Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Osamělost

Dovezení tří tisíc filmů samozřejmě neprošlo bez rozruchu.

Mládež byla nadšená, ale ti starší a rozumnější se brzy nad některými tituly pozastavili a vyjadřovali se o nich s netajenou nechutí. Za všechny to vyslovil otec Mihovič. Standa sice za ním přišel kvůli něčemu jinému, ale když se se Standou ocitl o samotě, zavedl na ně řeč.

„Stando, Stando!“ vzdychl si. „Kdes k těm věcem přišel?“

Díval se přitom na Standu tak vyčítavě, že se Standa chtě nechtě zatvářil provinile.

„Víš, nevadily by mi pohádky,“ pokračoval otec Mihovič. „Ty jsou aspoň poetické, ale co ty příšerné válečné krváky! Co tě to napadlo? Vždyť některé vyloženě oslavují zabijáky, válečné zločince a válku jako takovou! Přímo z nich čiší krvežíznivé rádoby-vlastenectví!“

„Já jsem je nevybíral,“ hájil se Standa. „Většinu jsem ani neviděl. Skutečně mohou být mezi nimi nevhodné, ale já opravdu nevím, které. Nahrál je pro nás můj dávný kamarád, ale řekl bych, že je nevybíral ani on. Prostě nám nahrál všechno, co kdy šlo v televizi.“

„To bude asi ten problém!“ vzdychl si otec Mihovič. „Televize! Nechtěl jsem věřit, že je to taková žumpa, ale podle některých filmů je tomu tak. Proč jsi bral i takové škváry?“

„Nic jsem nevybíral, chápej!“ opakoval Standa. „Copak bych stihl prohlédnout za tak krátkou dobu tři tisíce filmů? Byl jsem vděčný, že jsme je vůbec dostali!“

„Kdo tam ale pro ně byl?“ podíval se otec Mihovič na Standu pátravě.

„To je snad z hlediska výběru filmů jedno,“ odmítl Standa odpověď.

„Já bych vážně některé filmy nejraději smazal,“ řekl otec Mihovič. „Představ si, že ty krváky sledují tvoje sestry! A následující měsíc je budou ze všech vyhřezlých střev a mozků trápit noční můry. Mě na plese už zase někteří hnidopiši kritizovali, že spím v rakvi, a už jsem uvažoval, že jim vyhovím, aby byl pokoj – ale co je to proti těm zabijáckým filmům? Vždyť je to strašlivý hnus! A některé jsou navíc obscénní, skrz naskrz nemravné...“

„Kája mi ale tvrdil, že tam žádné porno nebude!“ mračil se Standa. „Řekl bych, že jeho filmy nejsou tak nemravné, skutečné porno je určitě daleko horší!“

„Tím hůř!“ odsekl otec Mihovič. „Stačilo mi, co jsem viděl! A jestli jsou na Zemi ještě horší nemravnosti, tím hůř! To se sem ale opravdu dostat nemělo!“

„Je takový problém ty nejhorší filmy smazat?“ pokrčil rameny Standa.

„Je,“ přikývl otec Mihovič. „Jednak je to projev cenzury, kterou tady nepěstujeme, ale nejspíš by to bylo neúčinné, některé z těch filmů jsou rozlezlé aspoň na dalších deseti nebo dvaceti knihách. O těch filmech se utvořil diskusní kruh a na něm jsme se my starší dohodli založit pro nevhodné speciální přihrádku – asi jako byly kdysi církevní Libri prohibiti – tam je soustředit a opatřit poznámkou, proč je považujeme za závadné. Kdo si je chce přece jen prohlédnout, ať si je prohlédne, ale to už bude záležitost jeho svědomí.“

„A nebylo by dobré opatřit hodnocením všechny filmy?“ navrhl Standa. „Řekl bych, že by to bylo vhodné i u těch dobrých!“

„Možná,“ souhlasil otec Mihovič. „Můžeš s tím začít.“

„Já přece nejsem filmový fanda!“ bránil se Standa. „Jestli jsem viděl za poslední rok tři filmy, tak je to hodně! Tři tisíce filmů bych při tom tempu hodnotil tisíc let!“

