Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vyjasnění pozic

Jednání s Xijtranskými chobotnicemi se ujal Olda, kterého si pamatovaly. Poslední dobou nejevily nadšení při jednání s lidmi, Pepka dokonce zdvořile, ale rázně požádaly, aby je do lidských problémů nezatahoval. Olda měl jejich slib, že s ním o důležitých věcech jednat budou, ale ani jemu neprojevovaly víc než povinnou zdvořilost.

Pepek s Yazatap se rozhodli vypravit se do Nového Berlína, kde by mohli najít Otovy známé a zanechat u nich vzkaz od Belial. Ta nedala jinak, než že půjde s nimi.

„Znám v Novém Německu pár lidí,“ slibovala jim. „Určitě mě ještě poznají.“

Na místě Nového Německa bylo ale v Oáze i v Okifeii u Chétezů moře. Pepka zprvu napadlo vzít všechny malým letadlem, ale včas si vzpomněl, že Nové Německo nedávno zažilo vpád a neohlášené letadlo by nemuselo působit mírumilovným dojmem.

Nakonec to pojali jako výlet spojený s přátelskou návštěvou a rozhodli se odletět tam jen tak, bez létacích strojů. Belial Vávrová létat neuměla, ale pro Pepka ani Yazatap nebyla přítěží. Použili nejbližší teleport u Chétezů, neboť v Oáze stále ještě nebyla jejich síť natolik hustá, aby pokryla celý svět, ale Chétezové je přijali srdečně jako dobré přátele a vůbec nic nenamítali. Belial je viděla poprvé, ale chovali se k ní stejně přátelsky jako k Pepkovi nebo k Yazatap. V těch opičkovitých lidech bylo cosi dětského, i Belial se na ně usmála.

Na Zemi se vynořili z hvězdné brány na samém okraji ostrova Nové Německo. Stáli na skále nad propastí, hluboko dole pod nimi pleskaly vlny. Žádný ostrov na Zemi nemá tak strmé břehy. Ota Vávra vykrojil Nové Německo hvězdnou bránou z pevniny světa Xijtranů a vyměnil ji za stejnou plochu moře. Od té doby se nikdo o nic podobného nepokusil a ostře ohraničené okraje Nového Německa byly unikátní ve všech světech, které lidé ve vesmíru navštívili. Omyl byl vyloučený, stačil pohled ze skály dolů do moře.

„Potíž je, že je teď Nový Berlín skoro padesát kilometrů odsud,“ podotkla Belial.

„To je pro nás chvilka,“ usmál se Pepek a vznesl se.

Yazatap se vznesla s ním a také Belial ztratila náhle pevnou půdu pod nohama. Než se stačila polekat, zjistila, že se mezi těma dvěma vznáší volně jako ve snu. Yazatap ji držela za ruku spíš aby jí dodávala odvahu, než aby ji táhla do výšky. Rozletěli se s větrem o závod a pod nimi ubíhala zdejší plochá krajina, rozdělená na políčka různobarevných plodin.

„To je krása!“ volala Belial, aby přehlušila šum větru. „Létáte takhle často?“

„Jen když to potřebujeme, jako právě teď,“ odvětil Pepek. „Čistě pro zábavu si létají jen naše děti.“

„Nebojíte se svěřit jim létací stroje?“

„Už se s nimi narodily,“ zasmála se Yazatap. „Na létání nemáme stroje, sami si tak létáme. Kdyby ses proti nám po svém vzkříšení nepostavila, dávno bys s námi létala i ty.“

„Jak jste na něco tak krásného přišli?“

„Dostali jsme to jako dárek od andělů,“ ujistil ji Pepek.

„Cože?“ ztuhla Belial. „Vy jste se spojili s těmi bestiemi?“

Pepek s Yazatap na sebe jen chápavě mrkli.

„To ti vysvětlíme jindy,“ uklidňovala ji rychle Yazatap. „Bát se jich nemusíš, nejsou tady. Létání máme od nich, ale to by bylo na dlouhé povídání a nejprve si tě bude muset vzít do práce Salgiel.“

„Proč?“

„To uvidíš,“ vyhnula se odpovědi Yazatap.

„Nejste nakonec andělé... vy sami?“ napadlo náhle Belial a zamračila se.

„To těžko!“ zasmála se Yazatap. „Já jsem Baalka z Gehenny, ale nemusíš se bát ani mě, my už jsme doválčily.“

„My také,“ přikývla trochu klidněji Belial. „Ale tisíce let jsme se Gehenny báli!“

„To ti věřím a bylo proč,“ odtušila Yazatap. „Slyšela jsem, že se váš kmen odstěhoval kamsi do kdovíkolikátého vesmíru. Dobře jste udělali. V Gehenně byli Asbeelové vyhubeni do posledního. V Oáze dnes máme jediného, ale ten to přežil jako nehmotný duch na Zemi.“

„Nehmotný?“ ubezpečovala se pro jistotu Belial.

„Naši vědátoři, jako Víťa nebo Olda, tomu říkají imaginární stav hmoty,“ zkusila to Yazatap vědecky. „Rozeznáváme tři stavy hmoty: normální, imaginární neboli allohmotu a střední mezohmotu, ale kdyby tě to zajímalo, musela by ses obrátit na kluky, ti se v tom lépe vyznají.“

„Já jsem spíš na biologii,“ odtušila omluvně Belial. „Technické vědy mě neoslovují, raději se také spolehnu na odborníky. Nemusí znát každý člověk všechno!“

„Já to taky znám jen povrchně,“ utěšovala ji Yazatap. „Přitom jsem byla dost dlouho duchem, takže to znám z vlastního prožitku a umím se podle potřeby v ducha změnit.“

„To musí být docela zajímavé!“ uznala Belial.

„Zajímavé možná, užitečné taky, ale nesmí to být proti tvé vůli, to by ti asi tak krásné nepřipadalo,“ mínila Yazatap. „Nejhorší je být duchem a nevědět, jak z toho ven.“

To už ale byli na dohled města Nový Berlín, kde Belial doufala najít někoho známého. Ostrov Nové Německo měl města dvě. Port Uaxio plnilo funkci námořního přístavu, bylo na okraji ostrova na poloostrově zvaném Fríský, hlavní město neslo jméno Nový Berlín a bylo zhruba uprostřed ostrovního oválu, jak jej Ota Vávra kdysi kolem Nového Berlína hvězdnou branou vyřízl z pevniny světa Xijtry.

Letadla mívají určené vzdušné koridory, ale ty se netýkají samostatně létajících lidí. Letecké předpisy s tím nikde na světě nepočítají a v Oáze žádné letecké předpisy neměli, neboť těch pár letadel jim nesloužilo k pravidelné dopravě. Lidé vznášející se za bílého dne tady budili pozornost, ukazovali si na ně a cosi na ně zdola volali, ale cestovatelům z Oázy to nevadilo. Dříve než se zvěst o nich dostane do centra města, budou tam jistě sami.

Podle návrhu Belial přistáli všichni tři před vchodem do nejvyššího hotelu, nazvaného pořád stejně Rote Fahne, ačkoliv rudé prapory nacistů už dávno nikde nevládly. Rudá barva se na současné vlajce Nového Německa nevyskytovala, ačkoliv i tato vlajka byla symbolem pozůstatku po dřívějších dobách. Na vrcholu hotelu jich vlálo několik a Belial na ně obrátila pozornost Pepka i Yazatap.

„Víte, co ta vlajka znamená?“ zeptala se obou. Pochopitelně to nevěděli.

„Ty vodorovné pruhy jsou bílý, modrý, zelený, modrý a opět bílý znamenají pásma ve světě Xijtra. Dvě polární pevniny, mezi nimi moře a uprostřed zelená pevnina, obepínající celý svět. Tak mi to Ota vysvětloval, sám to tak navrhl a prosadil.“

„To by ho potom mohli znát skoro všichni,“ nadhodil Pepek.

„Však ho znají všichni,“ tvrdila Belial. „Ale někteří ho znají víc a myslím si, že by ho měli znát nejvíc zaměstnanci hotelu Rote Fahne, byl jejich šéfem.“

Rozruch kolem jejich přistání spíš rostl, než aby se utišoval, ale podařilo se jim projít do recepce, kde se vyjednávání ujala Belial. Hovořila německy, Pepek nerozuměl ani jí, ani odpovědím recepčních. Yazatap se tvářila neutrálně, ačkoliv ji Pepek důvodně podezíral, že německy umí, jen to nedává najevo.

Konečně Belial skončila.

„Musíme jít vedle do budovy televize,“ obrátila se ke svým průvodcům.

„Proč?“ chtěl vědět Pepek.

„Máme se obrátit na šéfku televize,“ řekla Belial. „Gerta Wernerová se s Otou zná ze všech nejlépe a Ota se u ní skoro vždycky zastaví, kdykoliv zavítá do Nového Berlína. Já si ji také pamatuji a snad pozná i ona mě.“

„Dobře, půjdeme za ní,“ pokrčil rameny Pepek.

Belial zamířila do budovy televize a ti dva nezůstávali pozadu. Hlouček shromážděný před hotelem na ně očividně čekal, ale nebyl tak velký, aby jím neprošli. Na otázky z davu jednoslabičně odpovídala jen Belial. Pepek neuměl německy ani slovo a musel být zticha, Yazatap také mlčela.

