Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hjöwilt

První, co rodinu Tvrzníků v novém hradu Jukagyri přivítalo, byla čestná stráž rytířů. Otec Mihovič sem přestěhoval z Dzígvlegtu všechny své roboty. Potřebovali by doplňovat živiny a tedy jíst – a to si v očekávání hubených let nemohl nikdo dovolit. Přemístil je tedy na Hjöwilt a nebyl v tom sám – všichni, kdo na Dzígvlegtu vlastnili nějaké roboty, svěřovali je k opatrování lidem odcházejícím na Hjöwilt, kde měla léta hojnosti prozatím pokračovat.

Tvrzníkovi se museli nejprve přizpůsobit jinému podnebí. Obdobně se přizpůsobují po přicestování na místo vzdálené od domova turisté. Nebylo to snadné, ale dalo se to vydržet. Také tady museli na noc zatahovat na oknech těžké závěsy, aby měli na spaní klid a tmu, teď ale museli navíc zavírat okna – častěji tady pršelo a vítr by jim hnal okny dovnitř déšť. Na Hjöwiltu musely být navíc na oknech zvenčí jemné sítě proti upírkům, ale otec Mihovič měl pravdu, byly jemné a sotva patrné.

Rovněž rytíři otce Mihoviče dostali příkaz chránit se před těmito malými krvežíznivci. Naštěstí na roboty neúčinkovaly jejich znecitlivující sliny, byli tedy na dotyk citlivější než lidé a jejich plesknutí navíc rychlejší a drtivější. Když drželi čestnou stráž na nádvoří hradu, byla dlažba kolem nich brzy pokryta spoustou malých mrtvolek, které živé upírky varovaly, aby se tomu místu raději vyhýbali.

Již během stavby opatřil otec Mihovič na doporučení zkušenějších okna všech komnat zvenčí jemnými sítěmi a přehradil jimi i chodby za vstupními dveřmi, aby upírkům zamezil usadit se uvnitř hradu. Standa musel podobně doplnit i ochoz na vrcholu Velké věže, jinak by se musel se svým oblíbeným místem rozloučit. Mimo upírků se v sítích občas třepetali i jiní létající tvorové, ale sítě byly jemné a přitom pevné, takže se zajatci ze sítě většinou brzy vymotali a zase odlétli. Naštěstí létalo až do výšky věže jen málo létajících tvorů. Většina se jich držela dole, nanejvýš těsně nad korunami stromů v lesích pod hradem.

Jinak tu k velkým změnám proti Jukagyri na Dzígvlegtu nedošlo ani co se týče zvyků. Tvrzníkovi spolu s Nejezchlebovými se i zde scházeli u společných obědů a večeří, chyběl jim jen otec Mihovič, jako kdyby byl pořád na cestách. Každé dopoledne měly děti s panem Nejezchlebou školu, Tvrzníkovi s paní Nejezchlebovou se – každý v jiném oboru – věnovali vědeckému zkoumání knih a odpoledne měli všichni volno.

Slávka se ani tady nevzdala spolupráce s Rusy na jejich filmu. Přemlouvala je, aby s ní všechny scény natočili v předstihu před ostatními, jenže Rusové jí svěřili druhou hlavní roli, takže musela na natáčení létat i z Hjöwiltu. Zdánlivě se mezi nimi nic nezměnilo, ale Slávka teď neodlétala všem na očích. Uchylovala se na toalety, aby ji při tom nikdo neviděl.

Také Standa teď trávil nejvíc času na ochozu Velké věže, kde na svém tabletu studoval taje Sandišůtské vědy a příliš se nezajímal o to, co dělají rodiče, sestry a Slávka.

Dokud ta za ním sama na vrchol věže nepřišla.

Slávka přilétla prétem, takže se znenadání objevila přímo za jeho zády. Až sebou trhl, když za ním decentně zakašlala, aby ho na sebe upozornila.

„Fuj, tys mě vylekala!“ začal ji plísnit, sotva se ohlédl.

„Lekl ses mě?“ zalichotilo jí to.

„Jo,“ přiznal. „A nediv se.“

„Nejsi nějak moc lekavej?“ popíchla ho.

