Vítej, návštěvníku!

Hrozba

Setkání s bratry ze Švýcarska vrátilo Standovi ztracený elán. Měl přece pravdu, nemůže na všechno stačit, ale tady je víc skupin, které jsou mnohem dál než on sám. Blažilo ho, že by ho tak snadno přijali mezi sebe. Pravda, měl jim co nabídnout. Tablety, ale zejména naději na přístup na Zem. Tím lépe – ale aby se mezi nimi udržel, měl by znát ještě víc!

Zašel dokonce za otcem Mihovičem, aby se mu omluvil za těch »disciplinovaných šest století sedění na zadku«, což otec Mihovič přijal s chápavým úsměvem.

„Kdybych měl za tu dobu vypočítat své boty, bylo by jich mnohem víc,“ řekl vlídně. „Naštvalo tě, že jsem se zdánlivě přidal na stranu Sandišůtů, co?“

„To ani ne,“ hučel nesouhlasně Standa. „Byla to má bota a nedomyšlenost, uznávám to, ale vyčítám to jen sobě. Spíš mě mrzí, že jsem to zkazil ostatním – ačkoliv se obávám, že by to dopadlo stejně i bez toho zakopnutí.“

„Máš asi pravdu, ale na druhou stranu, chybí ti smysl pro krytí,“ řekl otec Mihovič.

„Co to je?“ zeptal se Standa.

„Nekreješ se před nepřítelem,“ objasňoval mu otec Mihovič. „Podívej se, kdybys v mé době přiznal, že jsi jednal s gufyry, bez milosti by tě upálili. Kdo tenkrát nechtěl padnout do podezření, že se stýká s nečistými, musel to skrývat. To neznamenalo jen nemluvit o tom, člověk musel krýt i všechno, co dělal – až na to nejjednodušší, co dělali všichni. Kdo sbíral léčivé bylinky a dělal z nich masti na lidské neduhy, musel je sbírat potají, nikdo ho při tom nesměl spatřit. V masti už černobýl nebo čertovo kvítko nikomu nevadily, ale chraň tě ruka Páně prozradit, z čeho to mícháš! A tak i ty! Co je ti platné, že držíš jazyk za zuby, když za sebou zanecháváš takové nepřehlédnutelné stopy?“

„Nenapadlo mě, že to může můj kámoš takhle...“

„Poslyš, co jsi vlastně u něho dělal?“ zeptal se ho otec Mihovič.

Standa mu tedy vyprávěl, jak přišel za Kájou s prosbou o nahrání filmů.

„Věděl jsem, že má největší sbírku všeho možného, tak mě napadlo, že by se mohl se mnou podělit,“ vysvětloval.

„A on ti jen tak vyhověl?“

„Vyhověl... jen měl řeči, že bych se mu mohl revanšovat. Tak mě napadl kostým Darth Vadera, který jsem měl tenkrát přichystaný na karneval.“

„Ale proč se skutečným mečem?“

„No – aby byl Kája ochotnější,“ řekl Standa. „Nechtěl mi věřit, že jsem za ním přišel z jiného světa, ale změnil jsem se v ducha a nedalo mi práci přesvědčit ho, že nekecám.“

„Měnil ses v ducha a zpátky, nepřitáhlo to na tebe Sandišůty?“ napadlo otce Mihoviče.

„Žádný tam nebyl... ačkoliv, pokaždé to byl jen okamžik a ration není tak rychlý jako gufyrský adchyf, aby stihli přiletět... to by ale vysvětlovalo, proč Káju nakonec vyhmátli...“

„No vidíš!“ usmál se otec Mihovič. „Kdyby ses opět někdy podíval na Zem, znamená to vyhýbat se důsledně všem efektům.“

„Ty věříš, že se ještě na Zem podívám?“

„Nepochybuji o tom,“ přikývl vážně otec Mihovič. „Jakmile jste jednou zjistili, že by to bez Sandišůtských cavyků šlo, už vás mladé nikdo neudrží.“

„Ty něco víš?“ podíval se Standa opatrně na otce Mihoviče.

„Nevím – ale že už bys byl zase v něčem namočený?“

Standovi nezbylo než otci Mihovičovi vypovědět, co se dozvěděl u Švýcarů.

„Jó, kluci Pilzovi!“ vzpomněl si na ně. „To jsou šikulové! Přišli sem před třemi lety se svým tátou, prolézali Slovenský kras... jenže jim na Zemi nikdo neškodil a Sandišůti jim neumožnili »částečný návrat«. Starý pan Rudolf Pilz se ještě dlouho snažil vymoci si cestu domů, chtěl si ze Švýcarska přivézt svoji choť, jenže mu to nepovolili. Pan Pilz jim od té doby nemůže přijít na jméno – a kluci se zřejmě dali na rebelii... no, ani se jim nedivím...“

„Tady nejde o rebelii,“ řekl Standa. „Tady jde o to, že nás tu drží jako ve vyhnanství.“

