Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přestavba s hrozbou

V Císařově apartmá se po jeho návratu sešla skupina zastupitelů provincie Zalomo, pozvaná k projednání současného i budoucího vztahu k Císaři. Císař všechny přijal srdečně a ujistil je, že podle nedávných zpráv o nich je s nimi spokojený a ponechá je proto na svých místech. Na všech bylo vidět, jak si oddychli.

„Mám tu ale několik bodů, které musíme projednat naléhavěji než jiné,“ pokračoval beze změny tónu. „Nejdůležitějším bodem bude stav kosmické loděnice v Urupůji. Máte s sebou jejího zástupce, jak jsem žádal?“

„Podle vašeho rozkazu! To jsem já!“ vypjal se jeden z delegátů.

„Jestli se nemýlím, máte v loděnicích v současné době dokončovat dva těžké křižníky a probíhá tam příprava na stavbu bitevní lodi,“ pokusil se Císař shrnout současný stav.

„Stavba bitevní lodi již začala!“ vypjal se hrdě zástupce loděnice. „Podařilo se nám ji proti původní smlouvě urychlit.“

„To není tak dobrá zpráva, jak si asi myslíte,“ odvětil suše Císař. „Stavby všech těchto lodí okamžitě zastavte. Za křižníky dostanete zaplaceno, jako kdybyste je dokončili, v tomto bodě smlouva platí, ale armáda je od vás neodebere. Zůstane vám z nich i veškerý jejich materiál, použijete jej podle svého uvážení.“

„Výsosti!“ zděsil se zástupce loděnice. „Smím aspoň vědět proč?“

„Mohl bych říci, protože si to přeji,“ odvětil bez váhání Císař. „Ale to by jistě nebylo zdvořilé. Řeknu vám to tedy. Místo válečných lodí začnete stavět obchodní rychlolodě, nebo jak se jim říká, chremmaly. Troufáte si na jejich stavbu?“

„Místo špičkových válečných lodí že máme stavět ty ubohé kocáby?“

„Neříkám jim ubohé,“ zarazil ho Císař. „Jsou rychlejší než vaše křižníky a nepotřebují kosmická letiště. Jejich předností je schopnost dopravovat lidi a náklad a v tom směru jsou potřebnější než válečné lodě. Nemůžete snad na ně získat potřebné plány?“

„Plány...! Ty nám prodá kdejaký pašerák, ale vždyť ty lodě nejsou vůbec ozbrojené, nejnovější mikrovlnné kanóny se do nich ani nevejdou, nanejvýš pár atomových torpéd...“

„Ani ta atomová torpéda v nich nebudou,“ řekl Císař. „Bylo by dobré pro jejich stavbu použít co nejvíc materiálu z rozebraných válečných lodí.“

„To je ale dokonalá sebevražda,“ prohlásil s jistotou loďař. „Vyslat do kosmu lodě beze zbraní je absolutní nesmysl.“

„Než postavíte první z nich, uvidíte, že to takový nesmysl nebude,“ ujistil ho Císař.

„Neseženete do nich posádky!“ trval na svém loďař.

„Takových lodí křižuje vesmírem stokrát víc než bitevních kolosů,“ nenechal se vyvést z míry Císař. „Nejsou ozbrojené, nevejdou se do nich nejnovější kanóny, nevozí atomová torpéda a přece jsou v nich tisíce posádek, které to zřejmě nepovažují za sebevraždu.“

„Protože je Aliance nepronásleduje!“ mínil loďař. „Nebudou přece honit vlastní lodě! Naše ale budou pro Alianci snadnou kořistí a všechno se okamžitě otočí!“

„Pokud vím, naše křižníky už chremmaly pronásledují pěkných pár set let,“ nedal se Císař. „S jakým výsledkem, víte to?“

„Každým rokem jich pár dostanou!“ trumfoval loďař.

„Ano, pár jich dostanou,“ souhlasil Císař. „Když si srovnáte, kolik tisíc jich vesmírem létá, včetně našich oblastí, je to podobné procento, jaké u našich ozbrojených obchodních lodí padne za oběť běžným haváriím. Čímž se to vlastně srovnává. Mimochodem, jaké je procento havárií u našich válečných lodí?“

„Naše válečné lodě zásadně nemají podobné nehody!“ vypjal se loďař.

