Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Okna do vesmíru

Venkovní světlo bylo rozsvícené, Jíra stál na zápraží. Už věděl, že jsem na cestě domů a nedivil se ani mému dopravnímu prostředku.

„Je to stokrát lepší než soukromá helikoptéra!“ ujišťoval mě, jakmile jsem silové pole zrušila a objala se s ním. „Můžeš okamžitě prodat trabanta.“

„Věnuji ti ho,“ prohlásila jsem velkoryse. „Hlavně že už jsem zase doma.“

„Však jsi nám tu chyběla!“ ujišťoval mě. „Tedy, mně více než ostatním.“

To už jsme byli opět v naší sednici. Jíra mě překvapil, neboť na mou počest uvařil báječnou večeři. Ani jsem netušila, že umí vařit. A navíc, jak dobře! Mělo to být jakési staročeské jídlo, smetanová omáčka s uvařenými kroupami, s masem a houbami. Nemuseli bychom jíst, měli jsme na sobě čarovné kombinézy, ale Jíra řekl, že tohle bude stát za to. Odložili jsme kombinézy a oblékli se »normálně«. Chutnalo nám, škoda slov! Přitom mě seznamoval se stavem všech rozjetých záležitostí.

Sedm ministrů České vlády včetně premiéra dostalo ultimatum. Když do konce měsíce rezignují, nedostanou noviny kompromitující materiály o jejich korupci. V opačném případě vypukne příští měsíc největší korupční aféra tohoto století. Dalo se to chápat jako vydírání i jako poslední šance pro ně, ale spíš to druhé. Fexti nežádali peníze ani jiné výhody, šli nekompromisně po jejich odstavení.

František to měl perfektně organizované. Důležité materiály měl ukryté, aby je nemohl nikdo objevit a zničit dříve, než se objeví v redakcích. Postiženým ministrům by navzdory jejich současným pravomocem nepomohlo ani obsazení a vyřazení redakcí policií.

„To ani nemusí dělat,“ řekla jsem skepticky. „Znáš naše média? Redakce to zcenzurují samy i bez nátlaku. Presstituti jsou v nich zkorumpovaní až na půdu!“

„Máme noviny, které nejdou podplatit ani zastrašit,“ řekl Jíra. „Kritické číslo vyjde v takovém nákladu, jako všechny ostatní české noviny dohromady. Šéfredaktory, kteří naše zprávy zcenzurují, připíšeme na seznam zkorumpovaných.“

„Zažalují vás!“ varovala jsem ho.

„To bude pozdě,“ mínil Jíra. „Kromě toho žaloby prohrají, důkazy máme neprůstřelné jako jsme my sami. Navíc tahle aféra nastartuje v zahraničních listech. Fextové v Německu a ve Francii nám jako samozřejmou věc nabídli pomoc. Rozjíždějí právě cosi podobného a pochvalovali si, jak jsou ty starodávné medailónky výtečné. Od nás získali i telepatii, taky se jim bude hodit. U nich je to navíc spojené s kampaní proti teroristům. Nejlepší je, když teroristé jako Guriss napadnou na veřejnosti fexty!“

„Neprovokují je němečtí fexti schválně?“ zeptala jsem se.

„To se ví, že je provokují!“ ujistil mě s úsměvem. „Zásadně jen na veřejnosti, aby to nikdo proti nim nemohl obrátit. Videa pak dávají na internet, už jich je tam víc.“

„Jak jste v Čechách získali kompromitující materiály?“ zajímala jsem se.

„Nebyl problém zjistit, co ti holoubci po celou dobu dělali,“ pokrčil rameny. „Kozina pak došel na ministerstvo a pečlivě všechny dokumenty ofotografoval.“

„Jak se k nim dostal?“

„Vyčíhali jsme si nestřežený okamžik,“ ušklíbl se Jíra. „Mít naše možnosti zloději a špióni, ti by měli život... My vlastně tak trochu špióni jsme, ale zloději ne, nikomu jsme nic neukradli. Jen si to pěkně zblízka ofotíme.“

„No dobrá,“ souhlasila jsem. „Já se do toho zapojím také a řeknu ti, mám zase pár dobrých nápadů.“

„Zdá se, že si v téhle akci už nevrzneš,“ usmál se. „Je to rozjeté i bez tebe.“

„Nebuď tak sebejistý!“ napomenula jsem ho. „A uvědom si, taky jsem přišla na něco, co by mohlo účinkovat. Tak jako jsem zneškodnila Kwamu Gurisse, mohu v kritické chvíli »uklidit« i jiné ptáčky. Nečekaný výlet zdarma do střední Číny by nemusel být marný. Než se vrátí, bude to dlouho trvat...“

