Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Smůla

Dalo se tomu říkat smůla, šlo by to ale popsat i příslovím o džbánu s utrženým uchem.

Když Pepek zjistil, že mu vyřazování vesmírných plavidel od jde ruky sice dobře, ale příliš pomalu, uvažoval, jak to urychlit. Ačkoliv se mu Icy s pomocí sám nabídl, nebyl mu nic platný, vždyť byl na Pepkovi zcela závislý. Především neměl vlastní kokon a i když Pepek dávno zjistil, že vzduch v duchovité hmotě sahá dál od planet než v běžné hmotě, což by odpovídalo nižšímu působení gravitace na imaginární hmotu, tak daleko od planety už vzduch prostě nebyl. Icy mohl vystoupit z kokonu jedině skrz hmotové zrcadlo do normální hmoty, kde mohl dýchat vzduch uvnitř kosmických lodí, případně by tak mohl přestoupit i z jednoho kokonu do druhého. Pepek mu mohl hiblagem vytvořit jeho vlastní, ale největší problém byl, že Icy neuměl ovládat ani antigravitaci, natož kokon. Po lodích se mohl bez Pepka pohybovat jen v normální hmotě, ale to by zase podstupoval příliš velké riziko.

Icy a Pepek byli zkrátka k sobě připoutaní lépe než dva zločinci pouty.

Jinak je třeba přiznat, že Icy Pepkovi nepřekážel. Naopak. Když byl Pepek plně zaměstnán ukládáním inhibitorů kovové vodivosti do stínících vrstev reaktorů a nemohl mít oči všude, Icy mu ochotně nahrazoval oči vzadu a hlídal, aby je nikdo nepřekvapil. Často se spolu pohybovali v místech, kam se nikdo z posádek lodí normálně nedostane. S výhodou využívali technologické kanály vzduchotechniky, ale občas neměli jinou cestu než proletět chodbou plnou lidí, z nichž většina měla v pohotovosti zbraně, očividně na vetřelce čekala a u některých bylo znát, že se na boj vysloveně těší. Z mechanických pistolí si mohli dělat legraci, ale vojákům mezitím došlo, že těmi nic nesvedou a většina ozbrojenců již držela v rukou eldyfy, kterými by, jak už Pepek věděl, mohli i z duchů udělat mastnou skvrnu, rozprášenou po okolním vesmíru.

Pepek proto oba v takových chvílích zneviditelňoval úplně a dlouho mu to vycházelo. Jenže přísloví o džbánu s utrženým uchem mělo zřejmě dost času a bylo trpělivé.

A pak se to stalo. Přecházeli spolu další chodbou, ani tu nebylo moc lidí. Někteří pobíhali, jako kdyby něco zmeškali, jiní stáli na místě se zbraněmi připravenými k výstřelu.

Zapištění, které Pepek zaslechl, ho tentokrát včas nevarovalo. Věděl, že se čipovaní domlouvají vyšší frekvencí zvuku, dokonce i ultrazvukem, ale právě ho zaujal nenadálý pohyb na opačné straně chodby, takže zapištění přeslechl. Nejspíš by ale ani pak nestačil reagovat. Čipovaní mají řádově rychlejších reakce a pohyb člověka je pro ně srovnatelný s úprkem jihoamerického lenochoda.

Eldyf vyplivl tak silnou porci záření, že náraz Pepka i Icyho doslova prohodil skrz nejbližší stěnu do jakéhosi nepříliš velkého skladiště, či co to bylo.

Pepek telepaticky vyjekl strašlivou bolestí v levé ruce. Udiveně na ni mrkl, ale došlo mu, že ji má od lokte pryč. Vzápětí se mu před očima rozlilo jasně červené světlo spolu s nesnesitelným pocitem, že má oči plné ostrého písku. Také v uších mu zalehlo a bodavá bolest středního ucha se na něho obořila uvnitř hlavy. Jen hlas a telepatie mu zbývaly, ale když z plna hrdla zařval bolestí, neměl se najednou čeho nadechnout. Výkřik ho zbavil i posledního zbytku vzduchu v plících.