„No vidíš! A po ostatních bys to požadoval?“

„Požadoval...“ zavrtěl hlavou Standa. „Nedělal bych z toho nutnou podmínku, ale slušně bych vyhlásil, ať každý zkusí ohodnotit film, který shlédne. Když zjistí, že patří do žumpy, propaguje válku, zabijáky a nemravnosti, ať to napíše do hodnocení a případně ho rovnou přesune do přihrádky libri prohibiti, ať už nestraší mezi neškodnými filmy. Víc hlav víc ví a kdo chce filmy sledovat, ať pro to něčím přispěje, to snad nikomu nic neudělá.“

„Ale sám se do toho nezapojíš?“

„Nejsem filmový fanatik, abych ode dneška ležel u knihy a povinně shlédl všechno,“ namítal Standa. „To je krásný úkol pro ty, komu to bude činit potěšení! Jen jsem dovoz těch filmů zařídil, asi jako pan Formánek, jen ve větším. Na tomto místě mohu slíbit, že napíšu recenzi na deset filmů, které jsem už z dřívějška viděl a pamatuji si je. Postačí ti to?“

„Měl bys to udělat,“ přikývl otec Mihovič. „Když chceš ostatní o něco žádat, měl bys jít příkladem. Když už jsi je sem na Dzígvlegt osobně přitáhl...“

„Já jsem přece neřekl, že jsem to sem dotáhl osobně!“ podotkl rychle Standa.

„Já vím, že se tomu bráníš,“ usmál se trochu smutně otec Mihovič. „Ale nevytáčej se, ty filmy jsi přinesl osobně!“

„Jak to můžeš tvrdit?“ ztuhl překvapením Standa.

„Vím to,“ řekl šibalsky otec Mihovič. „Věřím ti, že bys to rád zapřel, ale tys je přitáhl osobně. A protože ti návrat na Zem zaručeně nepovolili Sandišůti, vrátil ses tam s pomocí gufyrů! Že je to tak?“

A Standa ztuhl ještě víc. Tak rychlé odhalení věru nečekal. Chvíli se na sebe jen pátravě dívali. Standa by v té chvíli pochopil i hysterickou reakci a podvědomě se na ni už připravil, ale otec Mihovič měl k hysterii zřejmě daleko. Usmíval se chápavě a zřejmě to ani nemyslel jako obžalobu.

„Někde jsem udělal chybu,“ řekl Standa, aniž by naznačil, kterým směrem to myslí.

„Chybami se člověk učí,“ přikývl chápavě otec Mihovič.

„Jo, pokud není pyrotechnikem,“ souhlasil Standa.

Otec Mihovič se tomu zasmál nahlas, jako kdyby ten vtip slyšel poprvé.

„Myslel jsem, že jsme se skamarádili víc,“ podotkl s nádechem výčitky.

„Neřekl jsem to ani mámě,“ zavrtěl hlavou Standa. „Ale jak jsi na to přišel?“

„Čirou náhodou,“ přikývl otec Mihovič. „Víš přece, jak se do knih ukládají data, dával jsi tam přece nedávno ty filmy! Já jsem tam zase ukládal obrázky z plesu. Je tam na výběr: uložit soukromě nebo veřejně. Jenže na mě v té chvíli vyskočilo poplašné hlášení, že jedna kniha není dostupná. Přiznám se, chvíli jsem na to zíral jako tele na nová vrata, stalo se mi to poprvé v životě – a to se knihami zaobírám už šest set let a považují mě tady za experta! Asi bych to nechal plavat, jenže mě zaujalo, že je to zrovna ta tvoje. Plavat jsem to tedy nenechal a začal jsem pátrat po příčině. Nešlo mi na tebe ani spojení, kde taky nejsem žádný nováček, takže mi došlo, že chyba není v knize, ale že jsi i s knihou opustil zdejší vesmír.“

„Takže ses zeptal Sandišůtů, jestli mě neposlali na částečný návrat na Zem,“ domyslel si konečně Standa.