„Nebude to nutné,“ ujišťoval mě. „Bylo by to nepřípustné omezování osobní svobody. My nechceme používat nezákonných metod, nejsme jako oni.“

„Ani když budou oni používat ještě větší zákeřnosti?“

„Možná by se o tom dalo uvažovat,“ ustoupil trochu. „Ale každý takový nepřítel se ti vrátí rozezlený a místo aby dal pokoj, bude tím větším problémem.“

„Nebude,“ ujistila jsem ho. „Špioni nemají v Číně na růžích ustláno! Když se vrátí za dvacet let, může být rozezlený až na půdu, ale nebude mu to nic platné!“

„V krajním případě by to snad šlo,“ ustoupil opět. „Ale tím to neskončí, to bude teprve začátek. Vymysleli jsme, že obsadíme ministerstvo vnitra a spravedlnosti. Prosadíme tam lidi, kteří budou opravdu sloužit spravedlnosti.“

„Koho tím myslíš?“

„Například pana Smetanu,“ řekl. „Má zkušenosti od policie a sám je jasnovidcem. Vypracovali jsme přehled, jak byla pod jeho vedením úspěšná policie v našem městě a jeho nejbližším okolí. Uveřejníme to jako úvod kampaně za jeho prosazení.“

„Koukám, máte to pěkně rozjeté. Počítáte se mnou aspoň?“

„Samozřejmě. Chceme tě navrhnout na prezidentku.“

Tím mě trochu zarazil.

„A nenapadlo vás, že byste se mě měli nejprve zeptat?“ vyhrkla jsem, když jsem opět popadla dech.

„Napadlo,“ přikývl. „Takže ti to právě jménem kolegů fextů oficiálně navrhuji. Dobře si rozvaž, zda to přijmeš nebo odmítneš. František tvrdí, že na to budeš nejvhodnější, nejen protože máš nové možnosti.“

„To si budu muset promyslet,“ řekla jsem.

„Času dost,“ řekl Jíra. „Nejde o záležitost tohoto měsíce. Prezidentské volby letos nebudou a nemáme zájem vyvolávat je předčasně.“

„Uvidíme,“ řekla jsem. „Bylo by to asi podivné, nejprve sedět ve vězení a hned nato kandidovat na prezidenta. Je to trochu paradox, nemyslíš?“

„Ani v tomto směru bys přece nebyla první.“

Bylo už k půlnoci, když jsme šli konečně spát.

„A víš, že jsme na něco nového přišli i my?“ oznámil mi Jíra pyšně, sotva jsme ulehli. „Zjistili jsme, že telepatie není jen řeč na dálku, ale něco složitějšího a dokonalejšího. Nemusíš s tím druhým jen rozmlouvat, ale úplně se vcítit do všech jeho pocitů. Je to zvláštní, jako bys byla úplně v cizím těle. Nemůžeš je sice ovládat, zůstává dál pod vládou svého skutečného vlastníka, ale vnímáš všechno, jako kdybys byla na jeho místě. Jde to jen se souhlasem a za jistého přispění toho druhého. Musíš se s ním předem domluvit a on ti musí vcítění umožnit, ale stojí to za to.“

Zamyslela jsem se. To je opravdu novinka.

„Jak jste na to ale přišli?“ zajímalo mě.

„Přišli s tím nováčci,“ řekl. „Nejspíš to vědí od golovyrgu, takže od Rygyňů. Nemusíš všechny novinky šířit jen ty sama!“

„No príma! Mohla bych to zkusit s tebou?“

„Beze všeho. I když ještě nevíme, jak to vypadá, když se žena vciťuje do pocitů muže a naopak, ale určitě to půjde a bude to jistě zajímavé.“

„Myslíš, že by to šlo za všech okolností?“

„Nemáme s tím zatím zkušenosti, vždyť jsme na to přišli až dneska. Víme zatím jen o podmínce, že musíš být při vciťování v naprostém klidu, stejně jako při jasnovidectví. Ten, do koho se vciťuješ, omezovaný není, může si dělat co chce. Ví sice o tom, že je v něm někdo druhý, ale vůbec mu to nevadí. Jak říkám, zkoušeli jsme to krátce. Byl jsem tady a přitom jsem se s Kozinou procházel po Brně. Bylo tam slunečno a horko, prostě nádhera!“

„Myslíš, že by to šlo...“

Nedořekla jsem. Napadlo mě cosi, co mě vytrhlo z dosud obyčejných myšlenek.

