Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ve službách zákona

V následujících dnech se nic podstatného nezměnilo. Pan Smetana mi předal služební mobil a zase odjel. Hned první den se ozvalo zazvonění, představil se mi kapitán Malík a požádal nás o objasnění nové záhadné vraždy. Policie zatím měla k celé věci jedinou stopu: mrtvolu staršího muže ve značně pokročilém rozkladu, nalezenou v lesní houštině.

Případ si vzal na starost Jíra, ale nezávisle na něm jsem se do toho pustila i já. Nebylo příjemné sledovat vraha při práci, ale za chvíli jsme to měli za sebou. Oba jsme shodně přišli na vraha i na ztracené důkazy. Nejprve jsme dali naše postřehy a zejména důkazy dohromady a pak jsme vytočili dohodnuté číslo. Kapitán Malík si naše hlášení zapsal, poděkoval a řekl, že prozatím žádné další případy nemá.

Navrhla jsem mu tedy, aby se spojil s jinými policejními centrálami a naše služby jim nabídl. Odpověděl, že už o tom uvažovali, ale zatím se rozhodli držet nás v tajnosti.

Večer jsme se konečně dozvěděli zprávy z oblasti, postižené magnetickou bouří. Ale nebyly vůbec dobré. Pravda, přestala tam fungovat elektřina a zastavily se motory, bohužel to neovlivnilo střelné zbraně. Ochromení těžkých zbraní vládní strany využila ozbrojená opozice k útoku, spojenému s nelítostným vražděním, kterému padly za oběť tisíce civilistů i novinářů. To se mi tedy nepovedlo! Já husa! Tím jsem jen prohloubila a přiživila chaos. Ještě jsem napomohla stvůrám, financovaným zvenčí, rozvracet další nešťastnou zemičku!

Zrušila jsem okamžitě magnetickou anomálii. Budu muset vymyslet něco jiného, ale ne hned. Ukvapené zásahy jsou jako hašení požáru benzínem.

S Jírou jsme se nakonec shodla, že budu zasahovat jen tam, kde to sami dobře známe. A že do toho zapojíme i  další fexty.

Napsala jsem tedy na počítači dopis pro Jírovy kamarády. Požádala jsem je, aby nás co nejdřív navštívili v zájmu dobré věci a pokud ještě mají betoripky, amulety od ďáblíků, aby je přinesli s sebou. Slibovala jsem jim, že je s tím naučíme zacházet.

Dopis jsem několikrát vytiskla, s Jírovou pomocí napsala adresy, nalepila známky a vhodila do poštovní schránky. Poslali jsme je českým fextům s tím, že na ostatní přijde řada později.

„Nejsem si jistý, zda někdo přijde,“ strachoval se Jíra. „Nejspíš dorazí Honza Sladký, kdysi řečený Kozina, a možná i Franta Hrubý, to jsou dva známí nadšenci. U ostatních si nejsem jistý, ostatně jsem je už hrozně dlouho neviděl a ani nevím, jestli jsem napsal správné adresy. Mohly se dávno změnit.“

Večer nám zavolal kapitán Malík a neklidným hlasem nás požádal o pomoc. Šlo o osmileté děvčátko, které se za záhadných okolností ztratilo v nedaleké vsi. Kdosi si prý všiml cizího auta, které se pomalu projíždělo po vesnici sem a tam a pak zmizelo.

Dívenku jsem objevila dříve než jsem položila sluchátko. Stačil mi na to okamžik soustředění. Pak jsem ale vyskočila.

„Pane Malíku?“ vyhrkla jsem rychle. „Jste tam ještě?“

„Ano, čekám,“ ujistil mě.

„Znáte to v té vsi?“

„Ovšem.“

„Vezměte si služební auto a aspoň jednoho uniformovaného chlapa a jeďte tam. Já tam jedu také, setkáme se na křižovatce u kravína. Tam vám řeknu, co dál.“

„Ale vy byste neměla...“

„Nezdržujte! Marušce jde o život!“ zarazila jsem ho.