„To jsem ovšem neudělal,“ usmál se trochu otec Mihovič. „Bylo by to zbytečné, věděl jsem s určitostí, že tě tam neposlali. Jednak by mě na to jako vždycky předem upozornili, ale také vím, že to ze zásady nedělají. Spíš by tě mohli poslat do některého dalšího vesmíru, což bylo strašně nepravděpodobné, udělali to zatím jen párkrát, ale vždycky se dohodli s někým zkušeným. Nač by tam posílali nováčka a k tomu ještě dítě? Takže to mohla být jedině akce někoho jiného než Sandišůtů.“

„A vyšli ti gufyrové?“ dohadoval se Standa.

„To ještě ne, možností bylo pořád víc,“ vrtěl hlavou otec Mihovič. „Mohli to být třeba chlichikůrové, dajpagi, azyju nebo gufyrové, ti všichni se už o nás, lidi Země, zajímali nebo dosud zajímají... ale řekl jsem si, že se na to zeptám přímo tebe, až se vrátíš.“

„Ale nezeptal ses mě!“ vyčetl mu Standa.

„Neměl jsem proč! Najednou ses totiž objevil, jenže ne na Dzígvlegtu. Lokalizace tvé knihy tvrdila, že se nachází ve světě, nazývaném Ad. A to mě postavilo do střehu. Ad přece patří gufyrům, podle katalogu je to neobyvatelný, žhavý svět a pokud vím, ještě nikdo z lidí tam nikdy nebyl. Jenže lokátor knih tam ukazoval s naprostou určitostí a neměl jsem důvod o něm pochybovat. Další záhadou bylo, že Ad je od Dzígvlegtu deset dní cesty rationem a ty jsi byl den předtím na plese! Slyšel jsem ale, že gufyrové mají rychlejší způsob dopravy – takže to muselo být jedině s jejich pomocí.“

„Bylo,“ přiznal Standa. Rozhodl se otci Mihovičovi nic nezapírat, když už měl pro něho takové pochopení. Tajemství už zřejmě také padlo – aspoň v jeho případě.

„Už jsem se ani nedivil, když ses ještě téhož dne vrátil na Dzígvlegt,“ pokračoval otec Mihovič. „O gufyrské dopravě víme jen že je neporovnatelně rychlejší než rationy, ale není pro nás úplné neznámá, přinejmenším víme, že existuje. Takže jsi měl něco s gufyry. Zřejmě ti umožnili návrat na Zem, budiž, ale nedávalo mi smysl, proč to dělali? Aby sis přivezl pár pozemských filmů? Poslyš, co jsi měl s nimi doopravdy?“

„Něco, co mi předtím povolili i Sandišůti při mém prvním částečném návratu,“ přiznal Standa. „Předal jsem jim pár pozemských darebáků. Jenže bez vědomí Sandišůtů, to byl ten největší rozdíl.“

„To by ses ale musel domluvit s gufyry!“ vrtěl otec Mihovič nevěřícně hlavou. „Jak jsi to dokázal?“

„Oni se domluvili se mnou,“ otočil to Standa. „První rozhovor začali oni. Jeden za mnou přišel přímo na vrchol Velké věže v těle pana Thorovského, toho soudce, který nás na Zemi okradl a kterého jsem za to přinesl gufyrům ještě podle návodu Sandišůtů. Pochopitelně mě zaujal, je to totiž otec Slávky. Když se najednou objevil vedle mě...“

„Lekl ses, že tě Thorovský přišel ztrestat?“

„První vteřinu ano,“ přiznal Standa. „Jenže gufyr mě z toho rychle vyvedl, prostě se mi bez obalu představil. V lidském těle ani nepůsobil tak strašně... No, bavili jsme se na té věži hodně dlouho...“

A skoro stejně dlouho to pak vyprávěl otci Mihovičovi. Ten jen kýval hlavou, ani ho nepřerušoval. V Standovi se to vzepřelo, přece jen je těžké nést v sobě takové tajemství, takže mu všechno vyklopil jako do té staré vrby.