„A kdyby ses vcítil do mě a já přitom do někoho třetího?“ napadlo mě.

„To ještě nevíme,“ přiznal.

„Tak to vyzkoušíme,“ napadlo mě. „Zkus se vcítit do mě, já to pak zkusím dál.“

„Dobře, ale musíš se na okamžik naprosto uvolnit.“

To nebylo těžké splnit, byli jsme oba v klidu. Zachytila jsem ten prchavý okamžik, kdy jsem se rozdvojila a pak opět splynula v jedno.

„Teď vnímám totéž co ty,“ řekl mi jemně Jíra.

„Dobře, zkusím to také.“

Chvíli jsem se soustřeďovala. Jíra mi už-už chtěl pomoci navázat telepatické spojení s některým z fextů, ale já jsem měla jiný cíl.

Najednou jsem věděla, že vnímám někoho dalšího.

A potom – potom se to stalo...

Udiveně jsem si prohlížela své ruce, pokryté zelenými šupinami, jemnými jako šupiny pozemských ještěrek. Stála jsem na jemném mechu pod obrovským stromem. Jeho větve se nade mnou klenuly kdesi v kilometrové výši a svěží vítr přede mnou načechrával modravou trávu. Ta tráva byla úplně jiná než jsem viděla u Rygyňů, ale nevadilo mi to.

„Martičko, co se děje? Kde to jsme?“ vyhrkl překvapením Jíra.

Cítila jsem, že je se mnou, ve mně, ale oba jsme byli spolu hosty v těle bytosti, která – nebyla člověkem. Co je to za bytost?

„Jsem Go Varra,“ pocítili jsme telepatickou řeč. „Vítejte u nás, ve světě Muár.“

Nevěděla jsem, kde to je, mateřský svět Rygyňů to zřejmě nebyl, ale podle všeho jsme byli ve spojení s někým, kdo se nacházel velmi daleko od naší Země.

„Jste na takovém výletě poprvé, viďte?“ usmál se v duchu Go Varra. „Jste ti noví, že? Jen se u nás rozhlédněte, mládeži!“

Otočil se a pomalu očima objal celou širou krajinu kolem sebe. Bylo tu několik dalších bytostí. Některé byly oblečené do známých rudohnědých kombinéz a okamžitě jsem v nich poznala Rygyně. Jíra je také poznal, ačkoliv je naposledy viděl před více než třemi sty lety. Některé bytosti nebyly oblečené do kombinéz, ale zavinuté do nevelikých kusů látek, většinou bílé barvy, málokteří měli oděv pestřejších barev. My vlastně také nejsme pořád ve společenském obleku. Na koupaliště, na pláž u moře, nebo při sportu máme jiné oděvy.

Poprvé jsme oba viděli Rygyně bez obvyklé kombinézy, zřejmě při odpočinku. Ačkoli měli nadále postavu vzpřímenou, podobali se teď více chodícím ještěrkám, než nám lidem. Vždyť to byli dinosauroidé, vzdálení příbuzní našich prehistorických praprapředků! Nedávno jsem vyšetřovateli panu Sumkovi tvrdila, že mimozemšťané nejsou zelení. Teď jsem sama viděla, že to není pravda. Šupiny zelené měli, sice trochu do modra, ale zeleň v té kovově se lesknoucí barvě jasně převažovala.

Go Varra nám vyšel vstříc ještě víc. Myšlenkou vytvořil bublinu silového pole, vznesl se do výšky a začal se rozhlížet. Asi nám chtěl ukázat co nejvíc a opravdu, z ptačí perspektivy se toho dalo přehlédnout mnohem více než ze země. Teprve z výšky bylo vidět nedaleké údolí široké, mohutné řeky, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Dokud jsme stáli, bylo celé údolí skryté za okrajem terénní plošiny. Teď jsme viděli obrovskou řeku, větší než jsem dosud viděla. Plynula si tu majestátně a klidně. Nikde nebyly znát zásahy do přirozené krajiny. Břehy řeky nebyly upravené, z hlavního toku odbočovala slepá ramena se břehy porostlými vysokou trávou, jako u nás roste na březích řek a rybníků rákosí.