S upálenou rukou, zničenýma očima i ušima, oslepený a ohlušený, zůstal naštěstí aspoň na krátký okamžik při vědomí. V té kritické půlvteřině mu doskočilo, co se to vlastně stalo. Zničený kokon je přestal obalovat vzduchem. V okolním duchovitém vakuu by se rychle udusili, jenže by se dříve uvařili, neboť ve vakuu se voda tělních tekutin vaří klokotem již při teplotě lidského těla.

Ačkoliv měli být oba v několika vteřinách mrtví, Pepek v poslední vteřině udělal něco, zač se rozhodně nemusel stydět. Po paměti vytvořil hmotové zrcadlo a spolu s Icym se protlačil do normální hmoty. Nezastavil je ani proud vzduchu, který se proti nim vyřítil. Naštěstí má i vzduch nepatrnou setrvačnost a nestihl hmotovým zrcadlem do duchovitého vakua uniknout všechen, ačkoliv ve chvíli, kdy Pepek zrcadlo rušil, byl řídký i v kamrlíku, kde se oba nacházeli.

Pak teprve Pepek ztratil vědomí. Bolestí z uťaté ruky, z očí, které mu ve vakuu vnitřním přetlakem explodovaly a nejspíš i z nedostatku vzduchu. Ještě se z posledních sil nadechl toho řídkého vzduchu kolem, ale pak, slepý a hluchý, zřítil se naznak na kovovou podlahu.

Náraz už ani nevnímal.

Po chvilce mu ale cosi zabušilo v hlavě.

„Pepku! Pepku!“ ozývalo se mu v ní.

Podle rezonance poznal Ramiel. Možná si na něho vzpomněla, třeba mu chtěla něco sdělit, ale když se jí neozval, začala ho vzývat plnou silou.

„Pepku! Ozvi se! Vím, že nespíš!“

„Nespím,“ chtěl jí odpovědět, ale tentokrát ho zradila i telepatie. Místo výkřiku dostal ze sebe jen nezřetelný všesměrový vzlyk, dosahu tak na pár metrů.

„Až tě najdu!“ vyhrožoval mu její hlas v jeho hlavě.

„Vždyť víš, že mě nenajdeš!“ chtěl jí odpovědět, ale nesvedl ani telepatické kníknutí.

„Pepku! Slíbil jsi nám to!“ zabušila mu v hlavě úplně jiná rezonance. Tak rázná je jenom Yazatap, poznal ji Pepek a měl dětinskou radost z toho, že ji vůbec poznal, i když se na odpověď nezmohl ani teď.

„Pepku, nespi!“ nařídila mu Yazatap s veškerou svou myslitelnou přísností. Tak si na něho nedovolila od dob, kdy v něm viděla podčlověka, kterého může beztrestně zabít, když si na ni dovolil... co vlastně? Nabídl jí tenkrát přece naději...

„Nespí!“ oponovala jí Ramiel. „Něco mu v tom brání.“

Pepkovi došlo, že jsou jeho ženy spojené do telepatického diskusního klubu. Díky spojení sil se zřejmě dobouchaly až do jeho hlavy, když on sám nebyl ve stavu, aby jim to nějak ulehčil. Ale hučelo mu v hlavě tak, že neměl chuť na žádné telepatické spojení.

V té chvíli ho zaujalo nesnesitelné mravenčení v levé ruce. Při pádu na zem si na ni nechtíc lehl, zkroutil si ji pod sebou a teď se přihlásila nepříjemnými pocity. Aniž by si to uvědomoval, ten pád mu přidal několik minut života. Sevřel si totiž pod zády ruku s otevřenými žilami a jen díky tomu dosud nevykrvácel. Mravenčení ho nutkalo vytrhnout ji zpod těla, ale naštěstí mu k tomu chyběly síly.

„Pepku!“ dožadovala se opět Ramiel. „Tohle nám nedělej!“

„Hned se ozvi!“ pokračovala rezolutně Yazatap.

