Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Štvanice

Pepek pro jistotu obešel Václavák, ale nikoho nespatřil, nikdo před ním ani necouval do průchodů a obchodů, jako když zpočátku někteří doufali, že to nemyslí vážně. Chytráctví se ale nevyplácela a zbývající to rychle pochopili. Teď na náměstí potkával jen lidi, které tento druh obživy nezajímal.

Obešel náměstí a zamířil do bočních ulic. Ale ani tam nenarazil na nikoho, kdo by měl důvod se před ním skrývat. Pravda, čtvrtinu takových nejspíš zabil, ale jestli si tři čtvrtiny zbývajících našly poctivější zaměstnání, bylo by to jen dobře. Jiní raději zmizeli, dokonce iúplně opustili Čechy. Taky dobře.

Zamířil na Karlák a pomalu jej obcházel, ale nikde neměl důvod se u někoho zastavit. Také tady bylo čisto. Na zastávce nastoupil do tramvaje. Nebyla plná, stál na zadní plošině sám a opatrně vyrovnával nárazy, když tramvaj zatáčela do Ječné. Neposadil se, ačkoliv volných sedaček bylo víc. Z čalouněných sedaček by mohl sklouznout a možná by na nich zanechal i plíseň. Na rozdíl od ostatních lidí se nemohl držet tyče a jak si nedávno stěžoval redaktorovi Kryštofovi, v zatáčce mohl vypadnout stěnou tramvaje ven.

Ječná je naštěstí dlouhá a rovná ulice s několika zastávkami a křižovatkami se světly. Každé zabrzdění i rozjezd musel opatrně vyrovnávat. Pro absolventa cirkusové školy by to bylo snadné, ale Pepek k tomu vlohy neměl a jeho učení jízdy tramvají se podobalo přísloví o houslích jistého známého Dalibora z Kozojed.

Na náměstí u Ludmily se zneviditelnil, v zatáčce vyskočil stěnou tramvaje a za chvíli už jel po schodech do podzemí.

Dnešní obchůzku Prahy podstatně zkrátil, ale měl proč. Cestou se mu sice vrátilo něco síly, ale pořád se cítil nesvůj. Hlad ho brzy přešel, jen co si nachytal trochu volné energie a doplnil si její vnitřní hladinu. Mohl by to teď klidně zopakovat, ale neměl o to zájem.

Jedno ho ale potěšilo, vyskakoval by radostí. Může léčit! A sám!

Kdyby to věděl hned zpočátku! Ale to si myslel, že to nemá smysl ani zkoušet! Musel by najít někoho dalšího, kdo dokáže posílat energii. Lidi s idarchonem od Ogdurů ale nemá cenu hledat na Zemi. Je jich tu pár v domech cestovní kanceláře Cesty za zdravím, ale ti by to na něho jistě řekli v Andělském světě a Pepek se bál v tomto stavu ukázat svým bývalým kamarádům. Nemohli by mu pomoci, možná by ho litovali, ale právem by mu mohli vyčítat, že neposlechl dobře míněného varování Ogdurů a šel do zakázaných Jupiterských světů. Proč ho to tenkrát napadlo? Alexijev měl pravdu, když mu říkal, že vesmír nezná amnestie!

Buď jak buď, dnešní zjištění, že by mohl být lidem užitečný, mu zvedlo náladu. Ale současně pochopil, že je dnes unavený a bude lépe procházku Prahou zkrátit.

Konečně byl dole. Frajersky seskočil s pohyblivých schodů a spěchal po nástupišti až na místo, kde končilo dvířky s cedulkou Vstup jen pro obsluhu. Otvíráním se pochopitelně nezdržoval. Jednak to nešlo, za druhé to nepotřeboval, prošel jimi jako vždy bez problémů. Jako duch... ovšem doslova...

Když se proti němu objevila světla přijíždějící soupravy, vtiskl se raději do stěny a počkal, až souprava přejede.

Ještě pár metrů, zapadne do stěny tunelu a za chvíli bude ve svém hrobě.

