Vítej, návštěvníku!

Peklo

Gufyrové měli skutečně jiné prostředky než Sandišůtové.

První, s čím se Standa seznámil ještě na ochozu věže, bylo gufyrské ohnivé kolo adchyf.

Když na stvrzení dohody podal ruku gufyrovi v těle pana Thorovského, přitáhl si ho gufyr náhle blíž k sobě, kolem nich vzplálo na krátký okamžik ohnivé kolo, pevná dlažba jim zmizela pod nohama a oba se do ní propadli. Vykřikl leknutím, ale v témže okamžiku se z ohnivého kruhu vynořili – a v první chvíli nemohl ani uvěřit svým očím.

Krajina kolem opravdu připomínala peklo.

Peklo, jak je popisuje Dante

Okolní zubaté skály byly rozpálené do běla, z puklin v zemi stoupal dým a spojoval se nad nimi do souvislého hnědého oblaku. Nedaleko, kam ale nebylo pro dým zřetelně vidět, svítila jezírka žhavé lávy, vystupující i z některých skalních trhlin. Kolem se táhly závěje žlutého prášku, pozvolna stravované modravými plameny, horkým vzduchem se nesl štiplavý zápach hořící síry.

Standa se vynořil i se svým průvodcem z horké skály na tmavší, očividně chladnější plošince a oba zůstali stát.

„Můžeš už jít!“ ozvalo se vedle něho.

Standa se po tom divném řezavém hlase ohlédl, ale slova zřejmě nebyla určena jemu. Náhle totiž vedle něho stáli dva. Podivně shrbený pan Thorovský, zuřivě si mnoucí kořen nosu – a cosi mlhavě černého...

Až se otřásl odporem. Gufyry mu nedávno ukázali jen na náčrtcích, teď ho ale poprvé spatřil na vlastní oči. Nebylo oč stát. Gufyr skutečně neměl hmotné tělo – Standovi se zdálo, že je to jen chuchvalec černého kouře, vznášejícího se ve vzduchu, ale chuchvalec, průsvitný jako oblak černého dýmu, s obrovskou půlkulatou tlamou, plnou trojúhelníkových žraločích zubů. Neměl zřetelné oči, zato v něm byly znát některé vnitřní orgány – zejména obrovský, pohybující se, tmavohnědý mozek, rozložený přes většinu hlavy. Připomínal mu – netušil proč – bublající krupicovou kaši, tak jak ji doma vařila maminka, jenže tohle mělo barvu kávy s mlékem, kterou si rodiče kdysi vařili pro chvíle pohody.

„To říkáte vy?“ obrátil se Standa na gufyra, když se trochu vzpamatoval z prvního šoku.

„Jen odešlu trestance Thorovského do pracovního tábora,“ vysvětloval mu netvor.

Skřípavý hlas byl po lidském hlase pana Thorovského dvojnásob nepříjemný. Standa se udiveně podíval na soudce, který ho nenávistně probodával vražedným pohledem.

„Budeš prokletý, spratku!“ zasyčel, až se Standa otřásl.

„Prokletí by si musel nejprve zasloužit, přinejmenším jako ty,“ odsekl skřípavě gufyr. „Ty tady nebudeš určovat, kdo je a kdo není prokletý! A konec ulejvání, vrať se do práce!“

Bývalý soudce stáhl hlavu mezi ramena, ale pak se beze slova otočil a vykročil kamsi stranou ke skupině divoce rozeklaných řeřavých skal. Standa tím směrem zahlédl jakési lidské postavy, ploužící se tímto bezútěšným krajem.

„Nejste na něho příliš příkrý?“ zastal se soudce, když se pan Thorovský trochu vzdálil. Pravda, ublížil jim, okradl je a změnil je v psance, ale tohle prostředí bylo příliš kruté.

„Jsem k němu jen spravedlivý,“ odvětil gufyr tvrdě. „Půjčil jsem si jeho tělo – jistěže se mu to nelíbilo, zejména když jsem mu nedovolil ani podrbat si svědivé místo na nose, ale za tu nedobrovolnou službu jsem mu slíbil zkrácení trestu o rok. A nejen pro něho, ale i pro jeho tvrdošíjnou ženu, která to před ním odmítla.“

„On věděl, co se s ním děje?“ otřásl se Standa.