Přerušila jsem spojení a vyskočila.

„Jíro!“ vykřikla jsem.

Ozval se mi z komory.

„Pojeď se mnou!“ prolétla jsem kolem něho a rychle jsem otvírala vrata.

„Co se děje?“

„Sadista unesl holčičku,“ vysvětlila jsem mu. „Chce ji zabít, pojeď se mnou, podíváš se mi na to cestou.“

„Ty budeš řídit?“

„Samozřejmě,“ odtušila jsem.

Nepotřebovala jsem vyjíždět, rozhodla jsem se vyzkoušet voikosit. Motorem jsem se nezdržovala. Trabant bez řidiče prudce vycouval z garáže a zastavil před chalupou, zatímco jsem zavírala vrata. Jen okrajově jsem zaznamenala údiv staršího souseda, který na prázdné auto udiveně třeštil oči. Neměla jsem čas ani na zdlouhavé vysvětlování, ani na maskování toho efektu. Nasedli jsme a vyrazila jsem. Soused zůstal stát jako tvrdé Y, když nás viděl jet bez motoru. Malíka s dalším policistou jsme předjeli za městem. Vzala jsem to schválně kolem policejní stanice, ale zatímco my jsme urazili cestu od nás do města, oni sotva stačili vyjet ze vrat. Musela bych zpomalit, aby mi stačili, proto jsem raději zastavila.

„Nasedněte si k nám,“ navrhla jsem Malíkovi.

„Přesedněte si k nám,“ volal na mě Malík okýnkem. „Máme určitě rychlejší fáro.“

Nemínila jsem se s ním hádat. Bylo mi jedno, kterým autem pojedeme. Aspoň trabantu neopotřebuji pneumatiky.

„Dobrá, přestupujeme,“ kývla jsem na Jíru. „Na hádky není čas.“

Auto jsem odstavila, zamkla a nasedla dozadu k Malíkovi. Jíra už seděl, pohodlně se opřel a zavřel oči. Opravdu to vypadalo, jako kdyby si únavou zdříml.

„Odbrzděte, ale nedávejte tam rychlost,“ požádala jsem policistu za řízením.

„Proč?“ podivil se.

„Nechci vám očesat převodovku,“ vysvětlila jsem mu suše.

Nechápal, ale po několika vteřinách jsem mu nemusela nic vysvětlovat. Ačkoliv motor běžel jen na volnoběh, auto vyrazilo jako dragster. Během necelých deseti vteřin dosedla ručička tachometru na konec stupnice – dál neměla kam. Auto zrychlovalo dál, jak se dalo poznat už jen podle síly, která nás mačkala do sedadel.

„Co... co to je?“ vyhrkl řidič.

„Nebojte se, řídím já,“ ujistila jsem ho. Seděla jsem na zadním sedadle a přitom jsem měla na další jízdu větší vliv než on, ačkoliv se křečovitě držel volantu.

„Ve vsi máme volno,“ ujistil mě Jíra, aniž by otevřel oči.

Proletěli jsme vesnicí jako raketa a vyděsili pár lidí na zastávce autobusu.

„Martino, pozor, jede proti nám autobus a předjíždí ho ňákej magor,“ hlásil mi Jíra. Jen on viděl, co se děje za nepřehlednou zatáčkou.

Bohužel, bylo to tak. Zpomalila jsem, až jsme se všichni museli opřít o co šlo, ale bylo to málo. Nepříliš široká silnice byla do posledního místečka plná. Autobus lízal krajnici, ale mercedes na naší straně byl skoro stejně široký a řítil se jako šílený. Nenechal nám ani metr.

