Vítej, návštěvníku!

Giweruz a zvony pekelné Giweruz   (GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí 8) Science fiction Václav Semerád Ivana Rybáková (báseň „Zvony pekelné“) © 1997 Václav Semerád, Praha Nakladatelství: Autobus HGS Newton

 Motto:

 Když si někdo nový svět vymyslí,

 měl by za něj i nadále zodpovídat.

 (Volně podle Vančurova Barbuchy)

Výsledky mého několikadenního uvažování byly rovny nule, jenže čas ubíhal – zdánlivě pomalu, ale neúprosně. Pro mě, ale hlavně pro planetu, jejíž jméno Giweruz neznamenalo nic víc než prostě Krajina.

Včera dostala Fairlie báječný nápad. Přinesla mi místní obdobu naučného slovníku. Celý den jsem jej analyzoval náramkovým komunikátorem. Nebylo to jednoduché. Zdejší knihy se podobají knihám z vykopávek Země, jak je člověk může obdivovat v kdekterém pozemském muzeu. Nejsou to bohužel průhledné krychličky bardžanských knih velikosti kostky cukru, a už vůbec nemluvím o nejnovějších pozemských knihách na mikročipech, jejichž maková zrnka musí být lepena na nosných kartičkách, aby se s nimi vůbec dalo manipulovat. Zdejší knihy jsou tlusté balíky solidního papíru, hustě potištěného písmenky a skoro bez obrázků. S tím bych se nějak srovnal, vlastně ani ne já, spíš program pro kontakty s cizími civilizacemi. Naštěstí mě ještě hluboko ve vesmíru napadlo nahrát si je do náramkového komunikátoru, abych je měl stále při ruce. Manipulace s knihami byla i tak otravná a vyčerpávající. Seděl jsem u stolu, otevřenou knihu před sebou, otáčel jsem co nejrychleji nemotornými stránkami a snímal je kamerou, umístěnou jako ozdoba v čelence. Ještě že jsem je nemusel číst – to bych nad tím asi strávil pár let.

Když za mnou odpoledne přišli zdejší reportéři, bral jsem je jako nutné zlo. Musel jsem pro ně pózovat před neuvěřitelně velkými a nemotornými kamerami zdejší televize a na závěr přečíst svůj pozdrav obyvatelům této planety. Měl jsem to v komunikátoru napsané foneticky, abych to nespletl, vždyť jsem zatím ve zdejší řeči uměl vyslovit sotva pozdrav na dobré jitro. Ovšem bez náramkového komunikátoru bych se nedomluvil – naštěstí jsem jej měl neustále připnutý na ruce a neodpínal ani na noc. Text proslovu jsem si napsal už předevčírem, nechal jsem jej přeložit počítačem a konečnou redakční úpravu za mě udělala Fairlie, které se některé slovní obraty zdály příliš kostrbaté.

Kdyby šlo jen o jedno kostrbaté slohové cvičení!

Obyvatelé planety Giweruz mě přijali velice přátelsky. Za dané situace to lépe ani nešlo. Podivuhodně se smířili s faktem, že letadlo návštěvníka z vesmíru je životu nebezpečný vrak, který se nikdy neodlepí od jejich světa a navíc hrozí, že nejbližší okolí promění v radioaktivní peklo. Místo přistání hvězdoletu Newton leželo naštěstí v poušti a zdejší vědci se na místě objevili včas. Už daleko ve vesmíru mě zachytili svými radary jako neobvyklý létající předmět a velice rychle zjistili, že se nejedná o asteroid, jak by soudili hvězdáři primitivnějších civilizací. Byl jsem rád, že měli vědomosti i technické prostředky k měření radioaktivity a že nebezpečnou situaci zvládli – podle mého na výtečnou.

Nicméně jsem zpočátku musel z radioaktivního okolí své rozbité lodi zvědavce vyhánět. Pak na místo havárie dorazili vědci a své méně vzdělané spoluobčany z radioaktivní oblasti vykázali. Nastavěli po spádu terénu bariéry a na místě postavili několik stanovišť pro kontrolu průsaků. Mě si pak vítězoslavně odvezli jako hosta.