„Víš,“ zamyslel se otec Mihovič, když Standova zpověď skončila, „jako věrný služebník Sandišůtů bych tě měl pokárat. Jak tě mohlo napadnout sloužit takovému Zlu, jaké pro nás představují gufyrové? Jenže – nejsem jen zástupce Sandišůtů na Dzígvlegtu, ale také člověk přemýšlející a uvažující. Sandišůti pro nás představují Dobro, jenže Dobro tak zásadové, že na Zemi otevřeně napomáhá Zlu. No a gufyrové jsou tak důsledné Zlo, že pozemské Zlo asi jako jediní trestají. Sandišůti obětem pozemského Zla občas povolují jednorázovou odplatu v podobě »částečného návratu« vybraného člena skupiny. Pomsta je ale slabá náplast na spáchané křivdy a většina »částečných návratů« měla příliš hubený výsledek – obvykle šlo o potrestání největšího lumpa, i když byl součástí velké mašinérie zla. Vaše rodina přinesla spravedlivý trest neobvykle velkému počtu darebáků – čtyři najednou, to tu opravdu dlouho nebylo. Navíc si Sandišůti vybrali tebe – dalo se čekat, že se toho prostě zalekneš. Vzpomeň si ale, co jsem ti kladl na srdce. Nevracíš se pro pomstu, ale pro spravedlnost. A jak se zdá, gufyrové jsou v tomto směru důslednější.“

„Takže nebudeš proti, kdybych v tom pokračoval?“ rozjasnil se trochu Standa.

„Nebudu,“ slíbil otec Mihovič. „Nebýt průvodcem nováčků na Dzígvlegtu, přidal bych se k tobě. Neudělám to jen protože svou funkci považuji za potřebnější.“

„Gufyrové by tě beztak nevzali,“ ujistil ho Standa. „Oni totiž dodržují staré smlouvy se Sandišůty, které jim návštěvy Země zakazují. Rozhodli se ale využít v nich malou mezeru – nemají zakázané posílat na Zem děti emigrantů. Proto si mě vybrali. Moje návštěvy na Zemi neporušují dohody a přitom jim umožní zasahovat víc než náhodnými »částečnými návraty« nováčků, kteří se na Dzígvlegtu sotva rozkoukali.“

„Máš asi pravdu,“ připustil otec Mihovič. „Viděl jsem více »částečných návratů« a při většině z nich došlo k potrestání jednoho jediného lumpa. I kdyby šlo o největšího darebáka, žádnou bandu to nerozprášilo. Divil jsem se, že to umožnili tobě, poté co se s vaší rodinou dostali na Vytvezyl hned dva z vašich nepřátel!“

„Řekl bych, že i to bylo díky gufyrům,“ hádal Standa. „Rozpoznali, že nás zničila dobře organizovaná banda a vymohli si přídavek.“

„Tak by to mohlo být,“ připustil otec Mihovič. „V tom případě se v tobě Sandišůtové hodně zmýlili, přinesl jsi přece další dva a navíc Slávku. Ale tvé další výpady na Zem se už vaší rodiny přímo nebo nepřímo netýkaly, jak na to tedy gufyrové přišli?“

„S naší rodinou další případy nesouvisely,“ přiznal Standa. „Řekl bych, že jsem přispěl k potrestání nějaké další bandy. Podle čeho to vlastně gufyrové zjišťovali? Podle vzpomínek darebáků odnesených do Adu. V tom případě by měli přehled jen o jejich bandách a možná i o nejbližších dalších, ale i to by mohlo stačit.“

„Dejme tomu,“ připustil otec Mihovič. „Připočtěme si k tomu, že darebáci mohou znát další bandy buď osobně, nebo prostřednictvím novin, nověji i rádia a televize.“

„Mě v obou případech seznámili se všemi zločiny těch, které chtěli přinést,“ dodal mu Standa další poznatek jako střípek do mozaiky. „Prý abych je neměl proč litovat.“

