Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Herculaneum

Jak se blížila lhůta druhého ultimata Sandišůtů, snižoval se počet obyvatel Dzígvlegtu. Na Hjöwilt postupně odeslali výkvět svých vědců. Byli užitečnější tam, kde mohli vědu dál rozvíjet. Na Dzígvlegtu naopak zůstávali ti nejdrsnější, připravení na další ústupy a prohry. Nic jiného je tam čekat nemohlo a přece zůstávali.

Ostatní národnosti na Dzígvlegtu byly na tom podobně jako Češi. Každý patron musel zabezpečit ty své, ale když se dozvěděli o ultimatu, nikdo nepožadoval, aby před ním Češi ucouvli a podrobili se. Všichni litovali, že se nemohou podívat domů na Zem a když se teď dozvěděli, že je to díky zákazu Sandišůtů, přišli dosavadní dobrodinci o hodně vděčnosti. Vypnutí lizidů byla poslední kapka, kterou pohár přetekl – přemluvit lidi, aby se odstěhovali na Hjöwilt, bylo pak už snadné.

Lučané se na Hjöwilt kompletně přestěhovali jako první, takže na Dzígvlegtu nezůstal ani jeden. Většina jich prošla krátkým, ale rozhodně nezapomenutelným peklem Adu, takže ani Sandišůtům, ani gufyrům příliš nedůvěřovali. Nabídka života v nezávislém světě jim proto zněla lákavěji než jiným a připojili se k nim ochotně i ti, kteří tenkrát Adem neprošli.

Na Dzígvlegtu zůstali mimo Čechů i příslušníci jiných národů. I oni se připravovali na zostření podmínek. Pro některé to bylo ohromné dobrodružství, jiní ale váhali, neboť i když si nedělali iluze o možném návratu na Zem, přesun na Hjöwilt je od ní ještě víc vzdaloval.

Pozemšťané se na Dzígvlegtu začali více soustřeďovat. Předtím převažovaly samoty, málo lidí žilo ve vesnicích a jediné české město se jmenovalo na znamení absurdity zdejšího světa Kocourkov. To se teď vylidnilo a co do počtu se přiblížilo vesnicím Horní a Dolní Ves. A zatímco v Dolní Vsi se soustředilo zemědělství a na okolní statky přesunuli koně, v Horní Vsi postavili s minimálním nářadím primitivní vysokou pec a vyzkoušeli v ní středověkými metodami tavit železo. Současně se všichni kdo mohli učili jezdit na koních. Počítali s tím, že jim Sandišůti zničí elektromobily a rozvrátí jejich úhledné kamenné domy se střechami ze samých fotočlánků. Ačkoliv si vysoké pece s okolními neforemnými chatrčemi postavili zcela bez Sandišůtské techniky a neměla se na ně tedy vztahovat hrozba rozvrácení všeho, čeho lidé na Dzígvlegtu dosáhli jejich pomocí, nebylo ani to jisté.

Kamenné vysoké pece byla čistě pozemská technologie a byť byla primitivní, mohla by lidem zajistit alespoň dobu železnou, když už ne nic novějšího.

Trvale udržet vyšší technickou úroveň ale nebylo v silách malé enklávy pozemšťanů. Pár tisíc lidí postaví bez odborníků nanejvýš primitivní vysoké pece a kovárny a mohou být rádi, když udrží jednoduché zemědělství. I kdyby ale měli mezi sebou odborníky na jaderné reaktory, na jejich stavbu nemohli pomyslet ani ve snu. I mnohem jednodušší fotovoltaické články by vyžadovaly technickou úroveň, jaká se holýma rukama prostě nedá dosáhnout. Museli se tedy obejít bez nich. Někteří uvažovali o elektrických generátorech poháněných parními stroji – to by snad ještě zvládli, ale nechávali si to až na později.

Pokud Sandišůti dodrží vlastní slovo, zůstanou lidem na Dzígvlegtu vysoké pece a pár zemědělských farem, postavené až po vypnutí lizidů. Primitivní kovářskou technikou by si mohli vyrobit i pár povozů, tažených koňmi. Ale nebylo jisté, zda jim Sandišůti nezničí i to. S překročením této hranice by museli překročit i své vlastní slovo, ale byla otázka, zač jejich slovo ještě stojí. Kdo přijde o důvěru, těžko ji získává nazpět.

