Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Výslech

Jíra dorazil až navečer. Mezitím se ve vsi rozletěla zvěst o výbuchem zničeném autě. Mihly se tu policejní vozy, ale jen projížděly, zřejmě k onomu dolíku. Děti se tam trousily po celých skupinkách, aby byly co nejblíž, ale policisté je neoblomně vraceli do bezpečné vzdálenosti, odkud nebylo nic vidět.

Dospělí dávali přednost diskusi v jediné místní hospodě, případně jen tak na návsi. Někteří dokonce úspěšně budili dojem, že jsou do všeho zasvěcenější než ostatní.

Sousedky mi též zaťukaly na okno a když jsem vyhlédla ven, snažily se mě přimět k vyslovení názoru. Tvářila jsem se samozřejmě nechápavě a nechala si všechno podrobně vyprávět. Tvrdily, že šlo o nějakou válku mezi mafiány, že tam byla nalezena ohořelá těla a další výmysly. Zvěsti se na vesnici šíří rychle a podobají se přitom veliké sněhové kouli, jaké děti v zimě válejí na stavbu sněhuláka. Nabalují se na ni další a další vrstvy a nakonec vůbec není znát, že prvotním základem byla nevelká sněhová hrouda.

Do hovorů jsem se pochopitelně musela zapojit, ale spíš jsem z ostatních rozumy dolovala, než abych jim nějaké přidala. Úplně stranou jsem zůstat nemohla, to by mi místní drbny neodpustily. Jak asi víte, kdo z takové diskuse odejde jako první, způsobí svým odchodem změnu námětu.

Nejlépe se totiž drbe o nepřítomných.

Některým jsem asi udělala radost, neboť jsem je ochotně vyslechla, ale protože jsem nic nového nepřidala, ztratili o mě zájem. Využila jsem toho a vytratila se. Pro mě bylo důležitější, že nikdo v podstatě nevěděl nic. Nikdo nemohl policii při objasňování záhady pomáhat. Jak jsem čekala, policisté pečlivě ohledali místo činu, ofotografovali zbytky auta, sepsali svědectví, která jim beztak nic nového neposkytla, neboť nikdo nebyl tak blízko, aby viděl podrobnosti... a odjeli. Policisté se tvářili zasvěceně a důležitě, ale vytušila jsem, že nevědí o nic více než vesničané na návsi nebo v hospodě. Jen nemohli ztratit tvář a přiznat, že jsou z toho vedle.

Vrátila jsem se do sednice, ale na nic jsem neměla chuť. Měla bych přepisovat Jírovy zápisky, ale věděla jsem, že se na nic nesoustředím. Nakonec jsem se přinutila usednout k počítači a mechanicky přepsat pár stránek. Bylo mi jasné, že co v tomto rozpoložení napíšu, budu později pracně opravovat a učesávat, aby to bylo k světu.

Večerním autobusem přijel Jíra. Pozdravil se na návsi se známými, či spíše s těmi, kdo ho za celou dobu spatřili aspoň třikrát, na vesnici se lidé seznamují velice rychle. Na chvíli se s nimi zastavil, ale jen se dozvěděl část novinek, spěchal ke mně.

„Mám pro tebe slíbené překvapení, Martičko!“ prohlásil, sotva vstoupil do sednice a pozdravil mě.

„Já pro tebe taky,“ přikývla jsem.

„Poslyš, co se tady vlastně stalo?“ obrátil se na mě vážněji. „Lidé říkají, že kousek od vsi proběhla válka mafiánských gangů. Víš o tom něco?“

„Skoro všechno, byla jsem přímo u toho,“ přikývla jsem. „Dáš si kafe?“

„Docela rád,“ souhlasil. Svlékl svůj kabát a pověsil jej na věšák. Pak se posadil ke stolu. Dala jsem zatím vodu na kamna a Jíra mě vybídl, abych mluvila.

„Lidi jako vždycky přehánějí,“ řekla jsem. „Nešlo o žádnou válku. Kousek za vsí vybuchlo auto a nikdo o tom nic bližšího neví.“

„Říkali něco o ohořelých mrtvolách...“

„Ty tam nikdo neviděl.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ namítl.

„Vím o tom víc než všichni ve vsi i s Policií dohromady,“ vzdychla jsem si. „To auto jsem vyhodila do povětří já.“

A musela jsem Jírovi všechno vyprávět od chvíle, kdy se na mě ve vlastní chalupě sesypali ti gangsteři.

„Říkáš půl kila plastické trhaviny?“ zamyslel se. „To je opravdu silný tabák.“

„Bouchlo mi to přímo na břiše,“ ujišťovala jsem ho. „Myslela jsem, že mě to roztrhá na tisíc kousků. A ono nic!“

„Máš pravdu,“ řekl vážně. „Každého jiného by to roztrhalo. Viděl jsem to mockrát, nejvíc v Africe. Na tisíc kousků. Je to vždycky moc ošklivý pohled!“

„A pak jsem nechala vybouchnout všechno,“ pokračovala jsem. „Odhadla bych, že toho bylo nejmíň padesát kilo. Co ti budu povídat, vyhodilo mě to do vzduchu, až jsem měla dojem, že letím nad korunami vysokých lip.“

„To bych ti také docela věřil,“ odtušil zamyšleně. „Co o trhavinách vím, a zkušenosti jistě mám, padesát kilo by zabíjelo do tří kilometrů. Jestli to bylo v nějakém terénním dolíku, jak říkáš, mohlo to tlakovou vlnu nasměrovat šikmo vzhůru, proto nikomu neublížila. Jinak by mohla zabíjet i tady ve vesnici.“

„Olámalo to spoustu větví ze starých lip, doufám, že se z toho vzpamatují,“ řekla jsem na to trochu zaraženě. „To ti byla ale šlupka!“

„Jednou jsem v Africe vydržel něco podobného. Šlápl jsem na protipěchotní minu. Nebyla v tom písku vůbec znát, přehlídl jsem ji, to ti byl rachot! Ale to nebylo všechno. Pod tou první potvorou byla ještě větší protitanková. Tak se to dělalo, aby to roztrhalo nejen vojáka, který šlápl na protipěchotní, ale i další okolo. Naštěstí tenkrát nikdo poblíž nebyl. Vyhodilo mě to do vzduchu, taky jsem se musel chvíli sbírat. Boty byly nadranc, kalhoty rozsekané střepinami na cáry, bunda také získala pořádné šrámy, ale nohy byly celé a to bylo nejdůležitější. Vyfasoval jsem novou uniformu a už jsem na to nemyslel. Jen seržant Anthony Hawkins z armádního skladu z toho málem zcvoknul. Náběh měl k tomu už když mi vyměňoval bundu od battle–dressu s pěti dírkami po kulometné dávce pěkně napříč prsou. Hawkins přišel do války jako ateista, ale domů se vrátil jako bigotní katolík. Nejbližší duchovní si tenkrát neodpustil obrátit ho na víru a byl to Ir, jmenoval se Patrick O'Hara.“

Vyprávěl mi chvíli o svých příhodách z Afriky, ale neměla jsem na to náladu. Jen jsem mechanicky zapnula nahrávání, ale poslouchala ho na půl ucha a uvítala jsem, že se začala vařit voda a já mohla zalít připravené šálky.

Jíra konečně pochopil, že ho neposlouchám. Zmlkl a potom jsme oba jen usrkávali horkou, voňavou kávu. Napadlo mě, jak dlouho jsme oba nejedli... Určitě přes týden, možná čtrnáct dní. Jeden, nanejvýš dva hrnky kávy denně, jinak ani sousta. A přitom jsme byli oba stále svěží. Proboha, je to možné? Vždyť by to bylo biologické perpetuum mobile!

„Mám dojem, že ses připletla no pěkného maléru,“ řekl po chvilce zamyšleněji.

„A přitom jsem ke všemu přišla jak ten slepý k houslím,“ povzdychla jsem si.

„Cesty osudu bývají nevyzpytatelné,“ filozofoval Jíra.

„Pravda. Ani nevíš, jak ti jsem vděčná,“ odvětila jsem tiše.

