Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Doupě lidožroutů

V první chvíli se Pepek zastavil. Rozhodl se nejprve vyložit zbytek jídla. Vystoupal do výšky, shodil ze zad batoh a vyložil přinesené potraviny na výškovou úroveň dostupnou lidožroutům. V každém balíčku byl vložený lístek, který spolu s Yazatap sestavili, s výzvou k jednání o jejich bezvýchodné situaci.

Tím by mohl vlastně skončit, tak se na tom dohodl s Yazatap. Ale Pepkovi se nechtělo čekat, až lidožrouti balíčky s jídlem sami objeví. Napadlo ho tajně se podívat do nejbližšího létajícího talíře.

První dva létající talíře měly uzavřené vchody. Netroufal si je otevírat, ale od prvního stroje viděl otevřený vchod do třetího a zamířil tam.

Talíř byl prázdný, jen na podlaze kabiny ležely další lidské kosti. Rozmístění přístrojů i vybavení kabiny se trochu lišilo od letadla Yazatap, ale všiml si nápisů na zapnuté, svítící komunikační obrazovce u krajní sedačky.

Uloveny tři Baalky. Byly tu krátce, masa bude z každé na rok. Cassiel, Germael a Boel vyslány na průzkum objevit zbývající z této posádky. Spěchá! Nesmíme je nechat zhubnout!

Chyceny dvě Árjá, které nám dlouho unikaly. Příliš vychrtlé, málo masa. Dobrý každý lot, ale tady převládaly kosti. Řeznice se aspoň nasytily krví, potřebují sílu.

Haaiah objevila mrtvolu. Dobrý lov! Podle všeho Baalka, zabitá vlastním eldyfem, ležel na dosah, z osmi devítin nabitý. Střelila se dobře, rozprášená je jen hlava, masité tělo nepoškozené. Vypadá to na čerstvý přírůstek. Vimaan ani zbývající část osádky Haaiah neobjevila, ale nemohou být daleko. Vystopovat, než zhubnou!

Nad řekou spatřen vimaan cizí konstrukce. Zahájit pátrání po něm a po osádce!

Přímo na jatkách se objevila neznámá cizí útočnice, kmen se nepodařilo zjistit. Řeznice ji omráčily, ale zůstala pod nulovou úrovní, kam za ní nemohly. Vzpamatovala se ale a ukradla jim dvě ulovené Árjá! Pozor, umí se dostat pod nulovou úroveň a stáhnout tam i kořist! Má i další nezvyklé prostředky! Vypátrat, jak to dělá, jinak bude škodit! Být jich víc, mohly by získat převahu!

Musel by být úžasný hlupák, aby nepochopil, co je tu napsáno. Lidožrouti jsou dobře organizovaná banda a zřejmě loví bez ohledu na kmenovou příslušnost, Árjá jako Baalky. Zmínka o neznámé útočnici ho na chvilku pobavila, pochopil, že je to o něm, ale zvážněl, když si uvědomil, jaké nebezpečí hrozí dvěma zmíněným posádkám. Z jedné zbývají už jen dvě Baalky, druhá by snad měla být ještě kompletní...

V té chvíli ho napadlo něco jiného. Ten druhý vimaan by mohl být právě jejich. Pak by ale velké nebezpečí hrozilo Yazatap a těm dvěma zachráněným.

Telepatie stačí k varování, ale ne k oboustranné domluvě. Vytáhl proto gunis a stiskl tlačítko volání.

„Ya-Ya-Yazatap?“

Až se polekal vlastního hlasu a zejména svého koktání. Raději přepnul na příjem.

„No to je dost, že ses ozval!“ uslyšel její hlas.

„Pro-pro-símtě, kdy-kdy-by se po-po-blíž ob-ob-jevil kdo-kdo-koliv, ne-ne-neotvírej za žád-žádnou ce-cenu vchod vi-vi-maanu, jen mně. Mě snad po-po-znáš, už se vra-cím.“

Koktal strašlivě, ale nakonec to vykoktal.

„To jsem ti právě chtěla sdělit!“ odvětila Yazatap. „Mám tady jakési vychrtlé postavy, obklopily vimaan, snaží se s námi komunikovat.“

„Neotvírej jim!“ vykřikl telepaticky. „Zabijou vás! Počkej na mě, hned jsem tam!“

Opustil vimaan a spěšně zamířil dolů. Zakrátko si svítil zespodu na vimaan s Yazatap. Kolem se pohybovaly stíny, které ho nedávno napadly. Bylo jich tentokrát osm.

Řeznice na lovu? Nebo řezníci?

Považoval je předtím za chlapy, ale mohl se mýlit, mohly to být tak příšerně vychrtlé ženy, že už ani neměly znát ňadra. Pitvořily se před vimaanem, naznačovaly posádce, aby k nim vyšla ven, ale Pepek věděl, co by pak následovalo. Omráčení yvorem a brzy poté jatka. Tam, co jim dopoledne vyškrábl z drápů ty dvě.