Na Hjöwiltu proto připravovali i podmínky pro přijetí koní. Stavitelé pro ně postavili rozsáhlé kryté jízdárny, aby je uchránili nebezpečí od upírků, a začali sem přenášet všechny přebytečné koně, které mohli na Dzígvlegtu postrádat.

Koně si přece také zasluhovali zachránit. Vždyť to byla jediná pozemská zvířata.

Patroni nováčků nakonec rozhodli, že v každé skupině musí být několik zasvěcenců ovládajících vysílačky a préto, aby dokázali v případě potřeby nejen odnést nejbližší lidi na Hjöwilt, ale zorganizovat tam hromadnou záchrannou akci i pro zbývající.

Znamenalo to s přibližujícím se termínem druhého ultimata udržovat plnou pohotovost zachránců i na Hjöwiltu. Připraveni na to byli – nebo si to aspoň mysleli.

O výsledku se teprve rozhodne...

Francouzům se konečně podařil další husarský kousek.

Jejich chitsaldil nového typu prolomil rozhraní dalšího vesmíru. K jejich překvapení to byl vesmír podobný tomu, ve kterém se nachází Země.

Také v tomto vesmíru byly mezi planetami velké vzdálenosti vyplněné vakuem a samy planety obíhaly kolem sluncí, podobně jako Země. Svět, na který se dostali, byl samozřejmě úplně jiný než všechny dosavadní, ale v tomto vesmíru platily stejné fyzikální zákony jako na Zemi a dalo se očekávat, že zdejší světy mohou být Zemi aspoň vzdáleně podobné.

Nově objevený svět měl ve větší míře vodní charakter než ty dosavadní, ale na rozdíl od světa, který neustále vzdoroval Leclerkovi, se na něm našlo několik větších souostroví, kde průzkumníci konečně vstoupili na pevnou zem.

Samozřejmě ihned zahájili jeho zevrubný průzkum, zatímco parta soustředěná kolem rodiny Sjöbergů začala v rychlosti hledat vhodné místo pro stavbu prvního lizidu.

Korunu tomu snažení nasadil český vědec pan inženýr Formánek. Jeho koníčkem byla na Zemi kromě jiného i astronomie, měl ve svém notebooku spoustu astronomické literatury a pochopitelně ho v tomto směru sousední vesmíry značně zklamaly. Těžko je astronomovi ve světě, kde den trvá čtyřiadvacet hodin a noc neexistuje, takže na obloze nejsou vidět žádné hvězdy s výjimkou těch nejbližších.

Inženýr Formánek proto nejvíc zajásal, když se dozvěděl o vesmíru, tak podobném našemu pozemskému. Okamžitě odcestoval na jediný prozkoumaný ostrov, kde ústil první chitsaldil Francouzů, a nedočkavě čekal na soumrak, aby se konečně po tolika letech půstu pokochal souhvězdími na noční obloze. Však mu byly jinými vesmíry tak dlouho upírány!

Již první pohled na noční oblohu ho však u jeho narychlo postaveného hvězdářského dalekohledu skoro vyděsil. Očekával samozřejmě, že ze známých souhvězdí nespatří vůbec nic, vždyť planeta objevená Francouzi nemohla patřit do sluneční soustavy, takže souhvězdí na obloze prostě musí být jiná než při pohledu ze Země.

Stalo se však něco, co nečekal.

Souhvězdí Orionu vypadalo úplně stejně jako na Zemi.

Souhvězdí Orion má proti ostatním jednu zvláštnost. Tvoří je velice vzdálené hvězdy.

Když v naší Galaxii změníte pozici o pouhých několik světelných let, blízká souhvězdí se rozsypou k nepoznání, jen souhvězdí tvořená vzdálenými hvězdami se mohou zachovat v nezměněné podobě.

Tohle mohlo mít ale jen jedno vysvětlení.

Francouzi se prolomili do našeho vesmíru! Ne sice přímo na Zemi, ale nepříliš daleko od ní, když alespoň některé ze souhvězdí neztratilo svoji tvář.

