Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pegsda

Pepek se večer nejdéle loučil s Xapho.

Seděli proti sobě u stolečku v hale, upíjeli z pohárů šampaňské. Barmankou byla dnes Mariuk, ale bylo tu jen málo hostů. Tak pozdě večer už většina tefirek spala.

„Půjdu tam s tebou!“ prohlásila rezolutně Xapho.

„Nepůjdeš,“ řekl mírně. „Nebude to tam bezpečné.“

„No právě!“ opáčila. „Budu tě chránit!“

„Nebudeš,“ zavrtěl hlavou. „Víš dobře, že se nejlépe ochráním sám.“

„Umím zabít protivníka na sto různých způsobů!“ tvrdila.

„A kolik jsi jich už zabila?“ zeptal se jí.

„Nebyla jsem v tolika akcích, abych měla příležitost,“ přiznala. „Ale umím to!“

„Vidíš!“ řekl. „Já umím zabít darebáka jen jedním způsobem, ale už jsem jich pěknou řádku zabil. I když mě to netěší. Raději je zastrašuji, aby přestali lumpárny dělat.“

„Říkal jsi, že tě chtěli přepadnout ve spánku!“ vyčetla mu. „Mohli bychom se spolu ve spánku střídat a navzájem se chránit.“

„Vymyslel jsem to ještě lépe,“ pokrčil rameny. „Budu spát v sousedním světě, kam za mnou nikdo nemůže. Takže mě nepřepadnou.“

„A bude se mi po tobě stýskat!“ dodala vyčítavě. „Jak můžeš tak klidně odejít?“

Pepek se trochu zamyslel.

„Taky by se mi po tobě stýskalo!“ přiznal. „Rád bych tě měl nablízku, to ano. Ale nechci tě vystavovat nebezpečí. Užily jste si svoje a teď už to opravdu není nutné.“

„Co kdybych šla s tebou jen do sousedního světa?“ napadlo ji. „Letěli bychom tam letadlem, někde je zaparkovali a každou noc by ses ke mně vracel!“

Pepek se na ni chvíli díval tázavě.

„Jak moc tam chceš být?“ zeptal se jí rovnou.

„To jistě víš!“ vyhrkla. „Čekat tady na tebe a trnout strachy, vždyť je to za trest! Jistě by se ti také líbilo mít mě nablízku, neříkej, že ne!“

„Vlastně to není špatný nápad,“ připustil. „Původně jsem chtěl chodit spát do světa Xijtra, ale ten se proti Zemi neustále pootáčí, ráno bych byl jinde než večer. Výhodnější je některý měsíční svět, ty se proti Zemi nehnou. Mít tam zaparkované letadlo nebude marné. A mít v něm tebe... to by bylo ještě lepší. Jen si myslím, že by ses tam nudila.“

„To mi nevadí!“ vyskočila. „Tak co? Poletím s tebou?“

„Dobře, přesvědčila jsi mě,“ ustoupil. „Víš co? Půjčíš si od Yazatap nějaké historické krystaly a budeš je tam studovat! Aspoň budeš mít na práci něco užitečného.“

„A vezmeme tam Erelim a Mariuk?“ vyhrkla. „Mohly bychom tam studovat společně, jako v kadetce! A budeme se o tebe společně strachovat.“

„Hele, nepřeháněj to!“ vzdychl si a podíval se do výšky, jako by tam hledal záchranu. „Moc dobře víš, že bys mi úplně stačila ty sama.“

„Pepku, nevytáčej se!“ podívala se na něho přísně. „Slíbil jsi přece, že si nás už za půl roku vezmeš. A nejen mě! Pěkně všechny, spravedlivě!“

„Řekl jsem, že se o tom za půl roku budeme vážně bavit!“ opravil ji.

„Nám neutečeš!“ usmála se na něho. „Vždyť si to přiznej, ani utíkat nechceš!“

„Nechci vás zklamat ani nechat na holičkách,“ přikývl. „Ale polygamie se mi nezdá. U nás to opravdu není zvykem.“

„Ale proč?“ naléhala na něho. „Líbíme se ti všechny, neříkej, že ne. Toužíme po tobě také úplně stejně. Proč bys nemohl být s námi se všemi? My přece k sobě tak nějak patříme! Mezi sebou se shodneme a když není Yazatap velitelkou, je docela milá, vždyť jsi ji mimo akci nikdy ani nepoznal.“

„Nechceš nakonec vzít na Pegsda i Yazatap?“

„Bylo by to spravedlivější, ale Yazatap s námi nemůže. Bude ostatním podávat kurs historických informací o Zemi, zajímá to bez výjimky všechny, bude přednášet v té nové hale, jinam by se ani nevešly... a odříci to nemůže. Ale Erelim a Mariuk vezmeme, že ano?“

„Hele... nebude to výlet!“ zamračil se trochu.