První vážnější překážku představoval vrátný, který je nechtěl pustit dál.

„Za kým jdete a za jakým účelem?“ začal je stroze německy zpovídat.

„Ty už mě neznáš, Fritzi?“ vzdychla si Belial.

„Panenko Maria!“ zděsil se vrátný. „Belial! Ty jsi přece mrtvá!“

„Byla jsem, ale už nejsem,“ ujistila ho. „Poslyš, je Gerta u sebe? Potřebuji s ní nutně mluvit, pustíš nás k ní?“

„Tebe vždycky!“ řekl vrátný. „Ale nesmíš se zlobit, musíte všichni tři projít tady tím rámem. Je to detektor kovů, to víš, zažili jsme pár teroristických útoků, musíme být opatrní. Tebe bych tam pustil rovnou, ale ostatní neznám.“

„Myslím, že u sebe, až na jeden diktafon, nic kovového nemáme,“ řekla Belial.

„Polož to tady a projděte,“ vyzval je vrátný.

Prošli rámem všichni a vrátný vrátil Belial i diktafon, ostatně tak malý, že se za skrýš pro nálož určitě nehodil. Belial vyrazila v čele trojice ke schodům, zatímco vrátný popadl telefon a zřejmě se snažil Gertu Wernerovou na příchod nečekané návštěvy upozornit.

Nestihl to. Belial tam byla dřív.

Zaťukala na dveře, ale nečekala na dovolení a vstoupila.

Pak ale strnuli všichni. Ti, kdo ve velké místnosti byli, i nově příchozí.

„Belial!“ zaúpěl muž, vstávající z křesla pro hosty.

„Oto!“ vykřikla Belial a vrhla se mu do náruče.

„To snad ne!“ vyjekla další žena, rovněž vstávající z křesla. K údivu všech příchozích to byla ďáblice, ale mluvila česky, takže jí rozuměl i Pepek. Neměl ale čas na údiv. Okamžitě zaujal s Yazatap křížové útočné postavení proti dalšímu muži, rovněž vstávajícímu z křesla.

„Tady jsi, vrahu!“ ukázala na něho Yazatap a přešla na všesměrovou telepatii, aby jí všichni rozuměli. „Nikdy by mě nenapadlo, že tě najdu zrovna tady! Budeš nám muset něco vysvětlit!“

Chlap zůstal stát jako přimražený, ačkoliv na něho Yazatap ani Pepek neútočili. Jen se na to chystali, ale měli k tomu pádný důvod. Oběma svítil před očima. Víťovy indikátory ho označily za pravého ďábla, ne jako pouhého pomocníka. Pepek na okamžik zalitoval, že se venku nechali zaujmout davem zvědavců a zapomněli na nutnou opatrnost, ale teď stáli tváří v tvář třem pravým ďáblům a na ústup bylo pozdě. Nezbývalo jim, než ho zneškodnit. Ty dvě ďáblice, Belial i tu druhou... ty snad ne, ale on...

„Určitě si mne s někým pletete,“ odvětil ďábel zdánlivě klidně, ale i on to řekl česky, jen s trochu tvrdším přízvukem.

„Netěš se,“ odvětila Yazatap telepaticky. „Pamatuji si tě až příliš dobře a poznám tě mezi milionem jiných, maršále Arieli! Ale opravdu by mě zajímalo, co děláš zrovna tady.“

„Mýlíš se,“ odvětil muž. Nejspíš nevěděl o telepatii, která nezná vykání, takže začal Yazatap tykat, jako kdyby byl její dávný známý. „Nejsem maršál Ariel, ale bývalý zdejší generál policie Schmidke. Bez velkých vytáček přiznám, že mám maršálovo tělo, takže máš částečně pravdu, ale to na tvém omylu nic nemění a jestli mě považuješ za nepřítele, mýlíš se. Pamatuji si tě také a ani ty přece nejsi, čím jsi bývala, Yazatap Naarská!“

„To bys nám měl ale vysvětlit, nemyslíš?“ zavrčela Yazatap.

Také přešla na češtinu, ale zůstala u tykání, zřejmě se s pekelným maršálem znala. Na češtině se shodli všichni, ale nejvíc to ocenil Pepek, který německy nerozuměl ani slovo.

„Nám také dlužíte vysvětlení!“ vzpamatoval se i druhý chlap, pomalu se vyprošťující z objetí Belial. „Kdo vlastně jste?“

„Moji zachránci!“ odpověděla mu jeho znovu nalezená žena.

„Všichni říkali, že jsi mrtvá!“ držel ji v náručí muž, ale nevypadal šťastně, jak najisto očekávala, spíš nerozhodně.

„Ano, byla jsem mrtvá,“ řekla Belial. „Tihle ale dovedou mrtvé křísit.“

„Aha,“ dodal pomalu ďábelský maršál Ariel. „To by hodně vysvětlovalo. Znamená to, že jste andělé, nemýlím se? Už jsem o vás slyšel, ale opakuji, nejsem váš nepřítel.“

„Nejsou to andělé!“ vybuchla náhle nenávistně Belial. „Právě naopak!“

„Naopak? To nedává smysl,“ prohlásil klidně Ariel.

„Dává to smysl!“ odvětila vzrušeně Belial, ale rychle se uklidňovala. „Měla bych vám asi své zachránce nejprve představit.“

„Bylo by to velice vhodné,“ souhlasil s ní rychle Ota Vávra. „Obávám se, že jinak nic nepochopíme. Já teď například nechápu, proč bychom měli být nepřáteli.“

„Tvoji kamarádi ale nevypadají, že by je zajímaly zdvořilostní fráze,“ obrátil se klidně na Belial Ariel. „Soudím tak podle toho, jak mě uvítali, ale mají částečně pravdu a nesmím se na ně zlobit. Mám na tom aspoň část viny.“

„Část?“ vybuchla Yazatap. „Nepřiznáš raději, že jsi vrah? A dokonce hromadný?“

„Jak se to vezme,“ odtušil pekelný maršál klidně. „Když už jsme se tak krásně shodli na češtině, vytáhnu jedno vynikající české úsloví. Podle vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem. Zřejmě už víte, že se v podzemní pevnosti hluboko pod jedním městem sešli ďáblové. Byli to tyrané, že jim nikde na Zemi nebylo rovno. Zničil jsem je tedy oprávněně, to musí uznat každý, kdo k nim sám nepatří.“

„Pochopila bych, že jsi mohl mít dobrý důvod zabíjet své kamarádíčky ďábly, ačkoliv i to bylo barbarství,“ vrčela nazlobeně Yazatap. „Kdybys neměl jinou možnost a kdyby tam zahynuli jen ti, které jsi zabít chtěl, uznala bych ti je. Ale nešlo jen o ně! Teď mluvím i za tvé nevinné oběti! A že nebyla jen jedna!“

„Na to ti odpovím, že to nešlo jinak,“ odvětil pevně ďábel. „Žádné nevinné oběti jsem zabít nechtěl, jen jsem špatně odhadl sílu torzní bomby. Nečekal jsem, že prorazí zemskou kůru nahoru i dolů a že tak vznikne sopka. Mohu ti jen slíbit, že žádný další masakr s jinou torzní bombou nechystám. Naštěstí k tomu nemám nejmenší důvod, ta první bomba stačila.“

Yazatap na okamžik zaváhala, ale rychle se vzpamatovala. Neměla původně na mysli výbuch sopky... ale ovšem, kdysi se něco podobného stalo i s Vesuvem! Země je tektonicky aktivnější než Gehenna, tak by to opravdu mohlo být...

„Ten výbuch sopky v Jeruzalémě byl tedy vaše dílo?“ zeptala se suše.

„Obávám se, že ano,“ přikývl pomalu ďábel. „Ale nechtěné a nečekané.“

„O tom jsem ani nemluvila,“ řekla. „Ale připočtu vám to k účtu.“

„Jaképak účtování?“ obořil se na ni nesouhlasně ďábel. „Kdo jsi, abys směla mluvit za moje oběti? Znám tě z Gehenny, zpočátku jako výzkumnici a později bojovnici. Co ty víš o pozemských ďáblech, aby ses jich mohla zastávat? Nemáš k tomu nejmenší důvod! Lidé Země si oddychnou, že jsem je zbavil krutovlády a kdyby ses mohla vcítit do jejich myslí, uznala bys, že to stálo i za nevinné oběti. Ačkoliv ti opakuji, rozhodně nebyly úmyslné.“

„Tvrdíš, že to jinak nešlo?“ dorážela na něho Yazatap. „Nedělej ze sebe prosťáčka, mohla bych tě velice snadno usvědčit! Pamatuji si dobře všechny tvoje úspěchy.“

„Nešlo to jinak!“ trval na svém, i když při tom obvinění trochu zbledl. „Byla to jediná a možná poslední příležitost, jak je zničit jedinou ranou. Neopakovala by se přinejmenším sto let a nejspíš už nikdy. Také je mi líto mrtvých Jeruzaléma, ale opakuji, mým cílem bylo zničit definitivně ďábly. Toho jsem dosáhl, bylo to opodstatněné a nesouvisí to ani s tím, že mám tělo ďábla, protože uvnitř jsem člověk.“

„To jsi asi jediný ďábel, který se cítí být člověkem,“ řekla Yazatap přezíravě.