Hvězdy pásu souhvězdí Orion jsou od Země vzdálené kolem osmnácti set světelných let. To by hovořilo o tom, že se Francouzi strefili do našeho původního vesmíru jen nepříliš daleko od Slunce! Zdejší slunce nemohlo být naším, neboť sluneční soustava neobsahuje jinou planetu pozemského typu než Zemi, ale nemohlo být ani od Země příliš daleko.

Šlo tedy o to, kde se ve vesmíru nachází.

Byla to náhoda, že byl na Hjöwiltu astronom, byť amatérský, kterého známé souhvězdí okamžitě praštilo do očí?

Inženýr Formánek se okamžitě zakousl do tohoto problému jako buldok. Začal polohy hvězd na noční obloze zaznamenávat soustavně a snažil se přitom posoudit, jaká by mohla být jejich poloha při pohledu ze Země. Až krátce po týdnu přišel za ostatními s epochálním výsledkem.

Svět, na který se Francouzi dostali, leží podle něho u nepatrné hvězdičky Orion-Chí-1 v souhvězdí Orionu ve vzdálenosti pouhých osmadvaceti světelných let od Země. Tato hvězdička totiž v souhvězdí Orion chyběla – ale zbytek souhvězdí se poznat dal a donutil pana Formánka probrat všechny hvězdné atlasy ve svém notebooku. A pak už mu nedalo práci označit na hvězdné obloze jinou nepatrnou hvězdičku – naše Slunce, pozorované ze strašlivé vzdálenosti osmadvaceti světelných let.

A tam někde, jak se brzy chodila dívat procesí zvědavců, zřejmě obíhá i Země, prášek neviditelný nejen pouhým okem, ale ani hvězdářským dalekohledem pana Formánka.

Byli tedy zpátky ve svém rodném vesmíru – jenže na svůj domov se mohli dívat jedině z tak příšerné dálky, jakou si málokdo dokáže představit.

Vesmír dokáže být i krutý...

Také na Orizemi, jak vodní svět pojmenovali, se začali trousit kolonisté, zejména když sem Sjöbergovci začali urychleně stěhovat díly dalšího lizidu a chtěli ho co nejdřív uvést do chodu. Po nich se sem měli nastěhovat všichni, kdo se toužili přiblížit poměrům na Zemi. Na Orizemi byla v noci tma a když nebylo zataženo a nepršelo, byla obloha plná hvězd. Jen měsíc tu chyběl a velká část souhvězdí vypadala jinak než na Zemi, ale jinak byla podoba se Zemí ze všech dosavadních mimozemských světů největší. Souhlasil i typ zdejší hvězdy G0, stejný jako typ Slunce. Žádný červený trpaslík ani modrý veleobr, ale přívětivé sluníčko, na první pohled nerozeznatelné od našeho původního.

Orizemě měla samozřejmě i své nevýhody. Příliš rozlehlé vodní pláně často brázdily vlny tsunami a řádily na nich hurikány, otevřené části pobřeží nebyly bezpečné a bylo příliš riskantní stavět si obydlí jinak než na vysokých pilotech. Nejvyšší hory dosahovaly sotva výšky Sněžky, na některých byl i sníh a led, poblíž pólů dokonce po celý rok, ale kdo toužil po Alpách, neřkuli po Himalájích, tomu by zde ke štěstí hodně chybělo.

Vzhledem k tomu, že ani největší ostrovy nemohly soupeřit se Sicilií, nebyly tu nikde, ani poblíž rovníku, žádné pouště. A jestliže plocha moří zabírá dvě třetiny povrchu Země, tady bylo moří devadesát procent. Nejvíc by to ocenili příslušníci přímořských národů, kteří by si tu mohli spíš najít nějaký kout podobný tomu, co si pamatovali ze Země. Samozřejmě zatím bez lidí, ale to se jistě časem změní.

Byla tu pevná zem i oceány a na ostrovech spousta úrodné půdy, kde mohli pěstovat stejné plodiny jako jinde. I když to vzhledem k existenci lizidů nebylo nutné, začali se tomu věnovat se vší vážností. Soběstačnost přece jen nebyla k zahození a neměli by se spoléhat na technologii úplně cizí civilizace. Ačkoliv ji už docela obstojně zvládali, lidem byla cizí.

A nebyli tu upírci a ve vodě piraňky, jako na Hjöwiltu. Bylo tedy logické přestěhovat sem koně. Tady se mohli prohánět volně, nejen pod střechou jízdáren. Hjöwilt byl pro ně i pro lidi cizí, Orizemě mnohem bližší.