„Proč »jako«?“ ušklíbl se otec Mihovič. „Jakmile nám odmítli povolit přístup na Zem, stalo se z Dzígvlegtu vyhnanství, o tom není pochyb. Je to sice nejfajnovější vyhnanství, o jakém se nám kdy mohlo zdát, ale přece jen je to bezpochyby vyhnanství. Jen nevím, jestli to přestěhováním do jiného vesmíru vylepšíte, nebo ještě zhoršíte.“

„Zhoršit to?“ nechápal Standa. „V čem?“

„Budete tam sice z vlastní vůle, ale od Země vás to ještě vzdálí!“

„To je relativní,“ řekl Standa. „Mezi námi, bratři Pilzové vymysleli dopravní prostředek »préto«, podobný gufyrskému ohnivému kruhu adchyf, jenže je jejich a gufyrové nad nimi nemají moc. A jak jsi viděl, tyhle systémy dokáží přeskočit z jednoho vesmíru do druhého i bez chitsaldilů.“

„Jenže tam potřebuješ něco, co ti na Zemi gufyrové sebrali!“

„Záchytný bod,“ přikývl Standa. „Gufyrové nám na Zemi zrušili všechny záchytné body jejich systému. Sebrali je vlastně i sobě, tak hodně jim záleželo na tom, aby nás odstavili od přístupu na Zem! Jenže »préto« má záchytné body jiné. Stačí, aby se někdo z nás lidí dostal na Zem a můžeme tam mít vlastní značky, neviditelné i pro gufyry!“

„Jenže nepočítej s tím, že tě tam Sandišůtové ještě někdy pustí!“

„Stačí, aby tam pustili někoho jiného,“ řekl Standa. „Potřebujeme, aby někomu umožnili »částečný návrat«. Než mu to umožní, implantujeme mu ovladač »préta«, on na Zemi založí první značku – a Země je naše!“

„Nevím, jestli to stihnete!“ pochyboval otec Mihovič. „»Částečné návraty« se obvykle uskutečňují hned první den po příchodu nováčků na Dzígvlegt. Jen si vzpomeň, jak to bylo s tebou! Na nějaké dlouhé přemlouvání – natož na implantování – nebudeš mít čas!“

„Jak vidím, ani nevíš, že implantace je jedna ze standardních funkcí lizidů!“ opáčil na to Standa. „Trvá to pár vteřin, víc času jistě zabere přemlouvání. Pravda, lidé na Dzígvlegtu tu možnost nikdy nevyužívali – až do příchodu bratří Pilzů, kteří ji ke svému systému použili jako první. Chceš ten ovladač taky? Na Zem zatím přístup nemáme, ale dá se s tím úžasně cestovat i po Dzígvlegtu!“

„Zatím jsem si vystačil s rationem,“ zavrtěl hlavou otec Mihovič.

„Zatím!“ odfrkl si Standa. „Ale až budou značky i na Zemi, to už bys snad tou možností nepohrdl, nebo ano?“

„Už jsi ode mě slyšel, že mě Srbsko zklamalo!“

„Srbsko? Já ale mluvím nejen o Zemi, ale i o švédském Hjöwiltu! Tu možnost bys odmítat neměl! No – já ti to říkám i proto, že bych si to potřeboval vyzkoušet na někom, komu se dá věřit...“

„Máš přece sestry a třeba k tomu přemluvíš i Slávku!“

„Za nimi půjdu taky,“ ujistil ho Standa. „Ale tobě to nabízím dřív. Měl bys uznat, že si tě vážím víc než koho jiného tady na Dzígvlegtu!“

„Já tě určitě neodmítnu!“ – z hlasu otce Mihoviče bylo trochu znát dojetí.

„Dobrá – zkusím to!“ řekl Standa. „Hleďme, šlo to! Teď si zkus představit totéž co já, ať to rovnou vyzkoušíme!“

Zmizel mu s očí, ale v následujícím okamžiku se opět setkali – jenže ne v knihovně, ale na ochozu Velké věže hradu Jukagyri.

„Takže ta implantace je takové... nic?“ vzdychl si otec Mihovič. „A to »préto« je taky jiné než ohnivý kruh gufyrů!“

„Přesně tak,“ přikývl Standa. „A teď ještě jedna věc. Naučím tě nový příkaz pro knihu nebo tablet – jinak než pomocí ovladače »préta« ho nezadáš, takže i kniha nám slouží jako utajená skrýš. Vnímej, jak to dělám já, ať mě správně napodobíš!“

Na tabletu se objevil podivný seznam.

„Jukagyri, chodba u knihovny – Jukagyri, knihovna – Jukagyri, ochoz věže – Hjöwilt, staveniště – dům Pilzů, knihovna – dům Pilzů, zápraží – dům Sjöbergů, knihovna... to skoro vypadá jako seznam vašich značek, nebo hádám špatně?“ zkoušel to otec Mihovič.

