Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nad kráterem sopky

Mezi prvními jsem do zimního spánku uvedl vládu pevniny Zibogu. Nepožadoval bych tak urychlovat jejich záchranu, vždyť právě díky jejich panování zahynulo a ještě zahyne v plamenech mnoho lidí, ale zimní spánek byl lepší vězení než cokoliv jiného.

Spolu se členy vlády mi přinesli i spícího Letel Ugiora. Ten to všechno vlastně zavinil. Také jsem ho uspal zimním spánkem místo spavé nemoci, ale umiňoval jsem si, že my dva si spolu ještě pohovoříme. A že mu to tentokrát příjemné nebude!

Po obsazení hlavního štábu jsme navázali rádiový kontakt s kapitány invazní flotily a dohodli s nimi prozatímní příměří. Do města Duzingla a dvou dalších jsme vyslali dobrovolníky, aby v troskách rozbombardovaných domů zjistili, kdo to z našich lidí přežil a pokud ano, aby je odvezli. Stáhli jsme rovněž ostatní lidi z východního pobřeží, ačkoli jsme přitom museli oželet množství ztraceného materiálu.

Invazní flotilu jsme likvidací hlavního štábu na východním pobřeží zablokovali. Zůstala bez velení a břemeno rozhodování leželo jen na kapitánech jednotlivých pevností. Vysvětlili jsme jim jejich situaci a dali jim na vybranou: buď se přiletí jednotlivě vzdát do likvidačního centra, které zřídíme na západě centrálních hor Ersa, nebo zůstanou na úseku pustého východního pobřeží, který obsadili. Upozornili jsme je, že domů se už vrátit nemohou – nemají kam. Jakýkoli hromadný přesun budeme považovat za porušení příměří a v tom případě nebudeme nikoho šetřit, jako dosud. Každé zdržení může stát život miliony lidí – v tom případě obětujeme radši tisíce válečníků než milióny civilistů.

Zdálo se, že rozhodný tón na ně zapůsobil více než jiné argumenty. Především viděli, že to myslíme vážně. Nejen stavbu Archy, ale totální devastaci pevniny, s tím spojenou. Věděli, že jsme během invaze neváhali ani se střelbou. Zdálo se, že se jich v nejbližší době obávat nemusíme.

Jako jednu z možných variant jsme očekávali velice tuhý odpor obyvatelstva, takže nám bylo milé, když jsme na žádný nenarazili. Ale nekonal se ani opačný extrém, ve který jsme naopak doufali. Oznámili jsme obyvatelům Zibogu, že se přece jen pokusíme zachránit je před hrozící katastrofou, ačkoliv se o vlastní záchranu zatím nijak nepřičinili. Tentokrát by byla namístě radost, nebo aspoň ulehčení. Místo toho jsme se setkali – s chladným nezájmem.

Nemohl jsem to pochopit, ale ani ostatní se v tom zřejmě nemohli orientovat. Život na pevnině Zibogu pokračoval, jako by se nic nestalo. Přestaly se stavět kryty, ale nikdo se nezajímal o stavbu záchranných zuvojde. Ano, spousta lidí se k nám přihlásila, ale nikdo z nich nebyl ochoten vrátit se do továren a přiložit ruce k dílu. Naštěstí jsme měli připravenou variantu, kdyby obyvatelé Zibogu pokračovali v odporu. Proti ní to vlastně bylo jednodušší, neboť jsme nemuseli ten odpor přemáhat silou. Nejvíc práce jsem měl ovšem já. Denně jsem musel uvést do zimního spánku statisíce lidí.

Bylo to zdánlivě jednoduché. Stačilo podat lidem do krve nepatrnou dávku preparátu a každý v krátké době usnul. Byla to úmorná práce, ačkoliv mi pomáhaly tisíce pomocníků. Abychom to stihli, museli jsme je uložit na tvarovaná lehátka v chladicích boxech. Stačilo podat jim preparát, víc nebylo třeba. Zpočátku jsem je uspával sám. Brzy ovšem bylo vidět, že to nestihnu. A tak místo toho, abych chodil po chladicích modulech, vyráběl jsem agisarem preparát pro ostatní. Laborantky jej naředily a roznesly do jednotlivých sekcí, kde další skupinky připravovaly náplasti. Tak to šlo mnohem rychleji než agisarem a navíc náplasti mohl aplikovat kdekdo, nemusel být ani lékařem.