„Jistěže to věděl,“ přitakal gufyr. „Každý ví, co se s ním děje, když si půjčujeme jejich těla. Není to příjemné, člověk nemůže pohnout ani prstem a jen bezmocně sleduje, jak jeho tělo ovládá kdosi druhý. Všechno přitom vnímá dál – vidí, slyší, jen s tím nemůže nic dělat. Teprve když ho opustím, vrátí se mu do těla jeho vlastní vůle.“

„Takže pan Thorovský teď ví, že to bylo kvůli mně?“ staral se Standa.

„Je tady příliš krátce, než aby ti byl vděčný!“ sykl gufyr. „Až tak za půl roku, možná za rok pochopí, co to znamená zkrácení trestu. Ti, kdo tu jsou už déle než deset let, by totéž udělali s radostí i pro půl roku.“

„Příšerné!“ otřásl se opět Standa.

Zimou to rozhodně nebylo, okolní vzduch se horkem tetelil, panovalo tu vedro jako... jako v pekle. Vždyť je to přece peklo, dokonce to pravé, napadlo Standu.

„Jiní by to brali s radostí, jenže já jsem potřeboval jeho obličej,“ vysvětloval gufyr.

To Standa chápal. Neznámý obličej by mu asi nic neřekl a považoval by ho za běžného návštěvníka plesu. Při spatření Thorovského to bylo něco jiného, to ho ihned naježilo.

No jo – ale on, Standa, teď má do zdejšího pekla dopravovat lidi! Naštěstí jen darebáky těžkého formátu, ale přece jen... tady se mu to zdálo příliš kruté...

„Mám být ale touhle dobou na plese!“ připomněl gufyrovi ve snaze co nejdřív ukončit pobyt ve zdejším nevlídném prostředí. Bylo mu opravdu horko a z okolního sirného dýmu se mu začínala motat hlava.

„Už tam jsi,“ sdělil mu k jeho překvapení gufyr. „Právě tančíš se Slávkou za velikého potlesku všech ostatních. Do konce dětské maškarní části zbývá ještě půl hodiny, do té doby budeš zpátky a vyměníš se se svým náhradníkem.“

„Jakým náhradníkem?“ nadskočil Standa.

„Tančí tam za tebe ve tvém maškarním kostýmu jeden z nás,“ ujistil ho gufyr. „Vypadá to, jako kdybys tam byl ty sám. Až se vrátíš, oblečeš si svůj kostým a pak se ve vhodném okamžiku nenápadně vyměníte, aby ses mohl před ostatními odmaskovat. Řekl bych, že už teď máš zajištěnou cenu za nejlepší masku.“

Standa pochopil, že se zpátky do hradu jen tak nedostane. Zklamání nad tím, že mu finta nevyšla, nepatrně mírnilo gufyrovo sdělení o možné ceně za nejlepší masku.

„Však mi dala fušku!“ vzdychl si. „Dobře – tak nač tady čekáme?“

„Teď čekám na tvé svolení,“ řekl gufyr. „Abys mohl používat naše prostředky, musel bych tě maličko upravit. Jestli se na to pamatuješ, něco s tebou dělali už Sandišůti a těm jsi svolení dal. Naše úpravy by na to navázaly.“

„Nikomu jsem nedával svolení s nějakými úpravami!“ naježil se Standa. „Pokud se na to dobře pamatuji, dovolil jsem jim jen aby si vzali moje vzpomínky!“

„Zřejmě to provedli při tom,“ připustil gufyr. „Ale když ses pak probudil, ovládal jsi telepatii, jinak bys nemohl řídit ration ani jiná jejich zařízení.“

Standovi došlo, že gufyr asi nelže. Samotného ho ani na okamžik nenapadlo, že schopnost telepatie vyžadovala nějaké úpravy, ration i chitsaldil se prostě řídily myšlenkou, jenže i tu myšlenku by mu musel někdo z hlavy přečíst... takže telepatie! No – je to vlastně užitečná vlastnost a do jisté míry potřebná i ke spolupráci s knihami... zlobit by se na Sandišůty za takový dar by bylo jen zbytečné a nesmyslné trucování.

„Na vaše zařízení telepatie nestačí?“ zeptal se raději.

