Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Parlament

Článek v bulvárním deníku, s titulkem

podávající téměř vědecké vysvětlení a zpověď Jupiterského ducha, vzbudil podle většiny komentátorů příliš nezaslouženou, lacinou pozornost. Shodly se na tom zejména konkurenční listy, kde se ovšem jednalo o bledou závist. Tajemství probírali lidé na pracovištích, diskusní kluby na internetu i náhodně v tramvajích. Po pravdě řečeno, lidé si z toho spíš utahovali. Stačilo zažertovat, zda s nimi necestuje duch.

Rádoby-vědecká diskuse ale připoutala pozornost veřejnosti k českému zdravotnictví, kde to tak zábavně nevypadalo. Ukázalo se, že se v poslední době skutečně zvýšily počty úmrtí na náhlé srdeční příhody, jak plynulo z duchařského vysvětlení. Oslovení zdravotníci jednotně tvrdili, že je to nesmysl, ačkoliv věrohodné vysvětlení toho jevu nedokázali podat. Připomínky na zvyšující se výskyt srdečních civilizačních chorob nepůsobily, zejména když se ukázalo, že se všechny případy podezřele omezují na oblast vnitřní Prahy, tedy tam, kde se měl údajný duch pohybovat.

Další serióznější informace přišly z úplně jiné strany. Podle zveřejněných policejních statistik poklesla poslední dobou v Praze kriminalita. Z Václavského náměstí zmizely postávající postavy, nabízející sex i heroin. Magistrát si dovolil stáhnout z tramvají varování před kapesními zloději. Střediska pro pomoc drogově závislým byla nezvykle prázdná, ačkoliv zaměstnanci křižovali ulicemi v zoufalém hledání zákazníků. Kdo si to spojil dohromady, tomu se opět nabízelo jako přijatelné jen duchařské vysvětlení.

Když jeden pracovník jaderného výzkumu potvrdil podivné chování výzkumného jaderného reaktoru v období popisovaném ve zmíněném článku, znamenalo to pro mnohé další potvrzení, zatímco odpůrci prohlásili nešťastného vědeckého pracovníka za drzého lháře a podvodníka, který se chce na tomto případu jen lacino svézt.

Vášně naštěstí brzy utichly a zájem médií se přesunul jinam. V Parlamentu se objevila další tradiční aféra s odposlechy významných opozičních poslanců. Poslanecký klub interpeloval ministra vnitra, který se omezil na slib, že dá celou záležitost nestranně vyšetřit. To poslancům nestačilo, začali na premiérovi požadovat odvolání ministra i policejního presidenta. Toho nakonec pozvali do Parlamentu, aby tam přednesl své stanovisko.

Jeho stanovisko bylo jednoduché. Žádná policejní složka se odposlechem nezabývala, policisté odposlouchávací zařízení v sídle postižené partaje neobjevili. Tvrzení opozičních poslanců o odposlouchávání se zakládalo jen na jejich dojmu. Ti se ovšem zapřísahali a byli ochotní opakovat to i na detektoru lži. Podle nich nemohl zveřejněné dokumenty v jednom bulvárním deníku za žádných okolností vynést nikdo z nich, takže je jasné, že muselo jít o odposlech.

Na to policejní president bodře odvětil: „V Čechách se vždycky všechno rozkecalo i bez odposlechů.“

Zřejmě mu ale ujely nervy a další opoziční poslanec se do něho nevybíravě pustil.

V té chvíli nastal na galerii pro diváky podivný šum. Jakýsi mladík bledého obličeje, oblečený v černé kombinéze, se vyhoupl na okraj balkónu, jakoby se chystal seskočit dolů mezi poslance. Parlamentní stráž se k němu vrhla, aby mu v tom zabránila. Mladík si zvolil prázdné místo před poslaneckými lavicemi, odrazil se a skočil. Strážce jen bezmocně hrábl do prázdna.

Každého, kdo ho sledoval, hned napadlo, že to musí být bývalý výsadkář. Kdo jiný by se k tak odvážnému skoku odhodlal? Jen některým došlo, že je na výsadkáře příliš mladý. Kdoví, jestli byl vůbec na vojně!