Policista za řízením zesinal a sešlápl pedál brzd. Marně – bylo mu jasné, že srážce při téhle rychlosti nezabrání. A ke všemu brzdy totálně selhaly. Totiž – neselhaly. Všechna kola policejního vozu se zablokovala a ručička tachometru ulehčeně přistála na nule, jenže auto jelo dál. Zvedlo se do vzduchu a nad mercedesem přeletělo ve výšce korun stromů.

„A sakra!“ ulevil si náš bezmocný řidič.

„Jen klid,“ napomenula jsem ho. „Řídím já, už jsem vám to přece říkala.“

Auto pomalu přistávalo na vozovku. Ve chvíli, kdy se dotklo pneumatikami asfaltu, ozvalo se zakvílení, jako když dosedá na ranvej jumbo-jet. Za námi zůstal jen modrý oblak kouře ze spálené gumy. Kola se tím pádem opět roztočila a ručička tachometru se podruhé opřela o horní doraz.

„Pozor, dvě ostré zatáčky,“ upozorňoval mě se zavřenýma očima Jíra. „Ale nikdo proti nám nejede.“

Prosmykli jsme se oběma. Neviditelná síla přitiskla auto na silnici, jinak bychom se zvedli, chvíli jeli po dvou kolech a skončili v příkopě nebo na některém mohutném kmeni starého stromořadí.

Příští vesnice byla ta, odkud děvčátko zmizelo.

„Pozor, na návsi je plno lidí,“ upozornil mě Jíra. „Chodí přes silnici jak je napadne a nedá se to odhadnout.“

Mohla bych je snad i přeletět, ale bleskově jsem se rozhodla jinak. Zpomalili jsme jako tryskáč na padáku. Náves byla plná lidí, postávali po malých hloučcích a diskutovali. Stálo tu další policejní auto, ale velký černý vlčák kroužil po návsi bezradně. Pochopitelně ztratil stopu tam, kde ten chlap dívenku vtáhl do auta a odjel. Pes tady nebyl k ničemu.

Projeli jsme za kvílení sirén opatrně davem. Lidé uskakovali a policisté, když spatřili policejní auto, raději také uhnuli. Pak jsem začala zrychlovat, až jsme opět skoro letěli.

„Je to támhle na té samotě,“ oznamoval nám Jíra. „Má ji ve stodole, ale jedeme na poslední chvíli!“

To jsem věděla stejně jako on. Musela jsem se ale ještě víc soustředit. Samota, ze tří čtvrtin obklopená lesem, stála daleko od silnice i od nejbližších domů vesnice. Stavení bylo udržované, ale přitom budilo dojem opuštěnosti. Mimo majitele sem zřejmě nikdo nechodil.

Policejní auto prudce zatočilo na příjezdovou cestu. Naposledy se vzneslo, přehouplo se přes vrata a dopadlo na dvůr, kde stejně prudce zabrzdilo a zůstalo potichu stát, protože motor cestou zhasl, aniž bychom si toho v bláznivém letu všimli. Rychle jsme otvírali dveře. Z nedaleké stodoly se totiž ozýval tlumený, ale zoufalý dětský nářek.

„Všichni za mnou!“ vyskočil Jíra.

Probudil se v něm voják, ale ani já jsem nezůstala pozadu. Jen jsem se trochu zdržela s vraty od stodoly. Velká dřevěná křídla se rozlétla přímo proti nám tak prudce, až to závěsy nevydržely, vytrhly se ze zpuchřelých trámů a obě půlky vrat odlétly stranou. Stodolu zalilo ostré sluneční světlo, ve kterém jsme na vlastní oči spatřili něco hrozného.

Uprostřed mlatu na dlouhém provazu přehozeném přes trám viselo za ruce malé děvčátko. Jeho bosé nožky spoutané provazem se bezmocně zmítaly kousek nad zemí. Dítě zoufale kvílelo bolestí a hrůzou, ale ústa mělo přelepené lepící páskou, takže to nebylo slyšet daleko. Na tělíčku, na rukou i na nohou mělo spousty řezných ran, ze kterých kapala krev do zvětšující se krvavé louže na podlaze.