„Za co?“ podivil se.

„Bylo toho snad málo? Například jsi mi tenkrát zachránil život, ti dva by mě určitě zabili, jak jsem poznala dneska při setkání s jejich kamarádíčky. Pak jsi mě vzal k tomu balvanu a přiměl mě vydržet tak dlouho v ďábelské kombinéze. Sám jsi přece potvrdil, že by mě to bez ní určitě roztrhalo na kousky!“

Nějakou dobu mi neodpovídal.

„No, víš, ono je to trošičku jinak,“ začal po chvíli, hlavu skloněnou dopředu a oči upřené do hrnku. „Kombinéza, pravda, vydrží prakticky všechno, až do okamžiku, kdy se ji sama rozhodneš sundat. Pak stačí naškrábnout ji nožem, nemusíš nic pracně párat. Ale musí k tomu dojít tvým vlastním přičiněním. Kdyby ji na tobě zkusil řezat někdo jiný, neuspěje. Působí to v našem světě poněkud cize. Jako všechno u nás.“

„Vím, už jsem ti povídala, že se jí budu muset vzdát. Jako učitelka musím vypadat určitým způsobem, víš?“

„O to nejde,“ zavrtěl hlavou. „Nejsem si tím stoprocentně jistý, ale mám dojem, že tě ta kombinéza nezachránila.“

Říkal to pomalu a tiše, ale nepřesvědčil mě.

„Myslíš? Jsem si tím naprosto jistá. První nálož mi bouchla přímo na břiše a ta druhá rána měla podle tebe zabíjet na tři kilometry a já byla od toho sotva padesát metrů! Trhavinám sice nerozumím, ale tak příšerné exploze by přece normálního člověka roztrhaly na kousky,“ rozohnila jsem se.

„Normálního? Jistě. Ale tobě vážně nedošlo, že jsi teď taky fext? Kdybys byla oblečená normálně, roztrhalo by to na tobě na cucky šaty, zůstala bys tam možná nahá, ale bez škrábnutí. Ty si to pořád nechceš připustit, viď?“

Vytřeštila jsem na něho oči a ztuhla jsem.

„Proboha!“

To bylo jediné slovo, na které jsem se zmohla. Vlastně mi až teď došlo, jak jsem ryla obličejem do kamenité cesty a taky ani škrábanec! Jíra se na mě ani nedíval, provinile byl zahleděný do kávy a až po chvíli opět promluvil, já jsem byla z toho úplně paf.

„Poslyš,“ pokračoval po chvilce oboustranného mlčení, „tvrdila jsi mi, že jsi při těch výstřelech cítila taková lupnutí, že? Přesně to cítím při těchto příležitostech i já. Nesejde na tom, zda mám na sobě ďábelský oblek nebo ne. Normální oblek to probije, ďábelský ne, ale pocit mám v obou případech naprosto stejný.“

„Ale to přece... to není možné!“

„Víš co?“ vzhlédl ke mně. „Poradím ti, jak to vyzkoušet. Nemusíš na sebe střílet. Vezmi špičatý nůž a zkus se trošku bodnout do ruky. Raději ne moc zhurta, co kdybych se mýlil...“

Připadala jsem si jako ve snu, když jsem brala z kredence kuchyňský nůž. Obrátila jsem jej proti své dlani a velmi opatrně jsem se jím bodla, abych se nezranila. Neměla jsem chuť působit si bolest, ale nějak jsem to vyzkoušet musela.

Kůže se prohnula, ale vydržela. Přitlačila jsem tedy víc. Nůž mi náhle tiše sklouzl stranou jako po dobře naolejovaném plechu, ale neškrábl mě.

Opakovala jsem pokus s větší silou. Nic.

Najednou mi přestalo záležet, zda mě to bude bolet nebo ne. Rozmáchla jsem se proti své dlani a bodla se tak prudce, že by mi ostří nože projelo dlaní skrz naskrz.

Pravda, trochu mě to zabolelo, ale ostrý nůž nedokázal proříznout ani jemnou kůži na mé dlani, špička sklouzla na stranu. Zkusila jsem to ještě jednou a vzala to pomalu, tlakem. Nůž mi náhle opět ujel stranou a přejel mi ostřím po palci. Pocítila jsem bolest, ale ani teď mi netekla krev. Na palci mi jen pomalu bledla trochu začervenalá čára. To bylo všechno. Správně bych měla mít půlku palce pryč.

Přírodní zákony pro mě také přestaly platit...!

„To je strašné!“ vzdychla jsem si.

„Měl jsem pravdu, viď?“ opáčil Jíra. „Pak tě ovšem vítám mezi nás fexty!“

„Ty jsi věděl, co to se mnou udělá?“ vybuchla jsem nepřátelsky.

„Najisto ne, jen jsem to tušil. Ale přál jsem ti to, ani nevíš jak vroucně.“

„Měl ses mě nejprve zeptat, zda s tím souhlasím, ne?“

„Nikdo na světě by nesouhlasil, kdyby věděl, co se stane,“ řekl. „Neřekl jsem ti všechno, ale přísahám, nechtěl jsem ti ublížit! Snad mě za to neprokleješ. Dnes ti to hned několikrát zachránilo život, snad by ses na mě ještě nehněvala?“

„Ale co budu dělat?“ vzhlédla jsem k němu bezradně. „To jsem teď taky... jak jsi to prve říkal? Strašidlo?“

„Co bys dělala?“ pokrčil rameny. „Budeš žít jako dosud. Nic jiného se tím nezměnilo. Snad jen to, že si nikdy neukrojíš prst při krájení cibule, ani kdybys chtěla. S tím strašidlem to já říkám jen tak,“ usmál se. „Je lepší, když to o sobě tvrdím sám a ostatní mě opravují, že strašidlo nejsem, než kdyby k témuž názoru došli oni. Jsem trochu jiný, ale nikdy jsem se nepřestal považovat za člověka. Necítím se méněcenný. Na to si rychle zvykneš, věř mi.“

„Ale co ostatní lidé? Říkal jsi, že se tě někteří báli.“

„No, to bude trochu problém,“ řekl. „Sám jsem to zažil na vlastní kůži. Lidé se nás bojí, jako kdybychom opravdu byli strašidla. Ale dnes je to lepší, dřív se lidé báli víc. Sama jsi toho důkazem.“

„Nevíme ale, co ještě jiného to s námi udělalo.“

„Nevíme. Ale upřímně řečeno, ani to nechci vědět. Jsem přece Jíra Stříbrný a chci žít jako člověk, i kdybych měl žít ve staré kůlně nebo v jeskyni.“

„Jenže já si nemyslím, že bych někdy chtěla žít v nějaké jeskyni. Tak žijí zvířata. Já chci žít jako člověk a to je už od dob pravěku trochu víc.“

„A co ti v tom brání?“

„Až se to lidé dozvědí...“

„Za prvé se to nikdo dozvědět nemusí, pokud to nebudeš sama o sobě roztrubovat. Já to o sobě nikomu na potkání nepovídám a nikomu neříkám, kde žijí další fextové.“

„Ty jich znáš víc?“

„Samozřejmě! Neznám pochopitelně všechny, mnozí to úspěšně zatajili nejen před ostatními lidmi, ale i před námi fexty. Vždyť i my, co se známe, jsme se poznávali jen ve válce, obvykle na opačných stranách linie.“

„Jak vlastně může fext poznat fexta?“ zajímala jsem se.