Ti nejbližší, kteří viděli podrobnosti, navíc vytřeštěně zírali na jeho nohy. Výsadkář se do poctivé parketové podlahy zabořil až po kolena! Neztrácel ale čas, rychle z podlahy vystoupil jako po schůdcích a rázně zamířil k předsednickému stolku. Naleštěná podlaha za ním, světe div se, neměla ani škrábnutí...

„Pane předsedo, páni poslanci!“ oslovil zblízka předsedu sněmovny. „Dovolte mi ukončit zbytečné dohady o odposlechu. Přestaňte trápit policejního presidenta, opravdu nic neví a jeho podřízení v tom výjimečně prsty nemají.“

„Kdo jste, pane? A jak to můžete vědět?“ vzpamatoval se předseda sněmovny.

„Vysvětlím vám stručně ten případ,“ nedal se zastavit mladík. „Ty tajné informace jsem předal tisku já.“

„To je ale skandál!“ vyjekl předseda Parlamentu. „Probůh, jak se k tomu můžete klidně přihlásit? Vždyť je to trestný čin!“

„Považoval jsem je za důležité,“ nedal se vyrušit neznámý. „Skandál to skutečně je, ale ne kvůli zveřejnění! Vždyť svědčí o špinavém komplotu přímo v Poslanecké sněmovně! Opravdu vás nenapadlo zabývat se jejich obsahem, místo zcela zbytečného vyšetřování, jak se mohly dostat na veřejnost?“

„Nahlas!“ ozvalo se v té chvíli ze zadních lavic.

„Nic není slyšet!“ podpořil ho jiný hlas.

„Moment!“ otočil se mladík k poslaneckým lavicím a zvedl výmluvně ruku, aby si zjednal ticho. „Pane předsedo, strpení! Připojím se k některému mikrofonu, aby mě slyšeli i ti vzadu. Vaše mikrofony mě takhle vůbec nesnímají.“

„Pane... vy tu vůbec nemáte co dělat!“ vzpamatoval se předseda. „Stráž! Vyveďte už konečně toho... toho vetřelce! A zatkněte ho pro podezření z nezákonného odposlechu!“

„To bude hodně těžké, pane předsedo,“ ušklíbl se neznámý. Nespěchal, z brašničky u opasku klidně vylovil krabičku velikou jako na mýdlo, přiblížil ji k mikrofonům a cosi s nimi kutil.

„Aby mě někdo vyvedl, musel by mě nejprve uchopit,“ huhlal. „A to není tak snadné, jak se to řekne. Nikdo mě nemůže uchopit, tedy ani vyvést a už vůbec ne zatknout.“

Tři urostlí chlapi v uniformách ale v té chvíli pohotově klusali uličkou mezi lavicemi směrem k neznámému.

„Stůjte, hlupáci!“ obrátil se k nim náhle neznámý. „Chcete snad zápasit se smrtí?“

Dva strážní vzadu v té chvíli narazili do prvního. Ten se křečovitě zachytil nejbližších lavic a prudce zabrzdil. Měl proč. Za mikrofony stála zpříma lidská kostra, hrozila strážným kostěnou rukou a výstražně cvakala čelistmi.

Poslanecká sněmovna vyskočila na nohy jako jeden muž. Jen dva poslanci vzadu ke své škodě setrvali ve vzájemné debatě, protože dění u předsednického stolku vůbec nesledovali.

Příšerná podívaná trvala jen vteřinu a kostra se změnila zpátky v neznámého mladíka.

„Nemám tu co dělat, ale jako jediný znám pravdu,“ klidně pokračoval, bez vzrušení. „Jde vám o pravdu, nebo o vaše pitomá pravidla?“

„Proboha! U všech čertů, kdo jste?“ vybuchl předseda sněmovny. Ani si nepovšiml, že jedním dechem vzývá Boha i tu opačnou stranu.

„Říkejte mi jako všichni Smrťák, pane předsedo,“ odvětil zřetelně mladík. „Viděli jste mě snad dost jasně. Věřte, přijatelný vzhled mi dá hodně námahy. To ale není podstatné. Pusťte mě k těm mikrofonům a nezkoušejte na mě sahat, nebo na vás sáhnu já a na to do smrti nezapomenete! Není to příjemné, můžete mi to snad věřit!“

Předseda odcouval od mikrofonů tak rychle, až zakopl o židli a posadil se na ni. Mladík nevzrušeně stál za mikrofony a monotónně opakoval: „Jedna, jedna, jedna...“, dokud se jeho zesílený hlas náhle nerozlehl velkou sněmovní místností.

