Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Špionky

Ráno vstaly už za šera. Místo snídaně si daly zbytky od včerejší bohaté večeře, Adélka pokojík pečlivě zamkla a přitom vysvětlila Wirael, k čemu jsou zámky na dveřích. Spolu pak vyšly na ulici.

V této čtvrti byl i brzy po ránu klid, ale dívky se tu nemínily zdržovat. Jen se dostaly na rušnější ulici, zamávala Adélka na nejbližší taxi a zamířily do centra.

„Kam to bude, slečny?“ zakřenil se na ně rozložitý černý řidič širokým úsměvem.

„Někam do centra, ale na klidnější místo,“ přála si Adélka.

„Ojojoj, to jsou přece protichůdné požadavky!“ komentoval to řidič, ale sešlápl plyn, aby se zařadil do proudu aut. Byl to ale profesionál a skutečně brzy zastavil poblíž centra v uličce mezi mrakodrapy. Moc klidné místo tu nebylo, ale Adélka nesmlouvala a zaplatila mu – dolary i úsměvem.

„Ať se vám u nás líbí!“ přál jim na rozloučenou a Adélce oplatil úsměv, než zabouchl dveře a opět sešlápl plyn.

„Jak poznal, že nejsme zdejší?“ kabonila se Wirael.

„Asi jsme se něčím prozradily,“ mínila Adélka. „Řekla bych, že zdejším stačí málo, aby to poznali. Třeba požadavek na klidnější místo v centru Manhattanu, to může být stejně absurdní jako zářící tma nebo suchá voda.“

„Budeme se muset lépe naučit zdejší místopis,“ souhlasila Wirael. „Ale podívej se, co dělá můj detektor ďáblů!“

„Vidím,“ přikývla Adélka a kontrolovala to podle svého. „Musí být všude kolem nás, když se na žádného nedokáží zaměřit. Máme přece nejnovější verze detektoru.“

Nejnovější verze měla být schopná samočinně odlišit a vynechat Wirael, ale tady jim nebyla nic platná. Pepek s Víťou je zpočátku testovali na ďáblicích ostrova Oáza, ale pak je museli překalibrovat, aby si ďáblic z Oázy nevšímaly a reagovaly pouze na silnější yvoro pozemských ďáblů. Těch ale měli na zkoušky málo a nakonec oba uznali, že to nemusí být spolehlivé. Tady muselo být ďáblů jako naseto. Do dvacetikilometrového okruhu citlivosti jich muselo být jistě přes padesát, menší počet by detektory odlišily.

To ale dívky brzy vyřešily. Stačilo přesunout se mimo střed města, aby se detektory uchytily. Ale i pak se jim z toho trochu točila hlava.

„Odhadla bych jich na nejméně tisícovku,“ řekla Wirael zamyšleně, když s Adélkou v jedné pizzerii obědvaly pizzu a usrkávaly džus. Přes den se musely stravovat ve městě, jen večer a ráno si mohly dopřávat zajímavější a chutnější mimozemská jídla.

„Taky se mi zdá, že jich je na nás dvě nějak moc,“ přikývla Adélka. „Kryštof říká, že si máme dávat větší pozor a Olda s ním prý také souhlasí.“

„Já vím,“ přikývla Wirael. „Haniel a Maskim nám také přejí úspěch, ale pomoci nám nemohou, je to jen na nás.“

Telepatické spojení s přáteli v Oáze jim dodalo novou sílu a z pizzerie vyšly na ulici s novým elánem. Adélka navrhla rozdělit se a pokusit se o zaměření vzdálenosti nejbližších ďáblů trigonometrickou metodou.

„Dobrý nápad,“ schválila jí to Wirael.

„To víš,“ zářila Adélka. „Ještě před měsícem by mě něco takového ani nenapadlo, ale když jsem s andělskou pamětí získala i nějaké vědomosti, byl by hřích je neuplatnit.“

„Pojem hřích používáme na něco úplně jiného,“ podotkla Wirael.

„Vaše definice hříchu se mi ani trochu nezamlouvá,“ odsekla Adélka. „Určitě by bylo lepší, kdybyste převzaly naši.“

Wirael neprotestovala. Nejspíš s Adélkou souhlasila, ale nebylo jí vhod přiznat to.