„Nemůže!“ zastala se ho Ramiel. „Jako tenkrát... v té jeskyni smrti...“

Ta zmínka ho vytrhla z pozvolného usínání, které se začalo nebezpečně podobat umírání. Jeskyně smrti... tam měl v sobě drogy, kterými ho předávkovaly ďáblice... drogy, ty přece v sobě nemá, anebo ano?

Z otupělosti ho to ale trochu vytrhlo. Levou ruku měl dál pod vlastními zády, ale pravačkou se pokoušel nahmatat, co je kolem něho. Poněkud ho zmátlo, že kolem sebe nenahmatal kokon. Kokon je přece tak daleko od planet nezbytností, nebo ne? Jak to, že může bez něj dýchat?

Pak vedle sebe nahmatal drsnou uniformu Icyho. To je v pořádku, jsou spolu. Ale kamarád se vůbec nehýbal, působil vedle něho jako figurína. Proč je vlastně Icy tak ztuhlý?

Icy byl teď jeho jediný pevný bod. Zachytil se ho a snažil se rozpoznat, jak je otočený. A co je to za roztřepenou, mazlavě kluzkou díru, kterou nahmatal v Icyho novém obleku, darem Císaře světa Emurechó?

V té chvíli mu to ale došlo. Ta díra příšerné velikosti zeje přímo v Icyho prsou.

Vešla by se tam celá pěst, takže by měl být Icy dávno mrtvý. A není nakonec mrtvý?

Pokusil se přítelem zatřást, ale mrtvolně ztuhlé tělo působilo dojmem dřevěné sochy. Je to marné, došlo mu, ale košile je bližší než kabát a Icym se bude zabývat, až vyřeší své problémy. A že jich měl taky požehnaně!

Oči měl pořád plné písku, ale ještě si uvědomil, že větším nebezpečím bude pro něho ruka. Vzpomněl si na poslední pohled, který jí věnoval, ještě než mu oči definitivně zavřel ten protivný písek. Odstřelená ruka! Vytrhl ji zpod sebe, ale přitom mu došlo, že si tím jen otevřel přiskřípnuté žíly. Tohle by nemuselo dopadnout dobře!

Bandáž!

Hiblag naštěstí na telepatický příkaz zareagoval a Pepek přímo na prsou nahmatal předmět podobný rukávové pásce. Poslepu si jej navlékl na pahýl ruky a telepatickým příkazem aktivoval. Náramek se nafoukl a stiskl mu pevně ruku, až krev přestala téci. Dobrý, pochválil se sám, to už tady přece bylo. Není to tak dávno, co přišel při záchraně Adélky o nohu v kotníku, když přímo pod nimi vybuchla nastražená past plná úmyslně unikajícího plynu. Tenkrát mu nohu odsekl kraj hvězdné brány, teď to byl eldyf nějakého mariňáka, ale postup při nápravě je stejný. Zaškrtit, aby člověk nevykrvácel, převoz k doktorům, pořádná dávka léčivé kosmické síly a půl roku klidu, než noha či ruka naroste.

Rychle a zběžně se prohmatal, kde to šlo. Zjistil přitom, že má obličej jednu krvavou ránu – no jistě, vakuum! Nechráněné ruce na tom nebyly lépe, kůže ho všude pálila jako kdyby spadl do kopřiv, ale to bylo riziko od začátku, mohlo to dopadnout ještě hůř. Jak se zdá, mise u Emurechó pro něho skončila, teď ho budou všichni aspoň rok považovat za invalidu. Samozřejmě pokud se odsud dostane. Což pořád nebylo jisté.

Poručil si endorfiny proti bolesti. Hiblag ho ihned zásobil několika tabletkami, které Pepek jen tak nasucho spolykal. Řezavá bolest v ruce ustoupila, také písek v očích ztratil na své ostrosti, ale otevřít oči se Pepkovi nepodařilo. Oči to odnesly, pomyslel si, ale pod vlivem tabletek proti bolesti si to myslel skoro spokojeně. Nějak brzo si zvykl na klídek, kdy ani zničené oči nejsou těžkým problémem. Ještě že je Icy mrtvý, ten by jinak šílel!