Organizováno to bylo dobře. Každý box měl svého správce. Příchozím zkraje pomáhal zaujmout místa, přivolal uspávače a po jeho odchodu počkal až lidé usnou. Rozhodovala tělesná teplota spících. Jakmile poklesla pod dvacet stupňů, zapnul chlazení, uzavřel a zapečetil dveře a odcházel do přijímací haly vyzvednout další skupinu.

Bylo to jednoduché – ale jen zdánlivě. Mnozí Zibogusané naše lidi odmítali poslouchat. Boxy byly původně pro stovku lidí. Mladší děti jsme mohli ukládat i v hustším rastru, jenže s dětmi byla spousta problémů. V neznámém prostředí se bály a nikdo se nedivil, že je matky v té chvíli nechtěly opouštět. Museli jsme děti umisťovat u matek i za cenu, že jsme nedosáhli optimálního rozmístění spáčů.

Bezpečnostní pásy měly zámky sestrojené, aby ležící těla obepínaly z více stran. Daly se velice snadno zaklapnout, ale rozepnutí bylo složitější a byl k tomu nutný klíč, který u sebe měli pouze správci. Správci tvrdili, že připoutání je nutné, aby nedošlo ke zraněním při startu. Obavy toho druhu byly samozřejmě liché. Byla to malá, ale nutná lest, za letu byla uvnitř každého zuvojde víceméně konstantní úroveň umělé gravitace. Pásy měly jiný účel.

Uspání bylo sice rychlé, ale neprobíhalo klidně. Pásy to zjednodušovaly. Připoutaní se z nich sami nedostali. Nemělo by smysl, aby se naši s každým uspávaným jednotlivě potýkali.

Zpočátku jsem uspával sám, ale nebylo to příjemné ani pro mě, ani pro uspávané. Boxy byly zvukově dobře izolované, ale jakmile jsem vstoupil, myslel jsem, že snad ohluchnu. Všichni se mě pochopitelně báli. Ženy začaly ihned pronikavě ječet hrůzou a muži by úspěšně konkurovali tygřímu řevu. Nejvíc mi trhal uši zoufalý pláč dětí. Lidé se snažili vyvléknout z pásů a když jsem se jich dotkl, pokoušeli se mě aspoň kopnout. Kromě správců se mnou museli chodit i další pomocníci. Lůžka předem uspořádali tak, aby všichni leželi hlavou ke stěně a nohama do chodbičky. Pomocníci vždycky zručně přidrželi a znehybnili nohu ležícího, já jsem vpravil pod kůži preparát a jak jsme postupovali boxem, pláč a nářek postupně umlkaly.

Na uklidňování těch lidí nebyl čas. Jakékoliv zpoždění bylo nebezpečné, nestihli bychom plánované denní počty. Nakonec se ukázalo, že bude lépe, když sám uspávat nebudu. Převzali to za mě jiní a obešlo se to i bez srdceryvných scén.

Ačkoli jsem takhle přišel k hotovému, mezi řečí jsem se dozvídal, jaké problémy se v každém boxu vyskytly. Málokdy to proběhlo hladce. Děti bývaly neposedné a nesnášely připoutání. Matky měly tendenci bránit je, neboť si myslely, že se jim děje křivda. Našli se i jedinci, kteří se prostě odmítli uložit. Takové museli připoutávat násilím, což nepříjemně působilo na ostatní.

Neodbytně se mi přitom vracely před oči obrazy z nedávné pozemské historie. Tak nějak byly přece na Zemi organizované Hitlerovy továrny na smrt. U nás lidé nedostávali mýdlo, ale svačinu, pak následoval odchod do boxů a připoutání na lůžka pomocí pásů. Většinou dobrovolně, někdy použitím násilí. Museli jsme dosahovat větší »produktivity« než esesáci; nikdo od nás nemohl čekat jemné zacházení. Na druhou stranu, jsme těm lidem nechystali smrt. Šlo o jejich záchranu. Do obytného zuvojde se běžně vešlo tisíc lidí. Do chladicího se vešly dva miliony, při stejné kapacitě čističek vzduchu jako pro tisíc bdících.

Podařilo se nám přitom roztrhat rodiny a oddělit muže od žen a dětí. Jediné co to zmírňovalo bylo, že se někdy v budoucnu rodiny jistě samy spojí.