I když od pravé Země tak daleko...

Druhé ultimatum vypršelo a tentokrát se Sandišůti vůbec neozvali.

Patroni předpokládali, že i tentokrát přiletí vyjednávat a předem se na to připravili. Ne že by chtěli splnit jejich požadavky, ale sami od sebe se shromáždili na hradu Jukagyri, kde se zdánlivým klidem očekávali jejich příletu. Sešli se opět v knihovně otce Mihoviče u jídla a dobrého vína, jako by nehrozilo další zhoršení podmínek na Dzígvlegtu. Rozvalené okno otec Mihovič provizorně překryl závěsem – nehodlal nic opravovat, dokud to neskončí.

Jediné, v čem si nebyli jistí, byl způsob, jakým toho Sandišůti dosáhnou. Na Zemi se podobné vyhrůžky realizují příletem bombardérů, které postiženou zemičku rozbombardují. Při náletech zahynou v troskách měst, škol a nemocnic tisíce, někdy až desetitisíce lidí a jen naprosto otrlý, nelidský politik, jakých je bohužel na Zemi pořád více než dost, to dokáže nejen omlouvat, ale cynicky to nazvat »humanitární« akcí.

Patroni neočekávali, že by Sandišůti klesli tak hluboko. Spíš čekali nějaký promyšlený a efektní zásah, kterým by Sandišůti zlikvidovali všechny připravené zásoby, zničili stroje a možná i srovnali se zemí domy. Pro jistotu lidem doporučili, aby se v kritické době raději nezdržovali poblíž domů a dokonce v nich, ani v blízkosti jakýchkoliv známek pozemské civilizace, včetně těch, které už nebyly postavené pomocí lizidů. Lidé se měli rozptýlit po nejbližších lesích a vzít s sebou i koně – většina už na nich docela obstojně jezdila, takže byli pohyblivější, než kdyby museli chodit pěšky.

Sandišůti se ale nejenže neozvali, oni v označenou dobu ani nepřiletěli.

Lidi na Dzígvlegtu tím poněkud zaskočili. Nejvíc patrony, ale když uplynul skoro celý den, aniž by se dostavili, začali být netrpěliví všichni. Někteří se dokonce pokoušeli zavolat patronům, cože se to děje a kdy nastane slíbený konec civilizace? Ti jim samo sebou neměli co odpovědět, sami netušili, proč se nic neděje.

Jedno přísloví ale říká: Nechval dne před večerem.

Patroni se již začali domlouvat, že konec civilizace na Dzígvlegtu nejspíš nenastane. Nemohli se Sandišůti přece jen zamyslet nad tím, co je a co není spravedlivé? Nebylo od nich nezaslouženým trestem už zablokování lizidů? Vždyť se ten nepatrný přečin ani nedal chápat jako zločin! Nebylo absurdní, že se činnost, vykonaná se svolením Sandišůtů, mění ve zločin jen tím, že k ní nedali požehnání? Vždyť to bylo i proti jejich vlastním zásadám!

Ohromný náraz, který rozkymácel celý hrad Jukagyri, proto nikdo nečekal.

„Zemětřesení! Všichni pryč!“ vykřikl kdosi. „Hrad se zřítí!“

Několik patronů čistě reflexivně uposlechlo a zmizelo, ale ani ostatní dlouho neváhali. Préto bylo nejrychlejší a všichni je použili. Otec Mihovič se přemístil na dvůr nedalekého Bělíkova stavení, ale ani tam se mu nedařilo hned vyrovnat rovnováhu. Půda se totiž vlnila jako hladina moře, stavení se kymácelo, ze střechy padaly uvolněné fotovoltaické desky. Některé zůstávaly viset za elektrické kabely, z nichž se jiskřilo. Pak ale vyskočily plameny a rychle se po střeše začaly šířit.

Otce Mihoviče to na okamžik zaujalo, ale vzápětí jeho pozornost připoutalo ještě horší divadlo, až se mu cosi sevřelo v krku.

Hrad Jukagyri se všemi věžemi se zřítil s hrozným rachotem.

