Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Mejdan

Vrátili se, když byly výsadkářky v nejlepším. Všechny plavaly v moři a až k domu byl slyšet jejich křik. Nechali je ve vodě a v rychlosti připravili slavnostnější večeři. O zdroje se staral Pepek, Yazatap jen aranžovala stůl v jídelně.

„Vypadá to strašidelně, když se ti všechno jen tak zjevuje pod rukama!“ řekla.

„Nedaleko od nás je robocentrum,“ vysvětloval jí ochotně. „Disponuje úchvatnými zdroji energie, takže všechno syntetizuje přímo na místě. Samozřejmě přitom na jiném místě anihiluje jinou hmotu odpovídající hmotnosti, rovnováha musí být zajištěna.“

„Tohle ale nemáte ze sebe?“ dohadovala se.

„Nemáme,“ přikývl. „Máme to od civilizace Mrzoutů, přesněji Okifeia.“

„Tu neznáme,“ řekla.

„Zajímavé je, že vás znali a báli se vás,“ podíval se na ni. „Ještě z dávných dob.“

„Podle starých pověstí jsme přišli na Gehennu odjinud,“ projevila nečekanou sdílnost.

„Takže jste se tam nevyvinuli?“ zajímal se Pepek.

„Ne,“ přikývla. „Ale je to tak dávno, že o tom nejsou ani nejstarší záznamy.“

„Podle našich pověstí...“ začal Pepek.

„Vaše pověsti tak daleko nesahají,“ přerušila ho suše. „Naše jdou až do sta tisíc let. To jste byli ještě opičáci! Asi to nevíš, ale Neandrtálci vám Homo Sapiens vyklidili místo právě díky našim genetickým zásahům. S Neandrtálci jsme nebyli kompatibilní, s nimi jsme děti mít nemohli, kdo by taky o to stál... Dnes už nikdo neví, co všechno s vámi naši biologové prováděli! Díky jim jste nám ale geneticky velice blízcí.“

Večeře byla připravená, Pepek rychle přelétl stůl očima, zda něco nechybí. Pak vyšel z domu pozvat dívky. Stačilo na ně zavolat, všechny hned jako o závod plavaly ke břehu. Trochu ho ale zaskočily, když se vyhrnuly z vody nahé. Tři atraktivní holky, jak je Pánbůh stvořil... vlastně, ďáblice snad nestvořil... ačkoliv kdoví... Uvědomil si, že je to jeho chyba. Slíbil jim, že se bude zdržovat v domě, ale během rozhovoru s Yazatap na to zapomněl. Najednou měl proti sobě tři nádherně opálené, úplně nahé a velice krásné holky a nevěděl, kam s očima. Jim to ani, jak se zdálo, nevadilo. Nebylo to tím, že neměly ani tušení, čím se od něho liší? Rychle se vzpamatoval, dobrácky jim doporučil opláchnout se pod sprchou od slané vody a pozval je na slavnostní večeři.

Odběhly do koupelny a chvíli se tam nedočkavě strkaly, sprcha byla totiž jen jedna. Srovnaly se ale rychle a za chvilku seděli všichni kolem velkého stolu. Pepek si umiňoval, že jim při nejbližší příležitosti sežene nějaké slušivé šaty, aby nemusely u slavnostní tabule sedět v maskáčích. Působilo to jako pěst na oko. Nebo jako slavnostní večeře u pozemských zabijáků »marines« během »vyvážení demokracie«... taky pěkný hnus...

Ačkoliv bylo venku ještě světlo, zapálil připravené svíčky a slavnostní večeře mohla začít. Pozornost vzbudilo už to, že je zapaloval očima. Zdálo se, že všem chutná, i Yazatap uznala, že pozemská jídla jsou vynikající.

„Nějakou dobu se to dá vydržet,“ řekl Pepek. „Časem budete muset doplňovat umělé jídlo přírodním, ale na ostrově roste ovoce, nebudete mít nouzi. Horší je, že většina roste na stromech, ale to snad nějak vyřešíme.“

„Co tomu chybělo? Vždyť to bylo vynikající!“ zeptala se Xapho.

„Syntetické jídlo není dlouhodobě zdravé,“ řekl.

„My jiné ani neznáme!“ odvětila Xapho.

Při pohledu na ně raději spolkl odpověď. Holky nevypadaly živené něčím podřadným. Kdyby tak vypadala aspoň třetina pozemských žen, svět by byl jistě veselejší. Nevypadaly křehce jako okvětní lístečky, spíš jako družstvo basketbalistek, ale hezké byly.

„Na tohle budete muset dát ještě větší pozor!“ přinesl na závěr večeře z ledničky dvě veliké láhve a začal opatrně odmotávat drátěný držák první velké zátky.

„Proč?“ chtěly vědět.