„Hádáš dobře,“ ujistil ho Standa. „Ale teď pozor! Když se soustředíš na jednu konkrétní položku našeho seznamu, vyvstane ti v hlavě kód toho místa, což ti umožní okamžitě se tam přenést. Knihy i tablety přece dovolují zaznamenat víc než text nebo obrázky! Tento seznam obsahuje texty s přiřazenými pocity. Nemusí tam být všechny naše záchytné body, ale když se někam dostaneš, kde ještě nikdo z nás nebyl, polož tam značku a do seznamu vlož pocit jejího kódu. Je to otázka vteřiny, ale umožníš tím rozšíření naší sítě.“

„To že vymysleli kluci Pilzovi?“

„Kluci Pilzovi vymysleli »préto«, já jsem přidal tenhle seznam, vyznám se ve vnitřku knih a tabletů lépe než oni. Společně jsme tam zapsali záchytné body u Pilzů, pak jsem tam přidal pár záchytných bodů na Jukagyri a jak se teď koukám, kluci Pilzové tam dodali další značky u Sjöbergů a dokonce i na Hjöwiltu. Seznam se nám začíná utěšeně rozšiřovat!“

„Zatím tam ale skoro nic není,“ podotkl otec Mihovič.

„Však jsme teprve začali,“ připustil Standa. „Většina bodů je zatím od Pilzů, ale ti začali přidávat další, tak jako já. A co přidá na seznam jeden člověk, přidá to všem. Nemusíš tam dávat všechno. Není tam bod uprostřed mé komnaty, do toho nikomu nic není, ale společně použitelné body pomalu přibývají. A to je ono!“

„No kluci – zírám! Vy jste to ale vzali hopem!“

„My teď nejvíc ze všeho potřebujeme jednoho nováčka, kterému by Sandišůti nabídli »částečný návrat« na Zem a který by nám tam položil první záchytný bod. Pak by to teprve bylo to pravé! Jakmile se tam uchytíme, položíme si další body sami tak, aby se nedaly jen tak vysbírat – a Země je naše!“

„Takže bys chtěl, abych ti odchytil nejbližšího nováčka, který se tu objeví, že?“ usmál se otec Mihovič. „Jenže jak jistě víš, od vašeho příchodu se tu nikdo neobjevil. Někdy tu je i deset let naprostý klid.“

„Kluci Pilzovi slíbili zlákat mezi nás všechny zbývající patrony nováčků,“ prozradil mu Standa. „Když se to nepovede nám, mají šanci i jiní. Nenecháváme to úplně náhodě.“

„Jak mi to tak říkáš, měl bych se k vám přidat i já,“ vzdychl si otec Mihovič.

„Ty už ses přece přidal,“ ujistil ho Standa.

O svých mladších sestrách Standa usoudil, že jsou na taková tajemství příliš malé, neboť se mu za jeho průšvih s mečem Lorda Vadera pořád pošklebovaly. Pošklebujte se, říkal si při tom v duchu, aspoň nemusím cítit povinnost ještě něco vám sdělit!

Něco jiného byla Slávka. Jednak byla zhruba v jeho věku, takže na ni nemohl uplatnit výmluvu, že je příliš malá a ničemu nerozumí, jednak se mu nepošklebovala.

Porušil dokonce zásadu nevyrušovat ji, nechtěl čekat ani na večeři. Zaťukal opatrně na dveře její komnaty a když se ozvalo »Dále!«, odhodlaně otevřel dveře.

Slávka seděla u pracovního stolu, před sebou na podložce tablet a četla si, jenže když ho spatřila ve dveřích, sfoukla tablet, aby nezjistil, čím se zabývá. To ostatně nebylo až tak zajímavé proti novinkám, které jí přinášel on.

„Měla bys chvilku času na vědeckou diskusi?“ zeptal se jí a zůstal stát na prahu.

„Doufám, že bude aspoň zajímavá!“ položila si podmínku, o níž nemohl rozhodnout, dokud nevěděl, čím se do této chvíle zabývala.

„Taky doufám,“ řekl opatrně.

„Tak pojď dál a nestůj mi tady mezi dveřmi!“ vybídla ho.

Opatrně za sebou zavřel a přišoural se až k jejímu stolu.

„Posaď se u mě!“ vybídla ho a mrkla stranou na volnou židli.

Poslechl ji a pomalu se posadil.

„Povídej, co máš nového?“ vybídla ho.

„Víš, Sláví... ty přece umíš používat gufyrský adchyf...“ začal.

„...to přece oba víme, tak se vymáčkni! Co máš nového?“ pokusila se ho urychlit.

„No – víš, když se k nám přidáš, mohl bych ti dát skoro totéž, jenže bez gufyrů,“ řekl.

„Ke komu se mám přidat?“ chtěla hned vědět.

„Spojil jsem se s partou, která se zabývá zdejší pokročilou technikou,“ řekl. „Aby nám Sandišůti pořád nevyčítali, že se my lidé v jejich technice nevyznáme. Jako svůj příspěvek jsem do party vložil tablet, oni zase »préto«. Podobá se gufyrskému adchyfu, jenže je to jiný systém, vymyšlený lidmi a nezávislý na Sandišůtech, stejně jako na gufyrech. Tablet je lepší do ruky než knihy a teď jsem jim v něm vytvořil seznam záchytných bodů.“

„Prima!“ uznala to. „Seznam záchytných bodů... dobrý nápad!“

„Teď tam toho moc není,“ pokračoval. „Ale seznam se dá rozšiřovat a to už není moje starost, nebo aspoň ne jen moje starost. Teď už na tom dělá celá parta. Nepřidáš se?“