Ostré sluneční světlo donutilo chlapa, který dítěti velikým nožem pomalu a pečlivě rozřezával kůži na nohou do tvaru pentagramů, aby se otočil. Prudké světlo ho na okamžik oslnilo a navíc se až teď ozvalo praštění vrat, dopadajících na dvůr.

„Jménem zákona!“ vykřikl kapitán Malík.

Vběhli jsme na mlat všichni čtyři současně.

„Rexi, vem si je!“ ukázal na nás oslněný chlap.

Obrovská žíhaná doga nezaváhala. Skrčila se, pak se prudce odrazila...

Klikatý modrý blesk šlehl na mlat těsně před běsnící zvíře. Ohlušil nás hrom, zesílený ozvěnou od stěn stodoly. Doga padla na bok, začala se zmítat v křečích a výt. Šok z úderu bleskem, ale mohla dopadnout hůř, i teď jsem se krotila. Jíra se ochromenému zvířeti vyhnul a jedním skokem byl u chlapa, jako by ani neviděl obrovský nůž v jeho ruce.

„Člověče, dávejte pozor, ten sadista je ozbrojený!“ varoval ho Malík a vytahoval raději služební pistoli.

Chlap vymrštil ruku s nožem Jírovi špičkou přímo do břicha, jenže Jíra si nevšímal zvuků trhající se látky. Svou vahou chlapa srazil pod sebe a v okamžiku mu klečel na prsou. Sadista se při pádu naznak udeřil do hlavy, takže nebyl schopen odporu, ale neměl by šanci ani být mistr světa v těžké váze, Jíra by se popral i s medvědem.

Nebylo by to poprvé.

„Máte s sebou želízka?“ obrátil se Jíra trochu udýchaně na policisty.

Ozvalo se několik cvaknutí kovových pout na rukou, další na nohou. Jíra vyskočil s krvavým nožem sadisty k dívence a švihnutím přeťal provaz, na kterém visela. Nůž odletěl stranou a Jíra zkrvavené bezvládné tělíčko dítěte zachytil do náruče.

„Martino, sežeň někde vodu,“ obrátil se ke mně naléhavě.

Dívenka omdlela. Vzhledem k tomu, co právě zažila, jsem se ani nedivila.

„Mám lepší nápad,“ zavrtěla jsem hlavou. „Polož ji.“

„Na zem?“ nechápal.

„Ano, tady,“ ukázala jsem mu.

Z kapsy pod sukní jsem vytáhla rudohnědý míček. Jíra pochopil a opatrně položil dívenku na mlat stodoly.

Zatáhla jsem za černý chloupek a položila míček na bezvládné tělíčko. V několika okamžicích před námi ležela dívenka oblečená v rudohnědé kombinéze. Doufala jsem, že ji to zahřeje, navíc by ji kombinéza rychle zbavila hladu i žízně. Víc jsem nedoufala, ale v této chvíli bylo jistě i tohle důležité.

„Co je to za vymoženosti?“ divil se kapitán Malík.

„Toho si nevšímejte,“ mávla jsem rukou. „Hleďte si důkazů a tady toho grázla satanisty, ať vám neuteče.“

„S tímhle se nedá utíkat,“ ujistil mě druhý policista a ukazoval na želízka na nohou chlapa. „Ale co tu tropíte s tím dítětem?“

„Řekla bych, že jí to pomůže,“ vzdychla jsem si. „Měli byste přivolat sanitku, nevidíte tu kaluž krve? Maruška je v šoku, ale žije! Panebože, přijít o chvilku později...“

Řidič odběhl k autu zapnout vysílačku.

„Neudělal vám nic?“ staral se Malík o Jíru.

„Rozřezal mi kabát a košili,“ ukazoval Jíra. Řezná rána mu šla těsně nad opaskem kalhot, ale kůže na břiše zůstala celá, i když na ní pomalu bledla červená čára v místech, kde po ní přejelo ostří.