„Jsme takoví přinejmenším dva,“ odvětil. „Jsem člověk jako Ota, ačkoliv oba sdílíme tělo s ďáblem. Rozdíl je v tom, že já jsem člověk v těle tefira, kdežto Ota má v původním lidském těle ďáblici. Oba se ale – a právem! – cítíme být lidmi a ne ďábly.“

„Promiň mi, ale nějak to nechápu,“ vložil se do toho Pepek, aniž by s Yazatap polevili v ostražitosti. „Podle mě jsi pravý ďábel. Poznáme vás bezpečně i na dálku podle... jistých odlišností, které se dají spolehlivě odhalit. Trvám na tom, že nejsi člověk a nesnaž se nám to namluvit, lži jsou ještě horší.“

„Jsem člověk a je to v pořádku,“ trval na svém ďábel. „Zatím jste se s něčím takovým nemohli setkat, ale je to tak. Jsme na celém světě jen dva, kdo máme dvě osobnosti, lidskou i ďábelskou. Ale počítáme se za lidi! Na vysvětlování bych sem musel pozvat hlavonožce z Xijtry. Mají schopnosti... dokáží přenést z jedné hlavy do druhé to, čemu lidé říkají duše. Sami si tak prodlužují život, když používají jako příjemce zárodek bez vlastní osobnosti. Výjimečně to dělají také na podezřelých z nejhorších zločinů. Pak jejich osobnosti přepíší do někoho, kdo již vlastní osobnost má, ale jen jedna z těch dvou osobností zůstane živá, ze druhé zůstanou jen její vzpomínky. Hlavonožci tu operaci zásadně nedělají, kdyby tím měli zahubit nevinné. Musí jít o zločince a musí se očekávat nějaký přínos, aby spáchané zločiny vyvážil, ale oba ďáblové, v tomto případě můžeme výjimečně říci naštěstí, byli viníky smrti mnoha rozumných bytostí. Ota má v sobě ďáblici, zajatou ve světě Pegsda. Naléhavě tehdy potřeboval vědět, co chystají proti lidem ďáblové z Gehenny a Xijtrané mu to umožnili. Já jsem nedávno získal vědomosti a vzpomínky zajatého maršála Ariela, když jsme potřebovali vědět, co chystají proti lidem ďáblové na Zemi. Člověk tu operaci snese jen jednou za život, ale my oba jsme ty vědomosti správně použili. Může to vypadat jako velikášství, ale oba jsme, i když každý jiným způsobem, zachránili miliony lidí před velikým utrpením.“

„Ano? Jak?“ zeptala se ho stroze Yazatap.

„Využil jsem znalostí jedné pekelné kněžny, shodou okolností také Belial,“ odpověděl ochotně, i když zamračeně Ota. „Podařilo se mi předejít chystanou invazi Árjů, dopravit do jejich poslední pevnosti Árj-Cuginoli na Gehenně bombu a odpálit ji.“

„Takže jste masovými vrahy oba?“ ušklíbla se Yazatap, ale kupodivu už ne tak přísně, spíš spokojeně.

„Odvrátil tím invazi ďáblů z Gehenny,“ zastal se ho Ariel. „Protiútok se ve válce nedá považovat za zákeřnou vraždu. Válku začali oni, na Zemi už hořela města a umírali lidé.“

„Dobře, to je dostatečná omluva,“ připustila Yazatap. „Uznávám ti ji.“

Pepek se na ni tázavě podíval, ale nic nenamítal. Ani se nesnažil skrytě telepaticky se s ní spojit. Nebylo to ani nutné, souhlasil s ní.

„A pokud připustíte oprávněnost zabití tyranů,“ pokračoval Ariel, „nebyl to zločin ani ode mě tady na Zemi. Zdejší ďáblové tyranizovali lidi po celá tisíciletí.“

„Náhodou to vím,“ přiznala Yazatap. „Bylo to sice barbarské, ale uznávám to, zřejmě jste neměli jinou možnost. Škoda, že jsme se nesešli dřív, obětí mohlo být mnohem méně, ale teď nemá cenu honit bycha. Dobrá, byla tu řeč o vzájemném představování, dovolte mi začít. Jmenuji se Yazatap Sibyla Kumana Horáková – Naarská z kmene Baalů z Gehenny. Znáte mě všichni, nejen maršál Ariel, je o mně zmínka v pozemské Bibli, kdysi jsem totiž bývala královnou ze Sáby. To říkám jen pro pořádek, dnes už to není důležité. Později jsem byla pilotkou leteckých sil Baalů, dnes žiji s ostatními lidmi i ďáblicemi ve světě zvaném Oáza, jsem šťastně vdaná za pozemšťana – po našem Kanaánce – a jestli teror ďáblů na Zemi opravdu skončil, budu tomu ráda.“

Pepek a zachráněná Belial to již věděli, zato ostatní vypadali udiveně. Pravda, ti dva napůl lidé a napůl ďáblové měli jisté povědomí o tom, co se dělo kdysi dávno, ale každého může vyvést z míry setkání tváří v tvář se skutečnou biblickou postavou.

„Vlastně už jsem se představil také,“ vzpamatoval se rychle Ariel. „Mé tělo, jak tady královna Sibyla správně poznala, donedávna patřilo bývalému pekelnému maršálu Arielovi, ale dnes je uvnitř generál policie Nového Německa Alfréd Schmidke. Kdyby vám nestačilo svědectví tady Oty, který byl u toho, mohou vám mou totožnost potvrdit obyvatelé Xijtry, kteří tu operaci provedli. Dostal jsem tenkrát na výběr. Mohl jsem buď jako Ota přijmout do své vlastní lidské hlavy osobnost ďábla Ariela, anebo získat i jeho tělo, bohužel výměnou za mé vlastní. Tělo ďábla mi ale umožnilo proniknout mezi ostatní ďábly. Zvolil jsem druhou možnost a dnes jsem tedy ďábel, ale podařilo se mi ostatní ďábly zničit torzní bombou. To není zrada na bývalých kamarádech! Nikdy jsem nepřestal být člověk, nestydím se za to, co bylo nutné a udělal bych to kdykoliv znovu. Přiznávám, mám dnes některé vlastnosti ďáblů a umím s nimi zacházet, ale proti lidem je nezneužívám.“

„Já jsem Ota Vávra,“ vyvinul se druhý muž z Belialina objetí. „Ano, i já mám v sobě ďáblici, Belial Naarskou, také díky Xijtranům. Proto mám na svědomí i poslední zničenou pekelnou pevnost Árjů v Gehenně, ale i to byl oprávněný protiútok ve chvíli, kdy na Zemi hořela města, zapálená vimaany z Gehenny. Je docela možné, že jsem ďábly na Gehenně vyhubil, ale trvám na tom, že jsem zabil jen vojáky, žádného civilistu.“

„Byly tam i děti,“ zavrčela Yazatap. „Ale z vlastní zkušenosti komukoli potvrdím, že to nebyli civilisté, jen poněkud mladší kanonenfutr.“

„Jak vidím, jsem tady nejmladší a úplně bezvýznamný,“ vzdychl si Pepek. „Dodám jen, že Yazatap je moje manželka. Poznali jsme se jako duchové a je mezi námi největší věkový rozdíl, jaký si vůbec umíte představit – tři a půl tisíce let. Což nám kupodivu nevadí.“

„Nejmladší jsi, ale bezvýznamný?“ nesouhlasila Belial. „To není pravda! Jestli jsem to správně pochopila, má Pepek Horák podíl nejen na mém vzkříšení, ale i na vzkříšení dětí, postřílených v našem domě v Čechách. Prý ho to napadlo a postaral se o provedení. Slyšela jsem taky, že to byl největší hromadný zázrak v Oáze.“

„Vy jste vzkřísili naše holčičky?“ rozjasnil se Ota Vávra. „A víte, že to byly poslední tefirky z Gehenny?“

„Poslední možná,“ souhlasil Pepek. „Ale jediné ne, vytahali jsme jich z pekla stovky a s nimi i mnoho dospělých. Žijeme teď všichni v nepříliš vzdáleném světě Oáze a budete-li mít zájem, pozveme vás tam.“

„Byl bych rád, kdybyste mi umožnili ty děti vidět a případně nám je vrátili,“ řekl Ota Vávra. „Měli jsme je jako vlastní. Ale připravili jste nám jiný zapeklitý problém. Abych to všeobecné představování dokončil: moji zabitou a oživenou ženu Belial Ameatu asi znáte. Neznáte ale mou poslední ženu, Belial Sarchu. Když Belial Ameatu zabili, žil jsem nějakou dobu sám, ale pak jsem si vzal druhou tefirku Belial. Takže jsem ne vlastní vinou bigamista a ty dvě Belial jsou obě moje manželky. A bude to problém, protože jsem měl a vlastně je pořád mám rád obě.“

Řekl to ustaraným tónem, ale Pepek s Yazatap se na sebe jen podívali a usmáli se.

