Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Válka ďáblů Jupiterský duch 3.část Válka-ďáblů-J3   (Paralelní vesmíry 8) Science fiction Václav Semerád © 2006-2007 Václav Semerád, Praha Nakladatelství: Autobus III.část - Válka ďáblů

Jiné světy jsou vzdálené tisíce světelných let.

Přitom jsou na dosah. Jen vědět, jak k nim...

Adélka se v Oáze cítila jako v ráji, ale trochu se mrzela sama na sebe. Jak ji ale mělo napadnout, že součástí její cesty bude něco tak neuvěřitelného? O tom, že uvidí křísit mrtvé, zastřelené a navíc spálené děti, se dozvěděla až tady.

„Měla jsem si vzít víc paměťových karet,“ postěžovala si Pepkovi. „Fotografie nezaberou tolik místa, ale videa jsou žrouti. Kříšení mrtvých! To je přece zázrak jako z čítanky nebo z Bible, měla jsem se na to lépe připravit a zaznamenat to pečlivěji. Co se o tom dochová? Na tak úžasnou věc to bude trochu málo.“

„Bez obav,“ ujistil ji Pepek. „Soňa má lepší způsob záznamu než fotografie i film.“

Ukázal jí dívku, pohybující se poblíž. Nedržela sice fotoaparát ani kameru, ale Pepek Adélku ujistil, že používá tefirské záznamové prostředky a ty nejsou horší než pozemské. Spíš naopak, na tefirské plastické video pořád ještě nemáme.

„Aspoň tak,“ spokojila se s tím Adélka. „Jen by mě zajímalo, jak to dostanete do naší nedokonalé placaté televize.“

„Zatím nijak,“ pokrčil rameny Pepek. „Ale budeme to mít schované jako dokument pro budoucnost. Jednou to ocení i lidé na Zemi.“

„Jenže tím prošvihnete jedinečnou příležitost!“ tvrdila. „Kdybyste mi hned na začátku řekli, že ty děti chcete vzkřísit, zavolala bych si na to nějakého známého kameramana!“

„Říct vám to už v Praze, zavolala byste na nás chlapy se svěrací kazajkou,“ usmál se Pepek. „Vždyť jste nám nechtěla věřit ani to, že se k těm dětem vůbec dostaneme!“

„Mohla jsem snad tušit, že děláte zázraky?“

„Něco jste tušit mohla,“ připomněl jí. „Neukazuji se každému tak, jako vám.“

„Fuj, to mi radši ani nepřipomínejte!“ otřásla se. „To tedy bylo hnusný!“

Pravda, Pepek se ve své horší podobě Smrťáka každému neukazoval. A když už, stálo to za to! I největším drsňákům padalo srdce do kalhot při spatření bílé, pohybující se kostry, zejména když to spojil s posledním varováním. A jen ti opravdu největší gauneři, trpící zastydlou chronickou nemocí Mně-se-nic-nemůže-stát-já-můžu-všechno, dokázali i potom v lumpárnách pokračovat. Ke své škodě se pak brzy přesvědčili, že Smrťák nemá ve zvyku varovat nadarmo.

„Bylo to hnusné?“ usmál se. „Jistě. Ale také přesvědčivé! Jak dlouho bych vás musel ukecávat slovy? Takhle jste mi uvěřila během půl vteřiny!“

„To je pravda,“ připustila. „Neuvěřitelná pravda! A tady jste tomu nasadili korunu! Ale teď už bych se asi měla vrátit.“

„Tohle ale nikde na Zemi neuvidíte,“ varoval ji.

„No právě!“ řekla. „Ale viděla jsem to a teď beztak nemám na co filmovat. Leda bych něco smazala, ale to se mi nechce, to by mi bylo líto.“

„Po dětech přijdou na řadu ošetřovatelky,“ lákal ji. „S těmi byste si mohla promluvit.“

„Něco mi říká, že by to bylo strašné,“ otřásla se. „O čem bych s nimi hovořila? Jak je zabíjeli? To snad ne! Naše redakce vážně nedělá bulvár a nevyžíváme se v sadismu. Radši si nechám vynadat, než abych se přehrabovala v takových věcech. Stačí mi, že mají naději na vzkříšení. To ostatní už bych chápala jako jejich soukromí.“

„To je dobře,“ ustoupil. „Respektovat soukromí jsem vás vlastně nabádal také. My je vyslechnout musíme, potřebujeme vědět, co se tam vlastně stalo, ale máte pravdu. Pitvat na veřejnosti dopodrobna lidské neštěstí je znak nejhoršího bulváru. To nejdůležitější už máte a teď se to vlastně jen opakuje.“

Olda s Víťou se po příletu do Oázy kamsi ztratili, zřejmě měli důležitější zaměstnání. Zamířili tedy k letadlu sami dva. Pepek slíbil dovézt Adélku do Prahy, ale nespěchal, když měla přání navštívit před návratem do studených šedivých pražských ulic ostrovy v moři.

„Kdybych tady mohla být na čtrnáct dní dovolené...!“ vzdychla si. „Ve vaší laguně se koupe spousta lidí, většinou dětí, ale viděla jsem na tu dálku i nějaké dospělé.“

„To si musíme domluvit tak jako tak,“ přikývl. „Zůstanete u nás aspoň týden, než se naučíte ovládat neviditelnost a létání. Většinu toho času strávíte rekreací a koupání si užijete až-až. Ani proti prodloužení vaší dovolené tady nikdo protestovat nebude. A když si s sebou vezmete foťák, můžete na Zem přinést docela slušnou reportáž. Kolik lidí už bylo v jiných světech? A to ještě většina zná jen Xijtru.“

„Vy jste byl na více světech, jak jsem slyšela, nebo ne?“ vyzvídala dál.

„Byl,“ přikývl. „Nejsou ale všechny tak krásné jako Oáza nebo Země.“

„Kolik je vám vlastně let?“ zeptala se. „Hádala bych vám tak osmnáct, ale to mi nějak nejde dohromady s vašimi čtyřmi dětmi, o kterých jste mluvil.“

„To byla zákeřná otázka!“ usmál se. „Papírově by mi mělo být dvacet, neboť jsem se před dvaceti lety narodil. Ale už jsem vám říkal, pobýval jsem v místech s jiným časem, kde tři roky trvají jediný den. Biologicky je mi tedy teprve sedmnáct.“

„Jak jste ale stihl do sedmnácti čtyři děti?“ usmála se na něho šibalsky. „Ba ne, nic mi nevysvětlujte, vím to od Kryštofa. Máte prý pět manželek jako muslimové.“

„Pět?“ zamračil se na ni, ale jen na oko. „To je pustá pomluva! Mám jich devět!“

„Ale Kryštof říkal, že je u vás pět manželek nějaká hranice! Že by mi lhal?“

„Řekl to dobře,“ souhlasil Pepek. „Pět manželek na jednoho manžela je krajní poměr. Těch devět to ale nepřekračuje.“

„Teď už to nechápu vůbec,“ vzdala to. „Pět žen je maximum a devět to nepřekračuje? Není to naprostý nesmysl?“

„Vždyť je to prosté,“ usmál se. „Naše rodina má devět manželek a tři manžely. Poměr je v naprostém pořádku, na každého připadají jen tři ženy.“

„V pořádku?“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „Vždyť je to ještě horší!“

„Z pozemského pohledu máme hodně podivnou rodinu,“ přiznal. „I muslimům by asi připadala exotická. Nevím, jestli by si ji dokázali představit, natož aby na ni přistoupili. Asi by z nás ječeli hrůzou, ale nám to tak docela funguje.“

„To si ani neumím představit,“ vrtěla hlavou. „Těžko bych mohla posoudit, jestli to ďáblicím vadí nebo ne, když o nich nic nevím.“