„To jste měl ale setsakra kliku,“ zhodnotil to druhý policista znalecky. Netušil, že pro každého jiného by ta rána znamenala harakiri a nejspíš jistou smrt.

„Já jsem vás přece varoval, že je ten chlap ozbrojený,“ pokračoval Malík vyčítavě.

„Já vím, ale mně ublížit nemohl.“ mávl rukou Jíra.

„Jak jste na to mohli přijít..?“ chrčel spoutaný chlap. „A co jste mi vyvedli s Rexem?“

„Jak vy jste mohl...?“ vybuchla jsem na něho. „O psa vám jde, ale dítě byste zabil! Co vám udělalo?“

Chlap na zemi neodpověděl.

Malík s Jírou ho popadli a odnášeli do policejního auta jako balík slámy.

„Jestli něco opravdu nesnáším,“ drtil Jíra mezi zuby, „tak to je ubližování dětem.“

„Stejně na mě nemůžete!“ otrnulo mezitím chlapovi. „Mám papíry na hlavu!“

„Položte ho,“ zavrčel Jíra na Malíka. Ten sice nechápal, ale chlapa položili na zem vedle auta.

„Martino, dokážeš se do něho strefit bleskem tak přesně, jako do toho psa?“

Přitom mocí táhl kapitána Malíka stranou. Chlap na zemi okamžitě zesinal.

„To bych mohla,“ přikývla jsem. „Dobrý nápad!“

„Počkejte! To přece nemůžete!“ vykřikl Malík a chtěl se Jírovi vyškubnout.

Bylo však už pozdě. Blesk z čistého nebe sjel do jednoho dílu vrat, ležících nedaleko. Chlapem na zemi to trhlo, jen otevřel ústa a vytřeštil oči, ale víc už nevnímal.

„To si bude pamatovat víc než kriminál,“ ujistil Jíra Malíka. „Nebojte se, Martina ví jak udeřit, aby neublížila. Nezabila přece ani toho psa.“

„To snad ani není možné!“ vrtěl hlavou Malík.

„Vždyť víte, že Martina je jasnovidka,“ obrátil se na něho s dobře sehraným údivem Jíra.

„No... jasnovidka, to bych ještě pochopil...“

„Ale čarodějnici už neberete, co?“ usmál se Jíra.

„Já na strašidla ani na čarodějnice nevěřím,“ vyrazil ze sebe Malík.

„Věřte si na nás, nebo ne, jsme tu,“ ujistil ho dobromyslně Jíra. „Jen by mě teď zajímalo, kde vězí ta objednaná sanitka.“

„Nakládá řidiče mercedesu, co jsme před chvílí přeletěli,“ oznámila jsem všem. „On se nás tak zděsil, až skončil v příkopě.“

„Patřilo mu to, chlapovi bezohlednému,“ ulevil si Jíra. „Jezdí jako bezhlavý a ještě nám sebere sanitku!“

„Budeme muset zavolat další...“ povzdychl si Malík.

„Ba ne. Naložíme dítě a odvezeme je do nemocnice sami,“ navrhl Jíra. „Martina nás tam dostane dřív, než by sem další sanitka vůbec dorazila. Doktoři nám budou vděční.“

Bylo to logické a souhlasila jsem.

Auto ovšem nebylo stavěné pro šest lidí. Malíkův kamarád se nabídl, že tady zůstane a dohlédne, aby se neztratily důkazy na místě činu. Připomněla jsem mu ale, že se brzy probere obrovská doga a že by s ní měl potíže. Zabralo to a pak už šlo jen o to, jak se do auta naskládat. Ještě že to nebyl můj trabant! Obsadila jsem nakonec místo řidiče, vedle mě se usadil Jíra s omdlelou holčičkou na klíně, vzadu se směstnali policisté i se zadrženým delikventem, který byl pořád bez sebe.