Kamenné kvádry se rozkutálely po vlnícím se svahu, z budov i věží vyšlehly plameny, ačkoliv měly být nehořlavé. Oheň zřejmě nepocházel z hořlavých předmětů, ale vyrazil zdola, z podloží. Vzápětí se vzepjala vzhůru celá skála a hustý oblak šedého prachu či snad popela vylétl do výšky a pohltil i zbytky zříceného hradu.

Snad už tam nikdo nezůstal! – napadlo otce Mihoviče, ale to už se musel vzpamatovat a pomýšlet i na vlastní záchranu. Bylo mu jasné, že musí zmizet stůj co stůj. Hustý oblak se valil přímo na něho, zřejmě už nesouvisel jen s hradem, neobsahoval jen prach ze skal, ale i popel, a navíc se zdálo, že v něm probleskuje cosi žhavého.

Sopka se probudila, došlo otci Mihovičovi. Tohle je přírodní katastrofa, nesouvisí to se Sandišůty, ale nechat se tím zasypat, nemuselo by to dopadnout dobře!

Pokusil se přenést na Hjöwilt, ale préto ho neposlechlo. Nejspíš v cíli nebylo volno.

Na okamžik zaváhal, ale když viděl, jak se na něho čelo žhavého oblaku nezadržitelně řítí, duchapřítomně změnil cíl a místo na Hjöwilt přeskočil na Orizemi.

Až teprve když z blízkého domu vyběhl Standa a vítal ho, rozklepala se otci Mihovičovi kolena. Jak by to dopadlo, kdyby neočekávali akci Sandišůtů a nebyli v pohotovosti? Možná by seděl v knihovně u knihy, ale mohl by už také ležet ve své rakvi a rozespalý by ani nebyl schopný reagovat útěkem. Mohl by už spát – a to by bylo probuzení! Jen krátké zapraštění drcené rakve i s kostmi a pak černá tma od hustého popela se žhavými plameny... no, snad to dopadlo lépe, když nějakou katastrofu čekali.

Sandišůti je vlastně zachránili před přírodní pohromou!

Ačkoliv – zachránili jen jeho, otce Mihoviče. Ostatní by byli nejspíš v pořádku doma. Je potřeba ještě zjistit, zda se z hroutícího se hradu dostali v pořádku i ostatní.

Měli by Sandišůtům poděkovat...

Na hradě Jukagyri, ovšem už na jeho kopii na Hjöwiltu, se brzy sešli všichni patroni.

Nikdo z nich nechyběl, nikdo na starém hradě nezahynul. To byla dobrá zpráva, jenže ty další už tak dobré nebyly.

Brzy se potvrdilo, že se pod hradem Jukagyri na Dzígvlegtu skutečně probudila sopka. Nebylo to vyloučené. Hrad i se svým okolím stál přece v kráteru pradávné sopky, vyhaslé zřejmě jen zdánlivě. To se přece stává, že sopky, považované za neškodné, po mnoha letech a někdy i po staletích klidu ožijí. Starověké Pompeje by mohly vyprávět...

První exploze hrad smetla a zasypala žhavým popelem i jeho okolí. Zmizela pod ním nejen stavení Bělíků, ale i okolní lesy s dvanácti dalšími osamělými, naštěstí již opuštěnými staveními. Horší bylo, že oblak žhavého popela po pouhé čtvrt hodině dorazil až k Dolní Vsi a zasypal ji se vším všudy.

Po malebné vesničce nezůstala ani nejmenší stopa. Jen zvlněné pole žhavého popela. Popel zasypal i blízká pole a lesy, kde lidé v dočasném tábořišti očekávali, zda a jak nastane Sandišůty slíbený konec civilizace. Mezi stromy neměli rozhled, ale když přece spatřili, co se to na ně žene, pokusili se tomu uniknout. Lidé vybavení ovladači préta brali s sebou ty, kdo ovladače neměli, některé i s jejich koňmi. Dav lidí na tábořišti byl však příliš početný a těch pár zasvěcenců je nestačilo odnést do bezpečí. Slíbili jim, že se vrátí s posilami, jenže lidé i zvířata při pohledu na valící se žhavou stěnu pozbývali rozumu a část jezdců vyrazila na koních pryč od valící se zkázy.

