Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Válečná porada

Duchové teď měli proti hmotným lidem i ďáblům další výhody. V duchovité podobě neměli na celém světě protivníky, svět byl pro ně bezpečnější než kdy předtím, a pohybovali se v něm naprosto bezstarostně. O bakterie se starala parta Džina a jeho bratříčků (což bylo iluzorní označení, když počítali s tím, že se doma opět spojí), a když někde v zastrčených koutech na nějaký zubožený chuchvalec slizu narazila, byl to pro Džiny jen vítaný zákusek.

Oldově partě se podařil druhý úspěšný nájezd proti ďáblům v Londýně, jenže pak se ukázalo, že i ďáblové se dovedou z prohry poučit. Party lidských špionů zastihly ve většině světových metropolí už jen poslední prchající ďábly. Jejich soustředění do velkých center, výhodné pro spolupráci a koordinaci, se při hromadném napadení jako výhodné nejevilo, ale ďáblové na něm příliš nelpěli. V New Yorku je Olda házel do Bažin smutku jako lopatou, bažiňačky je ani nestačily tahat z močálů, v Londýně jich bylo méně a když se přesunul do Moskvy, našel hluboko pod městem, v prostorách skoro stejně rozsáhlých jako pod New Yorkem, už jen jediného posledního opozdilce.

Poslal ho samozřejmě do Bažin také, ale bažiňačky po tvrdém výslechu potvrdily jeho obavy. Ďáblové změnili taktiku. Rozptýlili se po světě do malých soukromých podzemních pevností, stejně luxusních jako velká sídla, ale vlády nad světem se tím ani zdaleka nezřekli. Své homunkuly, jak nazývali své lidské pomocníky, řídili i na dálku pohodlně telefonem.

Počáteční úspěchy již neměly pokračování a Olda uspořádal v Oáze válečnou poradu o dalším postupu. Přesněji řečeno, vyvolal to zachmuřený Víťa.

Než dorazili poslední opozdilci, Adélka si s ostatními do sytosti zaplavala v teplé vodě laguny, ale pak se všichni sešli na hebkých okifeiských dekách, rozložených na rozehřátém písku. Jen děti se nemohly vody nabažit, takže se dva členové z každé rodiny museli ujmout role plavčíků a hlídat hrající si drobotinu. Děti bažiňaček bezstarostně dováděly s ostatními, ale jejich adoptivní matky braly rozhovor na pláži velice vážně.

„Málo platné, tahat je z děr po jednom bude strašná fuška,“ zahájil válečnou poradu Víťa. Nemusel nikoho seznamovat se situací na Zemi, neboť se všichni pozvaní většiny akcí účastnili osobně a zbytek se dávno dozvěděli telepaticky.

„Nejhorší je, že neztratili nic ze svých schopností ovládat svět,“ pokračoval. „Kdyby si mysleli, že to mají prohrané, mohli by snadno způsobit zkázu všech lidí.“

„Ba ne,“ odvětila mu vážně Wirael. „Ďáblové si lidi nezničí, potřebují je.“

„Myslíš, že to neudělají?“ podívala se na ni nedůvěřivě Adélka. „Tím bych si na tvém místě tak jistá nebyla, vždyť víš, že jim na lidech vůbec nezáleží.“

„Ale záleží,“ ujistila ji Wirael. „Nepotřebují je všechny a nijak jim nevadí dát jich pár stovek nebo i tisíců zabít. Když rozpoutají nějakou místní válku, jdou počty obětí do stovek tisíc a nevadí jim ani milion mrtvol, ale úplně si lidi vybít nechtějí.“

„Proč si to myslíš?“ zkusila ji naviklat Adélka. „Děláš, jako bys to věděla najisto.“