Bylo opravdu těžké překládat tefirštinu do pozemských jazyků, raději to řešili pomocí Ogdurské telepatické pojmořeči, ale jak už to bývá, ani pojmy se občas nesešly. Wirael ale neměla zájem na neshodách. Dohodly se raději, kam která půjde, aby mezi nimi vznikl spočitatelný trojúhelník, vhodný ke zjištění vzdáleností k nejbližším ďáblům.

Adélka proto zamířila ulicí jedním směrem, Wirael opačným. Každá ušla přibližně sto metrů, pak se zastavily a zkusily zaměřit nejbližšího ďábla. Brzy ale zjistily, že oba směry míří skoro přímo mezi ně.

„Moc jsme se toho nedozvěděly,“ posteskla si směrovaně telepaticky Adélka.

„Central Bank...,“ podotkla stejně tak neslyšně Wirael a prohlížela si místo, kde se měly zaměřené přímky protínat. „A trochu zdola nahoru, takže se očividně pohybuje někde ve vyšším poschodí. To se dalo čekat.“

„A nemění polohu,“ sledovala Adélka pozorně svůj detektor. „Zřejmě není v pohybu, nebo jen málo, nejspíš v rámci jedné kanceláře.“

„Tohle jsme snad čekaly, ne?“ odvětila jí Wirael.

„V bankách budou zvlášť dobře chránění,“ pokračovala rozladěně Adélka. „Uvítala bych, kdyby už měli padla a zamířili domů. Jenže jim teď nejspíš šichta zrovna začala.“

„Pokud jsou tam jako zaměstnanci,“ podotkla Wirael. „Co když jim ta banka patří? Je to vyloučené? Není! Pak by tam mohli rovnou bydlet a nevytáhnou paty ani v noci.“

„Jůžišmarjá!“ vykřikla v duchu Adélka. „Na to jsem úplně zapomněla! Ačkoliv... moc se mi nezdá, aby v těch velkých budovách sídlili mimo bank i normální nájemníci. Příliš by to usnadňovalo práci bankovním lupičům, kdyby si tam mohl chodit kdo chce a kdy chce.“

„Kdo říká, že tam bydlí jako normální nájemníci?“ opáčila Wirael. „Ďáblové nemusí mít stejné podmínky jako ostatní lidé. Co o nich vlastně víme?“

Věnovaly se radši zaměřování dalších, ale bylo jich více než očekávaly, za odpoledne zmapovaly jen nevelkou část Manhattanu. Nastal večer, setmělo se a ďáblové začali houfně měnit polohu. Ale ne tak, jak očekávaly. Místo aby odjížděli domů, přesouvali se především svisle. Zatímco přes den úřadovali v kancelářích ve vyšších patrech bank, na noc se začali stahovat dolů pod zem. Podle detektorů jich teď byla většina hluboko nejen pod úrovní země, ale i moře.

„Takže nebydlí v bankách, ale pod nimi,“ konstatovala spokojeně Wirael. „Vypadá to, že jsou přímo pod tímhle parkem.“

Přemístily se na kraj nevelkého parčíku. Byly tam samy, večerní pouliční ruch se sem nesl jen z dálky a keře to navíc úspěšně tlumily. I když by jim hluk ve spojení nevadil, bylo to tak příjemnější. Obě se rozhodly využít přestávku k telepatickému spojení se vzdálenou a přitom blízkou Oázou, aby poslední poznatky včas sdělily ostatním. Wirael volala svým kamarádkám, Adélka Kryštofovi.

„Nikdy jsem neslyšela o tom, že by pod New Yorkem byly kilometr hluboké šachty nebo doly,“ postěžovala si mu Adélka.

„O podzemních prostorách nikdo nic neví,“ utěšoval ji. „Pamatuji si ještě ze školy, že tam byly před osídlením bažiny, ale teď je tam podloží všelijak rozvrtané. Mrakodrapy mají hluboké základy, vedou tam různé tunely, šachty a kolektory, ale nikdo nemá ponětí, jak hluboko sahají a už vůbec ne, že by tam měl někdo bydlet.“

„Bylo by zajímavé se tam dostat,“ mínila Adélka.

„Až Džin Zemi důkladně vyčistí, podíváme se tam jako duchové,“ sliboval jí Kryštof.