Ano, já jsem tu ztroskotal. Se vším všudy.

Padající hvězdolet jsem na poslední chvíli opustil jen ve skafandru a s tím, co jsem měl na sobě a v nevelikém batohu poslední záchrany. Nebylo toho mnoho, ale planeta sama byla kyslíkového typu, takže bych tu možná několik týdnů přežil. Za normálních okolností by to snad stačilo. Musel bych mít ale aspoň malou naději, že mě tu někdo najde.

A v tom byl právě ten kámen úrazu...

Podle toho, co jsem věděl, byla naděje na pomoc mizivá. Katastrofa HGS Newton, průzkumné hvězdné lodi pozemské sekce Kosmického průzkumu Galaktického společenství nastala daleko odtud. Koho by napadlo hledat posledního trosečníka přes tisíc světelných let od místa neštěstí? Záchranná výprava se pochopitelně vynoří z nadprostoru ve větší vzdálenosti, než odpovídá oběžné dráze jediné planety – v této chvíli již pohlcené plameny své hvězdy – ale co může objevit jiného než vybuchující supernovu přímo na místě, kde jsme se měli podle plánu vynořit z nadprostoru?

Ani časoprojektory nás nemohou objevit. V nadprostoru nejsou nikomu nic platné a v regulérním Euklidově prostoru jsme se nacházeli sotva tisícinu sekundy, navíc v plamenech hvězdy.

Tu planetu jsme samozřejmě ani okem nespatřili. Newtona obklopil hvězdný oheň, nikdo z posádky si nestačil nic uvědomit. Přechodová ochrana zareagovala spolehlivě, vrátila hvězdolet do bezpečí nadprostoru, ale i když přerušila zkázonosné působení hvězdného ohně, bylo už příliš pozdě.

Historie mezihvězdných letů zaznamenala dva případy, kdy se z podobné situace dostaly průzkumné letouny i bez přechodové ochrany. Zřejmě se dostaly jen do řídkého ohně, který nezpůsobil totální zkázu lodi ani záhubu posádky. V prvním případě se až na nepodstatná zranění zachránila posádka celá, ve druhém případě přežil jediný lékař – stejně jako jsem přežil zkázu HGS Newton – Hvězdoletu Galaktického společenství – i já.

Jen jedna nepříliš velká místnost každé lodi je obložena několika tunami olova. Slouží jako útočiště pro jednoho lékaře a zejména pro jeho agisar. Počítá se s tím, že lékař pak dokáže uzdravit i ostatní členy posádky, zasažené radioaktivním zářením, které vydávají některé typy hvězd – především A a neutronové. Tato praxe už několikrát zachránila celé výzkumné výpravy.

Hvězdný oheň je ale příliš vražedné prostředí. Když jsem se vzpamatoval z nárazového šoku, bylo v lodi ticho. Ve všemožně izolované kabině bylo vedro, ale ve skafandru se to dalo vydržet. Obrazovka monitoru, který mě měl neustále spojovat se zbytkem výpravy, byla ale pokryta šumem. Indikátor na dveřích mé kabiny blikal rudou barvou nebezpečí a těžké pancéřové dveře se ani na můj naléhavý příkaz neotevřely. Automat mě neuposlechl – byla za nimi smrtící radioaktivita a program považoval mou ochranu za důležitější než můj příkaz.

Chtěl jsem se dostat ven, ale dříve než jsem zjistil, jak poručit neposlušným automatům, radioaktivita v lodi přirozenou cestou sama poklesla pod nebezpečnou úroveň a dveře mě přece jen pustily.

Přiznám se, dlouho jsem bloudil prostorami hvězdné lodi a nemohl jsem se vzpamatovat. Všichni členové posádky byli mrtví. Na první pohled bylo jasné, že nikomu nepomohu, ani se svými kosmickými zkušenostmi a s agisarem. Uvnitř lodi muselo krátkodobě panovat doslova pekelné prostředí, nejen pomalu působící radioaktivita, ale i vysoká teplota. Vlastně se všichni upekli a vůbec nerozhodovalo, zda byli ve skafandrech nebo ne.