„Proč tedy občas havarují obchodní lodě?“

„Obchodní lodě staví jiné loděnice než naše,“ odvětil loďař. „Nemají na ně ale tolik peněz. Spolehlivost je naší nejvyšší chloubou, obchodními se nechlubíme.“

„No vidíte!“ opáčil Císař. „Proto stavbu chremmalů zadávám přednostně vám. Budete je jistě stavět stejně spolehlivě, jako křižníky, že?“

„Ale Výsosti!“ opáčil loďař. „Na obchodní lodě stačí najmout ztroskotance, pro chátru je nějaké to riziko započteno už předem ve mzdě.“

„Ale!“ zadíval se na něho pozorně Císař. „Naši poddaní jsou tedy chátra? Odkdy?“

„No, víte, ani na Emurechó nejsou všichni milionáři,“ vysvětloval nepříliš ochotně loďař. „Najdou se i ztroskotanci, kteří veškeré jmění rychle prohýří a skončí na žebrotě. Pro ty je služba u obchodního loďstva nekonečným dobrodiním. Naučí se práci i spořivosti, aby se tam už podruhé nedostali, po návratu jsou z nich úplně jiní lidé. Ačkoliv by ;bylo lepší, kdyby u loďstva zůstávali, přece jen jistá zkušenost není k zahození...“

„To jsou mi věci!“ pozdvihl obočí Císař. „Na palubách obchodních lodí tedy slouží skoro výhradně jen ztroskotaná chátra. Pak se ani nedivím těm haváriím. Kdo je mezi vámi od obchodního loďstva?“

Zastupitelé provincie Zalomo ztuhli.

„Asi nikdo, Výsosti!“ řekl po chvilce ticha jeden z nich. „Nepočítali jsme s tím, že by vás to zajímalo...“

„Kupodivu mě to zajímá,“ opáčil Císař. „Až se vrátíte, někoho sežeňte a pošlete ho sem. Raději tak pět šest lidí, ať neslyším jen jeden názor. Dobrá, kosmické loděnice bych považoval za vyřízené, další na řadě bude zemědělství. Kdo tu zastupuje zemědělce?“

Zastupitelé provincie Zalomo ztuhli podruhé.

„Asi nikdo, Výsosti!“ opakovala se předchozí odpověď.

„A vidíte, mě to taky zajímá!“ opáčil Císař. „Pošlete mi jich sem potom taky pár. Za které obory tu vlastně jste?“

Ukázalo se, že v delegaci chybí i zástupci průmyslu, kteří Císaře kupodivu zajímali víc než zástupci kultury, hoteliéři i největší houf provozovatelů sportovních her pro veřejnost.

„Dobrá, s vámi tedy projednám to, k čemu máte blízko,“ vzdal to Císař. „Ale málo platné, mohlo vás napadnout, že průmysl, zemědělství a obchod budou nejdůležitější.“

„Nejdůležitější s námi odmítli přijít,“ postěžoval si jeden zástupce provincie. „Vojáci se k vám odmítli dostavit.“

„Vojáci, dřívější elita, odmítli přijít...“ vzdychl si Císař. „Nevadí, půjde to i bez nich.“

„Vy jste je nepozval, Výsosti?“ zeptal se s obavami v hlase jeden z delegace.

„Pozval,“ pokrčil Císař rameny. „Ba co víc, dostali to jako rozkaz. Že neuposlechli, to už je jiná záležitost.“

„To by se ale mohli postavit i proti vám!“ varoval delegát Císaře.

„Postavili se proti mně,“ přikývl ke zděšení všech Císař. „Nevadí, půjde to i bez nich. Já je litovat nebudu.“

„Vy se nebojíte, že by vás mohla armáda... třeba svrhnout a možná i zabít?“

„Už to zkoušeli,“ přikývl Císař. „Zatím si zde vylámalo zuby tři sta elitních mariňáků, menší rybky nepočítám, těch uvízne v sítích každý týden ke třiceti. Jak ale vidíte, pánové, těžkou hlavu si z nich nedělám. Až skončím audienci, vraťte se domů a kdybyste potkali důstojníky, co odmítli přijet na rozkaz svého císaře, vyřiďte jim, že od vojáků vyžaduji poslušnost, i když je pošlu do civilu shánět si jiné zaměstnání. Těm, kdo takový rozkaz dostanou, budu pomáhat překonat těžké přechodné období jejich života. Nepotřebuji ale armádu, která neplní rozkazy. Asi to vypadá divně, ale v této chvíli armádu nepotřebuji. Neuposlechnutí rozkazu je tedy výhodné spíš pro mě, o dezertéry se aspoň nemusím starat. Vyřiďte jim to.“

„Armáda je přece největší silou na Emurechó!“

„Byla,“ přikývl Císař. „Jenže její éra v historii Emurechó končí. Místo armády teď budou rozhodující silou průmyslníci, obchodníci a zemědělci.“

„I hnojaři?“ ušklíbl se loďař.

