Křižovatky světů

Pochopit, že jsou v jiném vesmíru, nebylo vůbec těžké. Oldovi ihned došlo i co je sem dostalo. Úporně zalehlé uši znamenaly nižší tlak zdejšího vzduchu, než je na Zemi, prostě je to vcuclo. Raději párkrát polkl naprázdno, aby tlak vyrovnal, ale nebylo mu to moc platné, uši měl zalehlé dál.

Dvě vyschlé mumie pod nimi ale dávaly tušit, že tady opravdu nejde o žádnou legraci. Olda dosedl přímo vedle nich a zběžně je zblízka obhlédl. Mumie byly šedivé, ale prach na nich neležel, zřejmě ho vítr odfoukl. Obličeje měly ale zčernalé a vyceněné zuby a prázdné oční důlky, slepě hledící vzhůru, nevěštily nic dobrého.

„Oldo, táhne mě to pryč!“ ozval se telepaticky Džin.

Olda zalehlýma ušima žádné zvuky neslyšel, ale k telepatii je ani nepotřeboval.

Džin se sotva držel, ačkoliv vítr tentokrát nebyl nijak silný. Olda ale cítil, že i jemu se špatně dýchá. Obláčky zvířeného prachu mířily všechny jedním směrem, k dolnímu okraji obrovské klenby, kde mizely v nevelkém otvoru.

Olda to pochopil. Vzduch z haly vysává jakési hodně silné čerpadlo. Nejspíš obnovuje podtlak, napadlo ho. Když se znenadání otevře hvězdná brána do vakua, musí mít úžasnou sílu, té se nedá odolat. Ale současně si uvědomil, že ve vakuu se nedá dýchat! Bez vzduchu se každý rychle udusí. Jako ty dvě mumie před nimi! Tahle hala byla smrtící past!

Ale ať je past jakákoliv, nemůže udržet toho, kdo umí podle potřeby otevírat hvězdné brány. Olda si vzpomněl na typické zavlnění marsické vazby při otevření ďábelské brány, to znamenalo, že je sem ďáblové poslali marsickou branou. Ďáblové sice dokáží řídit brány na dálku, ale mají je stacionární a stroje pro ně musí stavět na tom nebeském tělese, kterému patří příslušný přehyb vesmírů. Ty dvě mumie, ať už patřily komukoli, nedokázaly uniknout a zahynuly udušením ve vakuu nebo hladem, ale jemu to snad nehrozilo, měl přece brány přímo v sobě!

Nadechl se a pokusil se otevřít si bránu zpátky.

Až to v něm škublo, ale brána se neotevřela. Pochopil, že někdo, nebo v tomto případě spíš něco, drží bránu otevřenou. Žádný otvor neviděl, ale to nerozhodovalo. Otvor mohl být menší než makové zrnko, případně mohl být daleko, jenže mu aforxitou dokonale blokoval marsický přechod. A vzduch ve velké kopuli mezitím nezadržitelně řídl.

Olda se obrátil k otvoru, kam mířily řídnoucí kotoučky prachu a za kterým pracovalo neviditelné čerpadlo. Zkusil vytvořit kolem předpokládaného čerpadla opak supravodivosti, zónu elektrické nevodivosti. Kdyby tam byl elektromotor, okamžitě by se zastavil.

Čerpadlo ale pracovalo dál. Buď se nacházelo ve větší vzdálenosti od sacího otvoru než očekával, nebo nemuselo mít elektromotor. V tom případě ho ale nezastaví.

Olda na okamžik propadl panice. Mají se tu snad oba udusit?

Ale ne, z téhle pasti musí být přece víc cest! Otočil se a otevřel bránu jinam. Vybral si opačný směr, tedy Mars-dolů, ale okamžitě pochopil, že to nebyl nejlepší nápad. Otvorem vtrhla dovnitř vichřice – tornádo. Měl to čekat, byl tu zředěný vzduch, ale ta vichřice ho doslova uzemnila řezavou zimou. Otevřel nešťastnou bránu proti sobě a ledový vzduch se sněhovým proudem podobným lavině ho odhodil, že ho před potlučením zachránila jen jeho schopnost létat. Naštěstí se vzpamatoval a místo aby dopadl naznak, zabral, otočil se ve vzduchu a jakž takž přistál na nohy. Džin vířil bezmocně halou, vichřice byla na něho příliš silná. Naštěstí Olda v úleku bránu zavřel, dřív než ho ledový vítr změnil ve sněhuláka.