„Tohle se musí pít velice opatrně!“ varoval je. „Je to velice explozivní pití, která to přeženete, skončíte pod stolem!“

Rány uvolněných zátek jimi trochu trhly, ale víno s bublinkami všem zachutnalo. Pepek jim pozorně naléval. Sám si dal jen málo, nebylo by dobré mít ráno těžkou hlavu.

Mezitím se setmělo a svíčky vypadaly ještě slavnostněji. Pepek zručně, i když trochu tajemně rozmístil v rozích jídelny veliké reproduktory a připojil je k počítači v kuchyni. Pak spustil muziku a všechny čtyři ďáblice ohromeně poslouchaly.

„Tohle jste ve vašem pekle neměly?“ zeptal se potichu.

„Ne,“ vydechla nadšeně Xapho. „Odkud to máte vy?“

„To je naše vlastní hudba,“ odvětil. „Máme jí tisíce hodin, nic se nemusí opakovat.“

Chvíli tedy tiše poslouchaly, Pepek jim přitom pozorně doléval.

„Co jste tam dělaly ve volných chvílích?“ zeptal se ďáblic.

„Nic,“ odpověděla mu se smíchem Xapho. „Když jsme přišly z tréninku, každá se jen svalila na kavalec a byla ráda, že vstává až ráno.“

„Co byste řekly na pár desítek hudebních večerů?“ navrhl jim. „Naučím vás vybírat si hudbu a pouštět si ji.“

„To necháme raději na tobě!“ zasmála se Xapho.

„Budete se to muset naučit samy, beze mě,“ upozornil je jemně. „Dnes vás naučím obsluhovat počítač, abyste si mohly pouštět hudbu a objednat jídlo. Ledničky jsou plné, ale nejsou bezedné.“

„Proč bychom to měly dělat my?“ zvážněla Erelim.

„Protože tu budete nějakou dobu samy,“ řekl.

„Kam jdeš?“ zvážněly rázem všechny kromě Yazatap, která už to věděla.

„Jdu na Pegsda, tam co jsem vás našel,“ řekl. „Má tam být takových posádek v nouzi víc. Chci jich aspoň pár najít a přivézt sem.“

„Poletíme tam s tebou!“ navrhla ihned Xapho.

„Ne, jdu tam jenom s Yazatap,“ řekl tiše, ale rozhodně.

„Proč s ní?“ vyhrkla Erelim. „To jí věříš víc než nám?“

„Yazatap má nejvíc zkušeností,“ odvětil klidně. „Ve dvou si vystačíme. Není naprosto nutné, abyste tam byly také. Bude to nebezpečné, proto počkáte tady.“

„To se máme o vás celou dobu bát?“ vyhrkla Mariuk.

Pepka napadlo, že je úžasně krásné znamení, když ďáblice projevuje obavy o život někoho jiného. Navzdory ďábelské výchově nejsou ještě úplně necitelné!

„Jinak to nejde,“ řekl. „Tenhle večer si ještě užijeme všichni pěkně pohromadě a ráno letíme s Yazatap na Pegsda.“

Řekl to vesele, ale slavnostní nálada večera byla pryč. Všichni věděli, že to nebude obyčejný výlet. Pepek to ale nedal znát. Vysvětloval jim, jak pomocí počítače komunikovat s robocentrem a objednávat si, co potřebují. Sám počítač nepotřeboval, robocentrum ovládal telepaticky, ale dívky by byly bez telepatie bezradné. Naštěstí měli nedávno stejný nebo podobný problém pacienti Alexijevova sanatoria. Vítek to jako podružný detail svěřil Pepkovi, ten vymyslel počítačové řešení a to se mu teď hodilo. Pacienti v sanatoriu to obvykle zvládli za pár minut, ale programy byly přizpůsobené lidem ze Země, kdežto mimozemšťanky musely nejprve pochopit základní logiku počítačů. Jistěže měly ve svých vimaanech něco podobného, ale rozdíly tu byly větší než mezi Windowsy, linuxem a Mac-osem.

„A teď si dáme ještě trochu šampusu a hudby,“ zakončil Pepek instruktáž.

Jedna veliká láhev už byla prázdná, druhá docházela, proto zakrátko bouchla ještě třetí zátka. Pepek se překonával v pozornosti při nalévání, ale když otočil třetí láhev dnem vzhůru, usoudil, že to stačí, posadil se a že bude chvíli poslouchat hudbu.

Nejspíš to i tak přehnali. Dívky nebyly na šampaňské zvyklé a pily je jako limonádu. Mariuk zachutnaly šunkové závitky, ale když jí Erelim přes stůl ochotně podávala poslední, zapotácela se a upadla Pepkovi přímo do klína. Pepek se jen smál a přidržel Erelim v náručí, ale jen na chvilku, aby to nevypadalo jako úmyslné. Erelim vyskočila a začala se provinile chichotat, ale bylo vidět, že už má hodně přes míru. Pepek pochopil, že Erelim neupadla díky šampaňskému. Ne že by nebyla opilá, to byly všechny. Ale padala původně na Xapho, na Pepka se stočila až v pádu. Došlo mu, že to asi udělala schválně, aby ji objal. Že by se jí tak stýskalo po jeho doteku?