„My to ale opravdu víme najisto,“ nedala se Wirael. „Známe je lépe, než se znají oni sami. Srovnávaly jsme jich už desítky nejen mezi sebou navzájem, ale i s námi a s lidmi ze Země. Uznávám, bylo to pro nás tefirky hodně skličující. Na nich totiž vidíme, jaké potvory jsme ještě nedávno byly i my. My jsme se z toho snad už dostaly, ačkoliv většinou za cenu pohlédnutí smrti zblízka do očí, ale oni jsou takoví pořád. Člověk je pro ně dobytek, neznají s lidmi soucit ani slitování, ale přitom ten bezejmenný lidský dav potřebují. Doufají totiž, že kdyby na Zemi došlo k nejhoršímu, rozptýlí se mezi lidmi a nikdo je od nich neodliší.“

„Že by ještě neměli tušení o našich indikátorech?“

„Nemají,“ potvrdila jí to Wirael. „Až dosud všichni vyslýchaní tvrdili, že je zradili jejich homunkulové. Tak říkají svým lidským sluhům, kteří jim slouží se znalostí věcí, na rozdíl od jelimanů, kteří o existenci ďáblů nevědí a slouží jim nevědomky. Myslím si ale, že už těch homunkulů bezvýsledně popravili tolik, že by jim to mohlo dojít.“

„Kdo koho popravuje a proč?“ chtěla vědět Adélka.

„Ďáblové své homunkuly,“ odvětila Wirael. „Kdykoliv nějaký ďábel zmizí, vrhnou se ostatní na jeho lidské služebníky a nevím o jediném případu, kdy by lidé přežili mučení při takovém výslechu.“

„Jak by ti ubožáci mohli něco vědět?“ komentovala to znechuceně Adélka. „Vždyť nevědí o nic víc než sami ďáblové! To ďáblům ještě nedošlo, jaký je to nesmysl?“

„Zdá se, že ne,“ pokrčila rameny Wirael.

„A neříkal bych jim ubožáci,“ napomenul Adélku Pepek, který tu samozřejmě nesměl chybět, ačkoliv mu dosud nedorostlá noha nedovolovala účast ani v partě duchů, natož mezi zranitelnějšími lidskými špiony. „Kdo se dá vědomě k ďáblům, je rozhodně darebák. Nelituj je, trest si jistě všichni tisíckrát zasloužili.“

„Někteří se na mučení ke zradě svých pánů přiznali,“ pokračovala Wirael. „Pro ďábly to bylo samozřejmě potvrzení podezření a teď jsou homunkulové v nemilosti všichni.“

„Jo – na mučení se přizná každý, i k tomu co neudělal,“ dodala Adélka.

„Neměli bychom je před ďábly chránit?“ napadlo Máňu Horákovou. Donedávna se akcí na Zemi nemohla účastnit, protože se starala o malého Oldříška, ale teď se chystala vrátit mezi ostatní a proto se účastnila i dnešní porady. „Nemyslím, že bychom je měli ochraňovat na Zemi. Stačí naházet je do Raphaelova Arestu. Ďáblové za nimi nemohou a oni nemohou škodit na Zemi.“

„Nemůžeme se s nimi zdržovat!“ prohlásil tvrdě Pepek. „Nemáme na to sílu ani chuť. Nestačíme chránit ani nevinné, natož tyhle kreatury. Dali se k ďáblům dobrovolně, ať mají důvod toho litovat!“

„Vidíš!“ zamrzel se Olda. „A my jsme homunkuly nechávali na pokoji v dobré víře, že se z nich stanou obyčejní lidé, až nebudou mít komu sloužit.“

„Tomu bych nevěřila,“ ušklíbla se Wirael. „Tihle lidé už nejsou obyčejní a těžko kdy budou. Nejen proto, že se naučili lhát a podvádět, ale především se naučili chápat sami sebe jako něco víc. Považují se za lepší, vyvolenější... a z toho se těžko někdo z nich dostane.“

„Tak jim zkrátka naznačíme, že už vyvolení nejsou,“ navrhla Adélka.