Pepkovi v této chvíli stály v cestě. Aby mohl nastoupit do vimaanu, musel by se dostat na jejich úroveň. To by se ale na něho vrhly.

Napadlo ho ale, jak to udělat se vší parádou. Opět vytáhl gunis, ale pro jistotu zavolal Yazatap telepaticky.

„Yazatap, pozor, vyleť ven na vzduch, otevřu ti tam bránu na Cifuri!“ nařídil jí.

„Rozumím!“ potvrdila mu do gunisu. „Letím. Slyšel jsi mě?“

„Slyším tě dobře!“ ujistil ji. „Ty mě také, viď? Tak se asi dorozumíme nejlépe.“

Vimaan se pohnul a pomalu se rozletěl k okraji kopce. Dvě řeznice mu na poslední chvíli uhnuly z cesty, jedna jen tím, že se včas sehnula a okraj talíře prolétl nad ní. Jakmile dosáhl okraje kopce, zmizel všem s očí. Také Pepek zamířil tím směrem pod úrovní kopce. Rozezlená smečka řeznic se vrhla za ním, ale byl mimo jejich dosah. Na úpatí kopce musely řeznice vyjít z podzemí a ztratily ho s očí. Pepek změnil směr o šedesát stupňů, přešel dál od kopce a teprve tam začal stoupat.

Vynořil se hlavou ze země. Měl štěstí, rostla tu tráva, skryla ho před nepřáteli. Stranou nad sebou uviděl viset vimaan a okamžitě vedle vytvořil bránu.

Yazatap pochopila a prolétla na Cifuri. Pepek vyletěl ze země, otevřel si jinou, menší bránu a v mžiku byl také na druhé straně. Krajina tu byla úplně jiná, ale ihned poznal kopec, do kterého zaparkoval aerobus.

Zamířil tam, sledován vimaanem řízeným Yazatap.

„Následek úderu yvoro,“ usoudila Salgiel, hrdá na to, že její profese lazarnice došla tak rychle uznání. Navíc ji blažilo, že své umění uplatnila na lékaři, který křísil i mrtvé, jen sám sobě pomoci nedokázal. Vyšetřovala Pepka pomocí přístrojového vybavení vimaanu, ale moc toho neobjevila. Závěr byl Pepkovi jasný od počátku: koktání souviselo s omráčením tím silným psychoúderem.

Koktání se naštěstí projevovalo jen když mluvil, na telepatii nemělo vliv. Asi proto si toho všiml až když potřeboval komunikovat pomocí gunisu. Do té doby mu stačilo rozumět tefirštině. Mluvit tefirsky nemusel, telepatie byla pro něho přirozenější. Nakonec to vyřešil správně. Gunis trvale nastavil na příjem a na Yazatap mluvil směrovou telepatií. Bylo to spolehlivější a nakonec i rychlejší. Škoda, že měl telepatii jen on.

„Co s tím teď budete dělat?“ zajímalo Yazatap.

„Teď nic,“ řekla Salgiel. „Většinou se to časem spraví samo. Až kdyby se to nelepšilo, zkusíme nápravě trochu pomoci.“

„Až se vrátíme, Učedníci mi to spraví na počkání,“ dodal Pepek. „Byla to ale pořádná šlupka, divit se tomu nemůžeme. Ale není to nic zlého, vadí mi to jen u gunisu. Budu raději telepatit, beztak je to výhodnější.“

S tím to nechali být, měli ostatně důležitější starosti.

Zachráněné tefirky přemístili do aerobusu. Bylo to tam pro ně pohodlnější. Na lůžkách pro pacienty se dalo spát pohodlněji než na sklopených sedačkách, vzadu ve spodním patře byla kuchyňka a v nákladovém prostoru přístupném z kuchyňky bylo tolik jídla, že se o tom dlouho hladovějícím dívkám ani nezdálo.

Když se ubytovaly, uspořádal Pepek s nimi i s Yazatap válečnou poradu.

„Půjdeme na to jinak,“ navrhl. „Za prvé nemá smysl, aby Yazatap čekala na Pegsda ve vimaanu. Na Pegsda by měla vyhledávat jiné vimaany.“

„To dost dobře nejde,“ podotkla Yazatap.

„Proč ne?“ podíval se na ni udiveně Pepek.

„Vimaany mají identifikátory, abychom nestřílely vlastní stroje, ale je to kompromis, aby je to naopak neprozrazovalo nepříteli,“ vysvětlovala. „Během zaměření vyšleme krátký dotaz a včasná a správná odpověď zabrání palbě.“

„Takové identifikátory máme také, jen asi jinak zakódované,“ potvrdila Lailah.

„Takže vimaan schovaný pod zemí nezjistíte,“ shrnul to Pepek.