„A byly to vždycky dost pádné důvody?“

„Vždycky,“ přikývl Standa. „Pokud to byla pravda – jenže všechny ostatní údaje, které mi o nich dali, souhlasily do posledního detailu.“

„Dobře, Stando,“ řekl otec Mihovič. „Když ses na to dal, pokračuj v tom. Každá kapka spravedlnosti bude na Zemi kapkou do pouště, ale každá kapka bude dobrá. Na její změnu v kvetoucí zahradu to bude málo, jeden člověk svět nepředělá, zejména když se omezíš na oblast Čech. Doufám, že gufyry napadne tohle omezení překročit, jinde na světě se dějí ještě horší věci, ale pro začátek to vypadá slibně.“

„Takže nejsi proti?“ rozjasnil se Standa.

„Rozhodně ne,“ přikývl otec Mihovič. „A měl bys to držet v tajnosti. Mohl bys také narazit na lidi, kteří s gufyry nesouhlasí a kdyby si na tebe stěžovali Sandišůtům, mohli by ti to zatrhnout. Neškodilo by získat další kluky, někteří mají vyvinutý smysl pro spravedlnost – neboli pro fair play, ale dej si pozor, ať to uspěchaným jednáním nezkazíš.“

„Dám si pozor,“ slíbil Standa.

„Víš, napadla mě ještě jedna maličkost,“ pokračoval otec Mihovič zamyšleně. „Když si dáš některé věci dohromady, vycházejí ti zajímavé souvislosti.“

„Jaké souvislosti máš na mysli?“

„Jen to, že Ad znamená rusky Peklo,“ přemýšlel otec Mihovič usilovně. „To bude jen těžko pouhá náhoda. Zajímalo by mě, kde to jméno Rusové sebrali?“

„Myslíš, že jim to už někdo řekl? To snad nemůže být něco úplně nového, když to znáš i ty? Nebo ses to dozvěděl až v poslední době?“

„Ne, znají to mnohem déle než šest set let...“ řekl otec Mihovič zasněně. „Používali ho už v předkřesťanské době. Ale až teď mi to došlo...“

„Takže – další záhada,“ vzdychl si Standa.

„Tak velká záhada to snad není,“ namítl otec Mihovič. „Sandišůti na Zemi v dávných dobách udržovali své pozorovatele, ti mohli to slovo na Zem přinést... záhadou je ale něco jiného. Ti pozorovatelé ještě nemohli znát pravé jméno pekla, to se stalo známé až po válce Čechů proti Lučanům, jenže ta znamenala konec pozorovatelů na Zemi... Rusové mohli to jméno znát jedině od někoho, kdo je znal přímo od gufyrů...“

„Ode mě to ale určitě neznají!“ trval na svém Standa.

„Pak jsi asi nebyl první...“

Standa si na svůj dvojí život rychle zvykl.

Pro většinu ostatních byl zapáleným vědychtivým samotářem, věčně věků ležícím ve vědeckých knihách a vyhýbajícím se společnosti – na Dzígvlegtu s sebou tahal jen jedinou knihu, ale ta ve svých hlubinách obsahovala celé univerzitní knihovny a jen málokdy ležela ve společné knihovně, tak jako knihy ostatních.

Standovou druhou tváří byl neúplatný, nehmotný přízrak, přinášející na Zem spravedlnost a odnášející do Pekla největší darebáky z České kotliny.

Jeho cesty do Čech byly krátké. Zhmotnil se v nejbližším záchytném bodě, jejichž síť neustále rozšiřoval, nejkratší cestou zaletěl za označeným darebákem, vyhledal ho a odnesl. Každého pro jistotu ztuhnutím znehybnil a pak s ním zmizel v ohnivém kruhu, ze kterého se vynořoval přímo v pekle nazvaném Ad. Jeho akce byly pro případné svědky tak překvapivé, že se nezmohli na nic víc než na šok a údiv.