„Na většinu by stačila a kdybys nesouhlasil s úpravou, mohl bys být užitečný i tak. Ale naše úpravy ti dají ještě víc možností.“

„Tak dobře, souhlasím. Jak dlouho vám to potrvá?“ chtěl ještě vědět.

„Dvě vteřiny – a už se to stalo,“ ujistil ho gufyr. „Ani sis toho nevšiml, nicméně bez tvého svolení bych to neudělal, smlouvy by mi to nedovolily – a my je dodržujeme.“

„A k čemu to je dobré?“

Uvidíš – procvičíme si to...

První Standova cesta na Zem měla spíš zjistit jeho možnosti. Gufyr mu označil osamělého exekutora, proslulého jednak tvrdostí a jednak podezřením na nezákonné manipulace.

„Sdělujeme ti jeho zločiny, abys neměl zábrany,“ vysvětloval mu gufyr. „Nepodnikneš žádnou akci, aby nešlo o případ prověřený z několika směrů. Nechceme abys měl sebemenší výčitky a proto bys neměl mít pochyby o vině těch, pro které tě posíláme.“

Standa to uznal a neměl žádné námitky.

Cesta na Zem byla tentokrát neporovnatelně kratší než pomocí rationu. Standa se naučil používat gufyrský »adchyf«, ohnivé kolo, velice urychlující dálkovou dopravu. Přeneslo ho prakticky okamžitě na vzdálenosti, které by rationem i nejvyšší možnou rychlostí trvaly hodiny, nebo i týdny.

Obyčejná telepatie však na jeho ovládání nestačila, bylo na ni příliš komplikované. Už nestačilo vyjádřit telepatický příkaz a letět. Telepatická část byla tady obousměrná. Nejprve musel určit, kam se chce přemístit. To se trochu podobalo vyhledávání na mapě, až na to, že nešlo o mapu, ale o telepatické obrazy. Obvykle musel na chvíli zavřít oči, aby dokázal najít cíl ve vidinách, zjevujících se mu v hlavě. Mohl si vytvořit vlastní seznam cílů, ale tím mohl urychlit jen návraty na místa, kde již někdy byl. Nepotřeboval určovat jen vlastní polohu, ta se naštěstí brala samočinně.

Největší výhodou adchyfu bylo, že jeho pomocí mohl obejít chitsaldily Sandišůtů.

Adchyf ho dokázal přenést nejen přes kosmické vzdálenosti, oddělující světy, ale mohl ho přenést i do sousedních vesmírů. Poprvé mu museli na Zemi určit cíl cesty gufyrové, ale při dalších by už mohl používat vlastní záchytné body.

Druhou užitečnou pomůclou bylo »aglomno«. Nahrazovalo »tyhborgyr« Sandišůtů, o němž se gufyr vyjádřil se značnou shovívavostí.

„Sandišůtové své tyhborgyry vymysleli tak dávno, že si ani oni sami nepamatují, kdy postavili první. Ale po celou dobu se s nimi spokojili a nenapadlo je žádné vylepšení. Jejich užitek jsme pochopili a vyvinuli jsme aglomna. Dokáží totéž nenápadně, rychle a hlavně kdekoliv. U aglomna nejsi závislý na nemotorných Sandišůtských tyhborgyrech a tím ani na nich. Jen na tobě záleží, zda chceš být hmotný či nehmotný. Přeměna je okamžitá a navíc můžeš být v nehmotné podobě podle své vůle průhledným a naopak.“

„Průhlednost jsem mohl řídit i předtím,“ namítl Standa.

„Ta možnost ti zůstane,“ přikývl gufyr. „Tvoje první cesta může začít. Máš jen jednu nevýhodu – poprvé se ve vašem světě objevíš v našem záchytném bodě, nemáš tam žádnou jinou možnost. Záchytný bod jsme vytvořili kdysi dávno, když nás Sandišůtové potřebovali a v nouzi povolali na pomoc. Není to daleko od Prahy, zbytek cesty doletíš rationem. Cestou si pro jistotu vytvoř jeden nebo více nových záchytných bodů, abys příště nemusel do Prahy cestovat opět odtud. Sandišůtové by si brzy všimli, kdyby ses objevoval pokaždé na tomtéž místě, zejména když je to poblíž jejich vlastního chitsaldilu.“

„Kde vlastně leží ten bod?“ zajímal se Standa.