Go Varra slétl se svou bublinou blíž k řece. Pochopil, že nás to zajímá a snažil se nám vyhovět. Spatřili jsme spousty drobných živočichů. Nejen zástupci dinosauří říše, ale u vody se majestátně procházelo několik desítek srstnatých čtyřnohých tvorů, kteří se dinosaurům nepodobali.

„To jsou repyno, původní obyvatelé světa Muár,“ klidně nám objasňoval Go Varra. „Máme tu i naše druhy, pokud se shodli s místními. Teď tu žijí pohromadě.“

„Jak dlouho už tu žijete?“ zeptala jsem se.

„Asi dvacet tisíc oběhů,“ odtušil Go Varra. „Podle počtů našeho původního světa je to o něco déle, kolem dvaceti pěti tisíc oběhů.“

Věděla jsem, že planety Rygyňů, včetně jejich domovské, obíhají kolem jasnějších sluncí než je naše. Znamená to, že musí mít oběžné dráhy vzdálenější, jinak by na nich nemohl vzniknout a udržet se život. Rok na planetě Rygyňů je jako dva pozemské, pár procent plus minus nehraje roli. Planetu Muár kolonizovali tedy před padesáti tisíci pozemskými roky. To po Čechách běhali vlci a mamuti a naši prapředkové se jim na dálku obezřetně vyhýbali, pokud jim nepomohla vhodná lest v podobě pasti.

Prohlíželi jsme si pomalu povrch cizí vzdálené planety, jako kdybychom nad ním letěli helikoptérou. Potom ale náš průvodce zamířil zpátky.

„Rád bych vám ukázal víc, ale mám domluvenou schůzku s přítelem,“ omlouval se. Bylo to pro nás jemné gesto, že bude třeba skončit.

„Děkujeme vám,“ rozloučila jsem se a zrušila seanci.

Vzápětí jsem pocítila, že se opět rozdvojuji. Oddělil se ode mne Jíra, nejspíš aby si to v klidu v hlavě přebral.

„Jíro,“ zašeptala jsem a hmátla jsem potmě po jeho ruce.

„Martino, to bylo... něco úžasného,“ vydechl tiše. „Jak tě to napadlo? Vždyť jsme oba byli v nějakém jiném světě! Muár, kde to vůbec je?“

„Oni vzdálené světy poznávají takhle!“ došlo mi. „Proto nepotřebují cestovat jako my! Každý z nich naopak ochotně umožní prožívat a vychutnávat nádheru svého světa druhým. Dneškem počínaje se i my můžeme toulat po vesmíru jak se nám zlíbí. Světy, na kterých žijí Rygyňové a další přátelské bytosti, jsou nám otevřené.“

„Myslíš, že nám to opět umožní? To by bylo nádherné!“

„Oni nás určitě takhle využívali už dávno, vždyť víš, že o nás věděli skoro všechno. Neměli jsme o tom nejmenší tušení, dokud jsem nenavštívila jejich svět. Ale dnes... dnes nás poprvé vzali mezi sebe. Rozumíš tomu? Respektují nás! To je na tom to nejkrásnější!“

„Myslíš?“ trochu znejistěl.

„Cosi mi říká, že je tomu tak. O telepatii a vciťování jste nevěděli, ale ne protože byste byli nedovtipní. Prostě to pro lidi ze Země dřív nebylo. Tu možnost jsme získali až teď.“

„To určitě něco znamená,“ uvažoval nahlas.

„Samozřejmě,“ přikývla jsem. „Znamená to, že jednáme správně a že si přijetí do světa Rygyňů zasloužíme. Zatím ne všichni, jen pár fextů, co se podle jejich způsobu chápání dali do služeb dobra. Oni tam teď o nás diskutují a výsledkem jsou tyhle změny!“

„Pro ostatní lidi to účinkovat nebude?“

„Ne, ale my teď máme netušené možnosti. To jsem se zase dozvěděla já. Můžeme s pomocí golovyrgů měnit lidi na fexty, jak už víš. Nevíš, že můžeme tuto čtyři dny trvající proceduru zkrátit na pouhou chvilku.“

„Jak?“ podivil se.

„Můžeme tu proceduru zkrátit, když se za takového člověka zaručíme,“ pokračovala jsem. „Aby golovyrg nemusel člověka rozkládat na prvočinitele, zkoumat a opět dávat dohromady. Jenže až dosud bych se neodvážila ručit beze zbytku za kohokoliv.“

„To asi nepůjde nikdy,“ vzdychl si.