„Výlet jistě ne,“ připustila. „Ale taková společná akce hodně sbližuje! Pepku...“

Udělala na něho prosebný obličej.

„To nepochopím, nepochopím a nepochopím!“ vybuchl. „Proč hned všechny?“

„A proč jedna?“ opáčila. „Samotné by mi tam bylo smutno, uznej!“

„Možná na vás tak jako tak nebudu mít čas,“ zrazoval ji předem. „Minule jsem tam moc nespal. Byl jsem pořád ve střehu, není to tam žádná rekreace.“

„Postačí nám vidět tě a vědět, že se ti nic nestalo!“ řekla. „Pepku...“

Zřejmě si všimla, že na něho smutný obličej zabírá.

„Dobře,“ ustoupil definitivně. „Sbalíme se a ráno poletíme. Hlavně si nezapomeň vzít krystaly a prohlížečku od Yazatap!“

Vstal a nahnul se k ní. Dostala přes stůl dlouhou pusu, ale pak oba zamířili každý na opačnou stranu. Xapho do domku, Pepek ven.

Poodešel k opodál stojícímu opuštěnému airbusu, vstoupil dovnitř a začal objednávat zásoby jídla a další potřeby. Ukládal je do prostor pro zavazadla i do velkých krabic, jen tak připoutaných ke stěnám. Některé věci si musel sám naprogramovat, v repertoáru robocentra nebyly. Naštěstí nebyly technicky složité.

Jednu chvíli ho napadlo odletět bez dívek. Nač je vystavovat nebezpečí? Ale hned se otřásl. Ne, nesmí je zklamat, slíbil jim to. Sliby se mají plnit. Původně si myslel, že odletí sám. V tom případě by nejspíš zůstal do rána s Xapho. Ale když je bere s sebou...

Možná by měl zanechat Yazatap dopis, jako prve nechal Xapho. Ale to by ho mohla přemlouvat až do rána... může to napsat do vzkazu, který počítač automaticky za měsíc odešle, až kdyby se nevrátili.

Letadlo bylo připravené, zásoby naložené, vrátil se do domu. Teď už tam byla tma.

Zapnul si počítač a začal psát...

Brzy ráno se z domku vyhrnuly tři dívky s batohy. Zdálo se, že si jich nikdo nevšiml. Většina domků měla ještě okna zhasnutá a těch pár, kde se už svítilo, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Trojlístek vedla Xapho a neomylně zamířila k airbusu. Předpokládala, že Pepka najde zrovna tam, když po něm v domku nebyla žádná stopa. A měla pravdu.

„Pojďte dál!“ pozval je Pepek. „Nač ta zavazadla?“

„Na zásoby,“ ujistila ho Xapho. „Ty nikdy neškodí!“

„Zásob je tu plno!“ namítl. „Nevadí. Tak nasedat a jedeme!“

Dveře s bouchnutím zapadly. Pepek ani nečekal, až se dívky usadí a vzletěl.

„Posaďte se a připoutejte se!“ napomenul je. „Vezmeme to hopem.“

Panečku, teď se ale nestačily divit. Velký airbus několikrát svižně proletěl modrou elipsou a pokaždé se skokem změnila okolní scenérie. Pak se kolem zajiskřilo a konečně se zastavili. Pepek opatrně naletěl do stromu a ten, jak se dalo čekat, prostoupil kabinou, aniž by se znatelně zachvěl. Znamenalo to, že přeměna v allohmotu proběhla v pořádku. Byli připraveni na akci, jen doletět do správného světa.

Zvedli se tedy a airbus prolétl ještě dvěma modravými elipsami. Pak klesl ještě víc a vletěl přímo do strmého kopce.

Pod nimi bylo vyrovnáno několik vimaanů a zdola na ně mávaly hlídky.