„Zrovna jsem přemítal,“ vzdychl si. „Nad tím, co všechno jsme ještě proti Sandišůtům opomněli a co ještě proti nám vytáhnou. Podceňujeme je, pořád mají na Dzígvlegtu dost stop, aby se na nás dostali. A to nemluvím o tom, že mohou být schopni objevit nás i sami.“

„Jaké stopy jsme jim na Dzígvlegtu nechali?“ zvážněla trochu.

„Je tam ještě dost lidí, kteří vědí o prétu,“ řekl. „I ty, když si tam lítáš na natáčení.“

„Dávám si teď větší pozor, abych nelétala veřejně,“ ujistila ho vážně.

„Ale všichni od filmu vědí, že jsi předtím létala pomocí préta,“ namítal. „Nebylo by už teď lepší vzít celý filmový štáb sem na Hjöwilt?“

„To nepůjde,“ zavrtěla hlavou. „Tady jsou úplně jiné exteriéry než na Dzígvlegtu. Film nemůže být natáčený napůl tady a napůl tam. Filmy se natáčejí napřeskáčku, některé dnešní záběry budou ve výsledném filmu na začátku, jiné na konci a teď si představ, že se uprostřed filmu začne střídat natolik odlišné prostředí, jako je tady a tam... ne, to by nešlo.“

„A nemohla bys je s tím natáčením aspoň trochu popohnat?“

„Ty si vážně představuješ, že tomu velím já?“ vzdychla si. „Já jsem jen jedna z mnoha hereček. Mým úkolem je poslouchat na slovo režiséra Michaila Safronova, pohybovat se co nejpřirozeněji a pokud možno to nekazit. Míša Pavlovič to chce nafilmovat pořádně, nechce to odflinknout!“

„Půjdu tam s tebou a vysvětlím jim, aby spěchali, jako kdyby hořelo!“ řekl.

„Pochybuji, že si tě vůbec všimnou!“ pokusila se ho zarazit.

„Ale všimnou!“ ujistil ji. „Oni zřejmě zapomněli na Sandišůtské ultimatum. Blíží se to a až jim vypnou lizidy, mají šmytec s filmováním, takže by to měli stihnout pokud možno včera! Asi jim to budu muset připomenout.“

„Myslíš, že by to potom nedokončili?“ zarazila se. „Kamery... teda vlastně tablety jsou snad na lizidech nezávislé! Možná by se nedaly použít rationy, ale s tím počítáme, letecké záběry máme natočené všechny a postačí vymyslet nějakou jinou stabilizaci kamer, ne?“

„To si piš, že ne!“ ujistil ji. „Jestli si myslíte, že jsou kamery na lizidech nezávislé, pak se sakra pletete! Neuvědomuješ si, že knihy ani tablety nemají přívod elektřiny? Energii jim přece dodávají lizidy bezdrátově, stejně jako rationům. Knihy i tablety mají sice vestavěné akumulátory, takže na rozdíl od rationů vydrží pár hodin i bez přísunu energie, ale i tak by byly bez dobíjení brzy na dně. Pak vám zmrtví a už s nimi nikdo nic nenatočí.“

„Nekecáš?“ zvážněla ještě víc.

„Nemám náladu na srandičky!“ ujistil ji. „A taky byste si měli uvědomit, že rationy se po vypnutí lizidů okamžitě zřítí. To by mohlo být ještě nebezpečnější než vyřazení kamer. Vlastně by měli létat jen ti, kdo mají ovladače préta. Ti jediní by snad náhlé vypnutí rationů přežili. Museli by ale okamžitě zmizet na Hjöwilt.“

„V tom případě bych tam možná měla zaletět hned,“ napadlo ji. „Filmování nemá na Dzígvlegtu žádnou vazbu na denní dobu – je tam pořád den a pokud není slunce úmyslně součástí záběru, je úplně jedno, jestli se filmuje ráno, večer nebo v noci. Jestli je to tak, jak říkáš, měli by začít fofrovat ve dne i v noci, protože jinak to nestihnou.“

„Dobře,“ souhlasil s ní. „Počkej, poletím s tebou. Jen si někam odložím tablet, ten svůj si tam brát nesmím.“

„Já vím – raději jsem svůj zamkla do psacího stolu,“ řekla.

Odložil tablet do skřínky, zavěšené na stěně, zavřel ji a otočil klíčem.