„Gufyrové upravili i někoho jiného než nás dva? Myslela jsem, že je s tím šmytec!“

„Gufyrové nás hodili přes palubu,“ zavrčel. „Ale to, co ti chci nabídnout, je něco úplně jiného než gufyrský adchyf. I když to vypadá podobně a dá se s tím taky cestovat. Na Zem zatím ne, ale časem s tím počítáme.“

„Zatím ne...“ opakovala. „Abych se přiznala, do Adu mě to nějak netáhne....“

„Tam tě ani zvát nechci,“ ušklíbl se. „Ostatně, tam můžeš i beze mě, gufyrské záchytné body jsou tam pořád... Ale když se dáš k nám, mohla bys používat oboje. Gufyrský adchyf i »préto«. Stejně jako já.“

„Ale co přinesu do party já?“ znejistěla.

„Cožpak musí každý něco přinést, aby mohl být v partě?“ opáčil. „A kdyby nic jiného, máš zásluhu na rozšíření »Kuchařky otce Mihoviče« – a to taky není málo!“

„No dobře, kolik vás v té partě je?“

„Ani nevím,“ usmál se. „Kromě sebe a tebe znám jen tři členy party. Otce Mihoviče ti představovat nemusím, jen dva zajímavé kluky, bratry ze Švýcarska Hanse a Fritze Pilze, kteří znají další a jistě nás brzy všechny seznámí.“

„Ono to není jen mezi námi Čechy?“ podivila se.

„Kromě nás Čechů jsou v tom namočení i bratři Pilzové ze Švýcarska, Švédové a snad i nějací Rusové a chystají se k nám přidat další. Je to ve velice slibném jednání.“

„Takže mezinárodní spolek?“ chtěla se ujistit.

„Tak nějak,“ přikývl. „Spolek proti vodění za ručičku.“

„Ale co v tom budu dělat já?“

„Něco se najde,“ mávl ledabyle rukou. „Například – až opět získáme přístup na Zem – mohla bys tam chodit sbírat kuchařské recepty, které otec Mihovič ještě nemá. Jistě jich tam je ještě spousty. Případně si sama najdeš něco jiného, to ještě uvidíme. Důležité ale bude, že chceme něco dělat!“

„Kdyby to bylo opravdu tak, jak říkáš – počítejte se mnou!“

„Já věděl, že nezklameš!“ řekl Standa.

Krátké setkání v knihovně domu Sjöbergů zorganizoval Standa už druhého dne. Poznali se tam s partou Sjöbergovců, bylo jich pět, dva rodiče, dva synové se sestrou Solveigou, ale i nejmladšímu Arnemu bylo přes třicet, z toho třetinu prožil na Dzígvlegtu. Dalšími třemi spiklenci byli Rusové, bratři Novikovi. Všichni znali otce Mihoviče, ale rádi se seznámili se Standou a Slávkou, o kterých už slyšeli. I nejmladší z party Standa měl u všech respekt díky tabletu a seznamu značek pro »préto« a oblíbené už byly i Slávčiny koktejly.

Ani Slávku nepřijali jako malou holčičku, jak se zpočátku obávala. Uznávali ji, že byla několikrát na Zemi. To tady byla taková zvláštnost, že úplně stačila k obdivným pohledům mladších i dospělých. Slávka se Standou se hned nabídli pomoc při stavbě lizidu na Nové Zemi, ale Sjöbergovci je jemně odmítli.

„Nemáte tušení, jak jsme sehraní!“ ujišťovala je Solveiga. „Dříve než byste se s námi sehráli, ještě byste nám překáželi. Ne, v tom nám nepomůžete. Zkuste si najít něco jiného, jistě je víc nutných věcí. Jestli se vám podaří zachytit na Jukagyri nováčky, které Sandišůti pustí na Zem a umožní nám tam získat značku, bude to skutečný zvrat v naší společnosti.“

„A kdybys právě teď neměla nic jiného na práci, naši kamarádi zrovna shánějí dětskou herečku do nového filmu. Nechceš se s nimi seznámit?“ navrhovali jí Rusové.

„Klidně!“ odvětila kurážně Slávka.

Dostala tedy přesné určení ruského režiséra s tím, že se s ním sama spojí, ale ponechali to už na ní, ať se sama rozhodne.

Trochu se aspoň seznámili, ale pak se Standa se Slávkou a s otcem Mihovičem vrátili na hrad Jukagyri. Měli teď důležitý úkol, jehož splnění bohužel nemohli ovlivnit, dokud jim náhoda nepřihraje někoho vhodného.

Slávka ještě téhož dne zavolala Rusům. Režisér Míša Safronov ji pozval na setkání, kde by se domluvili na dalším.

„Ale já neumím hrát, nikdy jsem to nestudovala!“ upozornila ho Slávka.

„To nestudoval nikdo z nás,“ ujistil ji Míša. „Profesionálům asi nikdo neubližuje, takže se na Dzígvlegt nedostávají. Učíme se všichni za chodu, ale zdá se, že to není zas tak těžké.“

Slávka se této nabídky chopila a zaletěla si rationem za filmaři. Vrátila se ale pomocí »préta« a u Rusů stačila nejen položit další značku, ale implantovala jim i ovladače »préta«, čímž si u nich zasloužila další důvod ke spolupráci.

