Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Deus ex machina

Rozrůstající se rudohnědé jezero postupovalo čím dál rychleji. Brzy se zakouslo do dvou nejbližších měst, Peldyboje a Bečefuchgle, odkud lidé prchali často až těsně před hnědou vlnou. Pepek se zdržel v Bečefuchgle, kde zmateně pobíhajícím lidem nabídl jedno po druhém několik menších letadel a dva aerobusy a podařilo se mu na poslední chvíli odeslat všechny. Město se za nimi ale pozvolna zhroutilo. Materiál zdí byl pro nanoboty obzvlášť žádoucí, zejména sklo. Pepek odhadoval, že sklo se jako skvělý izolační materiál nanobotům hodí víc než ocel, alespoň podle toho, že sklo z letadla zmizelo nejdřív.

Reportéři jeho záchrannou akci zaznamenali a zpravodajské relace na Emurechó i v Naději byly obohacené o místy hodně drastické záběry. Jak Pepek říkal, na některé lidi zabrala až krev. Teprve teď se evakuace změnila v útěk, jen chabě koordinovaný. Byl div, že díky panice nedošlo k větším ztrátám.

Ztráty nakonec ohlásili z jiného města než z Bečefuchgle, kde Pepek pro opozdilce vytvářel podle potřeby další a další letadla. Neuměl být ale na více místech současně a v jiných městech to nebylo lepší. Teprve po zveřejnění několik drastických záběrů si začali někteří lidé uvědomovat, že jim jde opravdu o kůži a že se na Emurechó přivalila pohroma, jakou nikdo nepamatuje.

Přistávací plochy kolem Scheji se rychle plnily, volná plocha, nepokrytá malými letadly, se zmenšovala. Úzkým místem se staly brány. Icy s Ramiel se střídali, ale oba, jakmile předali bránu druhému, padli a usnuli, aby si před další šichtou aspoň trochu zdřímli. Druhá dvojice, tvořená Císařem a Xapho, na tom nebyla lépe. Xapho navrhla Císaři nesymetrické rozdělení, kdy by sama držela bránu čtyři hodiny a on vzhledem k věku jen tři, ale Císař to odmítl tak prudce, že Xapho couvla a už se o tom nezmínila. Udržet otevřenou bránu vyčerpávalo. Čtyři hodiny byl výkon i pro atletickou Xapho, déle to nešlo. Kdyby při této činnosti zaváhali, snadno by se stalo neštěstí. I tak se každou hodinu přihodila aspoň menší nehoda, způsobená nejčastěji tím, že se některý ztrémovaný nešika anebo naopak přílišný frajer s letadlem do brány nestrefili, okraj brány letadlo zachytil a otevřel je jako konzervu.

„Vždyť je to úzké jako tunel pro pěší!“ rozčiloval se jeden nešťastník, když najel do otvoru brány tak nešikovně, že si poškodil řízení a letoun s ním tvrdě dosedl ještě před bránou. Letounu naráz chyběl celý předek, takže byly vidět nohy pilota. Kdyby je natáhl před sebe, trčely by ven.

„Vystupte si,“ pobídla ho Ramiel, která byla zrovna vzhůru, očima odtáhla překážející vrak z cesty a věnovala se těm uvnitř. „Máte vlastně kliku, že jste se sám nepřekrojil jako dort.“

„Proč je to tak malé?“ stěžoval si nešika a lomcoval dveřmi, jak se je snažil otevřít. „Do toho se nedá strefit!“

Konečně se mu podařilo dveře vyrazit. Hned za ním se ze zničeného letadla soukala rodina, vyhublá žena a dvě děti kolem deseti let.

„Brány že jsou malé?“ povytáhla Ramiel obočí. „Skoro všichni tím proletí jako nic!“

„Ale těsně!“

„Je tam dost místa i pro aerobusy!“ vrtěla hlavou Ramiel. „A vám je to málo! Normálně je skutečně otevíráme jen pro pěší, tyhle velké nám dávají pořádně zabrat. Kdyby se v okolí bran nezvedal čerstvý energetický vítr, ani by se nedaly udržet.“

„Jaký vítr?“ zarazil se nešika.

„Ten, co necítíte,“ usadila ho Ramiel. „To vám těžko vysvětlím, jako vy nevysvětlíte hluchému hudbu a slepému barvy. Smiřte se zkrátka s tím, že jste na energii hluší a slepí. Přesedněte si do nového stroje a buďte rád, že se můžete zařadit k novému pokusu!“

Ukázala jim na nové letadlo, které se mezitím objevilo přímo za ní.

„To letadlo... je snad vaše?“ znejistěla hlava rodiny.