„To si raději ani nepředstavujte,“ nabádal ji. „Jen vám k tomu doplním, že čtyři z těch devíti nejsou ďáblice, ale normální holky ze Země. Přistoupily na to, zvykly si a řekl bych, že jsou docela spokojené. A když to tak vezmete, my tři spolumanželé jsme si také zvykli, že nejsme hlavou rodiny. V tak velké rodině jsou úplně jiné vztahy než v manželském páru, spravedlivější. Ve dvojici se partneři často hádají, soupeří spolu o hlavní slovo v rodině, ale když je partnerek nebo partnerů více, musíte je pro svůj názor získat a to není jednoduché, jako třísknout pěstí do stolu. Má to ale zase výhodu, že neznáme pojem tichá domácnost, ani jiné takové druhy psychického teroru. Kdo se nechce bavit s ostatními a mlčí, nikoho se tím nedotkne. Tak to v tomto světě probíhá i v ostatních větších rodinách, nejen v naší.“

„To abych si na takovou reportáž vzala videokameru a asistenta,“ usmála se. „Mohlo by to být zajímavější než návštěva neprobádaných džunglí Bornea a amerických lovců lebek Šuárů. Ale s dovolenou to bude horší. Kryštof nevidí rád, když se někde zbytečně flákám.“

„Kryštof je zřejmě pravý opak Ivana.“

„To tedy je,“ vzdychla si. „Ivan mě nechtěl jako novinářku. Chtěl domácí buchtu a to mě vážně nelákalo. Kryštof naopak hubuje, když si vezmu pro sebe volné odpoledne. Má to ale háček. Kdybych na Ivanovy požadavky přistoupila, vzal by si mě. Kryštof si mě nikdy nevezme, abych ho nezdržovala od práce.“

„Budete to mít těžké,“ vzdychl si i Pepek. „Na mě se nedívejte, jsem už devítinásobně šťastně ženatý. Pomůžu vám jen s léčebným pobytem, ale i tam má hlavní slovo Olda.“

„Ten váš kolega, co s námi prve letěl?“ ujišťovala se.

„Ano, ten co pak loupil mrtvoly v nemocnici,“ potvrdil jí to. „Neříkám mu ale kolega, ti kluci jsou moji spolumanželé. Olda je doktor mimozemské medicíny, ačkoliv na to věkem nevypadá. A brzy bude i dvojnásobným pravým otcem.“

Adélka se trochu zarazila.

„Velmi zvláštní slovo: spolumanželé!“ podotkla po chvilce. „Vypadá skoro česky, ale vsadím se, že ve slovníku nebude.“

„Takových slov tu máme víc,“ usmál se. „A některá mají u nás jiný význam, než jak je znáte. Mamina není zdrobnělina od mámy, ale nevlastní máma. Nevlastní otec je tatina. Česká slova macecha a otčím nepoužíváme. Ne pro hanlivý podtext z dětských pohádek, ale nemají úplně stejný význam. Děti je přece mají současně. Jak by vám zněla věta: macecha s mámou uklízejí dětský pokojíček? Je asi lepší, když spolu uklízejí máma s maminou.“

„Pokud si děti svůj pokoj neuklízejí samy,“ opáčila.

„Na to je jich většina příliš malá. Ačkoliv, ty desetileté se už snaží pomáhat.“

„Vy jste si v deseti letech sám neuklízel?“

„Ne, já jsem v deseti letech vraždil,“ přiznal suše a dokonale ji tím vyvedl z míry.

„Známe mě přece jako Smrťáka,“ pokračoval klidně, jako by se nechumelilo. „Od té doby jsem trochu vyrostl a dnes darebáky nezabíjím. Jako desetiletý jsem nevěděl co s nimi, dnes to máme naštěstí vyřešené přijatelněji.“

„Jak?“

„Stěhujeme je do neobydlených světů, kde nemohou nikomu škodit.“

„Třeba jako presidenta?“

„Tak nějak,“ souhlasil. „Pravé ďábly dáváme odděleně od darebáků lidského původu, aby si z nich nemohli znovu nadělat otroky. Pro většinu lidských darebáků máme jiný svět, jen některé vězníme i tady v Oáze. Je asi lépe, když je máme pod kontrolou.“

„S některými by možná byla zajímavá reportáž,“ nadhodila.

„Možná,“ přitakal. „Ale teprve až přijdou na to, že jejich služba ďáblům nebyla dobrá pro ostatní lidi. Někteří to nechtějí uznat a setrvávají ve věrnosti svým šéfům.“

„I když jste je dostali z jejich vlivu?“

„Oni to nechtějí přijmout,“ pokrčil rameny. „Pořád doufají, že ďáblové jejich věrnost časem ocení. Nedošlo jim, že jejich pánové prohrávají. V bývalém domově Gehenně už žádní nejsou a na Zemi jich pomalu, ale jistě ubývá.“

„Jak můžete vědět, že jich naopak nepřibývá?“

„Ledacos už o nich víme,“ řekl. „Dosáhli prý nesmrtelnosti, jsou dokonalí, nestárnou, takže nepotřebují potomky, aby se o ně ve stáří starali. Proto se už tisíce let nerozmnožují a když je odnášíme ze Země, soustavně tam jejich počty snižujeme.“

„Tak se mi zdá, že nesmrtelnost není vždycky výhodná, když neumožňuje obnovu.“

„Taky si to myslím,“ přikývl. „Nejsem proti prodloužení lidského věku, ale všeho má být do času. Jedna z mých ďábelských manželek žije už přes tři tisíce let, nám by ale stačilo kolem tisícovky a to je docela reálné.“

„Tisíc let? To že je reálné?“ zpozorněla.

„Tady s tím už dokonce počítáme,“ ujistil ji. „Jak už víte, máme jiné možnosti.“

„A co na Zemi?“ vyhrkla rychle.

„Tam s tím naopak nespěcháme,“ vzdychl si. „Zemi by v současné době dlouhověkost přinesla zkázu. Už teď je zoufale přeplněná. Možná by pomohla kolonizace neobydlených světů, ale s tou nemůžeme začít, dokud Zemi vládnou ďáblové. Ti všechno převrátí naopak a jen bychom to roznesli jako mor. Olda s Alexijevem začali v Praze léčit a vracet lidem zdraví a mládí. Získali další Učedníky, ale ďáblové je nejprve vyštvali do Andělského světa, pak tam propašovali atomovou bombu a Andělský svět, připravený ke kolonizaci, dokonale zničili. Nevymluvíte mi, že se to nemůže opakovat. Rozhodli jsme se tedy nejprve ze Země odstranit zdroj všeho zla. Ďáblové je představují v čisté podobě, ale kdyby to nestačilo, pak i lidi, kteří se to od nich mezitím naučili.“

„To ale může trvat velice dlouho,“ namítla. „Kolik lidí se toho ani nedožije?“

„Zatím jsme jich ze Země unesli za dva roky pět set,“ pokrčil rameny. „Odhadem jich tam je dvacet až padesát tisíc, sama si snadno spočtete, jak dlouho nám to potrvá.“

„To by bylo... v lepším případě osmdesát let a v horším dvě stovky!“ zamračila se.

„Buďto vymyslíme, jak to urychlit, nebo se toho dnešní generace na Zemi nedočkají,“ souhlasil. „Slibné je, že jsme aspoň začali. Ďáblové vládnou Zemi tisíce let a přivedli ji tam, co dnes je. Je ještě otázka, zda si lidstvo samo dokáže vládnout lépe. My vládnout nechceme a nebudeme, ale aspoň jsme začali s nápravou.“

„Není to trochu paradox likvidovat ďábly pomocí ďáblic?“ zeptala se. „Napadá mě při tom jen proslavené úsloví: vyhánět čerta Belzebubem.“

„Zdejších ďáblic se nebojím,“ řekl. „Do Oázy se dostaly většinou řadové vojačky. Ty už pochopily, do jaké zkázy je vedly statisícileté války v Gehenně. Ďábelské kněžny, které války řídily, v nich nakonec zahynuly. Máme zde jedinou velitelku pevnosti, která uznala zbytečnost sebezničujícího odporu a pomohla nám zachránit i své obětované podřízené.“