„Na vrcholu kopce Ers nedaleko vsi Tursko. Je to na dohled od Turského pole, kde se kdysi odehrávala bitva Čechů s Lučany.“

„Sandišůtivé tam mají chitsaldil?“

„Už od počátků doby železné,“ přikývl gufyr. „Jsou tam staré mohyly a kopec Ers je často nabitý energií, nepocházející z vašeho světa. Tam jsme se tehdy vynořili a odtud jsme odnesli Lučany, chystající se vyvraždit tvé předky.“

„To bude přímo historické místo!“ zajásal Standa.

„Bude,“ kývl gufyr. „Ale zbytečně se tam nezdržuj, ať jim nemusíš nic vysvětlovat.“

„Nebudu,“ slíbil Standa. „Chci se vrátit včas na ples.“

„Tak hodně štěstí!“ přál mu gufyr.

Kopec Ers se starodávnými mohylami byl dnes porostlý lesem. Přímo na jeho vrcholu stály jakési budovy, ale Standa se z ohnivého kruhu adchyfu vynořil mezi stromy. Při prvním kroku si málem vyvrtl kotník při došlápnutí na viklavý kámen, který se pod ním překotil. Standa sice rovnováhu vyrovnal, ale málem přitom objal kmen prastarého stromu.

Vzpamatoval se a aby tady nezůstával dlouho, změnil se v nehmotného a v rationu se rychle vznesl nad vrcholky korun stromů. Ration byl sice také nehmotný, ale větve se před ním rozestupovaly a za ním se opět spojovaly, takže místo jeho přistání brzy zakryly.

Standa se ve výšce rozhlédl. Nejbližší vesnice musela být bájné Tursko, v dálce spatřil zákruty Vltavy. Řež u Prahy mu do očí zasvítila červeně – v nehmotné podobě vnímal svět skoro jako normálně, ale drobné odlišnosti tu přece jen byly a jednou z nich byl jaderný reaktor v tamním výzkumném středisku. Za provozu produkoval proud neutrin. Tyto částice nejsou v našem světě viditelné, ani běžnými detekčními prostředky zjistitelné, ale nehmotný pozorovatel je vidí jako řeřavějící jiskřičky. V nehmotné podobě pozoroval i silnější zdroje radiových vln – zahaloval je oblak zeleného světla, vzdáleně podobného polární záři.

Musel ale nechat Řež stranou, na výzkumy nebyl čas. Raději se orientoval nad Prahou a zamířil k bydlišti „svého“ exekutora. V Čechách byl právě večer – a Standa se mohl opět po dlouhé době pokochat západem slunce. Západ slunce na Dzígvlegtu byl úplně jiný, slunce tam sice také zapadalo, ale místo večerní tmy přetrvával i po jeho západu denní jas.

Neviditelný přízrak se snesl jako jestřáb na novou, moderní a rozsáhlou vilu. Bydlel tu v přepychu jediný člověk – zatímco venku bloumali bezdomovci, z nichž některé dostal na ulici právě tenhle vyžírka.

Ration měl jednu nevýhodu. Ačkoli byl nehmotný, neprocházel ani obyčejnou hmotou, ani její nehmotnou sestřičkou allohmotou. Standa tedy musel na vhodném místě přistát, ration zrušit a do vily vniknout pěšky. Jako duch přistál na balkóně a aniž se zdržoval otevíráním skleněných dveří, prosákl jimi bez jejich poškození dovnitř.

Obývací pokoj za nimi byl tmavý, ale vpravo se předtím z oken linulo světlo a Standa tam ihned zamířil. Nepotřeboval ve tmě hledat dveře – směle vstoupil do skvostné obývací stěny a prošel nejen jí, ale i stěnou za ní.

Vynořil se neviditelný v pokoji, kde u nízkého stolečku a u láhve koňaku rokovali tři muži. Jeden byl „jeho“ exekutor, další dva neznal. Neměl ale čas čekat, až pánové dojednají. Ples na hradě Jukagyri pokračoval, brzy bude slavnostně vyhlášené odmaskování – bylo by jistě trapné, aby se z jeho dlouho a pečlivě připravené masky vyloupl poloprůhledný černý gufyr! Možná by v sále vypukla panika... to by byl pohled!