„Tak a jde se spát!“ rozhodla Yazatap, která si také povšimla, že není všechno, jak má být. „Před akcí musíme být fit! Nechcete nás přece zabít?!“

Uznali to všichni i s Pepkem. Každá si obřadně sfoukla aspoň jednu svíčku, Pepek zhasil očima zbývající a na chodbě se s nimi rozloučil, než zapadl do svého pokojíčku.

Spát ale nešel. Požádal robocentrum o psací potřeby, které nedržel v ruce od svého odchodu ze Země. Už při večeři si uvědomil, že nemůže na Pegsda odejít jen tak. Mohli by ho tam zabít. Ne že by si to uvědomil až teď, ale až teď mu došlo, že by bylo od něho krajně nezodpovědné, aby to spolu s ním odnesly i tyto dívky.

Nemůže je přece nechat bez pomoci.

- Ještě nespíš, Xapho?

- Vím, po takovém mejdanu se nedá hned usnout. Ale venku už je tma, proto jdu teď. Jestli můžeš, rozsviť na chvilku tu malou lampičku.

- Ano, jdu jen za tebou. Nechtěl jsem to říkat přede všemi.

- Budeš mít zkrátka tajemství. A nesděluj to ostatním.

- Ten dopis si dej do nočního stolku. Kdybych se nevrátil, předáš ho těm, kdo přijdou.

- Ano, určitě přijdou. Nastavil jsem v počítači, aby s nimi samostatně navázal kontakt, kdybych se do měsíce nevrátil. Budou to moji kamarádi, přivítejte je vlídně, ale nezapomeň jim předat ten dopis! Je to strašně důležité!

- Můžeš si to taky přečíst, je to česky, ale pro vás tři to nedává smysl. Nebudete tomu rozumět. Jen se podívej, vidíš? Mars-dolů, Jupiter-nahoru, Venuše-nahoru, Saturn-dolů, Země-dolů, Venuše-dolů, Mars-nahoru, Jupiter-dolů... Co ti to řekne?

- Jsi ale hlavička! Máš pravdu, je to návod. Smyčka světů, když ji projdeš, staneš se duchem a vrátíš se zpátky na tento svět. Vám je to na nic, to je cesta pro člověka se slýribem a to vy nejste.

- Jistě, oni to pochopí. Pro ně je to jasné. Projdou to i se zavřenýma očima.

- Proč to dělám? Kdybychom se s Yazatap do měsíce nevrátili, znamená to, že nás tam někdo zabil. Museli by to dokončit za nás. V tom dopise je, co by měli dělat.

- Jistě, budeme se snažit přijít dřív. Ano, slíbím ti to. Neslíbím ti jen co nebude záležet na mně. Říkáte snad taky: náhoda je blbec?

- Proč tobě? Zdála ses mi nejvhodnější. Ber to jako důvěru. Ano, ulož si to, počkám.

- To jsem taky tušil. Jistěže mám na tebe chvilku. Nespěchám od tebe. Víš přece, že mi je s tebou dobře. Klidně zhasni, sedni si ke mně a podej mi ruku.

- Vím to, Xapho. Nebude to výlet. Nechci se dát zabít, ale nedá se to vyloučit. Umíš si to snad představit, byla jsi přece taky válečnice.

- Prosím tě, nebreč! Výsadkářky přece nebrečí! Vždyť to ani neumíte!

- Já vím, je tma, nikdo to nevidí. Tak si tedy zabreč, uleví se ti. Mám pro ty drobné slabosti pochopení. Ostatně, tohle snad ani není slabost.

- Ne, zůstat tu nemůžu. Jsou tam někde tvé kamarádky a potřebují pomoc. Od nikoho jiného ji nedostanou. Dobře, nejsou to tvé kamarádky, ani je neznáš, ale budou, uvidíš.

- Ne, nenechám to na své kamarády. Nemohl bych se jim pak podívat do očí. Jestli se to podaří, ani se to nedozvědí. Nebo aspoň ne hned.

- Jestli se mi to nepovede? Tak jim to řekneš ty. Doufám aspoň, že správně...

- Máš strašně drsné vlasy... to bude solí. Příště se musíš víc vysprchovat, když vylezeš z moře, zkazila by sis vlasy... no vždyť jsem to říkal, jsou slané...

- Já vím, slzy jsou také slané, ale ve vlasech slzy nemáš, na to ti neskočím. Nebreč! Usměj se! Nechceš pohladit? Třeba to pomůže!

- Proč se ptám? Musím se tě zeptat! Slíbil jsem přece, že s tebou nebudu dělat nic, co bys sama nechtěla. A tohle přece chceš, nebo ne?

- Ne, zůstaň tady! Myslím to vážně! Nechoď pro ně! Jestli pro ně půjdeš, zvednu se a odejdu! Nechci, aby věděly o tom dopise! Dneska jsem tu čistě pro tebe...