Tak dál! Co teď a co potom? Ozvat se ženským, jistě mají o něho strach a mohly by právě z toho strachu vyvést nějakou ztřeštěnost.

„Ramiel!“ oslovil tu, která se na něho nejdřív a nejvíc dovolávala. Citlivější telepatii teď měli všichni, ale jen ona byla na Pepka nejlépe naladěná.

„No konečně!“ odvětila okamžitě. „Co je s tebou? Proč jsi neodpovídal? Kde jsi a co právě děláš? Jak si to vlastně představuješ, takhle nás trápit? A kde vlastně jsi? Tady je těch hvězdných lodí stovky, ve které tě máme hledat?“

„Snad mě nehledáte?“ zarazil se. To by byla přesně ta ztřeštěnost, které se obával!

„Už jsme na dohled! Toho hvězdného válečného svazu!“ ujišťovala ho Ramiel.

„To nebyl dobrý nápad! Aspoň trochu kličkujte! Nespoléhejte se na neviditelnost, oni nás vidí a určitě po vás budou střílet!“ varoval je, ale víc pro ně dělat nemohl.

„Byl to dobrý nápad!“ odporovala mu místo Ramiel Yazatap. „Řval jsi bolestí, muselo to být slyšet až na Zem. Co se ti vlastně stalo?“

„Trošku mě trefili,“ přiznal Pepek. „Icyho ještě víc, ale toho si oživím sám, jako duch na to nepotřebuji asistenci. Kličkujete aspoň trochu? Kdyby vás zasáhli naplno kanónem, bude z vás šmouha rozmáznutá na pěti světelných vteřinách! Opakuji vám ještě, vidí nás!“

„Díky za varování!“ odvětila vážně Yazatap. „Nebereme je na lehkou váhu.“

„Stejně musíme změnit kurs, letíme k největší lodi a řekla bych, že jsi určitě v jedné z těch menších!“ přidala se Ramiel.

„Tak to letíte správně!“ opravil ji Pepek. „Když už jste tady, musíte k té největší lodi! Je na ní šílenec, co chce v nejbližších minutách spálit město Scheja i s Císařem!“

„Seš si tím jistej?“ zarazila se trochu Ramiel.

„Jo,“ přitakal Pepek. „A miřte do poslední třetiny lodi, tam někde je velitelský můstek.“

„To snad počká, až tě najdeme,“ zavrčela Yazatap.

„Poslyš, Yazi, musím ti dvakrát opakovat, že se ten blázen chystá spálit celé město plné lidí i s naším kamarádem Císařem?“

„Neříkej, že jsi v pořádku a vůbec nic nepotřebuješ!“ opáčila místo ní Xapho.

„V pořádku nejsem,“ přiznal Pepek. „Ale žiju a když už jste tady, musíte to dokončit. Chvilku to vydržím, nemějte obavy, byl jsem už v horší mele. Vzpomeňte si na Árj-Cheeb! Tam jsem přece přežil i oheň atomového výbuchu!“

„Dobře,“ ozvala se i Salgiel, byly tu zřejmě všechny. „Máš pravdu. Jdeme to vyjednat s tím šílencem. Po kom se máme shánět?“

„Po jejich nejvyšším admirálovi, jméno jsem zatím nezjistil. Ale pozor, všechny lodě jsou v pohotovosti a všude je plno ozbrojených chlapů! Někteří jsou neuvěřitelně rychlí, dorozumívají se ultrazvukem a mohli by vás nepříjemně překvapit!“ varoval je ještě Pepek.

„Díky za každé varování, dáme si pozor!“ odvětila Yazatap. „Chybami se učí každý, ale je lépe, když ty chyby za nás udělá někdo jiný.“

„To máš teda pravdu!“ ujistil ji Pepek, ale dával si pozor, aby v jeho hlase nebyla znát ani pomalu sílící bolest, neboť znecitlivující endorfiny už vyprchávaly, ani jeho sebeironie, že chybu udělal zrovna on.