„To vůbec jako problém nevidím,“ řekl Pepek. „Problém to bude jen v Čechách, kde je bigamie zakázaná a dokonce trestná. Můžete přece žít jinde, kde to je normální!“

„Normální by to asi bylo na Firhoi,“ odvětil Ota. „Ale nezlobte se, mám k Zemi příliš hluboké vztahy a nesmět se vrátit by bylo kruté.“

„Navštěvovat Zemi můžete bez obav, do vašich vztahů na jiných světech nikomu nic není,“ utěšoval ho Pepek. „Na Zemi ale beztak nemůžete žít, když máte za ženu tefirku. Není to jen z důvodu trestnosti bigamie. Tefirky by rozvrátily pozemskou civilizaci, proto se na Zem nesmí vdát žádná. Nezbude vám nic jiného než se usadit buď u nás v Oáze, kde jsou sňatky tefirek s lidmi normální, nebo na Firhoi, kde se to dá také brzy očekávat.“

„Čím by tefirky rozvrátily pozemskou civilizaci?“ vskočil mu nezdvořile a naléhavě do řeči Ota. „Nedávno jsem to slyšel od ďábla Mefistofiela, který dal kvůli tomu postřílet naše holčičky! Taky tvrdil, že by pozemskou civilizaci rozvrátily, ale neobtěžoval se nám říci, proč si to myslí.“

„My jsme mu k tomu ani nedali příležitost,“ dodal omluvně Ariel-Schmidke. „Během toho krátkého setkání jsme ho zastřelili. Nešlo to ale jinak, on chtěl zabít nás.“

„Dobře mu tak,“ řekl Pepek. „My si to ale jen nemyslíme, víme to zcela přesně.“

Pak všem pozemšťanům, kteří ten problém ještě neznali, vysvětlil, jaké nebezpečí pro Zemi představují dívky, kterým se dědičně rodí tři děvčátka na jednoho chlapce.

„Muslimům by to možná problém nedělalo, ale pro monogamní kulturu křesťanů by to byla katastrofa,“ skončil svůj výklad. „Ale než přebírat kulturu od muslimů, proti tomu je naše kultura v Oáze neporovnatelně lepší.“

„Poslyšte, vy Asbeelky,“ obrátil se pak na obě Belial. „Jaká je běžná skladba rodin ve vašem světě? Nejsou to čirou náhodou tři ženy na jednoho muže?“

„Jak to víš?“ podivila se tomu druhá Belial.

„Máme v Oáze bývalého Asbeela,“ usmál se Pepek. „Ale především, když se rodí na jednoho kluka tři holčičky, je taková rodina nejen přijatelná, ale přímo vynucená.“

„Kdyby Ota chtěl, mohl by se odstěhovat k nám na Firhoi,“ vzdychla si druhá Belial. „My dvě bychom se shodly, to jen pozemské zákony budou docela určitě proti.“

Řekla to tak klidně, až se na ni Ota udiveně podíval.

Z pozemšťanů se nad tím vlastně nepozastavil jen Pepek. Znal tefirky lépe a pochopil, že Belial Sarcha nevidí v Belial Ameatě sokyni, jen lituje Otu, příliš svázaného se Zemí, kterému to řešení zatím nepřipadalo ani vhodné, ani vítané. I Pepek chápal, jak se Ota musí cítit zaskočený a přišlo mu ho líto.

„K vám nebo k nám,“ pokusil se aspoň rozšířit jeho možnosti. „Obecně bych řekl, že kdo si vezme za ženu tefirku, může žít už jen na světě, kde mají tefirky převahu. Jen Země je pro nás tabu, leda bychom se vědomě rozhodli rozvrátit její monogamní kultury. Už jsme o tom také uvažovali, ale zatím jsme se k tomu neodhodlali.“

„Poslyš, ty máš přece také za manželku tefirku!“ obrátil se na něho Ota Vávra, neboť mu blesklo hlavou, od koho jedině může očekávat pomocnou ruku.

„A kdyby jednu!“ zasmál se Pepek. „Mám jich hned pět a k nim ještě čtyři manželky ze Země! Ale i já s nimi musím žít v Oáze a ne na Zemi.“

Ostatní pozemšťané při těch slovech jen třeštili oči a lapali po dechu, kdežto tefirky se tvářily, jako by nechápaly, co by tu mělo vadit. Zarazil se ale i Ota, tohle přece jen nečekal.

„A nejsi na ně trochu mladý?“ vzpamatoval se konečně a zatvářil se přísně. „Není to na takového kluka příliš velký – harém?“

„Byl by,“ přikývl Pepek. „Jsme na ně ale tři manželé, takže na každého připadají tři, to přece vyhovuje i Asbeelům. Dětí máme dohromady jedenáct, pět z nich je mých vlastních a až na jedny dvojčata mám každé s jinou. Nechytejte se za hlavy, v Oáze je to normální. Neodpovídá to zvykům pozemským ani Asbeelským, ale v Oáze platí dávné rodinné zákony Gubirufa a podle Baalek i Árjá je to tak správné.“

„Jak jste na to ale mohli pžistoupit?“ mračila se Gerta, která dosud neřekla ani slovo. Teprve teď se odhodlala vstoupit do hovoru, jenže jako jediná měla tak příšernou češtinu, až to všemi otřáslo. „Vy jste nebyli nikdy kžesťani?“

„Byli,“ odsekl Pepek. „Byli jsme křesťané, nejspíš jsem od rodičů pokřtěný katolík, ale dostali jsme se do situace, kdy to jinak nešlo. A vy už v tom jedete s námi, pane Vávro! Nebylo vaší chybou vzít si druhou tefirku, chybou byla už ta první! Svatbou s tefirkou jste se rozešel s křesťanskou společností. Zřejmě si to neuvědomujete, ale tradiční monogamní rodinu rozvracíte, i kdybyste ji sám dodržoval. Když ne vy, rozvrátí ji vaše děti. Můžete to vzít všechno zpět a s oběma se rozvést. Doufám ale, že to nechcete, nebo se pletu?“

„Nevypadalo to tak,“ namítal zdrceně Ota. „Opravdu teď nevím, co s tím.“

„Nevypadalo to tak, ale je to tak,“ pokračoval tvrdě Pepek. „Tefirky jsou pro naši Zem genetické časované bomby, jediná obrana je nepustit je tam. Umíte si představit, jak by to bylo dál? Víte přece, že k rodině obvykle patří děti?“

Byl si jistě dobře vědomý své nebetyčné troufalosti veřejně peskovat o tolik staršího a zkušenějšího chlapa, ale nechtěl a po pravdě nesměl ustoupit. V tomhle byl zkušenější on!

„Nějaké představy bych snad měl,“ usmál se trochu Ota, kterému také došlo, kdo se ho to snaží poučovat. „Syna mám určitě staršího než jsi ty!“

„Pokud máte na Zemi syna, je to jistě pozemšťan a ten mě nezajímá,“ nedal se Pepek. „Představy o dětech možná máte, ale falešné. Musím vás z nich vyvést, vaše představy totiž vycházejí ze zvyklostí Země a proto platí jen tam.“

„Jsi si tím jistý?“ zkusil ho naviklat Ota.

„Naprosto,“ nedal se Pepek. „Až budete mít s tefirkami děti, budou mezi nimi chlapci výjimkou, většina budou holky. Krásné jako obrázek, inteligentní, zkrátka žádoucí. Takové kočky těžko zůstanou na ocet a všechny se vdají. To není mazání medu kolem pusy, to je naše zkušenost z Oázy, kde holky také převažují. Jenže až se vdají, budou mít zase jen samé holky, jednu krásnější než druhou. Ještě vám nedošlo, jaká je v tom matematická obludnost v podobě geometrické řady?“

„To snad ne!“ protestoval Ota. „Tak to jistě není, v přírodě se geometrická řada nikdy dlouho neudrží, časem se to srovná a vytvoří se opět nějaká rovnováha!“

„Jo, vytvoří,“ přikývl Pepek. „Jenže mezitím tefirky strašlivě převálcují své ošklivější konkurentky pozemšťanky. Uvědomte si, většina žen na Zemi nejsou tak krásné, opravdové krasavice jsou tam výjimkou. Tefirky jsou rozhodně hezčí. Pustíte-li je na Zem, bude na Zemi brzy převaha žen s genetikou jedna ku třem a původní monogamní společnost odkráčí kamsi za dinosaury. Křesťané by se měli už teď modlit, aby to proběhlo bez krveprolévání, víc toho jejich modlitby neovlivní.“

„Vidíš to příliš katastroficky,“ podotkl vážněji Ota.

„Ale reálněji než vy,“ zastala se ho Yazatap. „Nezlobte se na nás, ale on vám podává prognózy, sestavené našimi biologickými odbornicemi. Zřejmě jste se nad tím ještě pořádně nezamysleli, ale je to přesně tak, jak to říká.“

„Mein Gott!“ zděsila se Gerta. „Alfréd je teď taky tefir!“

„Alfréd?“ nechápal hned Pepek.