- Proč? Protože se mi opravdu líbíš a chtěl bych, aby sis mě pamatovala, i kdybych se nevrátil. Nebreč, tím nic nezměníš.

- Jestli se vrátím – a budu se snažit, věř mi – vezmu si tě za ženu. Já sliby plním, jen to teď ještě nejde, víš? Ale udělám všechno, abych se ti vrátil. Chtěla bys žít se mnou?

- Věděl jsem, že budeš pro. Budeš na mě čekat? Pomůže mi to – a tobě taky.

- Miláčku Xapho... moje Xapho...

Ráno kupodivu budil Pepek Yazatap, ačkoliv by ještě večer sázel, že to bude naopak. Jen Mariuk vyspávala tak tvrdě, že ji raději nebudili vůbec.

Pepek ignoroval pohledy Yazatap, které na něho sršela, když se loučil s Xapho. Stará ďáblice byla jediná, kdo se pohoršoval nad obrovskou pusou, kterou Xapho na rozloučenou dostala. Erelim spíš doufala, že bude na řadě jako druhá. Xapho si bouřlivé rozloučení kazit nenechala, ale pak Pepka sama přistrčila ke kamarádce, aby si také vychutnala jedno dlouhé objetí a políbení na rozloučenou.

Zamávali Xapho a Erelim, usedli do velkého letadla a Pepek odstartoval bílou bránou.

Po krátkém letu prošli další bránou a dosedli vedle opuštěného létajícího talíře. Ležel na mýtince mezi zpřeráženými stromy, jak jej tu zanechali. Pepek opatrně zastavil nad ním a zapnul automat. Teď by měl jeho letoun zůstat viset nad tímto místem lesa.

„Dej mi ruku, snesu tě dolů!“ podal ruku Yazatap.

Kupodivu měla ruku stejně hebkou jako dívky. Na tisíciletou ďáblici měla ruce jako panenka, jak jen to ty ženské dělají? Vznesl se s ní do otevřených dveří a pak zvolna klesal dolů, až k zavřenému vchodu talíře. Yazatap vchod rychle otevřela, ani si nevšiml čím. Zachytila se madla, vhoupla se do kabiny a Pepek ji následoval.

„Poletíš první,“ opakoval pro jistotu. „Budu před tebou otevírat brány, poletím hned za tebou. Další zastávku si uděláme jednu bránu před Pegsda.“

„Počkej ještě okamžik!“ zarazila ho. „Něco ti ukážu.“

Zapadla do svého velitelského křesla. Na obrazovce před ní se objevily znaky, kterým pochopitelně nerozuměl.

„Chtěl bys umět naši řeč?“ obrátila se na něho. „My tvé telepatii rozumíme tak jako tak, ale mohlo by se ti hodit, kdybys rozuměl i ty nám! Chceš?“

„Na to teď nemáme čas,“ vzdychl si Pepek.

„Neřekla bych,“ odvětila Yazatap. „Za tu výhodu to stojí a pět minut nás nezabije.“

„Pět minut? To nás opravdu nezabije,“ ustoupil.

„Dobře,“ usmála se spokojeně. „Vezmi si na hlavu tuhle čelenku. Pořádně utáhni. Teď se nelekni, bude to vypadat jako nesmyslná změť zvuků.“

Od čelenky se táhl kablík, nebyla to jen páska na vlasy. Pepek opravdu uslyšel jakési podivné cvrlikání. A najednou... Najednou s úžasem pozoroval, že to strašlivé ďábelské písmo na obrazovce nejen čte, ale rozumí mu...

To si prostě nedovedeš představit, dokud to nepoznáš. Je to strašné a přitom krásné. Mě úplně elektrizuje, když mě obejme. Neřekla bys, co? Nic to není, prostě mě trochu zmáčkne, dotkneme se rty, ale mě přitom uvnitř létají jiskry, nedokážu otevřít oči a celá hořím. Erelim to říká taky tak. Musíš to zažít sama, jinak to nepochopíš. Příště pojď s námi, zkusíš si to s ním taky, neboj se ho, není to nic strašného.

Nerezonujete spolu přes mgýčna?

To mě taky napadlo, ale on je vůbec nemá! Elektromagneticky nereaguje, to bych snad poznala, ne? Nemá mgýčna a tvrdí, že nemá ani yvoro, ale Yazatap to na něho zkusila a viděla jsi sama, jak dopadla! Ba ne, musí mít v sobě něco jiného!

Tomu neuvěřím, dokud to sama nepoznám.

Vždyť ti to říkám! Dokud to nepoznáš, neuvěříš. Je to děsně tajemné. Zkoušely jsme se večer s Erelim mazlit spolu. Bylo to taky příjemné, ale něco tomu chybělo, nebylo to ono. Určitě má v sobě něco navíc, co my nemáme! Půjdeš s námi dnes večer?