„Dobře, tak se drž!“ popřála mu za všechny Ramiel.

„Budu se snažit,“ odvětil optimisticky.

„A třeba se vás ještě dočkám...“ pomyslel si už jen pro sebe.

Aby tomu optimistickému tvrzení nějak napomohl, měl by se především seznámit se svým novým okolím. Pro nenadále oslepeného a hluchého to ale nebyla lehká věc. Prakticky mu zbyl jen hmat, proto se nejprve pokoušel kolem sebe hmatat. Přesvědčil se ještě jednou, že Icy nežije, ale důvěřoval svým schopnostem a věřil, že ani s ním není všechno ztraceno.

Horší bylo, že nevěděl, kde jsou protivníci. Hmatem zjistil, že je s Icym v nevelké kabince, odkud vede jakýsi uzavřený průlez, který nemá z jejich strany žádné otevírání. Očividně bylo jen z opačné strany. Nemohli se zde zavřít, naopak, každým okamžikem na ně mohl vtrhnout někdo z posádky. A to by byl rychlý konec, hmotná těla jsou oproti duchovitým zranitelnější. Mohli mluvit o štěstí, že je sem náraz prohodil skrz silnou stěnu a ne skrz dveře. Hledat by je teď museli s plánem lodi v rukou, a kdoví, jestli už je tak nehledají!

Pepek ale nebyl poprvé v situaci, kdy se musel před nepřáteli zabarikádovat. Nejlépe se na to hodilo xeri! Pepek se doplazil k průlezu, změkčil si pomocí xeri materiál poklopu i zárubní a pak pouhými prsty vytvořil na okrajích poklopu několik zprohýbaných oblastí. Materiál se tím spojil a poklop byl prakticky jako zavařený.

Malé zdržení – taky zdržení! brumlal si pro sebe, ale samotnému mu bylo jasné, že není ani zdaleka v bezpečí. Neprůchozí dveře zdrží jejich nepřátele sotva o pár vteřin. Až si uvědomí, co se asi za nimi skrývá, propálí je eldyfem, vyrazí náloží, a nejspíš vezmou nálož tak velkou, aby z obou nadělala sekanou. Nesměl se s tím spokojit, musel přemýšlet, co dál.

Kokon.

Byl sice prostřelený, ale díra v kokonu není totéž, co díra ve svetru. Kokon není hmotný, ale něco mezi hmotou a vlnovým polem. Po sbalení do pohotovostní placky a novém vyvolání se obnoví podle původního vzoru a bude v pořádku. Kokon potřeboval, aby mohl být duchem. Duchem potřeboval být, aby pomohl Icymu, když už ne sobě. Nejen protože byl Icy v této chvíli jediný, kdo mohl pomoci jemu. Pepek samozřejmě předpokládal, že Icyho oživí a budou opět dva. Icyho smrt byla pro něho možná výhodou, při úplném vzkříšení se aspoň přeskočí zdlouhavá fáze léčení. Škoda, že mu to Icy nemohl oplatit.

Nesměl při tom zapomenout, že se nachází v nepřátelské hvězdné lodi, kde po něm pátrají stovky tefirů. Měl by usilovat o návrat do duchovité podoby, hmotný byl obzvlášť zranitelný. Byl si toho ale vědomý a nemínil jen trpně čekat. Zejména když svoji ženskou družinu poslal dokončit, co sám nestihl.

Kokon se naštěstí ukázal v pořádku. Pepek se jím obalil a rychle vlétl hmotovým zrcadlem do duchovitého stavu. Pak se otočil a zpaměti poslal co největší porci kosmické energie po Icym. Na tak krátkou vzdálenost se ve stísněném prostoru nemohl minout. Zářící oblak sice neviděl, ale i jako duch ucítil jeho sálavé teplo. Neuvědomoval si ani, že tentokrát nestojí dost daleko a navíc nevidí, ucukl tedy až když ucítil na zkrvavené, opuchlé tváři bolestivé pálení sálavého tepla, jaké vždycky provází vzkříšení. Spálenina do živého masa? Co je to proti zničeným očím? Ta mě už vůbec nerozhází, pomyslel si odevzdaně.

