Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Trosečnice

Pepek zamířil k jihu a brzy zmizel z dosahu Murielina světla. Bylo slabší, dosvítilo sotva na kilometr a když začalo slábnout a okolí se zahalovalo tmou, bylo mu jasné, že ho Muriel nenásleduje. Bruslil tedy dál v černé tmě, jen občas si rozsvítil světélko ze své dlaně. Osvětlovalo ale sotva deset metrů jeho okolí, takže měl pocit, jako by kráčel v husté černé mlze. Nebo v kouři, jak ho hned napadlo. Opravdu peklo!

Vystoupal trochu výš, aby se orientoval, ale když se dostal na dohled základů, viděl všude jen pravoúhlé bloky domů. Vystoupil tedy ještě výš, až se hlavou vynořil z chodníku.

Byla noc, ulice byly liduprázdné, zato po silnici jezdila auta v několika řadách. Když pochopil, kde je, trochu změnil směr a zmizel. Prošel stěnou domu a přitom usilovně dupal, aby se dostal nejprve pod sklepy a pak i pod základy domů. K cíli měl ještě pár kilometrů, ale věděl aspoň kde je a ostatní bylo snadné. Potřeboval si jen nabít baterie do diktafonu.

Údolí přešel tubusem Nuselského mostu, uhnul projíždějícímu vlaku metra, spíš aby ho neviděl strojvedoucí, nebrzdil kvůli němu a neměl z toho problémy. Za mostem opustil tunel metra a zamířil k Braníku. Letoun spatřil, kde jej nechal zaparkovaný, ve velké skále. Když se ale vsoukal do otevřených vstupních dveří, strnul jako přimražený.

Letadlo zřejmě objevili ďáblové. Pilotní řídící panel rozsekali něčím ostrým, nejspíš mečem. Přístroje, ovládací páčky, všechno na kusy, panel ohořelý od zkratů z přesekaných kabelů. Co se dalo ulomit nebo odseknout, bylo zničené. Dvířka do skříňky, kde měl pár sušenek a konzerv, vandalové vypáčili a nenechali mu ani papírek od obalu. Sebrali mu všechny zásoby a ještě mu zničili řízení letounu. Nabíječka byla na padrť jako všechno.

Chvíli si tu zkázu prohlížel, ale nakonec uznal, že se nedá vůbec nic dělat. Z letounu, postaveného v Andělském světě, se kterým podnikal spanilé jízdy po Jupiterských světech, byl nepoužitelný vrak. Jeho plány i sebevědomí tím dostaly pořádnou ránu. Nač to zapírat, hořkost té porážky cítil až v krku.

Po chvilce se ale uklidnil. Rozbili mu letadlo, grázlové, ale od nich se to dalo čekat. Možná jim to časem odvede, ale teď měl důležitější starosti. Přišel o zásoby, nebyla to tak velká rána, aby mu zlomila vaz, zatím je nepotřeboval a taky to šlo. Horší bylo, že neměl kde dobít akumulátory, ale to taky přežije. Vysoukal se ven, otočil se a věnoval zničenému letadlu poslední pohled. Co s ním bude dělat? Nic. Finito.

Pomalu, opatrně zamířil k okraji skály a vyskočil z ní. Spadl až dolů, ale neublížil si, jen se dole zabořil hluboko do země. To mu nevadilo, snadno opět vystoupal na povrch. Dole nechal jen ukořistěný meč, zabořený hluboko pod zemí. Snad už jej nebude potřebovat...

Pod skálou si pořád s trochou bázně otevřel bránu do světa, kam se do této chvíle žádný andělský učedník neodvážil, ačkoliv je to nejbližší a nejsnáze přístupný soused Země. Neodvážila se tam ani andělka Bísíája, vybavená na vesmírný průzkum tisíckrát lépe než oni. Pro lidi Země byl ten svět odedávna synonymem zla.

Gehenna, česky Peklo.

Pověsti umisťovaly Peklo kamsi dolů. Když se Země stala z placky koulí, lidé peklo přemístili kamsi k jejímu středu, ale skutečnost byla jiná. Pro Ogdury byla Gehenna pořád Země-dolů, jenže v prostoru o osmi dimenzích to mělo jiný význam.

Vstoupil dovnitř s tlukoucím srdcem, zavřel za sebou bránu a poplašeně se rozhlížel. Sem ještě žádný člověk ze Země nevstoupil. Nanejvýš někdy v dávnověku, musel mít jako doprovod ďábla a šel si tam nejspíš pro smrt. Zdejší radioaktivita zahnala i Ogdury. Není to od něho příliš velká drzost, vypravit se sem?

Kameny většinou ožehlé žárem, krajina bez jediného stébla trávy. Ačkoliv bylo léto, místy ležel sníh. Nedaleko tekl potok, ale v jeho žlutozelené vodě nebyl život ani rostlinný, ani živočišný, jen jedovatě vyhlížející voda omývala ohlazené oblázky. Břehy nevypadaly, že by tu kdy život byl. Bezútěšná, mrtvá krajina. Ano, to bylo pravé Peklo našich praotců.

Pepek teď ale věděl, že na něho hmota působí jen slabě. Slabší budou i účinky záření. Podle Muriel sem občas duchové-ďáblové chodili sbírat nesmírně ničivé atomové bomby, zanechané v opuštěných duchovitých letadlech.

Ano, ale!

Mohli sem létat vlastními letadly a zřejmě to dělali. Měli jich dost a i když allohmota byla pro normální hmotu prostupná jako jejich posádky, před zářením je ochránila. Pepek tu byl ale pěšky, bez jakékoliv ochrany. Co kdyby mu záření přece jen škodilo?

Řekl si ale, že to vydrží. I kdyby záření mělo neblahý vliv, ta chvilinka v něm nemůže být smrtící. Při rabování opuštěných strojů museli přece i ostatní duchové opouštět bezpečné prostředí letadel. Ani on tu nezůstane jedinou vteřinu zbytečně.

Bránu za sebou zavřel a bez meškání otevřel druhou do dalšího, nezamořeného světa. Gehennu ale opustil se zřetelným ulehčením. Páni, uvědomil si nadšeně, kdo z kamarádů se může pochlubit, že by byl aspoň na chvíli v pravém, nefalšovaném Pekle? Nikdo! Být první někde v dalekém světě, prosím! Ale být první tady, v bezprostředním sousedství Země, kam se jenom nikdo neodvážil, to mělo jinou cenu!

Další Země byla naštěstí na první pohled odlišná. Pepek se objevil v lese. Byly tu stromy jako na Zemi, jen mezi nimi neviděl žádný známý druh. Většina jich měla zvláštní listí, nebo to bylo jehličí? Podobalo se to kudrnatým vlasům, nebo srsti psíčků pudlíčků, jen ty kudrny tvořily tuhé zelené jehlice.

Byl to ale skutečný prales. Padlé kmeny lesních velikánů tlely jeden přes druhý, mladé stromky je prorůstaly, jak se hnaly za sluncem. Do toho se ozývaly podivné skřeky zdejších lesních obyvatel a bzučení hmyzu. Pepek byl rád, že na něho hmyz nemůže. Procházel celými hejny komárů, ale prolétávali volně skrz něho, nebo on šel skrz ně? Zrovna tak málo námahy mu dala cesta lesem. Místo aby se pracně prodíral mlázím a přelézal či podlézal padlé kmeny stromů, kráčel volným tempem jako po vyšlapané cestě a všemi překážkami procházel bez odporu. Byl to docela pohodový výlet, jako na Zemi. Pradávní cestovatelé a objevitelé neznámých krajů nikdy takové pohodlí neměli.

Zamířil do kopce a zakrátko vyšel z pralesa. Před ním se vypínal kopec podobný obřímu mraveništi. Nahoře sice rostly stromy, ale nebylo jich mnoho a hlavně mezi nimi nebylo tak husté mlází. Musel být odtud nádherný rozhled. Proto tam přece mířil.

Zastavil by se až na samotném vrcholku, aby se rozhlédl. Ale nedošel až tam.

Nahoře mezi stromy na velkém balvanu jako na židli seděla mladičká dívka, oblečená do strakaté maskovací vojenské uniformy. Neměla čepici, hlavu jí zdobily nádherné světle žluté, skoro zlaté vlasy. Pleť měla opálenou, zřejmě se tu slunila častěji. Seděla k Pepkovi bokem, rozhlížela se po krajině a obdivovala překrásný výhled, který odsud měla.