„Jak dlouho mu to ještě potrvá?“

„To bohužel nevíme,“ odvětil telepaticky Kryštof. „Pepek říká, že je to dlouhodobější záležitost, než jsme čekali. Džin se nedokáže dostat do hloubky jinak než pomocí přírodních nebo umělých dutin. Duchovité bakterie to také jinak nedokáží, ale některé natekly hluboko, kam za nimi nemůže. Dveřmi prochází bez nejmenšího zdržení, doly a šachty pro něho také nejsou problémem, ale nedostane se přes vodorovné vzduchotěsné poklopy protiatomových krytů. Těch je ale právě v Americe všude jako naseto a bakterie jsou uhnízděné uvnitř. Lidé tam přitom chodí málokdy a to může být problém i pro Džina, nemůže být všude.“

„Přítel andělů se prý dělil na menší díly, kdy ho to napadlo.“

„Džin je jiný,“ povzdychl si Kryštof. „Umí se jako Přítel andělů rozdělit a zase spojit, ale ne úplně stejně. Když se některá jeho část oddělí, může se zase spojit jen dokud nezíská vlastní prožitky a to je jen krátce. Pak už se spojit nedovede, vznikne nový ixogotl, přitom se ale rozdělí jeho inteligence a s tou musí Džin opatrně hospodařit, aby se nezměnil v hejno debílků. Taky by se mohlo stát, že by nás pak přestaly uznávat za myslící bytosti a viděly by v nás jen potravu.“

„Nech už toho telefonování!“ ozvalo se najednou za Adélkou, až sebou trhla a rychle se rozhlédla. Netelefonovala a neměla ani telefon, ale indikátor ďáblů, jak je spolu s Wirael zaměřovaly, se mu zdálky podobal. Mohlo to vypadat, že píše nebo čte nějakou zprávu.

Na chodníku na kraji parku se o sloupek dopravní značky opíral tlustý chlápek nejisté stability, oblečený v drahém společenském obleku. Oči mu zakrývaly luxusní tmavé brýle, ale s povolenou kravatou působil bohémským dojmem. Detektor ďáblů a jejich pomocníků na něho nereagoval, musel to být normální chlap, ale očividně opilý jak zákon káže.

„Pojď se mnou, mám pro tebe bezva kšeft!“ nabízel jí.

„Určitě si mě s někým pletete,“ zkusila ho uraženě odpálit, neboť měla správné tušení, oč mu jde a došlo jí, zač ji asi považuje. Není přece žádná šlapka!

„Hele, ty, odkdy si ty budeš vy...vybírat?“ vyčetl jí nejistým jazykem a zavrávoral, až se musel opět chytit sloupku.

„Vážně si mě s někým pletete,“ řekla Adélka rázně a nahněvaně a tím to považovala za skončené, jenže chlap byl jiného názoru.

„Nedělej dra...drahoty a pojď, ve vinárně za rohem mají ná... nádherné bo...boxy, dyť to tam jistě znáš, nikdo nás tam nebude ob... obtěžovat!“

Udělal k ní tři nejisté kroky, ale pak se náhle vzchopil, vymrštil se až k ní a zkusil ji obejmout kolem krku. Ačkoliv věděla, že se podobné situace vyskytují ve světě často, sama se s takovým jednáním dosud nesetkala a trochu ji to vyvedlo z míry. Vysmekla se mu, ale chytil ji aspoň za rukáv šatů a nepovolil, ani když sebou škubla, až měla obavy o látku šatů. Ta naštěstí trhací zkoušku vydržela a nepovolila, ale jeho ruka také ne a ještě víc se k ní přitáhl. Funěl jí alkoholickým dechem přímo do obličeje, což se jí zdálo odporné, ale pořád ho nepovažovala za nebezpečného. S jedním ožralou by si měla snadno poradit.

„Pane, nechte mě, nebo zavolám policii!“ vyjekla.

„Zavolej, bejby,“ ušklíbl se na ni. „Mně to vadit nebude. Mně každej pole... polecajt akorát zasalutuje a přidrží mi dveře...“

Fyzicky byl silnější než ona a za normálních okolností by mohla mít důvod k obavám, ale on zřejmě nic nevěděl o síle, kterou ovládala. Nechtěla ji ale použít, aby mu neublížila. Zatím se jí nezdálo nutné mít se před ním na pozoru.