„Ale přece jen, nebudou se ďáblice cítit více spřízněné s pozemskými ďábly?“

„Tady nám paradoxně nejvíce pomohli sami ďáblové,“ usmál se. „Ďáblice v Gehenně je kdysi vyštvaly na Zem. Uznávám, bylo to nesmyslně kruté, ale takové byly jejich války od samého počátku. Vyhnanci se tam zatvrdili a zařídili si život bez žen a za dlouhá tisíciletí si na to tak zvykli, že dnes už s nimi žít nedovedou. Těm několika, kteří nám pomohli, když jim nic jiného nezbývalo, jsme věnovali ostrov, aby si mohli žít podle svého. Zřídili si tam Gay-klub a jsou tam spokojení, ale do Oázy nechodí. Co by tu dělali, když se jim po ženách nestýská? Zůstalo to tady na ďábelkách a ty už vědí, že od pozemských ďáblů nic očekávat nemohou. Podařilo se mi přivést sem pár chlapů ze Země. Učí ďáblice vychovávat děti a žít v míru. Je to asi další paradox našeho světa, ale podle mě se tady nic jiného dělat nedalo.“

„Je to opravdu zamotané,“ uznala. „Ani nevím, co vůbec půjde uveřejnit. Ďáblům se to jistě líbit nebude, lichotivé to pro ně rozhodně není.“

„Je opravdu otázka, zda to zveřejnit nebo ne,“ řekl Pepek. „Ale to už nechám na vás. Zkuste dát s Kryštofem hlavy dohromady a důkladně to promyslet. Žijete na Zemi blízko všemu dění, měli byste do toho vidět víc než já. Žil jsem kdysi na Zemi jako dítě v prostředí dětského domova a to není moc přívětivé. Na druhou stranu mě neovládli ani ďáblové a to se každému nepodaří.“

„Promyslím to,“ slíbila mu.

„Dobrá, ale teď si vezměte kabát, jsme na místě,“ řekl a pozvolna přistál na nevelkém ostrůvku, kde Adélka svou podivuhodnou cestu světem Oázy začala.

Vystoupili a Pepek jí pomohl do kabátu. Tvrdila, že je tu horko, ale ujistil ji, že bude ráda. Pak jí podal ruku a odvedl ji na malou kovovou značku, zaraženou do jílovité země.

„Tady je na Zemi dvorek domu vedle vaší redakce,“ ukázal jí. „Nemusíme příchodem hvězdnou bránou vzbudit pozdvižení.“

Prošli modravou elipsou a skutečně byli na ztemnělém domku. Adélka si zimomřivě kabát dopnula, tady byla opravdu zima. Jen její průvodce dělal, jako by se ho zima nedotkla. Ve stejné kombinéze, v jaké chodil po tropickém ostrově, vzdoroval teď studenému větru.

„Pojďte, rád bych se ještě viděl s Kryštofem,“ pobídl ji.

„Vy anarchisti!“ přivítal je Kryštof v redakci, sotva vstoupili. „Kde jste byli?“

„To mi neuvěříš, dokud neuvidíš moje videa!“ ujišťovala ho Adélka vítězně.

„Co jsi kde splašila?“ zeptal se jí už trochu dobrácky, když viděl její nadšení.

„Pamatuješ se na těch osmnáct malých uhořelých tefirských holčiček, jak nás k nim policie ani nepustila?“ zeptala se ho.

„Ty ses k nim dostala?“ podíval se na ni s trochou obdivu. „Neříkej!“

„Já ne, to tihle!“ ukázala na Pepka. „Ukradli je z patologie v nemocnici, odvezli si je do jejich světa a tam...“

„No, jestli ses toho zúčastnila i ty a budeš mít na krku policii, to ti nezávidím!“ skočil jí do řeči a zamračil se.

„Počkej, nech mě domluvit!“ umlčela ho netrpělivě. „Oni ty děcka vzkřísili!“

„Cože?“ zmohl se redaktor na pootevřená ústa.

„Vzkřísili je, vrátili do života, udělali zázrak, mám to na videu, to koukáš, co?“

„Hele, Pepku... to jde?“ vzhlédl redaktor správně k tomu, kdo měl k zázrakům blíž.

„Na Zemi to nikdo neumí,“ přisvědčil Pepek. „My ano.“

„A nebyly jenom... v nějakém šoku..?“ chytal se redaktor všeho, co by mohlo vyloučit zázrak, o jakém mluvila Adélka i Pepek.

„V šoku?“ vybuchla Adélka. „Ty ještě netušíš, co to bylo, ale až uvidíš... kde je datový kabel od foťáku?“ zeptala se ho věcně.

Kryštof jí tedy pomáhal přenášet fotografie a videa do počítače a nedočkavě si zobrazil první obrázek. Nebylo tam ale nic zvláštního. Jen nevelký ostrůvek, taková skála vyčnívající z moře, na ní pár palem a automobil, nebo spíš mikrobus. Působil tam komicky, neboť na ostrůvku nebyla žádná cesta a těžko by se tam otočil, natož aby měl kam jet. Při bližším pohledu by si ale člověk všiml, že ten automobil nemá žádná kola a nebude tak obyčejný, jak vypadá.

Kryštof se ale k bližšímu pohledu nedostal. Obrázek jen zběžně omrkl a nespokojeně se odvrátil od monitoru.

„Blbneš s nějakými vtípky a ve světě se zatím válčí!“ zavrčel.

„Doufám, že s válkami bude brzy konec,“ řekl Pepek s jistotou.

„Konec?“ vybuchl Kryštof. „Teď to teprve začalo!“

„Co začalo?“ zarazil se Pepek.

„No přece pořádná válka!“ podíval se na něho Kryštof jako na návštěvníka z cizího světa, ačkoliv to u Pepka byla výjimečně pravda. „Dnes odpoledne zaútočila na svět nějaká neznámá mezihvězdná flotila! Nejprve smetla Američany v Novém Německu a pak zamířila k New Yorku! Svět se chystá k vesmírné válce, co je proti tomu pár uhořelých dětí?“

„Mezihvězdná flotila?“ vyskočil Pepek, jako kdyby dostal pořádnou facku. „Odkud?“

„To nikdo neví!“ zavrčel Kryštof. „Tady se podívej!“

Přepnul počítač do jiného adresáře a ukázal Pepkovi jedno z prvních videí z války.

A Pepek jen zalapal po dechu.

Protože to, co spatřil, nemělo daleko k černým můrám.

Nad letištěm Nového Berlína, nedávno obsazeného americkou armádou, se vznášely tři pekelné vimaany, ostřelované desítkami protileteckých raket různých typů. Exploze jim očividně nevadily, posádky si jich nevšímaly, ale nevisely tam jen tak.

Zato americká letadla, rozestavěná kolem letištní plochy dole pod nimi, pod zásahy ohnivých paprsků vybuchovala a rozhazovala kolem sebe oheň. Mezi nimi běhaly zmatené postavičky vojáků, marně hledajících úkryt. Nikdo by asi s těmi nešťastníky neměnil, když se tak v bezradných hloučcích krčili na letištní ploše, ze všech stran obklíčení ohněm, před jehož žárem se vzájemně chránili. V záři plamenů byli vystaveni jako terče na střelnici, naštěstí po nich nikdo nestřílel. UFO měly důležitější cíle.

„Tohle jsou přece pekelné vimaany!“ vybuchl Pepek. „Kde se tam vzaly?“

„Cože?“ obrátil se na něho Kryštof. „Ty jsi už nějaká taková letadla viděl?“

„Aby ne!“ řekl Pepek. „Takových máme asi čtyřicet. Ale tyhle to určitě nejsou.“

„Tak čí jsou?“ očekával Kryštof napjatě odpověď.

„Na to jsem se chtěl zeptat já tebe, ale ty to taky nevíš, co?“ zavrčel Pepek.

„Nevím,“ přiznal Kryštof. „Podle agenturních zpráv jsou americké jednotky v Novém Německu fakticky na padrť. To letadlo tam zůstalo jen jedno, ostatní odletěla na sever, ale před deseti minutami je hlásili na dohled od New Yorku. Tam to bude horší, nechci vidět ty jatky! Odkud tahle letadla znáš? Co o nich víš?“

„Řekl bych, že konstrukce pochází z Gehenny a podobají se posledním typům kmene Árjá,“ zamžikal očima Pepek. „Víc by ti řekla Yazatap, ta se v tom lépe vyzná.“

„Pro mě jsou všechny létající UFO jeden jako druhý!“ řekl Kryštof. „Ještě kdybys mi mohl vysvětlit, kde se tu vzaly a co mají v úmyslu!“

„To nevím,“ přiznal Pepek. „Naše nejsou, za to dám klidně ruku do ohně, ale čí jsou, to namouduši nevím. Nemohly by to být ty ukořistěné?“

„Jaké ukořistěné?“ zaváhal Kryštof.