V Pepkovi se na okamžik zarazil dech. Ta dívka byla neskutečně hezká. Vypadala sice jako holčička v uniformě svého tatínka, uniforma jí byla očividně velká, ale jestli jsou zdejší lidé tak krásní, bylo by dobré s nimi navázat kontakt! Muriel říkala tomu světu Pegsda, ale vůbec se nezmínila o tom, že by tu žili lidé! Tak krásný svět přece stojí za seznámení. Proč jej ale neobjevili dřív? Vždyť se nachází jen dvě brány od Země! Nejspíš proto, že se nikdo z Učedníků neodvážil projít pravým Peklem-Gehennou. A přitom tu nejsou ani inteligentní chobotnice, ani nebezpečná zvířata, ale docela nám podobní lidé! A jak krásní!

Pak si ale uvědomil, že ho dívka nemůže vidět. Byl přece den, kdy jsou duchové jako on skrz naskrz průhlední. Sám měl problémy, jak si zakrýt oči. Na okamžik se zastavil, ale pak opět vykročil směrem k ní. Mohl se přece s vypětím všech sil zviditelnit i za dne.

Jeho pohyb ale zachytila, i když nejspíš jen okrajovým viděním.

Otočila se najednou k němu a oči se jí trochu rozšířily.

„Učma tchejma, qualda ar mahú²!“ řekla, beze vší pochyby k Pepkovi.

A namířila na něho – ďábelský eldyf!

Kdyby to udělala klidněji, dosáhla by svého, Pepek to vůbec nečekal. Naštěstí sebou trhla a prudký pohyb Pepka varoval. Vzpamatoval se na poslední chvíli, ale včas. Andělské prostředky obrany byly rychlejší a účinnější než zbraně ďáblů. I smrtelně postřelený člověk může vystřelit, přimražený ne. Tímto prastarým českým slovem nazývali Učedníci blokádu elektrolytické vodivosti, která okamžitě ochromí přenosy vzruchů v nervech, takže zasažený není schopen stisknout spoušť, protože jeho svaly rázem zhadrovatí a on sám ztratí vědomí.

Pepek ji přimrazil rychleji než mrknutím oka.

Eldyf dívce vypadl z ruky, sama se bezvládně složila naznak.

Pepek už na víc nečekal. Rozhlédl se, ale když se kolem nic nehýbalo, rozběhl se k ní. Věděl už, co může čekat. Dívka byla duch! Jako on sám. Proto ho viděla, proto jí rozuměl. Ačkoliv, tak to nebylo. Rozpoznal každou hlásku, ale nerozuměl ani slovu. Těch pár slov mu vůbec nic neříkalo. Věděl ale, čím to je. Jestli může věřit vyprávění ďáblice Muriel, byla dívka ze stejného těsta jako ona! Žádná zdejší kráska, žádná exotická zlatovlasá princezna! Ďáblice, sestřelená atomovou střelou při některém z mnoha bojových letů pekelných armád na Gehenně. Bodejť by jí rozuměl, když na něho promluvila čistou pekelštinou!

Druhá možnost by byla, že se totéž děje i tady. Na Pegsda se ale nic takového nedělo, tady ještě rostly stromy, keře i tráva, byl tu život ve formě hmyzu a zřejmě i jiných tvorů. Jedině Gehenna vypadala jako svět po jaderné válce a jestli tam bylo radioaktivní záření, jakože ano, pak je jenom neviděl! Tady byl ale doposud klid a mír. Až na pár ďáblic, které se sem dostávaly v duchovité podobě, když je na Gehenně sestřelili atomovým granátem.

Člověk ani ďábel se z celkového přimražení nedostane. Kdyby ji nechal ležet, zemřela by. Nešlo mu ale o její smrt, chtěl si s ní promluvit. Ale když už budou spolu hovořit, mělo by to být beze zbraní.

Shýbl se, zdvihl její zbraň a mrštil jí vší silou kolmo dolů. Zapadla do kamenité půdy jako do bažiny, až na to, že po ní na povrchu nezůstala ani nejmenší stopa. Zapamatoval si to místo podle zvláštního placatého kamene, ale nikdo jiný než on sám by tu zbraň nenašel. Teprve pak se věnoval dívce. Při pádu se hlavou částečně zabořila do kamene, ale ani to jí neublížilo. Pepek jí rukou hlavu podebral a vytáhl z kamene, aby jí kámen nestínil ani část mozku. Teprve potom na ni poslal slabou porci kosmické energie.

Probrala se skoro okamžitě. Hned ho ale začala kopat, škrábat nehty a pokoušela se ho i kousnout. Tak-tak ji od sebe odstrčil a když si nevěděl rady, částečným přimražením jí znehybnil ruce a nohy. Najednou před ním ležela bezbranná, jako kdyby byla spoutaná.

„Co blázníš?“ oslovil ji telepaticky. „Copak ti chci ublížit?“

„Jazy chanjuť ehcuroch³?“ vmetla mu do očí. Tón jejího hlasu byl nenávistný, ale to bylo asi tak všechno, co z toho pochopil.

„Je mi líto, ale nerozumím ti,“ pokračoval mírně. „Poslyš, nepatřím k vám, ale to snad neznamená, že bych tě chtěl zabít, nebo ti ublížit. Nemám to v úmyslu, tak nevyváděj, jako kdybych tě vraždil, prosím tě!“

„Gha chi cfy⁴?“ zeptala se ho. Pochopil ale jen to, že je to otázka. Smysl těch slov mu zcela unikal. Nebylo divu.

„Nerozumím ti ani pojem,“ přiznal. „Poslyš, ty mi určitě rozumíš, telepatii rozumí i zvířata. Sama ji ale neovládáš, takže ti nebudu rozumět, leda bychom se dohodli aspoň na něčem. Řekni mi, ale prosím, jen jeden pojem, jak vyjádříš: Ano?“

„Jy,“ odvětila už trochu klidněji, přičemž to y vyslovila opravdu tvrdě.

„A teď opět jen jeden pojem, prosím, jak vyjádříš: Ne?“

„Cho!“ odvětila.

„Dobře,“ pochvaloval si. „Rozumíš mé telepatii? Ano nebo ne?“

„Jy,“ odvětila.

„A sama telepatii neovládáš? Odpověz mi: ano nebo ne?“

„Cho!“ odvětila.

„To už vím, jinak bys se mnou komunikovala, chtěl jsem jen pro potvrzení slyšet tvé Ne. Máš zájem domluvit se, nebo očekáváš jen boj? Ano, domluvit se, ne, boj?“

Chvilku se na něho dívala nerozhodně.

„Jy!“ řekla po dlouhém rozmýšlení.

„Ale teď důležitá otázka. Pocházíš ze světa zvaného Gehenna? Ano nebo ne?“

Všechno vyslovil telepatií, jen slovo Gehenna ústy, aby nemohla pochybovat.

Účinek ale stál za to. Dívka zalapala po dechu, málem omdlela. Chvíli se na něho dívala jako na strašidlo, což ostatně nebylo daleko od pravdy, pak se nadechla a řekla tiše:

„Jy!“

„Výborně!“ pochvaloval si, aniž bral ohled na její narůstající zděšení. „Proč se mnou zápasíš? Bojíš se mě?“

„Jy!“ skoro vykřikla.

„Bát se mě nemusíš. Nejsem z Gehenny a vaše válka se mě netýká. Nabízím ti mír. To jako že se nebudeme navzájem nenávidět a škodit si. Souhlasíš, ano, nebo odmítáš, ne?“

„Jy!“ Tón jejího hlasu byl teď velice udivený.

„Výborně!“ usmál se na ni. „Jestli slíbíš, že už mě nebudeš škrábat, kopat a kousat, uvolním tě. Budeš na mě hodná, ano, nebo se chceš prát, ne?“

Na okamžik zaváhala, pak si to ale rozmyslela. Po pravdě jen těžko mohla jinak.

„Jy,“ řekla.

„Tak se posaď!“ vybídl ji a jen jako mimochodem na ni opět poslal trochu síly.

Nevěřícně zvedla ruce a pak se pokusila posadit. Trochu jí pomohl, podepřel jí záda, ale hned sebou trhla, jako kdyby se jí dotkl žhavým železem.

„Neboj se mě, chci ti pomoci!“ uklidňoval ji. „Možná budeš trochu zdřevěnělá, ale to brzy rozhýbeš. Nechceš se trochu procvičit?“

„Cho!“ odmítla to. „Lenčo zi nusrybog⁵?“

„To bude těžší,“ vzdychl si. „Nerozumím ti ani pojem. Musíme na to jinak. Zajímalo by tě, odkud jsem? Ano nebo ne?“

„Jy!“ vyhrkla dychtivě.