Bardžanská lékařská věda je úrovní vysoce nad pozemskou, ale i ona má meze. Když je zničený mozek, nedá se už nic dělat.

Zůstal jsem v rozbité hvězdné lodi – sám.

Ani řídící počítač nevyvázl z té pohromy hladce. Dokázal sice vytrhnout loď z plamenů, konvertoval ji do nadprostoru a rozjel stranou, ale pak se jeho programy zasekly a od té chvíle letěla loď dál bez řízení. Letěla by tak dlouho, až by vyčerpala akumulátory – a teprve pak by se propadla do standardního Euklidova prostoru.

Krátkodobé vypnutí a zapnutí počítače mělo naštěstí pro mě příznivý účinek. Počítač se vzpamatoval – ale zahrnul mě takovou záplavou havarijních hlášení, že bych se nedokázal propracovat k čemukoli kloudnému.

Bylo to zoufalé.

Počítač neměl spojení s okolím, přesněji, neměl žádnou vnější optickou kameru. Podle zapnutého igidhigu soudil, že letíme nadprostorem. To bylo všechno. Když jsem se ho zeptal, proč konvertor nevypne, upozornil mě, že v tom případě vypadneme z nadprostoru daleko od hvězd. Nečekal ani na můj dotaz, co to znamená a oznámil mi, že nefunguje atomový reaktor, letíme na akumulátory a pokud nenalezneme vhodnou záchrannou planetu, nevidí mou další budoucnost nijak růžově.

Což ostatně neviděl ani tak, protože neměl ani jedinou venkovní kameru a nemohl se tedy v nadprostoru orientovat.

Musel jsem mu poskytnout obraz snímacích kamer mého skafandru, aby viděl aspoň to, co já. Nebylo to tak málo, jak se dalo očekávat. Vnější betonové pancíře lodi se vypařily tak dokonale, že v některých krajních kabinách byla chybějícími stěnami vidět zelená mlha Ligaidových přeludů. Tam, kde se v obyčejném prostoru nacházejí hvězdy a větší planety, jsou v nadprostoru vidět nepříliš velká orientační světélka, nazvaná jejich objevitelem Fo-ru Ligaidem si-jidy. Potřeboval jsem objevit nějakou hvězdnou soustavu a doufat, že aspoň jedna planeta u ní nebude životu nebezpečná.

Měl jsem v tomto směru štěstí – ale i smůlu. Bohužel se ukázalo, že moje smůla nebude jen moje.

Asi hodinu před definitivním vyčerpáním akumulátorů jsem objevil hvězdnou soustavu se třemi planetami. Nebyl to však pro mě velký důvod k jásání. Světélko, označující hvězdu, totiž slabě pulsovalo a jiskřilo. Jen trochu, sotva se to dalo rozeznat, ale podle Gurroovy poučky to znamenalo, že hvězda tohoto světélka není stabilní a chystá se v blízké době – vybuchnout. Změřil jsem pulsace světélka jen zběžně. Nepřesnost byla v Gurroově tabulce oceněna značnou tolerancí: desetina až desetinásobek. Vyšlo mi, že se katastrofa neodehraje dřív než za dva až pět let pozemského času. Tato doba se mi zdála dost dlouhá a trochu mě to uklidnilo, ovšem jen do okamžiku, kdy jsem palubnímu počítači přikázal nadprostorový konvertor igidhig vypnout.

Neměl jsem ale na vybranou. Akumulátory byly na dně, reaktor zablokovaný, spodní paluba zaplavená radioaktivním roztokem z prasklého chlazení reaktoru. Za těch okolností by bylo beztak nemožné pokračovat k další hvězdě, navíc by to byla cesta do pekel, kdyby další hvězda neměla planetu kyslíkového typu (a to jsem nemohl tušit, že je to tak).