Města pevniny Evoi vylidňovala po tisících, města Zibogu se vyprazdňovala po milionech. Za karavanami velkých gryulů, nazvaných airbusy, přijížděly do opuštěných měst demoliční čety, aby na velké haldy shromáždily veškerý dostupný kov. Nebyl čas na oceňování majetku, ponechaného na planetě, jako na Evoi. Lidé ze Zibogu budou prostě začínat bez počátečního kapitálu. Vzhledem k tomu, že se na záchraně téměř vůbec nepodíleli, to podle mého nebylo nespravedlivé.

Ještě že měl Tahki Roved na poslední chvíli šťastný nápad postavit kosmické loděnice! Ty teď křižovaly pevninou Zibogu, přistávaly u připravených hromad kovů a montovaly ve velkém tempu další zuvojde, už jen nákladní nebo mrazicí. Po sestavení se nákladní rozlétly k dalším skládkám, aby na palubu nabraly co nejvíc kovu, zatímco mrazicí mířily na shromaždiště zachraňovat lidi. V obou případech naplněné moduly přelétaly na pevninu Evoi pro sestavení do vrstev na jednu ze dvou montážních plošin. Po dlouhé době byly pylony opět plně využité a montovalo se ve dne v noci.

Neodvážil bych se postavit na sebe tři naložené nákladní zuvojde. Místo trojvrstev se měly sestavovat jen dvojvrstvy, spodní vrstva nákladních a horní chladicích. Na Arše se to otočí, aby chladicí byly uvnitř. Vzhledem k umělé gravitaci v zuvojde by mělo být jedno, že poletí vzhůru nohama, na přechodových dveřích by ale mohly nastat potíže. Proto jsme ty vrstvy osazovali vzhůru nohama. Šlo to, ale bylo nutné udržovat v nich obrácenou gravitaci. Naštěstí to byla jen otázka paliva – a toho jsme zatím měli dost.

Naši lidé pracovali stále naplno. Naštěstí nikdo z nich nemusel mít obavy o své blízké. Obytné zuvojde odletěly, všechny ženy a děti z pevniny Evoi byly v bezpečí na Arše, zůstali zde jen montéři, policisté, demoliční muži a piloti. Nikomu nebylo do smíchu při pohledu na velké plochy shromaždišť pokryté tisíci stany, kde se stále tísnil nepřehledný dav lidí.

Kdyby se slunce začalo zvětšovat, měli naši lidé velice strohé a jednoduché instrukce.

Piloti nákladních zuvojde měli ihned přerušit nakládání, pobrat na palubu nejbližší demoliční muže a zamířit k Arše.

Montéři na montážních pylonech měli uvolnit rozestavěnou dvojvrstvu a odletět s tím, co se jim podařilo sestavit.

Jednotlivá zuvojde, čekající v pořadí poblíž montážních pylonů, okamžitě odletí. Všude museli být stále piloti. Svá místa opouštěli až po propojení řídících velínů s velínem vrstvy.

Také hangárová vrstva měla ve velínu piloty. Ti by ovšem na nikoho nečekali, aby kvůli opozdilcům nevystavovali lidi ve své vrstvě nebezpečí. Policisté se nevzdalovali od svých gryulů. Po obdržení poplašných signálů by museli samostatně vzletět, zamířit k Arše a za letu postupně zaparkovat do hangárové vrstvy.

Ke kosmickým loděnicím byly většinou připojené další zuvojde – obytné i nákladní. Nákladní byly v této době zpravidla plné, ale i tady platilo nečekat na nikoho, nabrat nejkratší směr k Arše. Pilotům soulodí loděnic jsem kladl na srdce, že musí doletět na Archu za každou cenu, jinak bez kosmických loděnic zimní spáči do dvou let zahynou.

Opozdilce si měli vzít na starost piloti airbusů, pokud by neměli momentálně plno. Vzhledem k tomu, že airbusy stále pendlovaly mezi vyklízenými městy a shromažďovacími tábory, byla jich vždycky nejméně třetina prázdná. To by mělo stačit na odvoz zbytků demoličních čet a snad na několik tisíc lidí – právě převážených šťastlivců.