Musel teď včas navázat kontakt se vzkříšeným Icym, aby něco neprozřetelného nevyvedl. Nebylo by divu, kdyby byl z vlastní smrti hysterický, ale nebylo by dobré, aby se leknutím rozkřičel, císařští by to mohli zaslechnout.

„Icy!“ soustředil se plně a směrovaně na jeho rezonanci.

„Pepku!“ zaslechl náhle Icyho výkřik. „Pepku, co se to děje?“

Ani si neuvědomil, že ještě před chvílí neslyšel a nenadálý návrat sluchu patří vlastně mezi zázraky. Těm se ale nedivil, vždyť ten zázrak nejspíš vyvolal. Část kosmické síly jde přes toho, kdo ji poskytuje jiným, zachránilo ho to i po tragédii v Árj-Cheeb. Obnovení ušního bubínku možná zvládla i regenerace Xijtranů, kterou Učedníci úspěšně rozšířili po Oáze, kdo ví? Buď jak buď, znovunabytí ztraceného smyslu bylo v této chvíli důležité, ačkoliv zrak by se mu hodil víc. Jenže oči jsou příliš jemné, než aby znovu narostly za den.

„Icy, slyším tě jen slabě, ale prosím, neřvi tolik,“ snažil se, aby jeho telepatie vyzněla co možná nejklidněji. „Nechceš snad, aby nás teď objevili!“

„Pepku!“ ztlumil hlas Icy, až ho Pepek sotva slyšel.

„Ničemu se nediv, prosím tě!“ uklidňoval kamaráda, ačkoli si uměl představit, jak na něho působí. Chodící zombie, hlava, ruce a hlavně oči jedna krvavá rána, slabší povahy mohou na něco takového reagovat jedině hystericky.

„Stala se nám nehoda,“ informoval ho raději věcně a pokud možno klidně.

„To vidím!“ odvětil rychle Icy. „Vypadáš opravdu příšerně, co se ti to vlastně stalo?“

„Když ti řeknu, že jsi byl na tom hůř, nebudeš mi to věřit,“ zavrčel telepaticky Pepek.

„To jistě ne!“ ohradil se Icy. „Vždyť ty jsi snad dokonce přišel i o oči!“

„Zřejmě vidíš dobře,“ přikývl mu Pepek. „Takže už jsem ti spravil všechno, oči jsi měl asi jako já. Jenže ty mi nepomůžeš a já sám sobě taky ne. Můžeš mi pomoci jen trochu.“

„Rád bych, ale jak?“

„Budeš mi nahrazovat oči svými,“ navrhl mu Pepek. „Já teď nevidím, ty ano. Povedeš mě, dokud to bude nutné?“

„Ale to víš, že ano!“ nabízel se rychle Icy.

„Musíme se přesunout jinam,“ řekl Pepek. „Tady v té části lodi nás usilovně hledají vojáci. A podle toho, co jsme viděli, je můžeme odhadovat spíš na stovky.“

„Zatím je tu ale klid,“ přispíšil si Icy.

„Nebude trvat dlouho,“ mátl rukou Pepek. „Pojď ke mně do kokonu, uvidíme, co dál.“

Vytvořil přímo uprostřed kokonu hmotové zrcadlo. Kokon před okrajem brány uhýbal, dalo se to udělat i po paměti. Icy k Pepkovi nastoupil, ale bylo znát, že se od něho odtahuje.

„Není na mě pěkný pohled, co?“ zašklebil se na něho přátelsky Pepek.