Tím ale sami nad sebou vynesli ortel – uniknout té pohromě na koních nebylo možné. Stěna popela letěla rychleji než vlaštovka a koně nebyli dost rychlí. Útěkem se navíc všichni natolik vzdálili od značek préta, umístěných pro orientaci na lesní mýtině, že zachráncům úplně znemožnili, aby je dohonili a odnesli na Hjöwilt.

Jen část těch, kdo zůstali na shromaždišti, bylo ale šťastnějších. Značek tu bylo příliš málo, zachránci se sem nestihli vracet. Zachránci se sem vraceli ve vlnách, pokaždé pobrali co nejvíc lidí, ale před pátou vlnou zachránců dorazilo na místo čelo žhavého popela.

Oba bratři Pilzové se na Dzígvlegtu nečekaně objevili uprostřed pekla. Kolem nich byl v té chvíli jen černý mrak, prosvětlovaný rudým světlem. Žár je ožehl, takže oba bezděčně zavřeli oči a zatajili dech – k jejich štěstí, jinak by přišli o oči a plíce. Nikoho už nespatřili, nikoho nemohli vzít s sebou. Z posledních záblesků vědomí se oba stihli vrátit na Hjöwilt, přímo do rukou připravených lékařů. Vrátili se ale už sami. Stihli varovat ostatní zachránce, aby už se nepokoušeli vypravit do toho pekla, načež se oba zhroutili.

Měli obrovské štěstí, že se vůbec vrátili. Dva další zachránci, kteří tam odletěli prétem skoro současně s nimi, se už nevrátili. Salmö Sjöberg se pokusil přenést před samotu rodiny Kudrjakových, v té době již prázdnou, neboť Kudrjakovi se odstěhovali již s partou ruských filmařů. Poblíž jejich domu stála vysoká skála s vyhlídkou, odkud by se mohl rozhlédnout. Samota byla skoro dvacet kilometrů od Dolní Vsi a tím i od lesa se shromážděným zbytkem obyvatel, ale když se Salmö Sjöberg po dřevěném žebříku vyšplhal na vrchol skály, spatřil tím směrem nestvůrné čelo nenasytného žhavého oblaku, ženoucího se dál a pohřbívajícího všechno, co na svém šíleném letu dostihl. Během deseti minut byl mrak u něho. Salmö však na jeho příchod nečekal a na poslední chvíli se vrátil na Hjöwilt.

Jeho návrat znamenal jen potvrzení těch nejčernějších obav.

Dvaašedesát lidí a stovka koní zůstala pod smrtící vrstvou žhavého popela. Nebylo jim už pomoci. Plátěné stany nepředstavovaly žádný úkryt, nepomohlo by jim ani kdyby zůstali v Dolní Vsi, která rovněž zmizela pod vrstvou popela.

Dolní Ves stihl osud starořímského Herculanea, zasypaného popelem z Vesuvu spolu se starověkými Pompejemi.

Na Hjöwiltu vypukl všeobecný smutek.

Dvaašedesát lidí, zasypaných popelem u Dolní Vsi, nebyli jediní, kdo na Dzígvlegtu toho nešťastného dne zahynuli. Katastrofa se opakovala na více místech. S tím rozdílem, že to všude nebylo tak horké a počty obětí byly menší, nicméně oběti byly i jinde.

Tu dva, tu tři. Někde byli i zranění – většinou lehce i těžce popálení.

Za všechno totiž nemohla jediná sopka pod Jukagyri. Toho dne se peklo rozpoutalo po celém Dzígvlegtu. V jediném dni ožily všechny staré, zdánlivě již dávno vyhaslé sopky a na mnoha místech se otevřely další soptící vulkány.

Otec Mihovič si v té chvíli vzpomněl na letadlo Franty Kudláčka. Frantův dům ležel mimo oblast zasypanou popelem, takže Franta, nadšený z toho, že jeho miláček bude ještě k užitku, vytlačil letadlo ze svého Muzea, naplnil ze sudu palivem hlavní i přídavnou nádrž a ze svého popelem jen trochu poprášeného letiště odvážně vzletěl na průzkum.

Nebyl to klidný let. Místy se musel vyhýbat vysokým sloupům popela, sahajícím až do kosmického prostoru, na mnoha místech jeho letoun ohrožovaly létající sopečné pumy, ale Dzígvlegt byl menší než Země a obletět celý svět se mu podařilo poměrně brzy.