Obrazovka tady končila, ale diskuse zřejmě pokračovala dál. Pochopil, že se Xapho s Mariuk bavily o něm a Yazatap to vyvolala na obrazovku z nějakého záznamu. Zřejmě byla mazanější než dívky tušily, prokoukla je, ale teď už na tom opravdu nezáleželo.

„Už bys tomu měl rozumět!“ přerušila Yazatap ticho a ukázala mu na obrazovku.

Uvědomil si, že jí rozumí, ačkoliv ani ona na něho nepromluvila česky.

„Jo, rozumím. A díky za znalost tefirštiny!“ odvětil toutéž řečí, bez telepatie.

„Výborně!“ usmála se vítězně a jemně mu stáhla z hlavy čelenku. „Znalost jazyků národů okolních světů patří mezi naše největší výhody. My naopak naši řeč nikdy nikomu nedáváme. Tuhle znalost ode mě jen tak někdo nedostane, jsi za tři tisíce pět set let první a jediný, važ si toho.“

„Vážím,“ přikývl. „Vidím, že to spojenectví bereš vážně. Tím lépe.“

„Přečti si zatím, jak se o tobě naše děvčata naposledy bavila! Možná se přitom pobavíš aspoň tak jako já.“

„Už jsem si to přečetl,“ usmál se také. „Připadá mi to až moc lichotivé.“

„Zvlášť o té elektřině, co?“ zasmála se. „Tys je ale rozparádil, jen se nedělej! Jako kdybys je opravdu elektrizoval! Kdyby si ty nanynky uvědomily, že to neděláš ty, ale jejich vlastní hormony, bylo by po kouzlu. Takhle se ti to ale svádělo, co?“

Pepek ale při jejích cynických slovech zvážněl. Máš asi proti nim úděsné zkušenosti, pomyslel si, ale neměla bys o nich mluvit jako o pitomých husách! To se nedělá!

„Ty mě pořád posuzuješ jako Kanaánce, viď?“ usmál se na ni s převahou.

„A nejsi?“ vrátila mu úsměv. Pepkovi se v tom ale mihla jakási přezíravost. Já ti dám, že jsem u tebe pitomec! pomyslel si.

„Jsem Kanaánec,“ přikývl. „Ale řekni mi, uměli moji předkové před těmi tisíci lety během tvých výzkumů... tohle?“

Zvedl ruku a zamířil jí do stropu. Ozval se táhlý praskavý zvuk výboje, ze špičky jeho ukazováčku vyšlehl blesk, chvíli se vinul do stropu letadla a zanechával za sebou tenkou stopu černé spálené barvy. Yazatap strnula.

„Tohle tenkrát neuměli!“ přiznala hodně zaraženě. „Jak to děláš?“

„To je xeri,“ řekl. „Chceš to vidět?“

„Jak, prosím tě?“ zarazila se nedůvěřivě.

„Jednoduše, podívej se!“

Částečně před ní zprůhledněl. Viděla teď jeho vnitřnosti, jakoby mu odřízli přední část hrudníku a břicha. Pomalu tepající srdce, roztahující a smršťující se plíce. Pak zprůhledněla i většina vnitřností a v prázdném vnitřku ležel jen jedovatě zelený orgán, který neznala.

„Znáš trochu anatomii?“ zeptal se jí. „Poznala bys, co tam sama nemáš?“

„To ošklivé, zelené?“ ukázala na to opatrně prstem.

„Ano,“ přitakal. „To je xeri. Není to pravá elektřina, ale dá se to snadno zaměnit. Vy si myslíte, že jste kdovíco, když jste si přidělaly nějaké orgány navíc. Yvoro, mgýčna a co já vím ještě... My máme jiné.“

„Tímhle jsi tedy elektrizoval ty chudinky?“

„Neříkej jim chudinky, nevymýšlely si,“ pokrčil rameny.

„Udivuješ mě,“ přiznala zaraženě. „Skoro mám chuť požádat tě, abys to vyzkoušel i na mně. Čistě z vědeckých důvodů!“

„Proč ne?“ usmál se. „Ale nejsme tady kvůli tomu. Napřed povinnost, potom zábava, to má čas, až se vrátíme. Počkej, až nasednu, poletíme na Pegsda každý ve svém.“

„Dobře, ale vezmi si tohle!“ podala mu nevelký předmět, který vytáhla z odemčené skříňky. „Abychom se dorozuměli.“

„To je co?“ zeptal se jí.

„Gunis... náš komunikační přístroj,“ řekla. „Ovládá se nejčastěji mgýčny, ale nouzově i tlačítky. Má také snímač a generátor zvuků. Nastavila jsem tam jednoduchý režim. Tímto tlačítkem budeš vysílat, tímto naopak přijímat.“

„Bude fungovat i v duchovitém prostředí pod zemí?“ zeptal se skepticky.

„Nevím, ale měl by,“ pokrčila rameny.