„Můj Alfréd!“ ukázala na Ariela-Schmidkeho. „My se chtít brát! Ale nejít ze Země!“

„Alfréda si klidně vezměte a můžete s ním zůstat na Zemi,“ uklidňovala ji Yazatap. „Geny přenášejí výhradně ženy, přesněji tefirské ženy. S tefirem můžete mít také neobvyklé děti, zdědí totiž po otci některé vlastnosti, ale to se dá snést. I kdybyste měli děvčátka, po vás ty geny nezdědí, takže i ony budou patřit na Zem.“

„Ó, díky!“ řekla vděčně Gerta. „To jste mě hodně potěšit!“

„Mě ale ne,“ vzdychl si Ota. „Začali jsme se sice stěhovat do vesmíru, ale nikdy by mě nenapadlo, že si tím přibouchnu dveře domů. Vy jste se s tím smířili?“

„Nic jiného nám nezbylo,“ přikývl Pepek. „Vám taky nic jiného nezbude.“

„Zrovna nedávno jsme zvažovali možnost seznámit se s vámi a uzavřít i spojenectví proti pozemským ďáblům,“ pokračoval odevzdaně Ota. „Předešli jste nás, ačkoliv už to asi bez ďáblů nebude tak zajímavé.“

„To jsme opravdu hodně prošvihli,“ odvětila Yazatap kysele. „Abyste věděli všechno, Alfréd či Ariel zabil pod Jeruzalémem nejen všechny pozemské ďábly, ale i naše komando, připravené s ďábly zatočit po našem. Tam jste zase předešli o pár minut vy nás.“

„Vy jste tam měli nějaké lidi?“ trhl sebou Alfréd. „To je mi opravdu líto. Co jste tam ale chtěli dělat?“

„To, co jsme s ďábly dělali jinde po Zemi,“ řekla Yazatap. „Už jsme jich zlikvidovali něco kolem tisícovky, teď bychom je poprvé měli pěkně pohromadě. Zablokovali bychom jim východy, neunikl by nám žádný! S tou bombou jste nás předběhli, jenže jste tam zabili i naše ženské.“

„Snad proti ďáblům neposíláte ženy?“ mračil se Ota. „Nenapadlo vás, že bývali dobře ozbrojení? Nebo si myslíte, že je to taková hračka?“

„Nepodceňujeme je,“ přikývla Yazatap. „Mám také jakési představy o válečnictví, ale jako duchové si většiny zbraní nevšímáme. Dlouho nám nebyly nebezpečné vůbec, teď sice ďáblové na něco přišli, ale zatím jsme měli jen jednu raněnou.“

„Poslední dobou se mezi tefiry hodně diskutovalo o duální munici,“ zpozorněl Alfréd. „Toho jsem se už neúčastnil. Měla být velice účinná na nehmotné, nebylo to nakonec ono?“

„Asi to bude ono,“ připustila Yazatap. „Ta munice účinná je, ale není to katastrofické, jak jste nejspíš čekali, naše jediná zraněná už bude zdravá. Horší je pro nás ďábelské yvoro. Pozemšťané jako Pepek je nemají, nemohou je tedy používat a navíc jich máme příliš málo. V Gehenně nezůstal ani jeden muž, posíláme tedy proti ďáblům naše ďáblice!“

„To má asi pravdu,“ přijal to Alfréd. „Už jsem vám říkal, že všichni ďáblové před těmi potvorami utekli na Zem!“

„A přitom vypadají tak nevinně!“ povzdychla si Belial Sarcha.

„Co s ďábly vlastně děláte?“ zajímal se Ota. „Jak je likvidujete?“

„Házíme je do světa, odkud se sami nedostanou,“ ujistila ho Yazatap. „Neobydlených světů máme dostatek, vyhradili jsme jim jeden nevlídný, říkáme mu Sibérie. Kolem rovníku rostou primitivní lišejníky, jinak je tam led, sníh a mráz, ale dá se to přežít. Postavili jsme jim zateplené domky, zařídili zásobování potravinami, ale víc od nás čekat nemohou, máme s nimi hodně nevyřízených účtů. Uznávám, to vyhnanství je drsné, ale snesitelné, vězení by bylo jistě horší.“

„Takže byste to možná vyřešili i bez Alfréda?“ podíval se Ota vyčkávavě.

„Vyřešili a navíc humánněji,“ ujistila ho Yazatap. „V prvním opravdovém střetnutí s ďáblem zvítězili Olda s Marií spíš náhodou. Až Pepek se jako duch pustil s ďábly na Zemi do války, ale zpočátku si s nimi nevěděl rady a také je zabíjel. Pak se je naučil zneškodňovat bez prolévání krve a my jsme v tom pokračovali, určitě je to tak lepší. Dnes je posíláme na dva nevlídné světy, Sibérii máme pro ďábly a Raphaelův Arest pro jejich lidské pomocníky. Oddělujeme je, aby si ďáblové z lidí zase nenadělali sluhy.“

„Unášíte je potají, že?“ nadhodil Ota. „Já jen, že to není moc známé.“

„Známé to moc není, ale my, jako ďáblové, jsme to na lehkou váhu nebrali,“ řekl suše Alfréd. „Podezřívali jsme je, že unesli i amerického presidenta a jeho generální štáb!“

„To souviselo s přepadením Nového Německa,“ přikývl Pepek. „Kdysi se mi podařilo zastavit války na Zemi pohrůžkou smrti presidentům největších velmocí. Působilo to, než to Američané porušili. Považoval jsem ale v takovém případě za svou povinnost tu vyhrůžku splnit, i když mírněji než jsem původně sliboval. Příšerně nás ale zaskočilo, že se do války vložily i pravé vimaany z Gehenny. Byly to vaše, nebo z Firhoi?“

„Ukořistili jsme kdysi tři,“ přiznal Ota. „O jeden vimaan jsme přišli na Varvei, druhý nám ukradl Francouz Pierre Lavarédé, naštěstí nám vypomohli tefirové z Firhoi. Posádky jsme ale měli čistě české. Mám v sobě ďáblici, umím s nimi létat a naučil jsem to i ostatní. Tehdy naše vimaany představovaly největší údernou sílu na světě.“

„Naštěstí jste nevěděli o naší flotile,“ podotkl Pepek. „Měli jsme stovku vimaanů plně vyzbrojených a všechny s originální ďábelskou posádkou. Naštěstí jsme je nikdy nepoužili a jak vidím, bylo to dobře. Bylo by to pro vás kruté vystřízlivění z pocitu největší úderné síly na světě.“

„A sakra!“ uklouzlo Otovi. „Proč jste je ale nepoužili?“

„Protože jsme v té době věděli o vaší flotile tří vimaanů,“ usmál se Pepek. „Jeden můj známý mě tehdy snažně prosil, abych Novému Německu pomohl. Zeptal jsem se ho, jestli si umí představit souboj na zidibady nad některým městem? Tvrdil jsem mu, že by se počet obětí mohl rovnat počtu jeho obyvatel, jinými slovy, zplanýrovalo by to celé město, že by to nepřežila ani poslední myš v kanalizaci.“

„Tomu bych věřil,“ otřásl se Ota. „My jsme použili jen rodzoty, stačilo to.“

„To vás také zachránilo!“ podotkl Pepek. „Pochopili jsme, že nechcete Nový Berlín zničit, že vám jde čistě jen o americkou leteckou okupační flotilu. Likvidovat okupanty není zločin, ale kdybyste použili větší sílu a zničili město, měli byste nás do dvaceti minut na krku a pak teprve by nastal ohňostroj, jaký byste nečekali!“

„Tenkrát jsme zidibady ani neměli,“ přiznal Ota Vávra. „Podnikli jsme to se slabšími vimaany zapůjčenými z Firhoi. Doufali jsme, že na to postačí, naštěstí nám to vyšlo.“

„Měli jste snad aspoň jeden z nejnovějších, ne?“ zajímalo Pepka.

„Poslytli jsme náš poslední tefirům na Firhoi ke zkoumání zbraní a štítů,“ přiznal Ota.

„Rozšiřujete po vesmíru zbraně takového kalibru?“ ušklíbl se Pepek. „Máte štěstí, že nedopadnete jako manželé Rosenbergovi, když dali Stalinovi tajemství atomových pum.“

„S těmi to bylo trochu jinak,“ podotkl Ariel-Alfréd.

„Vy o tom víte něco víc?“

„Jistě. Chystám se sepsat své paměti posledního pozemského ďábla a odhalit spousty tajemství za poslední tisíciletí. Dějiny světa jsou úžasnou sbírkou nechutností od dob dávno před potopou světa až po darebáctví z poslední doby, to byste se divili!“

„Vidíte, to mě zajímá!“ vzpomněla si Yazatap. „Nemáte náhodou prsty v odhalování tajemství biblických příběhů? Slyšela jsem, že to začali dělat Japonci, ale pochybuji, že by se sami dostali k archivům Asbeelů.“

„To je moje akce,“ přiznal se Ota Vávra. „Ty dokumenty jsou pravé, skutečně je mám od Asbeelů, jen jsem se postaral o jejich přepis do podoby vhodné pro televizi. Nějaké jsem vytáhla i z pamětí svého vimaanu, mám tam i pár čerstvějších.⁷“

„Ty starší bych mohla posoudit,“ nabídla se Yazatap. „Tvrdili, že tam máte i mě. Dost mě to zajímá, sama všechny své záběry nemám a ráda se na ně po té době podívám.“

„Klidně,“ usmál se Ota. „Chcete televizní podobu nebo originál tefirské záznamy?“

„To se rozumí, že radši originál,“ přikývla.

