od nich čekat. Jestli si zase někdo najme cizí rangery...“

„Naše už ne.“

„Jiné země mají střelce stejně dobré jako ty. Jednou se to někomu podaří, jestli... něco neuděláš.“

„Nevím, co.“

„Informoval jsem se na ty tvoje kluky. Vyslechl jsem každého, kdo s nimi přišel do styku. Jsou skvělí. Chtěl bych takové lidi!“

„Jenže to nejde.“

„Šlo by to. Moje peníze jsou stejně dobré jako Kondorů. Já jich potřebuju jenom pár... dvacet lidí, maximálně! Chlapy jako Chris Everett, Sebastiano Mendoza a další! A ty mi je můžeš sehnat!“

„Předevčírem jsem vydal rozkaz, že žádný z našich nikdy nesmí bojovat v Costa Negře...“

„Proti mně. Ale pro mne?“

„Už to nevezmou. Zklamali se.“

„Tak najdeš jiné. Když tady budeš ty, přijdou za tebou. Mají tě rádi a věří ti...“

„Ale já tady nebudu!“

„Mohl bys být! Dal bych ti hodnost polního maršálka. Ostatní tituly a hodnosti, jaké si vybereš! Udělám tě svým nástupcem, až zemřu! Všecko, co si přeješ...“

„Ale jedno mi nedáš: moji zemi.“

„A moji zemi... bys mít rád nemohl?“

Mike si povzdychl. „Ve tvé zemi je příliš mnoho zla; a to zlo pochází především od tebe. Je to tvrdé, ale musím ti to říct. Ne, nemohu s tebou spolupracovat.“

„Vrátíš se domů. A nevíš, co tě tam čeká...“

„Nevím. Ale musím tam jít.“

Don Juan Carrasco jen smutně sklopil hlavu.

Errata:

30.05.2021 11:43