„Tak poletíme, ne?“ řekl.

Setkání s Rusy bylo krátké.

Slávčino ničím nepodložené sýčkování, že si Standy ani nevšimnou, se nesplnilo. Standa měl u Rusů respekt – vždyť jim svým tabletem nedávno umožnil natáčení vlastních filmů. Varování, aby si s natáčením pospíšili, proto nepadlo do vzduchu. Míša Safronov okamžitě svolal štáb, kde se dohodli pokračovat v natáčení ve dne v noci, přičemž herci, kameramani a ostatní se budou střídat nejpozději po dvanácti hodinách.

„Ale co ty, Míšo?“ nadhodila familiérně Slávka. „Ty budeš na place non-stop?“

„Funkce režiséra se rozdělí!“ prohlásil sveřepě Michail Pavlovič. „Interiéry necháme na konec a v době, kdy budu spát, bude natáčení řídit Boris.“

Boris Bradkin, Michailův náměstek, okamžitě sklapl kufry a prohlásil, že je připraven. Povolali dva kluky, aby zajistili nový rozpis pro všechny, zejména pro herce. Někdo jim na to navrhl a vyrobil malou počítačovou tiskárnu, takže i Slávka měla za chvíli v ruce rozvrh na příští týden.

„To mi ale trošíčku koliduje se školou!“ oznámila všem, když si to omrkla.

„Nejezchleba tě ze školy omluví,“ ujišťoval ji Standa. „Není to přece pedant, ty si to pak jistě vynahradíš později, až natáčení skončí.“

„Až skončí tento film, máme v plánu další!“ upozornila ho. „A Nikolaj Pandějev právě dopisuje scénář třetího filmu!“

„Budete rádi, když dokončíte tenhle,“ vzdychl si Standa. „Je dokonce pravděpodobné, že už nestihnete ani to. Další film bych na vašem místě rozhodně nezačínal.“

„Máme přitom tolik plánů!“ vzdychl si smutně Boris Bradkin.

„Ty budete moci uskutečnit po vyjasnění ultimata,“ konejšil je Standa. „Slávko, kdy máš nejbližší natáčení?“

„Podle rozpisu... mám být za hodinu v maskérně!“ podívala se na papír.

„Tak tam upaluj hned, ať si na tobě dají záležet!“ pobídl ji. „A ne abys váhala! Kdyby se tu objevili Sandišůti, nebo kdyby vám znenadání zmizely rationy, okamžitě mazej do své komnaty, jako kdyby ti za patama hořelo!“

„Ty se tady nezdržíš?“ otočila se za ním. „Víš, já teď vždycky, když jsem tady, volám otci Mihovičovi. Aspoň ho potěším a někdy se dozvím i pár zajímavostí.“

„Riziko je už to, že jsem tady,“ vzdychl si. „Od tebe by se Sandišůti dozvěděli jen že existuje nějaký Hjöwilt, ale ode mě by zjistili tolik podrobností, že by se tam dostali během chvilky. A to by byl konec. Opravdu nemá smysl, abych tu byl vteřinu zbytečně.“

„I ode mě by mohli získat ovladač préta,“ upozornila ho. „Ale neboj se, kdyby něco, zmizím než bys řekl švec!“

„Švec!“ odsekl Standa – a zmizel.

Učitel Nejezchleba samozřejmě Slávku z vyučování omluvil a ještě jí popřál herecké úspěchy. Slávka mu naopak slíbila, že učení dožene – jak už to u omlouvaných žáků bývá, ačkoliv na takový slib později rádi zapomínají.

Ruští filmaři ale nebyli jediní, kdo na Dzígvlegtu spěchali. Spíš by se dali těžko najít ti, koho blížící se vypršení ultimata Sandišůtů ponechávalo v klidu.

Dá se říci, že se lidé na vypnutí lizidů připravili, jak to jen šlo. Mohli se spolehnout jen na sebe – a po pravdě nemohli doufat, že si udrží vyšší úroveň než rozvojové kraje na Zemi. Kováři se cvičili ve zpracování kovů, v každé kovárně se nacházelo několik soustruhů, lisů, sloupových vrtaček a brusek, ale nikdo nedoufal, že bez špičkových strojů dosáhnou vysoké přesnosti, nutné u vyspělejších pozemských technologií. V žádném případě nemohli doufat, že zvládnou tak složité věci, jako je elektronika. Přece jen – v kovárně tranzistory neukováš. Snad mohli doufat, že si v první době udrží aspoň potravinovou soběstačnost a naučí se dostat z polí co se dá – ale úroveň dosahovaná na Zemi se zdála i tady nedostižnou.