„Stačí, když někdo z nás na druhého vystřelí. Kulka se samozřejmě odrazí k tomu, kdo vystřelil, ale i od toho se odrazí zpět a po několika dalších odrazech nabere takovou rychlost, až se ve vzduchu roztaví a změní v olověný déšť. Místo jedné rány pocítíš celou sérii palčivých štípnutí a na chvíli se od tebe k tomu druhému natáhne oranžová čára, než se rozprskne na všechny strany. To se nedá přehlédnout a podle toho jsme se poznávali.“

„Co jste potom dělali?“

„Když jsme zjistili, že stojíme proti sobě, obvykle jsme to nedávali znát. Po bitvě jsme si nádherně popovídali a opět se rozešli. Není mi známo, že by nějaký fext ublížil fextovi. Jednak to nejde, ale především, my držíme spolu. Každý z nás zažil od lidí příkoří, proč bychom si měli navzájem přidělávat další?“

„Ale když jste se rozešli, jak potom...“

„Pravda, nesetkáváme se každým rokem. Dejme tomu, že se scházíme, pak nebyl problém dohodnout, kdy a kam se všichni dostavíme. Ani nevím, koho napadlo pořádat setkání fextů, ale držíme je už hodně dlouho.“

„Jak často se scházíte? A kde?“

„Jednou za deset let, vždy o Velikonocích toho roku, kdy letopočet končí nulou,“ sděloval mi. „Scházíme se různě, podle okolností. Máme domluvené místo v Čechách, kde je vždycky připravena destička s pečlivým popisem místa dalšího setkání. Nejbližší setkání bude už brzy. Když budeš mít zájem, vystup o Velikonocích toho roku na vrchol hory Říp, ovšem jen kdybys tam šla beze mne. Najdeš tam někde cedulku, kde budou písmena FX a jméno vesnice, kde se setkáme. Nebývá to nikdy daleko a na místní hospodu se každý snadno doptá.“

„Tu destičku zařizuješ ty?“

„Nikdy jsem nic takového nesvolával, to je Františkova záliba. Já jsem se k ostatním přidal, když už několik těch schůzek proběhlo. Ale scházíme se tam pokaždé všichni. Je to něco, co nás sbližuje.“

„Kolik vás vlastně je?“

„Mohu to odhadnout jen podle našich schůzek. Schází se nás čtrnáct, ale nemusí to být přesné. Někteří to možná tají i před námi, možná o nás nevědí a my nevíme o nich. Nebo o nás vědí, ale nechce se jim do našeho spolku vstoupit. Vím o jednom takovém, marně jsem ho přemlouval. O jiných vím, že existují, ale nevím ani kde se na světě nacházejí. Po pravdě řečeno, nikdy nebyl problém najít pro pár lidí vhodnou hospodu. Jsme teď ovšem v různých koutech světa, v Evropě bydlíme od Španělska po Finsko, dva dnes přicházejí z velké dálky, až z Ameriky a Austrálie.“

„A jak se dohovoříte?“ napadlo mě.

„Jednoduše,“ usmál se. „Všichni mluvíme česky.“

„To jsou všichni fextové Češi?“ podivila jsem se.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale když to tak vezmeš, všichni už párkrát v Čechách byli. Proto jsme si asi domluvili tu horu Říp. Čechy leží ve středu Evropy a Říp je proslulý kopec. Když o tom přemýšlím, Čechů je mezi námi osm, víc než polovina.“

„A kolik je mezi vámi žen?“

„Budeš první,“ podíval se trochu vyčkávavě. „Pokud ovšem na naši schůzku přijdeš. Přijít bys měla, nebudeš litovat. Já jsem jen selský synek, ale tam uvidíš zajímavější lidi.“

„A mimo tuhle schůzi se nesetkáváte?“

„Málokdy,“ pokrčil rameny. „Víš, jsme roztroušeni nejen po Evropě, ale vlastně po celém světě. Jednou za deset let si každý volno udělá, častěji by to třeba ani nešlo.“

„A všichni hovoříte česky...“

„Někteří mluví česky příšerně. Co bychom ale mohli chtít od Němců, Švejdy, Itala či Španěla? Vlastně je div, že se domluvíme. Dohodli jsme se, když Čechy, tak čeština. Nás Čechy blaží, že jsme se nedohodli na němčině, ačkoliv Němci měli snahu prosadit svou řeč i mezi námi fexty a německy umíme všichni jako česky. Jen Rodrígez obě řeči příšerně komolí, ale tomu se odjakživa jazyky do hlavy ne a ne vejít.“

Při tomto rozhovoru mi zase trochu otrnulo.

„Poslyš, Jíro, vážně myslíš, že už bych měla tu ďábelskou kombinézu sundat?“

„Jen si ji ještě chvilku nech,“ přesvědčoval mě. „Jednak se postará, abys neměla hlad ani žízeň, ale to by nebyl hlavní důvod. Víš, nejdou mi z hlavy ti necitové. Může jich být ještě víc, než si myslíme.“

„Ale jestliže jsem také fext, jako že tomu začínám věřit...“

Jen tak jsem se bodla do dlaně. Nůž opět sklouzl stranou a nic mi neudělal. Už mi to ani nepřipadalo tak strašné, naopak se mi zalíbilo, že umím něco jako málokdo. Jíra se na mě díval a jen ustaraně pokyvoval hlavou.

„Kombinéza má ještě jinou výhodu,“ řekl vážně. „Fext se může vysmívat pistolím i puškám, chladné zbraně nám neuškodí, ale jak jsem ti řekl, ohrožuje nás oheň. Kombinéza vykrývá právě tohle naše slabé místo. Je nehořlavá a nepustí k tobě žár. Kdyby ses v téhle kombinéze někdy dostala do ohně, něco ti poradím. Musíš si dlaně obou rukou schovat pod kombinézu u krku. Jeden loket zvedni a chraň si jím obličej. Když to pevně stiskneš, plameny se ti nedostanou ani na obličej, ani na ruce. Přišel na to Marianno, když se koupal ve žhavé lávě v kráteru Etny.“

„On se schválně koupal... v lávě?“ nevěřila jsem mu.

„Marianno pochází ze Sicílie. V předminulém století ho rozzlobení vesničané hodili svázaného do kráteru Etny, když už ho nemohli zastřelit, useknout mu hlavu ani ho pověsit. Díky kombinéze přežil, ačkoliv říkal, že v té lávě vězel po pás a málem se udusil sirnými výpary. Muselo to být děsné, bezmocně ležet, zabořený v bublající žlutorudé lávě, dusit se a čekat, až přehoří provazy, zatímco v dáli pomalu slábl řev rozvášněného davu.“

Předvedl mi, jak se nejlépe krýt. Musela jsem uznat, že mu nebylo vidět víc než oči a kus čela.

„A co obličej a ruce? Ty přece nic nechrání!“

„Ano,“ přikývl. „Ale zkus si představit, jak by asi lidé vyváděli, kdybys mezi ně přišla a nebylo by podle obličeje patrné, že jsi člověk? Ďáblíci měli zakryté i obličeje, ale u nich na tom nejspíš nezáleželo, kdoví jak opravdu vypadali. Tyhle kombinézy jsou podle mého stvořené pro nás pozemšťany. A jistě to nebylo nic jednoduchého.“

Měl pravdu. Kombinézy se z dálky podobaly kožichům a mít je přes obličej, nikdo by nás nerozeznal od medvěda. Nebo od ďábla, což by vyvolalo paniku ještě větší.

„Když mi to takhle líčíš,“ povzdychla jsem si, „to si tu kombinézu raději nechám až do září... A vlastně jsi mi ještě neřekl, jak jsi dopadl s tím zaměstnáním.“

„Měli by o mě zájem v jednom statku u koní,“ sděloval mi živěji. „Kdybys chtěla, potřebovali by tam i učitelku.“

„Já mám tady chalupu,“ namítla jsem. „Po rodičích.“

„Já jsem se jen tak ptal,“ pokrčil rameny.

Venku už byla tma. Rozsvítila jsem starodávnou lampu nad stolem, ale nic jsem nezačínala dělat. Jenom jsme oba seděli proti sobě a mlčeli.