„Hej, bejby, dost šoufků,“ napomenul ji téměř dobrácky a volnou rukou jí vyhrnoval dolní okraj sukně. „O prachy se neboj, já platím dobře!“

„Pane, jste na omylu a s někým si mě pletete,“ trvala ale na svém Adélka a snažila se mu vytrhnout. Jenže dotěrný stokilový chlap nebyl tlustý, jak ho odhadla na počátku, byl to spíš kulturista. Držel ji pevně jako v kleštích a kdyby si nebyla jistá andělskou silou, asi by už dávno křičela o pomoc.

„Hrozně rád krotím vzpurné ženské!“ liboval si sebevědomě, netušíc, že dívka, kterou tak snadno drží jako hračku, by mohla při troše soustředění zvednout i lokomotivu.

V té chvíli ale jeho trénované svaly zhadrovatěly, chlap poklesl v kolenou a jako pytel brambor se bezvládně složil na ozdobné kostky chodníku. Adélka ho stihla očima jen trochu přibrzdit, aby si mimo brýlí nerozbil i obličej.

„Neumíš si s ním poradit?“ snesla se vedle nich šikmo z výšky Wirael.

„Počkej, co to děláš?!“ okřikla ji Adélka. „Proč jsi ho přimrazila?“

„A proč jsi to neudělala ty sama?“ namítla stroze Wirael.

„Chtěla jsem ho respektovat,“ vysvětlovala jí Adélka. „Třeba by si dal říct!“

„To určitě!“ vybuchla Wirael. „Respektoval on tebe? Vždyť to byl ukázkový příklad napadení! Tady už byla obrana jasně na místě!“

„Používáš ale nedovolené prostředky!“ namítla umíněně Adélka. „Víš přece, jak jsme se o nich v Oáze dohadovali!“

„Jaké nedovolené prostředky?“ namítla Wirael. „Podle mě to bylo úplně jasné! Chlap měl fyzickou převahu, kdybych nezasáhla já, musela bys něco použít ty sama. Buď ráda, že jsem ho sejmula z odstupu a v klidu, ty bys musela být zblízka ještě razantnější!“

Proti tomu neměla Adélka co namítnout. Také jí bylo jasné, že by to asi bez andělské síly nezvládla. Nechtěla se přít ani o tom, že si ten chlap pořádný výprask zasluhoval.

„Co s ním ale budeme dělat?“ starala se.

„Když ho trochu oživíme, bude rád, že přežije,“ mínila Wirael stručně. „Taky bychom mu mohly zavolat na pomoc místní lékaře, ale ti by si s ním nevěděli rady. Pamatuješ se na Oldovu přednášku o jejich možnostech?“

Postavila se čelem k ležícímu chlápkovi a aniž by čekala na Adélčino vyjádření, dala mu trochu síly. Na odmražení ani nemusely být dvě. Chlápek malátně zamžoural očima a zkusil se nadzvednout, ale ruce ho neunesly, Wirael na něm zřejmě silou hodně šetřila.

„Co... co...“ blekotal opilecky, ovšem teď už také částečně díky šoku. Jistě si neuměl vysvětlit, jak se dostal na zem, ačkoliv vysvětlení úměrné jeho stavu se samo nabízelo.

„Nemáte chlastat jako prase,“ řekla Wirael sveřepě, dávajíc tím okázale najevo nejen upřímnost, ale i vulgárnější část své americké angličtiny. Až se Adélka zachmuřila.

„Týýý mě nebudeš poučovat, nádhero portorikánská!“ odsekl chlap opilecky. „Snesu stokrát víc než si myslíš!“

„To byste tu takhle vožralej nelezl po zemi,“ zpražila ho Wirael spatra.

„A co tu vlastně... vlastně děláš ty, he?“ podíval se na ni zdola. Snažil se postavit, ale nešlo mu to. Nedělal si z toho zatím těžkou hlavu, zřejmě to přičítal alkoholu, střízlivého by to jistě znepokojilo víc. „O tebe nestojím, ty nádhero špinavá!“ dodal.

„Á, pán je ke všemu rasista!?“ přidala se k Wirael Adélka, spokojená z poznání, že se chlápkovi nic zlého nestalo. Ze šoku se už vzpamatoval a zhadrovatělé svaly brzy rozcvičí, rozhodně dřív než vystřízliví.