„Jak je trochu znám, budou to považovat za nespravedlnost,“ odvětila jí Salgiel. „Já tomu říkám nemoc, pracovně syndrom vyvolených. Netýká se jen ďábelských pomocníků homunkulů. Způsobila už zkázu Gehenny a na Zemi zasáhla jednotlivce i celé národy. Často tím omlouvají vlastní zločiny, které sami jiným nepromíjejí.“

„Taky mi to tak někdy připadá,“ podpořila ji Máňa Horáková. „Ale co s tím uděláme? Raphaelův Arest se mi zdá jako vězení docela přijatelný a posílat je tam není těžké.“

„Aby jich tam zakrátko nebylo pár milionů...“ vzdychla si Adélka. „Snesou takovou zátěž robocentra, nebo pro ně nebudou stačit?“

„Robocentra to snesou,“ ujistil ji Víťa. „V nejhorším bychom museli nějaká přidělat, ale to by nebyl problém. U Mrzoutů nastaly problémy s energií až při překročení dvou set milionů obyvatel.“

„Lidí na Zemi je o pár miliard víc,“ zarazila se Adélka.

„Ano,“ souhlasil Víťa. „Nejsou ale všichni nenasytní jako Mrzouti. Ti až neuvěřitelně plýtvali vším a nakonec tam zůstala nevelká skupina, které patřilo všechno, když povraždila ostatní. Většině lidí na Zemi stačí naštěstí jen málo.“

„Jenže pomocníci ďáblů si zvykli neomezovat se,“ namítla Adélka.

„Tak se naučí skromnosti!“ rozhodl Olda. „V Sibérii se skromnosti naučili i ďáblové, proč by to nedokázali jejich pomahači? Ti si přece vždycky vyskakovali na obyčejné lidi, ale na své pány si netroufli ani křivě podívat.“

„Nejde jen o homunkuly,“ podotkla Adélka. „Někdy jde o celé národy.“

„Tak se to naučí celé národy, nejen pár homunkulů,“ opáčil Olda. „Nechceme stavět ráj pro všechny, ale zneškodnit pár tisíc nejhorších darebáků.“

„Nebyla bych ani proti tomu ráji na Zemi,“ podotkla Marie.

„Já taky ne,“ souhlasil Víťa. „Ale postačí jednoduchá úvaha, abys pochopila, jak je to nereálné. Robocentra i lékařské experimenty spotřebují neúměrné dávky kosmické energie. Zkusili jsme vzkřísit necelou třicítku malých děcek a robocentra v Oáze to málem položilo. Aspoň víme, proč kříšení mrtvých neprovozovali hromadně ani andělé, ačkoliv nejspíš mají větší možnosti. Občas se to použít dá, ale trvale je to nad energetické síly světa velikosti Země. Zajišťovat potřeby miliard lidí je nejspíš to samé. Zapomeň na to!“

„Nemusíme zajišťovat všechno,“ nedala se odbýt Marie. „Země už dnes miliardy lidi živí a uživí, robocentra by mohla jen vypomoci. Co třeba takové teleporty...“

„Teleporty neutáhnou miliony tun nákladu, jaké se denně na Zemi přepravují,“ namítl Víťa. „Mrzoutům sloužily k osobní dopravě, snad by mohly na Zemi nahradit dopravu na delší vzdálenosti, něco jako osobní auta, ale víc od nich nechtěj.“

„Nechci,“ souhlasila Máňa. „Stačilo by mi, kdyby z měst zmizela auta.“

„Zbyly by tisíce kamionů, vlaky, letadla a na mořích lodě, včetně obřích tankerů.“

„Letadla vynech,“ namítla Jarča. „Teleporty by je nahradily jako první. Komu se chce trmácet na letiště, dát se šacovat a prohlížet rentgenem jako chycený zloděj a přitom trnout, jestli letadlo přece jen nespadne? Teleporty jsou spolehlivější a je jim fuk, jestli tě dopraví do sousední ulice nebo přes oceán.“