Asi minutu jsem se soustřeďovala.

„Projdi se v mysli po okolních domech,“ navrhla jsem mu poté. „Je tu dost lidí. Zkus se vcítit do někoho z nich.“

„Myslíš, že to půjde?“ zapochyboval.

„Právě jsem si to ověřila. Můžeme se vcítit do kohokoliv. Kdo není fext, nejspíš nebude tušit, že ho zkoumáme. Nikdo před námi nic nezatají.“

„To by... to by bylo příšerné,“ otřásl se. „Martino, toho se právě bojím. Jestli je možné někomu vstupovat do vědomí a číst mu myšlenky aniž by o tom věděl... z toho by mohlo být peklo!“

„Ano, kdyby toho někdo zneužil. Stejné peklo by vzniklo, dostat se do špatných rukou jasnovidectví. My jsme jasnovidectví nezneužili a určitě budeme využívat v dobrém i vciťování do svých nic netušících bližních. Třeba proto, abychom se mohli za někoho zaručit.“

„Nebylo by v takovém případě lepší nechat to na golovyrg a spolehnout se na jeho zkoumání? Má to přece vyzkoušené.“

„Ano, ale uznej, proč by právě tohle měli za nás zkoumat mimozemšťané? Když nám dali možnost za někoho ručit, určitě ne proto, abychom všechno pořád nechávali na nich.“

„To ale znamená...“

„To znamená, že jsme dostali důvěru,“ ujistila jsem jeho i sebe. „Můžeme a vlastně musíme popostrčit náš svět, aby získali důvěru Rygyňů i ostatní lidé.“

„Myslíš, že napravíme i vrahy?“

„Všechny lidi asi nepředěláme. Můžeme ale postupně vliv darebáků omezovat, vyhazovat je z pohodlných křesel, ze kterých rozhodují, ze štábů armád i z ministerstev, až na celém světě zbudou jen lidé, kteří nebudou mít potřebu komukoliv ubližovat.“

Dohodli jsme se, že si na chvilku odpočineme od pátrání po zločinech a každý si na svou pěst vyzkoušíme své možnosti ohledně vciťování.

A bylo to něco, co stálo za to.

Nejprve jsem se letmo dotkla našich přátel, ale většinou byli zaneprázdnění a neměli čas na nezávazné tlachání. Pak jsem si troufla dál, až mimo Evropu. Zkusila jsem spojit možnosti medailonku s telepatií. Zaměřovala jsem své vidiny telepatickým citem, vedl mě jako kouzelná nit. Za malou chvilku jsem se tím způsobem propracovala daleko, daleko od nás. Jako už dřív, i teď jsem si vychutnávala báječné pocity volného letu nad dalekými kraji. Čas od času jsem si uvědomovala přítomnost dalších telepatických bytostí nalevo i napravo, ale nedala jsem se tím vyrušovat. Vrátím se k ním, ale teď jsem měla jen jeden určitý cíl.

Konečně jsem ho objevila.

Seděl na lavičce před chaloupkou. Tam, co žil, nastávalo už ráno a na východě se nad vrcholky lesních velikánů zvolna vysouval zatím úzký srpeček slunečního kotouče.

Osamělý muž se očarovaně díval na zázrak vycházejícího slunce. Musel takových svítání vidět už více než milion, kdyby se na všechny díval. Oblečený byl prostě, na sobě měl bílou košili, kalhoty a na nohou vysoké černé holínky. Svěží vítr mu povíval dlouhými bílými vousy a vlasy. Nevšímal si toho. Sledoval zlatou část slunce, dokud jeho záře nestoupne tak, že pohled na ně bude bodat i Nesmrtelného.

Kolem chaloupky byla docela utěšená zahrádka, obehnaná dřevěným plotem. Tak nějak jsem si to představovala. Jen špičaté kůly se sádrovými lidskými hlavami mi tu chyběly.

„Dobré jitro přeji,“ pokusila jsem se navázat řeč se starcem.

Samozřejmě telepaticky, ale abych trochu dala najevo svou přítomnost, nechala jsem objevit sotva metr před ním malinké světélko, můj oblíbený kulový blesk.

Stařec sebou trhl a obrátil svou pozornost na zářící bod.

„Kdo je to? Nebo co? To jsem ještě nezažil...“ zachytila jsem jeho myšlenky.

„Jsem jedna z Nesmrtelných, Kaščeji,“ ujistila jsem ho.