Co to bylo za ledový svět? uvažoval rychle. Tak mrazivý vichr v duchovité hmotě ještě nezažil. A to je duchovitý vzduch obvykle příjemnější než skutečný! Jaký mráz tam musí panovat v normální hmotě? Tam by nejspíš člověk v minutě zmrzl!

Ledový vzduch naštěstí zvýšil tlak v hale, jenže Olda dobře věděl, že to pomůže jen nakrátko, čerpadlo opět všechno vysaje. Napadlo ho otvor ucpat sněhem, ale hned to zavrhl, nejspíš by to byla marná práce a na tu neměl čas, ani na plané váhání. Marsické světy bývají studenější než světy vázané přes Zemi nebo Měsíc, stejně jako Venušské světy bývají někdy až příliš teplé, to je obecné pravidlo. Sníh naštěstí není tak nebezpečný. Kdyby sem naráz vtrhly všežravé baktérie z některého venušského světa, měl by možná nahnáno i Džin. Další bránu musí otevřít zešikma, aby náraz vzduchu nešel přímo proti němu, ale stranou.

Zavolal Džina a poradil mu, aby zaujal místo přímo za ním a byl tak jeho tělem aspoň trochu chráněný. Džin byl očividně otřesený. Neměl zuby, aby jimi mohl cvakat zimou, ale příjemně mu asi nebylo a Olda se tomu vůbec nedivil.

Cesta zpátky byla uzavřená, tudy se vrátit nemůže, dokud ji budou ďáblové blokovat. A to oni budou, tím už si byl jistý. Na opačné straně byl nebezpečný ledový svět, tudy by to také nešlo. Olda ale neztrácel naději. Věděl, že žádný ze světů, kde dosud byl, neměl jen dvě hvězdné cesty a tady to přece nemůže být jiné! Všude byl výběr nejméně ze šesti směrů a i když se někde nacházely světy životu nebezpečné, bezpečných cest bývalo vždycky dost.

Potíž byla v tom, že ho každý další svět vzdálí od Země. Byl teď v podobné situaci, jako kdysi dávno andělka Bísíája na Zemi. To byla pro Oldu dodnes záhada. Bísíája musela zůstat na Zemi, protože cesta, kterou se chtěla vracet, vedla na radioaktivní svět, nejspíš na Gehennu. Záhadou ale zůstalo, odkud vlastně přišla. Skrz Gehennu to být nemohlo, to by jí radioaktivita nedovolila přijít. Vazba Země-dolů na Gehennu byla přitom stabilní, rozhodně ne proměnlivá, jak Bísíája předpokládala.

Neměl ale čas na úvahy, když mu zase zaléhalo v uších a sotva lapal po dechu. Musil něco podniknout, jinak skončí jako ty dvě mumie! Zkusil otevřít menší bránu nejsnadnějším směrem, Země-dolů a pro jistotu se připravil na další vichřici, kterou musel očekávat.

Nemýlil se a otvorem do haly zafičel vítr, naštěstí ne ledový jako minule. Tentokrát měl teplotu příjemnější, i když tam zřejmě tropy nebyly. Olda neztrácel čas a bránu rozšířil. Vítr ještě zesílil, ale tak bohatý příděl vzduchu nestihlo čerpadlo odsát, hala se rychle plnila a když se tlak vyrovnal, vítr ustal.

„Jdeme tam!“ pobídl Olda Džina.

Prošli spolu bránou do písečné krajiny, ale nebyla to holá poušť, všude kolem nich se rozprostíral les. Sice řídký, ale přece jen les. Písčitá půda byla většinou pokrytá drobnými uschlými rezavými jehličkami, jen v okolí brány byly všechny vysáté jako vysavačem. Džin se držel v závěsu za Oldou, ale jakmile Olda bránu uzavřel, Džin se rozprostřel do šířky a vytvořil kolem něho mlžnou clonu, aby ho chránil.

„Tady nemusíš,“ řekl Olda. „Tady bych si pomohl sám. Mám xeri!“

„Ty to tady znáš?“ zeptal se ho Džin. „Jak můžeš vědět, že to postačí?“

„Neznám to tu, ale znám xeri. Podívej se!“ ukázal mu dolů. „Vidíš ten plesnivý plod? Sleduj, co to s ním udělá!“

Ukázal na plod, úplně pokrytý fialovou plísní. Vtom se z jeho ruky zablesklo a plod okamžitě zuhelnatěl, ačkoliv byl z normální hmoty.