Ale co ti dva? Možná to jsou také pěkná kvítka, když tak přátelsky jednají s obávaným exekutorem, ale mohli by být i nevinní. Nepřísluší mu odnášet je, ale jak má přímo z jejich středu odnést toho pravého? Nijak si nedělal starosti s tím, že ten chlap je fyzicky mnohem silnější než on sám – až ztuhne, nebude se bránit. Jenže to zřejmě neprojde potají.

Ale co, v nejhorším se ti dva pekelně vylekají, zejména když sem po otevření brány do pekla vtrhne trocha smradu hořící síry. Nebudou to ale považovat za halucinaci? To by byla lepší varianta, ale když to správně pochopí... Nakonec, i kdyby to byli gauneři, odnesení grázlíka přímo před jejich očima by je mohlo i napravit...

Zacouval do stěny a vrátil se do vedlejšího tmavého pokoje. Jen na okamžik, potřebný k přestrojení. A pak...

Černá postava, která se vynořila ze stěny, už nebyla neviditelná. Tři muži, sedící za nízkým stolečkem, strnuli překvapením.

„Tvůj čas vypršel, Miloši!“ zahuhňal černý vetřelec a obrátil se k pánovi domu.

Exekutor zděšeně vyskočil, ale pak se bezvládně zvrátil do přepychového křesla. Jeho dva návštěvníci byli natolik šokovaní, že se nezmohli na sebemenší pohyb.

„Tak půjdeme, půjdeme!“ řekl Standa a pomalu, beze spěchu přistoupil k nehybnému exekutorovi, sedícímu v křesle strnule jako panák nebo loutka. „V pekle už na tebe čekají!“

Jeden ze dvou návštěvníků se vzpamatoval. Vyskočil, zajel rukou pod kabát a vzápětí na Standu mířil matnou černou pistolí.

„Kdo jste?“ vyštěkl na něho.

„Máte štěstí, že tu nejsem pro vás!“ odhlédl se po něm Standa. Mezitím obešel stoleček, takže stál přímo za strnule sedícím hostitelem. „Přišel jsem si pro tohohle grázla, peklo už na něho čeká!“

„A vy dejte pracky za hlavu a čelem ke zdi!“ poručil mu kurážně majitel pistole.

„Tahle hračka na nás nehmotné neplatí!“ řekl hodně pohrdlivě Standa.

Vzápětí kolem něho vzplál ohnivý kruh, zahrnující i křeslo s hostitelem. Propadli se do drahého koberce jako do propadliště. Pokojem práskl výstřel, ale střelec neočekával úhybný pohyb směrem dolů, takže kulka prolétla oknem, až se sklo rozstříklo po pečlivě udržované zahradě. Dříve než dozněl cinkot střepů, ohnivé kolo zhaslo a na koberci po něm, hostiteli i s křeslem a po tajemné černé postavě nezůstala ani stopa.

„Týýývoe!“ vzpamatoval se i druhý muž a vstal. „Co to bylo?“

„Nevím,“ roztřásl se i střelec. „Ale řekl bych, že po Milošovi někdo šel – a dokázal ho uklidit velice zajímavým způsobem. Jako by se opravdu propadl do země... ale podlaha tady vůbec nevypadá na nějaký poklop!“

„Čéčé, to... ttto vážně vypadalo, jako by si ho odnesl rohatej!“ vykoktal bázlivě druhý, když opatrně začichal.

„Neblbni, ty na to ještě věříš?“

„Ale vypadalo to tak... Ten smrad... to je přece... síra!“

„To je určitě nějaká finta... přece nikdo neuvěří, že to byl vážně rohatej... nejsme malé děti... jenže i my teď máme problém. Milošovo zmizení bude na nás, chňápeš?“

„Snad – ale radši bych tak jako tak vypadl!“

„Než dorazí poldové!“ souhlasil druhý. „Máš recht!“

Oba muži se chvatně otočili k východu.

„Miloslav Ziegler...“ oslovil dobře oblečeného muže, nehybně sedícího v pohodlném křesle, chuchvalec černého dýmu s obrovskými žraločími zuby. „Člen exekutorské komory, má na svědomí tři sebevraždy nevinných a přes pět set existenčně zničených lidí... Šedesát let nucených prací jen za vraždy. Soud to celkově vyčíslil na osm set dvacet let pekla.“

Kolem byly rozpálené skály, pustou rozpálenou krajinou se válel hnědý dým a dobře oblečený muž ani drahé křeslo sem očividně nepatřili.