„Žádnej rasista!“ vybuchl uraženě chlap. „Rasisty nes... nesnáším. Víc než všechny ty špindíry Portorikánce! Vidět nějakýho rasistu, tak mu jednu ubalím...“

„Poradím vám,“ řekla už klidně Adélka. „Vyhýbejte se zrcadlům, abyste si neublížil.“

„Cák sem ňákej vampýr?“ ohradil se.

„Vampýr ne, ale rasista,“ ubezpečila ho Adélka.

Popadla Wirael za rukáv a vykročila směrem k nejbližší křižovatce. Za rohem zmizí tomu proutníkovi s očí i z mysli, neměly tu přece za úkol pacifikovat kdejaké neurvalce.

„Vy fucking kurvy! Dyť ani pořádný kurvy nejste, vy lesby!“ láteřil chlap, zatímco se marně snažil postavit na nohy.

„Neodpovídej mu!“ zarazila Adélka Wirael, která už se ohlížela a nejspíš by mu ještě něco peprného řekla.

„Co teď?“ uklidnila se Wirael. „Navrhuji začít jinde, kde nám nebude překážet.“

Nemusela nikoho jmenovat, Adélka jen mlčky přikývla.

„Zaráží mě jen jedno,“ uvažovala Wirael. „Kousek odtud chodí spousta lidí, ale tomu ožralovi to nevadilo. Říkal, že by mu nevadila ani policie. Tady bych vážně nechtěla bydlet. Jak tu vydrží lidé bez telepatie, když se hlasem pomoci nedovolají?“

„Zvykli si tu,“ pokrčila rameny Adélka.

Pokračovaly dál společně a obě čas od času mrkaly na detektor ďáblů. Teď, když šly spolu a nemohly zaměřovat, se víc zajímaly o svislou složku zaměřovacího vektoru.

„Mám dojem, že větší část ďáblů sestoupila do podzemí,“ shrnula to Adélka.

„Nahoře jich pořád zbývá hodně,“ namítla Wirael.

Dalo se to snadno pochopit. Venku už byla tma, ale ještě ne noc.

„Zajímavé je, že jsme žádného nezaměřily na úrovni přízemí, kam chodí nejvíce lidí,“ uvažovala telepaticky Wirael.

„Co by tam dělali?“ vzdychla si Adélka. „Přece nepůjdou mezi normální lidi! Oni to jen řídí a na obsluhu lidských zákazníků mají určitě obyčejnější lidský personál.“

„Měli by snad mít nějakou hierarchii, ne?“ namítala Wirael.

„Možná ji mají,“ nevyloučila to Adélka. „Ale i ten nejposlednější z tefirů v ní zaujímá vyšší místo než lidé. Jak říkal Olda: nikdo z tefirů by se nikdy nesnížil ke službě lidem.“

„Pro nás dvě by to mohlo znamenat výhodu,“ uvažovala Wirael.

„Jakou?“ nedošlo hned Adélce.

„Když mě nebudou považovat za tefirku, nevšimnou si mě,“ usmála se.

„Tím lépe,“ přiznala jí Adélka.

Banky se ale ukázaly jako příliš těžké oříšky na rozlousknutí. Adélka s Wirael se sice do jedné odvážily vstoupit, ale dostaly se jen do míst, kam měli přístup výhradně lidé. Mezi bankovními klienty ani mezi zaměstnanci přepážek nebyl jediný tefir. Adélka měla pravdu. Tefirové se zásadně se svými lidskými klienty nebavili.

„Mezi sebou si to nejspíš vyřizují jinde,“ usoudila Wirael. „Tam se ale přes jejich bezpečnostní opatření nedostaneme.“

„Pepek se jako neviditelný dostal i do nejtajnějších míst,“ namítla Adélka.

„Ano, ale s pomocí Přítele andělů,“ připomněla jí Wirael.