„Ani by to nebylo vhodné,“ potvrdila Yazatap. „Je dobře, že jsou pod zemí ukryté.“

„Stačilo by málo,“ spokojil by se Pepek. „Mohla bys zjišťovat vimaany, nacházející se na povrchu, i kdyby jen Baalské, když ti identifikátory Árjů nebudou odpovídat. Stačilo by zjišťovat nejnovější posádky, těm hrozí největší nebezpečí! Uvědom si, koho tady napadne zaparkovat vimaan pod povrchem? Abys na to přišla, musíš tu být delší dobu, ale toho se ty nové posádky nedožijí. Bylo by lepší, kdybys křižovala oblohou a věnovala se vyhledávání svých krajanek, co tu ještě nejsou tak dlouho.“

„A ty co tu jsou dlouho?“ nadhodila Yazatap.

„Obávám se, že tady může přežít jen ten, kdo se živí lidským masem,“ pokýval hlavou Pepek. „Tady prostě nic jiného není, allohmota není svět pro život. Poznání té situace je příšerný šok, znám to z vlastní zkušenosti. Nedivím se, že to Cagrino neunesla a zastřelila se. Jiní zjistili, že mohou přežít jen když budou pojídat a časem i zabíjet jiné. Nejspíš s tím bude spojená psychická změna... jak bys ji nazvala ty?“ obrátil se na Salgiel.

„Normální mi to moc nepřipadá,“ otřásla se. „Jedí lidské maso jako něco přirozeného. Musely být v zoufalé situaci, aby se živily mrtvolami. A muselo to trvat dlouho, když to rozšířily z mrtvých i na živé.“

„Musíme ty nové, ještě nezkažené posádky zachránit dřív, než je pochytají oni,“ řekl Pepek. „Až potom bych uvažoval, co s lidožroutkami. Dodal bych jim zatím potraviny, těch máme dost, ale vyjednávání s nimi bude obtížné, když v nás vidí jen maso. Obávám se, že je to poznamenalo natrvalo.“

„A co bude s našimi krajankami?“ zeptala se Lailah. „Yazatap přece může zjišťovat jen baalské vimaany.“

„Chtěla bys nám pomoci?“ obrátil se na ni Pepek.

„Jistěže,“ přikývla. „Jsem přece Árjá!“

„Nejsi Árjá!“ opravil ji důrazně. „Pamatuj si, jsi především člověk a chceš pomáhat jiným lidem. Baalkám budeš pomáhat stejně jako Yazatap teď pomáhá vám.“

„Vlastně promiň, máš pravdu!“ zarazila se Lailah. „Už se to nestane.“

„Odlišnosti kmenů musíme uvažovat jen tam, kde by nám něčím bránily,“ pokračoval Pepek. „Jako s těmi identifikátory. Yazatap může vyhledat jen baalské vimaany. Abychom mohli vyhledávat i ty druhé, museli bychom mít vimaan s identifikací Árjů. Neměly jste vy dvě náhodou zrovna takové letadlo?“

„Měly,“ přikývla Lailah. „Ale zmizelo nám i s Malakim, Onafiel a Peniel.“

„Ty už nikdy neuvidíte,“ řekl Pepek temně. „Ale letadlo... uměla bys s ním létat?“

„Jsem přece pilotka!“ vypjala se hrdě Lailah.

„Prima!“ kvitoval to Pepek. „Půjdeš se mnou, opatřím ti letadlo.“

„Ty víš, kde je to naše?“ nedůvěřovala mu Lailah.

„Nejsem si jistý, že je to právě to vaše,“ zavrtěl hlavou. „Je ale uvnitř jiné než letadlo Yazatap, takže by mohlo být vaše.“

„Kdes ho našel? Co máš v úmyslu?“ podívala se na něho Yazatap s podezřením.

„Objevil jsem jejich základnu,“ vysvětloval Pepek. „Je tam devět letadel. Jednoho se zmocníme, pokud možno s identifikací Árjů. Lailah bude po světě vyhledávat své bývalé krajanky, Yazatap Baalky a společně je budeme odvážet sem.“

„To by mohlo pomoci,“ přikývla Yazatap.

„A co já?“ starala se Salgiel.

„Zůstaneš tady a budeš se starat o ty, které ti sem dovezeme.“

„Očekáváš, že na tom některé budou hůř než my dvě?“ vzdychla si Salgiel.

„Očekávám,“ řekl Pepek. „Záleží na tom, kolik jich bude. Nevýhodou léčení zázrakem je, že nemůže být časté. Abych se nesesypal, smím to použít sotva pětkrát za den. Když si chci rezervovat sílu pro naléhavé případy, mohu ošetřit jen ty, které to budou opravdu nutně potřebovat. Ty můžeš ošetřovat pacientů víc, nějaká práce jistě zbude i na tebe.“

„Doufám, že tady nebudu dlouho samotná!“ otřásla se Salgiel.

„Taky doufám, že ti sem brzy někoho přivezeme,“ usmál se trochu Pepek. „Trochu tě uklidním: na tomto světě není nikdo, kdo by ti mohl v letadle ublížit. Ale aby ses nenudila, zadal bych ti jeden hodně speciální úkol, náročný na přemýšlení.“

„Zadej!“ vybídla ho.