„Poslyš, Jíro, zajímá mě, jak nám mohou doktoři dávat třeba injekce? Máš s tím nějaké zkušenosti?“

„U Tobruku byla v anglické armádě očkovací akce,“ usmál se Jíra. „O mě doktoři ulomili tři jehly, než jsem jim další pokusy rozmluvil. Správně to tušíš, nejde to. Ale o nic nepřijdeš. Co jsem fextem, doktory jsem nepotřeboval. Nejen na rány, ani v nemoci. Jestli tě to potěší, budeš stejný případ. Na doktory zapomeň.“

„A co třeba zuby?“

„Ty máš teď v pořádku. Ale ujišťuji tě, že kamarádi, co byli v ďábelském balvanu naposledy před třemi sty lety, mají zuby jako my dva. Bez jediné vady. Znám jednoho fexta, je mu už pět tisíc let a i on má zuby v pořádku.“

Chvíli jsem mlčela. Jako každý člověk jsem se ze všech doktorů nejvíce obávala zubařů. Že bych je už nepotřebovala? To by nebylo špatné. V tom případě uvidím.

„Jé, vidíš,“ plácl se najednou Jíra do čela. „Samo sebou se toho tady událo dost, ale pro všechno bych málem zapomněl na to slibované překvapení!“

Vstal a došel k věšáku u dveří. Sáhl do kapsy kabátu a pak se ke mně vrátil.

„Podívej se na tohle,“ podával mi cosi malého.

Vložil mi to do dlaně. Zblízka na světle jsem spatřila jemný medailónek na velmi tenkém zlatém řetízku, očividně k zavěšení na krk. Takové ploché sklíčko velikosti pětikoruny, orámované zlatou obroučkou. Perleťově se blýskalo, při pohledu skrz trochu zvětšovalo, ale jinak nic neobvyklého.

„Co to je?“ otázala jsem se Jíry.

„To jsem kdysi dávno dostal od ďáblíků,“ řekl Jíra nejistě. „Aspoň si to myslím. Měl jsem to na krku, když jsem poprvé opustil tamten balvan. Byl jsem tam od té doby víckrát, ale nikdy už jsem nic takového nedostal.“

„A k čemu je to dobré?“

„To kdybych věděl...“ povzdychl si. „Jen mi došlo, že to musím dobře schovat. Proto to ani nenosím. Uschovávám to na bezpečném místě v jedné jeskyni, kam kromě mě ještě nikdy nikdo nevstoupil.“

„Zase něco neznámého?“ vzdychla jsem si.

Prohlížela jsem si medailónek ze všech stran, ale nic mě přitom nenapadalo. Malé, ploché sklíčko na zlaté šňůrce, nic víc, nic míň. Nepocházet od vesmírných bytostí, dalo by se to nosit na krku jako šperk. Od nich to ale určitě nebyla pouhá ozdoba. Mimochodem mě napadlo, že i já jsem byla nedávno poprvé v balvanu. Odtáhla jsem si od krku přiléhavý límec kombinézy a zalovila tam rukou.

Vytáhla jsem druhý medailónek. Nosila jsem ho od začátku, ale jeho přítomnost jsem si dosud neuvědomovala.

„A hele! Ty to máš taky?“ podivil se Jíra.

Oba medailónky byly naprosto stejné. Jako kdybychom je před chvilkou zakoupili v nějakém zlatnictví. Jeden byl o tři sta let starší, ale nebylo to na něm znát. Sklíčko nemělo navzdory věku ani škrábnutí a filigránský řetízek byl pevnější, než se na první pohled zdálo.

„Další záhada,“ řekla jsem tiše. „Měli bychom se pokusit vyzkoumat to, určitě to k něčemu bude.“

„Ale k čemu?“ pokrčil rameny.

Netušili jsme...

V nejbližších dnech se vše uklidnilo. Policie pochopitelně výbuch mafiánského auta neobjasnila. Asi protože tam nenašli mrtvolu a nikdo nehlásil, že mu auto chybí. Policie se nerada zabývá záhadami. Myslela jsem si, že se auta zjišťují podle čísel, ale nebyla jsem si jistá, zda se ty plechové tabulky zachovaly. Spíš ne.

Mrzelo mě, že zřejmě neobjevili mrtvé v tom lese. Nedělalo mi dobře pomyšlení, že tam všichni tři dosud leží. Počasí bylo horké, kdoví, jak už vypadají.

Nakonec jsem nevydržela a rozhodla se upozornit aspoň na ty mrtvoly policii. Ptala jsem se Jíry na jeho mínění. Souhlasil, že není dobré nechávat mrtvé nepohřbené.

Odjela jsem tedy do města. Z telefonní budky jsem zavolala na policii a oznámila jim, že jsem objevila tři neznámé mrtvoly. Předstírala jsem krajní rozrušení, mohli by pochopit, že jsem zavěsila dřív, než se mě stačili zeptat na podrobnosti. Místo jsem jim snad stihla popsat dobře, teď už to bylo na nich. Pak jsem se rychle vrátila domů.

Tím jsem ulehčila svému svědomí, ale ne docela. Málo platné, hrůza v tom lese na mě zanechala stopy, samozřejmě ne příjemné. V noci mě budily hrůzné noční můry, střídavě mě navštěvovali Žorž i jeho bratr, někdy živí a velmi agresivní, ale častěji jako příšerné oživlé mrtvoly, a jak už to v nočních můrách bývá, nemohla jsem jim nijak uniknout. Z jednoho snu jsem se nemohla vybřednout a když jsem se konečně probudila, spatřila jsem vedle sebe klečet Jíru. Vylezl za mnou na pec, držel mě za ruku, druhou rukou mě hladil po čele a zřejmě mě probudil, abych nezůstávala v tom hrozném snu příliš dlouho.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho nevlídně. „Dohodli jsme se, že za mnou v noci nikdy nepřijdeš.“

„Omlouvám se nastotisíckrát,“ sklopil hlavu. „Nepřišel jsem za tebou ve zlém, věř mi. Chtěl jsem ti pomoci. Křičela jsi ze spaní a umím si představit, jak ti asi je. Také jsem měl strašné vidiny, když jsem přežil svou první smrt. A kromě toho jsi mě volala. Bylo to asi ze spaní, ale to jsem v té chvíli nemohl vědět.“

„Jsi hodný,“ povzdychla jsem si a stiskla mu pevně ruku. „Jsem ráda, že jsi tady ty a ne někdo jiný... Vůbec se za to na tebe nezlobím.“

Přitiskla jsem si jeho ruku ke tváři. Chvíli seděl vedle mě. Mrkla jsem na hodinky. Bylo půl šesté ráno, právě čas vstávání. Vyhrabala jsem se raději z peřiny. Ďábelskou kombinézu jsem měla na sobě i v noci, odpadlo tedy oblékání. Přinesla jsem vodu a postavila na kafe. Jíra také vstal, ale hned se zase usadil u stolu.

„Budeme zase povídat?“ navrhl mi.

„Jistě,“ souhlasila jsem. „Aspoň přijdu na lepší myšlenky.“

Vybalila jsem čistou kazetu a připravila ji k nahrávání. Mezitím se začala vařit voda. Dali jsme si kafíčko. Nic více jsme nejedli, ale tohle nás aspoň trochu spojovalo.

Jíra začal povídat, ale ani tentokrát jsem ho nijak zaujatě neposlouchala. Spolehla jsem se plně na kazetu, však to z ní potom přepíšu. Místo příběhu jsem sledovala Jírovu tvář. Byla strašně hladká, mladá, teď bych mu nehádala ani třicet let, možná ještě míň. Vlasy měl zrzavé jako vousy a měl je kudrnaté, husté. Přitom mu je půl čtvrtého století! Bylo mi jasné, že mu mimozemšťané dali nějaké nové vlastnosti, takže se lišil od ostatních lidí, ale navenek to na něm znát nebylo. Říkal sice o sobě, že je strašidlo, ale říkal to hlavně proto, abych mu tohle označení nemohla vpálit já. Najednou jsem si byla jistá, že není strašidlo. A pokud je, jsem teď to samé. Zachvěla jsem se při letmé vzpomínce, jak jsem se marně snažila zranit nožem. Tvrdit mi někdo, že je něco takového možné! Jsem přece materialisticky založená, na duchy ani na démony nevěřím, ďáblíky považuji za obyčejné bytosti z vesmíru a nikdo mi to nevymluví, ale jak jinak bych si měla vysvětlit všechny ty záhady?