„Někde jsem zahlédl ve zprávách, že Novoněmci v Gehenně získali nějaké vimaany,“ ujišťoval ho Pepek. „Muselo to být tady u tebe, já těch novin tolik nečtu.“

„Jo počkej, to máš asi pravdu,“ vzpomněl si Kryštof. „Moment, zkusím to najít...“

Za chvíli měl před sebou článek, spíš pouhou noticku, podle níž měli v Novém Berlíně zahájit stavbu Muzea Třetí a Čtvrté Země, jehož hlavní atrakcí by bylo pravé UFO, získané jako kořist přímo v Gehenně.

„Časově to se zkázou Gehenny souvisí,“ přikývl Pepek. „Takže jsou nejspíš pravá. Jak se je ale naučili řídit? Tohle se snad ani nedá učit metodou pokus-omyl!“

„Ty to umíš?“ podíval se na něho Kryštof tázavě.

„Trochu,“ připustil Pepek. „Dokázal bych s nimi vzletět a přistát, jen se zbraněmi jsem se nenaučil zacházet, učil jsem se létat na stroji s odmontovanou výzbrojí. Učily mě to ale pravé ďáblice, pekelné pilotky, jedna s tím létala dva tisíce let.“

„Jak vidíš, tihle s tím létají,“ ukázal Kryštof na obrazovku. „A nejen to! Střílejí! Snad to vidíš dost jasně, ne?“

„Pak to nebudou Novoněmci,“ řekl Pepek. „Zbývá jediné vysvětlení, že to jsou praví ďáblové. Ti by s tím také uměli létat a dá se předpokládat, že mají takových letadel ukryto víc, možná až několik stovek. No potěš pánbůh!“

„Co s tím budeš dělat?“ zeptal se ho Kryštof.

„Co s tím mám podle tebe dělat?“ podíval se na něho nevinně Pepek.

„Je ti snad jasné, že nás v tom nemůžeš nechat! Nebo před nimi utečeš?“

„Z útěku mě nepodezírej,“ zamračil se Pepek. „Toho bohdá nebude! Ale nepůjdu proti těm obludám holýma rukama. Poslyš, Kryštofe, můžu tě o něco poprosit?“

„Všechno předem slíbím!“ odtušil redaktor. „Splním ale jen co bude v mých silách.“

„Sežeň mi co nejvíc zpráv o Novém Německu. Mám dojem, že tam je rozhodující tajemství. Zarazilo mě například, proč se Novoněmci Američanům nebránili a dali se bez odporu obsadit. Proč své torzní bomby svěřili do úschovy Xijtranům ze sousedního světa.“

„Počkej!“ zarazil ho Kryštof. „Kam že je dali? A jak o tom víš?“

„Zeptal jsem se na to Xijtranů a ti mi to řekli,“ odtušil Pepek bezelstně. „Poslal jsem k nim před chvílí jednat jedno naše štěně, Broka. Tady mi dělá spojení Apina, ale detaily vynecháme, hlavně že Xijtrané odpověděli. Rozumíš tomu? Novoněmci se nebránili, ale zbraně včas uklidili mimo náš svět, aby se nedostaly do nepovolaných rukou. Podle mě to nebylo špatné řešení! Američané tam žádné nenašli, ačkoliv kvůli nim začali válku! Jenže Xijtrané tomu říkají temná historie a sami do ní také moc nevidí.“

„Člověče, proč takové informace nedáš do placu?“ vydechl obdivně Kryštof. „Mohl bys na tom vydělat, světové tiskové agentury by ti za ně ruce utrhaly! Chceš na ně nějaké kontakty? Mám je a ochotně ti je poskytnu!“

„Na peníze ti kašlu,“ mávl rukou Pepek. „Informace ti nechám, budeš si s nimi jistě lépe vědět rady a podle potřeby je rozneseš. Teď mě víc zajímá, co vlastně hrozí Zemi.“

„Ale kdyby něco, zasáhneš? Alespoň podle svých možností...“

„To není jen tak,“ zvážněl ještě víc Pepek. „Člověče, máme sice v Oáze plno vimaanů i pilotek, které to ještě nezapomněly, ale dovedeš si představit, jaké peklo bychom na Zem přinesli? I kdybychom ty na Zemi přečíslili a třeba porazili, za jakou cenu by to bylo? Snažil bych se o to třeba hned, kdyby lidem hrozila totální zkáza, ale zatím to tak zle nevypadá.“

„Ty jsi je neviděl střílet? Tobě se to nezdálo dost?“ obořil se na něho Kryštof.

„Hele, nevím toho o zbraních vimaanů tolik, abych se považoval za experta, ale něco mi přece jen došlo. Vimaany na letišti Nového Berlína střílely jen rodzoty. Vypadalo to asi velice efektně, ale lidi na letištní ploše to nejspíš přežili. Kdyby místo rodzotů použily jeden jediný náboj zidibadu, byl by místo letiště kráter, z Nového Berlína trosky a nepřežil by to do tří kilometrů nikdo, kdo by nebyl v poctivém betonovém krytu. Tak zlé to snad nebylo.“

„To je to tak ničivé?“

„Říká ti něco sopka Vesuv?“ zeptal se ho Pepek. „Bývala dlouho vyhaslá. Pak dostala zásah zidibadem a odnesly to Pompeje, Herkulaneum a pár dalších osad.“

„Myslel jsem si vždycky, že Vesuv je přírodní sopka.“

„Teď už asi ano a kdysi nejspíš taky,“ pokrčil rameny Pepek. „Vyhaslé sopky občas ožívají, i to je pravda. Jenže zidibad dokáže v sopouchu vyhaslé sopky uvolnit ztuhlou lávu a zahoupat zemskou kůrou, že pak láva prorazí nahoru a ani za dva tisíce let se to nezastaví. Kdyby se nad New Yorkem střetly dvě flotily vimaanů a došlo by na zidibady, byl by počet mrtvých rovný počtu obyvatel New Yorku, nepřežily by to ani krysy v kanálech. Chtěl bys takový souboj vimaanů a hlavně jeho následky komentovat v přímém přenosu?“

„Jak mi to líčíš, asi ne,“ ochladl trochu Kryštof. „Co chceš teda dělat?“

„Vrátím se do Oázy, rozhlédnu se po okolních světech a budu hledat, odkud to mohlo přijít,“ pokrčil rameny Pepek. „Až zjistím, jak na tom jsme, uvidíme. Na Zemi bych střílel strašně nerad a jen kdyby nestřílet bylo horší. Ale věř mi, to by už muselo stát za to!“

„A co když ta flotila ufounů mezitím spálí New York? Nebo další města?“

„Jak rychle se to dozvíš?“ zeptal se Pepek věcně.

„Skoro ihned, nebo tak do půl hodiny. Proč?“

„Vezmi si tohle,“ vtiskl mu Pepek do ruky malý přístroj, podobný mobilnímu telefonu bez číselných tlačítek. „Tímhle tlačítkem se mě dovoláš, i kdybych byl na čtvrtém světě odsud. Kdybych se ti neozval já, ale někdo jiný, vyklop mu poslední novinky a uvidíme.“

„To je něco... mezivesmírného?“

„Ano,“ přikývl Pepek. „Něco jako mobil. Nedávám to každému, jsi zatím jediný, ale dej pozor, ať ti to někdo neukradne. Může to být taky poslední záchrana světa.“

„Můžu ti tím zavolat, kdykoliv se něco zajímavého dozvím?“

„Na tohle raději ne,“ odmítl to Pepek. „Nech to jen pro havarijní případy.“

„Jak velkou katastrofu považuješ za havarijní případ?“

„Když přesáhne sto tisíc mrtvých.“

„Ty ale Američanům přeješ příjemnosti!“

„Sto tisíc mrtvých je běžná bilance posledních válek, co vedli Američané na Zemi,“ odvětil suše Pepek. „Proč by to zrovna oni měli chápat jako katastrofu? Jim se to přece zdá docela normální.“

„Až na to, že by to bylo tentokrát přímo u nich...“ podotkl Kryštof. „Nechtěl bych být na tvém místě, až bys jim to měl vysvětlovat.“

„A všude jinde je to normální a přijatelné?“ vyjel na něho Pepek. „Vysvětlovat jim nic nebudu. Udělám všechno, co bude v mých silách, ale nechci se unáhlit, aby záchrana světa nakonec nepřišla dráž, než kdybych tomu neodporoval.“

„Máme to ale pěkné vyhlídky!“ vzdychl si Kryštof.