„Vyzkoušíme to a uvidíme,“ řekl. „Kdyby to nefungovalo, nic se nestane.“

„Dala bych ti náš ochranný plášť,“ řekla omluvným tónem. „Ale chybí ti mgýčna pro jeho řízení. Víš, takové magnetické orgány, co máme pod ušima. Plášť běžně pohltí údery, mechanicky vykryje většinu střel a chrání i před eldyfem.“

„Nebude mi chybět,“ zavrtěl hlavou. „Duchové na Zemi ten plášť měli a přece přede mnou utíkali. V duchovitém světě funguje plášť jen nevýrazně a eldyf nezachytí vůbec...“

„Jak to můžeš vědět?“ podívala se na něho udiveně.

„Od duchů na Zemi,“ odtušil. „Byli tam tisíce let a byli ve výzkumech dál než ty.“

„Můžeš mít pravdu,“ přikývla. „Pak bude lépe, když se na to nebudeme spoléhat.“

Schovala plášť lhostejně do jakési přihrádky. Pepek vystoupil z jejího letadla a vznesl se ke svému aerobusu. Yazatapino letadlo se krátce poté vzneslo také.

Pepek otevřel první bránu...

V nehmotném stavu přistáli na sousední planetě od Pegsda, Yazatap jí říkala Cifuri. Pepek najel s aerobusem do vysokého kopce, kam jeho letadlo zapadlo jako do stohu. Pak teprve vyzkoušel gunis. Ukázalo se, že se domluví i ze stometrové hloubky pod vrstvou skal. Vystoupil tedy nahoru a zamířil k otevřenému vchodu do letadla. Yazatap s ním visela nad horou, ale Pepek vzletěl a za chvíli byl u ní.

„Doufám, že už mi věříš!“ přivítala ho maličko jedovatě. „Gunis nepoužívá radiové vlny, dovoláš se i v nejhlubším dole.“

„Teď už ti věřím,“ přikývl vážně. „Nediv se ale, že úplně moji důvěru nebudíš.“

„Posaď se tady,“ nabídla mu sousední sedačku, kde ostatně seděl už předtím.

„Tak tedy, vzhůru na Pegsda!“ usmál se na ni a otevřel bílou elipsu přímo před nimi.

„Vzhůru na Pegsda!“ opakovala po něm a proletěla bránou.

Krajina pod nimi byla trochu jiná než předtím, ale Pepek ukázal Yazatap směr, kterým by měla letět. Nevyptávala se proč, ale splnila jeho přání. Po chvilce jí přikázal zvolnit.

„Tady jsme byli předtím!“ poznala náhle krajinu pod sebou a ukázala mu dolů.

„Proto sem letíme!“ odvětil suše.

„Umíš nějak dobře odhadnout, jak se světy proti sobě pootáčejí...“ řekla uznale.

„Nic neodhaduji, spočítám to,“ ujistil ji. „Přistaň. Půjdeme se tam podívat.“

„Co tam?“ zeptala se.

„Nechal jsem tam vaše zbraně,“ řekl. „A kromě toho bude někde poblíž Cagrino.“

„Je zaručeně mrtvá,“ ujistila ho. „Můžeš mi to věřit!“

„Podívám se na ni,“ trval na svém Pepek.

„Viděla jsem milionkrát víc mrtvých než ty!“

„Věřím ti to,“ opáčil kousavě. „Hodně jsi jich sama mrtvými udělala, co? Ale Cagrino mě zajímá a chci ji vidět. Tečka, puntík!“

Yazatap přistála zhruba na stejném místě, kde stál její letoun prve.

„Pojď se mnou!“ vybídl ji Pepek.

„Pravidlo číslo jedna: pilotka nikdy neopouští letoun, dokud nemusí!“ oznámila mu, ale zvedla se a zamířila s ním ke dveřím.

„Nebudeme venku dlouho,“ ujistil ji. „Musíš se naučit chodit pod zemí. Později na to nebude čas a nevíš, kdy se ti to bude hodit.“

„Chodit pod zemí?“ podivila se.

„Když budeš takhle šoupat nohama, zajedeš klidně do svahu a dál půjdeš pod zemí.“

Vysvětloval jí, jak chodit a neztrácet hloubku. Naštěstí to pochopila rychle. Pepek si pod zemí svítil světélkem, které mu tryskalo z dlaně, Yazatap tu možnost neměla. Pepek ale po pár metrech sáhl do výšky a zmocnil se eldyfu, který prve nahoře zabořil do země.

„Vezmi si to,“ podával zbraň Yazatap. „Pod zemí to nezabíjí, ale prosvítí to kilometry skály jako lucerna.“

Zkusila si to. Ukázala mu na oplátku, jak zbraň nastavit, aby vydávala jen minimální energii a vydržela svítit co nejdéle a jak nastavit opakovací režim, aby pravidelně blikala.