„Úplně fuk jim to není, ale máš asi pravdu, letadla můžeme škrtnout,“ připustil Víťa. „Zůstanou nám kamiony, vlaky a lodě.“

„Škrtni si i obří tankery,“ přidala se Adélka. „Nebudou-li auta, nebude potřeba tolik benzínu. Zřejmě jsi dlouho nebyl na Zemi. Hitlernafta od Xijtranů se tam teď pěstuje skoro všude a způsobila citelný pokles množství dopravovaného paliva.“

„Fúzní reaktory by zase mohly zlevnit elektřinu,“ přidala Xapho.

„Železnice bez osobní dopravy a s levnou elektřinou by v dálkové dopravě vytlačila kamiony,“ navázal na ni Pepek. „Takže škrtneme i kamiony a doprava na Zemi se smrskne na železnice a rozvoz zboží od nádraží menšími auty po městech. Lodě by zůstaly, ale ty se mi beztak líbí a byla by jich škoda.“

„Řešíte tady ráj na Zemi,“ ušklíbla se Yazatap. „Jenže tam vládnou naši uprchlíci... co tady vyřešíme, dokud se jich nezbavíme?“

„Máš pravdu,“ přiznal Pepek. „Tak zpátky na Zem a hbitě přemýšlet, co uděláme, aby jejich vláda skončila.“

„Nejspíš budeme dělat to co dosud,“ pokrčil rameny Olda. „I když to půjde pomalu. Můžeme si to vynahradit tím, že budeme házet do Raphaelova Arestu i jejich pomocníky. Je jich víc a nebudou tak zalezlí, ale na druhou stranu jsou rozptýlení mezi obyčejnými lidmi, což jim dává jakousi výhodu. Kromě toho je jejich hlavním poznávacím znakem čipování od jejich majitelů, které se dá zfalšovat.“

„Doufala jsem, že přijdeš s něčím převratnějším,“ vzdychla si zklamaně Adélka. „Ale tady bude asi dobrá rada drahá.“

„Něco přece,“ řekl Olda. „Budeme muset rozšířit působnost bažiňaček na Raphaelův Arest. Akorát že tam to nebudou bažiňačky, když tam nejsou bažiny, ale spíš něco od sněhu. Což je snad jedno, práce tam budou mít jistě dost.“

„Kdyby šlo jen o to, nevidím v tom háček,“ usmála se Wirael. „Profese nás bažiňaček není populární, ale na sněhu to bude podle mě skoro stejné. Jen nám tam budou ostatní říkat Sněhule, Sněhurky, nebo tak nějak.“

„Sněhurky ne,“ usmála se Adélka. „Sněhurka je taková neškodná princezna, kterou musí všichni chránit, nejvíc lesní zvířátka a trpaslíci.“

„Kdo?“ nechápavě se ptala Wirael.

„Toho si nevšímej!“ kuckala se smíchy Adélka. „To patří do pozemských pohádek pro malé děti.“

„Pohádky už přece dětem taky vyprávíme,“ nedala se Wirael. „Ale tuhle neznám.“

„Pak mi ji připomeň, seženu ti ji,“ slíbila jí Adélka. „Já to myslela jen jako odlehčení, protože to jméno v lidech normálně vyvolává asociace z dětství.“

Zasmáli se tomu všichni.

„Na jménu nezáleží,“ pokrčila rameny Wirael. „Mně osobně se to jeví stejné, jen nebudeme tak od bláta.“

„Mám horší problém,“ zamračil se Víťa. „Netýká se jen ďábelských pomocníků.“

„Snad tedy i ďáblů?“ usmála se na něho Adélka.

„Jistě,“ řekl Víťa. „Tvrdil jsi, že bude obtížnější tahat je z jejich podzemních pevností po jednom. Podle mých posledních poznatků to nedokážeme vůbec.“

„Zatím to přece šlo!“ namítl Olda.