Vynořil jsem se poblíž jedné ze tří planet.

Na první pohled byla nevlídná a přistávat by na ní mohl leda sebevrah. Byla příliš daleko od hvězdy a její povrch byl pokrytý vrstvou zmrzlého metanu a čpavku, podobně jako je tomu u Neptuna, okrajové planety Slunce.

Dvě další planety byly ale hvězdě blíž. Nařídil jsem ihned palubnímu počítači zamířit k prostřední z nich, ale vybrat pokud možno takovou trasu, aby v případě potřeby mohl kolem ní jen proletět a pokračovat k třetí, poslední planetě. Měl jsem minimum energie, na nějaké velké manévrování by to určitě nestačilo.

Nebylo to naštěstí nutné, neboť onou prostřední planetou byla právě Giweruz. Planeta velikosti Země, zahalená hustou kyslíkovou atmosférou s mraky z vodních par.

Že jsem k ní doletěl z posledních sil, ačkoliv jsem celý zbytek cesty šetřil energií jak to šlo, byla jiná věc. Neměl jsem energii ani na měkké přistání, mohl jsem jen nasměrovat loď do míst, kde byly veliké pískem pokryté plochy. Domníval jsem se, že se jedná o pouště, kde pád lodi nezpůsobí velkou škodu. V té chvíli jsem nevěděl o tom, že na planetě Giweruz žijí humanoidní inteligentní bytosti. Zmrzačená hvězdná loď Newton bez kamer ani jiných čidel neměla čím zachytit radarové paprsky, které ji už několik dní sledovaly. Existenci myslících bytostí jsem zjistil až poté, kdy jsem na svých antigravitačních sygytech přistál – a byl okamžitě obklopen davem zpočátku tak důvěřivých lidí...

Ano, byli to lidé – i když nám jen velice podobní. Podle jakési teorie by se mělo lidem Země či Bardžá podobat více inteligentních bytostí, protože tvar lidského těla je velice účelný a pro rozumné bytosti příhodný, ale inteligentní chobotnice planety Ux, měňaví Sirraeané či válečnické hmyzí bytosti říše Glug by s touto teorií příliš nesouhlasili. Měl jsem nejspíš štěstí, že byli skoro takoví, jako my. I když ne docela. Působil jsem mezi nimi poněkud exoticky.

První kontakt proběhl tak hladce, jako snad žádný v historii Galaktického společenství. Obyvatelé Giweruzu měli znalosti o vesmíru na poměrně vysoké úrovni, věděli, že se v něm kromě nich nacházejí i jiné bytosti a můj přílet je nepřekvapil. Kromě jiného jsem se dozvěděl, že se necelých pět světelných let odtud nachází další obydlený svět, jehož obyvatelé před sto padesáti lety, tedy na kosmické poměry nedávno, navázali s obyvateli Giweruzu rádiové spojení a občas si na dálku vyměňují pozdravy a dokonce i zkušenosti. Nevelká vzdálenost nebyla pro rádiové vlny překážkou, ale ke vzájemným návštěvám dosud nedošlo, ačkoliv obě civilizace horlivě rozvíjely kosmonautiku a stavba prvních hvězdných lodí byla zřejmě jen otázkou času.

Dávno před přistáním jsem znal polohu Giweruzu v Galaxii. Stačilo zamířit kameru skafandru na libovolný segment hvězdné oblohy a nechat je zpracovat programy palubního počítače lodi, dokud byl ještě schopen činnosti. Databáze hvězdné struktury Galaxie dovolila programům rekonstruovat, jak by se jevila hvězdná obloha z planety u kterékoli hvězdy. Výsledkem výpočtů bylo přesné místo na hvězdných mapách Galaxie, ale současně s tím mě objala hrůza.

Vzdálil jsem se příliš daleko od obydlených oblastí...