„A chcete všechny, nebo zatím stačí ty, co Japonci odvysílali? Na všechny si budete muset počkat, ale hned je na Firhoi objednám. Chcete? Předal jsem do jejich archivů i ty novější, které tam ještě neměli.“

„Objednejte všechny,“ přikývla. „Můžete na oplátku počítat s mými záznamy, mám jich také dost. Jestli se s Asbeely z Firhoi znáte, nemohli byste je pozvat na uzavření míru? Předpokládám, že se o nás tak jako tak dozvědí a mohli by nás považovat za nepřátele.“

„Dobrý nápad!“ souhlasil Ota. „Přes nás to bude snadnější, my už jsme je přesvědčili, aby s námi jednali. Dalo nám to pěknou fušku!“

„My bychom je přesvědčili dřív,“ neocenila to Yazatap. „A ještě něco. To, že jsme šli proti pozemským tefirům každý na vlastní pěst, nás stálo spoustu nepříjemností a všechno šlo vyřešit lépe. Kdybyste věděli, že se chystáme proti Kongresu tefirů i my, nenapadla by vás ta bomba a tisíce nevinných mohly žít.“

„Jinou možnost jsme neviděli,“ zamračil se Alfréd. „Podle nás to zkrátka jinak nešlo. Z toho pohledu bylo lépe obětovat třicet tisíc lidí, aby se na druhou stranu podařilo zničit to pradávné zlo na Zemi. Opakuji, neměli jsme jiné východisko.“

„Obětovali jste jich méně, než si myslíte,“ opravila ho Yazatap. „Nejspíš to nevíte, ale když se do ulic Jeruzaléma začala hrnout láva a létat sopečné pumy, pochopili jsme, že nás přestali zajímat tefirové, zato musíme zachraňovat lidi. A tak místo abychom do vyhnanství v Sibérii házeli tefirské zajatce, začali jsme všemi branami do sousedních světů zachraňovat lidi, zaskočené sopkou. Je jich v Oáze dvaadvacet tisíc, nejspíš většina z uváděných obětí.“

„Vy jste je zachránili?“ divil se Ota. „Proboha, jak? To přece bylo nad lidské síly!“

„Nad naše síly to nebylo,“ ujistila ho Yazatap. „Všechny jsme nezachránili, ale máme jich u nás v bezpečí většinu. Měli jsme tam několik duchů. Pro ně není problém procházet zdmi a hvězdnou bránou vysvobozovat lidi i zpod trosek domů, natož jen obklíčené ohněm. Teď se o ně staráme, ale co nejdřív je chceme vrátit zpátky na Zem. Není to ale vaše zásluha a kdybyste neodpálili tu bombu...“

„Prostě jsme to jinak neuměli,“ skoro vybuchl Alfréd. „O vás jsme nevěděli a neměli jsme ani tušení, že byste to dokázali! Museli jsme si pospíšit, aby to zlo nepokračovalo další tisíce let! Nejbližší válka na Zemi by přišla lidi dráž!“

„No dobře, už jsem vám to uznala,“ ustoupila Yazatap. „Ale pro příště budete každou akci konzultovat s námi a my naopak s vámi, souhlasíte?“

„Jsem všemi deseti pro,“ přikývl Ota. „Mohli bychom vám na to dokonce poskytnout náš mezivesmírný telefon, kdybyste měli zájem.“

Vytáhl z kapsy přístroj, podobný mobilnímu telefonu a podal jej Pepkovi, který si jej začal se zájmem prohlížet.

„Mezivesmírný telefon?“ zajímalo Yazatap. „Dosáhne aspoň přes tři hvězdné brány?“

„Mnohem dál,“ ujistil ji Ota. „Retranslátory máme prakticky všude, kde už jsme byli. Máme tak zajištěné spojení i s osadou Kogucu, i se světem Firhoi.“

„Městečko Naděje?“ usmála se Yazatap. „Také jste začali osidlovat vesmír?“

Kogucu znamená v tefirštině Naděje a to tefirské slovo Yazatap očividně potěšilo.

„Donedávna jsme to drželi v utajení, jak jen to šlo,“ přikývl Ota. „Teď už to skrývat nebudeme, alespoň ne před vámi. Beztak mám obavy, že byste nás brzy objevili, kdybyste o to opravdu stáli. Není to daleko, jen jednu hvězdnou bránu od Země.“

„Tyhle telefony klidně vyhoďte,“ zavrtěl hlavou Pepek a vracel Otovi přístroj, zřejmě ho nenadchl. „Spolehněte se raději na nás. Věnujeme vám psí telepatii a můžete se s námi bavit kdekoliv i bez retranslátorů. Telepatie nepřenáší jen hovory, ale i obrazy a jiné vjemy, je lepší než televize. Telefon můžete ztratit, může se poškodit, nevydrží elektrickou bouři a na neznámých světech selže úplně... tam všude telepatie funguje bez problémů. Zeptejte se Yazatap, kolik strachu zažila ve světě duchů, když ještě neměla telepatii, mně v kapse shořel tefirský gunis a byli jsme rázem bez spojení...“

„Vážně?“ podivil se Ota spolu s ostatními.

„Jak myslíte, že jsme na vás přišli?“ pokračovala za Pepka Yazatap. „Začalo to tím, že jsem očima Erniel viděla, jak jste zmizel a nechal po sobě bombu s emblémem svastiky. Když jsme to později rozebírali, svastika nás přivedla za vámi do Nového Německa.“

„Nepředpokládal bych, že někdo uvidí explodující torzní bombu z takové blízkosti, aby rozeznal její emblémy, a bude takový postřeh ještě někdy rozebírat!“ vrtěl hlavou Ota.

„Ty dvě, co tam byly, se toho pozdějšího rozboru neúčastnily,“ zpražila ho Yazatap. „Chystaly se zablokovat ďáblům východ z pevnosti, když se to stalo. Pro vás byly nehmotné a neviditelné, ale žár bomby byl i na ně příliš silný. Spálilo je to a my, co jsme s nimi byly spojené telepaticky, jsme také schytaly svůj díl. Omráčilo nás to jako psychoúderem.“

„Nevěděli jsme, že se na ně chystáte,“ opět se omlouval Alfréd.

„Co to znamená pro příště?“ pokračovala Yazatap. „Už ani ránu jedni bez druhých! Podívejte se, začali jste osidlovat vesmír a zapletli jste se s tefirkami. Nevím, jak daleko jste se s tím dostali, ale předpokládám, že jste na samotném počátku. Nechci se chlubit, ale my jsme dál a mám proto pro vás návrh: spojte se s námi!“

„Měli bychom se alespoň spřátelit, i když to spojenectví nebudeme nutně potřebovat,“ vzdychl si Alfréd.

„Snad si nemyslíte, že problémy skončily?“ podívala se na něho Yazatap, jako by ho litovala. „Uvědomujete si, že na každého pozemského tefira připadlo plno jeho pomocníků, od zasvěcených homunkulů po jelimany, kteří jim sloužili, aniž by to tušili?“

„To je vlastně pravda,“ zvážněl Alfréd. „Každý tefir měl své homunkuly, nebyl jsem výjimkou. Homunkulové mezi lidmi vytvářeli organizace, nejznámější je italská Mafie, ale ze všech čišel zločin. Každý tefir znal i sousední gangy. Bylo to nutné, aby jim neškodil a občas bylo výhodné spojit ke složité akci sousední gangy, například pro vojenské puče, revoluce, majdany a převraty. Bylo to výhodnější, než aby si každý vydržoval vlastní síly.“

„Koukám, byl jste jako ostatní, pěkný darebák!“ zasmál se Pepek.

„Nesuďte mě za můj ďábelský život,“ odrazil ho Alfréd. „Jako člověk za nic nemohu! Tohle tělo sice patřilo darebákovi, ale já jsem je zdědil i s jeho minulostí a obětoval jsem mu z velice dobrého důvodu i své vlastní lidské tělo. Pamatuji si jistě všechno, co původní vlastník mého těla spáchal, ale cítím zodpovědnost jen za to, co jsem v tom těle udělal až po xijtranské přeměně. Jak jsem řekl, část těch gangů zneškodním, jenže nevím o všech, takže spojenectví s vámi může mít pořád ještě smysl. Poslyšte, my to bereme. Myslím, že mohu mluvit přinejmenším za všechny tady v této místnosti, ale ani ostatní nebudou proti.“

„Výborně!“ řekla Yazatap a trochu se uvolnila z dosavadního napětí. „Spojenci se mi líbí víc než neutrálové, o protivnících ani nemluvě.“

„Budete si ale muset zvyknout, že jsem donedávna vaším protivníkem skutečně byl,“ nadhodil Alfréd. „Sami jste tvrdili, že jsem ďábel.“

„To nebude problém,“ mávl rukou Pepek. „Nebudete ani první ďábel, který se k nám dostane. Většina obyvatel Oázy jsou ďáblice, které se na nás na Zemi dívaly skrz prsty. Zvykli jsme si na ně, všechna manželství jsou dnes v Oáze smíšená, ďáblice nás uznávají a my je také nepovažujeme za nepřátele. Tam byste byl mezi svými.“

„Mezi svými?“ zavrtěl hlavou Alfréd. „Ba ne, mezi svými jsem tady, na Zemi! Říkal jsem vám přece, že jsem uvnitř člověk! A myslím to poctivě.“

„Jste teď něco jako doktor Jekyll, co?“ neodpustil si Pepek narážku.