„Zatím,“ přikývl Víťa. „Ještě jsi nenarazil na jejich opravdové pevnosti. Já už ano.“

„Opravdové pevnosti?“ nechápal Olda. „Ty dosavadní opravdové nebyly?“

„Ne,“ souhlasil Víťa. „Do opravdových pevností se totiž nedostaneš ani jako duch.“

„Počkej, jak to?“ ztuhl Olda. „Pronikli jsme do pevností na Gehenně, chceš nám snad tvrdit, že tyhle jsou nepřístupnější?“

„Přesně tak,“ přikývl Víťa. „Pozemské pevnosti ďáblů jsou chráněné lépe. Věda se na Zemi nerozvíjela stejným směrem, jako v Gehenně, uvědom si to. Zatímco válka v Gehenně spolykala denně stovky životů mladých bojovnic, ďáblové na Zemi dosahovali téměř věku Ogdurů. Pekelné kněžny neměly ani potuchy o přeměně v duchy, ďáblové na Zemi jich bez skrupulí využívali. Naučili se jim posílat zásoby a s jejich střední hmotou ses jako první setkal právě ty, vzpomeň si!“

Víťa všechny napínal, ale ani Olda nevypadal o nic chytřeji. Usilovně přemýšlel, ale pojem střední hmota se mu nevybavoval. V Ogdurských vědomostech podle všeho nebyl a v pozemské vědě se Olda nevyznal nejlépe.

„Nic mě nenapadá,“ vyhrkl po chvilce.

„Připomenu ti to,“ uvolil se Víťa blahovolně. „Past ve světě Mars-dolů v místě, kde je na Zemi New York. Tam, co vás to vcuclo i s Džinem, pamatuješ?“

„Jo, na to se pamatuji,“ došlo Oldovi. „Taky jsem si říkal, jak tam mohli dostat tolik duchovité hmoty, byla to hala jako menší hangár!“

„Taky mě to zaujalo,“ souhlasil Víťa. „Dokonce natolik, že jsem se na to šel osobně podívat. Potíž je, že to nebyla allohmota, ale něco jiného. Čistě pracovně jí říkám střední hmota, nebo mezohmota, ona totiž interaguje s normální hmotou i s allohmotou, takže pro žádnou z nich není průchozí. Allohmotu si představujeme tak, že shodné vazby mezi atomy naráží na vazby ostatních atomů, což způsobí neprůchodnost, ale kolmé vazby proti sobě neúčinkují, takže jsou hmoty vůči sobě prostupné. Což je samozřejmě slabá analogie, u hmoty se ty vazby projevují ve čtvrtém až šestém rozměru, který normálně nevnímáme. Mezohmota je podle nedokonalé analogie někde napůl, její vazby reagují shodně s oběma druhy hmoty, takže je neprostupná pro obě.“

„Ta hala byla podle tebe z mezohmoty?“ připustil Olda. „Budiž, ale unikli jsme z ní hladce jako z každé jiné pasti.“

„Unikli jste,“ souhlasil Víťa. „Až kdyby ses tam chtěl vrátit, zjistil bys, že to nebude tak jednoduché. Mezohmota je totiž anizotropní a slýriby v ní nedokáží bránu otevřít, když nejsou uvnitř. Buď rád, že to je jednosměrné zevnitř a ne naopak, to byste se ven nedostali.“

„Tys to zkoušel?“ ubezpečoval se ho Olda.