V té chvíli se ale před ním ze stěny vyhoupla postava ostřejších barev než všechno kolem. Byl to duch, ale Pepkovi se v tomto neostrém, částečně průhledném světě jevil jako jediná pevná věc široko daleko. Naštěstí už věděl, že se každý zdejší duch jeví pevnější nejen jeho očím, ale i hmotně. První setkání ho stálo hodně bolesti z přeražené ruky, od těch dob byl opatrnější. Tenhle se na něho hnal jako všichni a zřejmě ne s přátelskými úmysly.

Byl tu ale podstatný rozdíl, který Pepek nemohl přehlédnout.

I ostatní duchové se na něho hnali jako na nepřítele, ale s holýma rukama, nanejvýš s úmyslem zkopat ho. Tenhle byl na první pohled nebezpečnější. Obouruč držel nablýskaný, očividně dobře nabroušený meč, vzdáleně podobný japonským.

Pepek reagoval, jako při takových setkáních již několikrát. Zapadl do nejbližší stěny tunelu, udělal pár kroků, náhodně změnil směr o třicet stupňů a pokračoval v ústupu šikmo do hlubin. Protivník byl tentokrát nebezpečnější. Kopanec by jistě také nebyl příjemný, ale mečem by ho mohl jedinou ranou přeseknout vejpůl. Proto se nezastavil po pár metrech jako jindy a pro jistotu ještě jednou změnil směr. Mělo by to stačit, aby jim beznadějně zmizel v hlubinách skal.

Najednou zpozoroval něco, co naprosto nečekal.

Uvnitř skal byla vždycky tma jako v hrobě. Nezřetelné světlo pronikalo jen do těsného sousedství osvětlených prostor, ale ne dál než metr, výjimečně dva. Pět metrů skal pohltilo spolehlivě každý záblesk světla. Výjimkou byl pracující jaderný reaktor, ten svítil aspoň na pět kilometrů kolem. Na počátku svého pobytu si svítil baterkou i rekombinačním světlem, ale brzy pochopil, že to je předem ztracené. Světlo baterky skálou pronikalo jako každé jiné světlo sotva na metr. Rekombinační prošlo dál, asi na deset metrů. Na orientaci to nestačilo.

Teď se ale za ním najednou začalo blýskat. Pravidelné červené záblesky opakující se přibližně po půl vteřině pocházely z větší dálky, ale prosvěcovaly skály důkladněji, než to dokázala baterka i rekombinace. Připadal si, jako kdyby se vznášel ve slabé mlze. Nevysoko nad sebou pozoroval zubaté základy domů, podobně jako v blízkosti reaktoru, jenže byly červenější. Zaujalo ho to, ale neměl čas kochat se nezvyklým pohledem na město odspodu. Když se totiž ohlédl, v dalším krátkém záblesku spatřil ducha, jak se na něho žene s mečem v ruce, jen za ním vlaje černý plášť s nápadně bílým nařaseným límcem.

Ve zlomku vteřiny mezi dvěma záblesky pochopil, že když vidí ducha on, duch jistě vidí i jeho. Ale co bylo horšího, v červených záblescích spatřil další dva duchy s meči, jak se na něho ženou ze stran. Byli dál, ale mířili přímo k němu, takže bylo zřejmé, že ho také vidí. Dál stranou viděl další tři postavy. Neměly meče, ale cosi podobného velkým pistolím. Možná to nebyly pistole, ale vypadaly tak a záblesky jejich červeného světla prosvětlovaly skály na větší vzdálenost než tři až čtyři kilometry.

Otočil se a pokusil se nejbližšího ducha s mečem přimrazit.

Ztratil tím ale sotva vteřinu. Duch nereagoval, hnal se dál, stejně šoupavými pohyby nohou, jako se ve skále pohyboval Pepek. Pepek pochopil, že jeho nejsilnější a bohužel i jediná zbraň na ducha neúčinkuje. Zřejmě nemohl vytvořit oblast přimražení skrz silnější vrstvu hmoty a neměl ani chuť zkoušet, jestli se mu to podaří zblízka. Co když to ve skále neúčinkuje vůbec a ten vrahoun ho zblízka rozseká na kusy?

Otočil se a dal se na zoufalý útěk se třemi vrahy v patách.