Vyšlo mi, že neřízená hvězdná loď HGS Newton proletěla tisíc čtyři sta šestnáct světelných let od místa katastrofy. Ačkoliv se programy snažily nasměrovat ji do obydlených oblastí, proťala během neřízeného letu výběžek Společenství a dostala se do hloubky skoro tisíce světelných let neznámé oblasti vesmíru. To ale bylo příliš mnoho, než abych se mohl spoléhat na vysvobození záchrannou výpravou. Další hvězdné lodi, vyslané na pomoc, nejspíš prohledají planetární soustavy nejbližších hvězd v okruhu dvou, možná tří set světelných let, ale těžko někoho napadne, že bychom doletěli tak daleko. HGS Newton bude nejspíš zanesena do seznamu hvězdných lodí zmizelých ve vesmíru beze stopy s poznámkou »pravděpodobně shořela při výbuchu supernovy«.

Smrtelně poškozený Newton uletěl ještě tisíc světelných let, ale to byl definitivně jeho poslední let. Teď je z něj hromada šrotu na pokraji pouště Orova-Dalga, radioaktivního tak, že i pouhé přiblížení může být jakékoliv živé bytosti nebezpečné.

Mohl bych požádat o pomoc obyvatele planety Giweruz? Mohl a udělal bych to, jenže oni neznají nadprostory a v tomto směru mi nemohou pomoci.

Nikdo z kosmonautů Kosmickém průzkumu nezná principy nadprostorového konvertoru igidhig. Není o nich zmínka dokonce ani v palubních počítačích. Toto opatření se dodržuje od setkání s planetou Itči-Ara, nazvanou podle její první oběti, výsadkového letce z hvězdoletu Touha. Planeta byla vlastně gigantická bytost, tvořená kolonií inteligentních baktérií, jíž telepatické propojení dodalo inteligenci. Tato kulovitá bytost o průměru pětadvaceti tisíc kilometrů byla schopná rychle rozpustit a pohltit jakoukoliv hmotu v jejím dosahu, tedy v okruhu obvyklé planetární soustavy.

Itči-ara byla bohužel bez sebemenších stop citu. Polykala nejen neživé meteory a menší planetky, ale i kosmické lodě, které se do této hvězdné soustavy dostaly. Při vysoké inteligenci té bytosti bylo nemožné, aby přehlédla, že požírá jiné myslící tvory, ale to té obludě nevadilo, naopak. Během rozpouštění si z mozků hynoucích bytostí vybírala jejich vzpomínky, představovaly pro ni vítané zdroje vědomostí. Když se pak z mozku jednoho pilota dozvěděla tajemství nadprostorového konvertoru, otevřel se před ní celý vesmír – pro ni to byla jen obrovská pastva. Naštěstí pro všechny bytosti v Galaxii ji rozdrtilo a sežehlo objetí drtícího lisu Géja-pole, vytvářeného křižníky nejmocnější civilizace známé části vesmíru, civilizace Gurroa, která včas pochopila, co je to za obludu a neztrácela čas planými úvahami ani vyjednáváním.

Nikdo ale nemohl vyloučit, že se někde ve vesmíru nenachází další taková obluda, právě tak jako civilizace, kterým by se tajemství nadprostoru nemělo dostat do rukou. Od té doby byly průzkumné lodě vybavovány autodestrukcí, aby se při zkáze lodi znehodnotil hlavně nadprostorový konvertor. Autodestrukce samozřejmě proběhla i na lodi Newton. Zvenčí to nebylo patrné, nešlo totiž o výbuch, ale o prolomení přepážek k nádrži vysoce agresívních kyselin. Konvertor se rychle změnil v roztok solí, ze kterého se jeho původní struktura nedala rozluštit.

Principy mimoprostorových konvertorů jsem neznal ani já. Dostat se z planety Giweruz vlastními silami bylo pro mě po zkáze Newtona naprosto vyloučeno.

V tom světle vyvstala úplně jinak skutečnost, že zdejší hvězda nejpozději do dvaceti let vybuchne a nepředstavitelně žhavým ohněm zaplaví planetu Giweruz i s miliardou obyvatel.

Errata:

10.08.2021 20:26