„Jdi s tím!“ odtáhl se od něho Džin. „Jde z tebe strach jako z bouřky!“

„Proti tobě to nebylo,“ ubezpečil ho Olda. „Já jen abys věděl, že nejsem bezbranný.“

„No dobře. Ale není mi jasné, jak vlastně vybíráš cestu,“ přiznal Džin.

„Já cestu taky jen hádám,“ nedělal ze sebe machra Olda. „Jsme dvě brány od Země, to by se mělo dát obejít. Světy nejsou jako kuličky navlečené na niti, cesty se mezi nimi kříží všelijak a na stejné místo se často dostaneš více různými cestami.“

„Tak pojďme!“ vybízel ho Džin.

„Nech mě trochu vydechnout,“ požádal ho Olda. „V té hale mi nebylo zrovna dobře.“

„To jsme tedy dva,“ souhlasil s pochopením Džin.

„Spíš čtyři,“ ušklíbl se Olda. „Ale ti před námi tam zůstali a jsou na tom jistě hůř.“

„Kdo to byl?“ zajímal se Džin. „Tvoji krajané? Nelapili se do stejné pasti jako my?“

„Taky mě to napadlo,“ souhlasil Olda. „Je jasné, že to byli duchové. Nejspíš přišli ze Země, ale tam byli před námi jako duchové jen tefirové, takže to museli být dva z nich. Měli tam ze Země postavenou bránu a protože je to u nich velký stroj, který se nestaví pro jedno použití, měli asi s tím světem nějaké velké plány. Ale podle toho, že tam ty mrtvoly ležely už dlouho a nikdo se o ně nestaral, řekl bych, že ta hala není moc využívaná.“

„Ta hala byla opravdu divná,“ váhavě uvažoval Džin. „Byla to první hmota, kterou jsme nemohli jako duchové projít.“

„Protože byla také z duchovité hmoty,“ vysvětloval mu hned Olda. „Zajímalo by mě, co to mělo být. Stavba z duchovité hmoty v normálním světě mi nějak nedává smysl.“

„To cucavé bylo taky z duchovitna?“ chtěl vědět Džin.

„Čerpadlo? Jistě. Jinak by čerpalo normální vzduch a ne ten náš.“

„A nemohli to tam dopravit duchové ze Země?“

„Mohli,“ souhlasil Olda. „Je to dokonce velmi pravděpodobné. Jen nechápu, k čemu jim to bylo dobré.“

„Třeba jako past na nás dva!“

„Na nás dva to jako past použili,“ souhlasil Olda. „Ale určitě to kvůli nám nestavěli. Ta konstrukce nebyla žádný vzdušný zámek, ale pěkně bytelná, když odolávala i vakuu. To přece muselo dát strašně moc práce! Už jen dopravit tam tolik duchovité hmoty! A někdo to tam musel smontovat a to nemohl být nikdo jiný než duchové!“

„Bytelná duchovitá konstrukce?“ Olda v tom úplně cítil úšklebek, který ovšem Džin nemohl projevit jinak než tónem v telepatii.

„Zdá se ti to paradoxní, co?“ usmál se. „Aby ses nedivil! Pepek tvrdil, že z duchovité hmoty musí být celé světy. Tam zase působí jako duch bytost z normální hmoty.“

„Celé světy?“ nedůvěřoval tomu Džin.

„Pepek tvrdí, že je to logické a nutné. Odkud by se na všech světech vzal dostatek duchovitého vzduchu, že to stačí k dýchání? A navíc má vhodné složení, žádný metan nebo čpavek! Podle Pepka mohl takový vzduch přijít jedině z nějakého duchovitého světa, kde je ho dostatek.“

„Ale jak by se dostal všude?“

„To snad zrovna tobě vysvětlovat nemusím!“ durdil se Olda. „Právě ve vašem světě se občas samovolně otevírají brány sousedních vesmírů! Neumíte si je ani vysvětlit, natož vytvořit. Jenže ty náhodné brány jsou podle Pepka příčinou rozptýlení duchovitého vzduchu do všech světů. A nejen vzduchu, nejspíš i života! Nebyli jste zřejmě jediní, kdo takovými branami procházeli.“