„Počkejte na mě tady,“ požádal Pepek dívky. „Jen jim něco řeknu.“

Vystoupil a začal se silným dupáním klesat, dokud ho neobklopilo několik tefirek. Chvíli s nimi jednal. Jedna cosi ukazovala ostatním a ty se rozběhly nasedat do vimaanů.

Pepek vystoupal nahoru a také usedl za řízení.

„Změna plánu! Jdeme na výpravu proti lidožroutkám!“ řekl stručně.

„Chceš se toho účastnit?“ zeptala se ho Mariuk.

„Musím,“ přikývl. „Raziel říkala, že včera zabily celou posádku pěti tefirek, dříve než se tu rozkoukaly. Byla veliká chyba nechat je na pokoji. Dáme se do nich, buď je donutíme vzdát se, nebo je pobijeme, aby nemohly vraždit nové posádky.“

„Co tam ale budeš dělat ty?“ starala se Xapho.

„Půjdu na ně odspodu!“ usmál se trochu smutně. „Vy budete sedět tady v letadle.“

„Odmítneš naši nabídku pomoci?“ zaškaredila se na něho Mariuk.

„Úplně ne,“ usmál se na ni. „Jedna z vás bude stát vedle letadla a bude vnitřek kopce osvětlovat eldyfem. Ale za žádných okolností nepůjdete blíž, protože se samy nedokážete dostat do nižších hladin. A jedině hloubka nám dává dostatečnou výhodu.“

Vymanili se ze skal a vzletěli za skupinou vimaanů.

„Vimaany letí jako první,“ vysvětloval Pepek dívkám. „My nemáme zbraně, musíme se držet v pozadí. I když nepředpokládám, že by lidožroutky dnes létaly.“

Vimaany konečně dorazily ke kopci, ve kterém Pepek objevil lidožroutskou základnu.

„Proč se staví do kruhu?“ zajímala se Xapho.

„Aby měly kopec kolem dokola na očích,“ řekl Pepek.

„Budou hlídat, aby nikdo neunikl?“ došlo Xapho.

„Ano,“ řekl Pepek. „Dohodli jsme se, že se pokusím lidožroutky přemluvit, aby se vzdaly. Které na to nepřistoupí, vyženu z kopce ven. Ty nahoře vědí, že jim nikdo nesmí uniknout, ať budou utíkat pěšky nebo ve vimaanech. Použijí rodzoty a při takové přesile jim nikdo neuteče.“

„Co když tě ale uvnitř kopce napadnou?“ starala se Xapho. „Dokonce bych řekla, že je to skoro jisté! Tam bude drtivá početní přesila na jejich straně! Jak je chceš vyhánět?“

„Převaha hloubky vyrovná počet,“ řekl Pepek. „Naši předkové kdysi dávno vyznávali heslo: Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“

S tím otočil letoun šikmo dolů a začal padat. Dívky to chvíli zvědavě sledovaly, než jim došlo, že se chce Pepek opravdu s airbusem zabodnout do skály. Okamžik před nárazem se kabinou rozlehlo zděšené ječení, ale udiveně umlklo, když se airbus docela snesitelně zabrzdil a skoro sto metrů pod zemí zůstal stát.

„Tohle tady naposledy udělala Yazatap!“ usmál se Pepek. „Ale potom prohlásila, že to bylo poprvé a naposledy.“

„Fuj!“ vydechla úlevou Xapho. „Vypadalo to příšerně. Nemohl jsi nás předem nějak varovat? To bylo ale leknutí!“

„Vidíš!“ zamrzel se Pepek. „Vy jste tu minule nebyly, proto to neznáte. Přitom je to nejlepší způsob zaparkování letadla. Potvory lidožroutské na nás nemohou, jsme pro ně moc hluboko. Která mi budete svítit?“

Přihlásily se všechny, ale Pepek vybral Mariuk s tím, že ostatní budou sedět v kabině.

„Odsud to můžete sledovat docela pohodlně,“ navrhl jim.

Než vystoupil, donesl si ze spodního zavazadlového prostoru podlouhlý balík, vybalil pár dlouhých tyčí a seskládal je do jediné několikametrové, zakončené špičatým břitem.