„Jago, jsi to ty?“ vyskočil. „Tak přece! Ale trvalo ti to...“

Zachycovala jsem nejen jeho odpovědi, ale i myšlenky, které ani nechtěl vyslovit nahlas.

„Nejsem tvá Jagoda,“ zarazila jsem ho rychle. „Žiju daleko odtud, ale chtěla bych tě navštívit. Smím přijít?“

„Ach, tak tedy nejsi. Co dělat. Jsi-li dobrá, přijď,“ souhlasil s trochou smutku a opět se posadil na lavičku.

„Nebude to dnes, ale bude to brzy.“

„A kdo vlastně jsi? Tohle světýlko?“

„Ne, to ne,“ zasmála jsem se. „Jen jsem tě chtěla na sebe upoutat. Jsem strašidlo jako ty, ale taky z masa a kostí.“

„Jak ses o mně dozvěděla?“ zajímal se.

„Pamatuješ se ještě na nesmrtelného vojáka, kterého jsi za Napoleonova tažení Ruskem hostil na jeho cestě domů?“

„Ano, pamatuji,“ položil si ruku na čelo. „Francouz to byl, na koni přijel, ne o své vůli, ale z nouze. Ale ty nejsi on, viď? Vyprávěl ti o mně? Lidi toho navypráví... Co ti napovídal on?“

„Neříkal o tobě nic špatného, proto tě chci poznat. Přijmeš mě jako hosta, až se za tebou vypravím?“

„Zajisté. Kdo v dobrém přijde, toho jako hosta chovám.“

„Přijdeme možná spolu s Jírou. Toho už znáš.“

„Židle se u mě i pro dvanáct hostů najdou, ačkoliv jich u mě tolik najednou nikdy nebylo... Přijeďte, popovídáme si, pohár spolu vypijeme. Těžko je strašidlu samotnému.“

„A kdybych cestou přibrala Jagu?“ napadlo mě.

„Kde je jí konec!“ povzdychl si. „Tvrdohlavá bývala, až to nakonec špatně dopadlo... Ale je mi po ní smutno...“

„Je-li ještě naživu, najdu ji,“ ujistila jsem ho. „Umím teď vycítit Nesmrtelné na sto verst, sama jsem na ni zvědavá. Smím ji pozvat k tobě, až ji objevím?“

„Pozvi. Jen jestli bude chtít! Když si něco umanula, nikdo jí to nerozmluvil...“

„Třeba bude přístupnější,“ nadhodila jsem. „Kdoví, možná je jí také smutno.“

„A co ty, co ty vlastně jsi? Jsi člověk, nebo ne? Zdá se mi, že hovoříš jako žena. Jsi mladá, nebo stará?“

„Na Nesmrtelnou jsem opravdu velice mladá,“ ujistila jsem ho. „Bude mi teprve šestadvacet let a učím malé děti.“

„Ale musíš být velice chytrá, když dokážeš tohle... Ani ve snu by mě nenapadlo, že je něco takového možné.“

„To teď bude i tvoje schopnost,“ ujistila jsem ho. „Máš ještě kouzelné sklíčko?“

„Nemám. Ani jsem nevěděl, že bylo kouzelné. Dva tisíce let tomu nazad se mi utopilo v bažinách Věrchuvky, málem jsem tam sám utonul. Ani ta vesnice už na tom místě není. Je tomu příliš dávno...“

„Nevadí, opatřím ti nové, budeš si moci povídat se sobě rovnými,“ prozradila jsem mu, co už přestalo být tajemstvím.

„S tebou?“

„Se mnou i s jinými. Možná bys mohl sám zkusit najít si mezi všemi svou ženu.“

„Nestojím o ni, utekla ode mne,“ vybuchl prudce.

Trochu mě to překvapilo, ale ne nadlouho.

„Ale kdyby se přece jen chtěla vrátit...“ pomyslel si jen slabě. Druhá myšlenka zřejmě nebyla určena pro mě.