Nepřipadalo v úvahu, aby se mu někdo úspěšně postavil na odpor. Většinu času akcí strávil ve stavu allohmoty, kdy na něho okolní hmota neměla vliv. Párkrát sice narazil i na vycvičené bodyguardy největších gaunerů, kteří při jeho objevení neváhali tasit zbraně, ale ani z nich si nic nedělal, ačkoliv ho někteří při zoufalé obraně svých chlebodárců prostříleli jako řešeto. Kulky z reálné hmoty procházely allohmotou jako kdyby tam nebyla – a buď se neškodně zarývaly do stěn za ním, v horším případě rozbíjely okna a jiné omylem zasažené předměty. Standa se pokaždé na střelce soustrastně a trochu pobaveně podíval, než jim zmizel i s jejich pánem.

Nejvíce času Standovi na každé takové cestě zabralo vysvětlování gufyrů. Seznamovali ho podle slibu s důvody, pro něž má být ten který darebák odnesen do pekla, druhou částí bylo určení, kde ho na Zemi hledat. Důvody vždycky stály za trest, takže neměl problém se svým svědomím, ačkoli věděl, co odnášené darebáky čeká. Příprava akcí byla proto zajímavější v popisu, kde má daného darebáka hledat.

Nebylo to vždycky tak jednoduché. Tenhle druh lidí se nezdržoval spořádaně ve svých domech a vilách, darebáci cestovali častěji než je běžné a pro některé si musel zaletět až do Itálie nebo do Chorvatska, aby je zastihl na jejich dovolených. Ačkoliv – jaképak dovolené, většinou odtud řídili své podřízené i na dálku telefonem.

Gufyrové mu ale nezadávali víc než jednoho darebáka denně. S tím by byl vždy brzy hotov a občas si proto dopřával pobyt na Zemi, kdy se měnil v normálního kluka. Bloumal po známých místech a navštěvoval dávné kamarády. Až na Káju, který jediný věděl, jak je to s ním doopravdy, všem jen stručně sdělil, že se i s rodiči odstěhoval. Většinou si s nimi krásně popovídal a pak se omlouval, že se musí někde poblíž sejít s otcem nebo s matkou.

Této výsady si přirozeně užíval čím dál tím častěji. Nebylo divu. Kdo by na jeho místě odolal možnosti občas se setkávat s bývalými kamarády? Pravda, cestovat mohl i po novém vesmíru, ale to tam mohli všichni, kdežto po staré Zemi mohl cestovat asi jako jediný.

Spíš ho mrzelo, že mu svěřují jen jednu cestu denně.

Jeden darebák denně, to je pouhých tři sta šedesát ročně, jenže na Zemi je darebáků tolik, že je nestačí zlikvidovat! Naopak, jejich místa jistě ihned zaujmou jiní!

Gufyrové však byli jiného názoru. Podle nich každý odnesený lump způsobí napravení několika dalších, důležité bylo, aby se to mezi darebáky rozkřiklo. Starali se, aby zbytečně neodnášel polepšené, jenže k tomu potřebovali čas. A teď to bylo na samém počátku.

„No – jestli se to na Zemi skutečně rozkřikne, pak se to dozvědí i Sandišůtové!“ věštil pesimisticky Standa.

„Máme dojem, že už o tobě vědí,“ uklidňoval ho gufyr, který mu právě popisoval, kam má jít pro dalšího soudce. „Nebudou ale protestovat. Bylo by to zbytečné, neporušujeme žádné smlouvy a nemají proti čemu. A kromě toho se zdá, že jim to tak vyhovuje. Budou ještě rádi, když tu špinavou práci za ně uděláme a oni zůstanou ti dobří!“

„To by ale bylo hodně pokrytecké!“ nesouhlasil Standa.

„Myslet si to můžeš,“ pokrčil obrazně rameny gufyr...

Dobře, řekl si Standa v duchu, budeme v tom tedy pokračovat.

Uvidíme, jak se to vyvine.

Rodiče se vypravili na poznávací cesty po okolních krajanech.