„Co to je?“ zajímala se Mariuk. „Nějaká zbraň?“

„Ano,“ podotkl vážně Pepek. „Takové delší kopí. S tím se postavím jejich mečům. Na tuhle vzdálenost mi neublíží ani osm yvoro.“

Mariuk zapnula eldyf a začala pravidelnými záblesky osvětlovat kopec zevnitř. Pepek chvíli stoupal, ale jen o pár metrů, pak už dodržoval vodorovný směr.

Z vimaanů se vyrojily vychrtlé postavy a zamířily k Pepkovi, ale byly nad ním příliš vysoko a nemohly dolů, takže se jich neobával. Došel pod ně a posadil se na zkřížené nohy, aby jim dal najevo, že nemá zájem o boj, ale o vyjednávání.

„Co kdybychom si popovídali?“ navrhl jim. „Nechte toho věčného krev, maso, krev, maso, kdo to má pořád poslouchat? Poslouchejte mě! Přišel jsem vás zachránit. Odvezl jsem už dvě stě bývalých bojovnic, zhruba polovinu Árjů, polovinu Baalů. Co kdybyste šly se mnou i vy? Nabízím vám cestu do normálního světa, kde je jídla dost. Nevěříte mi?“

Sklonil kopí a na háček u jeho břitu zavěsil velkou kabelu s balíčky jídla. Pak kopí zvedl do výšky a vyzdvihl jím jídlo nahoru. Asi půl metru pod lidožroutkami vysmekl ucha z háčku. Taška se opřela o skálu a zůstala viset těsně pod skupinkou vychrtlých lidožroutek, zatím ji jen bezmocně obíhajících.

Pepek stáhl kopí níž, opřel je hrotem do dna tašky a vystrčil ji ještě o půl metru výš.

Jedna z lidožroutek skočila, popadla obě ucha a vytrhla kabelu ze skály. Všechny ji obklopily a začaly rychle vyhazovat balíčky jídla, dokud nenarazily na dno. Pak se o kabelu začaly tahat takovou silou, až jí utrhly ucha.

„Ty balíčky jsou jídlo, rozumíte mi?“ ujišťoval je Pepek.

Telepatii rozumí i zvířata, nemohly předstírat, že nechápou. Ale na balíčky se vrhly bez zájmu a chlebovníky i s masohruškami bezúčelně trhaly na kousky a dupaly po nich.

„To je jídlo!“ napomenul je přísně. „Jídlo se neničí, ale jí!“

Odezvy se nedočkal, pokud nebylo odezvou, že pokračovaly ve vandalském ničení.

„Vy nechcete jídlo, vy chcete zabíjet!“ zamračil se Pepek a několika kroky vystoupil jako po schodech o další metr blíž k lidožroutkám. „Pro vás je škoda soucitu, bestie!“

„Maso... krev...“ uslyšel z dálky vřeštění. Současně pocítil dva údery yvora.

„To se tedy pletete!“ řekl už zase klidně. „Já nejsem vaše kořist!“

Namířil kopí proti jedné řeznici a prudce bodl vzhůru. Uskočila, ale ne dost rychle. Břit jí roztrhl nohavici a zbarvil se krví. Řeznice se popadla za nohu a začala kulhat stranou. Pepek rychle stáhl kopí dolů a bodl po druhé. Druhá uskočila lépe, ale ztratila rovnováhu a ještě než dopadla, Pepek bodl znovu a zasáhl ji břitem do krku. Převrátila se na bok, držela si proříznutý krk, ale už ani nebyla schopná uhýbat dalším ranám.

Ostatní se rychle rozprchly. Pepek nechal raněnou ležet a začal honit jednu prchající. Měl proti ní nevýhodu v dlouhém a nemotorném ratišti kopí, ale pomáhal si antigravitací a byl při síle. Zasáhl ji nakonec odspodu do lýtka a když upadla, probodl jí nohu úplně.

Čtyři se na něho ale vrhly se soustředěným úderem yvoro. Rána to byla silná a nebyl dost daleko, takže se zapotácel. Odpověděl ale kopím téměř naslepo, přičemž jedné probodl zespodu chodidlo a když se bolestí zhroutila naznak, další bodnutí do zad ji vyřídilo.

Ležících si nevšímal, ačkoliv byly ještě živé. Pokračoval v pronásledování ostatních.