„Tohle už mi Pepek taky říkal. Vysvětlovalo by to, proč si je život v různých světech navzájem podobný,“ přisadil si Džin. „Pepek tvrdil, že je krajně nepravděpodobné, aby byl život ve všech světech tak slučitelný, jak je. Říkal mi, že je to jedině díky propojení.“

„On je tím vůbec posedlý,“ přiznal Olda. „Pořád tvrdí, že ďáblové jsou odnož andělů, která se od nich kdysi dávno oddělila a my lidé jsme podobná odnož ďáblů.“

„Máš snad jiný názor?“

„Chobotnice z Xijtry nevypadají jako odnož ďáblů ani andělů,“ odsekl Olda. „O tom se můžeme jen dohadovat, víme o tom houby všichni. Mohli by to vědět Ogdurové, chystám se jich na to zeptat, hned až přijdou a uvítáme je.“

„Ať přijdou...“ opáčil Džin. „Taky bych se jich rád na ledacos zeptal.“

„Jenže kdoví, kdy to bude,“ vzdychl si Olda. „Víš co? Už jsem se vydýchal, půjdeme raději dál.“

„Ale kam?“ zajímal se Džin. „Říkal jsi, že neznáš cestu.“

„Zkusíme pár hvězdných bran naslepo,“ navrhoval Olda. „Když se ukáže, že vybraný směr nevede k cíli, vrátíme se sem a zkusíme to jinudy.“

„Za předpokladu, že se dokážeš vrátit. S otvíráním hvězdných bran ti nepomohu.“

„Jistě,“ přikývl Olda. „Brány nech na starosti mně. Mám dnes smůlu, že se mnou není Čert, ten měl vždycky dobrý čich na problémy. Naštěstí mám aspoň tebe a nejsem tady sám. Přenechám ti případné agresivní bakterie, i když nečekám, že na nějaké narazíme. Na Zemi je rozšířili tefirové a ti naštěstí nejsou všude.“

„Kdybychom na ně přece jen někde narazili, bude to moje starost,“ svolil spokojeně Džin. „Možná bys je dokázal spálit tím svým ohněm, ale já je určitě využiju líp.“

Olda opatrně pootevřel bránu do dalšího světa. Po nedávné zkušenosti teď otevíral jen nevelké okénko, ale nic se nestalo a proto si dodal kuráže a otevřel bránu naplno.

Svět za ní se podobal vysokohorské krajině. Samé ostré skalní štíty, kamení, kusy ledu a závěje sněhu. V normální ani v duchovité hmotě nebylo vidět nic podezřelého, takže tam odvážně vstoupili.

„Vzduchu je tu dost a není ani tak studený,“ pochvaloval si Džin.

„To ti lehce vysvětlím,“ řekl Olda. „Jsme zřejmě ve velké nadmořské výšce a teplota normálního vzduchu přitom s výškou klesá. Teplota duchovitého vzduchu ale na výšce tolik nezávisí a řekl bych, že odpovídá průměru teplot normálního vzduchu.“

„Máš asi pravdu,“ přemýšlel Džin. „V horách na Zemi má vzduch podobnou teplotu jako kousek dál v pralesích.“

Olda neodpověděl, jen se rozhlížel kolem. Zaujala ho hlavně jemně zelenkavá barva oblohy, prosvítající skrz normální bílé mraky.

„Skoro mám dojem, jako kdybych tady už někdy byl,“ vzdychl si.

„Některé světy jsou si asi hodně podobné,“ souhlasil Džin.

„Spíš je to tím, že na každém světě najdeš tolik rozličných míst, že těžko najdeš někde něco tak dokonale jiného, aby se to neshodovalo s nějakým známým místem na Zemi nebo jiném známém světě,“ filosofoval Olda. „Na Zemi je plno hor, ale jsou tam i moře, bažiny a písečné pouště. Naše kolonie v Oáze se nachází na ostrovech jako vejce vejci podobných ostrovům v tropické oblasti Pacifiku.“

„Tohle už naštěstí vím,“ souhlasil Duch. „Vaše Země je opravdu mnohotvárnější než naše, i když jste si spoustu všelijakých jeskyní vydlabali sami, hlavně v místech, kde jsou vaše domy, nebo jak jim říkáte.“

„Ano, ale tak divnou oblohu jsem už někde viděl, ale ne na Zemi,“ váhal Olda. „Není zrovna obvyklá, většina světů má oblohu do modra.“

„Na kolika světech jsi už byl?“ vyzvídal Džin.