„Vlastně ani to nebude jednoduché... Kdybych mohl aspoň někam kreslit obrázky! Jenže jsem to co ty, do písku nic nenakreslím. Co na prstech? Podívej se!“

Chytil se za prostředníček. „Představ si místo toho prstu Gehennu. Pak jsme my dva na sousedním prstě. Tady, vidíš? Já pocházím z opačné strany. Tomu prstu říkáme Země.“

Podívala se na něho tázavě. Pak se nadechla a málem omdlel překvapením on.

„Can you speak English? Parlez vous francais? Sprechen sie Deutsch? Habla usted espaňol? Gavariš pa russki?“ začala ze sebe chrlit, až se na ni díval – taky jako na strašidlo.

„Stop!“ zkusil ji zastavit. „Yes, I can speak English, too. It is marvellous, we can find common language⁶!“

„I can speak not only English, but about one thousand of Earth languages⁷,“ ujistila ho.

„Neříkej!“ vyhrkl na ni česky. „Tisíc jazyků Země? Ještě řekni, že umíš i češtinu!“

„Proč ne?“ přešla k jeho zděšení ihned na češtinu a poprvé od chvíle, kdy ji spatřil, se usmála. „Když říkám, že znám tisíc jazyků Země, proč bych nesměla znát česky?“

„Potom by to bylo úplně jednoduché,“ vzpamatoval se. „Čeština je mi bližší než angličtina a pro tebe jsou beztak oba ty jazyky cizí, ne?“

„Jak se to vezme,“ řekla. „Umím oba stejně, bylo by mi to jedno. Ale řekni mi, kde ses tady vzala a jak to, že jsi to samé co já?“

„Umím otevírat brány mezi světy a teď se toulám tady,“ sdělil jí. „Vy to přece umíte také, jen jinak. Naše brány jsou lepší, umím je otevírat i v duchovitém stavu. Mimochodem, nejsem žena, ani holka, ale kluk.“

„Samec? Ačkoliv... je to vlastně jedno. Kdy jsi zemřel?“ zeptala se ho.

Podíval se na ni rozpačitě a ačkoliv uměla česky, přešel raději zpátky na telepatii.

„Poslyš, ty si vážně myslíš, že jsi zemřela?“ zeptal se jí.

„No jistě!“ opáčila klidně. „Sestřelili nás před čtvrt rokem. A co ty?“

„To tě budu muset vyvést z omylu!“ řekl pomaleji. „Jsi živá. Stejně jako já.“

„Živá?“ zasmála se trochu trpce. „Myslíš, že bych jako živá mohla dělat tohle?“

Stoupla si, popošla k nejbližšímu stromu a sáhla na jeho kmen. Ruka jí samozřejmě prošla stromem, jako kdyby tu nebyl. Podívala se na něho skoro vítězoslavně.

„Jsi jenom z allohmoty!“ poučoval ji. „Ale jsi živá, stejně jako já. Poslyš, jak ti říkají? Já se jmenuji Pepek a odkud jsem, to už víš.“

„Nosím jméno Erelim,“ řekla hrdě. „Patřím k Baalům, nejsilnějšímu kmeni Gehenny. Je nám souzeno vládnout, proto o svá práva bojujeme. Poslyš, ty vypadáš tak... árijsky, měl bys být naším nepřítelem...“

„Jak to myslíš, árijsky?“ zamračil se trochu Pepek.

„Jestli opravdu nejsi z Gehenny, měl bys být Kanaánec, ale vypadáš jako naše největší árijské nepřítelkyně! Máš stejně bledou kůži...“

„Vy si ještě hrajete na rasy?“ zeptal se jí, ale z jeho telepatie čišelo politování smíšené s pohrdáním. „Jdi s tím někam! Myslíš si, že barva kůže něco vypovídá o schopnostech?“

„To ne,“ opáčila rychle. „Jen chci říci, že jsem tě v první chvíli považovala za Árjá. Jsou světlejší asi jako ty a jsou to naše úhlavní nepřítelky. Neměl by ses divit, kdybych po tobě střílela.“

„Ve vašich kmenech se nevyznám, ale teď mě dobře poslouchej,“ začal vážně. „Pro svůj kmen jsi skutečně zemřela. Nevylučuje se to s tím, že jsi naživu, ale vrátit se nemůžeš. Nešla bys raději se mnou? Chci odsud najít cestu.“

„Mně se odsud nechce!“ řekla. „Tenhle svět je tak krásný! Není v něm hrozné umřít.“

„To neříkej!“ zamračil se na ni. „Mohla bys tu umřít doopravdy, rozumíš? Čtvrt roku se tady dá vydržet, ale pět let ne.“

„V tak krásném světě by mi snad ani nevadilo umřít...“ vzdychla si.

„Poslyš, Erelim, jsi tu letadlem, když tě sestřelili, viď?“ přešel do věcnějšího tónu.

„Ano, ale nejsem sama,“ řekla trochu méně zasněně, spíš obezřetně. Pepkova otázka ji asi vzpamatovala.

„Kolik je vás?“ pokračoval ve výslechu, jako kdyby si toho nevšiml.

„Čtyři. Pilotka-velitelka Yazatap a tři výsadkářky, Xapho, Mariuk a já. Původně nás bylo pět, ale když jsme zjistily, co se s námi stalo, Cagrino se sama zabila eldyfem. Úplně si odstřelila hlavu.“

„Čtyři? To byste na mě měly přesilu,“ trochu se usmál. „Ale já se vás nebojím.“

„Ty jsi Čech?“ opět se trochu křečovitě usmála. „Nejste náhodou vy Kanaánci našimi dávnými nepřáteli? Kde jsou časy, kdy se nás tvoji krajané báli?“

„Ty časy jsou pryč,“ souhlasil klidně. „Nebudeš-li na dávném nepřátelství trvat, prát se s vámi nechci. Poslyš, Erelim, nabízím ti mír, to není málo. Jak hodně čekáš, že budou tvé kolegyně protestovat proti nabídce, abyste šly se mnou všechny?“

„Kanaánec chce velet tefirkám?“ zavrtěla hlavou nevěřícně.

„Pro svůj svět jste zemřely,“ opakoval. „Jestli tu zůstanete, budete zakrátko mrtvé doopravdy a definitivně. Se mnou máte možná naději na život. Malou, ale ne nulovou.“

„Odkdy Kanaánec nabízí život tefirkám?“ nevěřila mu.

„Poslyš, Erelim,“ podíval se jí do očí. „Byl jsem před chvílí na Gehenně. Váš svět je mrtvější než vy. Opravdu se tam nedá žít. Odpověz mi, ale upřímně. Ještě vás baví válčit? Ještě toho zla nemáte dost? Pořád chcete pěstovat nenávist?“

„A co ty? Nejsi pro svůj svět také tak mrtvý?“ odsekla.

„Momentálně jsem,“ připustil. „Ale mám naději na návrat.“

„Falešné naděje jsou nejhorší jed, jaký může být,“ řekla káravě, jako kdyby poučovala neznalého školáčka.

„My zase říkáme, že naděje umírá poslední,“ namítl. „Najdu cestu z téhle kaše s vámi i bez vás, ale bude mi tě líto. Nezdáš se tak nenávistná, abys to nemohla zkusit po dobrém.“

„Po dobrém?“ vytřeštila na něho oči. „Po dobrém? Chceš nás úplně změkčit?“

„No a co?“ opáčil. „Vy už přece válčit nebudete, pro svůj kmen jste mrtvé. Nemůžete zabít ani maličkého červa, mušku nebo jiný hmyz. Nač je vám tvrdost?“

„Tvrdost je naše čest!“ řekla, ale neznělo to příliš přesvědčivě, spíš jako tisíckrát opakovaná poučka, jejíž platnost mezitím pominula.

„My čest chápeme jinak,“ zavrtěl hlavou. „Čest u nás znamená nerušit slovo. Tvrdost není totéž co čest a není vždy správná. Kdyby tvrdost porušila slovo, byla by nečestná.“

„To je mi hodně divné pojetí cti!“ řekla. „Tohle nám v kadetce nikdy neříkaly.“

„Jdi do háje s kadetkou!“ řekl naštvaně. „Kam tě zavedla? Sem. Budete tu žít ještě rok, možná dva. Máme pomalejší metabolismus, zřejmě ještě nemáš hlad, ale brzy poznáš, co to je. Do pěti let budete mrtvé všechny. Mně se ještě zemřít nechce.“

„Zbabělče!“ zpražila ho. „Dát život za svůj kmen je nejvyšší meta bojovnic!“

„Tady nebudeš svému kmeni nic platná!“ odsekl. „Pamatuj si, tvoje palebná síla je od tvého sestřelu nulová. A jestli ztratíš život, bude to zbytečně a vůbec ne za tvůj kmen!“

„Jak to?“ znejistěla. „Vždyť jsme za Baal čestně padly!“

„Jistě! Čestně jste padly!“ napodobil posměšně její patos. „Tím to ale skončilo, vy už tu válku nevytrhnete! Pro Baal jste mrtvé, rozumíš? Pro sebe ještě ne, ale pro ostatní ano!“

„Aspoň jsme si uchovaly svou čest!“ řekla spokojeně.