Jeden z vimaanů se najednou pohnul z místa. Zamířil na jižní okraj kopce, ale Pepek stačil telepaticky varovat Raziel, že jim chce uletět. Z kopce ven neviděl, ale nepochyboval, jak to dopadne, když do jednoho vimaanu udeří tři nebo čtyři rodzoty současně, zvlášť když je štíty ve zdejším prostředí téměř nechrání.

Další řeznici pronásledoval až k okraji kopce. Nejspíš doufala, že před ním uteče, ale když mu zmizela, přestal se o ni starat a obrátil se k dalším. Hlídky ve vimaanech ji už jistě nenechají uniknout.

Z vimaanu se proti němu vyhrnuli tři chlapi s meči. Považoval je za chlapy spíš podle mečů než podle vzhledu. Tak jako se vyhublé ženy podobaly postavami chlapům, tak se tito podobali rozcuchanými vlasy ženám. Zajímavé, napadlo ho, oni se jistě neholí a přece nikdo nemá vousy. Ale je možné, že jim nerostou. Ani na Zemi nejsou všichni lidé vousatí.

Šermíři se mu postavili v sevřeném šiku a snažili se mu meči odseknout břit na konci kopí, ale Pepek už získal cvik, vždy jen krátce bodl a ihned kopí stáhl mimo jejich dosah. Nemohli mu ublížit a on jim mohl zasazovat nečekané rány. Než to pochopili, dva ze tří leželi ve vlastní krvi. Třetí se dal na ústup, ale Pepek ho pronásledoval jen ke kraji kopce. Jakmile chlap, pokud to nebyla žena, vyběhl ven z kopce, Pepek se o něho přestal starat. Teď už to byla záležitost těch venku. A ti věděli co musí dělat.

Druhý vimaan se rozjel směrem ke kraji kopce a Pepek opět upozornil ty nahoře. Co se tam asi dělo? Sem dolů do skal nic z bitvy nahoře neproniklo, ale Pepek si ji dokázal živě představit. Jak to asi vnímají ty lidičky Pegsda? Nejspíš se ale v jejich očích nic neděje.

Pepek opatrně došel pod další vimaan a hrotem kopí zespodu ťukal do kovu. Nic se tam nedělo, možná jsou některé vimaany prázdné.

Přešel k dalšímu, ale když na spodní část zaťukal hrotem kopí, vimaan se náhle prudce rozjel do strany.

„Raziel, další vimaan startuje!“ oznámil velitelce těch nahoře. „Je váš!“

Nedostával odpovědi, ale věřil, že je nevaruje marně.

Postupně oťukal další a další vimaany, ale ze žádného už nedostal odpověď. Buď byly prázdné, nebo ti uvnitř číhali na něco víc než na ťukání.

Potřeboval ale jistotu. Většina zraněných lidožroutek a lidožroutů ještě žila, ale nebyla schopná boje. Odložil kopí vedle sebe, zůstalo ležet na úrovni, kde je pustil. Začal stoupat vzhůru, aby se dostal co nejblíže místu, kde leželi dva šermíři. Nejprve se natáhl vzhůru pro meč. Stáhl jej dolů dva metry pod nulovou úroveň, aby se ho nemohl nikdo zmocnit. Pak sám popadl druhý meč a zamířil ke krajnímu vimaanu.

V kabině nikdo nebyl. Pepkovi se ale naskytl strašlivý pohled. Kabina byla plná částí lidských těl. Byly tu holé kosti i kosti s kusy masa. Pořádek tu zřejmě udržoval nějaký hodně pečlivý lidožrout. Masa tu měli na dlouho, proč vlastně pořád zabíjeli další a další? Aby nakřečkovali zásob lidského masa na kolik let dopředu?

Vypadl z vimaanu značně otřesený, ale i když tušil, že to v jiných nebude lepší, musel se přesvědčit, že tu nezůstal nikdo živý. I jediný lidožrout by mohl zabíjet.

Do dalšího vimaanu jen nahlédl – a prudce uskočil. Těsně kolem hlavy mu prosvištěl další samurajský meč a jen díky odporu prostředí mu stihl uhnout.

Pepek couvl ze vchodu a sevřel křečovitě meč.

„Tady jsi, stvůro!“ řekl všesměrově telepaticky. „Jen si pojď!“

Byl ale připravený ustoupit směrem dolů. Dobře si pamatoval slova tefirky Raziel. Jsou tam příliš dobří šermíři... Vylákat ho ven a utkat se s ním pomocí kopí zespodu, to by snad mělo naději na úspěch. Dokud bude lidožrout v kabině, má všechny výhody na své straně. Číhá někde za rohem a navíc ho jistě pozoruje pomocí obrazovek, takže ho má jako na dlani. Ještě že jsou pod zemí neúčinné jeho palubní zbraně!