Pod zemí se nedalo utíkat jako na vzduchu. Pohyb nohy shora dolů byl doprovázený větším odporem a jakmile pozvedl nohu do výšky, okamžitě začal stoupat. Běžet stejným stylem jako na vzduchu, stoupal by jako po schodech. Aby se udržel v hloubce, musel opatrně šoupat nohama. Na okamžik mu v hlavě bliklo využít toho, vystoupat vzhůru na povrch a zkusit pronásledovatele nahoře přimrazit, ale včas to zavrhl. Svítilny duchů se nápadně podobaly pistolím. Od baterky se asi lišily výkonem, když jejich světlo prozařovalo skály na takovou dálku. Mohly by to být i laserové zbraně. Nejspíš by na něho účinkovaly, když ho oslňovalo i obyčejné sluneční světlo. Neuvažoval, kde k nim přišli, to bylo vedlejší. Raději utíkal jako dosud vodorovně a snažil se nestoupat. Jeho pohyby se podobaly brodění nebo bruslení, jen proti brodění byly rychlejší a proti bruslení pomalejší.

Situace ale nevypadala dobře, spíš zoufale. Až při dalším ohlédnutí zjistil potěšující novinku. Zdálo se mu, že se pronásledovatelům trochu vzdálil. Tři vrahové s meči běželi skoro vedle sebe a světlonošové jim nestačili, svítili jim zezadu. Pepek získal na pouhém kilometru pár desítek metrů náskok, ale věděl, že to vůbec nic neznamená. Naopak. Ve sprintu nad nimi získal, ale sprint není nejvhodnější taktikou pro dlouhé tratě. Záleží na tom, jestli je setřese, nebo za ním poběží dál. Brzy by se mohlo ukázat, že se jim ve vytrvalosti nemůže rovnat. A pak...

Rychle uvažoval, co dál.

Snažil se běžet aspoň co nejúsporněji. Běh ve skále připomínal brodění ve vodě, kdy je vody víc, než aby bylo rychlejší vytahovat z ní nohy jako čáp, ale ještě je to rychlejší než vrhnout se do vody na plocho, splynout a plavat.

Plavat ve skále je ovšem pitomost.

Ačkoliv kdoví? Najednou ho napadlo vyzkoušet to. Samozřejmě ne kraulem jako ve vodě, to by asi dopadlo jako pokus kapra plavat na suchu. Mohl by ale vyzkoušet idarchon. Létat pod zemí ještě nezkoušel, ale venku mu to docela šlo. Ogdurský orgán idarchon vyvíjí antigravitační tah i v tomto duchovitém prostředí, za pokus by to možná stálo.

Nejprve se zkusil urychlovat při současném běhu. Uvědomil si, že idarchon používá vlastně od začátku, i když jen podvědomě, asi jako když si ptáci při běhu pomáhají křídly. Dokonce i ti kteří je mají zakrnělá, jako třeba pštros. Možná mu to pomohlo získat počáteční náskok před pronásledovateli. Jestli idarchon nemají, může před nimi získat výhodu, ačkoliv je mladší a oni jsou dospělí chlapi. Nahoře by jim daleko neutekl. Kde by ale k němu přišli, je to přece orgán donesený na Zem od andělů!

Zkusil zabrat idarchonem ještě víc, ale rychle se přesvědčil, že to může použít jen jako doplňkovou sílu, rozhodně ne jako hlavní. Šoupavý běh byl pod zemí paradoxně rychlejší než let. Na druhou stranu, idarchon mu přece jen pomáhal. Šlo o to co nejvýhodněji spojit ty dva způsoby, aby pronásledovatele setřásl. Pokud to mohl posoudit, světlo těch červených laserů, či co na něho měli, nepronikalo dál než asi na tři až čtyři kilometry. Kdyby získal tak velký náskok, až by jim zmizel s očí, nezbylo by jim než pronásledování ukončit! Jde o to, aby ho nevytlačili ze skály na povrch, kde by mohli použít svých zbraní na dálku. Lidem by nejspíš neuškodili, ale jemu ano.

Proč ho vlastně tak usilovně honili? No, jestli těmi svými baterkami objevili ve skále tělo zabitého ducha, měli k nenávisti hodně pádný důvod!

Pomalu získával metr za metrem náskok před pronásledovateli, ale vyhráno neměl.