„Ti možná nejvíc. Svět se zkrátka mění!“ zadíval se na něho Císař tak pátravě, až se loďař raději stáhl do pozadí.

„Jen aby se neřítil do zkázy!“ neodpustil si ještě tichou poznámku z davu. Nebyla ale dost tichá, aby ji Císař nezaslechl.

„To by mi hrozilo spíš s armádou!“

Nejvíce nespokojenosti si Císař vysloužil u armády a hned poté u vojenských továren, které nutil měnit vojenskou výrobu na méně výnosnou civilní. Ačkoliv zaplatil z císařských fondů jako uskutečněné i rozpracované zakázky a zaplacený materiál továrnám ponechal k využití podle vlastního uvážení, ani tak velkorysé jednání spokojenost nevzbudilo.

„Já vím, že civilní výroba nemůže být tak výnosná jako vojenská,“ komentoval to Icy. „Ale co s tím chcete dělat? Když oni už si na ty prašule tak zvykli!“

„Tak si zase odvyknou,“ odsekl mu Pepek.

Stáli jako dva průhlední duchové v místnosti plné obrazovek. Jednu právě s velikým zaujetím studoval jediný člověk, který tu kromě nich byl. Výjimečně o nich věděl, jen rozhovor pochopitelně neslyšel. Icy na Pepka hovořil vlastním hlasem, což se v normálním světě slyšitelně neprojevovalo, zatímco Pepek své odpovědi na Icyho směroval, aby nerušil.

„Ještě tam nejsou,“ obrátil se na ně od obrazovky ten hmotný. „Ale měli by tam být do dvaceti minut. Pochopte, nechci s paprskem sjet až k obzoru, nechci olíznout Fylchoveju.“

„Neomlouvej se,“ odpověděl mu všesměrovou telepatií Pepek. „Není to tvoje vina, že máte radar tak blízko města. Naopak máš u mě plus, že bereš ohled na lidi. Fylchoveja je přece velké město. Proč ten radar stojí tak blízko?“

„Vojáci na lidi nikdy a nikde ohled neměli a nemají,“ opáčil hmotný. „Kolik bylo stížností, petic a demonstrací! Bez výsledku! Město je pro důstojníky výhodnější. Radary na horských štítech daleko od obydlí jsou účinnější, mají nad sebou míň vzduchu a města jsou dál, takže je méně problémů. Jenže obsluha má daleko k zábavě a to rozhoduje. S civily se lampasáci zásadně nebaví. Ještě tak s barmany v barech.“

Ironickým tónem hlasu dával každému jasně najevo své mínění nejen o důstojnících, ale i o vojácích jako takových.

„Dobře, ale proč tady žádný důstojník není?“ ozval se Icy.

„Protože dostali ňákej rozkaz či co a všichni odjeli.“

„My už tušíme, odkud vítr fouká,“ přikývl Pepek. „Ještě že jsme tu našli aspoň tebe!“

„To máte kliku,“ přikývl chlap. „Jednak že jste mě našli a za druhý, že se v tom křápu vyznám. Tenhle radar je novinka, teprve padesát let starý, to ti starší machři ani neznají.“

„Co ty si vlastně o tom radaru myslíš, Amuko?“ zeptal se ho Pepek.

„Že je to kanón na vrabce,“ odtušil chlap. „K řízení běžnýho letovýho provozu je zbytečně silnej, má nemravně rozsáhlou zakázanou zónu. Naopak do vesmíru je k ničemu, atmosféra ho moc zeslabuje. Radary na družicích jsou menší a přitom mají větší dosah i rozlišení. Tenhle je dobrej na dvě věci. Jednak jako přepychové leháro pro pár důstojníků, ale hlavně, že armáda lidem pořád připomíná svou důležitost.“

„Koukám, že o něm nemáš nejlepší mínění!“ usmál se Pepek. „Jak nám pak vysvětlíš, co tu s takovými názory děláš?“

„Něčím se člověk živit musí...“ vzdychl si Amuka.