„Copak vám ji beru?“ opáčil. „Dobrá, padly jste se ctí, kmen vám to nezapomene, ale teď už nikomu nepomůžete. V tomhle stavu se vrátit nemůžete a jestli zemřete ještě jednou a tentokrát doopravdy, nikoho to nebude zajímat. Pro vás už válka skončila. Jestli půjdete se mnou nebo ne, vašemu kmeni to bude úplně fuk. Nikdy se o vás nedozví a vy tu nemůžete zabít ani mouchu.“

„Ale co když zabijeme tebe?“ připomněla mu.

„Ani to vašemu kmeni nepomůže!“ zasmál se. „Co váš kmen získá, když mě zabijete? Nic, vůbec nic! Vašemu kmeni mohu škodit asi jako zdejším mouchám. Nikdo se o tom nedozví, nebude to žádná zásluha. Pochop konečně, že pro vás válka skončila! Když se na ni vykašlete, co se stane? Kmen se o tom nedozví, beztak už s vámi nepočítá a tady také nic nesvedete. Teď už můžete něco udělat jedině pro sebe, když půjdete se mnou!“

„Ale kam?“ vybuchla. „Kde vidíš jakou cestu?“

„Podívej se, Erelim,“ začal zase mírněji. „Dostaly jste se sem sestřelením, interakcí kritického množství neutrin z jaderného výbuchu s obranným krouživým polem vašich štítů. Při tom si hmota obrátí polarizaci a změní se v allohmotu. Výsledkem jste vy, nehmotní. Není to ale jediná cesta. Já jsem se sem dostal jinak, méně drasticky.“

„Jak to všechno víš?“ vytřeštila na něho oči. Nemohla samo sebou tušit, že Pepek tohle všechno ví od Muriel ze Země.

„Vím to,“ odsekl. „Vaše cesta nemá zpětný směr. Vaše štíty jsou neúčinné. I kdybyste odpálily jadernou pumu, výbuch vás nevrátí do vašeho světa, ale vypaříte se i s letadlem. Já jsem přechod do allohmoty zažil v klidu a mám větší naději na návrat. Zkuste mě následovat a uvidíme!“

„To já nerozhodnu!“ otřásla se. „Naše velitelka je Yazatap! Jedině ta má k tomu potřebnou pravomoc.“

„Má pravomoc rozkazovat i mrtvým?“

„Jistě!“ přikývla. „Totiž...“

„Rozkazovat mrtvým může, jen ji nebudou poslouchat, že?“ usmál se i on. „Poslyš, co když mě teď k ní doprovodíš? Promluvím si s ní!“

„A co když nám dá rozkaz zastřelit tě?“ zaváhala. „Nechci tě strašit, ale považuji to za velice pravděpodobné. Yazatap je stará, protřelá válečnice! Je to správně ostrá velitelka, zvyklá velet rázně a bez cavyků!“

„Jak stará válečnice?“ usmál se.

„Ani nevím. Pilotkou je tisíc pět set let, má za sebou desetitisíce bojových letů. Těžko ji přesvědčíš, aby nechala válku válkou!“

„Zkusím to,“ usmál se Pepek. „A co ty? Kolik let je tobě?“

„Já jsem čerstvě z kadetky,“ také se trochu usmála, ale spíš provinile. „Mám za sebou teprve tři mise, to je u nás úplné nic. Však je mi sotva dvacet let, proti staré ostřílené velitelce nemám žádnou váhu. Rozhodne to ona, ale na tvém místě bych moc nespěchala seznamovat se s ní.“

„Já se vás nebojím!“ holedbal se Pepek. „V krajní nouzi vás znehybním všechny!“

„I mě? I když si my dva dohodneme příměří?“

„Jestli ti dá Yazatap rozkaz střílet, přimrazím i tebe,“ řekl vážně. „Budu předpokládat, že ji uposlechneš a při vašem pojetí cti je to asi správný předpoklad. Znehybním tě i kdybys získala zbraň, kterou teď nemáš. Jak už ale víš, příliš vám tím neublížím. Stačí ti to?“

„Podle služebních řádů ji musím včas varovat!“ řekla tišším hlasem, skoro omluvně.

„Rozmysli si to,“ odvětil vážně. „Nebudu ti v ničem bránit, varuj si koho chceš, ale kdyby šlo opravdu do tuhého, nepoužiji neškodné znehybnění, ale zabiju každou, která mě bude ohrožovat. V první řadě asi Yazatap.“

„Kanaánci z nás mívali větší respekt!“ blýskla po něm očima.

„Mám z vás respekt pořád a setkání s vámi beru smrtelně vážně,“ přisvědčil. „To ale neznamená, že se od vás nechám pro nic za nic zabít.“

„Proč to vůbec děláš?“ naléhala na něho. „Proč se od nás nedržíš co nejdál?“

„Když se dokážete zbavit nenávisti, nezasloužíte si smrt, která vás tady čeká,“ řekl.

„Co je tobě do nás?“ namítla nesměle.

„Mohl bych říci, že nic,“ opáčil. „Ale nechce se mi nechávat vás tady. Není jisté, že někam dojdu, ale je jisté, že vy tu brzy zemřete. Jestli budete dál nenávidět, půjdu sám.“

„A co když se mýlíš?“ zeptala se ho. „Jak si tím můžeš být tak jistý?“

„Vím to!“ ujistil ji. „Můžeš mi to věřit. Kde máš své kamarádky?“

„Žádné kamarádky!“ opravila ho trochu upjatě. „Spolubojovnice! Žádné jiné vztahy se mezi námi nepěstují!“

„Vaše chyba!“ odsekl klidně. „Doveď mě k nim, uvidíme!“

Obrátila se a začala sestupovat s kopečku na opačnou stranu, než odkud přišel Pepek. Pořád se puntičkářsky vyhýbala stromům, zatímco Pepek ji následoval opatrně, ale přímo, i když některým kmenem občas prošel. Bylo znát, že si ještě nezvykla.

Pak Pepek spatřil vršek diskovitého letadla. Podobalo se jeho vlastnímu, ale přece jen se lišilo. Asi jako letadlo, získané výměnou za protislužbu od ďábla Ariela Sarimachiela. Stálo na úpatí mraveniště, mírně nahnuté ke straně, s přistávacími nožičkami zabořenými do skály. Na plošince před ním se vyhřívaly tři poloprůsvitné ženy. Pepek je viděl, část světla se od nich odrážela. Byly oblečené ve strakatých maskovacích uniformách, snědší a přitom stejně krásné, jako Erelim.

„Vedu vám návštěvu!“ zavolala na ně. „To jste ještě neviděly! Člověka-samce!“

Ženy na plošině vyskočily na nohy a na příchozí v mžiku mířily tři zbraně. Erelim to zarazilo, ale Pepek to očekával a všechny tři ženy se vzápětí bezvládně složily na kamení.

„Ty jsi je...“ zarazila se Erelim a otočila se k němu. „Proč?“

„Ještě se ptej! Neviděla jsi, že chtěly střílet? Musel jsem, když jsi je varovala!“ vyčetl jí, ale pak dodal smířlivěji: „Neboj se o ně, nezabíjel jsem.“

„Jsi taky pěkně ostrý!“ řekla, ale neznělo to obdivně, spíš vyčítavě. „Takhle je skosit!“

„Neboj se, nic jim není,“ ujišťoval ji.

Došli spolu k ležícím. Pepek se zastavil u první, zdvihl její zbraň, rozmáchl se a mrštil jí kolmo dolů do skály. Zbraň okamžitě zmizela pod povrchem.

„Proč to děláš?“ divila se Erelim. „Osobní zbraně jsou přece znakem naší síly!“

„Beze zbraní se zato mnohem lépe vyjednává,“ řekl a stejnou cestou odstranil i druhou zbraň. „Aby vás nenapadla nějaká hloupost, bude lépe, když budete slabé! Nemohu je přece oživovat ozbrojené! Mohly by mě napadnout zezadu!“

Mrštil třetí zbraní kolmo dolů, až zapadla do kamením pokryté půdy. Erelim na to nic neřekla. Bylo to příliš logické, než aby mohla protestovat.

„Jak se jmenuje tahle?“ vzhlédl Pepek po Erelim a ukázal na pohlednou černovlásku s divně smutným výrazem ve snědé tváři.

„Xapho,“ řekla lakonicky Erelim.