„Budeme muset počkat, až Džin vyčistí duchovitou hmotu,“ vzdychla si Adélka. „Pak to bude hračka, teď to zkusíme jen omrknout.“

Obě se nakrátko telepaticky spojily se svými protějšky v Oáze. Adélka vyhledala opět bývalého šéfa Kryštofa, který jí zprostředkovával hovory s těmi, kdo novou telepatii neměli, Wirael ke kontaktu používala své nejbližší kamarádky z rodiny a ty to pak v Oáze předávaly dál. Pepek a Olda, obecně považovaní za největší autority, ačkoliv nepatřili mezi nejstarší věkem, měli brzy přehled z obou jejich pohledů. Olda, Víťa, Pepek i Kryštof pak schválili plán pro nejbližší dny: vyzvědět co se dá, ale nesnažit se pronikat do nebezpečných míst.

Adélka s Wirael se proto začaly jakoby nezávazně procházet po městě. Zdálo se, že mezi těmi miliony jiných nebudí nejmenší pozornost. Podle tmavší pleti považovali Wirael za Portoričanku, ale i těch tu bylo poměrně dost. Také mobil měl kde kdo, takže brzy držely zaměřovače ďáblů jen tak v ruce beze všeho skrývání.

Procházely se právě po chodníku přeplněném lidmi, když najednou Wirael pro jistotu do Adélky drcla loktem.

„Pozor – ďábel přímo před námi!“ varovala ji.

„Kde?“ sklopila Adélka rychle oči k zaměřovači. Svítící čárka ukazovala do vozovky a pomalu se pohybovala.

„To černé auto s tmavými skly!“ naváděla ji telepaticky Wirael. „To je vlastně první ďábel, kterého jsme objevily na úrovni ulice.“

„Aha!“ našla ho očima i detektorem Adélka.

Auto projíždělo kolem, ale skrz tmavá skla nebylo dovnitř ve večerním šeru vidět.

„A co takhle nechat ostatní plavat, sledovat ho a případně ho hodit do bažin?“ navrhla Wirael. „K jiným se nedostaneme a tenhle by mohl hodně vědět, holky už ho jistě zpracují.“

„To bys je musela sehnat, aby byly po ruce,“ namítla Adélka.

„Právě vystupují u Chétezů na Okifeii z nejbližšího teleportu,“ ujistila ji Wirael. „Už jsem je zavolala a všechny se na to těší.“

„Máme jen vyzvídat,“ váhala Adélka. „A ještě jsme to nedohodly ani mezi sebou.“

„Já vím,“ přikývla Wirael. „Ale neříkej, že takovou příležitost propaseme! Kdoví, kdy se nám mezi těmi bankovními pevnostmi naskytne další!“

„Stojí to za to riziko?“ čuřila se Adélka. „Uvědom si, jaké tady nastane rojení!“

„Vím, ale zrovna tenhle by mohl vědět víc než ostatní!“ viklala ji Wirael.

„Máme mezi zajatci větší část generálního štábu i se zdejším presidentem,“ namítala Adélka. „Myslíš si, že tihle toho vědí víc?“

„Myslím si to,“ přikývla rychle Wirael. „U nás velitelské štáby rozhodovaly výhradně o taktických otázkách, ale dlouhodobou strategii určovaly vždycky kněžny!“

„Nejsme u vás!“ namítla Adélka.

„Nejsme,“ souhlasila Wirael. „Ale zdejší ďáblové od nás jsou, to přece víš. Uplatnila bych na ně spíš naše hlediska než vaše.“

„Dobře, jak myslíš!“ nechala se zviklat Adélka.

Obě dívky se krátce rozhlédly, každá na svou stranu. Ačkoliv kráčely s davem, nikdo jim nevěnoval pozornost, nikoho nezajímaly, ani když v jednom okamžiku obě zprůhledněly a zmizely. Dva, možná tři lidé si promnuli oči, ale ani těm nepřišlo na mysl, co se jim před okamžikem odehrálo přímo před očima. Pravda, v davu stačí udělat úkrok stranou, aby se člověk ztratil mezi ostatními, ale ty dvě dívky tu najednou nebyly. A vzápětí nebyly ani na chodníku. Vznesly se do výšky druhého až třetího patra a rozletěly se večerním šerem za odjíždějícím černým autem s tmavými skly, odvážejícím pravého, nefalšovaného ďábla.

V té chvíli už vlastně neměl šanci. Jedině v tryskáči by mohl doufat, že je převýší rychlostí. Letícím Ogdurům neunikne ani závodní vůz F-1, natož obyčejná, i když luxusní limuzína v městském provozu. Šlo jim už jen o vhodné místo, kde by akci mohly spustit.