„Jsi příšerně zřízený!“ omlouval se Icy. „Obličej máš zkrvavený, kůže z tebe odpadává po kusech jako z malomocného a místo očí máš jen dvě krvavé díry. Vážně obdivuji tvůj optimismus, jestli i teď věříš, že ještě někdy budeš vidět...“

„Byli jsme ve vakuu oba, nemohl jsi vypadat jinak,“ ujišťoval ho Pepek. „Opakuji ti znovu, tohle zvládneme, ale ne hned a tady, to snad uznáš. Teď hned se musíme postarat, aby nás císařští nerozprášili na mastný mrak.“

„Jistě, ale co chceš proti tomu dělat?“

„Přesuneme se někam, kde nás nebudou hledat.“

„To ale vážně nevím, kam. Hledají nás jistě po celé lodi!“

„Všude ne,“ odvětil Pepek. „I na lodi jsou místa, kam se za námi nedostanou.“

„O tom bych si dovolil pochybovat,“ zavrčel Icy.

„Na tvém místě bych nebyl tak skeptický,“ pokáral ho Pepek. „Což takhle schovat se jim – třeba do reaktorů?“

„Blázníš?“ vyhrkl Icy.

„Ani moc ne,“ usmál se rozbitými ústy Pepek. „Kolem každého reaktoru je stínění schopné zadržet záření při plném výkonu, jenže reaktory teď nejsou v chodu a jen tak je nikdo nespustí. Je sice pravda, že tam je zbytková radioaktivita, ale ta se dá snést. Stačí nám přesunout se do jedné ze stínících vrstev. Nezkusíme to?“

„Říká ti něco pojem vědecké kacířství?“

„Jistě,“ přikývl Pepek. „Omezenci, neschopní pochopit, že na světě může být i jiná pravda než ta jejich, nejsou jen tady. Nejjednodušší je o pravdě, včetně vědecké, hlasovat. Dokazovat ji nebo ji naopak vyvracet je příliš pracné a zdlouhavé. Nejvíc se o pravdách hlasuje v politice, ale nevyhýbá se to ani špičkovým vědcům. Z mnoha světů to dodnes nezmizelo.⁶“

„Ale nepopravujete za to, nebo ano?“

„Nepopravujeme,“ zamračil se Pepek. „Ale když Jedině Správný Názor prosazují politici, nebývá jeho odpůrcům veselo. Vědci se nemusí popravovat fyzicky, často stačí znemožňovat je, pohrdat jimi a umlčovat je. A to, bohužel, kvete i na Zemi⁷.“

„Takže je to všude,“ povzdychl si Icy. „Tos mě teda nepotěšil.“

„Všude to není,“ nesouhlasil s ním Pepek. „Znám světy, kde se nehlasuje ani o politice, ani o vědeckých pravdách, i když jsem zatím poznal víc těch omezených. Podívej se ale nezaujatě na můj návrh. Jako duchové můžeme spát i ve skále. Není to kacířství, ale skutečnost, mám s tím zkušenosti. Stínění reaktoru je spočítané na plný výkon, to jsme ale zablokovali. Zbytkové záření bychom možná snesli i jako hmotní, natož jako duchové, kdy nám bude vadit ještě méně.“

„No, když to říkáš ty...“

„Mám proti tobě víc zkušeností,“ opakoval Pepek. „Ve skále jsem už jako duch pár měsíců spal, to je snad dost dlouho. Ale hlavně, koho by nás tam napadlo hledat?“

„To je pravda,“ připustil Icy. „Každý by to považoval za kacířství. Takže si to zamíříme rovnou k nejbližšímu reaktoru?“

„Tam jsme měli zamířeno tak jako tak,“ potvrdil mu Pepek.

„Jenže nejbližší kotel jede naplno, takže tam bude naplno i radioaktivita,“ vzpomněl si Icy. „Neměli bychom se spíš vrátit k nějakému vyřazenému?“

„Tak nejdřív vyřadíme ty zbývající,“ pokrčil rameny Pepek. „Beztak jsme na téhle lodi ani zdaleka nezneškodnili všechny.“

„S tvýma očima jich už moc nezneškodníme,“ mínil Icy.

„Slíbil jsi mi snad pomoc, ne?“

„Pomoc ano,“ přikývl Icy. „Jen nejsem sám dost přesvědčenej o hrozícím úspěchu.“

„Ty považuješ možný úspěch za hrozící?“ usmál se Pepek.