Pepek na dívku poslal trochu kosmické energie, právě tak, aby se probrala. Otevřela oči, ale dívala se na něho nechápavě.

„Vstaň, Xapho!“ oslovil ji Pepek telepatií. „Nechci ti ubližovat, ale nemám rád, když na mě někdo pro nic za nic míří.“

„Tche-ma⁸?“ vyhrkla udiveně.

„Zkus mu odpovídat česky,“ poradila jí Erelim.

Xapho se na ni podívala tázavě, ale pak opět otočila oči k Pepkovi.

„On je... Kanaánec?“ zeptala se.

„Až se dozvíte, co všechno jsem...“ politoval je. „Mysli si, že jsem třeba Kanaánec.“

„Co tu chceš?“ vyjela na něho Xapho nevlídně a nenápadně se rozhlížela, zda někde poblíž neuvidí na zemi ležet svou zbraň.

„Přišel jsem si pro vás,“ odpověděl jí vážně.

„To se ti tedy povedlo!“ odfrkla si. „Dřív jsme odnášely Kanaánce do Pekla my!“

„Časy se změnily,“ odtušil Pepek nevzrušeně. „Prosím tě, rozcvič se trochu, než oživím vaše spolubojovnice. A neblázni, máme dohodnuté příměří!“

Přešel k další. Podle Erelim to byla Mariuk. Pepkovi se zdálo, že je ze všech nejhezčí. Na Zemi by v soutěži Miss většinu soupeřek odsunula do pozadí. Poněkud rozcuchané vlasy nádherně měděné barvy jí rámovaly jemný kulatý obličej, snědý jako u všech. Probrala se stejně udivená a ostražitá jako Xapho, ale uklidnila se, když viděla své kamarádky v klidu, jak nic nepodnikají.

„Chvilku počkejte, ať mohu oživit vaši velitelku,“ požádal všechny tři.

Velitelka letadla Yazatap rozhodně na svůj věk nevypadala. Kdyby Pepek neslyšel, kolik jí je, hádal by jí třicet. No – možná čtyřicet, ale ne víc. Byla také černovlasá, v obličeji neměla jedinou vrásku, takže působila dojmem jejich starší sestry. Ani na jejich matku by ji Pepek neodhadl. Probrala se jako poslední. Zamrkala, ale když spatřila Pepka, vyskočila jakoby ji píchli a také se v první chvíli sháněla po zbrani.

„Milé dámy,“ oslovil je Pepek telepaticky, nepředpokládal, že i velitelka umí česky jako její podřízené. „Dovolte mi sdělit vám jednu překvapivou novinu. Válka v Gehenně pro vás definitivně skončila. Takže vám nabízím mír.“

„Cože?“ podívala se na něho Yazatap zle. „To není možné! Tomu neuvěřím! To by mi musely nařídit kněžny!“

„Skončila pro vás čtyři,“ upřesnil to Pepek. „Jistě jste pochopily, že vás sestřelili. Jste teď nehmotné a do války na Gehenně nemůžete zasahovat. A protože jsem, jak jste si jistě všimly, totéž co vy, můžete jednat jedině se mnou.“

„Kdo vlastně jsi?“ vyhrkla Yazatap.

„Říkali jste nám kdysi Kanaánci,“ usmál se na ni Pepek.

„S Kanaánci nejednáme!“ vybuchla Yazatap. „Chcípni, červe!“

Pepek dostal v té chvíli strašnou ránu. Sotva popadal dech, ale z posledních sil poslal na Yazatap celkové přimražení. Velitelka se sesypala na zem, ale také Pepek stál chvíli jako dřevěná socha. Napadlo ho nejspíš správně, že by ho zbývající stačily i beze zbraní ukopat k smrti, kdyby je to napadlo, protože aspoň minutu nebyl schopen kloudné obrany.

Pomalu se ale vzpamatovával.

„Tedy, jestli něco nemám rád, tak je to porušování příměří!“ řekl pomalu a nenápadně přitom lapal po dechu, aby si nevšimly, jak ho to vzalo.

„Co jsi to udělal naší velitelce?“ obořila se na něho Mariuk, naštěstí jen slovně.

Zhluboka dýchal, ale už se z toho otřesu trochu vzpamatoval.

„Mám s vámi nemístnou trpělivost, dámy,“ vrtěl hlavou. „Ale jste na hrozném omylu, jestli si myslíte, že se dám jen tak zabít. Myslí si ještě některá, že mě zabije?“

„My tě přece nezabíjíme!“ ohradila se Xapho. „Ani nemáme čím!“

„Ale máte!“ odsekl. „Možná jste yvoro dlouho nepoužívaly, ale jistě je znáte. Vaše velitelka je na mě právě použila. Dost na to, abych se strašně rozzlobil. Během jednání mají být všechny zbraně v klidu, to je zásada, rozumíte?“

„Vlastně... ano!“ vzpomněla si Erelim. „Ale... jak to, že žiješ? Kanaánce to prý dřív spolehlivě zabíjelo!“

„Jsme proti tomu odolnější,“ řekl. „Ale příjemné to rozhodně není. Jestli to proti mně některá z vás použije, zabiju ji. Moje trpělivost má taky své meze.“

Opět poslal trochu energie na Yazatap, aby ji probudil. Ale hned jí částečně znehybnil ruce i nohy, takže se sice probrala, ale ležela bezvládně dál a nemohla se ani pohnout.

„Poslyš, Yazatap,“ obrátil se k ní. „Máš to marné, yvoro vydržím. Zbytečně to na mě zkoušíš. Doba se změnila, nejsme jako kdysi. Nenechám se zabít a budeš si muset zvyknout, že tvoje síla na mě nestačí. Koukej dodržovat příměří aspoň po dobu jednání!“

Yazatap jen vztekle zasyčela, ale nemohla pohnout rukama ani nohama.

„Tak mě poslouchejte,“ obrátil se ke všem. „Už jsem to říkal Erelim, zopakuji to i vám. Válka pro vás skončila v té mínus vteřině, kdy vás sestřelili. Nezabilo vás to, jen vás to převedlo do stavu allohmoty. Jsem teď totéž co vy, ale očividně o tom vím víc, tak mě aspoň poslouchejte. Pro ostatní lidi jste mrtvé, i když z vašeho hlediska žijete. Výhodou je trochu pomalejší metabolismus, ale protože tu nemůžete doplňovat zásoby, hrozí vám po jejich spotřebování hlad.“

„Přišel jsi nám ukrást naše zásoby?“ zasyčela na něho bezmocně ležící Yazatap.

„Kašlu vám na ně!“ odsekl. „Tak jako tak vám dlouho nevystačí. Až vám dojdou, zemřete tu bídně hlady. Jestli si naivně myslíte, že je to příjemná a krátká smrt, jste na omylu. Je to zdlouhavá smrt a vůbec vám ji nepřeji.“

„To tak asi bude záležet na tobě!“ vyhrkla Yazatap přezíravě.

„To nemůžeš vědět!“ odsekl jí. „Nabízím vám něco jiného. Nabízím vám naději.“

„Jakou naději?“ zeptala se ho rychle Xapho.

„Vy jste se sem dostaly tím, že vás strefili atomovou bombou,“ řekl. „Já jsem se sem dostal jinak, ne tak drasticky.“

„Tebe nesestřelili?“ podivila se Xapho. Hleďme, najednou to šlo vlídněji! Xapho byla proti němu pořád naježená, ale zvědavost dělala své.

„Ne, s vaší válkou nemám nic společného,“ zavrtěl hlavou. „Toulal jsem se vesmírem a někde jsem překročil rozhraní, kde hmota mění vazby. Mám tedy naději: když přejdu totéž rozhraní nazpátky, mělo by mě to vrátit do normálního stavu.“

„Tak si tam jdi! Co tady ještě děláš?“ syčela na něho bezmocně Yazatap.

„Půjdu tam,“ ujistil ji klidně. „Půjdu tam i sám, vás na to nepotřebuji. Ale nemusím spěchat, hlad mi zatím nehrozí. A mezitím jsem se dozvěděl o vás. Prý je vás na Pegsda víc. Vy čtyři jste na tom zřejmě dobře, další na tom budou hůř. Napadlo mě vzít vás na tu cestu s sebou a dát vám také kus své naděje. Co mi na to odpovíte?“

„Myslíš, kdyby to účinkovalo na tebe, že to pomůže i nám?“ ubezpečovala se Mariuk.

„Jistě,“ přikývl. „Někdy se ke stejnému výsledku dojde více cestami. Vás sem vrhla interakce kritického množství neutrin, já jsem překročil jakési vesmírné rozhraní. Výsledek je podobný, či spíše, nedá se odlišit podle příčiny.“

„O jakém rozhraní to mluvíš?“ zeptala se Erelim.