Ani teď však nikoho nenapadlo přistoupit na podmínky sandišůtského ultimata.

Nikdo nepovažoval za spravedlivé vydat jim k potrestání nevinné, i kdyby si tím měl zachránit životní úroveň, jaká by se na Zemi považovala za poloviční ráj. Přece jen měl pravdu otec Mihovič, když tvrdil, že se na Dzígvlegt dostala jen elita Země, ačkoliv to podle pozemských měřítek byli naopak ztroskotanci. Elita se neposuzuje podle majetku, ale podle cti – a v tom směru mohli být všichni spokojení. Podraz ve formě kolektivního trestu ze strany Sandišůtů lidi sblížil, ačkoliv věděli, že je čeká zhroucení zdejší civilizace. A podle některých pozemských apokalyptických filmů by to mohl být pěkný horror!

Zatím se ale nezdálo, že se spolu s civilizací na Dzígvlegtu rozpadnou i slušné vztahy mezi lidmi a že se lidé změní v nepřátelské vlčí smečky, zuřivě se rvoucí o poslední zbytky ohlodaných kostí těch nejslabších. Spíš je to mohlo vybičovat, aby ukázali Sandišůtům, jak dalece je podceňují.

Kdyby ale mohli počítat s Hjöwiltem, nevypadalo by to už vůbec tragicky.

Hjöwilt by jim pomohl zabezpečit nejen v nouzi potravinovou pomoc, ale především udržet si technickou úroveň. Stroje se budou časem opotřebovávat, některé prvky se poruší, spálí nebo prostě vysadí, ale kdyby za ně mohli z Hjöwiltu tajně dovážet náhradní, dala by se úroveň na Dzígvlegtu udržet alespoň na současné výši. Nemusí to ani vypadat nápadně – všichni měli zásoby, na mnoha místech stála plná skladiště, navíc by si mohli vypomáhat stroji a součástkami z neobydlených domů. Dodávky náhradních strojů z Hjöwiltu by měly směřovat právě do takových skladišť, aby nebylo nápadné, že je někdo uvádí do provozu úplně nové, ještě nablýskané. Ve skladištích stroje přece jen trochu zestárnou, ale ne tak, aby mezi nimi ty nové působily příliš nápadně – zejména když je po dovezení popráší prachem, aby to vypadalo, že tu leží už dlouho. Dalo se přece očekávat, že Sandišůti budou Dzígvlegt čas od času navštěvovat, aby se přesvědčili, jak si lidé bez jejich technologií vedou.

Možná budou překvapeni.

Několik dní před vypršením ultimata zaletěl otec Mihovič výjimečně na Vytvezyl, aby se tam ještě jednou pokusil se Sandišůty vyjednávat. Nebyla to zakázaná návštěva lidí, ale Sandišůtů, takže neměli důvod protestovat, nepřišel ale kapitulovat a oznámit jim, koho jim vydají k potrestání, jak naopak čekali. Otec Mihovič se jen snažil dovolat se spravedlnosti. Trval na tom, že ultimatum není v souladu ani s jejich vlastními zásadami.

Pochopitelně neuspěl, takže se vrátil na Dzígvlegt ve značně rozmrzelém stavu.

„Není s nimi žádná řeč! Oni vážně chrání pozemské darebáky víc než naše nevinné!“ postěžoval si Slávce, když mu jako obvykle volala od Rusů. „Vždyť mají typické pozemské velmocenské manýry – buď bude po našem, nebo budete trpět, jinou možnost neuznávají. Kdo jim připomene jejich vlastní zásady, je odporný slizký vyvrhel. Od koho to naši politici na Zemi odkoukali? Nebo že by to bylo naopak? Je to s nimi na draka!“

„Tu cestu sis mohl při svých zkušenostech ušetřit,“ řekla. „To i já bych ti řekla, jak to nejspíš dopadne.“

„No – dopadlo to jak to dopadlo,“ povzdychl si otec Mihovič odevzdaně. „Ale aspoň si nemusím vyčítat, že jsem neudělal všechno, co bylo v mých silách.“

„Udělal jsi všechno a nikdo ti nic vyčítat nesmí!“ utěšovala ho Slávka.