„To chápu,“ souhlasil Pepek. „Ale proč děláš to, o čem máš tak nelichotivé mínění?“

„Podívejte se,“ začal Amuka. „Kdo nechce bejt nýmand, musí se snažit získat vzdělání, to snad ještě chápete. Každej začínající student ale nemá zámožný rodiče, aby mu školy levou rukou platili a ani ji přitom nevyndali z kapsy. Drtivý většině nezbejvá nic než lichvářská půjčka. Což je problém, banky to mají dobře spočítaný a zákonem pojištěný. Obstaví vám plat i na pět set let dopředu a abyste z toho nevyklouzli sebevraždou, zaplatíte navíc povinný mastný životní pojištění, ze kterýho se případně doplatí zbytek vašeho dluhu. Pro vás jsou ty peníze vyhozený, ať to přežijete nebo ne. Jen banka to má vždycky jistý.“

„To ti teda nezávidím!“ vyhrkl Icy.

„Můžete to splácet i po menších obnosech,“ pokračoval Amuka. „Jenže pak splácíte s bídou úroky, dluh se snižuje jen neznatelně a splácíte až do smrti. Stačí mít trošku smůlu, třeba když onemocníte, banka na vás pošle exekutory a než se rozkoukáte, skončíte jako krysa v kanálech. Určitě je lepší vybrat si, jako já, rychlejší umoření dluhu, jenže pak vyděláváte na splácení dluhu a sám živoříte pět set let v bídě. A to se ví, vezmete všechno.“

„Koukám, že vás vzdělání přijde draho!“ ušklíbl se Pepek, který získal první diplom už ve třinácti letech, tři roky poté co ho kamarád Víťa vytáhl z děcáku do Andělského světa. Tam to bylo úplně jiné než všude jinde. Vzdělání bylo povinné, nic se neplatilo a jediné, co musel člověk investovat, byla trocha vlastní zvídavosti.

„No, je ještě poslední možnost: dát se k armádě,“ pokračoval Amuka. „Čerta záleží na tom, jestli ji zbožňujete nebo nenávidíte, fakt je, že armáda dává neskutečný prachy za málo skutečný práce. Největší extrém je dát se k vojákům natrvalo, ale někteří na to nemáme dost silný žaludek. Naštěstí armáda uživí kromě doživotně očipovaných mariňáků, co už nejsou lidma, také pár odborníků na pozemních pracovištích. To je podle mě kompromis rozumnej na všechny strany.“

„To máš plat jako ti v těch rakvích, kerejm de vo krk?“ měřil si ho podezíravě Icy.

„To jistě ne,“ připustil Amuk. „Ale nebudu splácet dluhy pět set let, živořit o suchým chlebě a vodě a bydlet po kanálech. Bydlím jako člověk a mám i slušný jídlo. Když vydržím u armády padesát let, což se dá snýst, budu bez dluhů, budu mít vlastní domek a pak už si můžu hledat zajímavější práci co nejdál od důstojnickejch kreténů, kteří znají kulový, tváří se, že sežrali veškerou moudrost světa a především, smějí na ostatní řvát.“

„Hezkýýý!“ neudržel se Icy. „Tak v jedný větě podat hlavní nevýhody vojenskýho stavu! Ale poslyš, nejni pak lepší vykašlat se na školy a věnovat se něčemu, kde se člověk nemusí upsat těm bankovním hyenám? Třeba se dát na farmařinu! Školy tam nepotřebuješ a seš svým pánem.“

„Na tvém místě bych nebyl z farmařiny tak nadšený!“ zchladil ho Pepek. „Zapomněl jsi už, jak ses vlastně dostal k armádě ty?“

„Jo, jenže to byla párkrát po sobě děsná neúroda,“ bránil se Icy.