„Rozhraní mezi vesmíry,“ opakoval tvrdohlavě. „Vesmírů je víc a dá se udělat otvor, kterým se dostanete do sousedního vesmíru.“

„Ach tak, myslíš glyteja?“ došlo Erelim. „Ale na to potřebuješ stroje a Kanaánci nikdy neměli vyspělé technologie. Vždyť nemáte v češtině pro glyteja ani odpovídající termín!“

„Říkáme jim brány,“ ujistil ji. „Slovo brána dostalo zkrátka další význam. Rozhraní zase říkáme čáře oddělující v bráně dva vesmíry.“

„No dobře,“ připustila Erelim. „Máte tedy už i glyteja. Kolik jich máte?“

„Kolik chceme,“ řekl Pepek. „To uvidíte, až se mnou půjdete.“

„Teď ti vůbec nerozumím,“ řekla Erelim. „Co to znamená, kolik chceme? Chceš nám snad tvrdit, že Kanaánci postavili více konvertorů než my tefirky? Tomu bych se divila!“

„Nestavíme žádné konvertory,“ řekl. „Jdeme na to jinak. Uvidíte, až se mnou půjdete. Na tom jsme se ale ještě nedohodli. Nejprve musíme uzavřít příměří. Je na to nejvyšší čas.“

„Je proti naší cti dát se komandovat Kanaáncem!“ zavrčela bezmocně Yazatap.

„Poslyš, pilotko!“ obrátil se k ní Pepek. „Dokud jsi velela bojovému letadlu a čtyřem živým holkám, měla jsi nad nimi pravomoc a mohla jsi jim nařizovat cokoliv, třeba i zemřít. To se ale stalo a pro vás válka skončila. Nejste už ve vztahu podřízené a nadřízená. Teď jste čtveřice nešťastných žen, kterým hrozí smrt. To si snad ještě dovedete představit, ne?“

„Smrtí služební vztahy nekončí!“ odsekla Yazatap. „I během pohřbívání, tedy když je vůbec co pohřbívat, se musí respektovat subordinace.“

„Jdi už do háje se subordinací!“ rozkřikl se na ni Pepek. „Vaše vztahy neuznávám, nic mi neříkají a respektovat je nebudu! Jsem Kanaánec, vy jste moje zajatkyně a mohu vyžadovat, co uděláte a co ne.“

„To není pravda!“ vykřikla Erelim pobouřeně. „Nezajal jsi nás!“

Také ostatní dívky vypadaly naježeně.

„Nezajal?“ usmál se na ně Pepek. „Tak dobrá, nezajal. Ani nechci. Nebudu vás nutit žít. Buď se mnou půjdete dobrovolně, z vlastní vůle a samy budete chtít, abych vás vedl, nebo zůstanete tady a neúprosně zemřete. Je to tak, nebo ne?“

Tenhle tah byl podobný úkroku v judo, kdy protivník udeří do prázdna. Ďáblice tím parádně vyvedl z míry.

„Možná,“ připustila nejistě Xapho.

„Máte rozum, abyste to mohly posoudit,“ pokračoval. „Výpravu za nadějí podniknu tak jako tak, s vámi i bez vás. Já vás na to nepotřebuji, ale vy se na nic takového nezmůžete, takže tam můžete jít jen se mnou. Pak ale musím trvat na jednom: každá se rozhodnete sama, bez ovlivňování. Vaši subordinaci neuznávám. Váš kmen není můj kmen a nad vámi už také nemá pravomoc, neboť jste pro jeho větší slávu čestně padly. Je vám to jasné? Která z vás půjde se mnou, má naději. Která tu zůstane, zemře. Rozumíte mi?“

Chvíli se na něho dívaly všechny čtyři stejně rozezleně.

„Tak dobře,“ rozhodl se jim to usnadnit. „Máte nějaký protinávrh?“

Opět je tím trochu zaskočil. Mlčely všechny čtyři.

„Zdá se, že žádné protinávrhy nemáte,“ pokýval hlavou spokojeně. „Máme tedy jen dvě možnosti: zůstat nebo jít. Jak se rozhodnete?“

„Samozřejmě zůstaneme!“ prohlásila rychle a nesmlouvavě Yazatap. „Všechny!“

Ostatní dívky překvapením ztuhly.

„Ale...“ zkusila protestovat Xapho, ale pod pohledem Yazatap disciplinovaně zmlkla.

„Jdi si za tou svou nadějí sám!“ pokračovala Yazatap rozhodným tónem. „Bojovnice Baalů se ani ve smrti neposkvrní zbabělostí!“

Pepek mrknutím oka zhodnotil situaci. Tisíciletá ježibaba chce vzít s sebou do hrobu tři mladé dívenky. A má na ně takový vliv, že je tam s sebou strhne. To přece není spravedlivé!

„Dobrá,“ řekl klidným hlasem. „Volíš tedy smrt?“

„Ano, volím ji za všechny!“ odsekla.

„Mluv laskavě jen za sebe!“ napomenul ji Pepek. „Vybrala sis smrt, tak zemři!“

Yazatap ztuhla, její oči znehybněly. Tři zbylé dívky se na něho dívaly s nedůvěrou. Nebyla to ani hrůza, ani nenávist, jen nerozhodnost.

„Tys ji... zabil?“ vyhrkla nakonec Erelim.

„Zvolila si smrt,“ obrátil se k nim. „Předtím jsem ji oživil, ale když o to nestála, vzal jsem si tu oživovací energii zpátky! Potřebujeme ji na důležitější případy. Holky, která jste služebně nejstarší?“

„To bych měla být já!“ přihlásila se Mariuk.

„Jsi tedy velitelka letadla,“ pasoval ji Pepek do funkce, jako kdyby nikdy nedělal nic jiného. „Tvá velitelská pravomoc ale platí jen v letadle při bojovém letu vedeném v zájmu vašeho kmene. Jiné vztahy neuznávám. Teď chci od vás slyšet závazné rozhodnutí, ale od každé jednotlivě a jen za sebe. Nebudete na mě mluvit jedna za všechny tři.“

„A když si i jednotlivě zvolíme smrt, zabiješ nás?“ mračila se Xapho.

„Už toho mám dost,“ řekl trochu unaveným tónem. „Ano, zabiju vás. Ale jen tím, že vás tady nechám, káči pitomé! Nebudu na vás plýtvat výřečností, nebudu vás přemlouvat. Co jsem vám musel říci, to už víte, na rozhodnutí to stačí. Život nebo smrt, to je, oč tu běží. Na co čekáte? Snad nechcete, abych vás prosil: Zůstaňte naživu, nepřátelské bojovnice? Ba ne! Já se bez vás obejdu, ale vy beze mě ne! Dal jsem vám nabídku a opakovat ji nebudu.“

„Já bych s ním šla,“ váhala trochu Erelim. „Má pravdu. Za Baal jsme už čestně padly, tady nás čeká jen smrt hladem a beze slávy.“

„Yazatap ale rozhodla jinak...“ pokusila se namítnout Mariuk.

„Nebylo to velitelské rozhodnutí, nejste v akci,“ dodal rychle Pepek, dříve než vážky opět převážily na stranu staré mrtvé ďáblice. „Rozhodla se čistě za sebe!“

„Smrt hladem není zrovna čestná smrt pro bojovnice Baalů,“ otřásla se i Xapho.

„To tedy není,“ přikývl Pepek. „A je bolestivá a trvá dlouho, než v křečích zemřete.“

„Když zůstaneme zde, zabiješ nás bezbolestně, jako Yazatap?“ zeptala se Mariuk.

„Řekl jsem, že ne!“ zavrčel Pepek. „Zabije vás hlad. Asi by se ti líbilo, abych tě zabil rychle a bez bolesti, ale proč bych to dělal? Pojď se mnou a budeš žít!“

„Žít beze cti?“ vybuchla Mariuk.

„Má pravdu!“ přidala se k ní Xapho. „Život beze cti není žádný život!“

„Jak chcete,“ pokrčil Pepek rameny. „Já bych to chápal úplně jinak.“

„Jak?“ vyčkávala Mariuk.

„Podívejte se, neslibuju vám návrat k Baalům, kde by vaše pojetí cti hrálo roli. Když půjdete se mnou, na Gehennu se už nikdy nevrátíte. Můžete přece žít na jiném světě a lidé by vás tam posuzovali podle jiných měřítek než u vás.“

„Jako nepřátelské cizinky a zajatkyně?“ namítla zamračeně Mariuk.

„To by bylo, kdybych vám nabízel cestu na naši Zem,“ řekl Pepek. „Tam byste byly zajatkyně podle všech pravidel, ale to vám vnucovat nebudu.“

„Co nám vlastně nabízíš?“ starala se Mariuk.