Uvědomoval si, že jeho honička s duchy začala na úrovni stanice Náměstí Míru. Ta sice leží nejhlouběji pod povrchem, ale absolutně není nejníže, hladina Vltavy je až pod ní. Mělo to pro něho nepříjemný důsledek. Nemohl utíkat libovolným směrem. Musel se udržet pod povrchem, nesměl se nechat zahnat k Vltavě ani do žádného údolí. Kdyby se vynořil ze skály, přišly by ke slovu místo mečů lasery. A těm by neutekl.

Naštěstí ho od začátku hnali na východ, kde terén dlouho neklesal. Jak ho osvětlovali, poskytovali mu naopak velice zajímavý pohled na Prahu odspodu. Nebýt to šílená honička o život, mohl by to i obdivovat. Povrch se podobal vodní hladině viděné odspodu, z domů viděl jen zubaté základy a sklepy, mezi nimi se jako nezřetelné pravoúhlé mýdlové bubliny rýsovaly šachty stok a podzemních kolektorů. Ulice byly zdola hladké a mohl se podle nich dobře orientovat. Z dostatečné dálky naštěstí viděl nejen svahy údolí Vltavy, ale i menší příčná údolí. Raději změnil směr, aby se vyhnul Botiči, ale i když to duchové za ním vzali přímější cestou, nenadběhli si ho tolik, aby ztratil náskok. Údolí napravo se rozšiřovalo a prohlubovalo, ale Pepek si včas všiml šikmé kanalizační šachty, zamířil k ní a sklouzl po ní pod úroveň Botiče. Ještě se trochu zabořil do skály, ale nezdržoval se a pokračoval dál.

Duchové se šachtou zdrželi, protože se do ní nevešli najednou. Pokračovali v honičce za Pepkem, už ne tři vedle sebe, nýbrž s odstupem několika metrů za sebou. Světlonoši se šachtou nezdržovali. Zřejmě jen osvětlovali bojiště shora a nevadilo jim dostat se na povrch. Jen zbrojnoši s meči museli být s Pepkem na stejné úrovni, aby na něho dosáhli.

Jestlipak to světlo vidí lidé na povrchu? napadlo Pepka. A jak si to asi vysvětlí?

No což, zítra si to přečte v novinách. Pokud to přežije.

Když se dostal pod úroveň Botiče a nejspíš i Vltavy, přestal se obávat, že se vynoří na povrchu, kde ho rozstřílejí. Ve skalách se jeho naděje zvýšila. Věřil, že z dosahu laserových světel uteče a pak – hoňte si mě, nádivové!

Ještě hordu pronásledovatelů nesetřásl, ale už byl zase optimista. Nechytí ho, brzy jim uteče z dohledu a pronásledování skončí krachem. Časem se opatrně vrátí, bude si na ně muset dávat větší pozor, ale když jim uteče dnes, uteče jim vždycky. Neudržel se a udělal na ně rukama dlouhý nos, ale nezastavil se a utíkal s novou silou dál.

Radoval se ale předčasně.

Běžel poblíž stadionu Slávie v Edenu a pozoroval ovál stadionu zdola, když se začalo červeně blýskat vpravo před ním. Nadběhli mu od Zahradního Města, blýskající světélko se blížilo. Jak se ale dostali tak hluboko? Možná našli u Botiče nějakou šachtu. Pepek dlouho neuvažoval a stočil se severněji, pod Vinohradský hřbitov. To už ale z boku viděl dva další duchy, jeden držel laserovou pistoli, druhý nad hlavou máchal blyštivým mečem. Hnali se k němu, jen jim pláště vlály.

Utíkal teď na Hrdlořezy, kde se terén zase svažoval dolů, do údolí Rokytky. Jak se mu ale zdálo, tentokrát nebyl dost hluboko, asi pod Strašnicemi nechtěně vystoupal výš. Rychle pátral po nezřetelných bublinách šachet a stok, aby nepřehlédl, která by mu pomohla dolů. Tady byly ale všechny umělé dutiny stvořené člověkem vysoko nad ním, takže jedině až někde vpředu...