Během plesu se osobně seznámili nejméně s deseti rodinami a od čtyřicet dalších měli pozvání na návštěvu. Krajané se podivovali, proč pořád zůstávají na hradě otce Mihoviče? Ostatní tam pobývali jen po nejnutnější dobu, než se na Dzígvlegtu rozkoukali. Běžnější je, že si každá rodina vymyslí vlastní sídlo. Upřímně řečeno, mohla na tom mít vliv i rakev otce Mihoviče? Na nováčky byla rozhodně až příliš působivá.

Ačkoliv byla planeta Dzígvlegt mnohem menší než Země, místa na ní bylo dost. Mohli si vybrat, zda si postaví sídlo o samotě stranou od lidí, nebo se přistěhují do některé vesnice, anebo, pokud jsou hodně společenského založení, mohli by se přistěhovat i do města. Byly tu ještě rozsáhlé pláně, podobné těm americkým, kdy se jimi toulali první Evropané a občas se potkávali s místními Indiány – až na to, že na Dzígvlegtu nebyli Indiáni a namísto stád bizonů tu mohl člověk narazit jedině na stáda šestinohých tvorů podobných prodlouženým lamám. Místní koně tu nebyli, ale několik chovatelů se staralo o dovezené pozemské koně, takže výlety na koních po prérii tady nebyly nijak neobvyklé. Staří tvrdili, že se sem koně dostali s vojskem Lučanů, které gufyrové přinesli přímo z bojiště se vším všudy.

Když si připočtete skutečnost, že Češi měli v posledním století slabost pro kovbojky, nemůžete se divit, že se tu v prérii vyskytovaly i ranče a chovatelé skotu s kolty zavěšenými proklatě nízko... až na to, že se tu nepřepadalo a neloupilo a neškodné makety koltů sloužily jako pouhá rekvizita kovbojského života. Bohužel zde z pozemských zvířat nebyly krávy, býci ani ovce, dokonce ani kočky a psi. Jen velká stáda koní.

Samotářský život by se Tvrzníkům asi nelíbil, ale déle váhali mezi některou vesničkou a městečkem. České vesnice byly na Dzígvlegtu jen dvě. Jedna byla rozmístěna v podhůří a nazývala se Horní Ves, takže druhá, založená v úrodné rovině na dně kráteru sopky poblíž hradu Jukagyri, se logicky nazývala Dolní Ves. České městečko bylo na Dzígvlegtu jediné, mělo jeden a půl tisíce lidí a říkalo si hrdě Kocourkov. Rodinu Tvrzníků to rozesmálo, ale dali si vysvětlit, že Praha tady přece být nemůže, na to by byla příliš malá, a nazvat město po některém skutečném by nejspíš popudilo příchozí z jiných měst.

Češi mají naštěstí silně vyvinutý smysl pro humor a když mohou za největšího Čecha zvolit smyšleného Járu da Cimrmanna, proč by si nemohli hlavní a jediné město Dzígvlegtu pojmenovat po stejně vymyšleném Kocourkovu?

Tvrzníkovi přišli z města, ale maminka, pocházející z vesnice, docela vážně uvažovala o životě na vesnici. Otec Tvrzník by jí udělal radost, ale rozhodl, že bude nejlépe pokusit se všechny možnosti nejprve poznat a rozhodnout se až se znalostí věci.

Pozvání od téměř padesáti rodin jim přišlo vhod. Rozhodli se objet všechny, porovnat různé možnosti bydlení a teprve pak si vybrat.

Původně cestu plánovali bez dětí. Chtěli je svěřit na hradě pod dohled otce Mihoviče, jenže Standovy sestry se ihned vzbouřily, že chtějí také cestovat, až jim rodiče ustoupili. Standa naopak trval na tom, že po cestování netouží, ale tím více uvítá větší klid ke studiu knihy, který na hradě nastane, až jeho hašteřivé sestřičky odcestují. A že se spokojí stejně s městem jako s vesnicí nebo s pobytem na odlehlé samotě, hlavně když tam bude klid.