„Vstaň, darebáku!“ poručila žraločí tlama chlapovi. „Už dlouho jsme tu neměli takový odporný případ!“

„Kdo... nebo co... t-to... je?“ vykoktal muž, ale zůstal sedět. Obrátil se přitom k černě oblečenému chlapci, stojícímu poblíž, byť trochu stranou.

„Na mě se nedívejte, pane Ziegler!“ zavrtěl hlavou chlapec. „Já jsem jen posel, který vás sem přivedl. Ale napovím vám. To kolem nás se nazývá peklo a není to žádná kulisa, ani Potěmkinova vesnice. Je to pravé peklo našich praotců. Nevěřil byste, že se sem dostanete?“

„Cože?“ vyskočil muž z křesla, ale když už stál, zarazil se. Dýmovitý netvor před ním roztáhl do stran hned několik rukou – a zahradil mu cestu.

„Přes osm set let pekla,“ vzdychl si Standa. „Tož to vám teda nezávidím.“

„Cože?“ zavyl muž. „Jakých osm set let?“

„Byl jsi odsouzen k pobytu v pekle,“ odpověděl mu černý mrak před ním. „A nediv se tak hloupě – musel jsi to přece očekávat už zaživa!“

„Ono to vážně existuje?“ zděšeně se rozhlížel bývalý exekutor. „Ale – jakýpak soud? Nevím o žádném! To přece nejde, odsoudit někoho bez obhajoby! Chci svého právníka!“

„Nejsme na Zemi,“ odpověděl mu gufyr. „Tady se dá soudit v nepřítomnosti. Všechny viny známe do poslední lumpárny, takže obhajoba nemá smysl. U zdejšího soudu nezáleží na kvalitě právníků, ani na tom, jak se znají se soudci... to není jako na Zemi, kde úspěšný právník vyseká i nepochybného vraha a špatný právník nechá popravit i nevinného. Zdejší spravedlnost je zkrátka jiná, dokonalejší...“

„Ale já jsem přece.... nezemřel... anebo ano?“ zarazil se chlap.

„Pro svět jste právě před chvilkou zemřel,“ přidal tvrdě Standa. „A jestli máte skutečně na svědomí tři nevinné životy, pak vás ani nelituji...“

„Proboha! Nééé!“ zavyl zoufale bývalý exekutor Miloslav Ziegler.

Nikoho tím neobměkčil. A když se ohlédl, spatřil, jak jeho přepychové křeslo pohltily čadivé plameny. Vzplálo tím poslední, co tu ještě měl.

Anebo ještě ne?

Rychlým pohybem zajel pod kabát. Ale pistole, kterou se mu ještě podařilo vytáhnout, by mu nepomohla, ani kdyby ji chtěl použít proti sobě. Jakmile ji sevřel, začala mu do dlaně žhnout a pálit, až ji leknutím odhodil. Dopadla na plochou skálu, kde se okamžitě změnila v loužičku roztaveného kovu.

„Bláhový!“ odfrkl si gufyr. „Na ošetřovnu s tebou – ať jsi co nejdřív práceschopný!“

Kolem exekutora neočekávaně vzplál ohnivý kruh, do něhož se propadl se zděšeným výkřikem. V pekelné krajině zůstal jen gufyr se Standou.

„Jsou ti podobné úkoly proti mysli?“ zeptal se ho gufyr – a tentokrát bylo znát, že se sám snaží o co nejmírnější tón svého nepříjemně skřípavého hlasu. „Budeš jenom ramenem spravedlnosti, nebudeš darebáky ani vyhledávat, ani soudit, jen je přinášet na tento horký svět... Jmenuje se krátce Ad – a tento záchytný bod bude vždycky volný. Nemusíš se obávat, že bys ublížil nevinným, u každého darebáka budeš stejně jako u tohoto předem vědět, co všechno má na svědomí. Nemusím ti snad opakovat, že to považujeme za záslužnou činnost, podobnou funkci policie na Zemi. Přijímáš?“

„Nikdy by mě nenapadlo, že bych měl být pitomým policajtem!“ vzdychl si Standa.