„Jistě,“ odvětil Icy. „Dovedu si představit, jak kolem nás všichni jásají, že se nás konečně zbavili! A my jim teď dokážeme, že nás mají hledat ještě usilovněji.“

„Nejsme tady od toho, abychom jim dělali radost, že se nás zbavili!“ zavrčel Pepek.

„Stejně se obávám, že těch reaktorů už moc vyřadit nestihneme,“ sýčkoval dál Icy. „Mrzel ses předtím, že nám to nešlo dost rychle, teď to bude ještě pomalejší.“

„Už to neleží jen na nás,“ ujistil ho Pepek. „Teď se toho chopily naše ženské a jestli se nemýlím, čekají zdejší velitele ještě horší chvilky, než s námi.“

„Tys na to pozval i ženské?“ zavrčel teď pro změnu Icy.

„Nechtěl jsem je do toho tahat, ale přiletěly samy,“ odtušil Pepek. „Aspoň tuhle loď si ještě vyřadíme my dva, ne?“

„To bysme teda měli,“ pokýval hlavou Icy. „Není hezké nechat ženské tahat za nás kaštany z ohně, to jistě ne.“

„No, my to tak nebereme,“ pokrčil rameny Pepek. „Yazatap se dívala smrti do očí už tisíckrát a Ramiel taky měla nejmíň jednou namále. Kdybys před nimi začal vykládat, že bychom je měli šetřit a netahat je do toho, urazily by se. Ostatně, ani na Emurechó by nebyly bezpečnější, neslyšel jsi, že má být terčem prvního ostřelování zrovna Scheja?“

„No dobře,“ ustoupil Icy. „Takže k nejbližšímu reaktoru... Hele, Pepku, tady hned za tebou začala nějak divně žhnout stěna! Nezačali se na nás dobývat autogenem?“

Ačkoliv Pepek neviděl, automaticky se tam ohlédl a musel dát Icymu za pravdu. Obličejem, zjitřeným ranami od vakua, pocítil nepříjemné horko. Ať použili autogen, nebo něco jiného, jisté bylo, že zavařené dveře žhnuly.

Malé zdržení, taky zdržení, blesklo mu hlavou. Nebýt toho okamžitého nápadu, už by je měli na mušce oba. A můžeme to ještě prodloužit.

Poručil si telepaticky inhibitor kovové vodivosti, zapnul jej a zasadil přímo do stěny. Jestli ti za dveřmi používají něco elektrického, pak právě totálně utřeli. Autogen by to sice nevyřadilo, ale i zhaslá světla v okruhu deseti metrů mohou udělat své.

„Tohle je na chvilku zdrží a navíc jim to poskytne námět na delší přemýšlení,“ usmál se na Icyho svým znetvořeným obličejem. „Ale mohli by to vzít i primitivní výbušninou, radši bych se odklidil jinam.“

„Výbušnina na nás účinkuje?“ zeptal se opatrně Icy.

„Ta zrovna ne,“ ušklíbl se Pepek. „Jenže by jistě roztrhla celou stěnu a pak by mohli použít eldyfy. Účinkují na nás sice slaběji než na hmotné objekty, ale stačily by.“

„Doufejme, že jich sem ta záhada přiláká co nejvíc,“ přál si Icy. „Raději bych spěchal za těmi reaktory! Zkus nás i s tou bublinou otočit doleva a můžeš to vzít rovně dopředu.“

„Dobře, veď mě!“

------------------------ Poznámky:

  6 Hlasováním rozhodli Američané o "vědecké pravdě" naposledy roku 1972, ale dodnes tuto "pravdu" hlásají, i když již byla vyvrácená. Zpochybňování dodnes prohlašují za "neetické".

  7 Zesměšňování a znemožňování vědeckých oponentů se provozuje zejména v "západní demokracii". Trofim Denisovič Lysenko dával své vědecké oponenty rovnou posílat do gulagů na Sibiř...

Errata:

11.08.2021 15:05