Standa se bál, aby se Slávka neodstěhovala do ruského sektoru Dzígvlegtu, vzdáleného skoro pět set kilometrů, ale byly to zbytečné obavy. Díky »prétu« se Slávka nikam stěhovat nemusela. Odlétala sice brzy ráno, neboť Rusové se řídili Moskevským časem, ale pro ni to byla jen otázka nastavení budíku. Dvouhodinový rozdíl se dal překonat a Slávka se nechtěla vzdát bydlení na hradě Jukagyri ani současných přátel. Švédům i Rusům se představila jako Slávka Tvrzníková – jako kdyby skutečně patřila do nové rodiny. Ale nikdo ji neopravil, rodině Tvrzníků, dětem ani dospělým, to nevadilo.

Čas však ubíhal a na Jukagyri se pořád nic nedělo.

Otec Mihovič si čas od času prohlížel nejnovější informace o Zemi, jak se objevovaly v knihách na Vytvezylu. Knihy si většinu informací vyměňovaly samočinně. Když někdo do své knihy uložil něco nového, znaly to okamžitě všechny, ale pouze v rámci jediného světa. Kdo se chtěl dozvědět novinky i z jiných světů, musel některé knize zadat příkaz, aby se spojila s tamními knihami a stáhla si je.

Mezi vesmíry ani tato aktualizace knih nefungovala. Když chtěl Standa získat od Káji jeho sbírku filmů, musel jednu knihu dopravit na Zem. Na Dzígvlegtu se pak filmy rozšířily velice rychle, stejně jako všechno ostatní.

Sandišůti udržovali některé zajímavosti o Zemi v knihách na Vytvezylu. Otec Mihovič je už několik století pravidelně přenášel do knih na Dzígvlegtu. Při jedné takové aktualizaci si ale všiml, že v Čechách původně hustá síť chitsaldilů řídne. Sandišůti je zkrátka rušili. Nemohl zjistit proč, ale ze stovky chitsaldilů jich zbývalo sotva šedesát a další ubývaly.

„Proč to dělají?“ zamračil se i Standa se Slávkou, když se jim otec Mihovič svěřil, co ho trápí. S každým zrušeným chitsaldilem klesala pravděpodobnost, že se nějaký další zoufalec dostane ze Země na Dzígvlegt.

Chyba byla, že zprávy o situaci na Zemi byly i na Vytvezylu kusé. Standa se obával, aby neutěšené poměry v Čechách nevyvolaly převrat. Spoustě nespravedlností by sice zabránil, ale kdyby se na Zemi neděly křivdy, Sandišůti by nikomu nepovolili »částečný návrat« a to by nepříjemně zkřížilo zdejší plány. Češi na Dzígvlegtu si teď paradoxně přáli, aby se lidem na Zemi vedlo ještě hůř, ačkoliv by si za normálních okolností jistě přáli pravý opak.

Jediné, co naštěstí pokračovalo dobře, byla stavba lizidu na Hjöwiltu. Švédové na tom pracovali ve dne v noci jako mravenci a stavba, velikostí podobná největším zaoceánským parníkům a složitostí kosmické lodi, rychle vyrostla nejen z vnějšího pohledu, ale i uvnitř.

Švédové slibovali, že uvedením lizidu do chodu se vývoj přesune na Hjöwilt. Lizidy umí samy podle sebe postavit své vlastní dvojníky – tato schopnost je důležitá jako pojistka proti přírodním katastrofám. Ale neumí to jinde než ve vlastním světě. Do sousedních světů mohou zasahovat jen pomocí rationů, jenže jejich přepravní schopnost na něco tak velkého nestačí. Každý svět proto vyžaduje smontování prvního lizidu víceméně ručně, pak už je to jednodušší. Tak to kdysi dávno dělali i Sandišůti a gufyrové, když je šířili z jednoho světa na druhý. Samotné lizidy vznikly tak dávno, že byly v obou soupeřících civilizacích prakticky stejné. Nebylo totiž snadné měnit jejich funkce a aby mohli všichni využívat starší i novější verze lizidů, museli pokaždé předělat na novější typ všechny, což bylo se stoupajícími počty lizidů na různých světech čím dál tím obtížnější. Navíc se funkce časem ustálily, až zůstala jen jednotná, neměnná verze. Proto mohli gufyrové bez problémů využívat lizidy Sandišůtů a naopak. Mimo jiné to naznačovalo, že ty dvě civilizace kdysi více spolupracovaly a až později se rozkmotřily.

Lizidy se na jednotlivých světech lišily ještě knihovnami vytvářených předmětů, ty ale byly uloženy jinde. Na Dzígvlegtu to bylo v knihách, jenže na Vytvezylu knihy nic takového neobsahovaly, zřejmě to tam bylo ještě jinak. Otec Mihovič po tom ale nikdy nepátral.