„Tady to bude dobrý!“ pochválil si chlapec. „Už mě slyšíte? Výborně! Aby bylo jasné, mikrofony můj hlas nezachytí, neboť nevydávám zvuky. Proto si pomáhám tou malou pomůckou, abyste mě slyšeli.“

Ačkoliv do své krabičky mluvil klidně, jeho hlas teď hřměl Sněmovnou naplno.

„Kdo vlastně jste, člověče?“ vykřikl na něho jeden z poslanců.

„Mýlíte se pane poslanče!“ odvětil klidně mladík. „Hodně se mýlíte už v oslovení! Já přece nejsem člověk. Pamatuji se ještě na dobu, kdy jsem člověkem byl, ale to už je dávno pryč. Nazývat mě člověk je v této chvíli poněkud zpozdilé, to musí na první pohled pochopit každý. Někteří mi říkají Smrťák, zkráceně Smrt, ale správnější je říkat mi Jupiterský duch.“

„Proč zrovna Jupiterský?“ ozvalo se ze sálu.

„Protože s Jupiterem souvisí má přeměna,“ odtušil mladík.

„Jaká... přeměna?“ vyjekl předseda Parlamentu.

„Poslyšte, staré záležitosti tu probírat nebudeme,“ odmítl Smrťák dát mu vysvětlení. „Nedávno jsem dával novinám velké interview, podrobností je tam dost a je to i slušně napsané, sežeňte si je. Pár vědátorů sice tvrdilo, že je to nesmysl, ale tím se u mě jen ztrapnili. Pamatujte si, vědec nesmí tvrdit, že neexistuje něco, co on sám nemůže vysvětlit, natož dokázat. Smí skromně přiznat, že to nedokáže pochopit. To je jediný správný vědecký přístup, když neví ani to co já. Ale kvůli tomu jsem nepřišel. Nejde mi o vědu, ale o vaše dokumenty.“

„Znamená to, že jste to odposlouchával sám?“

„Dá se to tak říci,“ přikývl spokojeně mladík. „Ale nebylo to úmyslné. Pány poslance jsem zaslechl venku na ulici. Nemohu za to, že mě neviděli, to je ve dne normální. Aby mě bylo vidět, musím vydávat energii a zbytečně to nedělám. Jejich intriky mě ale zaujaly. Spousta lidí si venku domlouvá různé špinavosti, ale u poslanců to působí hůř. Zkrátka jsem se jim věnoval více než jiným, následoval jsem je a seznámil se podrobně s jejich plány. Pak jsem je předal dennímu tisku.“

„To ale bylo protizákonné!“ vykřikl jeden bledý poslanec, asi z těch potrefených.

„Víte,“ usmál se mladík, „Dalo by se říci, že se o tom bavili na veřejné ulici, takže se nesmí divit, když je někdo zaslechl. Ale kromě toho, pro mě nejsou vaše zákony závazné. Lidské zákony platí pro živé, mrtvých se netýkají a žádný záhrobní zákon jsem neporušil. Co ještě chcete? Zveřejnění té špíny jsem považoval za správné a příště to udělám zase. Vaše obvyklá praxe zabývat se nepodstatnými detaily, jako kdo a proč to uveřejnil, aniž byste hledali pravdu, je podle mě nemravná. Věnujte raději pozornost tomu darebáctví! Tím se zabývejte!“

„Sněmovna nesmí přijmout protizákonně získané důkazy,“ vzpamatoval se zatím předseda Sněmovny.

„Ale, ale!“ podíval se na něho pobaveně mladík. „To snad nemyslíte vážně! Opakuji, z mé podstaty protizákonné nejsou. Může neživý porušit zákony živých? Pro mě platí jiné zákony, ty ani porušovat nemohu, to prostě nejde.“

„A mrtvý se mezi živé míchat smí?“ opáčil kdosi z opozice.

„Smí, páni poslanci, smí,“ usmál se mladík. „Nezakazují to ani vaše zákony, ani moje. Kdo si myslí, že tomu tak není, ať mi ukáže zákon, který by mrtvým něco zakazoval!“

„Můžeme takový zákon přijmout!“ nadhodil jiný poslanec.