Jenže se vrátil s nepříjemným výsledkem. Úplně nedotčené místečko nenašel nikde, dokonce i na vlastním letišti zapadl při návratu do nových závějí popela.

Celý svět se změnil v jedinou obrovskou vulkanickou oblast.

Geologové tomu jevu říkají geologická bouře. Tvrdí, že jich i na Zemi bylo několik, naštěstí se všechny odehrály v pradávných dobách, ale i tenkrát bylo výjimkou, aby postihly celý svět. Ukázalo se zkrátka, že tady je možné skoro všechno.

Sjöbergovci se pokusili prozkoumat Dzígvlegt již po týdnu, ale většina značek préta byla úplně zasypaných žhavým popelem. Naštěstí se na takové značky nedalo skočit, préto odmítlo vytvořit spojení, když v cíli nebylo volno. Bylo to jen dobře, většina cílových míst byla nyní životu nebezpečná a meziplanetární skok do neznáma mohl skončit i v potoce žhavé lávy, vytékající z nového vulkánu.

Jen nepatrný zlomek značek umožňoval cesty na Dzígvlegt. Buď byly rozmístěné na vyvýšených místech, nebo aspoň na méně postižených. A bratři Pilzové, ačkoliv popálení v obličejích, hned začali sbírat a rušit nepoužitelné značky a místo nich na jiných, doposud vhodných místech umisťovat značky nové.

Ukázalo se však, že návrat lidí asi nepřipadá v úvahu. Svět Dzígvlegt byl jako celek na odpis. Vegetace na většině povrchu spálená, vodní zdroje zničené. Rostliny, které nebyly žhavým popelem zasypané, většinou uschly, když jim jemný popílek ucpal póry. Povrchová teplota světa stoupla díky sopečnému popelu o několik stupňů a pěstování rostlin se stalo nemožné. Najít místo pro stavbu domu byla těžko řešitelná šaráda a nikdo nezaručil, že toto místo zůstane nedotčené, aby se dům dal po dostavení také osídlit. Rozbouřené podzemní magma dávalo vznikat dalším sopkám, ačkoliv už ne tak hojně jako v prvních chvílích.

Daly by se tu postavit leda snadno přenosné buňky a přemisťovat je z místa na místo, to však nebylo nic trvalého. Nač také, když se tu téměř nikde nezachovaly rostliny?

Sjöbergovci se zajímali i o lizid, ponechaný na Dzígvlegtu, ale na jeho místě našli jen obrovský žhavý kotel, rozhazující po okolí spršky žhavé lávy jako gigantické ohňostroje bez diváků. A co bylo ještě podivnější – změnily se tak všechny lizidy. Ten ještě nespuštěný, postavený pozemšťany, i všechny nedávno svévolně odstavené Sandišůty. Kdo by tady chtěl postavit další, těžko by našel vhodné místo. Po celém Dzígvlegtu stoupal k nebi sopečný popel a dým a půda se téměř bez ustání otřásala zemětřesením.

„Tady se snad už nikdy nic postavit nepodaří,“ lamentoval nad tím Salmö Sjöberg.

„Lízid snad ještě ano,“ uvažoval jeho bratr Arne. „Žádná geologická bouře nepotrvá věčně, časem se to jistě trochu ustálí. Ale chitsaldily v takovém prostředí prostě nepostavíš. Ty potřebují hodně stabilní zemskou kůru. Proto jich měli i na Zemi nejvíc v Evropě, kde je obzvlášť silná pevninská kra. Nemít préto, už nikdy bychom se na Hjöwilt nedostali.“

„A víte, že je to možná dobře?“ pokusila se je rozsoudit jejich sestra Solveiga. „Když se to nepodaří vám, nepodaří se to ani Sandišůtům. Takže jsme dnes před nimi na Hjöwiltu bezpeční jako za barikádou. Kdoví, jestli to tak není tisíckrát lepší.“

„To by asi stálo i za ty mrtvé,“ řekl Arne Sjöberg zamyšleně. „Nezávislost vykoupená obětmi, draze zaplacená, ale tím cennější. Příroda to zřejmě vyřešila za nás, jenže po svém.“

„Příroda beztak všechno řeší katastrofami,“ povzdychl si Salmö.

„Ani to jinak neumí,“ dodal Arne.

Errata:

19.07.2021 22:17