Když teď Švédové postavili lizid na Hjöwiltu, rozšířili tuto vymoženost i tam. Nic víc, ale také nic méně. Důležité bylo, že by měl poslouchat stejně jako ten na Dzígvlegtu a měl by tam zajistit i stejnou civilizační úroveň. Když se k tomu připočte »préto«, vytvořené čistě lidmi, mohla by na Hjöwiltu vzniknout nová kolonie lidí, která by díky vlastnímu spojení se Zemí ovlivňovala i původní svět – Zemi.

Navzdory půl milionu let náskoku společenského a technického vývoje Sandišůtů.

I když s jejich pomocí.

Otce Mihoviče Sandišůti nečekaně povolali na schůzku patronů. Kupodivu je pozvali až do vzdáleného světa Mubakra, kam museli letět několik hodin rationem.

Otec Mihovič se krátce předtím spojil s dalšími patrony a přemluvil je, aby letěli spolu v jednom rationu a zkrátili si dlouhou cestu vyprávěním. Cesta jim uběhla rychleji, jednání bylo výjimečně krátké, ale otec Mihovič se vrátil na Jukagyri mrzutý jako deset čertů. Nejen on, všichni patroni vypadali zasmušile. Bylo to na nich znát, když se na Jukagyri loučili, aby přesedali na vlastní rationy a zamířili domů.

„Nevypadáš zrovna vesele!“ přivítal Standa otce Mihoviče u večeře.

„Víš, jaký je rozdíl mezi optimistou a pesimistou?“ ušklíbl se na něho otec Mihovič.

„Aha,“ zvážněl i Standa. „Takže máš nějaké hodně špatné zprávy!“

„Přesně tak,“ řekl otec Mihovič. „Nejradši bych na půl roku zalezl do rakve!“

„Tak to rovnou povídej!“ vybídl ho pan Nejezchleba.

„Až odejdou menší děti spát!“ dal si otec Mihovič podmínku.

Maminka paní Tvrzníková samozřejmě ihned nahnala Jituš s Lenkou do jejich komnaty umýt se a zalehnout do postele s pohrůžkou, že je brzy přijde zkontrolovat a pak běda...

Holkám se samozřejmě nechtělo, ale při pohledu na maminku a zejména na tátu zavčas pochopily, že odpor je v tomto případě bezpředmětný a s reptáním zmizely na chodbě.

„Sandišůti přišli s něčím neslýchaným!“ stěžoval si otec Mihovič, když za nejmladšími obyvatelkami hradu zabouchly dubové dveře. „Prohlásili, že lidé spojení s gufyry napáchali na Zemi více zločinů, než se původně ukázalo a že to není možné tolerovat. A že je musíme najít a vydat, než uplyne sto dnů, jinak uvalí sankce na všechny lidi na Dzígvlegtu.“

„Kdo že nás má vydat?“ zbledl Standa.

„Máme to zařídit my, patroni,“ doplnil otec Mihovič. „Samozřejmě jsme na ně všichni zírali jako neviňátka, ačkoliv patroni vědí, jak to bylo, neboť jsou zasvěcení do naší snahy o získání nováčka s možností »částečného návratu«. Sandišůti ale trvají na tom, že musíme zločince vypátrat a vydat k potrestání, jinak to odnesou všichni.“

„A co jste jim slíbili?“ starala se i Slávka.

„Právě že nic,“ odvětil otec Mihovič. „Vymlouvali jsme se, že to prostě nevíme a že to ani zjistit neumíme. Proto nám dali schopnost čtení vzpomínek. Sami to nesmí bez souhlasu vyslýchaných dělat, ale nás podle nich žádné staré smlouvy neomezují, proto s tím nemáme dělat cavyky, i kdybychom měli vykrást vzpomínky polovině lidí na Dzígvlegtu. Aspoň že se to netýká lidí na jiných světech – ale ode dneška mají všichni lidé z Dzígvlegtu zakázáno stěhovat se na jiné světy, nebo se navzájem navštěvovat.“

„Syčáci!“ vzdychl si Standa. „Orwellův Velký Bratr hadr! A co když to nesplníte?“

„Pak zavedou ty sankce,“ odvětil otec Mihovič. „Hned nám řekli, co by to znamenalo, abychom si nedělali falešné naděje, že to bude peříčko. Vypnou nám na Dzígvlegtu všechny lizidy a budeme se muset o sebe starat sami. Jako mimořádnou milost nám dovolili zásobit se předem nějakým nářadím podle vlastního uvážení, abychom nezůstali s holýma rukama, ale má to být od nich nadlouho poslední shovívavost.“

„Oni nás na ten Hjöwilt zkrátka vyženou,“ vzdychl si Standa.