„Vidíš, to jsem neuměl,“ přiznal Pepek. „Moje světélko je v tomto směru horší, svítí jen na pár metrů. Ale eldyfů je tu víc, vezmu si... tenhle druhý.“

Po chvilce našel i třetí a o kus dál ležel čtvrtý, který dřív patřil Erelim. Nemělo smysl ponechávat zbraně pod zemí, kde nikomu nebyly k užitku. Pepek je nebral ani jako zbraně, spíš jako lampičky. Když našel poslední, otočili se a zakrátko byli opět na povrchu.

„Kde se to stalo... s Cagrino?“ zeptal se.

Yazatap ho zavedla na místo, kde Cagrino spáchala ze zoufalství sebevraždu. Měl tam vedle ní ležet i eldyf, ale ať se Yazatap rozpomínala jak chtěla, nenašli zbraň ani mrtvé tělo.

„To je divné,“ řekl Pepek. „Na duchy nemají hmotné rozkladné činitele vliv. Bakterie ani dravci tohoto světa na mrtvá těla nemohou.“

Zapomněl, že má pravdu jen částečně a že tu mohou být i jiní dravci... 

„Tady to ale určitě bylo!“ tvrdila Yazatap. „S ničím jsme tu nehýbaly. Netušily jsme, že se můžeme dostat pod zem, jinak bychom ji tam pohřbily, aby tu neležela.“

„Není tu!“ řekl Pepek. „Dobře, vrať se do letadla, zavři se tam a počkej na mě. Já se tu pořádně rozhlédnu.“

„Jak se chceš rozhlížet?“ zajímala se. „Jak jsem viděla, eldyf osvítí jen vnitřek kopce, světlo se zastaví o povrch a ven nejde! Oblast kopce už jsme přece viděli.“

„Pak je potřeba, abych byl níž než spodní okraj kopce,“ přitakal Pepek.

„Jak se tam ale dostaneš?“ domnívala se, že ho přistihla.

„Umím to,“ ujistil ji. „Souvisí to s létáním bez aparátů, to vy také nedokážete.“

„To je co?“ zeptala se ho. „Antigravitace?“

„Až budeme mít čas a klid, ukážu ti to,“ ujistil ji. „Teď jdi hlídat letadlo, ať nám s ním někdo neodletí. Za žádnou cenu nikomu kromě mě neotevírej!“

„Myslíš, že by se někdo našel, komu by to stálo za to?“

„Všichni duchové jsou piloti!“ připomněl jí. „Mohli by také potřebovat energii. Atomové střely se prý dají používat jako zásobníky energie.“

„Jak to víš?“ podívala se na něho podezřívavě.

„Od duchů na Zemi,“ řekl klidně. „Nestálo jim to za utajování.“

„Anebo ti to řekli v domnění, že tě zabijí a ty už to nikomu neřekneš,“ napadlo ji.

„Nebo tak,“ souhlasil.

Yazatap zmizela v letadle a Pepek vkročil přímo do svahu. Nepostupoval ale tak, jak sám prve Yazatap učil. Místo toho se energickým dupáním a tahem propracovával níž a níž a blikajícím eldyfem si při tom osvětloval okolí. Konečně proklouzl pod okrajem kopce jako pod okrajem podivného obřího klobouku a mohl se rozhlédnout do větší dálky. Rozhled nahoře byl zajímavý, ale rozhled dole pod zemí byl ještě důležitější.

Krajina kolem byla jen mírně zvlněná. Z jinak čisté roviny vyčnívalo několik kopců, to bylo všechno. Pod Prahou je proti zdejší krajině přírodních dutin jako v ementálu, tady se všude kam dohlédl vyskytovala jen homogenní hmota. Všude bylo pusto, jen na okrajovém kopci asi kilometr vpravo zpozoroval něco, co z jednotvárného dýmu skal vybočovalo. Na tu dálku ale nerozeznal, co to je. Bylo to něco nevelkého, ale do skal to zaručeně nepatřilo. Asi jako pár kufrů na písku uprostřed pouště.

Zamířil tím směrem, čas od času si na cestu posvítil bliknutím. Jak se ale blížil, zdálo se mu, že některé předměty odněkud zná. Čím byl blíž, tím častěji si blikal.

Pak to ale poznal doopravdy a zamrazilo ho. Ty divné bílé předměty byly totiž – lidské kosti. Spousta rovných z končetin, zahnutá žebra a dvě, ne... tři, pět, nejméně sedm lebek!

Lidské kosti ve světě, kde nežijí lidé...

I kdyby tu lidé žili, jejich kosti by pod zemí splynuly s okolím. Pro paprsky nesvětla eldyfů by byly méně než dým. Tyhle kosti ale světlo eldyfu odrážely. Znamenalo to, že jsou z allohmoty. Byly to kosti duchů a protože tu nikdo jiný nemůže být, patřily tefirům. Posádkám sestřelených tefirských letadel, které interakce jaderného výbuchu s obranným krouživým polem štítů změnila v allohmotu. Atomový výbuch přežili, ale tím štěstí končilo.