„Možná měla důvod, možná se ještě vrátí...“

„Nemusí, když nechce,“ řekl. „Ale na tebe budu čekat. Přijeď, kdy se ti zachce.“

„Díky za pozvání... musím toho ještě mnoho zařizovat,“ odtušila jsem. „Ale návštěvu jsem ti už slíbila. Určitě přijdu.“

„Tady se nikdo neobjevil celé dlouhé roky. Strašně je dnes na Rusi širé. Stojí tu města obehnaná trnitými dráty, kde strážní věže nehlídají nepřítele. Na vlastní lidi se vojáci jako vlci na ovce sápou, aby nikdo neutekl... Na mne jako na Tatařína stříleli, ačkoliv jsem tam jen maně zabloudil a jim samotným nic nedělal. Ale to ještě nebylo nejhorší. Když jich několik vlastními kulkami padlo, ostatní začali nevinné lidi v tom dráty obehnaném městě zabíjet. Viděl jsem tisíce mrtvých a ještě víc nešťastných. Smutno mi z toho bylo, o sto let jsem v jedné hodince zestárl. Proč jsou lidé na sebe tak zlí? Nikdy na Rusi tak zle nebylo, a nikdo ať neřekne, že žil jsem jen krátce. Také je u vás dnes tak zle?“

„Není, Kaščeji,“ ujistila jsem ho rychle. „V prošlém věku byla i u nás města, jaká jsi viděl. Ale tady už jsou všechna rozpuštěná a ti vlci v nich, o kterých jsi mluvil, ztratili zuby. V Rusku zlo ještě na potrestání čeká, ale věř, dočkáš se dne, kdy i u vás potrestáno bude. Větší zlo je dnes jinde. Ale svět se mění k lepšímu a my jsme se rozhodli tomu pomáhat. Přidáš se k nám? Jeden Nesmrtelný nic nezmůže, ale je nás více a když jsme se rozhodli něco dělat, ani smečky vlků nás nezastaví.“

„Přidám se k vám,“ přikývl. „Ani pluk takové svóloče mi v tom nezabrání. Ale kde tě mám hledat?“

„Brzy k tobě přijdu na návštěvu,“ slíbila jsem mu. „Pak si všechno domluvíme. Bude lépe na Rusi i ve světě.“

Vytrhla jsem se z telepatie a zamířila nazdařbůh jinam. Na světě je už dnes spousta fextů, upravených národem Rygyňů, uvědomila jsem si. Pozdravila jsem se s dalším, pak s dalším. Nebyl v Rusku jen Kaščej. Ale někteří ani nevěděli, co jsou zač. Pochopili, že žijí déle než ostatní lidé, ale sami se toho báli, až zoufale to skrývali před ostatními.

S některými jsem se jen letmo pozdravila, s některými jsem i pár slov prohodila, ale nezdržovala se. S jinými jsem si povídala déle. Překvapeni byli pochopitelně všichni, ale někteří byli tak zvědaví, že se ode mě ani odpoutat nechtěli a musela jsem jim slíbit, že se vrátím. Vysvětlovala jsem jim ochotně, že se jedná o novou vlastnost, kterou ode dneška mohou i oni používat. Zvala jsem je také na chystané setkání, i když jsem ještě neměla tušení, kam je pozvu. To mi ale nevadilo, však na něco přijdu. Většinou byli pozváním nadšeni, jiní byli opatrnější, ale přímo to neodmítl nikdo. S některými jsem si popovídala déle. Nešlo to jinak, zvědavost byla silnější než spěch.

Jagodu Vasiljevnu Běssměrtnuju jsem našla v její chaloupce u řeky Volhy. Trochu jsem ji poškádlila, že od svého muže utekla, ale ani ona nebyla tak zlá, jak se o ní traduje. Přiznala, že by se ráda vrátila, ale zařekla se přísahou nikdy nepřekročit práh jeho chýše, odkud v hanbě na duši prchala.

„Práh té chýše už nikdy nepřekročíš,“ napadlo mě náhle. „Dávno se na prach rozpadla. Kaščej žije jinde a v nové chýši bys byla vítanější než dřív. Nemůže na tebe zapomenout. A oba byste mohli omládnout, budete-li si to přát!“

Ujistila jsem ji, že jsem s Kaščejem před chvílí mluvila a že jeho nová chýše nemá plot z lebek, který se jí kdysi tak hnusil. Pak jsem ji zanechala přemítání, zda by bylo či nebylo porušením přísahy vrátit se do chýše k člověku, který se za ty stovky let jistě také změnil... Bude mít věru o čem přemýšlet!

Pak jsem se opět vrátila do našich krajů. Nejdéle jsem si povídala s jednou bývalou vílou. Německou Lorelai v dávných dobách skutečně považovali za vílu, ale teď si mi postěžovala, že je už několik století sama. Slíbená návštěva ji nadchla. Nežila úplně o samotě, ale což si mohla otevřeně povídat s lidmi, kteří ji pranic nechápali?

Trvalo to hodinu – anebo pět?