Nevěděla jsem si s tím rady, bylo to nad moje chápání. Dovedla jsem pochopit jen, že jsme se zřejmě setkali s vesmírnou civilizací na vyšší úrovni než naše pozemská. Pak možná spoustu úkazů prostě nepochopíme. V předminulém století by lidé nechápali ani elektřinu a spoustu jiných, dnes běžných věcí.

Kdo z lidí žije poctivě, osidla jiným nestrojí

ten fextův příběh vyslechne si před večerem rád.

Fext rád má lidi upřímné, jen mordýře on nesnáší,

ti bojí se ho právem – ostatním je kamarád...

Ta píseň si s neznámem nedělala žádné starosti. Fext se v ní kamarádí s lidmi, jako kdyby o nic nešlo. Jen darebáci se před ním musí mít na pozoru...

„Měli jsme lepší dělostřelce,“ vykládal Jíra, „jenže nám to nebylo nic platné. Tu bitvu nerozhodly kanony, ale pušky. Pruské jehlovky byly prostě lepší než rakouské předovky. Než rakouský voják vystřelil jednu ránu, Prušák jich vypálil šest. Poměr mrtvých tomu odpovídal a rakouská strategie byla tím pádem k ničemu, tak jako obrovské, skvěle vystavěné a na tehdejší dobu nedobytné pevnosti Terezín a Josefov. Na nich by si Prajzové vylámali zuby, ale právě proto je ani nenapadlo je dobývat. Obešli je, porazili hlavní armádu a pak už si diktovali podmínky.“

Pochopila jsem, že v bitvě v roce osmnáct set šedesát šest u Hradce Králového byl Jíra vojákem poražené rakouské armády.

„A co tvoje schopnosti fexta?“

„Bitvy nevyhrávají jednotlivci, Martino,“ usmál se na mě shovívavě. „To se ví, že mě zpočátku postřelovali, ale pak na mě Prusové přestali střílet. Zjistil jsem brzy proč. Mezi Prajzy byl můj kamarád, německý fext Moritz. Poznal mě mezi Rakušáky a hned svým podřízeným pod trestem smrti zakázal na mě střílet. Bylo to vlastně pravdivé. Na mě potom nešla ani rána, kdežto na naší straně každý, kdo navzdory mé radě vystřelil na Moritze, padl mrtvý. Moritz byl rytmajstr a jeho rozkaz měl váhu, kdežto já jsem jako obyčejný voják mohl kamarádům nanejvýš radit.“

„Vy už jste pak na sebe nestříleli, viď?“

„Jednak to nemělo smysl, jednak jsme se navzájem respektovali bez ohledu na rozdíly v hodnostech, postavení, příslušnosti k vojskům a podobně.“

„Kdyby se všichni lidé respektovali,“ podotkla jsem, „nebyly by potřebné armády.“

„Máš sice pravdu, ale kdyby rostli na stromech pečení holubi, mělo by to stejný účinek. Lidé by měli všeho dost, každý by ležel pod stromem a tloustl. Viděl jsem kdysi takové obrázky – šílený Brajgl.“

Breughel: Země peciválů

„Breughel nebyl šílený,“ urazila jsem se. „Ten tvůj nápad je ale nesmysl.“

„Tvůj taky,“ usadil mě. „Podívej se, když se někdo dá na zločin, obvykle mu to vynáší víc než kdyby se živil poctivě. Jak s tím tedy někdo jednou začne, přestane leda na šibenici. Stejně jako s jednotlivci je tomu s celými národy. Anglie si to své obrovské impérium postavila díky tomu, že domorodci na mnoha místech světa neměli proti jejím kanonům nic než luky, šípy a oštěpy. Dodnes ve světě nejvíc platí síla.“

„Já vím. Ale to je právě nespravedlivé.“

„To vím také. Jen nevím, jak to změnit.“

„Já taky ne,“ odvětila jsem nešťastně.

„Víš, často jsme se po bitvách scházeli. Na počátku jsme se snažili jeden druhého přesvědčit, že právě na naší straně je právo a spravedlnost a ti druzí jsou banda vyvrhelů, ale obvykle jsme se přesvědčili navzájem a nakonec jsme se shodli na tom, že každá válka je ve své podstatě svinstvo.“

„Ale dali jste se najímat do armády znovu a znovu.“

„Ne tak docela,“ vrtěl hlavou. „Pravda, prožil jsem dost válek a tažení, ale mrzelo mě to čím dál víc. Po Hradci Králové jsem se dal k armádě jen jednou, v Africe s Angličany proti Hitlerovi, tam to ještě stálo za to. A se všemi armádami jsem skončil v pětačtyřicátém roce v Plzni.“

Během odpoledne mi došly čisté kazety. Jíra se ochotně nabídl, že mi dojde pro další do obchodu, ale přinesl kazety nahrané; nějaká horlivá prodavačka mu je vnutila, že to bude pro mě pěkný dárek. Musela jsem si sama dojít pro čisté. Tak-tak jsem to stihla před zavřením obchodu, ale ukázalo se, že čisté kazety opravdu nemají. Do města mělo cenu zajet až zítřejšího dne a také jsem si to tak naplánovala. Jíra chtěl příštího dne shánět práci u koní. Měl sice na to jakýsi inzerát, ale v dnešní uspěchané době je to i tak obtížné, koní je málo a většina míst u nich je již neprodyšně obsazena horlivějšími místními zájemci.

Ten večer jsem se rozhodla přepisovat nahrané kazety do počítače a Jíra si chtěl přečíst nějaké knížky, které jsem mu doporučila ze své knihovničky. Měli jsme oba co dělat, nikdo se nenudil. Jíra seděl pod lampou a četl, já jsem zády k němu pilně klofala do kláves.

Po deváté hodině večer vstoupil do místnosti bez zaklepání vysoký prošedivělý muž v bezvadném černém obleku. Jíra si ho všiml jako první.

„Martino, máš tu nějakou návštěvu,“ obrátil se ke mně.

„Dobrý den,“ otočila jsem hlavu k neznámému a dokonce jsem vstala od počítače. „Přejete si, prosím?“

„Velkou radost vám nenesu,“ řekl upjatě neznámý. „Vedu totiž vyšetřování auta, zdemolovaného za vaší vsí. Některé poznatky ukazují, že máte s tím případem spojitost. Musím vás proto vyslechnout a doufám, že mi nebudete klást překážky ve vyšetřování. Mám oprávnění i k domovní prohlídce.“

Zbledla jsem a krve by se ve mně nedořezal.

„Promiňte mi,“ obrátil se na neznámého Jíra. „Nějak jsem nepochopil, s kým z nás dvou právě mluvíte.“

„V podstatě s oběma, dalším podezřelým této kauzy jste vy,“ zněla odpověď.

„Príma,“ usmál se Jíra. „Snad jste nás nepřišel zatknout?“

Humor ho na rozdíl ode mě zatím nepřešel.

„To až podle okolností,“ prohlásil upjatě návštěvník.

„A můžete nám ukázat váš služební průkaz?“

„Tady!“ Vytáhl z náprsní kapsy jakousi knížečku, zamával jí ve vzduchu a hned si ji zase dával zpátky.

„Není to hasičská legitimace?“ zajímal se Jíra.

„Nemohu vám ji ukazovat zblízka,“ odsekl neznámý. „Je to proti předpisům, jste hlavní podezřelý.“

„Tak mi ji neukazujte,“ souhlasil ochotně Jíra. „Poslyš Martino, nabídneme návštěvě židli, ne?“

„Jste povinni odpovídat podle pravdy na mé dotazy,“ řekl studeně návštěvník a na nabízenou židli se neposadil.

„Tak se ptejte!“ vybídl ho Jíra, ale posunkem mi naznačil, abych byla zticha a do hovoru se mu nepletla. Nemusel mi to zdůrazňovat, stála jsem tu i tak jako zařezaná a byla jsem ráda, že mluvil za nás oba.

„První otázka: Kde jste byli v noci z osmého na devátého minulého měsíce?“

Zamrazilo mě. To byl ten večer, kdy mě Jíra zachránil od prvních dvou grázlíků.