„Ale mrzí mě to,“ ulevil si. „Na ně. Chovají se jako na Zemi kur... jako politici!“

„To nejsi sám,“ utěšovala ho Slávka klidně, jakoby to přeřeknutí přeslechla.

Pak mu samozřejmě referovala, jak pokračují filmaři. Ti ještě doháněli, co se dalo. Jak rozhodl režisér Míša Safronov, záběry v interiéru si nechali na konec, teď už pouze přetáčeli scény, které se mu zdály nepovedené. Slávka s sebou při každém odletu odnášela na Hjöwilt nový tablet s posledními výsledky práce skupiny, aby je uložila do knihovny na Hjöwiltu. Nevadilo, že se tam hromadily, důležité bylo, aby žádná práce nepřišla nazmar.

Tablety si na Dzígvlegtu zatím ještě mohli vytvářet nové a nové, proč toho nevyužít?

Standovi se podařil zajímavý objev. Zabýval se poslední dobou lizidy, měl k tomu spoustu materiálů od Sjöbergů, kteří sice první lizid na Hjöwiltu postavili ručně, ale podle přesného návodu, poskytnutého lizidem na Dzígvlegtu, takže pro ně pořád znamenal něco jako černou skříňku, o jejímž vnitřku toho věděli jen velmi málo. Standa přišel hned na několik způsobů, jak by se daly lizidy vypnout. Nejjednodušší by bylo převést je do stavu studené zálohy. To by sice přestaly fungovat, ale daly by se poměrně snadno uvést do chodu. Když na to přišel, málem radostí vyskočil a byl by okamžitě odcestoval na Dzígvlegt sdělit to ostatním, kdyby nebyl na stopě další možnosti a neřekl si, že nejprve prozkoumá obě.

Udělal dobře, druhá možnost byla závažnější a nedala by se tak snadno napravit.

Když přišel na to, že by se dal lizid odstavit s heslem, bez něhož by se nedal uvést do chodu, bylo mu jasné, že první, nejjednodušší možnost zřejmě nepřipadá v úvahu. Sandišůti možná nebyli tak spravedliví, jak zpočátku vypadali, ale rozhodně to nebyli hlupáci. Pokud by něco udělali, nebylo by to to nejjednodušší, co se dá kdykoliv napravit. Prolomit heslo by bylo obtížnější a lidem by to nejspíš znemožnilo pokusy o nápravu ve vlastní režii. Jásání by bylo hodně předčasné a Standa byl rád, že se nedal strhnout prvním dojmem. Byla by to tím větší ostuda.

Nicméně ani to ještě nemuselo být poslední slovo. Ještě horší by bylo skutečné a trvalé poškození lizidů, znemožňující jejich provoz do výměny dílů, dovezených z jiného světa. Mohli by je dovézt z Hjöwiltu, ale tím by prozradili, že mají v záloze další svět. Pak by asi bylo lepší nechat civilizaci na Dzígvlegtu v rozkladu a jen si z Hjöwiltu občas přilepšovat.

A konečně nejdrastičtější způsob by bylo, kdyby nechali lizidy jeden druhý anihilovat – pochopitelně až na ten poslední, který by tak důkladně poškodili, aby byl neopravitelný. Pak by na Dzígvlegtu nezůstalo z jejich technologie zhola nic a byl by to teprve ten pravý, pustý svět, jako byl v dávných dobách, než ho kolonizovali.

To by ale byla opravdu krajnost, kterou by se Sandišůti úplně demaskovali jako tyrani. Nikdo ale nevěřil, že k tomu opravdu dojde.

Jak známo, naděje umírá poslední...

Standovo stranění se ostatních ve Velké věži se nakonec ukázalo nejen jako nesprávné, ale jako doslova nebezpečné. Standa se obvykle tak zabral do výzkumů, že vůbec nevnímal okolí. V neznámém světě to ale nemusí projít vždycky beztrestně.