Spěchal tam rychle, jak jen mohl. Kosti byly všechny na stejném výškovém horizontu na úrovni úpatí kopce. Při absenci přírodních dutin se zřejmě zdejší duchové níž nedostali. Jen Pepek byl v této chvíli o pět metrů níž. Blížil se největší rychlostí, jakou mohl vyvinout. Konečně byl na dosah a mohl by vystoupat výš k těm kostem. Působily ale příliš morbidně. Zachvěl se, když si uvědomil, že to ještě nedávno mohly být stejné holky, jako ty, které už odsud vytáhl. Tyhle měly jen větší smůlu.

Ačkoliv, napadlo ho, uvažuje špatně. Tady, stejně jako na Zemi, se nic z allohmoty nekazí. Za půl roku se mrtvola ducha pod Náměstím Míru nezměnila. Allohmota zkrátka pro pozemské bakterie neexistuje. Bakterie střevní flóry nepřežijí hydrodynamický odpor, když člověk prochází skálou, jinak by mrtvolu rozložily zevnitř. Proč jsou všechny kosti holé? Jak se zdá, po delší době se maso přece jen nějak rozloží, ale ty kosti potom musí být nutně hrozně staré! Možné to ale je, válka na Gehenně trvá už pár tisíciletí.

Najednou zachytil koutkem oka nějaký pohyb. Rozhlédl se, a v tom je uviděl.

Bylo jich šest. Šest stínů, tiše se plížících ze tří stran. Tři se k němu šoupavými kroky plížily zezadu, dva zprava a jeden zleva. Osvětloval si je eldyfem, ale oplatily mu to tímtéž světlem eldyfů. Samozřejmě, jak jinak? Jsou to přece ďáblice! A je jich tu zřejmě víc!

Blížily se k němu a on vyčkával. Trochu si dupl, aby se dostal ještě o půl metru níž, ale spíš jen pro jistotu, už teď byl hluboko pod nimi, nemohly na něho dosáhnout.

Jen pojďte blíž, popovídáme si, usmál se na ně. Ještě blíž.

Moment! Uvědomil si to náhle. To nejsou holky! Nemají ňadra, musí to být chlapi!

Šest vychrtlých chlapů v plandajících maskovacích uniformách se k němu blížilo, ale čím byli blíž, tím víc zvolňovali. Zřejmě si až teď všimli, že je dostatečně hluboko pod nimi, aby na něho nedosáhli. Zaujalo je to, ale ne natolik, aby se zastavili.

Přiblížili se natolik, že Pepek usoudil, že k nim všesměrová telepatie projde.

„Dobrý den přeji!“ oslovil je telepatií.

Neodpověděli mu. Zvuky skálou nepronikají tak daleko jako telepatie, ale oni se mu zřejmě ani nesnažili odpovědět. Shromáždili se nad ním a Pepek je zvědavě pozoroval.

Uniformy na nich volně plandaly, jak byli příšerně vychrtlí. Kost a kůže, z kostnatých obličejů jim zírala smrt. Jejich kůže byla ve světle eldyfů spíš šedivá. Tři měli eldyfy, jimiž si na Pepka svítili, ostatní v rukou svírali dlouhé kosti, nejspíš lidské stehenní. Drželi je za velký kloub, druhý konec kosti byl odlomený, zakončený špičatými úlomky. Pepek ale včas pochopil, že je to tak schválně. Ty kosti jsou vlastně bodné zbraně, určené k boji zblízka! Zbraně účinkující na dálku zřejmě nemají. Jen eldyfy, pod zemí neškodné. Ale i poměrně hrubě opracované kosti mohou být na blízko nebezpečnou zbraní!

„Nemohli bychom si popovídat?“ zopakoval svůj pokus o kontakt.

Něco zřejmě říkali, ale přes pět metrů skály to neprošlo.

Osvětlovací eldyf postavil stranou, ponechal jej pravidelně blikat a sám začal opatrně stoupat, aby se k nim dostal blíž. Tři metry... Dva...

Ti nahoře kolem něho utvořili kruh a hladově sledovali každé jeho hnutí. Kroužili nad ním, zkoušeli se rukama prohrabat směrem k němu, ale marně. Anizotropie prostředí je dolů nepustila. Vypadalo to, že nad ním tančí nějaké divné divošské tance.

„Maso...“ zaslechl, ale nebylo to moc srozumitelně. „Krev... maso...“

Ačkoliv by měl tefirštině rozumět, bylo to příliš nezřetelné. Pepek si včas neuvědomil, že by některým lidem nemusel rozumět ani kdyby mluvili česky! Když opilci mumlají své blablabla, můžete je poslouchat zblízka a také nepochopíte ani slovo.

Vystoupil ještě výš.

V té chvíli ho cosi udeřilo do hlavy. Byla to strašná rána. Svět se s ním zahoupal, před očima mu blýsklo bílé světlo – a víc nic.

Errata:

19.07.2021 09:58