„Světů je přece víc,“ ujišťoval je Pepek. „Při troše štěstí se dostanete tam, kde vás sice budou brát jako cizinky, ale ne jako nepřátele ani jako zajatkyně. Cizinky tam budete, dokud tam nezdomácníte, pak tam můžete být doma.“

„Nezdomácníte...“ opakovala po něm zamyšleně Mariuk. „Myslíš, že to jde?“

„No jejda!“ řekl. „Já jsem přece původem ze Země, ale zdomácněl jsem už na dvou pustých světech. Doma tam nebyl nikdo. Tam byste se necítily cizí, když budete rozumné.“

„Čemu říkáš rozumné?“ ptala se Mariuk. „Co to znamená?“

„To znamená, že se nebudete nad nikoho vyvyšovat,“ řekl Pepek. „Musíte uznat, že jsou tam všichni lidé a nikdo není předurčený vládnout.“

„My ale neovlivníme, že jsme předurčené!“ opáčila Xapho. „Baalové musí vládnout všude, to už je náš osud!“

„Váš osud je zemřít tady hladem,“ zavrčel na ni Pepek. „Chcete to změnit, ne? Musíte tedy slevit jinde. Vládnutí není určené osudem. Vládnout má ten, kdo zajistí, aby bylo všem dobře. Na naší výpravě si vím rady já a proto budu vládnout. Budete mě poslouchat, dokud nedorazíme k cíli naší cesty. Pak moje vláda skončí, jako skončilo s koncem vašeho letu velení Yazatap.“

„A kdo bude vládnout potom?“ zajímalo Erelim.

„Vím já?“ krčil rameny Pepek. „Asi někdo, kdo se vyzná. Když máte takovou touhu vládnout, zkuste to. Musíte se ale vyznat ve všem co je třeba, aby bylo vaše rozhodování užitečné.“

„A kdyby nebylo?“

„V takovém případě si lidé vyberou někoho jiného,“ řekl. „A protože k vládnutí není nikdo předurčený osudem, vládne u nás ten, kdo si ví nejlépe rady.“

„To je přece příšerné, že si mohou ostatní vybírat někoho jiného!“ mračila se Mariuk.

„To vůbec není příšerné!“ namítl Pepek. „Podívejte se, teď chci, abyste mě uznaly za velitele výpravy za nadějí, protože jako jediný vím, kde se dá čekat správné místo přeměny. Vy to nevíte, takže budete muset překousnout, že bude tefirkám velet Kanaánec. Nebude to ale na věky, jen pro tuto výpravu. Až dorazíme do civilizace, moje vláda skončí. Vím to předem, takže mě nerozhází, až mě poslouchat nebudete a zvolíte si jiného velitele. Nejspíš někoho, kdo tam zrovna vládne.“

„Tobě nebude vadit, když přijdeš o velení?“ sondovala ho opatrně Xapho.

„Holky zlaté!“ vzdychl si. „Já budu tak rád, až to nebude ležet na mně! Ale teď se rozhodněte. Chcete jít se mnou, nebo zůstat tady? Víc možností jaksi nemáte.“

„Já bych šla,“ řekla pořád ještě nerozhodně Xapho. „Tady nemáme naději.“

„Jestli nám chce velet jen na cestě a ne natrvalo, dá se to vydržet,“ přidala se Erelim.

„Já tu také zemřít nechci,“ přikývla Mariuk. „Mrzí mě, že to Yazatap odmítla, byla to přece jen naše velitelka a nebyla nejhorší.“

„Zvolila si smrt sama a dobrovolně,“ politoval ji Pepek. „Řekl bych ale, že Yazatap není dobrá velitelka. Bez ní byste šly se mnou, ale kdyby byla naživu, strhla by vás s sebou do smrti. Poslyšte, ještě bych ji mohl oživit. Energii pro ni mám.“

„Ty bys ji ještě mohl...“ rozevřela údivem oči Xapho, ale i ostatní byly překvapené.

„Mohl,“ řekl Pepek.

„I když ti zůstala nepřátelská?“ zeptala se pro jistotu Mariuk.

„Mně nepřátelská nebyla,“ řekl Pepek. „Nepřátelská byla vám. Zvolila přece i za vás zbytečnou smrt. Tím by mi neublížila, to jen vás chtěla zabít, chápete?“

„Tobě by to neuškodilo?“ uvažovala Mariuk.

„Mně ne,“ souhlasil. „Jen by mi zabránila pomoci vám. Ne že by na tom záležel můj život, ale přece jen budu mít takhle lepší svědomí.“

„Svědomí?“ zeptala se Erelim.

„Aha...“ usmál se trochu smutně. „Taky něco, co neznáte. No, třeba časem... Můžeme to tedy rozhodnout. Mám vrátit život vaší velitelce, nebo ne?“

„Cože?“ vyjekla Mariuk. „Ty se ptáš nás?“

„Ano,“ přikývl, jako by se nechumelilo. „Dohodli jsme se na společné výpravě, ale velet budu jen ve věcech týkajících se cesty. Tohle je ještě zdejší záležitost. Velitel nemusí rozhodovat sám, není chyba radit se s ostatními. Yazatap se s vámi nikdy neradila, že?“

„Nikdy,“ přikývla Erelim. „Co když ale rozhodneme, abys ji oživil?“

„Oživím ji,“ řekl vážně Pepek. „Mám na to čas i sílu. Dostane poslední možnost rozhodnout se, ale už opravdu jen sama za sebe, souhlasíte?“

„Ale co když se rozhodne pro smrt?“ sondovala Mariuk.

„Pak ji necháme tady a půjdeme,“ řekl Pepek.

„To ji chceš vyhodit z letadla?“ otřásla se Mariuk.

„Bylo by lepší letět letadlem,“ přikývl Pepek. „Může nám i v tomto stavu poskytnout ochranu, ale dokážeme to i pěšky. Neumím vaše letadlo pilotovat a Yazatap se nesvěřím. Letadlo necháme tady, i kdyby se k nám přidala.“

„V nouzi umíme pilotovat všechny,“ ujistila ho Erelim. „Patří to do našich nutných znalostí a my jsme elita Baalu, víš?“

„Pilotovat umím také,“ přikývl vážně. „Ale ne vaše letadla. Poslyšte, vy elito, brzy se ukáže, jestli si vás Yazatap neomotá kolem prstu jako před čtvrthodinou. Rozum vám velí jít se mnou, otrocká poslušnost vás táhne zpátky do jejích tenat. Uvidím, jestli jste předurčené vládnout, nebo být otrokyně. Tak se držte!“

Sklonil se nad mrtvou velitelkou. Byla jen přimražená, ale v celkovém přimražení vydrží člověk naživu jen čtvrt hodiny, pokud ho do té doby nikdo neoživí, zemře.

Poslal na ni poslední dávku energie. Velitelka letadla se probrala, ale spatřila obraz, jaký asi nečekala. Její výsadkářky zvědavě přihlížely, co s ní Kanaánec dělá.

„Co... co je...“ vyhrkla.

„Nechali jsme si tě na konec,“ sdělil jí Pepek konverzačním tónem.

„Jak, na konec?“ nechápala.

„Překážela jsi nám v jednání,“ vysvětloval jí. „Musel jsem tě zabít, abys nemohla své podřízené ovlivňovat. Ale nakonec jsme se dohodli i na tom, že tě oživím.“

„Omráčení ještě není zabití!“ vyštěkla na něho jedovatě.

„To nebylo omráčení, aby ses z toho vzpamatovala,“ odvětil. „To bylo horší, beze mě bys zůstala mrtvá. Ale o to nejde. S ostatními jsem se domluvil, teď jsi na pořadu ty. Budeš se muset rozhodnout. Jít s námi, nebo zůstat tady. Opakuji, tady tě čeká smrt.“

„Vy jste ho ještě nezabily?“ obrátila se Yazatap výhružně na ostatní.

„Neměly k tomu příležitost, stejně jako ty,“ ujistil ji. „O tom ale jednat nebudeme. Teď jde čistě a jen o tebe.“

„Jak se rozhodly? Zůstanou tady přece se mnou!“ zavrčela.

„Ne, půjdou se mnou,“ ujistil ji. „Tak jsme se dohodli. Nebudou ti ale do toho mluvit, aby tě neovlivňovaly, ty naopak nebudeš ovlivňovat je. Chci teď slyšet jen tvou vůli.“

„Za zbabělost před nepřítelem je odjakživa poprava!“ vyštěkla. „Propadnete všechny smrti za zradu a zbabělost!“

„Jakápak zbabělost?“ odvětil. „Copak jsem nepřítel? Nabízím vám pomoc a naději, vaše válka se mě netýká.“

„O tom nerozhoduješ ty, ale kněžny!“ varovala všechny temně.