Další červené světlo mu znenadání bliklo přímo do očí. Dvojice duchů, světlonoš a kat s mečem, na něho čekala v záloze poblíž nádraží Libeň. Opět musel uhnout, opět doleva. Tři duchové za ním to vystihli a trochu se přiblížili, dva duchové ze Zahradního Města zaostali, ale dva od Libně byli nejblíž. A navíc byli zřejmě čerství, neunavení, zatímco Pepek běžel z posledních sil. Navíc si až teď uvědomil, jaké mu je vedro. Pohybem ve skále se zahříval, sice ne moc, ale jistě. Čím kompaktnější skála, tím víc. Už teď mu bylo vedro jako v peci, cítil, že v tom vedru to tempo dlouho nevydrží.

Co teď? Rychle se rozhlížel. Natlačili ho do nevýhodného místa. Před ním Rokytka, ale byla pod ním a jako na potvoru nikde žádná stoka, kolektor ani šachta. Deset duchů si ho vzájemně nadhánělo, další mohli ještě číhat někde v záloze. Byla to štvanice vlků na jelena, jelen je sice rychlejší, ale vlci vytrvalejší a je jich víc. Co teď?

Najednou spatřil něco, co mu trochu vrátilo naději.

Jak pátral po všelijakých bublinách šachet a stok, nemohl přece přehlédnout dlouhou bublinu tunelu metra. Byla umístěná vodorovně a neumožnila by mu snížit výšku, ale vinula se na dosah, pěkně napříč jeho dosavadního směru. Co kdyby ji využil? Podaří se mu zmizet za nejbližší zatáčkou, než k tunelu doběhnou nejbližší pronásledovatelé?

Zamířil nejkratší možnou cestou k bližší trubce metra. Vlétl do ní, ale protože zahlédl zleva světla přijíždějící soupravy, prošel do druhé trubky. Také zde spatřil z opačné strany přijíždějící soupravu, ale byla ještě daleko. Nečekal na ni a rozletěl se tunelem.

Vzduch mu nekladl takový odpor jako skála a Pepek prchal, jako by měl v patách celé peklo. Tunel byl dlouho přímý, to byla nevýhoda, mohli by ho zezadu sestřelit jako myslivci kachnu. Rozletěl se proto, co to šlo. Olda se kdysi klukům vytahoval, že jednou s andělkou dohonili chlapa v bavoráku, řítícího se po silnici dvoustovkou. Pepek by se teď dušoval, že to nebylo nic proti jeho útěku. Profrčel jako vítr skrz první soupravu metra, kterou dohonil, zakrátko dohonil další.

To už proletěl i dvěma zatáčkami, takže si mohl trochu oddychnout. I kdyby na něho měli nějaký laser, za roh s ním střílet nemohou. Při letu prázdným tunelem se nezahříval, naopak ho účinně ochlazoval vzduch jeho duchovitého světa. Ulehčeně dohonil soupravu, právě se rozjíždějící ze stanice. Proletěl zadní stěnou a opatrně se usadil na prázdném křesle strojvedoucího. Nikdo ho tu nemohl objevit a navíc měl přehled o tom, co se děje za ním. Neviděl ale nic podezřelého. Až po chvilce zahlédl v dálce vynořit se ze zatáčky světla následující soupravy. Lasery si mohou pro tuhle chvíli strčit za klobouk!

Páni, to ale byla štvanice!

Ztěžka oddychoval, ale byl rád, že to snad má za sebou. Až teď měl chvilku klidu na přemýšlení, co to všechno znamená.

Duchů, kteří po něm jdou, je tedy více. Ne jeden či dva, jak si dosud myslel. Hon jich na něho uspořádalo deset najednou. A to ještě neviděl všechny, někteří se do toho nemuseli stihnout zapojit. Tolik smrtelně nebezpečných protivníků opravdu nečekal.

Nebylo by lépe se z Prahy někam odstěhovat? Ale kam? Když se jich v Praze našlo deset, byl by to jeden duch na sto tisíc lidí. Takže jich může být jen v Čechách sto. Kdyby se všichni chovali tak agresivně, byla by to jen otázka času, kdy ho zaskočí a zabijí. Mnoho psů, zajícova smrt.

Tohle stojí za přemýšlení, umiňoval si.

Errata:

19.07.2021 09:58