„A víš proč?“odpověděl mu na to gufyr. „V Čechách je obecně značně rozšířený odpor proti policii, projevuje se až pohrdáním. Ale proč, když v jiných zemích má policejní služba vážnost, úctu a respekt? Mohlo by to být i tím, že drábové, žandárové, policajti a konfidenti v posledních staletích většinou sloužili cizí vrchnosti a obyčejnými lidmi pohrdali natolik, že považovali pod svoji důstojnost se jimi zabývat. Místo původní služby spravedlnosti se dali do služeb vrchnosti – a ta mívala v Čechách ke spravedlnosti daleko. Proto dnes policii nepomáhají ani krásná hesla o službě a pomáhání veřejnosti – zejména když se policisté ani v poslední době nezbavili pocitu nadřazenosti nad lidmi, kterým by měli sloužit.“

„To vypadá rozumně,“ přikývl Standa. „Ale jak to tak můžete znát, když říkáte, že jste na Zemi v poslední době nebyli?“

„Nebyl jsem na Zemi, ale mám vzpomínky několika pozemských zločinců. Jeden byl policista, jiný zločinný soudce. Kdybychom si povídali o soudcích, nestihl bys ani úplné zakončení plesu, natož odmaskování. Nepochybuj, že by to bylo smutné povídání. Soudci se nad ostatními lidmi cítí ještě nadřazenější – a ve skutečnosti je to ještě horší sběř. Zejména dnes, kdy se cítí naprosto nezávislí – jenže i na rozumu a na zákonech.“

„Se soudci ani nechci nic mít!“ řekl Standa rychle.

„Jenže budeš muset,“ pokýval hlavou gufyr. „Právě soudci dnes patří mezi darebáky, kteří mají největší moc nad osudy ostatních lidí.“

„Nemyslel jsem to tak, že bych je odmítal přinášet,“ řekl rychle Standa. „Ale opravdu se necítím na to, abych sám někoho soudil. Natož soudce.“

„To nebudeš,“ ujistil ho gufyr. „Skutečná spravedlnost musí být velmi pečlivě vážena a především nesmí postihovat nevinné. Ponech ji nám, máme schopnost dozvědět se pravdu přímo z mysli lidí a každý darebák nám i proti své vůli pomáhá vyhledávat a usvědčit další darebáky. Také Sandišůti dokáží číst myšlenky, jenže to používají jen výjimečně a považují za nutnost získat předem svolení člověka, jehož vzpomínky chtějí převzít...“

„Ode mě to svolení dostali,“ řekl Standa rychle.

„Nepracujeme s nevinnými, ale s darebáky, odsouzenými za zločiny nejhoršího druhu. Kdybychom potřebovali tvoje vzpomínky, také bychom se tě nejprve zeptali na tvůj souhlas, ale od trestanců souhlas nepotřebujeme – zločinci nemají žádná práva kromě práva na život – a to ještě jen do určité míry zločinů.“

„Kdyby tohle uměli lidé na Zemi...“ otřásl se Standa.

„Kdyby lidé na Zemi dokázali číst myšlenky jiných lidí, bylo by na Zemi další peklo,“ řekl gufyr. „Myslím, že je jednoho pekla dost. A nemysli si, že tady mučíme lidi s nadšením a s potěšením! I my se považujeme za nástroj spravedlnosti. Máme sice silnější prostředky, ale také vyšší odpovědnost.“

„To jako – kdybyste odsoudili nevinné...?“

„Ano,“ přikývl gufyr. „Kdyby někdo z nás měl podíl na odsouzení nevinného, nesmí být již nikdy soudcem.“

„Přál bych vám, aby se vám to aspoň nestávalo často,“ řekl upřímně Standa.

„Ještě se nám to za dvanáct tisíc let nestalo,“ ujistil ho vážně gufyr.

„Tím lépe!“ přikývl také tak vážně Standa. „Doufám, že mě neprozradíte Sandišůtům, ti by určitě nebyli rádi.“

„Nemusíš se bát, my slovo dodržujeme. Dobrá – ale vraťme se na ples do hradu, máš nejvyšší čas,“ připomněl mu gufyr a připlul k němu vzduchem blíž.

Spolu zmizeli v ohnivém kruhu.

Errata:

19.07.2021 22:17