Když se najednou s údivem probral, zjistil, že leží na zemi a kolem něho je na dlažbě ochozu spousta krve. Chtěl vstát, ale byl najednou slabý jako mimino. Pak si konečně všiml, že se v těch kalužích krve cosi zmítá a když se podíval blíž, zjistil, že to jsou tři rozmačkaní upírci. Nejspíš je rozmačkal bezděčně, možná až při pádu. Pak to ale znamenalo, že ta krev kolem je – jeho.

Jak se sem ty bestie mrňavé dostaly?

To teď bylo vedlejší. Potřeboval se rychle vzpamatovat, jenže se naopak cítil pořád hůř a hůř. Z posledních sil se prohodil pomocí préta do hradní knihovny, aby se dostal od těch malých krvežíznivých bestií co nejdál.

„Ježíšmarjá, Stáníku!“ uslyšel jako z dálky maminčino zakvílení.

Jenže to už ho zase přemohla strašlivá ospalost. Nepodařilo se mu postavit, ale bylo mu to už jedno. Hlavně se z toho vyspat... na to snad ani vstávat nemusí...

Probudila ho strašná bolest hlavy. Otevřel oči, ale hned je zase zavřel, světlo ho bodalo do očí jako písek. Zjistil jen, že leží v peřinách, nejspíš ve své posteli.

„No konečně!“ slyšel jako z dálky. „Stáníku, nedělej, že spíš! Viděla jsem tě!“

Maminčin hlas byl podivně naléhavý, takže nakonec pootevřel aspoň pravé oko.

„Nespi už, konečně!“ budila ho a zatřásla jím, až zaúpěl bolestí.

„Co je?“ starala se rychle. „Co ti je?“

„Strašně mě bolí hlava!“ vyhrkl.

„To říkal doktor Hybeš taky,“ souhlasila maminka. „To nic není, jen klasický drogový absťák. Zkrátka to musíš překonat. Zbytečně se nehýbej, ale na druhé straně je potřeba, abys do sebe něco dostal. Zkusím tě posadit, musíš sníst něco výživného.“

Pomohla mu nadzvednout se a nacpala mu za záda několik polštářů, takže polo ležel polo seděl. Pak před něho položila velký podnos a na něm miska s jakousi zelenou kaší.

„Co je to?“ odtáhl se od toho. Vypadalo to skoro jako špenát, který jako dítě rozhodně nemiloval, ale bylo to víc do modra.

„To ti posílají Sjöbergové,“ řekla. „Pochází to z Dzígvlegtu, objevili to Italové, říkají tomu »čigén«, podle pana Meschinelli je to velice výživné a to teď nejvíc potřebuješ.“

Ochutnal to nejprve s odporem, jenže k jeho překvapení to nechutnalo jako pozemský špenát, spíš jako pěkně propečené, šťavnaté kuřecí maso. Až na modrozelenou barvu... ale na tu nesměl hledět. Vegetariánství snad nebude tak zlé... Pustil se do kaše s chutí, dokonce zapomněl, že ho bolí hlava. Občas ho v ní bodlo jako šídlem, ale hlad to naštěstí přehlušil.

„Měli jsme o tebe starost,“ řekla mu maminka. „Nahoru na tu věž už nesmíš chodit! Je to nebezpečné. I pan Meschinelli říkal, že oni, tedy Italové, chodí zásadně ve dvojicích.“

„Jak se tam ale ty potvory dostaly?“ zajímal se. „Vždyť tam jsou všude sítě!“

„Byly,“ pokývala vážně hlavou. „Jenže v noci vletěl do jednoho ze spodních oken věže létající had, zapletl se do sítí a potrhal je. Našli jsme ho úplně vysátého, upírci na něho vlétli v celém hejnu a jak byl zapletený, neubránil se jim. Houf upírků přitom vletěl do věže, byly jich tam celé mraky, pan Meschinelli je pak musel zlikvidovat plamenometem. Dopoledne si ve věži jen tak poletovali, odpoledne ses tam objevil – a oni objevili tebe. Pan Meschinelli říkal, že tam nesmíš chodit sám, dokud někdo proti těm potvorám něco účinného nevymyslí. Už jsi prý třetí případ, navíc ze všech nejhorší. Moc nechybělo a mohl jsi tam zůstat!“