„Ještě jsem je nespočítal,“ mávl rukou Olda. „Ale buď jsem tady byl, nebo se tenhle svět jednomu nějak moc podobá.“

„Nejspíš se jenom podobá,“ usuzoval Džin. „Když to tu nepoznáváš...“

„Tomu se nediv,“ zavrtěl hlavou Olda. „Zkoumání cizích světů jsem vždycky začínal z Čech. Amerika je na opačném konci Země a i když se některé světy otáčí kolem osy jinou rychlostí, takže se kontinenty proti sobě posouvají, je malá pravděpodobnost, že se strefím do míst, kde už jsem byl. Nejspíš tu ani nemám co poznávat. Jen ta obloha...“

„Škoda,“ zalitoval Džin. „Bylo by příjemnější vědět, kde jsme.“

„To by bylo,“ souhlasil Olda. „Jenže by to bylo moc krásné a tomu se mi nechce ani věřit. Ale co mám dělat, když jsem takhle zelenou oblohu viděl opravdu jen jednou? Není to obvyklá barva, obloha bývá většinou modrá, pokud ji nezbarvují červánky. Tady je ale jasně zelená. Být skutečně ve světě, kde to vypadalo jako tady, věděl bych aspoň, kudy máme jít. Víš co? Zkusím si jednu bránu, ale pozor, nepatří mezi bezpečné. Schovej se raději za mě.“

„Neměl bych spíš já chránit tebe?“ namítal Džin.

„Nešlo by o dravé baktérie, ale o horko,“ ujistil ho. „A to, jak víš, snáším lépe já.“

Džin ho tedy poslechl a Olda opatrně otevřel bránu. Nejprve jako malý otvor, ale když se přesvědčil, že tam není nic nebezpečného, rozšířil ji, aby mohl projít. Džin by se dokázal protáhnout i klíčovou dírkou, ale raději počkal na Oldu, spolu byli přece jen silnější.

Ocitli se na nevysokém plochém vršku, kde měli nádherný rozhled po zdejší krajině. Kopce tu sem tam byly, ale nevysoké a ploché, rostla na nich jen nízká tráva.

„Co je to za svět?“ zajímal se Džin.

„Jak to mám vědět?“ opáčil Olda. „Prostě jeden z dalších světů. Zajímavé je, že jsme se sem dostali neobvyklou, ale ne nemožnou merkurskou vazbou.“

„Je hodně neobvyklá?“

„Většina merkurských světů je rozežhavená, vzduch je tam nedýchatelný a život tam nenajdeš,“ nedal se Olda prosit k vysvětlování. „Naštěstí jsou i výjimky, jako tenhle.“

„Vypadá to tu pustě,“ posteskl si Džin. „Já vím, ani náš svět není plný všeho možného jako Země, s ní se nemůže srovnávat žádný, ale...“

„Počkej!“ zarazil ho náhle Olda. „Támhle – vidíš to co já?“

„Kde?“ nechápal Džin. „Nemyslíš snad ty divné pohybující se koule?“

„Jo, přesně ty,“ řekl spokojeně Olda. „Zblízka bys viděl, jak jsou strašně chlupaté.“

„Ty na nich odsud vidíš nějaké chlupy?“ divil se Džin.

„Odsud ne,“ připustil Olda. „To až kdyby se některé přikutálely blíž. Ale jsou to ony, to už je jisté. Takže vím, kde jsme. Kdysi jsem tomu světu říkal Svět Chlupatých Koulí, než jsem se dozvěděl, že už má jiné jméno a to mnohem déle než jsem tehdy tušil.“

„Jak se tedy jmenuje?“ chtěl hned vědět Džin. „A kdo mu to jméno dal?“

„Tefirky ten svět znají už dlouho,“ řekl Olda. „Některé ze starších, například Yazatap, tu dokonce byly. Přišly sem marsickými branami a říkaly mu Irobuni. Někde tady ještě leží jejich opuštěné vojenské základny, ale upřímně pochybuji, že jsou provozuschopné, nebyly udržované aspoň dva tisíce let.“

„Takže víš, kde jsme?“ došlo Džinovi. „To bys měl vědět, jak se dostat domů. Kde to vlastně podle tebe jsme?“

„Tři světy od Pekla,“ odvětil Olda.

Errata:

11.08.2021 15:00