Na ulicích New Yorku byl jako každý večer hustý provoz, ale rychle jedoucí limuzína se sama štítivě držela co nejdál od ostatních automobilů. Řidič zřejmě netušil, jak vítanou příležitost tím dává dvěma neviditelným pronásledovatelkám.

„Tady v tom podjezdu!“ navrhla telepaticky Wirael. „Je tam nejmíň aut!“

„Tak jo!“ odvětila stejně neslyšně a stručně Adélka.

Metr před přední kapotou nablýskané limuzíny se náhle objevila podivně roztřepená bílá plocha ohraničená slabě svítícím modrým okrajem, úplně přezářeným světly reflektorů. Než mohl řidič na podivnou překážku jakkoliv zareagovat, auto do ní najelo. Nezastavilo se o ni, ale projelo bílou plochou jako papírem nebo spíš hustou mlhou. Jakmile do ní zapadla koncová světla limuzíny, bílá plocha sebou škubla a zmizela. Řidič následujícího auta začal v úleku brzdit, ale jen trochu dupl na brzdu a vzápětí z ní sundal nohu. Najednou měl před sebou větší volno než před okamžikem. Za ním se ozvalo vyčítavé zatroubení dalšího řidiče, který zřejmě nechápal důvod nenadálého brzdění.

„Už ho nesou!“ pochvalovala si Wirael.

Adélka nepotřebovala další vysvětlování, uměla si živě představit, co se v této chvíli ve světě Bažin smutku děje. Bažiňačky nesměly dopustit, aby jim auto žbluňklo do močálu, v té tmě by měly problém dostat posádku ven, než jim úplně zmizí pod hladinou, ale pro čtyři bažiňačky nebyl problém popadnout limuzínu očima a odnést ji vzduchem dál. Ostatní hlídaly, aby posádku auta nenapadlo otevřít dveře a vyskočit. Tím by si beztak nepolepšila.

„Mají to k nejbližšímu suchému pahorku sotva kilometr,“ komentovala to pro Adélku spokojeně Wirael. „Vracíme se, ne?“

„Uvidíme, co z toho bude,“ vzdychla si Adélka.

Do bankovní čtvrti se už nevrátily, ale nezůstaly ani tam, kde auto prohodily do Bažin. Wirael souhlasila s Adélkou, že teď začne na obou místech intenzivní pátrání po zmizelém autě a zejména po posádce. Proč se zbytečně vystavovat podezírání? Nejlépe udělají, když zmizí v davu a vrátí se domů, stejně už je pozdě.

Nevzaly to ale nejkratší cestou. Zamířily kolmo na směr jízdy limuzíny, aby se dostaly co nejdál od její poslední pozemské cesty.

„Možná jsme píchly do vosího hnízda,“ uvažovala už zase rozmrzele Adélka.

„Nevadí,“ utěšovala ji optimisticky Wirael. „Pořádně se na to vyspíme a hned ráno se sem vrátíme. Tady je zaručeně největší koncentrace ďáblů na Zemi a zmapovaly jsme ji už dost. Kdoví, jestli se zrovna tady neplánoval atomový útok na Andělský svět?“

„To se dozvíme brzy,“ věštila Adélka. „Kdybys měla pravdu v tomhle, budou tu Olda s Víťou hned po ránu jako na koni.“

Madame Trenchant je vyhlížela, ale zřejmě neměla žádné podezření, protože je uvítala se zřetelným ulehčením, jako kdyby se o ně bála. Byla to obava o dvě mladé toulavé dívky, nebo o dobře platící podnájemnice? Nebo měla i jiné zájmy?

„Jestlipak věděla, co ve městě děláme?“ nadhodila Wirael, když za sebou zavírala dveře pokojíku.

„Řekla bych, že ne,“ usmála se Adélka.