„Možná,“ připustil Pepek. „To je asi taková smůla, jako pro Amuka onemocnět.“

„Onemocnět může každej!“ odsekl Icy. „Tys nikdy nebyl marod?“

„Jistěže jsem byl marod,“ přikývl Pepek. „Taky jsem měl nedávno úraz, hvězdná brána mi utrhla nohu nad kotníkem. Kdybyste chtěli, ukážu vám ji, mám ji trochu slabší, ještě to bude znát. Jenže u nás to není žádná tragédie. Noha doroste a jede se dál.“

„Šťastlivci!“ vzdychl si Icy. „Tady by to určitě tragédie byla. Menší naději bych viděl, stát se to v zaměstnání, aby se dalo vysoudit odškodný. Ani to není jistý, podniky vždycky mají víc peněz na lepší právníky.“

„Nešťastný svět, kde soudy nevyhrává pravda, ale lepší právníci!“ vzdychl si i Pepek.

Znovu a znovu si v duchu blahopřál k Oáze, kde spravedlnost tak katastrofálně na frak nedostává, jako tady – anebo... anebo i na Zemi... Maně mu před očima vyvstal obraz Země. Vždyť i on, Pepek, pochází ze světa, který jako by z oka vypadl povedenému kosmickému císařství! Na Zemi se podobné tragédie dějí po tisícovkách dnes a denně. Soudy vyhrávají dobře placení právníci, pravda se krčí v koutku, všude sledovaná špiclovacími kamerami. Pravda, i v Oáze jsou dva bývalí právníci. Jenže místo aby měli prosperující advokátní kanceláře, jeden se dal na sadaření, druhý hraje v kapele, podle Františka má na hudbu talent, a oba se hlavně věnují dětem...

A přece se nechal pan Ježek umluvit, aby pro Oázu sepsal zákoník! Uznal, že i tak poklidný svět jako Oáza potřebuje aspoň stručný psaný zákon, aby si věděl rady s extrémy, které se mohou vyskytnout prakticky všude.

Naštěstí byl pan Ježek právnický génius. Sepsal zákoník opravdu tak stručně a jasně, aby si s jeho výkladem věděli rady skoro všichni. Bylo to ale poslední, k čemu ho umluvili. Právník Petr Ježek si ze Země přinesl tak silný odpor k paragrafům, že jeho zákoník vůbec neměl paragrafy. Jen nečíslované odstavce.

Možná právě proto byl tak geniální a dobrý.

„Myslím, že je máme!“ oznámil jim najednou Amuk při pohledu na své obrazovky.

Pepek s Icym se rychle přiblížili, aby lépe viděli, málem se přitom srazili hlavami.

Nepatrné světélko na obrazovce jim moc neříkalo, ale Pepka víc zajímalo nastavení antény. Mířila k obzoru, ale do výšky. Město Fylchoveja bylo naštěstí na druhé straně.

„Buďto máme kliku, nebo se cejtěj jistí, že je ani nenapadlo zapnout si neviditelnost,“ upozorňoval Amuk své průhledné hosty.

„Spíš to druhý,“ přitakal mu Icy. „Nedivil bych se, že to považují za snadnou misi, nemají tu rovnocennýho protivníka. Nebo si to aspoň myslí.“

„Jenže letí ve formaci,“ připomněl jim Amuk. „Žádný cestovní houf, ale perfektní útočný paraboloid obrácený přímo proti nám. Radši bych je moc neprovokoval, mohli by nám sem poslat nějaký ohnivý pozdrav. Tenhle bunkr by to vydržel, ale Fylchoveja by to podle mě odnesla.“

„Dobrý, můžeš to vypnout,“ obrátil se Pepek na Amuka. „Prozatím ti děkujeme a ujišťuji tě, že si na tebe vzpomeneme. Pět set let platit dluhy za školné určitě nebudeš.“

„To byste museli být hodně bohatí, což naštěstí nejste. Kdybyste byli, určitě bych vám tak ochotně nepomáhal,“ usmíval se Amuk.

„A podle čeho soudíš, že bohatí nejsme?“ zachytil se toho Pepek.

„Inu, to byste přece u peněz začali, ne?“ opáčil Anuk. „To je snad jasný, nepřišli byste za mnou, abych vám pomohl, ale nabídli byste mi balík prachů, když pro vás něco udělám.“

„Nejsme ještě tak zvyklí na váš svět,“ povzdychl si Pepek. „Máš ale pravdu. Nejdeme po penězích a možná proto je neumíme za všechno hned nabízet.“

„Vždyť vám věřím, že jste z jiný civilizace,“ ušklíbl se Amuk. „A přiznám se bez mučení, začalo mě to docela zajímat. Konflikt dvou úplně, ale úplně odlišnejch civilizací bude jistě hodně zajímavej.“

„Myslíš?“ naviklával ho Pepek.