„Teď mě ale dobře poslouchejte všechny!“ požádal je Pepek o pozornost. „Všiml jsem si zarážející skutečnosti. Občas před vámi mluvím o jiných bytostech z vesmíru. Doufám, že už si nemyslíte, kdovíjak jste před námi napřed, znám jich více než vy. Snad byste se chtěly s některými seznámit, i když ne se všemi, například s Mrzouty není žádná zábava. Zdálo se mi ale, že vás nejvíce zajímají bytosti, které nás Kanaánce nejvíc pozvedly.“

„To je pravda!“ souhlasila Yazatap.

„A teď mě nepřerušujte, prosím, raději hodně intenzívně přemýšlejte,“ pokračoval. „Asi byste se chtěly s nimi seznámit. Podle mě jsou na vyšší úrovni než vy, jistě by to pro vás bylo nejen zajímavé, ale i poučné. Když vám ale řeknu, že to jsou andělé...“

„Ty bestie bílé?“ vyskočila rozezleně Yazatap. A s ní všechny ostatní.

„A dost!“ praštil Pepek pěstí do opěradla. „Laskavě si všimněte samy sebe a zděsíte se! Když to jméno vyslovím, okamžitě projevíte takovou nenávist, až se mi z vás dělá zle! Proč? Vždyť to není přirozené, žádný rozumný důvod k nenávisti nemáte! Za normálních okolností lehce překonáte i vzájemný odpor a ochotně si pomáháte, tak to má být. Se mnou jednáte bez nenávisti, ačkoliv mám bledší odstín kůže než vy, jen na to jedno jediné jméno jste psychicky příšerně alergické. Podle mého máte v sobě ošklivou blokádu vědomí, možná hypnotický příkaz, který vás nutí slepě nenávidět. Baalky jako Árjá. Salgiel, jestli zjistíš, co je to za psychickou bariéru, budeš mít ve mně velikého přítele, rozumíš?“

„Ale andělé jsou přece zlí!“ vybuchla Salgiel.

„Žádného jsi nikdy neviděla!“ vzal ji Pepek za ramena a zatřásl s ní. „To je jen tvoje psychická alergie, uvědom si ji konečně! Proč by měli být zlí?“

„No... jsou zlí!“ opakovala zarputile, ale už s menší jistotou.

„Nejsou!“ řekl pevně. „To je jen vaše představa. Ani byste je nepoznaly, i kdybyste s nimi nakrásně mluvily. Hovořily byste s nimi stejně jako se mnou, vždyť se nám podobají. Ale běda, když před vámi někdo vysloví jejich jméno! Změníte se v nemyslící idiotky, které nejvíc ze všeho touží zabíjet. Proč?“

Tefirky se chvíli nerozhodně po sobě dívaly.

„Uvažujte trochu!“ nabádal je Pepek. „Vzpomeňte si, jak jste mě omylem považovaly za jednoho z nich a chtěly jste mě zabít. A to jsem vám právě zachránil život! A teprve když se ten omyl vyjasnil, byste se mi omlouvaly. Vidíte to jako já?“

„Nejsi přece jen anděl?“ zavrčela Lailah. „Kdo jiný má tak nechutně bílou kůži?“

„Nejsem,“ řekl Pepek. „Ogdurové mají větší možnosti než my. Nepopírám, pomohli nám víc než kdo jiný. Zato vy jste nám vždycky škodili.“

„Zajímali jsme se o vás,“ řekla Yazatap. „Ale abychom vám škodili? To přeháníš.“

„Nepřeháním,“ řekl Pepek. „Škodili jste nám kdysi a škodíte i dnes. Dodnes máte na Zemi vliv a pořád stejně nepřátelský jako kdysi.“

„A proč nám tedy pomáháš?“ mračila se Lailah.

„Protože jste na tom momentálně strašně zle,“ řekl Pepek.

„Opravdu si myslíš, že jsme na tom tak beznadějně?“ vrtěla hlavou Lailah.

„Tento svět a allohmota je pro vás smrtelná past,“ opakoval už po kolikáté. „Samy se z ní nedostanete. Jaké máte vyhlídky, kdybych vás tu nechal? Smrt hladem, u některých nepatrně odloženou za cenu zabíjení a pojídání jiných, u jiných naopak zkrácenou, když je zabijí a snědí ostatní. Přiznejte si to, máte jedinou naději, mě. Když je člověk jediný, kdo může někomu pomoci, pak prostě pomoci musí!“¹⁰

„Ale přece jen, nebyli jsme dlouho nepřátelé?“ namítala Lailah.