„Na mě se nekoukej!“ zavrčel na něho Pepek. „Nevím čí je to dílo, ale to ti povídám, jestli v tom mají prsty pozemští ďáblové, bude je to mrzet. Z vimaanů se dá světu diktovat, ale ne vládnout. Věčně se ve výšce vznášet nemohou a dole na zemi jsme silnější my.“

„Kéž by!“ vzdychl si Kryštof.

Pepek se vracel do Oázy se zprávou o válce na Zemi, ale čekaly ho nepříjemné zprávy úplně jiného druhu. Hned po průletu bránou cítil, že je něco v nepořádku. Přepadl ho hlad, žaludek se mu sevřel, jako kdyby týden nejedl a přidal se k tomu i nepříjemný pocit dušení. Namáhavě zalapal po vzduchu, ale jeho zprávy ze Země byly důležitější a nesnesly odkladu. Přemohl to tedy a začal telepatit.

„Zemi napadly tefirské vimaany!“ zavolal směrovaně telepaticky Oldu s Víťou.

„Vážně?“ odtušil bez velkého vzrušení Olda. „Poleť nejkratší cestou domů, problémy máme i my. Vysadila nám robocentra a navíc tu máme ďáblici, o které nevíme, do kterého kmene patří. Nic bych za to nedal, že patří ke kosmickým vetřelcům. Nechci moc sýčkovat, ale mohlo by to být horší než vimaany na Zemi. Teda, pokud to spolu nesouvisí.“

„Cože?“ nemohl se ani víc divit.

Pokračoval tedy směrem k Oáze, ale minibus se s ním vlekl nějak moc pomalu. Přistál raději zprudka poblíž nejbližšího teleportu, až tlumiče naspod karosérie námahou zaúpěly, zanechal letadlo na místě a hbitě vklouzl do kabinky. Naštěstí teleporty nestávkovaly, takže za okamžik vstoupil přímo do probíhající porady ve velkém sále kulturního domu.

A hned první okamžiky ho přesvědčily o vážnosti situace.

Stávku robocenter si podle Víti způsobili sami, naštěstí nešlo o nic vážného. Dotazem na roboty zjistil, že přestali dodávat zboží kvůli nedostatku energie. Tvoření hmoty je proces energeticky velice náročný. Olda měl od andělky unikátní hmotovou paměť hiblag, jedinou v několika okolních vesmírech, schopnou naráz stvořit až kilogram hmoty, ale ta při každém použití důkladně vyčerpala kosmickou energii z nejbližšího okolí a Olda ji proto používal opatrně. Také andělské orgány potřebují energii a mají problémy, když chybí. Ogdurové je vyvinuli dokonale, nikomu nehrozí pád ani při létání v energeticky chudém prostředí, ale při nedostatku energie si ji idarchon vezme, stejně jako játra, ze zásobních látek. Projeví se to pocity dušnosti, vlčím hladem, přidá se k tomu i nepříjemné píchání v játrech. Zkrušilo to přece i Pepka, když se v Jupiterském světě pustil do souboje se samotným Jupiterem.

Víťa z dřívějška věděl, že robocentra netvoří hmotu čistě z okolní kosmické energie jako hiblag. Vždycky přitom jinou hmotu anihilují. Úplně beze zbytku to ale vyvážené není a malou část energie musí doplňovat. Při jejím nedostatku zastaví nejprve tvoření hmoty, pak přestanou fungovat teleporty, přeruší se vytápění a klimatizace místností a nakonec by zhaslo i světlo. Kříšení mrtvých zřejmě vyžaduje neuvěřitelné množství kosmické energie, ale Víťa neviděl důvod k panice a všechny uklidňoval, že se to určitě samo a brzy srovná. Učedníci přece nikdy tolik mrtvých nekřísili a snad ani křísit nebudou, takže se s tím setkali poprvé a na dlouhou dobu naposledy. Bylo to jen varování před neuváženým plýtváním, které kdysi bylo i jednou z příčin zkázy Mrzoutů.

„Než se to dostane do normálu, nemůžeme zkrátka využívat robocentra,“ shrnul to Víťa. „Nemůžeme ani létat, sotva lapáme po dechu. Naštěstí nejsme na robocentrech závislí, na ostrovech roste dost plodů. Hlady nezemřeme a chvíli nepohody vydržíme.“

Závažnější problém ale způsobila jedna ze vzkříšených ošetřovatelek malých tefirek. Olda s Víťou usoudili, že byly zavražděné společně s dětmi, takže bude spravedlivé, aby je vzkřísili všechny společně. Unesli je tedy z patologie a ponechali si je na závěr.

Ke všeobecnému zděšení ale jedna z nich nebyla člověk.

Většina ošetřovatelek, původem ze Země, se po svém vzkříšení pod děsivými dojmy z vlastní smrti roztřásla hrůzou a ďáblice je musely uklidňovat. Jedna jediná se místo toho na podložce posadila a čtyři ďáblice, vyčerpané jejím kříšením, udeřila yvorem tak prudce, že všechny čtyři naráz omráčila.

Kolem bylo naštěstí dost jiných, které se vzpamatovaly a oplatily jí to, ale musely pak bezvědomou zajatkyni odnést a zavřít do nejbližšího domku. Víťa pohotově doplnil dveře v jedné místnosti o zámky a na okna dodal mříže, čímž ji změnil ve vězení.

O jednom ale od začátku nikdo nepochyboval.

Zajatkyně je tefirka, ďáblice, volně žijící na Zemi. To tu ještě nebylo!

„Co s ní budeme dělat?“ byla nejožehavější otázka, která teď všechny zaměstnávala. Palčivou otázkou bylo, kde se vlastně na Zemi vzala. Muriel kdysi Pepkovi tvrdila, že mezi vládnoucími ďábly není jediná žena! Olda s Víťou chtěli zajatkyni vyslechnout, ale ta si je vůbec nepustila na dosah. Ačkoliv měla jen holé ruce, oba málem yvorem zabila.

„Co s ní?“ ptala se Tabris shromáždění krátce předtím, než tam přišel Pepek.

Padlo několik návrhů. Většinou se shodly na odeslání nebezpečné zajatkyně někam do světa, kde by nemohla nikomu škodit. Lišily se jen v nepodstatných detailech, zejména kam by to mělo být. Některým se zdálo spravedlivé poslat ji za ostatními ďábly do Sibérie, jiným přece jen vadilo, že šlo o ženu, takže ji navrhovali poslat na ostrov za Pachriel.

Do všeobecných rozpaků přinesl Pepek zprávy o napadení Země cizími vimaany. To samozřejmě přililo oleje do ohně. Yazatap dokonce navrhla vyslat Zemi na pomoc vimaany, ale Pepek se tomu opřel.

„Chcete snad po Gehenně zničit i Zemi?“ odmítl zprudka její návrh.

„Co chceš tedy dělat?“ zeptala se ho Yazatap přísně.

„Vyslechnout nejprve tu tefirku. Zajímá mě, co všechno o tom ví,“ řekl Pepek.

„Ona tě ale zabije!“ varovala ho Yazatap.

„Mě nezabije,“ řekl Pepek. „Víš přece, že jsem odolnější než kluci. Kromě toho tam nepůjdu sám.“

„Stojí ti to za riziko?“ mračila se Yazatap.

„Určitě ano,“ řekl Pepek.

„Nemyslím si, že tím něco získáš,“ varovala ho.

„Naším velikým problémem je nedostatek informací,“ tvrdil. „Ne že by lidé na Zemi na tom byli lépe, ale ze špatných informací nemohou vyplývat jiné než špatné závěry.“

„Dobře, to ti uznáme,“ souhlasila nakonec Yazatap.