A pak jsme vyjeli, totiž vzlétli, neboť jsem se opět nemínila zdržovat otevíráním vrat usedlosti. Aspoň doga nikam neuteče. Za nimi jsme opět přistáli a zatímco auto svištělo po silnici, Malík nám vysílačkou zajišťoval všechno potřebné.

Nejprve jsme dojeli do nemocnice.

Někdo musel zůstat v autě s delikventem a Jíra se sám nabídl, že s ním počká. Kapitán Malík od něho převzal bezvládné tělíčko dívenky a já jsem se rozhodla otevírat mu dveře. Jen jsem doufala, že tentokrát všechny otevřu klikou a ne silovým polem.

Už nás čekali. Malík opatrně položil dívenku na vozík a zřízenci vystartovali.

Vtlačila jsem se s nimi až do ambulance. Službu konající lékař mě chtěl vyhodit, ale nedala jsem se.

„Beze mě z ní tu kombinézu nesundáte,“ ujistila jsem ho.

„My bychom ji rozřízli, kdyby to nešlo jinak,“ pokrčil lékař rameny.

„Nerozřízli,“ odporovala jsem. „Jen si ztupíte nářadí, není to tak jednoduché, jak si jistě myslíte!“

Opět pokrčil rameny, ale nechal mě vstoupit dál.

Dívenku uložili na pohovku v ordinaci a doktor se začal zajímat, jak z ní dostane dolů kombinézu. Jenže ať se díval jak chtěl, žádné zipy ani jiné rozepínání nenašel.

„Tak to z ní sundejte,“ pokynul mi, když mu došlo, že se to nedá nikde rozepnout.

A pak se nestačil divit.

Po pravdě řečeno, ani já jsem nevycházela z údivu.

Na rozdíl od všech okolo jsem se nedivila, když rudohnědá kombinéza zrosolovatěla a sbalila do malé koule. To jsem najisto očekávala, kouli jsem okamžitě zabavila a ukryla do kapsy. Mě dorazilo něco úplně jiného. Ostatní tady neměli ani tušení, odkud dítě vezeme. Proto je nemohlo překvapit to, co naopak málem vyrazilo dech mně.

Tělíčko dívenky bylo čisté, suché a bez jediné rány, bez jediné jizvičky. Vytřeštila jsem na to oči, sama jsem přece viděla, jak hustě bylo pokryté řeznými ranami! Vždyť bylo celé od krve, když je Jíra odsekával od provazu a kladl přede mne na mlat. A ta kaluž krve pod ní... ale teď...

Zmizely i četné podlitiny. Maruška byla v pořádku, pokud nepočítám šok. Z toho se ještě nestihla vzpamatovat, ale ten ji snad neohrožoval na životě.

„Co to máte za divný oděv?“ otázal se mě zvědavě lékař.

„Toho si nevšímejte,“ mávla jsem rukou. „Malá pacientka byla v rukou pedofila sadisty a je v psychickém šoku. Dělejte s ní něco, do toho vám už mluvit nebudu.“

A aniž by mě někdo zastavil, vyběhla jsem z ordinace.

Dál už to bylo poměrně hladké. Delikvent se probudil za mřížemi a stáhl se do rohu cely, vytřeštěné oči navrch hlavy. Policisté nás odvezli k trabantu a slíbili pomlčet o všem, co na vlastní oči spatřili. Trápilo mě, jak tomu darebákovi dokážeme, že dítě týral, když rány díky kombinéze zmizely. Ale o to vlastně nešlo, uzdravení dítěte bylo přednější a ten grázl bude potrestaný už za únos. Kromě toho snad už pochopil, že proti němu stojí víc než pouhá světská spravedlnost a že mu papíry na hlavu nejspíš nebudou nic platné.

Všechno se mohlo vrátit do starých kolejí. Ale nebylo to tak jednoduché, jak jsme si líčili. Když nás přivezli k odstavenému autu, zjistila jsem bez velkého nadšení, že mu chybí všechna kola.