„Samozřejmě,“ přitakal Víťa. „Pamatuji se, jak ses divil, co to muselo být za fušku dopravit tam tolik allohmoty a smontovat ji, vzpomeň si!“

„Jo, na to se pamatuji.“

„To ti teď snadno vysvětlím. Žádná fuška. Mezohmotu prostě popadneš, odneseš ji na místo a smontuješ, ať jsi duch nebo ne. Smontování běžné haly vůbec není nad lidské síly, tím méně nad síly ďáblů. Takových pastí měli ve světě Mars-dolů víc. Horší je, že tak mají opevněná i některá sídla na Zemi. Nedostaneš se tam normálně, ani jako duch, a kdyby ses pokusil zvenku otevřít vesmírnou bránu dovnitř, nejde to. Vyzkoušel jsem všechno, co se na tom vyzkoušet dalo. Jako kdyby to držela aforxita.“

„Jak jsme se tam ale mohli dostat, když to nejde?“

„Bohužel, mohli,“ vrtěl hlavou Víťa. „Pro jejich konvertory to omezení neplatí, zato se nedají tak snadno ovládat zevnitř. Měl jsi je slyšet, když se dohadovali, jak jste jim mohli zmizet. Ty zasvěcené úvahy o dokonalé koordinaci na naší straně! Zřejmě ještě nepochopili, že slýriby nejsou pouhé ovladače velkých strojových konvertorů, jako mají oni, buďme rádi, že jim to ještě nedošlo.“

„Aha... ale ta jejich sídla snad někde musí mít vchod, nebo ne?“ napadlo Oldu.

„Jistě, vchody mají,“ přikývl Víťa. „Jsou tam vývody vzduchotechniky, přívody vody a odvody kanalizace, dokonce i vchodové dveře. Všude stačí mříž z mezohmoty, aby ses už nedostal dovnitř, esovitě zahnuté trubky a zádveří ve tvaru »S«, které nám znemožní otevřít uvnitř bránu. Jsou to zkrátka skutečné pevnosti.“

„Je mi ale divné, že jsme se s tím ještě nikde nesetkali,“ namítl Olda.

„Spíš jsme měli zatím štěstí na podzemní obydlí chudších ďáblů,“ opáčil Víťa.

„To jako, že to ještě nemají všichni?“ došlo Máně.

„Poblíž pozemských měst jsou ubytovaní ďáblové, kteří nejsou v jejich hierarchii nijak vysoko,“ ujistil všechny Víťa. „Mají tam, obrazně řečeno, blíž do práce. Největší zvířata v jejich organizaci jsou od měst dál, jejich podzemní pevnosti jsou větší a navíc chráněné mezohmotou. Pro nás to jsou nedobytné hrady.“

„A co takhle použít proti nim normální trhavinu?“ napadlo Pepka.

„Můžeš to zkusit,“ pokrčil Víťa rameny. „Mezohmota je u nich jen jedním obranným prvkem. Silové pole, schopné odolat zemětřesení i atomovým náložím, mají také. Podzemní jaderný výbuch nejspíš snesou beze škod. Horší to bude s lidmi. Obvykle jsou někde poblíž doly, kde pracuje plno horníků. K pevnostem musí vést podzemní chodby a doly jsou pro ně přirozené maskování. Horníci se také starají o údržbu, i když většinou nemají ani tušení, co se poblíž jejich díla nachází. Odnesli by ale každý pokus o silové řešení výbušninami.“

„To jsme tedy v pěkné rejži,“ shrnul to Olda.

„Ano, to je to pravé slovo!“ souhlasil s ním Víťa. „Jsme v pěkně vyšlechtěné rejži, jen nevím, co si s ní počneme.“

„Říkal jsi, že ty pevnosti mají vchody,“ zkusila nadhodit Yazatap.