„Je přece věštkyně!“ připomněla jí Wirael. „Věštkyně by měla vědět, co se stane!“

„Věštkyně je spíš podvod,“ ujišťovala ji Adélka. „Nikdo předem neví, co se stane. Dá se to jen s menší pravděpodobností odhadovat. Paní Trenchant jsme nejvíc zaskočily, když nás nezajímalo, kdy se která z nás vdáme. To je totiž její nejčastější problém. Když za ní přijde mladá holka, může jí vdavky předpovědět s velikou pravděpodobností. Musím jí ale přiznat, s otázkou o podnájmu si poradila skvěle.“

„No vidíš! Ale co když na tom věštění přece jen něco je?“

„Kdyby na tom něco bylo a budoucnost by se dala předvídat, nebyla by Madame tady na předměstí,“ řekla Adélka s jistotou v hlase. „Docela určitě by ji zaměstnávala armáda. Měly jste v Gehenně věštkyně?“

„Pokud ano, nevím o tom,“ přiznala Wirael. „Ale o různých tušeních se mezi námi pilotkami hodně povídalo. Zvlášť před většími akcemi se některé přiznávaly, že je svírají zlé představy. A pak se obvykle nevrátily.“

„Zlé předtuchy před bitvou? Ty může mít kdekdo,“ odvětila Adélka. „Zejména když dopředu ví, jak to bude nebezpečné. Komu se vyplnily, o tom se tvrdilo, že to předem věděl, jinak nad tím každý mávl rukou a zapomněl na ně. Měla jsi také ty předtuchy?“

„Měla,“ přikývla vážně Wirael. „A pak jsem se z mise vrátila sama, moje výsadkářky tam zařvaly všechny.“

„Tobě se to ale nesplnilo,“ usmála se trochu smutně Adélka.

Mladých ďáblic jí bylo trochu líto, ačkoliv věděla, že by na rozkaz postřílely i plné dětské oddělení a ještě by se tou dobře odvedenou prací pyšnily.

„Nesplnilo,“ přiznala Wirael. „Ve válce se dělo leccos. Ještě že je to za námi. Škoda, že Madame není skutečnou věštkyní. Za kvalitní předpověď by si ty dolary zasloužila.“

„Věštit budoucnost neumí ani Přítel andělů,“ zachmuřila se Adélka. „Kdyby předem věděl, co ďáblové chystají proti Andělskému světu, jistě by nenechal všechny zahynout.“

„Musíme se spolehnout zase jen na sebe,“ vzdychla si Wirael. „A dobře rozvažovat co a jak. Ale dneska jsme tady byly určitě hodně platné.“

„Využijeme zdejší postele, nebo bys radši spala v bezpečí na Okifeii?“ zeptala se ještě Adélka Wirael.

„Nebudeme riskovat,“ zavrtěla hlavou Wirael. „Kromě větší jistoty se na Okifeii lépe vyspíme než tady. Okifeiské přikrývky a pěnové podlahy se nedají srovnávat s pozemskými postelemi, už jsem si na ně sáhla.“

„Ani s napolo sklopenými křesly vimaanu,“ přidala Adélka.

„To už vůbec ne!“ přisvědčila Wirael.

„Necháme si tu jen tohle,“ řekla Adélka a opatrně zapíchla do okraje silné deky, ze které si udělaly zatemnění, velký špendlík s ozdobnou skleněnou hlavičkou.

„Dobrá věcička,“ přikývla souhlasně Wirael.

Miniaturní kamera širokoúhle zabírala většinu místnosti a mohla by je uchránit před nepříjemným překvapením při návratu. Nikdo je nejspíš nepodezíral, ale jak jim to říkal pan Krolikowski? Bez čísel pojištění budou vždycky podezřelé.

„No dobrá, udělaly jsme zřejmě, co se dalo,“ zhodnotila to Adélka, když na okamžik otevřela bránu do světa Okifeia.

Na druhé straně brány byla hermetická komora, takže se tlak vzduchu vyrovnal velice rychle. Vstoupily, zrušily bránu a až pak se mohly v klidu natáhnout na měkkou pěnovou podlahu. Okifeiané neměli postele, spali na podlaze, ale měli ji podle přání buď měkčí nebo tvrdší a okifeiské deky byly už mezi Učedníky i ďáblicemi v Oáze pověstné.

„Ještě tak vědět, co bude zítra!“ zavrněla Adélka ospale, když se přikrývala.

„To za chvilku uvidíme, teď spi, ať se na to pěkně vyspíme,“ přála oběma Wirael.

„Už spím,“ ozvala se ještě Adélka.

Errata:

11.08.2021 15:00