„Nedostaneš mě!“ uslyšel z kabiny zlostnou poznámku.

„Ale dostanu!“ opáčil klidně. „Viděl jsi, jak dopadli ostatní?“

„Nedostaneš mě!“ opakoval trochu zastřený hlas. „Až se mi zachce, zmizím ti!“

„Kolem kopce na tebe čekají vimaany,“ řekl mu Pepek. „Jakmile z kopce něco vyletí nebo vyběhne, spustí palbu. Těm neunikneš! Vzdej se!“

„Zmizím ti a nezabráníš tomu!“ zachechtal se hlas uvnitř. Byl trochu hlubší, ale ani podle hlasu nebylo znát, jestli patří muži nebo ženě.

„Co kdybych ti nabídl život?“ začal Pepek. „Nestojím o tvou smrt. Odvezl jsem odsud už pár stovek takových jako jsi ty.“

„Kam je vozíš?“ opáčil hlas. „Na popravu? Nemám zájem!“

„Ale jdi!“ okřikl ho Pepek. „Proč poprava? Neumíte nic jiného než zabíjet?“

„Asi ne,“ souhlasil hlas.

„Včera jste zabili další posádku,“ řekl Pepek. „Chceme je zachraňovat a vy nám v tom bráníte. Nemůžeme vás tu nechat.“

„Chcete je zachraňovat?“ vyprskl hlas pohrdlivě. „Tady se nezachraňuje! Kdo druhé nežere, sám je sežrán!“

„To platí možná tady, u bestií v tomhle kopci,“ řekl Pepek. „Jinde se dá žít.“

„Tak si tam žijte, ale beze mě!“ opáčil hlas.

„Nejprve tě musíme zneškodnit!“ řekl Pepek.

Ale po pravdě nevěděl, jak to provede. Anebo... anebo to udělá jinak!

Nadechl se a začal zářit. Modrý oheň xeri osvítil otevřeným vchodem vnitřek kabiny vimaanu. Pepek poslal metr před sebe rekombinační světélko, vypuštěné z dlaně. Rozzářilo se v kabině hned za vstupem, dál to nešlo. Mihl se tam meč, ale světélko svítilo dál, meč mu pochopitelně nemohl uškodit.

„A přece mě nedostaneš!“ vykřikl ten uvnitř.

Po okraji vchodu začala dolů téci krev. Místo aby kapala, začala se na dolním okraji dveří hromadit do tvaru loužičky, visící jen tak ve vzduchu.

Pepek se opatrně přiblížil, aby ho ten zevnitř nemohl ohrozit.

V té chvíli ho ale uviděl. Byl to chlap. Tentokrát to bylo jasné, byl totiž nahý. Ale nemohl Pepka ohrozit. Meč měl totiž velkou silou zabodnutý do vlastního břicha. Ztratil asi nervy a místo aby se vzdal, spáchal harakiri. Od koho to ti Japonci odkoukali?

„Nedostaneš mě!“ chechtal se příšerným, bolestivým smíchem.

„Mohl bych tě ještě zachránit,“ řekl klidně Pepek. „Ale to bys musel chtít. Nikoho proti jeho vůli nezachraňuji.“

„Tohle už se ani nedá zachránit!“ procedil chlap skrz zuby.

„Dokázal bych to,“ zavrtěl Pepek hlavou. „Stačí říct. Chceš?“

„Nechci!“ odsekl umírající. „Táhni, odkud jsi přišel!“

Sesunul se do strany a zemřel. Pepek by ho mohl vzkřísit, ale neměl k tomu nejmenší chuť. Možná by byl v Oáze vítaný aspoň jako chlap, ale takový fanatik by tam byl hodně nebezpečný. Bylo asi lépe nechat ho tu mrtvého.

Zbývající tři vimaany byly prázdné. Vlezl do nich a zběžně je prohlédl, pak se obrátil a zamířil k nejbližšímu zraněnému. Tentokrát to byla žena. Strašlivě vychrtlá, v očích děs a šílenou nenávist. Předtím ji bodl do zad, když padala, nejspíš jí přerušil míchu, ale to by ještě mohl napravit. Co s ní ale potom?