Nemohl přece přiznat, že cestuje víc než zbytek rodiny a nejen po tomto světě, ale i po staré dobré Zemi!

Rodičům se to nezdálo, ale když cestování odmítla i Slávka, rozhodli se vyhovět všem. Standa a Slávka zůstanou na hradě pod dohledem otce Mihoviče, kdežto mladší ratolesti jim budou dělat doprovod na cestách.

„Nechcete si to ještě rozmyslet?“ obrátili se na oba ještě před odletem – pochopitelně měli využít jako dopravního prostředku rationu.

„Já si aspoň proberu univerzální teorii polí,“ mávl rukou Standa. „Když si představím, že si na ní na Zemi vylámal zuby sám veliký Einstein...“

„Slíbila jsem otci Mihovičovi vyzkoušet ještě nějaké kuchařské recepty,“ řekla rychle Slávka. „Zejména ty srbské. Byli jsme jednou na výletě v Bělehradu a v hotelu dávali samé srbské speciality... a otec Mihovič by je jistě nejvíc ocenil, víte přece, že ze Srbska pocházel jeho táta! Nebojte se, nebudeme tady dělat brajgl, já budu tiše jako myška a Standa bude jako vždycky pořád ležet v knihách...“

„Jak chcete,“ spokojila se s tím paní Tvrzníková. „Je to vaše rozhodnutí! Ale potom si nestěžujte, že jste něco prošvihli! Kvůli vám tu cestu opakovat nebudeme.“

„Bez obav!“ mávl rukou i Standa.

Na hradě Jukagyri po Standovi už dřív občas propukla sháňka. Teď ji ale nevyvolávala Slávka v čele tlupy, tvořené jeho sestrami, ale častěji než dřív ho hledala sama. Vymyslela sice pro otce Mihoviče pár zajímavých receptů a snad mohla tvrdit, že pocházejí ze Srbska, ale to byla jen kamufláž. Otec Mihovič jí za ně jistě poskytne po návratu rodiny Tvrzníků skvělé vysvědčení a vlastně alibi – a o to jí šlo nejvíce.

Standa netušil, že Slávka má recepty jen jako záminku, ale že se především zaměří na odhalení jeho tajných úkrytů, kam dívkám až dosud úspěšně mizel.

A začala přímo s detektivními metodami. Pátrání po komnatách nepřinášelo výsledky, začala si tedy víc všímat, jak se vytrácí z dohledu ostatních. Brzy přišla na to, že nejčastěji mizí z dohledu pomocí rationu a došlo jí, že prach na schodech věží vlastně nic neznamená.

Celkem logicky usoudila, že mu rationy neumožňují navštěvovat podzemí hradu, kam to vzdušnou cestou nešlo. Hrad se jí tak zmenšil na polovinu. Uvědomila si že díky neustále otevřeným oknům může kdokoliv vstoupit i do soukromých komnat, jenže předpokládala, že to nebude jeho styl – i tím si mohla na plánu hradu odškrtnout většinu místností.

Začala také používat ration, aby si hrad prohlédla zvenčí. A brzy pochopila, že vrcholy věží jsou přímo ideální místo, kde by mohl najít samotu a klid na své knihy.

Anebo i na něco jiného? Za Věrkou Bělíkovou nelétal – v poměrně pustém okolí hradu by nemohl odlétat bez povšimnutí, vždycky jí zmizel v nepřehledném hradním areálu.

Při jedné návštěvě našla na vrcholu Velké věže Standovu zapomenutou knihu. Standu tam sice nenašla, ale kniha byla nepochybnou stopou, že tam pobýval. Zejména když pár minut poté kniha zmizela, zatímco ho Slávka marně hledala po okolí.

Uvědomila si, že Standa knihu těžko opustí nadlouho, takže její snaha hledat ho poblíž je v tomto směru zbytečná – stačilo by přece počkat si na něho u knihy!

Standa dosud netušil, co se na hradě děje – a že na něho Slávka uspořádala tajný, leč tím usilovnější hon...

A že je jen otázkou času kdy...

Errata:

19.07.2021 22:17