„Tu noc jsme, jestli se nemýlím, spali zde v tom domě,“ odpověděl mu Jíra klidně. „Každý v jiné místnosti, abyste si nic nepomyslel o Martině. Mám od ní pronajatou jen vedlejší komoru.“

„Podle našich poznatků jste ale byli jinde,“ nesouhlasil vyšetřovatel. „Podle nás jste se toho večera oba nacházeli v kůlně lesního závodu....“

„To ale musíte říci jasně, že večer a ne v noci,“ nenechal ho domluvit Jíra. „Tam jsme byli večer, nemáme potřebu zapírat.“

„Pak mi budete muset něco vysvětlit,“ zaútočil na Jíru náhle tvrdším tónem. „V té kůlně byla spáchána dvojí vražda a vy jste tam byli, takže jste první a největší podezřelí. Upozorňuji vás, že cokoliv od této chvíle...“

„Nemusíte nás upozorňovat,“ opět mu skočil do řeči Jíra. „Samozřejmě proti nám použijete všechno co řekneme, nejen od této chvíle, ale i dřív. Musím vás ale opravit. V té kůlně nešlo o dvojitou vraždu, ale o dvojitou sebevraždu. Ti dva hoši se zastřelili vlastními zbraněmi. Zdá se, že vaši experti svou práci odflákli, jinak by museli přijít na to, ze kterých zbraní smrtící střely vyšly a kdo střílel.“

„Naši experti sebevraždu bezpečně vyloučili,“ odsekl na to vyšetřovatel. „Tahle verze případu vám nevyjde.“

„Vyloučili sebevraždu...“ ušklíbl se Jíra. „Zřejmě si to nedovedli představit jinak než jako vraždu a podle toho své posudky přizpůsobili.“

„Naši experti jsou mistři svého oboru,“ urazil se chlap. „Kdyby šlo o sebevraždu, byly by rány ožehnuté ohněm, nebyly by to průstřely z dálky. Tak jasné známky přece nemůže nikdo přehlédnout.“

„Můžete se sám zastřelit i z veliké dálky,“ opáčil Jíra. „Naznačím vám příklad. Vystřelíte kolmo nahoru, kulka vyletí do výšky, ale přitažlivost zemská ji zastaví, otočí a vrátí zpět. Když budete mít štěstí, nebo smůlu, jak se to vezme, prostřelí vám hlavu taky tak čistě a bez ožehnutí.“

„Ti dva nemohli střílet nahoru a i kdyby, nad nimi byla střecha té kůlny.“

„To jsem přece netvrdil. To byl jen příklad.“

„Museli jste střílet vy dva,“ tvrdil detektiv.

„A čímpak? Zbraně měli jen oni, my ne. Jistě jste si ověřili otisky prstů a podobné věci. Smrtící zbraně jsme v ruce nikdy neměli, i to je jasná známka, kterou nemůže nikdo přehlédnout,“ vrátil policistovi jeho vlastní slova.

„Otisky se dají setřít a pistoli přitisknout na ruce mrtvých obětí,“ namítl.

„Daleko jednodušší je předpokládat, že se ti dva zastřelili navzájem,“ opáčil Jíra.

„Ti dva byli odedávna nerozluční kamarádi,“ zamračil se vyšetřovatel. „Ani tuto verzi nemohu přijmout.“

„Jste si tím nějak jistý,“ zkusil ho zviklat Jíra. „Mezi zločinci přece bývá vzájemné vyřizování účtů časté. Ale nebudeme se zbytečně dohadovat. Nejjednodušší bude, když vám řeknu pravdu o tom, co se tam vlastně odehrálo.“

„Pravdivě byste měl vypovídat ve vlastním zájmu,“ opáčil vyšetřovatel. „K tomu vás nabádám už od počátku. Přiznání je polehčující okolnost.“

„Nemám se k čemu přiznávat,“ pokrčil rameny Jíra klidně. „Ti dva stříleli na mě, ale měli smůlu. Neříkám to sice rád, rozhodně se tím nechlubím každému, ale ode mě se kulky odráží jako pingpongové míčky. Kdo na mě vystřelí, dostane odraženou kulku obvykle mezi oči, v horším případě do břicha.“

„To byste musel dokázat,“ opáčil vyšetřovatel udiveně.

„To se těžko dokazuje,“ namítl Jíra. „Uvědomte si, jak najdete někoho, kdo by to chtěl dobrovolně vyzkoušet? Takové zkoušení je životu nebezpečné! Hlavně pro střelce.“

„Přece nechcete, abych věřil tak jasnému přírodovědnému nesmyslu? Mě něčím takovým neobalamutíte!“

„No dobrá,“ pokračoval Jíra. „Znám bezpečný způsob, jak to prokázat. Můžete upnout pistoli do svěráku a odpálit ji provázkem. Budete–li stát stranou, nic zlého se vám nestane. Já si klidně před tu pistoli stoupnu.“

„To myslíte vážně?“

„Naprosto vážně,“ přikývl Jíra. „Tomuhle řídkému jevu se v Čechách odpradávna říká fext, německy kugelfest.“

„O tom jsem kdysi četl...“ přejel si vyšetřovatel rukou přes čelo. „Ano, už vím! Nikola Šuhaj loupežník měl prý mít tuhle vlastnost...“

„Také jsem to četl, ale právě on zaručeně fextem nebyl,“ zavrtěl hlavou Jíra. „Jen si to myslel. Když po něm jeho kamarád střílel, Nikolovi se nic nestalo, to ale znamená, že se ten kamarád prostě netrefil. Nikolu Šuhaje totiž později zabili sekerou. Do fextů můžete sekat jak chcete. Není to dvakrát příjemné, ale neublížíte nám.“

„To by bylo velice zajímavé... Já ale vyšetřuji dvě vraždy a nemohu dbát na nějaká tvrzení bez důkazů.“

„Já jsem přece ochoten podstoupit tu zkoušku,“ ujistil ho Jíra. „K tomu není třeba mnoho. Svěrák, pistole a krabice vaty, aby ani odražená kulka nenatropila nějakou škodu. Už to se mnou jeden odborník zkoušel.“

„V tom případě půjdete se mnou,“ rozhodl policista.

„Prosím,“ souhlasil Jíra. „Ovšem nejprve mi ukažte vaši legitimaci. Já také nejsem povinen uvěřit vám bez důkazů, že jste opravdu tím, za koho se vydáváte.“

„Jste pořád hlavní podezřelý,“ připomněl mu policista.

„Dobrá, nechci vidět legitimaci,“ slevil Jíra. „Jistě tu máte kriminalistický odznak. Je dost charakteristický, stačí jej ukázat z dálky. K tomu je ostatně určený.“

„...nemám jej s sebou...“ znejistěl policista.

„Proboha, jak chcete někoho zatýkat?“ divil se okatě Jíra. „Počínáte si lehkomyslně na to, že vyšetřujete násilnou smrt dvou lidí, nemyslíte? A také nesmíte nikoho zatýkat sám, měli byste být na to nejméně dva. To je přece vážné opomenutí. Co kdybych měl zbraň?“

„Jsem dostatečně ozbrojen,“ mračil se policista.

„Vyhrožováním střelnou zbraní u mě neuspějete,“ usmál se Jíra. „Varuji vás, jako jsem varoval tamty dva. Neuvěřili mi a vystřelili. Jak to s nimi dopadlo, víte.“

„Mohu zatknout tady tu slečnu. Za napomáhání.“

„Pravda, říkal jsem, že fext je zřídkavý jev. Nevěříte mi, že jsme fexti oba dva, viďte?“ zašklebil se Jíra. „To víte, známe se, tak se vzájemně navštěvujeme.“

Dovedl se šklebit dosti jízlivě a v této chvíli jsem mu to skoro měla za zlé.