„Neukvapoval bych se tak,“ namítl Víťa. „I ty máš přece málo informací a také děláš špatné závěry. Měl bys toho vědět víc. Byli jsme se s Oldou podívat na Zemi. Dozvěděli jsme se, že Ota Vávra, ten co se tak hezky staral o tefirky z Gehenny, měl utajené kontakty na další bytosti z vesmíru. V Novém Německu nám tvrdili, že po Vávrově pozemku na kraji Nového Německa, kam se většina Němců neodvažovala ani nahlédnout, chodili nějací divní kočkolidé. Prý si odněkud přivezl i nějakou ďáblici, jenže ne z Gehenny, ale z dalekého vesmíru. Nedal bych ruku do ohně pravdy za to, že je to zrovna tahle.“

„To by ale znamenalo další svět obydlený tefiry!“ zarazil se Pepek.

„Jo, ale jiného druhu, o kterých toho moc nevíme,“ varoval ho Víťa. „Měli bychom se mít před nimi na pozoru. Spoléháš se, že tě nezabije? Co když je její yvoro ještě silnější než u pozemských ďáblů? Na odolnost bych se nespoléhal. Vydržel jsi možná soustředěný úder několika ďáblic na Pegsda, ale byly zesláblé hladem. Od pozemských ďáblů jsi tak zblízka jako Olda nic neschytal.“

„Schytal,“ řekl Pepek. „Přečkal jsem to možná proto, že jsem už předtím něco snesl, ne jako Olda, který to od Johana dostal naplno hned napoprvé. Ale na druhou stranu by nám mohla její odpověď osvětlit spoustu záhad.“

„Pokud ji získáš od někoho, kdo tě chce zabít!“ sýčkoval Olda.

„Ten Vávra se s nimi přece domluvil,“ vzpomněl si Pepek. „Takže je to už z principu možné. Já to zkrátka zkusím.“

Vypravili se spolu za zajatkyní čtyři. Pepek, Yazatap, Salgiel a Soňa, jako specialistka na dokumentární záběry. Měla tefirskými kamerami, vsazenými v pásce na čele, toto setkání zdokumentovat a ostatním, čekajícím v Kulturním domě, zajistit přímý přenos, aby se tam nemuseli tlačit všichni.

„Buď opatrný!“ varovala Pepka Yazatap. „Nespoléhej se, že tě vyléčíme, nemáme na to dost energie.“

„Uvidíme,“ řekl Pepek. „Třeba to nebude tak horké.“

K domku došli v pořádku, ale poblíž zamčeného pokoje s uvězněnou ďáblicí se Pepek zastavil a pokynem ruky poslal ostatní alespoň o pár metrů dozadu.

„Dobrý den přeji!“ oslovil zavřenou ďáblici telepaticky skrz dveře.

Okamžitě se ale zapotácel. Namísto odpovědi se ho pokusila udeřit yvorem. Dveře ten úder naštěstí zeslabily a Pepek to víceméně očekával, takže ho to nevyřídilo, ale příjemné to rozhodně nebylo.

„Chceš mě zabít, náno pitomá?“ vyhrkl hodně nahlas česky.

Ten tah měl pro všechny kromě Pepka nečekané následky. On jediný předem počítal se šokem nepřátelsky naladěné tefirky, až uslyší řeč, kterou musela znát ze Země.

„Kdo jsi?“ ozvala se za dveřmi nesměle česky. Měla sice cizí, tefirsky znějící přízvuk, zřejmě se češtinu neučila strojově, ale jak Pepek správně očekával, čeština na ni měla dobrý vliv. Už z tónu jejího hlasu bylo znát, že ji zaujal.

„Pepek Horák,“ představil se jí raději. „Proč mě chceš zabít?“

„Ty nejsi... tefir?“ pokračovala opatrně ve vyptávání.

„Ne, jsem Kanaánec,“ odvětil. „Chci si s tebou popovídat. Nechápu, co jsem ti udělal zlého, že mě chceš zabít?“

„Kanaánec ve službách tefirů? To je snad ještě horší!“ vybuchla bezmocně.

„Nejsem tvým služebníkem, jako Ota Vávra!“ opáčil rozhodně, ale přitom vyčkávavě.

„Ota Vávra není můj služebník!“ vykřikla nahněvaně.

„Tak co dělal ve tvé blízkosti?“ zeptal se jí trochu kousavě.

„Je to můj... manžel,“ řekla o poznání méně nahněvaně.

Pepka, který měl za manželky pět tefirek, to nepřekvapilo. Tefirky jsou krásné a když si s nimi člověk porozumí, proč ne? Tahle přešla z nepřátelství na život a na smrt div ne do přátelského tónu, ale Pepkovi to nestačilo.

„Na Zemi je to velice neobvyklé spojení. To ti mám věřit?“ pokračoval v provokaci.

„Nemusíš, když nechceš,“ řekla už zase klidněji.

„Náhodou mám dobrý důvod věřit ti,“ pokračoval smířlivějším tónem. „Nejsi zdaleka jediná mezi tefirkami, která si vzala Kanaánce. Jste docela hezké ženské a umíte být velice milé, když samy chcete.“

„Na hloupé lichotky ti nenaletím,“ zavrčela. „Umím být taky tvrdá a především jsem uturge, imunní proti psychonátlaku, rozumíš? Nedostanete mě lacino, tomu můžeš věřit!“

„Ach jo!“ povzdychl si. „To zase bude přemlouvání! Poslyš, slyšeli jsme, že prý nejsi z Gehenny. To by bylo dobré, kdyby ses nechovala stejně fanaticky a hloupě.“

„Co vidíš hloupého na obraně před nepřítelem?“ naježila se.

„Hloupá a zbytečná je každá obrana, když nemáš nepřítele,“ ujišťoval ji. „Opravdu sis nevšimla, že nejsme na Gehenně ani na Zemi? Nikdo ti tady o život neusiluje, chováme se k tobě rozhodně lépe než na Zemi. Ale jestli nepřestaneš jančit a napadat nás, poletíš brzy jinam, tenhle svět není pro nesnášenlivé fanatiky a fanatičky.“

„Na Zemi...“ vzdychla si. „Bylo by tam krásně... Co jste ale provedli s mým mužem, vy bestie mizerné?“

„Nic,“ řekl. „Ani nevíme kde je. Víme, že atentát díky hlavonožcům z Xijtry přežil, ale nevíme, kde je teď. O všem jsme se dozvěděli pozdě, ale vzali jsme vás sem a vzkřísili jsme vás. A ty ses místo vděčnosti začala chovat jako bestie. Že ti není hanba!“

„Já, jako bestie?“ vybuchla. „Co se mi to snažíš namluvit? Viděla jsem na vlastní oči, jak jste mi zabili muže! Mě jste taky omráčili, jakápak tedy vděčnost?“

„No jo, trochu ses spletla,“ řekl s pochopením Pepek. „Pamatuješ si asi, jak do vašeho domu vtrhli nějací zabijáci a začali tam vraždit. Že to byla banda vrahů, v tom s tebou ještě souhlasím, ale v dalším hodnocení se lišíme. Ota Vávra to přežil a tebe s ostatními zabili, ale teď už jste zase všechny naživu. Poslyš, budeme se my dva bavit jen přes dveře, nebo se raději dohodneme na příměří po dobu vyjednávání?“

„Jaképak příměří s bestiemi?“ vybuchla. „S bestiemi se nevyjednává!“

„Příměří nemusí být výhodné jen pro nás, ale i pro tebe,“ navrhl jí klidně. „Chceš se snad taky něco dozvědět a od nikoho než od nás se tady nic nedozvíš.“

„Jak si to příměří představuješ?“ sondovala ho opatrně.

„Nebudeme na sebe po dobu jednání útočit,“ navrhl. „Nebo jsi taková bestie, že se ani na pár minut nedokážeš ovládnout?“

„Bestie jste vy!“ odsekla.

„Na tom se neshodneme,“ odvětil klidně. „Nabízím příměří já tobě nebo ty mně? Kdo z nás dvou je nesmiřitelnější?“

„To nic neznamená,“ zavrčela. „Můžete mě zabíjet s milým úsměvem a nebudete o to menší bestie.“

„Nechceme tě zabíjet,“ ujistil ji. „Ale nechceme, abys do nás bušila yvorem. Ty nevíš, že to Kanaánce zabíjí?“

„Tebe to přece nezabilo,“ zavrčela trochu zaraženě.