„Ne, teď je vaše,“ odvětila Ramiel. „Přesedněte si, přeložte zavazadla, pokud nějaká máte, ale tady už nepřekážejte.“

„Ale co naše letadlo? Jak to tady vlastně chodí s opravami?“

„Dostali jste nové!“ odpálila ho Ramiel. „Staré zlikviduji, až si přestoupíte. Ale hněte sebou, za chvilku musím převzít bránu! Icy si už deset hodin nezdříml, věnovat se vám nemůže!“

„Je to snad chlap, tak něco vydrží!“

„Vydržel víc, než tušíte,“ řekla Ramiel. „Ale kdyby někdo z nás vysadil, to by tady teprve nastalo tóčo! Ta brána je vaše jediná naděje.“

Rodina to naštěstí vyřešila za svého zástupce. Děti i žena už byly v novém letadle a volaly na něho, ať nezdržuje.

„Vždyť tohle je větší než naše!“ zaúpěl nešťastník. „Bude to ještě těžší!“

„Dáš si zkrátka pozor!“ okřikla ho manželka. „Podívej, všichni ostatní to dokázali!“

Byla to možná náhoda, ale nehoda vybičovala pozornost přilétajících pilotů. Nalétali teď na bránu s maximální opatrností a dlouho nedošlo k žádné další havárii.

„Ramiel, nech tam ten vrak ležet!“ napadlo Icyho. „Má to dobrý vliv na frajery!“

Ramiel se zamyslela.

„Jak myslíš,“ přijala to. „A teď už mi to pusť!“

Jedno letadlo prolétlo naprázdno, protože brána před ním nečekaně zmizela. Další se ihned objevila před následujícím letadlem a cesta do Naděje byla opět otevřená. Jen pilota, před kterým brána zmizela, to vyvedlo z míry, ale okamžitě dostal od dispečerů vysvětlení a pokyn, aby opsal okruh a vřadil se znovu.

„Tohle tu máme každé čtyři hodiny,“ uklidňovali ho. „Oni to déle nevydrží, musí se střídat. Není to legrace, tihle zvedají očima i letadla! Zařaďte se radši na okruh a naleťte znovu, hlavně neztrácet klid!“

Vrak letadla zůstal ležet stranou. Časem se k němu přidal další, o něco později třetí. Doba mezi dvěma havariemi se tím ale naštěstí prodloužila.

Horší bylo, že všichni ve Scheji viděli, že to nestihnou.

Pláně kolem města byly plné, další tisíce přilétajících letadel nebylo kam umístit. Úzkým hrdlem dvou bran odtékaly stovky letadel, zatímco přilétaly desetitisíce. Nanoboti pokrývali více než třetinu jižní pevniny, spolykali i dvě robocentra a přes dva úzké průlivy se dostali na sousední ostrovy. Zdálo se, že jim cesta po dně moří nevyhovuje, ale přišli na zvláštní metodu. Pospojovali se do poměrně pevných desek, ze kterých vytvořili vlastní plavidla, napodobující lodě, se kterými se předtím setkali. Jak se zdálo, učili se teď rychle.

Pepka napadlo naprogramovat pár torpéd a improvizované lodě nanobotů poslat ke dnu, ale neměl jistotu, že to pomůže a hlavně, jak dlouho. Navíc si uvědomil, že mají neskutečné štěstí, že nanoboti dosud nezvládli létání, i když spolykali i několik desítek letadel.

„Až na to přijdou, bude zle se všemi!“ věštil chmurně, když to popisoval ostatním.

„Poslyš, Pepku, neměli bychom povolat na pomoc další?“ vzdychla si Yazatap.

„Dvě brány jedním přechodem neotevře nikdo,“ namítl Pepek.

„Používáme jen dva světy ze šestnácti!“ připomněla mu Yazatap. „Dobrá, odečtěme z nich jupiterské a venušské, tři další jsou plné nebezpečných tvorů, dva příliš ledové. Pořád nám jich zbývá sedm, máme ještě pět možností. Nejsou příjemné, ale přežít se na nich dá.“

„Jedině díky robocentrům,“ připomněl jí Pepek. „A Podsvětí používáme pro zločince.“

„Zločinci mají přežít a miliony poctivých ne?“

„Dobře, přesuň se na Mars-nahoru, pokud možno někde na rovníku, tam to snad nebude tak drsné. A zkus tam připravit nějaké zázemí. Možná by stačilo postavit něco improvizovaného, město sestávající z jediné budovy, kompaktní kupu bez oken, aby se dala lépe prohřát, víš jak to myslím, ne? Jde přece jen o trochu lepší čekárnu, aby lidem umožnila přečkat nejhorší čas a snad jim poskytla i trochu soukromí. Pro přilétající letadla by stačila pořádná hermetická hala...“

„Ta bude brzy plná!“ přerušila ho Yazatap.