Jediné ozbrojené zuvojde s věží fotonových děl stálo na vysokém kopci nad hlavním městem pevniny Zibogu Syztií. Jako ve strážní věži posádka ve stálé pohotovosti pozorovala okolí, okolí sběrných táborů, ale i slunce, pokud bylo nad obzorem. Nejdůležitějším úkolem bylo ale rádiové spojení s Archou.

Já jsem se nacházel na pokraji sběrných táborů. Několik mrazicích zuvojde zde trpělivě čekalo na své pasažéry. Musel jsem se starat jenom o to, aby se jich do každého boxu vešlo co nejvíc. Každému bylo jasné, že v případě poplachu přeruší zuvojde nakládku a odstartuje a ostatní ji budou s nejbližší tisícovkou lidí následovat. Více lidí piloti na palubu brát neměli. Kapacita čističek by nevystačila a k Arše by všechny dovezli nejspíš udušené.

Kdykoli jsem opouštěl další obsazené mrazicí zuvojde, na ten krátký okamžik, než jsem přeletěl do dalšího, mohl jsem se porozhlédnout po shromaždištích. Přelétal jsem vždycky ve stodvacetimetrové výšce ze střechy jednoho zuvojde na druhé. Nechtěl jsem aby mě Ziboguští zpozorovali. Později se o mé přítomnosti dozvědí, ale teď by to jen komplikovalo naši situaci. Musel jsem přecházet, aby byla co nejkratší doprava náplastí ode mně k uspávačům. Náplasti by jinak vyschly a ztratily by účinek.

Často jsem tak přestupoval v noci. To byl vidět rozsah sběrných táborů ještě lépe – podle ohňů, kde se lidé hřáli. Při pohledu na ty statisíce lidí, které tu možná necháme, mě kromě nesmírné únavy zmáhal i smutek.

Pochopitelně jsem teď byl pořád unavený. Všichni se opět ve službě a především ve spánku střídali. Výjimkou jsme byli já a Fairlie. Ale i Fairlie spala aspoň trochu déle. Abych co nejvíc vydržel, opět jsem používal povzbuzující drogy, které podle prastarého bardžanského úsloví probudí i mrtvého.

Kolik dní ještě musím vydržet?

Jediným člověkem, kterého jsem vídal skoro nepřetržitě, byla Fairlie. Pravda, odpočívala víc než já. Odměřoval jsem jí pravidelně šest hodin spánku denně, zatímco sám jsem trvale spal sotva polovinu té doby. Nicméně trávila teď se mnou největší díl času ze všech. Sloužila mi jako prodloužená ruka, organizovala, zařizovala. Jako jediná měla nade mnou i jakousi pravomoc. Starala se, abych nenechával vystydnout teplé jídlo, zajišťovala velíny a sbírala zprávy, přicházející z Archy.

„Mám ti sdělit, že dnešní dvojvrstvou překročila délka Archy limitních dvanáct kilometrů,“ oznamovala mi vítězně.

„Ani patnáct kilometrů by nebylo dost,“ vzdychl jsem si, než jsem vstoupil do dalšího velínu.

Dva měsíce po přepadení Zibogu nás slunce ještě nechalo pracovat. Teď už bylo jeho pomalé pulsování patrné i pouhým okem, vyzbrojeným pouze začerněným sklem. Za hodinu zvětšilo svůj průměr o desetinu, další hodinu se pak zmenšovalo. Síly uvádějící triliony tun rozežhavené hvězdné hmoty do takového pohybu byly lidským rozumem nepředstavitelné. Z dálky se to zdálo pomalé, ale vzhledem k rozměrům slunce se muselo jednat o gigantické přesuny hmoty s akcelerací miliónů Gé. Nikdo už nepochyboval o tom, že stabilita hvězdy je narušena a konec světa Giweruz se nezadržitelně blíží.

Ze stereotypu přípravy preparátu mě během přestávky u oběda vyrušila presidentka. I ona měla právo kdykoliv ke mně přijít, jako Fairlie.

„Přiletěly se vzdát první obranné pevnosti,“ oznámila mi hned po pozdravu.

„Těm to ale trvalo,“ neodpustil jsem si.

„Jenže nevíme, co s nimi,“ posteskla si presidentka.

„Prohlédl si je už někdo z odborníků?“ zajímal jsem se.

„Ano, mám tady o nich úplnou technickou zprávu,“ vytáhla z aktovky složku papírů.