„Tím snad chcete říci...“

„Ovšemže. Nás fextů je málo, ale občas se scházíme. Mohu vám s potěšením oznámit, že Martina má stejnou vlastnost jako já. Proto vám radím, nechte pistoli v kapse, mohl byste zemřít vlastní kulkou.“

„Kdyby tomu bylo, jak říkáte,“ zachmuřil se, „bylo by to vážnější, než se mi zdálo.“

„Proč? Cožpak někomu ubližujeme?“

„Ta vlastnost by byla hrozná zbraň, srovnatelná jedině s vynálezem dynamitu,“ vyhrkl.

„Možná,“ přikývl Jíra. „Ale dokud na nás nestřílíte, nic se vám nestane. My proti vám osobně nic nemáme.“

„Kdo vám to má věřit?“

„Věřte si nebo nevěřte, ale nechte nás ve vlastním zájmu na pokoji. Není tomu tak dávno, co se Martinu jakási banda pokoušela sprovodit se světa dynamitem.“

„Jak vidím, nepodařilo se to,“ usmál se detektiv. „To je dobře, tak hezké ženy by byla jistě velká škoda.“

„Nepodařilo. Bylo jich na ni moc, přepadli ji, přivázali ke stromu a když pak nálož vybuchla, Martinu to málem omráčilo.“

„Jak velká byla ta nálož?“

„Říkali půl kila semtexu,“ odpověděla jsem za Jíru.

„To by z vás muselo nadělat malé kousky!“

„Roztrhalo to na kusy provazy, kterými byla přivázaná ke stromu,“ ujistil ho Jíra. „Říkal jsem vám přece, že Martina je fext. Nic se jí pochopitelně nestalo.“

„A ta banda?“

„Když viděli, že mi to neublížilo, vytáhli na mě pistole a začali střílet. Zůstali tam ležet všichni tři,“ řekla jsem rychle. Nebylo mi příjemné o tom hovořit.

„Kdo?“ nechápal detektiv.

„Povídám, tři bandité z toho auta,“ opakovala jsem.

„A kde to bylo?“

„Mluvili předtím něco o Lomničáku, ale kde to přesně je, nevím. Vždyť už jsem to na policii hlásila.“

„Vaše hlášení někde uvízlo,“ zamračil se detektiv. „To je závažná okolnost, budeme to muset prověřit.“

„Prosím, prověřujte, je to vaše povinnost,“ souhlasil Jíra.

„A vás musím požádat, abyste neopouštěli dům. Budete předvoláni... jako svědkové.“

„Už ne jako hlavní podezřelí?“ ušklíbl se Jíra.

„Vaše přiznání... ehm, sdělení... trochu mění situaci,“ připustil detektiv.

„No prosím, najdete nás tady,“ souhlasil Jíra.

Detektiv poté odešel. Opatrnost ho vedla k tomu, aby ze sednice vycouval pozadu a neobrátil se k nám zády ani na okamžik. Po jeho odchodu jsem si vzdychla:

„A máme, co jsme nechtěli. Teď nebudeme mít chvíli klid. To je nadělení, vždyť jsme si zítra plánovali výlet, navíc každý jinam. Budeme to muset odložit.“

„Myslíš?“ usmál se na mě Jíra.

„Když to na nás požadoval?“

„Požadovat mohl co chtěl,“ pokrčil rameny Jíra.

„Ty se chceš vzpírat policii?“

„Ne. Poslechl bych ho, kdyby k policii patřil.“

„Jak to myslíš?“

„Ten pán nebyl od policie,“ ujistil mě Jíra. „Všimni si, prosím tě, jak nechtěl ukázat legitimaci ani odznak kriminálky. A proč nám šel osamělý sdělovat obvinění z vraždy? U mord party je přece první přikázání, že na vraha musí být nejméně dva. A takových příznaků bylo více.“

„Třeba jen zapomněl...“

„U kriminalistů jde při takovém opomenutí o krk a každý si to jistě uvědomuje.“

„Určitě měl zbraň...“

„Ovšem. Mohl by ji vytáhnout, beze svědků nás zastřelit a pak odejít. Kdybychom ho nepřesvědčili, že by to od něho byla sebevražda, udělal by to.“

„Proč ho tak podezíráš?“

„Tak tedy další příznaky. Věděl o těch mrtvých v horách, o kterých policie nejspíš neví dodnes, kdežto gangsteři ano. Sama jsi to říkala. Kdyby vyšetřoval výbuch auta, určitě by věděl o těch dalších, vždyť jsi je na policii ohlásila už před několika hodinami. O tak důležité skutečnosti by ho zaručeně informovali. Jen si to všechno uvědom!“

„Třeba opravdu...“

„Je toho moc, co mi na něm vadí,“ uzavřel Jíra. „Obávám se, že ten člověk patří k té bandě.“

„To by bylo ještě horší,“ povzdychla jsem si.

V té chvíli se rozlétly dveře. Stál v nich tlustý chlap s maskou na obličeji, v rukou držel zbraň, takovou velikou pistoli s delší hlavní. Aniž by něco vykřikl, beze slova ji na Jíru namířil a stiskl spoušť.

Neozvalo se ohlušující práskání výstřelů, ale celá série tlumených ran, zbraň měla zřejmě tlumič. Už první střela Jíru trefila, ale odrazila se a roztříštila chlapovi obličej. Stěna za ním okamžitě zrudla krví, hroutil se pomalu na podlahu, ale jeho ruka v křeči nedokázala pustit spoušť, další a další střely létaly nazdařbůh ve smrtícím vějíři sednicí. Ublížit nám nemohly, ale povyrážely několik okenních tabulek a zarývaly se do dřeva trámů stěn a stropu. Jedna z posledních zasáhla žárovku. Prsklo to a byli jsme rázem bez světla. Potmě a potichu. Byla jsem tak překvapená, že jsem ani nevykřikla. Chlap se zatím ztěžka a bez vlády složil na podlahu.

Jíra se vzpamatoval první. Vytáhl zapalovač a škrtl. Pak jsem našla baterku, ale nebyly v ní baterie a došlo na osvědčené svíčky. S Jírovou pomocí jsem našla krabici, kde jsem je měla uložené. Rozsvítili jsme si po jedné a pak jsme se věnovali chlapovi ve dveřích.

Když ho Jíra převrátil na záda, bylo jasné, že ten chlap už nežije. Střela mu vlétla okem do lebky a týlem ven. Kolem dveří, na stěnách, na podlaze i na dveřích byla krev. Hrozná spoušť! Kupodivu mě to nechávalo klidnou. Ten gangster na nás začal střílet a skončil vlastní kulkou, proč ho litovat? On by nás zřejmě také nelitoval.

V té chvíli Jíra zpozorněl. Venku se ozval motor auta. Rozjelo se a odjíždělo pryč, jeho motor rychle slábl, až se vytratil docela. Jíra si odplivl.

„Tušil jsem, že ten chlap bude bestie, ale podcenil jsem ho. On je přímo pekelník.“

„Kdo?“ nechápala jsem.

„Ten co nás před chvílí vyslýchal,“ prohlásil Jíra. „Varoval jsem ho, aby nestřílel na fexta. Úplně nám nevěřil, ale zviklali jsme ho, takže si to sám osobně netroufl. Proto na nás poslal jiného člena své bandy. Vsadím se o co chceš, že mu naše varování zatajil. Prostě mu nařídil, aby nás odstřelil. Nebýt fexti, byli bychom v této chvíli oba bradou vzhůru.“

„To by ho... takhle vědomě obětoval...?“

„Vždyť ti říkám, ten falešný detektiv musí být pěkná bestie! Snad jsem mu neměl nic říkat. Vytáhl by na nás bouchačku a zkusil by nás zabít sám.“

„Co budeme dělat?“ otázala jsem se bezradně.