„Jenže pak už nikdy nezískáme přístup na Zem,“ dodal otec Mihovič. „Kamarádi se nakonec shodli, že budeme muset sankce vydržet a Hjöwiltem si jen trochu vypomůžeme.“

„A co kdybych se obětoval a prohlásil se za jediného darebáka?“ navrhl bezstarostně Standa. „Proč jim neudělat radost? Vždyť je to nakonec pravda. Oni beztak něco tuší, když na Zemi vyhmátli Káju. Řekl bych, že si s námi už delší dobou hrají na kočku a myš. Co mi ale můžou udělat? Žádné zločiny jsme tam přece neprováděli.“

„Sebeobětování mě napadlo taky,“ řekl otec Mihovič. „Jenže kamarádi mi to cestou rozmluvili. Shodli jsme se, že to nemá smysl. Nevíme, jaké tresty mohou proti nám uplatnit, ale podle drakonických sankcí je vidět, že by mohly být kruté. Sandišůti navíc vědí, že nás na Zemi bylo víc. Ale i kdybychom se jim nakrásně vydali, bylo by to nejspíš zbytečné a lidi Dzígvlegtu by to nezachránilo. Kdyby nám násilím vzali naše vzpomínky, dozvěděli by se o našem spiknutí, o Hjöwiltu i o prétu. Kamarádi tvrdili, že by pak mohli úplně zlikvidovat výkvět naší inteligence a to by byla větší katastrofa než co jiného.“

„Dobře, ale co tedy chcete dělat?“ zajímalo Standu.

„Cestou domů jsme se shodli jejich požadavek odmítnout,“ prohlásil odhodlaně otec Mihovič. „Možná bychom o tom měli uvědomit gufyry. To byste snad mohli vy dva.“

Standa se Slávkou se na sebe nerozhodně podívali. Něco takového nečekali. Na Zemi se přece nedopustili ničeho, co by se dalo nazvat zločinem! Že donesli gufyrům pár darebáků? To přece bylo ve jménu spravedlnosti a to by nemělo být trestné! Jenže Sandišůti se chovají jako fanatici, kterým někdo sáhl na jejich víru. Normálně sice nevraždí, ale mohli by... Snad by se jich mohli zastat gufyrové, ty únosy přece dělali pro ně a podle jejich přání!

Jenže Slávku napadlo něco mnohem horšího.

„Jo – ale jste si jistí, že se gufyrové zatím nedali se Sandišůty dohromady? My si jim postěžujeme a oni to hned zatepla vyslepičí Sandišůtům,“ řekla.

„Jak jsi na to, probůh, přišla?“ zarazili se všichni, nejvíc otec Mihovič.

„No – mám už delší dobu dojem, že na nás hrají klasickou policejní habaďůru – jeden hraje dobráka, druhý zlého, ale kdo se svěří dobrákovi, velice brzy zjistí, že si to ti dva mezi sebou po straně sdělují a jen se chechtají. Táta se doma těm podvedeným často vysmíval! Tvrdil, že ti blbci vždycky vlezou policajtům do pasti jako didus ineptus, blboun nejapný. Nebylo by lépe nevěřit jedněm ani druhým? Raději bych se na jejich čest nespoléhala.“

To byla úplně převratná myšlenka. Dcera soudce se s ní zřejmě doma setkávala častěji. Proč by to ale dělali tihle? Mimozemšťané přece nejsou pozemští policajti! Že by to od nich odkoukali? Horší by bylo, kdyby to bylo naopak. Kdyby ti dobráci ve skutečnosti nosili jen jinou masku a ve skutečnosti byli spojenci. A pozemští policajti to mohli mít od nich.

„Zajímavé je, že zlí jsou tady Sandišůti a dobráci gufyrové!“ zavrčel Standa. „Přitom se to zpočátku jevilo přesně naopak!“

„To by ale byla ještě horší situace,“ zamyslel se otec Mihovič.

„Jenže tady platí, že je lépe počítat i s nejhorší možnou variantou, než se dát později vyvést z míry. To by už mohlo být pozdě na všechno!“ dodal pan Nejezchleba.

„Gufyrové slíbili, že nic Sandišůtům neprozradí,“ řekla tišším hlasem Slávka. „Stále se přitom ohánějí tím, jak důsledně dodržují smlouvy, ale kdyby nás přece prozradili, bylo by to jen potvrzení jejich spojenectví se Sandišůty.“

„Jenže gufyrové vědí jen o vás dvou,“ připomněl všem otec Mihovič. „O mně nevědí. Takže se vy dva přednostně odstěhujete na Hjöwilt, aby na vás nemohli, jedni jako druzí.“

„Jestli Sandišůti nepočítají s tím, že si půjdeme gufyrům stěžovat...“ napadlo Slávku. „A když to neuděláme, dáme jim najevo, že jsme je prokoukli. A to může být ještě horší.“

I to mohla být pravda a zdálo se, že jsou všichni v dokonalé pasti.

„No, věděl bych ještě něco,“ napadlo Standu, ale říkal to hodně pomalu. „Když už jsme u toho sebeobětování... Gufyrové znají jen mě a Slávku, o nikom jiném nevědí. Co by se stalo, kdybychom si přiložili k hlavě meč Darth Vadera a stiskli tlačítko? Mrtvé byste nás mohli klidně dát Sandišůtům a nehrozilo by, že něco prozradíme. Vlci by se nažrali, Hjöwilt by zůstal náš a navíc byste je mohli obvinit, že nás k tomu dohnali.“

Všichni se na něho podívali zděšeně, co ho to vůbec napadlo. Nejvíc zbledla jako papír Slávka – nebylo divu, tohle by bylo hodně kruté řešení.

„Neblázni, Stando, tohle nemá smysl!“ vyskočil Standův táta, pan Tvrzník.