„Přijmout můžete cokoliv,“ souhlasil mladík. „Některé vaše zákony jsou uhozené už teď! Ale protože zastupujete živé, budou platit opět jenom pro ně. Nemůžete přijmout ani zákon, který by platil v sousedním státě, dokud ho vaši sousedé sami neuznají.“

„Tady jste na území České republiky, měl byste uznávat zdejší zákony!“ napomenul ho poslanec z předsednictva.

„Není tomu tak, pánové!“ opáčil mladík pobaveně. „Území České republiky má jen tři dimenze a nad nimi vám svrchovanost neberu, tu už vám sebrala Evropská unie. Zřejmě jste nepochopili, že se pohybuji v dimenzích, na které právo nemáte. Nemusím tedy uznávat vaše zákony. Odjakživa platí jen zákony vynutitelné. Zkuste mi něco nařídit a vymáhat to!“

„Když k nám nepatříte, nemáte zase co mluvit do našich věcí!“

„Jak to? Nikdo mi to nezakázal a kromě toho se domnívám, že jednám správně. Ale dovolte mi říci, co si myslím o vás! Místo abyste odsoudili darebáctví, které jsem naštěstí tím zveřejněním překazil, zabýváte se hledáním toho, kdo ten skandál prozradil. Dobrá, ušetřím vám práci. Byl jsem to já. Ale jak to, že nikoho nenapadlo zabývat se darebáctvím prvního řádu, tou samotnou podstatou skandálu? Vám to připadá morální?“

„Porušování soukromí poslanců má větší váhu!“ odmítl to předseda sněmovny.

„To myslíte vážně?“ zamračil se mladík. „Vaše soukromí že má přednost?“

„Soukromí každého člověka je stejně důležité!“ odvětil předseda.

„Zlobte se na mě nebo ne, ale já si myslím, že pro vás má být na prvním místě zájem vašich občanů,“ vrtěl hlavou duch. „Těch živých, já si své zájmy ohlídám a od vás si do toho mluvit nenechám. Zastupujete tady živé lidi a sloužíte jim, i kdyby vaše vlastní soukromí šlo stranou.“

„Soukromí každého občana, tedy i poslanců, je zaručeno ústavou,“ trval na svém předseda sněmovny.

„Dobrá, ale to platí jen pro vás,“ zamračil se chlapec. „Já musím uznávat zákony jiné. Budu se řídit i nadále jen těmi záhrobními, nařizovat mi nic nemůžete.“

„To je ale nepřípustné!“ ozvalo se z lavic.

„Nepřípustné jsou vaše pletky a špinavé čachry!“ zahřměl chlapec. „Víte aspoň, proč mi lidé říkají Smrt? Má to souvislost a řekl bych, že přímou. Přejdu tedy raději k věci. Jak vás pozoruji, někteří z vás se dali do služeb zla. Máte smůlu, poznám vás. Teď zřejmě větší část neví o čem mluvím, ale to nevadí, ti v cizích službách to vědí dobře. Vyzývám je proto: dámo a pánové, vzdejte se do konce měsíce mandátů! Tady nemáte co pohledávat, protože vy lidem nesloužíte. Přidám k tomu dovětek: každý, koho jsem poslední dobou varoval, dobře ví, že varování dávám jen jedno jediné. A to jste právě dostali. Kdo z těch, o kom právě mluvím, bude v této sněmovně sedět začátkem příštího měsíce, potká mě v mé horší podobě. Podruhé a naposledy v jeho životě. Snad si i vy včas domyslíte, co to znamená.“

„To je přece vyhrožování nejhrubšího kalibru!“ vyskočil předseda sněmovny.

„Ano, pane předsedo,“ přikývl vážně chlapec. „Uznávám, je to vyhrožování nejhrubšího kalibru. Mám k tomu dobré důvody. Vás se osobně netýká, ale budete muset tento měsíc převzít mandáty těch, kdo se jich vzdají, a zajistit za ně náhradníky. Když to někdo z nich neudělá, jakože i s tím počítám, vypravíte zřejmě příští měsíc některým kolegům státní pohřeb.“

„To je přece jasně prohlášený úmysl vraždit!“ protestoval jeden z poslanců.