„Ten příběh znám a dost mě vystihuje,“ přikývl vážně Alfréd. „Můj Hyde je ale mrtvý a neškodný. Mimochodem, autor toho příběhu byl jedním z homunkulů.“

„Cože?“ zůstal Pepek překvapeně stát. „Jak to?“

„Homunkulové nebyli jen profesionální darebáci,“ pokrčil rameny Alfréd. „Někteří tefirové si pro zábavu vydržovali umělce, něco jako kdysi králové šašky. A ponechávali jim volnost. Ale málo platné, umělci podporovaní ďábly byli vždycky poznamenaní. Zkuste si vzpomenout na umělce, kteří opěvovali diktátory, hromadné vraždy a násilí, sami pěstovali chlast, drogy a jiné neřesti! Někteří, jako Oscar Wilde, se svými neřestmi nijak netajili a ty jsou dodnes nedílnou součástí jejich díla. Znáte jeho světově proslulý Obraz Doriana Graye s motivem dlouhověkosti s krvavýma rukama? Všichni umělci-bohémové jistě nemuseli být miláčky ďáblů, ale ti si obvykle žili mnohem líp.“

„Oscar Wilde byl přece nějakou dobu zavřený ve vězení, ne?“ namítl Pepek.

„Byl,“ souhlasil Alfréd. „A měl štěstí, že nepřišel na místě o hlavu, jiní dopadli hůř. Je snadné rozzlobit ďábla, ale těžko se mu zavděčíte.“

„A co jiní homunkulové?“ zajímal se Pepek. „Předpokládám, že jste měli pod palcem většinu politiků a bank, aby vám umožnili ovládat svět mocí i penězi.“

„Předpokládáš celkem správně, ale málo,“ usmál se trochu smutně Alfréd. „Ovládali jsme svět nejen světskou mocí a penězi, ale i prostřednictvím většiny církví a nevadili nám ani gangsteři. Účel vždycky světil prostředky, jen jsme tomu pokrytecky neříkali svěcení.“

„A většina vašich bývalých pomocníků ve světě zůstala,“ přisadila si Yazatap. „Proto si také nemyslím, že to všechno skončilo.“

„Největší problém nebude s pravými homunkuly,“ mínil Alfréd. „Obávám se menších darebáků, kteří to od nich jen odkoukali. Homunkulové jsou sice bestie, ale disciplinované bestie. Vědí, že ďáblům se neodporuje. Není u nich neobvyklé, aby se na příkaz svých pánů otočili úplně naopak. Dostalo se to až do Bible, jako známá proměna Šavla v Pavla, to když se naše pozemské pekelné Grémium rozhodlo křesťany nevyhladit, ale využít.“

„Poslyš, chceš říci, že je pod vaším velením i většina církví?“ nechtěl uvěřit Pepek.

„Najdeš i výjimky,“ ujistil ho Alfréd. „Politikové ani církve veřejně neříkají, komu skutečně slouží! Raději vystavují na odiv obětavou službu lidem. Hodně lidí proto vstoupilo do politiky i do církví z čirého idealizmu a ti se skutečně snaží dělat něco i pro lidi. Výjimky ale nikdy neměly velký vliv. Bývaly doby, kdy nám církve sloužily lépe než diktátoři. Jen si vzpomeňte na křížové výpravy a na Inkvizici! Lucius, tedy postaru Lucifer, poslední dobou rád opakoval, že církve, zejména ty křesťanské, lidem příliš dlouho kázaly pokoru. Poctivý křesťan vrchnosti neodporuje, ale jako voják za moc nestojí, příliš váhá zabíjet. V poslední době se proto křesťanské války vedly pomocí žoldnéřů, tím se církve ocitly mimo náš zájem a ztratily svůj dřívější vliv. Držíme si v nich nadpoloviční většinu, stejně jako ve většině parlamentů, aby nám neškodily, ale více se spoléháme na politiky nezatížené křesťanskou pokorou. Ti povýšili zabíjení z umění na průmyslové odvětví a křesťané z posledních válek vypadli. Jako kanonenfutr je dobrý kdekdo, ale k velení armád si dnes církev ani nečichne.“

„Koukám, že jsem na Zemi nějak dlouho nebyla,“ vzdychla si Yazatap. „Ale teď bych se ráda vrátila k jádru věci. Ne že by mě to nezajímalo, bývala jsem odbornice na pozemské kultury a někdy si ráda vyslechnu přednášku o současných tajnostech Země, ale teď bychom měli rozhodnout, co dál. Pepek s kamarády nás naučili přemýšlet a ani ve válce neubližovat nevinným. Divila jsem se, že to jde, ale měli pravdu. Musíme opatrněji rozlišovat idealisty od darebáků, kteří se jen přizpůsobili homunkulům, ale nechceme je nechat dál řádit.“

„Homunkuly zjistíme podle identifikačních biočipů,“ mínil Pepek. „Ti nám neutečou. Ale ti ostatní darebáci, co se to od nich naučili, čipy nemají. Asi budou opravdu horší.“

„Česky se řekne: Poturčenec horší Turka,“ přikývl souhlasně Alfréd. „Právě to vidím jako největší problém. Homunkulům stačí dát rozkaz a z mafiánů se stanou zapálení činitelé charity. Možná to budou považovat za ďábelský trik, ale nebudou o tom diskutovat, prostě sklapnou kufry a podřídí se. Jejich podřízeným tak snadno neporučíme a ostatním, co se tam vetřeli jako hyeny k mršině, už vůbec ne.“

„A to mám na mysli, když tvrdím, že to neskončilo,“ přisadila si Yazatap, očividně potěšená, že zase došlo na její slova. „Měli bychom se na dalším postupu dohodnout. Proto navrhuji spojit se a protože jsme v osidlování vesmíru dál, zveme vás do Oázy. Připojte se k nám, bude to tak nejlepší.“

„Máte přece ve vaší Oáze většinu tefirek,“ namítl Ota. „Mohla by to být cesta pro mě, kdybych nešel na Firhoi, ale i na Firhoi už jsme dohodli, že by měli svět Bykyle osídlit lidé ze Země. A jestli se tefirky nesmí usazovat na Zemi, pak by se neměly objevit ani tam.“

„Dobrá,“ ustoupila operativně Yazatap. „Naději vám nebereme. Ale vy sám, pokud se nechcete se svými tefirkami rozejít, tam nepatříte. Pokud s nimi chcete odejít na Firhoi, kde budou doma, nic proti tomu nemám, ale Oáza vám může nabídnout lepší domov. Je to první smíšený svět tefirů a lidí, postavený na rovnoprávnosti. Byli byste u nás mezi stejnými, jako jste sami. A kromě toho, je to blíž od Země, můžete být v Čechách i denně.“

„O tom bychom měli uvažovat,“ souhlasil Ota Vávra obezřetně. „Mohli bychom se na tom dohodnout. Můžete ale vy dva jednat za celou vaši skupinu, komunitu, či co to v Oáze máte? Já přece sám také za ostatní nic nerozhodnu, ačkoli pevně věřím, že na Bykyle tuhle spolupráci jistě všichni přijmou.“

„Zapomínáte na telepatii,“ usmála se s převahou Yazatap. „Zatímco jednáme s vámi, ví o tom nejen všichni naši členové tady na Zemi, ale i celá Oáza. A co je důležitější, stačili jsme to prodebatovat a většina s námi souhlasí. Kdyby šlo jen o nás, můžeme to dojednat třeba hned na tomto místě.“

„Navrhl bych raději použít k jednání vhodnější místo, někde ve vesmíru mimo Zemi,“ zavrtěl hlavou Ota. „Tady se zdržuji jen krátce, než mě homunkulové stačí zaměřit. Nerad bych, aby neštěstí opět postihlo místo mě jiné. Navrhuji jednat u nás ve světě Bykyle.“

„Moji homunkulové už tě pronásledovat nebudou,“ ujistil ho Alfréd. „Sedí spořádaně doma a čekají na mé rozkazy.“

„Můžeš ručit nanejvýš za svůj gang,“ připomněl mu Ota. „Za městečko Kogucu bych ručil s větší spolehlivostí. Kromě toho se to tam bude týkat všech.“

„Pro mě za mě,“ souhlasila Yazatap. „Jednání by se mělo týkat i zdejších lidí, ale taky věřím, že nikdo nemá rozumný důvod nesouhlasit. Máte ve vaší Naději dost velký sál, aby se tam všichni vešli? Nebo si k jednání vyberete zástupce?“

„Důležitá rozhodnutí děláme raději společně,“ ujišťoval ji Ota. „A vy?“

„Většinou také,“ přikývl Pepek. „V Oáze máme velké haly, ale ve všech jsou teď lidé z Jeruzaléma. Mohli bychom narychlo postavit další, ale raději bychom jednali u vás, my už si to mezi sebou telepaticky předáme.“

„V tom případě vás jako starosta města Kogucu zvu k mírovým jednáním,“ zvedl se trochu teatrálně pan Ota.

„Můžeme jít třeba hned,“ přijala to Yazatap. „Také cestujete vesmírnými branami, že? Využíváte nejspíš našich, tefirských. Nebo máte vlastní konvertory?“

„Máme vlastní, ale vyvinuli je vědci z civilizace, sousedící se Zemí. Jsou to nesmírně zajímavé bytosti, i když se nám lidem vůbec nepodobají, nemají ani kostru.“

„Myslíte Xijtrany?“ otázal se bez obalu Pepek. „Od nich přece o vás víme. Několikrát nám hodně pomohli, ale poslední dobou nás nějak přestali mít rádi. Občas za nimi chodíme, jednáme s nimi, jsou na nás pořád zdvořilí, ale už to není ono.“

Ota Vávra vyskočil, jako když ho píchne.