„Byli,“ přikývl. „Ještě se cítíš mým nepřítelem, když jsem ti dal nový život?“

„Pepek má pravdu, jsme na jedné lodi,“ přidala se k němu zamračená Yazatap. „Má pravdu i když nám chce zabránit v návratu na Gehennu. Tam by se naše nepřátelství rychle obnovilo. Ale Pepku, možná nejste Ogdurové, ale zdá se mi, že jste jejich vazalové.“

„Vazalové?“ zadíval se na ni Pepek pobaveně. „Nanejvýš dlužníci. Mnoho jsme od nich dostali, pozvedli nás, ale nic za to nechtějí. Ani nám neříkají, co máme a co nemáme dělat. Varovali nás před některými nebezpečími, ale nic nám nezakazují.“

„Jsou to vaši pánové!“ řekla přesvědčeně.

„Nejsou,“ namítl Pepek. „Nechali nás jednat, jak sami uznáme za vhodné. Popostrčili nás ve vývoji, ale pak odešli a nejsme tedy jejich vazalové.“

„To je přece nelogické, uznej!“ namítala.

„Naopak, je to velice logické,“ trval na svém. „Nechávají nám volnost. Uznávají naši schopnost zařídit si svět podle svého. To jste vy nikdy nedovedly. Árjá jako Baalky, jedny jako druhé se považujete za nadřazené jiným a předurčené vládnout. Smyslem vašeho života je pohrdání a zabíjení. Tím nemůžete vzbudit nic jiného než nenávist, válku a v konečném výsledku zkázu. Pořád si myslíte, že jste nejlepší? Podívejte se, co jste dokázaly! Zničily jste si Gehennu a teď byste chtěly ničit i další světy.“

„Vy lidé neničíte co můžete?“ podívala se na něho ostřeji Yazatap. „Podle našich sond na tom nejste o mnoho lépe. Válčíte mezi sebou skoro pořád, ničíte svůj svět stejně úporně jako my a pohrdání jinými je u vás také na denním pořádku. Neříkej, že ne!“

„Ano, tak je tomu na Zemi,“ přikývl. „Ale proč je tomu tak? Protože tam vládnete vy, přesněji, tefirové uprchlí z Gehenny. Srovnejte si to s jinými našimi světy, které jsme začali osídlovat nedávno a kde tefirové nejsou. Tam je to jiné. Žádné války, žádná nenávist. Spory řešíme v klidu. Kde je tedy chyba? Jak se zdá, největšími škůdci jste vy a váš systém.“

„To nemůžeme posoudit,“ zamračila se Yazatap. „Na těch světech, o kterých mluvíš, jsme ještě nebyly, nemůžeme to srovnávat. Proč nás tam nevezmeš?“

„Netroufnu si vzít vás tam,“ řekl Pepek. „Na ty světy barbarství ještě neproniklo a my jsme se zařekli, že se tam tefirové za žádnou cenu dostat nesmí.“

„Považuješ nás snad za barbary?“ zamračila se Yazatap.

„A za jaké!“ usmál se kysele. „Smím vás pustit na naše světy, leda kdybyste se úplně od základů změnily.“

„A ty bys nás chtěl změnit?“ mračila se dál Yazatap.

„Už jsem s tím začal,“ usmál se na ni vlídněji. „Není toho málo, co vám chybí. Měly byste odhodit své přezírání jinými, z toho vyplývá spousta dalších nectností. Myslím si ale, že aspoň některé stojíte za námahu.“

„Díky za uznání aspoň toho mála,“ řekla Yazatap kysele.

„Musím vás ale vytrhnout z kořenů, jak jste to správně nazvaly,“ řekl Pepek. „Právě proto, že vaše kořeny vyrůstají z neuvěřitelné nenávisti. Už mě chápete?“

„Možná,“ zavrčela neochotně Yazatap. „Uznej aspoň, že nám dáváš pořádné kapky! Je to paradox, aby nás Kanaánec označoval za barbary! Na Zemi barbaři nejsou?“

„Na Zemi je spousta lidí, kteří se považují za dokonalé, obdivuhodné, nedotknutelné a Vyvolené. Přitom to jsou větší barbaři než ti, kterými oni tak spatra pohrdají.“

„A co vy Učedníci?“ popíchla ho. „Vy jste jistě lepší, že?“

„Ani my Učedníci nemáme pocit, že jsme nejlepší,“ převezl ji.

„Považujete tedy někoho za lepšího? Koho?“ zbystřila pozornost Yazatap.

„Anděly, přesněji Ogdury,“ řekl pevně Pepek, ačkoliv se nemýlil, když od nich čekal hodně vzteklou reakci.

„Co byste museli být za bestie, aby byli andělé lepší?“ vybuchla Yazatap.

„To můžeš posoudit sama,“ opáčil klidně. „Co jsem pro vás dosud udělal a dělám?“

„Ty se k nám přece nechováš jako nepřítel!“ ochladla opět Yazatap.

„Jak se to vezme!“ pokrčil rameny. „Pro vás tady jsem záchrana a možná naděje, pro vaše kněžny vyvrhel nejhoršího druhu, protože vás nechci vrátit zpět mezi vaše bojeschopné posádky, abyste dál zabíjely. Co je dobré a co špatné? Co je pro někoho dobré, může být pro jiného špatné.“

„Dobře, nechme to být,“ snažila se ukončit spor Yazatap. „Podnikneme tedy nájezd na nepřátelskou základnu. Cílem akce je ukořistit vimaan s identifikací Árjů.“

„Prosím tě, neber to tak zavile,“ zarazil ji Pepek. „Vždyť to nejsou naši nepřátelé.“

„Cože?“ zarazila se Yazatap.