„Kněžny nic rozhodovat nebudou, neboť se nic nedozví,“ upozornil ji. „Neslíbil jsem vám přece návrat na Gehennu. Sama už nikoho neodpravíš a nikomu to ani neřekneš.“

„Vrátit se, pokud je to možné, je povinnost každé bojovnice!“ přidala Yazatap.

„Na to je jednoduchá odpověď,“ usmál se trochu. „Na Gehennu se nevrátíte, protože to možné není. Jste mrtvé a pro Gehennu mrtvé zůstanete. Teď jde o vás. Jestli se nám spolu podaří vrátit se do normální podoby, nabídnu vám život, ale v nějakém jiném světě. Ani na Gehenně, ani na Zemi, ani tady. Světů, kde se dá žít, je naštěstí víc než si myslíte.“

„Gehenna je na rozdíl od tebe věčná!“ vykřikla.

„Věčná jistě je,“ připustil. „Včera jsem tam byl a musím vás ujistit, že tak příšerný svět se jen tak nevidí. Tady je proti ní hotový ráj. Přitom znám světy ještě krásnější.“

„Neurážej Gehennu!“ rozkřikla se na něho. „Gehenna je nejkrásnější svět co znám!“

„Jestli neznáš nic lepšího, pak toho moc neznáš,“ popichoval ji. „Možná kdysi bývala krásná, než jste si ji zničily, ale teď je tam nebezpečná poušť. Pěkně jste ji zřídily, jen co je pravda! Ale o Gehenně se bavit nebudeme. Zemřely jste pro ni, ať už čestně nebo ne, jste pro ni mrtvé. Máte jen dvě možnosti: smrt tady nebo cestu se mnou za nadějí. Co si zvolíš?“

„Jsi si tak jistý, že se už nemůžeme vrátit?“

„Jsem,“ přisvědčil. „Na Zemi je více nehmotných tefirů jako jste vy. Dozvěděl jsem se od nich nejen co se s vámi stalo, ale také, že si s tím nevíte rady. Někteří tefirové na Zemi živoří tisíce let, ale mají více zásob a při nižší úrovni metabolismu to přežijí. Vy nepřežijete ani pět let, proto jsem se zaměřil na vás. Nikdo z vás si s tímto stavem neví rady, zbývá vám už jen poslední volba: cesta se mnou, nebo smrt. Mohl bych vás dopravit i na Zem nebo na Gehennu, ale neudělám to, tím bych vám nepomohl.“

„Na cestu k záchraně bychom jistě přišly taky!“pokusila se namítat Yazatap.

„Nepřišly jste na ni ani za tisíce let,“ ujistil ji. „Na Zemi jsou trochu dál, je jich tam víc a mají zřejmě mezi sebou i nějaké vědce, ale vědí víc jen o způsobu, jak se do toho stavu dostaly, ne jak se dostat zpět. Všechny jejich pokusy o návrat selhaly. V nejbližších pěti letech nemáte jinou naději, než kterou vám nabízím. Uvažuj, prosím tě. Pro Gehennu i pro Baal jste mrtvé, to nezměníte. Změnit to můžete jen a jen pro sebe. A jen tím, že zahodíte vaši falešnou pýchu. Ta vám brání v cestě za nadějí. Uvědom si, nabízím vám život.“

„Život z rukou Kanaánce! Jaká to čest!“ vybuchla nenávistně.

„Už jsi ho ode mě dostala dvakrát!“ upozornil ji kousavě. „Když tu zůstaneš, zemřeš definitivně a nikdo se to ani nedozví. My půjdeme za nadějí. S tebou nebo bez tebe.“

„Když tu zůstanu, vezmete mi všechno, co?“ odfrkla si. „Letadlo, zásoby...“

„Naopak,“ řekl. „Necháme ti letadlo i se všemi zásobami. Možná ti to prodlouží život, budeš mít všechno pro sebe, ale nakonec tak jako tak zemřeš. Nikomu tím neublížíš, ale nikomu tím ani neprospěješ. Zemřeš jako nějaký červ v prachu, ale zemřeš ze své vůle.“

„Odkud se v tobě bere jistota, že z toho najdeš cestu ven?“ naléhala na něho.

„Úplnou jistotu nemám,“ opravil ji. „Jen naději. Jistotu máte tady, ale můžeš mi věřit, moje slabá naděje mi připadá tisíckrát milejší než vaše zdejší jistota zbytečné a kruté smrti.“

Yazatap chvíli neodpovídala. Přemýšlela. Pepek měl přece jen silné argumenty.

„Možná máš pravdu,“ řekla po chvíli mírněji. „Můžeme vyměnit čest za život. Nikdo se to nedozví, nikdo to nepotrestá popravou. Zůstane to jen mezi námi.“

„Proč tomu pořád říkáš čest za život?“ opáčil Pepek naléhavě.

„Protože to tak cítím!“ odpověděla chladně a skoro klidně.

„Říkal jsem to už tvým dívkám,“ ujistil ji. „Tys to neslyšela, zopakuji to i pro tebe. Na cestě budu velitelem já. Ne protože bych po velení toužil, ale jen já vím, kudy musíme jít. Budete mi po dobu cesty podřízené, protože si beze mne nevíte rady. Až naše cesta skončí, skončí i mé velení a budete se muset znovu rozhodnout. Můžete si vybrat žít na nějakém pustém světě, ale lepší pro vás bude přidat se ke kolonii na některém nově obydleném světě, kde jsou všichni nově příchozí a nebudou ve vás vidět cizinky. Když nebudete nikomu dávat najevo nepřátelství a pohrdání, budete tam vítané jako kdybyste tam patřily odedávna. Nebudou vás uznávat pro vaši příslušnost ke kmeni Baalů, ale podle toho, jak jim budete užitečné. To je moje nabídka. Rozvaž si ji dobře, opakovat ji nebudu.“

„Tak jako tak je to krutá volba,“ řekla sklesle.

„Jistě,“ přikývl. „Obětujete vojenskou kariéru, beztak již ukončenou smrtí. Získáte za to život v nějakém neznámém koutě vesmíru, který si zatím neumíte představit. Mohu vás ujistit, že my Kanaánci to zvládáme dobře, měly byste to tedy zvládnout také.“

„Co dokáží Kanaánci, dokážeme stokrát lépe!“ řekla hrdě.

„Pak to snad nebude tak kruté, ne?“ popíchl ji. „Dokaž to tedy!“

„Tímhle jsi tedy svedl mé výsadkářky!“ zamračila se na něho.

„Ano,“ přikývl. „Nabídka naděje se dá odmítnout, ale není to příliš inteligentní.“

„Naděje proti jistotě,“ opakovala si pro sebe. „A kmen Baalů se to nedozví...“

Mlčel a nechal ji uvažovat, jen doufal, že to dokáže. Naděje proti jistotě a nikdo se to nedozví. Vojenská kariéra ukončená neodvratnou smrtí proti civilnímu životu v neznámu.

„Dobře, máš příliš silné argumenty,“ vysoukala ze sebe po chvilce. „Dohodneme se na příměří po dobu cesty?“

„Ne!“ řekl pevně. „Nechci od vás příměří na dobu cesty. Když se chceme dohodnout, pak jedině na trvalém míru. Válka ať zůstane na Gehenně!“

„Trvalý mír! To je také možné?“ zašklebila se Yazatap.

„Zdá se ti to příliš?“ zeptal se jí. „Dobrá, ustoupím trochu. Dáme tomu podmínku. Mír do doby, než se vám podaří vrátit se v bojeschopném stavu na Gehennu.“

„Ty to nevylučuješ?“ zpozorněla Yazatap.

„Nevylučuji nic,“ odvětil. „Je ale malá pravděpodobnost, že se vám to podaří. Větší naději mám, že do té doby pochopíte co je lepší a přestanete po návratu toužit.“

„A když se zmýlíš?“ zkoušela ho.

„Moje chyba,“ přikývl. „Udělám všechno, abych uspěl.“

„Dobrá, beru tvou nabídku,“ mračila se, ale přijala ji.

„Nebudeš litovat,“ ujistil ji.

------------------------ Poznámky:

  2 Ať jsi kdokoliv, chcípni!

  3 Co jiného bys mi udělal?

  4 Kdo jsi ty?

  5 Radši se domluvíme?

  6 Ano, také umím anglicky. Je to paráda mít společný jazyk!

  7 Neumím jen anglicky, znám tisíc jazyků Země.

  8 Kdo jsi?

Errata:

19.07.2021 09:58