„Vy je znáte?“ vytřeštil na Pepka oči. „Ano, Xijtra je jejich největší podzemní hnízdo. Ale jak to, že vás neznám? Většinu turistů z Čech jsem viděl, bylo jich jen pár a pro mě to byl vždycky svátek, ale vás si mezi nimi nepamatuji...“

„To asi bude tím, že za nimi nechodíme přes Nový Berlín,“ přiznal klidně Pepek.

„A kudy, když je to k nim jediná cesta? Svěřili vám snad ovladače svých propustí? Nebo používáte nějaké starodávné tefirské?“

„Nepotřebujeme žádné cizí konvertory, nejsme na nich závislí, máme jiné možnosti,“ ujistil ho Pepek. „Můžeme si chodit kdy chceme a kam chceme. Olda se s nimi zná už více než deset let.“

„Tak dlouho?“ nechápavě vrtěl hlavou Ota. „Proč mi ale o vás nikdy neřekly? Vždyť ani nevím, že vás znají. Zvou vás do jejich světa, nebo s vámi jednají na Zemi?“

„Já je znám kratší dobu,“ přiznal Pepek. „Ale Olda se k nim dostal hned na začátku. S ním také jednají nejochotněji. Pravda je, že nás nikdy nezvaly, ale ani nás nevyhazovaly, když jsme za nimi přišli. Na Zemi jsem je nikdy neviděl, ale u nich jsme občas potkali i jiné inteligentní tvory. Naštěstí se dá se všemi vyjít po dobrém.“

„Znáte i Grosswolfy? Takové obrovské tvory s chapadly jako stromy? A také s vámi vycházejí v dobrém?“

„Proč ne?“ opáčil Pepek. „Oldu prý zpočátku podezírali, že je Němec, ale když jim to vyvrátil, byli na něho hned milejší.“

„Mluvíte s nimi německy?“ zajímal se Ota.

„Proč? Německy neumím ani slovo a Olda nejspíš taky ne,“ vrtěl hlavou Pepek. „Proč bychom měli mluvit německy, když se s nimi bavíme jejich vlastní pojmořečí?“

„Vy tu jejich nevyslovitelnou řeč ovládáte?“

„Tu ultrazvukovou ne, tu ani pořádně neslyšíme,“ přiznal bezelstně Pepek. „Naštěstí tam všichni znají telepatickou pojmořeč, univerzální ve všech vesmírech. Drobné odlišnosti nám nevadí. Domluvíme se tak nejen s Xijtrany, ale i s Chétezy a znali ji i Mrzouti. Rozumí nám i bytosti, které pojmořeč neovládají. Nejen lidé a tefirové, ale také človíčkové z Pegsda a Cifuri, kočky Ciropegy z Loanebu a dokonce i některá zvířata s nižší inteligencí. Xijtrané přece věděli, že se touláme po okolních světech a fandili nám, že se na všech domluvíme.“

„Tím spíš nás měli o vás informovat,“ trval na svém Ota. „Věděli o vás a nechali si to pro sebe. Přitom trvali na tom, že k nim nepustíme nikoho neprověřeného!“

„Chodili jsme k nim, kdykoliv nás to napadlo,“ nezapíral Pepek. „Měli jsme už dávno zájem setkat se s vámi, ale zrazovali nás od toho a když se mělo jednat o vás, byli vždycky strašně neochotní. Asi nechtěli, abychom se s vámi setkali.“

„O tom si s Uaxio popovídám,“ mračil se Ota. „Jednal jsem s nimi vždycky upřímně a očekával jsem totéž od nich. Ačkoliv...“

Nedořekl a nechal si to pro sebe. Jen mu blesklo hlavou, že kromě Uaxio potkal v tom světě i jiné Kopfüsslery, kteří spolupráci s lidmi očividně nepřáli. Určitě bylo správné jednat s nimi upřímně, ale bylo naivní očekávat stejnou upřímnost i od nich.

„Ani bych se jim nedivil,“ omlouval je rychle Pepek. „Lidé ze Země jim prý přinesli mnoho zla. S námi jednali, neboť Olda byl podle jejich měřítek mládě a s těmi prý neválčí.“

„To ti snadno vyvrátím,“ odvětil pořád zamračený Ota. „Když vyvražďovali německá města, nikde děti nešetřili. Pobili je vždycky do posledního kojence.“

„Pak to asi bude tím, že se s nimi Olda zpočátku setkával s andělkou,“ mínil Pepek.

„Cože?“ vyskočily obě Belial, jako kdyby dostaly elektrickou ránu.

„Tady někdy byly ty bestie?“ vykřikla Belial Ameata hlasem plným nenávisti.

„Jaké bestie?“ obrátil se na ni udiveně Ota. „Tobě snad andělé něco udělali?“

„Nám ne, ale jsou to bestie!“ vyhrkla stejně nenávistně i Belial Sarcha. „Vy nevíte, co jsou zač? Nikdo vám o nich nikdy neřekl?“

„Jak je možné, že jste s nimi vůbec jednali?“ přidala se stejným tónem Belial Ameata.

„Ach jo,“ vzdychl si Pepek. „A já se tomu chtěl vyhnout!“

„Proč chceš před námi zatajovat anděly?“ zeptal se ho přísněji Ota.

Oběma Belial to opět trhlo, jako kdyby se jich dotkly rozpálené žehličky.

„Protože k nim mají obě tvé tefirky prastarý, geneticky podmíněný odpor,“ ukázal na ně Pepek. „Účinkuje i po tisíciletích odděleného vývoje, nejspíš na všechny obyvatele jejich světa. Je to další problém, zralý k urychlenému řešení.“

„Poslyš,“ obrátil se na něho Alfréd. „Ve mně se také cosi vzepře, když to slovo slyším nebo je chci sám vyslovit. Myslíš, že je mi to nepříjemné, protože mám tělo tefira? Vypadá to přece hrozně nepravděpodobně. Jak může takhle působit pouhý shluk hlásek?“

„Samozřejmě může!“ odvětil Pepek. „To není alergie na pouhé spojení hlásek! Kdyby to bylo vysloveno v jazyce, kterému nerozumíte a kde má jiný tvar, nechá vás to klidným. Musíte to slovo pochopit a přiřadit si k němu správný pojem, teprve ten ve vás vyvolá amok podobný tropickému šílenství. U vás možná slabší, ale máte tu vadu určitě taky.“

„Královna ze Sáby je přece také tefirka. Na ni to vliv nemá?“ ukázal Ota na Yazatap.

„Má tu genetickou vadu odstraněnou,“ odvětil Pepek. „Naše odbornice vám vysvětlí, jak se to dělá. S tak úděsnou nenávistí se přece nedá žít.“

„Myslíš, že je to tak nutné?“

„To si tedy pište!“ řekl Pepek. „Znáte tu nevinnou pozemskou lichotku, když někomu řeknete, že je anděl? Nazvěte jejich vlastní dítě andílkem a rozbijí mu pěstí hlavičku!“

A opět ukázal na obě Belial, které skutečně vypadaly jako dvě rozlícené fúrie.

„To snad ne!“ nedůvěřoval mu Alfréd.

„Jestli podobné nutkání nemáte, buďte rád,“ ujistil ho Pepek. „Možná se to v ďáblech na Zemi časem zeslabilo, možná je to tím, že jste napůl člověk, ale tefirky v Gehenně a jak se zdá, i Asbeelky ve světě Firhoi při tom slově úplně ztrácejí rozumovou kontrolu.“

„Ale říkáš, že se to dá odstranit?“ zajímalo Otu.

„Jistě,“ přitakal Pepek. „I když to bude strašlivá fuška, jestli se to opravdu týká všech obyvatel jejich světa. Jen se obávám, že to tak bude. Mají to tam všichni včetně kojenců, je to jejich dědičný hřích, naneštěstí skutečný s reálným podkladem zakódovaným v genech.“

„V tom bych snad mohl pomoci,“ nabídl se Ota. „Přece jen mě tam už trochu znají, mám na ně vliv, bylo by chyba toho nevyužít.“

„Problém je už v tom, že jim budou muset pomáhat i tefirky z Gehenny,“ řekl Pepek. „Jestli se podaří ty nenávistné kmeny usmířit, bude to trvalá zásluha.“

„Stejná, jako bylo usmíření nás, tefirek z Gehenny,“ podotkla Yazatap. „Srovnal jsi nás nejen mezi našimi kmeny, ale i tefirky s lidmi. Dosvědčím ti, jaká to byla obtížná práce. Na Firhoi je obyvatel víc a pana Vávru tam čeká něco podobného, ale bude to mít snadnější. Půjde do toho s vědomím, že totéž už dokázal někdo před ním.“

„To jsou ale věci!“ povzdychl si Alfréd. „Ale ať je to jak chce, řekl bych, že nejhorší snad máme za sebou. Ďáblové v Gehenně a na Zemi byli největší zlo.“

„Kéž by,“ vzdychl si Pepek.

------------------------ Poznámky:

  7 Ota Vávra má v sobě ďáblici Belial, takže občas mluví jejími slovy v ženském rodě

Errata:

11.08.2021 15:00