„Ty pořád považuješ všechny za nepřátele! Přitom jsou to také oběti hladu. Nechceme je pobít, jen před nimi nejprve zachráníme pár holek, kterým hrozí smrt. Pak přijdou na řadu i tyhle. Jsou možná psychicky vyšinuté, ale vždyť jsou taky nešťastné!“

„Fuj, ty to ale bereš!“ zahudrovala Yazatap. „Jedna se ani nemůže správně rozpálit. Jak chceš jít do takové akce bez pořádného nadšení?“

„S chladnou hlavou,“ řekl Pepek. „Když se rozpálíš, začneš své protivníky považovat za nepřátele a zabíjet je. To přece nechceme. Vezmeme jim jedno letadlo, které potřebujeme k záchraně dalších. Nic víc. Zabíjet můžeme v sebeobraně, kdyby nám hrozila smrt. Dokud taková situace nenastane, budeme je šetřit.“

„Mám za sebou desetitisíce akci, ale žádnou takovou!“ vrtěla hlavou Yazatap.

„Však jsi dosud jen válčila!“ nedivil se Pepek. „Tohle je záchranná akce, ne válečná.“

„Záchranných akcí jsem taky zažila tisíce!“ trvala na svém Yazatap.

„Ale vždycky to byla akce na záchranu vlastních před nepřátelskými,“ podotkl Pepek. „Přitom je obvyklé pobít všechny nepřátele, kteří jsou nablízku. Tady jdeme zachraňovat naše nepřátele, aby se z nich stali přátelé.“

„To je ale rébus!“ vzdychla si Yazatap.

„To zvládneme,“ uklidňoval ji Pepek.

Vyletěli v letadle pilotovaném Yazatap.

Pepek otevřel bránu a Yazatap po jejím průletu přistála. Pepek s Lailah vystoupili, Yazatap pak vzletěla a nastoupila na samostatný průzkumný let, objevovat letadla Baalů.

Pepek objal Lailah kolem ramen a začal spolu s ní co nejrychleji sestupovat pod zem, aby se zbytečně nevystavovali nebezpečí ze strany některé z lidožroutských hlídek. Až pět metrů pod zemí si Pepek oddychl.

„Netušila jsem, že se můžeme pohybovat i pod zemí,“ přiznala Lailah. „Proč mě ale pořád držíš?“

„Pořád ne,“ usmál se Pepek a pustil ji. „Jen jsem tě musel natlačit pod zem. Teď tě naučím pohybovat se, abys zůstávala ve stejné hladině.“

Musel jí samozřejmě vysvětlit výhody nižší hladiny jako bezpečné před těmi, kdo se tak nízko dostat nemohou. Pochopila to rychle. Ukázalo se, že má proti Pepkovi nečekanou výhodu. Byla bosá a nohy jí snadněji klouzaly.

Podzemní pochod probíhal mlčky, Pepek bruslil vedle Lailah a sledoval v občasných záblescích okolí. Konečně byli na okraji základny lidožroutek.

„Je to třetí vimaan od kraje,“ ukazoval Lailah. „Nikdo poblíž, jdeme!“

Přibližovali se spěšně, ale opatrně. Jakmile dorazili k vimaanu, Pepek opatrně nahlédl dovnitř. Zdálo se mu, že je tam prázdno.

„Pojď dál,“ pozval Lailah. „Je to vimaan Árjů, nebo cizí?“

„Je to náš,“ přikývla. „Ne zrovna ten, co jsme s ním přiletěly my, ale patřil Árjům.“

„Dokážeš s ním odletět? Jestli ano, zavři vchod a poletíme.“

„Jistě,“ řekla. „Jen musím před startem podle předpisu zkontrolovat stav letadla.“

Zavřela dveře. Od této chvíle by měli být před lidožrouty bezpeční. Pak se ale chvíli prohrabovala hlášeními na obrazovkách.

„Je schopný letu, můžeme odletět,“ řekla po chvilce. „Ale měli bychom raději zkusit jiný. Tenhle má málo energie, nevystačí na to co chceme.“

„Dokážeš využít energii z atomových bomb?“ zeptal se jí rychle.

„Ano, ale podle kontrolek v tomhle vimaanu žádné nejsou.“

„Yazatap nějaké bomby vezla,“ nadhodil Pepek.

„Nevím, jestli jejich konstrukce využití energie umožňuje,“ připomněla mu.

Pepek tedy zavolal telepaticky Yazatap.

„Ano, vezeme čtyři,“ potvrdila Pepkovu domněnku. „Můžeme je použít. Jen se zeptej Lailah, jestli jejich letadla ještě používají pro dobíjení energie původní konektory »XB«!“

„Vyřiď jí, že ano, ale nevím, jestli mám kabel,“ požádala Lailah Pepka.