„Vy, pane poslanče, raději urychleně konzultujte svého poradce,“ obrátil se na něho mladík. „Však vy dobře víte koho! Možná vám dovolí vzdát se mandátu, když mu řeknete, kdo proti vám stojí. Jste sice jen malá šedivá myš, ale dal jste se na to dobrovolně a litovat vás nebudu. Opakuji to zejména pro vás: říkají mi Smrťák a mají proč!“

„Vy mě snad vážně chcete zabít?“ poslanci rozčilením až přeskočil hlas.

„Nedělám to s nadšením!“ zavrtěl hlavou mladík. „Dal jsem vám poslední možnost ustoupit se ctí! Ale nebudu vás litovat, až vás tu potkám příště. Když sám neodejdete, zabiju vás.“

Stráž se mezitím vzpamatovala. Uličkami přiběhli další strážní a na mladíka náhle mířilo hned několik služebních pistolí.

„Jménem zákona!“ vykřikl nejbližší strážný, v jedné ruce pistoli, v druhé pouta.

„Vaše zákony pro mě neplatí!“ zasmál se klidně mladík. „Pamatujte si! Říkají mi Smrt! Co chcete proti mně dělat, nádivové?“

Odtáhl svou krabičku od mikrofonu, beze spěchu si ji vložil do brašničky u opasku, pak udělal úkrok zpět a zmizel, jako kdyby se vsákl přímo do dřevěné předsednické lavice.

Parlamentní stráž zůstala stejně tumpachová, jako všichni poslanci.

„Kde je?“ vykřikl bezradně strážce s pouty.

„Tady...“ koktal poslanec, sedící nejblíž u okna. „Tady... prošel zdí! Je už venku!“

„To přece není možný!“ vybuchl předseda Parlamentu.

„Není,“ přikývl místopředseda. „Není to možný. Ale vypadá to záhadně. Ani bych se nedivil, kdyby to pár slabších povah nevydrželo a seklo s mandátem!“

„Snad tomu nevěříte?“ kohoutil se předseda.

„Vy jediný tomu můžete nevěřit!“ opáčil klidně místopředseda.

„Jak tomu mám rozumět?“ zarazil se trochu předseda. „Vy to snad chápete?“

„Vždyť vám jasně řekl, že se vás to netýká!“ dostal odpověď. „Ostatní takovou jistotu nemají... Ačkoliv taky říkal, že ti, koho se to týká, to dobře vědí. Mělo by to znamenat, že kdo nic nechápe, nemá se čeho bát? Pro mě by to bylo dobré, taky to nechápu, jen si to zkouším logicky ujasnit. Ale co vy, pane kolego? Komu to vlastně sloužíte?“

Obrátil se s úsměvem na poslance, kterému Smrťák doporučoval vzdát se mandátu. Oslovený zbledl jako stěna, ale nenechal se vyprovokovat.

„Nikomu!“ odsekl. „Jako disciplinovaný člen sloužím jen své straně a voličům!“

„Že by zrovna vaše strana měla být tím zlem?“ uvažoval dál místopředseda. „Vždyť nejste komunista! Co to má být za zlo?“

„Naše strana je stará a ryze česká!“ lamentoval potrefený. „Cizím nesloužíme!“

„Vy to ale podle toho mladíka musíte vědět!“ nedal se odbýt místopředseda.

„Nic nevím!“ začal hystericky ječet poslanec. „Je to nějaké teroristické spiknutí! Žádám na tomto místě ministra vnitra o policejní ochranu!“

„Klid, pane kolego, dostanete ji!“ usmál se kysele ministr. „Tak otevřené vydírání nejvyšších míst nepamatuji ani z odborné literatury! To je skutečně závažný důvod!“

„Jen jestli vám bude ta policejní ochrana něco platná!“ vzdychl si místopředseda. „Lidi, uvažujte! Ten chlap odešel zdí! Jestli se stejnou cestou vrátí, kdo ho zastaví?“

„Navrhuji hlasovat o přerušení jednání!“ přihlásil se potrefený poslanec. „Za těch podmínek, pod otevřenou hrozbou teroru, je další jednání nemožné!“

„Mimořádně s vámi souhlasím!“ uznal předseda. „Musíme zajistit bezpečnost Parlamentu. Žádám vážené pány poslance a paní poslankyně, aby se okamžitě vrátili do svých lavic k mimořádnému bodu jednání...!“

Errata:

19.07.2021 09:58