Pak jsem si náhle uvědomila, že se mnou chce mluvit Jíra, ať telepaticky, nebo přímo. Chtěl se mnou mluvit. Vytrhla jsem se ze vciťování a obrátila se k němu. V komoře byla tma, okno bylo zatažené. Je večer nebo půlnoc? To bylo v této chvíli vedlejší.

„Co tě trápí?“ zeptala jsem se ho.

Měla jsem v té chvíli skvělou náladu, takže se jí část přenesla i na něho, i když byl pořád vážnější než já.

„Pořád o tom přemýšlím, ale zdá se mi, že nás na to bude málo,“ řekl bez okolků. „Ani dvacet fextů svět nepředělá.“

Já už jsem ale věděla o něco víc než před chvilkou.

„Není nás málo. Franta Hrubý má chabý přehled o jedné malé skupince, ale fextů je mnohem víc. Vzpomeň si na Kaščeje Nesmrtelného. Bydlí teď až na Sibiři, daleko za Uralem. Určitě neměl život jednoduchý, kolikrát už propadl beznaději, ale zatím pořád ještě žije, i když je mu přes pět tisíc let. Kdoví, možná mu dodáme chuť do další tisícovky.“

„Jak víš, že se přestěhoval na Sibiř?“

„Zkus se vcítit naslepo kolem sebe, aby ses nedotkl svých známých. Vcítit se do fextů, kteří to nechtějí, se ti nepodaří, ale vycítíš jejich přítomnost, i kdyby se nacházeli na opačné straně zeměkoule. Zkusila jsem se některých aspoň zeptat na jméno. Telepatické spojení zarím nikdo neznal, proto mi z překvapení odpověděli. Povídala jsem si i s babou Jagou. Jagoda Vasiljevna Běssměrtnaja bydlí u řeky Volhy. Zachytila jsem i další legendy. V Indii přežívá kdysi uctívaný Krišna, ačkoliv v jeho blízkém okolí nikdo neví, že je to právě on sám; ve fjordech u Naarviku zase poklidně rybaří starodávný vůdce Vikingů Thorn, po celé věky považovaný svými současníky za boha... V severním Vestfálsku žije bývalá víla, nesmrtelná Lorelai, dokonce si tam drze vede pod svým vlastním jménem hospodu U Lorelai! Vidíš, mezi fexty je více žen, než jste si do dneška mysleli!“

Jíra mlčel. Vnímala jsem, jak duchem bloumá po Evropě, ale nikde se nezastavil.

„Máš pravdu,“ přiznal po chvilce. „Je nás víc, než jsme si představovali. Padesát... možná sto... Ale to pořád není mnoho, navíc jsme roztroušení po celém světě.“

„Měli bychom uspořádat setkání všech fextů světa, nejen vaší skupinky. Kdyby to bylo nutné, sama je dopravní bublinou Rygyňú oblétám a třeba je osobně přivezu jako autobusem. Nezdá se mi to jako špatný nápad.“

(Později jsem to realizovala, ale to už je jiná historie...) 

„A navíc nevím, jestli je pro naši věc získáme,“ pokračoval Jíra ve výčtu těžkostí.

„Nemusíme spolupracovat jen s fexty odpradávna. Když každého prokoukneme během jediného vcítění, bude nás jistě brzy víc. Lidi našeho smýšlení můžeme měnit na fexty, násilníky a podvodníky naopak omezíme. Vyženeme úplatkáře od policie a soudů, kde své pravomoci zneužívali ke škodě jiných. Zbudou pro ně zaměstnání, kde nebudou mít vliv.“

„Nelíbí se mi vciťování jako takové,“ brblal. „Přece jen jde o soukromí člověka...“

„Rozumím ti, Jíro,“ objala jsem ho. „Vadí ti, že by se z toho daru mohlo vyklubat strašlivé zlo. Máš pravdu, ale dostali jsme to jen my. A právě my musíme zajistit, aby to pradávné zlo, stále obsažené v lidech Země, už nikdy nedostalo příležitost.“

Chvíli usilovně přemýšlel.

„Dobrá. Přesvědčila jsi mě. Jsem ti k službám.“

„K službám?“ usmála jsem se. „My dva jsme přece partneři ve všem, nebo ne?“

Neodpověděl. Pokud nebylo odpovědí, že mě prudce stiskl.

 © Václav Semerád, 1996 Praha, 2016 Nová Ves

Errata:

11.08.2021 15:07