„Ten mám já,“ ujistila je Yazatap. „Vezměte vimaan a leťte!“

„Nasměruj to na jih,“ požádal Lailah Pepek.

Lailah se posadila do pilotní sedačky a Pepkovi vykázala sousední. Zvolna vimaanem vycouvala z řady směrem k povrchu kopce.

V té chvíli spatřili pět, ne šest, sedm rychle se přibližujících postav lidožroutů.

Propásli jste nás, pomyslel si Pepek se zadostiučiněním.

„Je zle!“ zbledla naopak Lailah. „Podívej se, startuje za námi letadlo Baalů!“

„Zkus jim uletět!“ navrhl rychle Pepek.

„To nestihneme!“ řekla Lailah. „A tady je málo energie na let, natož na nějakou bitvu. Ochranné štíty nás nezachrání ani před rodzoty. Jestli mají zidibad, je po nás.“

„Leť naplno na jih!“ nařídil jí důrazně Pepek.

Poslechla ho, ale s obavami sledovala, jak z kopce vylétl další létající talíř. Naštěstí ho odpor prostředí přibrzdil, takže získali skoro dvacet kilometrů náskoku, ale nebylo to dost.

„Má mnohem víc energie,“ řekla Lailah odevzdaně. „Dohoní nás a sestřelí.“

„Až naprší!“ řekl Pepek. „Vidíš za ním ten další vimaan? To je Yazatap.“

„Nepomůže nám!“ namítla Lailah. „Identifikace nedovolí střílet na vlastní letoun.“

Pepek se rychle telepaticky zeptal Yazatap a přes gunis dostal odpověď. Bohužel jen potvrzení toho, že má Lailah pravdu.

„To nevadí, beztak střílet nechceme!“ řekl Pepek klidně.

„Ale oni sestřelí nás!“ připomněla mu Lailah. „Chystají se k tomu!“

„Nemohu vám pomoci!“ křičela Yazatap do gunisu zoufale.

„Yazatap, odpoutej se od toho rošťáka!“ navrhl Pepek telepaticky. „Zpomal co můžeš. Otevřu ti stranou bránu na Cifuri, co nejrychleji tam proleť.“

„Měl bys na Cifuri zmizet nejprve ty! Ten rošťák chce střílet!“

„Teď velím já!“ opáčil Pepek. „Dělej, na tu dálku neudržím bránu dlouho!“

Otevřel podle obrazovky a intuice bránu šikmo před Yazatap. Naštěstí ho poslechla a zpomalila, takže se během tří vteřin do brány strefila.

„Teď my!“ řekl Pepek, jakmile vimaan s Yazatap zmizel. „Zpomal trochu, ať se tam strefíš! Naše brány nejsou větší než vimaan!“

Lailah mrknutím odhadovala šance. Pepek mezitím kilometr před vimaanem otevřel bránu a Lailah to stihla zaměřit. V mžiku byli na druhé straně a brána se za nimi zavřela.

„A jsme v suchu!“ usmál se Pepek.

„To jsme ale měli namále!“ vydechla ulehčeně Lailah. „Jistě už měl zaměřeno! Chtěl být asi co nejblíž, aby měl jistotu.“

Zezadu se k nim blížila Yazatap.

„Jste tady, no sláva!“

I v gunisu bylo znát, jak jí spadl kámen ze srdce.

„Vrátíme se k aerobusu a začneme předávat energii!“ řekl Pepek.

„Ty hazardére!“ přivítala Yazatap Pepka, sotva všichni tři vystoupili.

Popadla ho do náruče, přitiskla ho k sobě a než se vzpamatoval, dostal na každou tvář bohatýrský polibek jako od Brežněva! Hned ho napadlo, od koho to ti Rusové mají? Že by od ďáblů? Ale ne, ruské polibky jsou přece vrchol pokrytectví, ten od Yazatap byl upřímný.

„Nemohl jsem tě tam nechat!“ vysvětloval jí omluvně. „Nejprve jsem musel dostat do bezpečí tebe a až potom nás.“

„Na mě by nemohli střílet, stejně jako já na ně!“ namítla.