„Nezabilo, ale přes dveře!“ opáčil. „Příjemné to nebylo. Poslyš, opravdu nemáš zájem se něco dozvědět?“

„Mám,“ odvětila. „Ale ne za každou cenu. Nevzdám se, abych se dozvěděla něco, co už beztak tuším. To mi za to nestojí!“

„Nechci, aby ses vzdávala,“ ujistil ji. „Příměří po dobu jednání není žádná kapitulace, ten rozdíl bys měla pochopit.“

„Dobře,“ přistoupila váhavě na jeho návrh. „Kanaánci mají beztak blíž k obětem než ke zlu, nemám přímý zájem zrovna na tvé smrti.“

„Konečně rozumná řeč!“ vzdychl si Pepek a natáhl ruku po klice dveří.

„Počkej!“ zastavila ho ještě Soňa. „Vezmi si tohle! Ať to není bez záznamu!“

Pomohla mu nasadit si na hlavu tefirský záznamník. Pepek nebyl proti a upravil si jej. Pak opatrně odemkl dveře a bez prudkých a provokačních pohybů vstoupil. Ostatní zůstali na chodbě připraveni vtrhnout za ním, kdyby potřeboval jejich pomoc.

Tefirka stála ve střehu v rohu místnosti. Povzbudivě se na ni usmál, ale odpověděla mu jen nevlídným pohledem. Nevšímal si toho. Přitáhl si jedno ze dvou křesílek a klidně se na ně posadil. Ani teď se k němu nepřiblížila, natož aby si sedla. Stála tam pořád naježená jako dikobraz. Jako ostatní tefirky byla hezká jako obrázek, to jí musel přiznat. Dlouhými blond vlasy mu připomínala Erelim nebo Ramiel, ale tvářila se zle a z očí jí sršela nenávist. Když ji sem omráčenou přinesli, nevěděla o sobě, ale sotva se trochu vzpamatovala, oblékla si slušivé modré pozemské šaty, které jí tu zanechali. To ji ale k ničemu nezavazovalo a Pepkovi to dávala najevo okázalým pohrdáním.

„Kde je Ota?“ zeptala se ho stroze, nepřátelsky.

„Už jsem ti řekl, nevím,“ opakoval. „Naše poslední informace o něm říkají, že byl při atentátu těžce zraněný, ale xijtranští hlavonožci ho odnesli ze Země a uzdravili. Víc o něm zatím nevíme, ale Brok se za nimi vypravil a už s nimi jedná. Stačí ti to?“

„Nestačí!“ odsekla. „Nechápu, proč k nám vaše banda vtrhla? Proč jste na nás stříleli? Co jsme vám udělali?“

„Ta banda nebyla naše, pochop to už konečně!“ namítl Pepek klidně. „Pořád nevíme, proč na vás stříleli. Nežijeme na Zemi a není nám všechno jasné, ale jestli tě to uspokojí, většinu zla jsme už napravili.“

„Všechno je podvod, vraždění a hnus!“ trvala zarputile na svém. „Dokud neuvidím na vlastní oči Otu, neuvěřím ti ani slovo.“

„Ota Vávra u nás není,“ ujišťoval ji trpělivě. „Víme, že jako jediný to vraždění přežil, ale nevíme, kde je. Máme tady tebe, děti o které jste se s Otou starali a jejich ošetřovatelky. Nechceš si s nimi promluvit? Měla bys je poznat, byly přece s tebou v jednom domě.“

„Nechci je ani vidět! Děti jsem viděla umírat a ošetřovatelky? Co když i ty patřily k té vraždící bandě?“ namítla prudce.

„To těžko, protože je také postříleli. Mohla bys uznat aspoň, že jsi sama v pořádku,“ zkusil to jinak. „Jistě si pamatuješ, že ta banda zastřelila i tebe.“

„To mohlo být úplně jinak,“ nesouhlasila. „Mohli jste mě jen omráčit, co já vím.“

Nebylo to poprvé, co se Pepek setkal s naprostou nedůvěrou vzkříšených. Každý tvor těžce chápe, že zemřel a opět obživl, málokdo si pamatuje vlastní smrt. Nejtěžším případem, kterého byl Pepek svědkem, bylo oživení mumie Mrzouta. Ten také odmítl pochopit, že od jeho smrti uplynuly celé věky, jeho civilizace neexistuje a on je teď sám, jediný.

„Můžeme ti předvést dokumenty, jak jsme vás křísili,“ nabídl jí. „Děti i tebe.“

„Nechte si je! Lidé na Zemi dokáží zfalšovat všechno!“ odmítla je.

„Používáme vaše způsoby záznamů, ty se nedají tak snadno falšovat.“

„Tomu nevěřím!“ trvala na svém.

„Bude s tebou těžké pořízení,“ vzdychl si. „Trváš na tom, že ti sem musíme přivést Otu Vávru, jinak nám neuvěříš?“

„Jenže mi ho přivést nemůžete!“ vykřikla. „Viděla jsem přece na vlastní oči, jak jste ho zastřelili! Kdyby byl naživu, jistě by byl u mě!“

„My jsme nestříleli,“ zavrtěl hlavou. „Otu Vávru unesli Xijtrané, aby mu pomohli, ale přátelíme se s nimi a zeptáme se jich, jestli u nich není.“

„Nevěřím vám!“ opakovala jako kolovrátek. „Jste hnusní vrahové, zabili jste ho!“

„Teda, s tebou to bude těžké!“ vzdychl si. „Jak se zdá, budeme muset Otu Vávru najít vem kde vem. Teď o něm zkrátka nevíme. Xijtrané před chvílí řekli Brokovi, že Otu odvezli nějací lidé. Budeš aspoň ochotná na něho počkat? Nabízím ti příměří. Necháme tě starat se o děti z vašeho domu. Aspoň ty bys měla uznat jako důkaz, že to s tebou myslíme dobře.“

„Příliš chabý důkaz!“ vrtěla hlavou. „Nejprve na nás střílíte a teď to myslíte dobře?“

„Opakuji ti už po několikáté, nebyli jsme to my, kdo střílel,“ opakoval Pepek trpělivě.

„Kdo tedy, když ne vy?“ opáčila jízlivým tónem.

„Je to nepřehledná záležitost,“ vzdychl si. „Byli jsme zjišťovat příčiny války na Zemi. Jedna pozemská velmoc tam nejprve přepadla ostrov Nové Německo. Ten ostrov se nachází v Atlantickém oceánu a Ota Vávra s ním má dost společného.“

„On totiž ten ostrov na Zem přinesl,“ mávla rukou netrpělivě a trochu spatra. „Zřejmě mu i to chcete upřít.“

„Nebereme mu jeho zásluhy,“ přikývl Pepek. „Dobrá, byli jsme na Zemi zjišťovat, co se tam stalo a při té příležitosti jsme se dozvěděli, že nějaká banda, podřízená velení armády té velmoci, prý Otu Vávru zabila. Navštívili jsme tedy Čechy a skutečně jsme vás tam našli mrtvé. Naštěstí vás ještě nezpopelnili, ale Ota Vávra mezi vámi nebyl. Slyšeli jsme, že ho unesli Xijtrané, ale ti by to nedělali, kdyby mu nemohli pomoci. Potvrdili nám později, že je naživu, ale ani oni dnes nevědí, kde momentálně je. My jsme zase vrátili život vám.“

„To je přece nesmysl!“ vybuchla. „Umíte snad vracet život?“

„Budeš se asi divit, umíme,“ přikývl vážně. „Ale válka na Zemi pokračuje, dokonce ve větším měřítku. Tu velmoc napadly cizí mimozemské vimaany. Nevíme, odkud se vzaly a co tam chtějí.“

„Ty by mohly být naše!“ usuzovala zamračeně. „Jestli se do toho vložili naši, bude to pro vás hodně zlé.“

„Vaši? Odkud vlastně jsi?“ zareagoval Pepek.