„Trochu si vzpomínám... chtěl jsem jim zmizet do knihovny...“

„Ještě že jsme tam byli!“ opáčila maminka. „Měl jsi na sobě čtyři! Nechtěli se pustit, museli jsme je z tebe odtrhat a rozšlapat, i koberec v knihovně jsme museli vyměnit, jak byl od krve. Musíš si konečně uvědomit, že tady nejsme na Zemi ani na bezpečném Dzígvlegtu, Hjöwilt je pořád ještě neznámý svět, i když se tu dá žít. No – snad už jsi z nejhoršího venku, první dny to vypadalo hůř.“

„První dny?“ nechápal.

„Jo,“ přikývla maminka. „Osm dní jsi tu ležel jako Lazar, bez sebe a občas v křečích. Nejenom že ti ty bestie vypily spoustu krve, ale ke všemu tě zdrogovaly, že jsi málem umřel na předávkování a celkovou otravu krve. Podcenili jsme je, mrňousky!“

„Osm dní...!“ vzdychl si. Pak si ale vzpomněl, co to znamená a vyskočil.

„Zítra vyprší ultimatum Sandišůtů!“ zaúpěl.

„To teď nebude tvoje starost,“ řekla rezolutně maminka. „Ty se teď budeš uzdravovat, Sandišůty přenecháš ostatním. Málem jsi to odnesl!“

„To je v háji!“ vzdychl si. „Ty bestie jsou horší, než jsme čekali... co by se stalo, kdyby tady byli koně a ti mrňousci se na ně dostali?“

„Právě se kvůli nim zrušil plánovaný přesun koní sem na Hjöwilt,“ sdělila mu. „Už připravovali na Dzígvlegtu chovné stádo, když... zkrátka, chov koní se odkládá na neurčito.“

„Takže... koně musí vydržet na Dzígvlegtu,“ vzdychl si Standa. „S tím ale musíme něco dělat, co kdyby se tohle stalo s menšími dětmi? Já vím, menší jsou tady jen ségry a ty se drží spolu, ale časem... když si představím nějaké opravdu malé děcko...“

„To říkali Italové taky,“ přikývla. „Ještě nebezpečnější jsou podle nich piraňky, ale ty naštěstí žijí ve vodě, na suchu neškodí. Ale jsou to prý pěkné potvůrky, žravostí předčí i pozemské pirani, však je podle nich pojmenovali... V rovníkových řekách i jezerech se to jimi hemží a který živý tvor se ocitne ve vodě, když jsou nablízku, nemá šanci. Sežerou v minutě i zdejší tlustokožce, podobné nosorožcům, ani ti si do vody netroufají. Koupání v řekách si tu asi moc neužijeme, ty potvory občas táhnou řekami až k polárnímu kruhu a vyčistí je vždycky od všeho živého, takže musí odtáhnout, aby nepošly hlady, ale jejich tahy jsou nevypočitatelné a nikde před nimi není bezpečno. Upírci jsou proti nim jen hejno neškodných komárů.“

„Pěkní neškodní komáři!“ chytil se opět Standa za hlavu, když vrátil mamince prázdnou misku. „Kdyby po nich aspoň tak netřeštila hlava!“

„Máš pravdu, pěkně tě zrasovali!“ zvážněla maminka. „Pan Meschinelli tvrdil, že by se na Zemi určitě našli podnikatelé, kteří by upírky chovali ve velkém pro jejich sliny. Byly by to prý ideální drogy – snadno by se získávaly a dobře by se na nich vydělávalo... a možná by nebyly tak nebezpečné jako heroin. Ještě že to tady nikoho nenapadne ani v žertu, leda jako odstrašující příklad.“

„Jen aby to někdo nezkusil!“ zatvářil se Standa trpitelsky, když trochu pohodil hlavou a bolest v ní se opět ozvala. „Lidi jsou schopní všeho!“

„Tady snad ne,“ vzdychla si maminka. „Máme tu všichni jiné starosti. Na drogy a jiná podobná svinstva nikdo nemá čas.“

„Kéž by!“ vzdychl si.

„A ty se teď koukej uzdravit!“ dostal Standa nesmlouvavý příkaz.

„Provedu!“ odpověděl – a usnul.

Errata:

19.07.2021 22:17