„Mohu tě ještě zabít nebo zachránit. Vyber si!“ navrhl jí. „Nechat tě tu nemohu.“

„Tak mě tedy zab!“ zasyčela na něho nenávistně probodnutá řeznice.

„Jak chceš!“ řekl Pepek. „Škoda zázraků pro nebezpečné fanatiky!“

Rozmáchl se mečem a usekl jí hlavu.

Postupně obešel všechny, které předtím vyřadil z boje. Nikde ale nedostal jinou než nenávistí sršící odpověď.

„S fanatiky není řeč,“ řekl vážně poslední bojovnici, než jí s obrovským rozmachem oddělil mečem hlavu od těla. Od nárazů ho brněly ruce, ale ještě hůř mu bylo při pomyšlení na strašlivou řezničinu, kterou právě dokončil.

„Raziel!“ ohlásil směrovanou telepatií velitelce eskadry nad kopcem. „Skončili jsme, nikdo další utíkat nebude. Všichni jsou mrtví. Pošli sem pár pilotek, ať odvezou vimaany, nebylo by dobré je tu nechávat.“

Počkal, dokud z okrajů kopce nevstoupilo několik bojovnic. Některé nesly eldyfy, aby si osvítily, kam jdou. Bylo to ale zbytečné, zdola všechno pořád osvětlovala Mariuk.

„Moc se nelekejte,“ varoval Pepek pilotky. „V těch letadlech byli lidožrouti, jsou tam zbytky jejich hostin.“

„Už to víme a umíme si to živě představit,“ řekla suše jedna ze starších pilotek.

„Řekněte tedy Raziel, že jsme skončili,“ požádal ji Pepek, ačkoliv to mohl vyřídit sám pomocí telepatie a Raziel už to nakonec věděla. „My poletíme jinam.“

Pak se začal produpávat dolů. Cestou posbíral meče i své kopí, které rozložil na díly.

„Tady jsme skončili!“ řekl Mariuk. „Nasedej!“

„Jen aby po nás nezačaly střílet, až vyletíme ven!“ usmála se Mariuk.

„Nevzletíme tady,“ řekl Pepek. „Tady jsme skončili, zastavíme se zde až na zpáteční cestě, ale to hlavní nás teprve čeká. Jen se teď dobře dívejte!“

Posadil se za řízení, zavřel dveře letadla a otevřel přímo pod zemí další bránu.

Trochu ho překvapilo, jak tenký byl její modravý okraj. Tak-tak se dal rozeznat, ale nezalekl se toho a vletěl dovnitř. Při pohledu na zadní obrazovky zaznamenal, že brána není z druhé strany vidět vůbec. Pod zemí se i brány chovaly jinak.

Zamířil s airbusem vzhůru. Vynořili se ze skal v hrozivé krajině bez jediné rostlinky. Proti Pegsda to byl děsivý kontrast. Stranou leželo jakési jezero, ale žlutozelená voda v něm strašidelně světélkovala. Spálený kopec před nimi pokrývaly jakési trosky, zbytky strojů, na několika místech se daly rozpoznat pokroucené vraky vimaanů.

„Co je tohle?“ zděsila se Xapho.

„Váš domov, Gehenna,“ řekl Pepek. „Co se divíš? Všude tady kolem je válka.“

„Už jsme na to zapomněly,“ přiznala Xapho. „Na Gehenně je dnes přijatelně jedině uvnitř našich městských superkrytů.“

„Poletíme dál!“ upozornil je. „Nepřiletěli jsme sem, jen tudy prolétáme.“

Otevřel další bránu. Na vzduchu její okraj zasvítil silněji než pod zemí. Proletěli na druhou stranu.

„A jsme u nás!“ komentoval Pepek veseleji známou siluetu hory Říp vpravo od nich.

Dívky se ihned natáhly blíž k obrazovkám.

„Tady se dobře rozhlédněte!“ nabádal Pepek své spolucestující. „Tohle je můj domov! Vidíte pod námi ty stovky aut? Jsou v nich tisíce lidí, neschovávají se v krytech!“

Pro lidské oči průhledný duchovitý stroj se obrátil k Praze.

Dole si ho nikdo nevšiml...

Errata:

19.07.2021 09:58