„Tím bych si na tvém místě nebyl jistý!“ napomenul ji vážně. „Nezapomeň, že mohou mít tuhle ochranu zrušenou, zablokovanou, co já vím?“

„Buď jak buď, jsem ráda, že jsi tady a živý,“ řekla a konečně ho pustila. „Potěším tě ještě víc. Asi padesát kilometrů na sever jsem objevila ten hledaný vimaan.“

„V tom případě tam letíme ihned,“ vyskočil Pepek. „Lailah se Salgiel na nás počkají.“

„Jsi strašně hrrr!“ napomenula ho Yazatap. „Nepočkáme až tamti stíhači přistanou? Jistě musí šetřit energií a dlouho poletovat nebudou. Padesát kilometrů je na dostřel! Počítej s tím, že je budeš muset ještě přemlouvat. Zatím ti žádná posádka hned neuvěřila.“

„Máš asi pravdu,“ zchladl Pepek. „Měli bychom to udělat jinak! Přemlouvat je nebudu já, ale ty. A nebudeš jim nic sáhodlouze vysvětlovat, ale zkrátka jim nařídíš následovat tvůj letoun, jsi přece velitelka, ne? Co myslíš, poslechnou tě?“

„Poslouchej, Pepku!“ podívala se na něho podezíravě. „Od koho víš o našich kódech nejvyšší naléhavosti?“

„Nevím o vašich kódech,“ řekl. „Kdybych směl hádat, co se stane, pak by tě při jejich použití měli poslechnout, ale co to u vás doopravdy znamená?“

„To co jsi právě uhodl,“ řekla zamračeně Yazatap. „Když u nás kdokoliv vydá rozkaz, třeba i takový, který by mu hodnostně nepříslušel, a připojí kódy nejvyšší naléhavosti, pak to každý provede okamžitě a bez ptaní. Jen mi je divné, jak tě to napadlo? Řekla bych, že mi trochu lžeš. Musel jsi to vědět! Která holka to prokecla?“

„Žádná,“ ohradil se Pepek. „Četl jsem to kdysi v knize příběhů pilota Bigglese. Něco podobného měli i vojáci ve válkách na Zemi, ale když to někdo použil bez opravdu vážného důvodu, čekal ho válečný soud.“

„Že by něco takového vymysleli i Kanaánci? No, možné by to bylo,“ kývla Yazatap. „U nás je ale za zneužití trest smrti, takže to nejméně deset tisíc let nikdo nepoužil.“

„Tady ale opravdu vážný důvod máme a kromě toho, žádný válečný soud se tím nikdy zabývat nebude,“ přimlouval se Pepek.

„Když to ale udělám, zapečetím si cestu zpátky,“ uvažovala Yazatap. „Do této chvíle bych snad mohla něčím obzvlášť významným všechno odčinit, ale zneužití kódů nejvyšší naléhavosti by bylo dokonalé spálení mostů.“

„Spal je,“ přikývl Pepek. „Jestli tím zachráníš dvě holky, bude to stát za to.“

„Že jsem to raději nezalhala!“ povzdychla si Yazatap. „Ale tohle bych zalhat nemohla, je to součástí pilotních zkoušek, to musí znát každá. Doufám, že aspoň oceníš, co všechno jsem ochotná pro tebe udělat!“

„To neděláš jen pro mě,“ opravil ji. „Pro ty holky to může znamenat život, ale proto to ocením i já. Hodně by tě to v mých očích zlidštilo. Ještě si tě začnu doopravdy vážit!“

Podívala se na něho pohledem, o kterém se nedalo říci, zda je tvrdý nebo měkký.

„Dobře,“ přikývla po chvíli. „Poletíme, ne? Než si to stačím rozmyslet!“

„A co my tady?“ zeptala se Lailah.

„Jděte si dát svačinku do Pepkova letadla,“ navrhla jim Yazatap. „Snad se k vám brzy připojíme.“

Nastoupili a Yazatap vzlétla. Podle Pepkova přání doletěla zhruba do míst, kde prve zpozorovala pohřešovaný vimaan. Tam Pepek otevřel bránu a Yazatap prolétla s vimaanem na druhou stranu.

Strefila se přesně, v údolíčku pod nimi sotva sto metrů stranou stál vimaan. Yazatap zkontrolovala okolí, ale žádný létající stroj nikde nespatřila. Znamenalo by to, že stíhačka pronásledující Lailah s Pepkem už přistála.

„Vzduch je čistý!“ řekla spokojeně. „Jdeme dolů!“

Klesli rychle na úroveň stojícího letadla. Pepek si oddychl, když stranou spatřili dvě postavičky. Mávaly na ně, zřejmě poznaly, že přilétající letadlo patří k jejich straně.

Yazatap jim okamžitě signalizovala, aby nasedly, vzletěly a následovaly její letoun. Obě Baalky ji poslechly a zakrátko se nad údolíčkem vznášely dva stroje.

„Řekla jsem jim, aby mě následovaly,“ obrátila se na Pepka. „Jak se zdá, poslechnou mě. Možná to půjde i bez těch kódů!“

„Jak myslíš, ale ať už jsme zpátky na Cifuri!“ naléhal Pepek.

„Můžeš otevřít bránu!“ vybídla ho.

Dva vimaany leteckých sil Baalů krátce poté přistály vedle Pepkova letadla. Yazatap s Pepkem vystoupili a pozvali ven i posádku druhého vimaanu.

------------------------ Poznámky:

  10 Tahle hláška se sice vyskytuje i ve filmu "Vesničko středisková (1985)", ale je mnohem starší. Mám ji od své mámy (zemřela 1975). Sudič Svěrák nemá šanci!

Errata:

19.07.2021 09:58