„Mají, ale neotevírají je,“ přisvědčil Víťa. „Zřejmě vydrží dlouho zavření, zásob mají nejspíš na několik let, v tom žádnou slabinu nemají.“

„Mají aspoň přívod vody a kanalizaci?“ chtěla vědět Yazatap. „Nebo jsou to úplně uzavřené systémy, jako byly naše pevnosti na Gehenně?“

„Mají přívody, ale žádný ďábel zevnitř nevyleze, ani když se něco poškodí,“ řekl Víťa. „Taky mě napadlo odstřihnout jim vodu, stačila na to menší výbuška. Problém byl, jak ji tam dostat, ale to jsem vyřešil elegantně. Otevřel jsem jako duch bránu od podzemního potrubí u pevnosti na úroveň povrchu v Raphaelově Arestu. Brok tam čekal hmotný, asi půl metru jílu odhrabal a měl potrubí na dosah. Přiložil tam náložku a vzdálil se, já jsem zrušil bránu a náložku telepaticky odpálil. Tomu ta trubka nemohla vzdorovat.“

„Zničil jsi ji?“

„Zničil,“ přikývl Víťa. „Pak jsem tam čekal, co se bude dít.“

„Jak to dopadlo?“ pobízel ho Olda.

„Netrvalo dlouho, horníci se prokutali k místu přerušení potrubí a spravili to. Pro ně to bylo úplně stejné potrubí, jaké potřebují ke své práci.“

„Měl jsi na to jít obráceně,“ řekla Yazatap. „Místo přívodu vody bych rozbila odvod kanalizace. To by mělo větší efekt.“

„Spravili by to úplně stejně,“ namítl Víťa.

„Úplně stejně ne,“ řekla Yazatap. „Pochopili by, že to není jejich potrubí.“

„To by nemělo efekt,“ řekl Víťa. „Vždycky se poblíž ochomýtal někdo, kdo zářil jako pomocník ďáblů. Byl to vždycky nějaký šéf, nebo aspoň parťák, ale nikdy se nehrnul až na místo a práci přenechával nic netušícím lidem.“

„Takže je to zabité, co?“ usoudila Adélka.

„Připočtěte si, jak teď usilovně staví další nedobytné pevnosti, chráněné mezohmotou, předělávají starší bunkry, aby se brzy dostalo na méně majetné a méně důležité ďábly, vyjde vám, že na ně brzy nedosáhneme. Budou dál ze svých pevností vládnout našemu světu a my jim nedokážeme škodit ani jako duchové.“

„Má to alespoň jeden pozitivní efekt,“ nesouhlasila s Víťovým pesimismem Yazatap. „Zahnali jsme je pod zem.“

„Co je nám to platné, když je to vlády nad světem nezbaví?“ podotkla Adélka.

„Navrhuji nechat je zalezlé v norách,“ mínil Pepek. „Dole nebudou nebezpeční a když se před námi schovali jako sysli, nebudou alespoň zasahovat, až začneme nahoře decimovat jejich lidské služebníky. Na ně bychom se měli soustředit.“

„Ďáblové nám zůstanou v zádech,“ mínila Adélka. „Vylezou, až je budeme nejméně čekat a mohou nás krásně překvapit.“

„Jen ať vylezou, pustíme se do nich,“ zamnul si rukama Pepek.

„Nepodceňoval bych je,“ mračil se Víťa. „Mezohmota je jejich poslední novinka a nejspíš ji neznají ani Ogdurové. Není to taková sranda, jak se vám možná zdá. Připomenu vám, že mečem z mezohmoty může duch zabít člověka, člověk ducha a projektily, vyrobené z mezohmoty, zabijí spolehlivě ducha jako každého jiného, bez ohledu na osobu střelce.“

„I když před tím střelcem zacouváš do stěny?“ pochyboval Olda.

„Tam ne,“ ujistil ho Víťa. „Ale na vzduchu už nebudeš před lidmi bezpečný, jako dosud. A aby toho nebylo málo, zachytil jsem rozhovor, ze kterého vyplývá, že některé zbrojovky už mezohmotu na výrobu kulek dostaly a výrobu úspěšně rozjíždějí.“

„Kde to je?“ zajímalo Pepka, kterému při těchto slovech spadl hřebínek.