„Kdybych věděl, odkud ten chlap přišel, vypravil bych se za ním,“ řekl Jíra se špatně utajovanou bezmocností. „Jenže my o něm nic nevíme. Jen to, že patří k nějaké veliké a nejspíš i k dobře organizované bandě.“

„Jak to myslíš, dobře organizované?“

„Vezmi si jejich výzbroj. Spousta lidí se dnes strachuje o život a nedivím se, když si někdo pořídí pistoli, aby se cítil bezpečně. Ale mašinkvér s tlumičem a půl metráku trhavin, to nejsou zbraně pro nutnou sebeobranu! Kdo si takové prostředky pořídí, má s nimi určitě horší úmysly. Připočti si k tomu, je jich banda, mají luxusní auta a prkenice nabité penězi. Rozpomeň se na nevídanou otrlost, jak tě chtěli zabít. Přivázat někomu na břicho půl kila trhaviny a dívat se jako na divadle, jak to člověka roztrhá na kusy, to chce pořádně silný žaludek. Podle mě to nebyli žádní zlodějíčci a rozhodně nezabíjeli poprvé.“

„Šest jich je po smrti,“ připomněla jsem mu. „Dva z nich se zabili v horách, tři v lese a poslední tady.“

„A kolik jich ještě zůstalo?“ pokrčil rameny Jíra. „Bestie chlap, co právě odjel, bude v té bandě nějaké vysoce postavené kápo. Jak jinak by mohl jinému darebákovi bez velkých skrupulí nařídit zabít dva neznámé lidi? Ta bestie poslala svého chlapa na smrt, aby si ověřila, zda jsme jí nelhali. Pro pouhou jistotu obětovala svého člověka! Možná to pro ni byla přijatelná cena, kdyby ti dva byli poslední z celé bandy, určitě by to vypadalo jinak. Takhle jsem si skoro jistý, že jich je ještě dost na to, aby nám pořádně znepříjemnili život.“

„Co si počneme?“

„Nemáme moc na vybranou. Asi by bylo lépe odsud na nějakou dobu zmizet.“

„Zmizet?“

„Jak povídám, měli by tam zájem i o učitelku...“

„Už jsem řekla, že tu mám chalupu po rodičích.“

„To v téhle chvíli padá. Naopak, mohli by ti ji zapálit, dokonce i nad hlavou...“

„Vážně?“

„Což pořád nevěříš, že jsou schopní všeho?“

„Já vím,“ sklopila jsem hlavu, „ale tady jsem doma, tohle je můj domov, rozumíš? Nechce se mi odtud utíkat.“

„Vždyť se ještě vrátíš,“ utěšoval mě. „Mohla bys chalupu na rok či na dva někomu výhodně pronajmout.“

„Ale co zdejší škola?“

„Kdyby tě zabili, nastoupil by sem jiný učitel,“ pokrčil rameny. „Pro jednoho člověka se svět nezboří.“

„To jsem pro tebe taková nula?“ vyčetla jsem mu.

„Pro mě nejsi nula,“ řekl tiše. „Svět se nezboří pro nikoho, ale každý člověk může někomu chybět... A kromě toho, na tobě by si teď vylámal zuby celý pluk grázlů.“

...pluk vojska pobít není v silách chlapa jednoho... bliklo mi hlavou. Zase ta píseň! 

Pak se Jíra nabídl, že mrtvolu i vražednou zbraň odnese. Neprotestovala jsem. Chtěla jsem, aby vzal i pistoli, ukořistěnou na Žoržově bratrovi. Pečlivě jsem ji schovala do prádelníku, ale měla jsem z ní strach. Měla jsem nepříjemné tušení, že gangsteři mohli tou zbraní spáchat několik zločinů. Kdyby ji u mě policie našla, mohla by mě obvinit z něčeho, o čem ani nevím. Vrátit jsem ji už pochopitelně nemohla a jen tak ji pohodit jsem se neodvažovala. Moje otisky prstů by se snad daly setřít...

Jíra trochu zvážněl.

„Nech si ji,“ radil mi. „Já vím, může to být vražedná zbraň, ale kdoví kdy ji budeš potřebovat. Nemusíš ji používat jako předchozí majitel. Nemusíš z ní vůbec střílet, stačí, když ti zajistí od podobných darebáků potřebný odstup. Uvědom si, vydržíme víc než jiní lidé, ale jen v některých směrech. Když se na tebe vrhne pět chlapů, přemůžou tě. Vždyť na tebe stačili i tři. Byla jsi v jejich rukou a ačkoliv ti nemohli ublížit přímo, mohli by najít způsob, jak ti uškodit. Budeš-li mít zbraň, netroufnou si na tebe a když je vyprovokuješ, aby na tebe vystřelili, bude aspoň o pár lotrů míň.“

Pistole zůstala v prádelníku. Roztříštěnou hlavu gangstera obalil Jíra plastikovým sáčkem, aby z ní nekapala krev. Otřásla jsem se odporem. Pro mě byl i mrtvý zločinec pořád ještě člověk, ačkoliv na nás střílel a chtěl nás očividně zabít. Jíra si však s mrtvolou nedělal žádné starosti. Na rozdíl ode mě měl spoustu hrozných zkušeností ze všelijakých válek, za svůj život jistě viděl mrtvých víc než dost a mrtvý v něm nebudil posvátnou úctu, jako ve mně. Samopal nacpal do batohu, chlapa si hodil přes rameno a odešel do černé tmy.

Zůstala jsem sama. Posbírala jsem střepy u oken, pak jsem s kbelíkem umyla kaluže krve na podlaze, stěnách a na dveřích. Než se Jíra vrátil, měla jsem uklizeno. Jen prostřílené trámy a vytlučená skla v oknech dávala tušit, že se tu dnes večer střílelo.

Netušili bez soucitu a svědomí ti zbojníci

že vlastní kulí sami sobě napíší ortel...

„To se dá zatmelit,“ prohlásil Jíra, když se vrátil. „Zítra koupím tmel a dám se do toho. Vysadím okenní rámy a dám ti je do auta, zajedeš ke sklenáři do města.“

„Kam jsi dal...“

„Hodil jsem ho do kráteru po autě, které jsi vyhodila do větru,“ řekl klidně. „Jen ať policie ví, s čím si ho má spojovat. Samopal je pod mrtvolou, ale nevyčnívá. Až toho grázla lidé najdou, určitě budou spěchat pro policii a ta už si se zbraní poradí.“

„A nebylo by lepší svěřit se policii?“

„Nebudu ti v tom bránit, ale když si představíš, co bude zaručeně následovat...“

I tak se mi zdálo, že kdovíkolik let strávíme ve vyšetřovací vazbě. Nedovedla jsem si představit, jak bychom ty záhadné jevy vysvětlili policii. Museli bychom připustit, že fextové nepatří do pohádek a pověstí, jenže jsem si hned představila zdlouhavé vědecké zkoumání před celým světem, které by jistě následovalo. Jíra měl pravdu. Fextové se musí držet v ústraní a ne se předvádět jako exponát v ZOO.

Uklidili jsme co se dalo a šli spát, ráno bude moudřejší večera. Každý jsme usínali v jiné místnosti, ale tentokrát bych si mnohem víc přála, aby byl někdo se mnou.

Připravila jsem si čisté oblečení a uvažovala, jak bych mohla nejlépe rozpárat tu ďábelskou kombinézu. Nemohla jsem se k tomu ale nějak odhodlat. Byla to neobvyklá věc, i když mi Jíra vysvětlil, že mě nezachránila kombinéza, ale moje vlastnosti fexta... či snad fextky? Nemohla jsem ji přece jen tak zničit.

Nakonec jsem to opět odložila. Ještě počkám.

Umiňovala jsem si, že hned ráno nahraji na disketu další díl Jírových vzpomínek a uložím do školy. Jakmile se o nás začala zajímat zločinecká organizace, mohli jsme se od ní nadít ledasčeho. I zapálení střechy nad hlavou. Věřila jsem Jírovi, že bychom vyvázli díky ďábelským kombinézám se zdravou kůží, ale přijít o veškeré výsledky práce by mě mrzelo. Ačkoliv jsem ty zápisky pořizovala víceméně ze setrvačnosti. Nebyla jsem si už jistá, zda je budu chtít zveřejnit. V něčem měl totiž pravdu i ten gangster. Vlastnosti fextů by více než vědce zajímaly grázly.

Jako ten falešný vyšetřovatel...

Errata:

11.08.2021 15:07