„Někdo je ukradl?“ usmál se Jíra.

„Okrást jasnovidku?“ nasupila jsem se. „To neudělal dobře, ať to byl kdokoliv...“

„Máme vám pomoci?“ nabízel se ochotně kapitán Malík.

„Nechte to na nás,“ odmítla jsem.

„Najdete si ho sami?“ zajímal se ještě.

„O tom nepochybujte,“ ujistila jsem ho.

Pak jsem odemkla auto a vyzvala Jíru, ať nasedne.

„Vždyť nemáte kola!“ zašklebil se policista.

„Víte dobře, že mě to nezastaví,“ ujistila jsem ho. Tón mého hlasu ho přiměl zvážnět, ale já už jsem se soustřeďovala na zloděje. Nasedli jsme, trabant se s námi nadzvedl do vzduchu a dvacet centimetrů nad vozovkou se rozjel.

Policisté se za námi chvíli dívali, ale už se tomu nedivili...

Jíra samozřejmě zloděje ve chvilce vystopoval, neměli před námi velký náskok. Byli dva, seděli v červeném autě a dohonili jsme je právě když zastavovali před patrovým žlutým rodinným domkem na kraji města.

Zastavili jsme hned za nimi a vystoupili.

„Já začnu,“ nabídl se Jíra.

Neprotestovala jsem.

„Mládenci, co kdybyste nám vrátili naše kola?“ promluvil Jíra k mladíkům.

„Jaká kola?“ vytřeštil na nás oči starší, brýlatý.

„Ta, co jste nám odmontovali,“ upřesňoval Jíra.

„My že jsme montovali nějaká kola?“ hrál si na udiveného mladší. „Nepletete se?“

„Hoši, konec hloupostí,“ napomínal je Jíra. „Máte ta kola v kufru, vraťte je a smažeme to, platí?“

„Spadli jste oba z višně?“ utrhl se na něho mladší.

„Nech je, Jíro,“ zastavila jsem ho. „Zřejmě to po dobrém nepůjde. Nemám náladu ani čas se s nimi dohadovat. Dáme jim poslední šanci a pak si to s nimi rozdám já.“

„S ženskými se nepereme,“ odfrkl mladší. „Franto, jde se domů, s těmi debily se přece zdržovat nebudeme...“

„Ta kola jsou teď v kufru vašeho auta,“ obrátila jsem se na něho. „Mělo by vás varovat, že to víme. Vyndejte je dřív než napočítám do deseti!“

„To se tedy načekáte!“ ušklíbl se.

Počítala jsem nevzrušeně do deseti. Hoši mě s potěšením sledovali, ale nepohnuli se a když jsem dopočítala, vyzývavě si založili ruce na prsou a čekali, co budu dělat dál.

„První kolo, ke mně!“ zavelela jsem jako na vojně.

Oba se rozesmáli, ale úsměv jim rychle ztuhl na rtech.

Z kufru jejich auta se ozvalo bušení, jako kdyby tam pracovala sbíječka. Víko se otřásalo pod ranami přicházejícími zevnitř, plech se brzy na několika místech vyboulil, lak odprýskával. Pak povolil zámek a víko se odmrštilo tak prudce, až narazilo do zadního skla. Po asfaltu silnice se rozlétl vodopád skleněných kostiček. Z kufru vyskočilo samo od sebe kolo odmontované od našeho auta, vymrštilo se do výšky a dopadlo mi k nohám, poslušně se položilo a znehybnělo. Víko kufru pak dopadlo zpátky a zámek zaklapl.

Chvíli na mě hoši zírali a nemohli se vzpamatovat. Čekala jsem, ale jen pár vteřin.

„Druhé kolo, ke mně!“ vydala jsem další povel.

Druhé kolo se začalo projevovat podobně jako první. Než se mu podařilo probít se ven, na víku kufru naskočilo několik dalších boulí.