„Jednou větou by to shrnout nešlo?“

Odborníci určitě nechtěli nic zanedbat, ale já jsem teď opravdu neměl čas to číst.

„Už jsem to po nich požadovala,“ přikývla. „Obšírná zpráva by mi beztak nic neříkala, takže stručně a krátce. Ty pevnosti jsou prý nepřípustně zjednodušené. Navíc při jejich stavbě Ziboguští nedodržovali rozměry našich modulů.“

„Tím hůř,“ řekl jsem. „Doufal jsem, že v nich zachráníme aspoň jejich posádky. Pokud nepůjdou připojit k Arše, budou pro nás naprosto bezcenné.“

„Experti tvrdí, že jejich spojovací mechanismy připojení dovolují, ale jenom čelními stranami. Navrhují připojovat je až jako poslední. Ne do samostatné vrstvy, na úplný konec.“

„Něco jako vzít je do vleku?“ napadlo mě, ale přestával jsem jíst vždycky jen na jedinou krátkou větu.

„Experti tvrdí, že bychom do nich mohli naložit materiál jako do nákladních modulů. Posádky bychom beztak museli vzít jinam, obranným pevnostem totiž chybí tepelná izolace, takže v kosmickém prostoru nepostačí vytápění. Ke všemu nemají v nejlepším pořádku ani čističky vzduchu a použít je jako obytné moduly by bylo plýtvání energií. Maloi Trybel tedy navrhuje použít je jen jako skladiště.“

„Dobrá, můžeme se o to pokusit,“ rozhodl jsem. „Ať zatím nakládají materiál, co se do nich vejde. Zařiďte, aby je pak připojili do závěsu k některým našim modulům, tak aby byly řiditelné z našich. Posádky potom zařaďte na konec fronty do sběrných táborů.“

„To se mi nezdá spravedlivé. Nevezmeme je hned, jakmile splní co po nich chceme?“

„A bude spravedlivější, když tu necháme nevinné děti?“

„Já vím, je to těžké,“ vzdychla si. „Ale během jednání o příměří jsme jim slíbili milost.“

„Ta bude spočívat v tom, že se pokusíme zachránit jejich rodiny – a o to se snažíme.“

„Tak je zařadíme na konec – co se dá dělat,“ přistoupila na můj verdikt. „Třeba to stihneme i s nimi.“

„Kdyby nic jiného, budou jejich kraksny dobré jako zdroj materiálu, až z nich budeme během mezihvězdného letu stavět pořádné obytné moduly. Pokud pomohou zachránit nějaký milion lidí, dobrá. Nezapomeňte, že jejich původní účel byl zabíjet – a skoro všechny se účastnily masakrů v Duzinglu. I s posádkami, co se jich tak zastáváš.“

„Víme o tom,“ řekla presidentka. „Ale neměli bychom se nad nikoho vyvyšovat.“

„Kdo se vyvyšuje?“ pozvedl jsem k ní oči. „Cožpak se tu někdo nad někým vyvyšuje? Já mám jenom určité pořadí hodnot, které nemíním měnit. V první řadě se nesmí stát křivda lidem z Evoi, protože mají největší zásluhy o záchranu všech. Pak přijdou na řadu ženy a děti pevniny Zibogu, které za nic nemohly. Potom muži, co nám ještě jakž-takž pomáhali a úplně na konec ti, kteří všechno přičinlivě mařili. Má snad někdo jiný plán?“

„Sliby se mají plnit především...“

„Nikdo v této chvíli nemůže dát lidem Zibogu slib, že je pobereme všechny. To se prostě slibovat nedá, leda pokud nám bude dáno dost času. Zatím to ještě jde, tak se snažme. Když to nestihneme, kdo bude mít na smrti zbývajících lidí vinu? Opakuji, my to nebudeme.“

„Já vím...“ ustupovala.

„A koukejte, ať se nikdo z vlády necourá příliš daleko od nejbližšího letuschopného modulu. Nejraději bych vás všechny viděl na Arše. Tam je teď vaše místo.“

„Ty jsi také tady,“ namítla.

„Já jsem měl odletět už dávno, ale beze mne to nepůjde. Já se řídím podle toho, co je nejvíce zapotřebí.“

„My to víme,“ přikývla. „Také se řídíme nutností. A nech na nás, jak se zachováme.“

„Dobře, ale chovejte se rozumně!“

Errata:

10.08.2021 20:26