„To ti může být jedno,“ pokrčil rameny Víťa. „Říká ti něco termín jednotná munice NATO? Mohlo by se stát, že je bude mít příště v pistolích i ochranka Českého Parlamentu, kdyby tě tam zase napadlo zavádět spravedlnost.“

„Něco jako stříbrné kule proti upírům?“ ušklíbl se Pepek.

„Něco takového,“ přikývl vážně Víťa. „Mimochodem, výroba kulek už nějakou dobu běží a nevsadil bych ani jednu korunu českou, že je má česká parlamentní Stráž už dneska. Nemusí tím být vyzbrojeni všichni, stačí, když to bude mít pár ostrých hochů.“

„To je ale podraz!“ vyhrkl Pepek.

„Buď rád, že jsme se to dozvěděli dřív, než je na tebe někdo vystřelil,“ dodal Víťa.

„To ale dost mění situaci, nemyslíš?“ zvážněl i Olda a s ním všichni ostatní.

„Proto jsem chtěl tohle shromáždění,“ přikývl Víťa. „Žně skončily, nastala doba bídy, hladu a utrpení. Ale když to vezmete nestranně, dozvěděli jsme se to ještě včas, abychom se na tu změnu stihli připravit a ne za cenu několika ztrát.“

„To je pravda,“ souhlasila Yazatap. „Díky za tu zprávu, Víťo.“

„Ve světle těch jobovek úspěšně zanikají plány modernizace hlavních středisek ďáblů, které se mi přitom podařilo vyfotit,“ dodal už jen jako mimochodem Víťa. „Netuším sice, k čemu nám budou, protože tam nejspíš najdeme jen normální dělníky, zatímco ti hlavní se tam mají nastěhovat po zabezpečení mezohmotou, kdy už se na ně nedostaneme, ale může to být aspoň zábavné čtení. Budete aspoň překvapení, kde všude je mají.“

„Máš je tady?“ zajímala se Yazatap.

„Zatím jsou v mém počítači, kopie je na hlavním serveru,“ řekl Víťa.

„Možná to tak zábavné nebude a řekla bych, že bychom měli přemýšlet, co dalšího se za tím ukrývá,“ zamyslela se Yazatap. „Nezapomeň, že jsem sice přišla z Gehenny, ale byla jsem předtím dost dlouho i na Zemi. Něco mě totiž přitom napadlo.“

„Co?“ obrátil se na ni Pepek.

„Nic víc než to, že i my jsme občas na Zemi využívali místní dělníky,“ řekla Yazatap pomalu, jako by si to ještě rozmýšlela.

„No a?“ opáčila nedočkavě Adélka.

„Někdy šlo o pouhé prkotiny, to ještě šlo,“ pokračovala stejným tónem Yazatap.

„A když nešlo o prkotiny?“ opáčila Adélka.

„Pak současně někde hodně stranou, pokud možno daleko v poušti, začala druhá parta otroků kopat pro obě party veliký a hluboký hromadný hrob...“ dokončila ďáblice.

„Aha... a ty myslíš?“ zbledl Olda, ale i všichni okolo.

„Úplnou jistotu nemám,“ dodala rychle Yazatap. „Ale pokusila jsem si představit, jak by asi postupovali zdejší tefirové, kdyby jim šlo o skutečné utajení staveb, o kterých by se lidé neměli dozvědět. Musela jsem se vžít do myšlení nějaké hodně velké svině, ale ještě to dokážu, většinu svého života jsem byla taky taková. Jestli se hodně, opravdu hodně mýlím, dopadne to pro ty lidi dobře.“

„A jestli se nemýlíš, můžeme očekávat pěkný masakr,“ dodal Pepek. „Měli bychom raději počítat s tím, že se nemýlíš...“

„V tom případě díky i tobě, Yazatap,“ řekl Olda. „Bude to stát za přemýšlení. Možná je dobře, že tak dokážeš uvažovat, i když už sama taková nejsi.“

„Za to díky i tobě,“ řekla ďáblice.

Errata:

11.08.2021 15:00