„Rozbijete nám auto!“ vzpamatoval se brejláč.

„Měli jste vrátit po dobrém, co vám nepatřilo...“ usmála jsem se na něho bezelstně. „Když říkám, že si to s vámi rozdám já, tak to znamená, že něco uvidíte! Třetí kolo...“

„Ne!“ zakvílel brejláč. Vrhl se k autu a sám kufr otevřel. Kolo poslušně vylétlo ven, v mžiku bylo u mě, po něm i čtvrté.

„Ale to rozbité sklo nám zaplatíte!“ nedal se mladší.

„Ještě matky,“ natáhla jsem ruku a jeho připomínku jsem okázale ignorovala.

„My je nemáme,“ ušklíbl se mladší, zatímco starší brejlatý se na mě díval ustaraně, co asi budu dělat teď.

„Ty matky tam nikde neležely,“ pokrčila jsem rameny.

„My jsme je zahodili do pole,“ vyhrkl brejláč.

„Aha! Že mě to nenapadlo...“ pokrčila jsem rameny.

Už jsem mimozemské silové pole ovládala tak zručně, že jsem zkusila i jemnější práci. Trabant se sám nadzvedl a dvě kola sama naskočila na svá místa. Pak odkudsi přilétly chybějící matky, samy se nasadily a dotáhly. Zato auto nenechavců pokleslo na stranu a dvě kola odpadla na asfalt silnice. Aniž bych zděšeným mládencům věnovala jediný pohled, otočila jsem trabanta jen tak ve vzduchu na druhou stranu a stejným způsobem přimontovala i zbývající kola. Ani jsem se nezabývala takovými detaily, zda budou matky pasovat na šrouby. Mimozemské pole je prostě utáhlo a basta. Možná je už nikdo nepovolí, ale tím jsem se nevzrušovala.

Červené autíčko kleslo i na druhé straně. Trabant se naopak chystal k odjezdu.

„Ale to byly naše matky!“ vykřikl brejláč žalostně.

„Najděte si ty naše,“ mávla jsem rukou. „Jistě se dobře pamatujete, kam jste je zahodili.“

„Ale to nejde! Na to nemáte právo!“ rozčiloval se mladší.

„Že nemáme právo vzít si, co jste nám ukradli?“ rozesmál se Jíra. „Buďte rádi, že to dopadlo takhle. Příště si rozmyslete brát si, co vám nepatří!“

„Mohli byste narazit na čarodějnici, která nebude mít takové pochopení a udělá vám z auta kupu šrotu,“ dodala jsem.

„Čarodějnici?“ vykřikli oba.

Podívala jsem se na oblohu. Teď už nebyla bez mráčku, blesk by vypadal docela pravděpodobně. Přesto jsem se trochu soustředila. Za chviličku se ozvalo zasvištění a na červené střeše se rozprskly tři obrovské kroupy, velké jako pěst. V naleštěném plechu po nich zůstaly tři znatelné dolíky.

„To krupobití vám pojišťovna neuzná,“ usmála jsem se. „Zeptají se meteorologů a ti jim samozřejmě potvrdí, že dnes nikde žádné kroupy nepadaly. Stačilo vám to, nebo vám mám to auto zdemolovat úplně?“

Neodpověděli. Myslím, že z toho byli dokonale paf.

Soustředila jsem se.

Zpětné zrcátko červeného auta se začalo mačkat jako z papíru a střípky skla se za jemného cinkání sypaly na asfalt.

„Ne!“ vykřikl brejláč. Skoro mi ho bylo líto.

„Příště si řekněte, že s poctivostí dojdete nejdál,“ opáčila jsem klidně.

Nasedli jsme s Jírou do trabantu. Aniž bych nastartovala motor, rozjela jsem se. Zděšeným mládencům jsme brzy zmizeli za nejbližší zatáčkou.

Na tohle rozhodně nezapomenou!

Errata:

11.08.2021 15:07