„To vám neřeknu!“ nasupila se. „Jestli to jsou opravdu naši, měli k tomu hodně pádné důvody. Opravdu nevíte, že jsem byla na Zemi jako záruka míru mezi našimi světy?“

„Ne, to nevíme,“ přiznal Pepek. „Opakuji ti už mockrát, tady nejsme na Zemi, máme úplně jiné starosti a o vás jsme se dozvěděli víceméně náhodou. Gehenna je mrtvý svět, ale ty jsi přece tefirka. K jakému kmeni patříš? A kde jste se skrývali?“

„Nejsme z Gehenny!“ odsekla. „Ale odkud jsme, to se ode mě nikdy nedozvíš! Jsem naštěstí dostatečně uturge a nedostanete to ze mě ani psychonátlakem.“

„Psychonátlak, nebo co máš na mysli, nepoužíváme,“ přikývl klidně. „Slyšel jsem ale, že si tě Ota Vávra přivezl odkudsi z vesmíru. Tvrdili nám, že odněkud z velké dálky.“

„To jediné ti potvrdím!“ zavrčela. „Naštěstí je to dost daleko, abyste se k nám nikdy nedostali. Navíc jsou všechny cesty zatarasené a hlídané.“

„Máme o dálkách jiné představy než vy,“ řekl klidně Pepek. „Nevíme, jak daleko od Země se Ota dostal, ale slyšeli jsme, že pro každý svět musel stavět nějaké velké stroje. Tím způsobem se daleko dostat nemohl, leda byste mu to vy sami umožnili.“

„Podceňuješ ho!“ odsekla. „Ota je génius! Postavil konvertory i tam, kde jsme na to nestačili ani my. Prošel i přes svět, kde je strašně neklidná půda a zemětřesení zničí každou rozestavěnou stavbu dříve než je dokončená.“

„Takový svět nás nezdrží ani minutu,“ podotkl ležérně Pepek. „Jeden leží nedaleko, říkáme mu Sulc. Kdoví, jestli to není ten, o kterém mluvíš! Těžší oříšky jsou světy ovládané Jupiterem, tam je to někdy opravdu zlé.“

„Jupiterské?“ podívala se na něho nedůvěřivě. „Vy stavíte konvertory i na Jupiteru?“

„Dovedeme ledacos, na co vy nestačíte,“ přikývl.

„Ale přitom jste Kanaánci... chci říci, lidé ze Země,“ namítla. „Měli byste se podobat Otovi, ale jste jiní. Ota se mi nikdy nezmiňoval, že byste dokázali oživovat mrtvé.“

„Ota to zřejmě neví,“ souhlasil. „Ani on není vševědoucí. Měli jsme se o něho zajímat dřív, ale on nám připadal příliš... příliš krutý. Neslyšela jsi, jak zatočil s invazí Brazílie proti Novému Německu?“

„To náhodou vím, sám mi to říkal. Podle toho, co o tom vím, nemělo Nové Německo jinou možnost než se bránit. Kdyby je obsadili, zemřelo by zbytečně víc lidí než kolik jich zabila torzní bomba.“

„Také si to myslíme,“ přikývl. „Ale šlo to jistě méně krutě.“

„Chtěla bych vědět, jak?“ zatvářila se kysele. „Co byste dělali, kdyby se na vás hrnula třicetitisícová armáda, vyzbrojená těmi nejvražednějšími zbraněmi?“

„Měl přece konvertory, mohl je prohodit na nějaký jiný svět!“ navrhl Pepek.

„Kam? Na Gehennu?“ zavrčela. „V té době ostatně žádné neměl. Bylo to krátce po odsunu Němců z Xijtry, byli tenkrát rádi, že zachránili co měli. Konvertory začal Ota stavět až dlouho potom.“

V té chvíli ale Pepkovi vyvstala v hlavě naléhavá sada telepatických pojmů.

„Pepku!“ poznal Víťovu telepatii. „Pepku, je zle! Další vimaany jsou v Gehenně! Před půldruhou minutou po mně vypálili atomovou bombu!“

„Kde jsi?“ zeptal se ho Pepek rychle.

„Vracím se do Oázy, jsem tam za chviličku. To byla zase zkušenost! Najednou strašná rána a když jsem se rozkoukal, byl jsem na Pegsda. Jenže jako duch!“

„Cože?“ nechtěl tomu věřit Pepek.

„No vážně!“ ujišťoval ho Víťa. „Ještě že znám tvé kolečko světů, co mění duchy na normální a naopak! Teď už jsem zase normální, ale co řekneš tomu, že po Gehenně létají cizí vimaany a střílí po nás atomovými náložemi?“

„To vážně nevím,“ odpověděl mu rychle směrovaně Pepek. „Vrať se domů, podíváme se na tebe.“

Pak se obrátil na zajatou tefirku.

„Právě mi řekli, že se vaše vimaany objevily i na Gehenně,“ řekl zamračeně.

„Bude to asi větší akce,“ přikývla spokojeně. „To je jedině dobře.“

„Větší akce?“ podíval se na ni přísně. „Vaše vimaany po mém kamarádovi vystřelily atomovou nálož. Co mi na to povíte?“

„Zabily ho?“

„Dalo by se to tak říci,“ přikývl.

„Tomu se nedivím,“ řekla. „Na Gehenně museli naši očekávat to nejhorší.“

„Vám připadá normální, aby někdo střílel po letadlech, o kterých neví, komu patří?“

„Stejně normální, jako střílet po dětech, jako vy!“ odsekla.

„Poslyšte, tomu říkám bezcitnost!“ vydechl zklamaně Pepek. „Vrátili jsme vám život, ale asi jsme to neměli dělat.“

„To jste tedy neměli!“ odsekla zlostně. „Doufám, že s vámi moji krajané co nejdřív jak se patří zatočí!“

„Nejprve by se sem museli dostat,“ odvětil klidně a vstal. „Tohle je Venušský svět, na ten jste naštěstí krátcí. Jsi aspoň pro dodržování příměří, než ti najdeme Otu?“

„Ten je mrtvý!“ vybuchla. „Kéž nás naši brzy pomstí!“

Nenapadla ho, ale neměla zřejmě chuť na další pokračování rozhovoru. To ale neměl ani on. Opatrně vyšel ven, kde pořád čekala jeho suita.

„Není s ní řeč,“ zavrčel všesměrově, aby to vnímali všichni kolem a jak doufal, i ona, ačkoliv byla za dveřmi.

„Co s ní?“ zeptala se ho suše Yazatap.

„Na příměří nepřistoupila, ale nezdá se mi, že by měla na něčem vinu,“ řekl. „Tabris, nemůžeš jí postavit domek, kde by mohla žít, než se všechno vysvětlí? Máme snad poblíž dost pustých ostrovů, ne?“

„Takže vyhnanství?“ zeptala se Tabris a zdálo se, že s tím souhlasí.

„Nepustíme ji přece k dětem!“ mračil se Pepek. „Nechat ji tu bez dozoru nemůžeme. Ačkoliv zatím nic neprovedla, až na pár neškodných úderů yvorem, zlé úmysly nepochybně má. Ponechat jí volnost, mohla by škodit i jinak než přáním všeho zlého.“

„Vyhnanství na Oáze není tak přísné, jako by bylo na Sibérii,“ souhlasila Yazatap.

„Dobře, věnujeme se teď horším záležitostem,“ přikývl Pepek.

Všichni už věděli, co se stalo s Víťou. V Oáze se telepatické zprávy šířily rychle, aby se Pepek nemusel zdržovat vysvětlováním.

Komando bažiňaček se nabídlo ujmout se zajaté tefirky a dopravit ji šetrně na některý neobydlený ostrov, kde pro ni Tabris objedná a zařídí domek, jakmile to hladina kosmické energie umožní. Zdálo se ale, že svět Oáza se z energetické krize dostává rychle. Nečekaný hlad už všechny přestal trápit a dušnost také mizela. Zbývalo vyřešit, kam zajatou tefirku dopravit, ale neobydlených ostrovů zde byla většina a nedostatek místa nehrozil. Nikomu to ani nepřipadalo jako krutý trest, když uvážili, že málem zabila Oldu, Víťu i Pepka...

Errata:

11.08.2021 15:00