„Nejprve jste mi tvrdili, že tu nemáte ani jednu pořádnou bitevní loď!“ začal vypočítávat Amuk. „Přitom jste vůbec nejevili sklon k panice, když jsem vám řekl, že sem míří naše Flotila. Dokonce jste to sami věděli, ale nechávalo vás to klidnými. To bych pochopil, kdybyste si vůbec neuměli představit, co to obnáší, jenže vy jste obeznámení se stavem našich bitevních lodí málem líp než já. Takže musíte mít něco v záloze, to mi nevymluvíte.“

„Uvažuješ správně,“ přikývl klidně Pepek. „Máme něco v záloze.“

„Jenže co to může bejt, když nemáte ani pořádnej vlastní radar a musíte se spoléhat na náš? To prostě nepochopím.“

„Pořádný radar nemáme,“ připustil Pepek. „Máš pravdu, nemáme ani hvězdné kolosy, jako jsou ty vaše, co se proti nám řítí. Ale největší pravdu máš, že jde o setkání dvou úplně odlišných civilizací. Vůbec nerozhoduje, že naše zbraně nejsou tak smrtící jako vaše. Poslali proti nám vaše mariňáky. Tři sta bezcitných pořízků, dobře vyzbrojených a vytrénovaných a navíc očipovaných ke zvýšení rychlosti. Ani si neškrtli.“

„To se docela divím,“ otřásl se Amuk. „Spíš bych čekal pořádný jatka!“

„Jatka byly,“ připustil Pepek. „Oni totiž, hned jak dorazili a vyhrnuli se z letadla, začali na letišti masakrovat všechny, kdo se jim připletl do cesty. Pasažéry, dispečery, personál... bylo jim úplně jedno, koho zabíjejí. Říkali tomu zahřívací kolo a než jsme tam dorazili, měli na tričku asi tisícovku mrtvol.“

„Tak přece!“ ožil Amuk.

„Jo, dokud měli proti sobě bezbranné, nic netušící lidi, to se jim to masakrovalo!“ odfrkl si Pepek. „To byli hvězdy! Pak jsem tam dorazil já. Rozhlédl jsem se a to vraždění jsem během pěti vteřin zastavil.“

„Co?“ vyskočil Amuk. „Vy sám? Proti třema stovkám mariňáků?“

„No, byl jsem tam s Icym, ale ten se do toho nemíchal, byl tam v roli nestranného svědka. Naštěstí se masakrem na letišti zdrželi, nestačili se rozptýlit po městě, ale neměli by šanci, tím ta střílečka skončila. Máme zkrátka jiné zbraně než vy.“

„Ale na počty mrtvých vyhráli oni,“ nedal se Amuk. „Tisíc ku třem stům.“

„Na počty mrtvých vyhráli tisíc k nule, když to chceš počítat!“ opravil ho Pepek. „Nezabil jsem ani jednoho, ačkoliv jsem na to měl chuť. Ale nešlo přece o počty mrtvol! Takovými čísly ať se vzrušují vojáci. Mně stačilo, že jsou od té chvíle neškodní.“

„Ale i tak to bylo úchvatný!“ neodpustil si Icy. „Skládali se jeden přes druhýho jako vobilí požatý kombajnem. Těm posledním už nejspíš došlo, že něco není v cajku, ale i když byli všichni vočipovaný, bylo to všechno tak rychlý, že se stihli nanejvýš poplašeně rozhlídnout, odkud se to na ně žene. Jenže to už bylo pozdě, stejně nic nezjistili.“

„Zajímavý!“ vážně pronesl Amuk. „Požatý obilí, přitom bez střílení. Ale pořád to bylo jen proti chlapům, i když urychlenejm. Jenže teď jsou proti vám obrovský kosmický obludy! Umíte si to vůbec představit?“

„Umíme,“ ujistil ho bezstarostně Icy. „A víš, že to nebude poprvý? Pepek už těch voblud ochromil víc než si myslíš. Naposledy ty tři, co ještě nedávno oblétávaly Emurechó.“

„Ty snad přistály schválně,“ zarazil se Amuk. „Zaslechl jsem od lampasáků o ňáký banální poruše, která se líp opravuje dole než nahoře.“

„Opravovala by se dobře, kdyby na ni přišli,“ uchichtl se Icy, který Pepkovi s umisťováním inhibitorů kovové vodivosti pomáhal a sám je vložil do třetiny reaktorů. „Jsou už ty křižníky na svým místě, když to byla tak banální porucha?“

„Asi ne, na oběžné dráze nejsou,“ přiznal Amuk.