„Obávám se, že má,“ trval na svém tvrdohlavě Standa.

„A kdyby, pak jedině jako naprosto poslední, zoufalá možnost!“ dodal otec Mihovič.

„A věděl bych, jak to zařídit, aby z toho vyvázla aspoň Slávka!“ pokračoval Standa. „Co by se stalo, kdybych odletěl do Adu a pár minut se tam toulal mezi jezírky žhavé lávy, než by mě gufyrové objevili? Pak bych jim zdrceně řekl, že Slávka skočila do jednoho z jezírek, načež bych přímo před jejich očima použil ten zatracený meč. Gufyrové by měli naprosto nezpochybnitelnou mrtvolu a nikým nevyvratitelné svědectví o druhé. Nezbylo by jim než Sandišůtům sdělit, že jsme se oba sami zlikvidovali. Slávka by pak ovšem musela zmizet na Hjöwilt a nevracet se na Dzígvlegt aspoň tisíc let.“

„To je blbost!“ prohlásila hned Slávka. „Když už je tady řeč o likvidaci výkvětu naší inteligence, tohle by byl ten nejhorší nápad. Proč bych totéž nemohla udělat já? Standa by byl na Hjöwiltu tisíckrát užitečnější, nemyslíte? A jestli doufáte, že bych nedokázala zmáčknout spoušť toho meče, tak se pořádně pletete!“

Ačkoli byla bledá jako papír, vypadala odhodlaně. Dospělé to uzemnilo, ale neměli by se divit, mládež více žije svými ideály a je ochotna pro ně i víc obětovat. Proto také spoustu hrdinských, i když ztřeštěných a někdy i nepochopitelných skutků provádí právě mladí.

I ti flegmaticky vyhlížející Češi mají svého Palacha!

„Myslím, že jste to vy dva, kdo tady vyšiluje!“ řekl klidnějším hlasem otec Mihovič. „Ale pletete se oba a musím vás ujistit, že hodně. Když vezmete do ruky meč Darth Vadera, zjistíte, že je to pouhá atrapa. Poučil jsem se a včas jsem zaměnil pravý meč za neškodnou napodobeninu – a to nejen ten, který nám hodil na stůl Sandišůt, ale především v katalogu položek lizidů. Ten původní tam už není a protože jsem jej, jak jistě víte, vymýšlel, další si ani nevyrobíte. A říkám vám to, aby vás ani nenapadlo jít za gufyry s tímhle divadýlkem. Padli byste jim do pařátů živí a prozradili byste všechno, tak to raději ani nezkoušejte!“

„Ale proč jsi to udělal?“ vybuchl Standa.

„Abych zamezil dalším průšvihům!“ odsekl otec Mihovič. „Jeden vám nestačil?“

Bylo to tak logické a rozumné, že Standovi nezbylo než to uznat.

„Gufyrové nám slíbili, že nás Sandišůtům neprozradí!“ řekl Standa. „Kdyby nedodrželi slib, přišli by o poslední zbytek důvěryhodnosti. Oni si přece dodržování smluv a slibů cení hodně... Ale měli bychom počítat i s tím – a kdyby došlo k nejhoršímu...“

„A dost!“ zarazil ho otec Mihovič. „Kdyby došlo k nejhoršímu, byl by ten meč docela dobrý nápad, jak z toho ven – ale ne pro vás dva. Já tu možnost mám, neboť jsem si pravý meč jakožto položku v seznamu lizidů jen přejmenoval. Vy dva o tom ani neuvažujte! Jste mláďata, máte celý život před sebou. Já už jsem tady na Dzígvlegtu šest set let, spíš bych mohl tvrdit, že jsem si své už dávno užil. Ale nejprv by musela nastat skutečně tak zoufalá situace, aby to opravdu nemělo jiné řešení.“

„Ty ještě nějaké řešení vidíš?“ zeptal se ho uraženě Standa.

„Ne,“ odtušil otec Mihovič. „Ale to neznamená, že žádné neexistuje. Přemýšlíme nad tím teprve pár minut, lepší možnost nás může napadnout až zítra nebo pozítří.“

„A byl bych pro to, zapojit do toho další lidi,“ navrhl učitel Nejezchleba. „Víc hlav víc ví a třeba někoho napadne něco lepšího.“

„Víc lidí to ví už teď,“ ujistil je otec Mihovič. „Pochybuji, že si to kamarádi patroni nechají pro sebe bez nejmenší snahy něco vymyslet.“

„Tak vidíte!“ řekl pan Nejezchleba. „Dobře, že to víme a máme čas proti tomu něco vymýšlet. Ale žádné ukvapené řešení! Ještě že to Standu napadlo tady a teď! Představte si, že by ho to napadlo později, nic by nám neřekl a odešel by ke gufyrům s neškodnou maketou vražedné zbraně! Tím by všechno pohřbil úplně! Kdyby vás cokoliv napadlo, rychle sem s tím, ať to můžeme posoudit! A dvojnásobně, kdyby to mělo být něco drastického!“

To bylo velice dobré připomenutí. Několik špatných řešení už jistě napadlo všechny.

Jen škoda, že ani jedno dobré.

Errata:

19.07.2021 22:17