„A ještě dlouho nebudou,“ ujistil ho Icy. „Výměna hlavních reaktorů není fuška na pár dní, já to znám. Půl roku budou čekat, než se k nim vůbec někdo odváží! Pak budou ještě nejmíň tak dlouho zkoušet možný i nemožný, než přijdou na to, že bude jednodušší prostě je vyměnit.“

„Co ty o tom víš?“ podíval se na něho pátravě Amuk.

„Byl jsem přece u toho!“ opáčil vítězně Icy. „A největší sranda bude, až tam namontují úplně nové reaktory a zjistí, že jim nechodí taky. Na to bych se asi těšil nejvíc, vidět ty pupkáče lítat kolem jako hejno vos.“

„Počkej, jak to?“

„Protože chcíplej pes není zakopanej v reaktorech, ale v jejich stínění,“ řekl Icy. „Tam by ho určitě nikdo nehledal! Co je to – stínění? Tlustá vrstva pohltivýho materiálu, nic víc. Koho by napadlo vyměňovat šest metrů ňákýho pitomýho těžkýho balastu? A právě v něm je to schované a nedá se to objevit žádným detektorem!“

„Icy!“ pokáral ho trochu Pepek. „Víš, co jsme si řekli! Kdo nic neví, nic neřekne.“

„Dobře, už mlčím!“ zchladl trochu Icy. „Ale Amuk to nikomu neřekne, už protože nikoho nenapadne ho ani podezírat, že by něco vědět mohl!“

„Jo tak je to!“ rozsvítilo se Amukovi. „Zbývá už jen maličkost. Abyste mi nějak přijatelně vysvětlili, jak se chcete do těch blížících se oblud dostat. Ke hlídkovým křižníkům jste se mohli dostat schovaní na nějakým menším zásobovacím shuttle, občas tam zezdola přilétají. Ale ty, co sem letí teď, určitě nebudou mít zájem o zásoby a tím méně o zdvořilostní návštěvy.“

„To víme,“ ujistil ho klidně Pepek. „Icy, pojď si zase nastoupit, jdeme na to!“

„Jó, kámo, teď oči na šťopky, uvidíš!“ upozornil Icy Amuka, že se bude něco dít.

A také se dělo.

Mezi oběma duchy se náhle objevilo stejně poloprůhledné zaoblené vřeteno, o půl metru delší a zhruba o stejně širší než člověk. Podobalo se průhlednému nafukovacímu člunu, či ještě více obrovské mýdlové bublině, ale to byl jen první, samozřejmě falešný dojem.

Oba duchové jako kdyby čekali jen na to. Mladíček ze vzdálené civilizace Pepek se vmáčkl dovnitř z jedné strany a Icy hned po něm z druhé. Pepek se pak pečlivě natočil stejným směrem, jakým mířila anténa radaru.

Pak – Amuk si jen promnul oči – pak náhle oba i se svou bublinou zmizeli.

Že se jeho průhlední návštěvníci dostali do podzemního řídícího bunkru stěnou, schopnou zadržet záření jednoho z nejsilnějších radarů na světě, to ještě přenesl přes srdce. Ale aby se ještě rychleji vypařili, když je kolem nich několik patřičně silných vrstev stínění? To snad bylo příliš.

Jedno mu ale začínalo docházet.

Sám mohl potvrdit, že byli správně otočení k blížící se eskadře Císařské Flotily, ženoucí se nastolit na Emurechó pořádek. Směr tedy měli dobrý. Zbývalo jim ještě strefit se ke křižníkům, ale jak se zdálo, nedělali si s tím těžkou hlavu, takže to nejspíš nebylo nad jejich síly. A už vůbec nemohl pochybovat o jejich schopnosti přiblížit se, aniž by si jich někdo všiml. A to, jak dokázali zmizet skrz silné vrstvy těžkého materiálu tady, mu zase dávalo tušit, že je těžko něco hmotného zastaví i na opačném konci jejich cesty.

Takže jestli Císařská Flotila na Emurechó pořádek nenastolí, bude on, Amuk, asi jako jeden z mála vědět, proč.

Errata:

11.08.2021 15:05