„Robocenter je tam víc, dokáží všechna přilétající letadla anihilovat, aby nepřekážela.“

„To tam ale všichni uvíznou natvrdo!“

„Bude jim tam pořád lépe než na Emurechó!“

„Dobře, ale přivolej sem další! Zbytek naší rodiny, Ogdury... sami to nezvládneme!“

„Vím,“ souhlasil Pepek o poznání chmurněji. „Problém je, že se sem nikdo nedostane včas. Chremmaly jsou rychlé, ale než se dostanou z Alyaku k chobotu, bude tady po všem.“

„Stačí proletět chobotem!“ naléhala Yazatap. „Pak poletí vdudegy, budou tu dřív.“

„To mě taky napadlo,“ opáčil Pepek. „Jenže zapomínáš, že chremmaly musí nejdřív doletět z Alyaku k ústí chobotu. To neurychlíš.“

„Nešlo by třeba... naskočit za letu do nějakého chremmalu, který už je poblíž?“ chytala se Yazatap posledního stébla.

„Nešlo, žádný v těch místech neletí,“ ujistil ji Pepek. „Alexijev má o nich přehled. Přiznal jsem mu, že jsme něco takového nečekali a nezvládli. No – udělali jsme, co se dalo, Alexijev nám to uznal a slíbil nám pomoc.“

„Jakou?“ chtěla vědět Yazatap.

„To neřekl. Ale především – neřekl, že to nejde. Uvidíme!“

„Dobře, jdu do Mars-nahoru!“ vzdychla si Yazatap. „Něco tam vymyslím.“

„Nemusíš stavět paláce, stačí jednoduché útočiště v podobě pevnosti proti ledu!“

„Budu si vědět rady, neboj se.“

„Tak hodně štěstí!“

Skupinka, odhodlaná zachránit lidi z Emurechó, byla na takový úkol příliš malá. Pepek si až teď vyčítal, že nenašli víc důvěryhodných lidí, kterým by dali dary Ogdurů, a teď už je na nápravu pozdě. Když to takhle telepaticky předal ostatním, Yazatap ho okřikla, aby si nedělal zbytečné výčitky. Ogdurové byli také opatrní, když šlo o předávání jejich prostředků barbarům a opatrnost byla svým způsobem na místě. I tak bylo dobré, že našli aspoň dva, za které se mohli zaručit. Tuhle katastrofu prostě nečekali, ani nemohli čekat.

Ještě nikdy neležela záchrana tolika lidí na tak malé skupince.

Ramiel s Icy drželi nejdůležitější bránu z Emurechó do Naděje. Na Naději to organizovala Salgiel, zatím to stíhala a za pochodu si školila pomocníky. Neměli telepatii, ale s pomocí žlutých karet mohli ledacos zařídit.

Xapho s Císařem vytvářeli bránu do světa, nazvaného Přístav Chelful. Občas se tam Xapho vypravila postavit další budovu, když byla stará jednak přeplněná, jednak se díky různé rychlosti otáčení světů dostala příliš daleko. V každé budově ponechala několik správců, aby rozmisťovali nově příchozí a dávali jim školení se žlutými kartami.

Přístav Chelful nebyl vlídný svět, ale v domech se dala zima přežít a uvnitř bylo jakž takž snesitelně. Z domů se ale nedalo vycházet bez polárnických obleků a lidem nejvíce vadilo, že byli odkázáni na bezchybnou funkci robocenter. Bez nich by dlouho nepřežili. Jako přestupní stanice nebo čekárna byl ten svět použitelný, ale jako trvalý domov ne.

Pepek poletoval po Emurechó a se střídavým úspěchem se snažil zpomalit postup nanobotů a urychlit evakuaci nejohroženějších měst.

Yazatap se zatím snažila zajistit podmínky pro přežití lidí na světě Mars-nahoru, ale kdyby se jí to podařilo, musela by se u další brány střídat s Pepkem nebo se Salgiel.

Víc lidí schopných otevřít bránu na Emurechó nebylo. A nanoboti postupovali...

Další ohniska se objevila na ostrovech, tvořících řetěz mezi jižní pevninou a pevninou, kde leželo město Scheja. Znamenalo to, že nanoboti podešli pod mořem. Voda jim možná překážela, zpomalila je, ale nezastavila je. Pepek zjistil, že čelo nanobotů postupuje po pevnině nějak rychle, ale když se tam letěl podívat, nezbylo mu nic než povzdech.

Nanoboti vymysleli elektromagnetické katapulty. Vystřelovali jimi křídlaté projektily, které nevysokým klouzavým letem překonávaly až několik kilometrů, po dopadu se rozprostřely, hned nabraly energii a začaly stavět další katapult. Dařilo se jim nejlépe v rozpálené poušti, kde měly přebytek energie, ale úspěšní byli i v pralesích. Aktivní let zatím nezvládly, bez motorů byl jejich dolet jen pár kilometrů, ale i to nepříjemně zvýšilo rychlost jejich rozpínání a motorový let byl zřejmě jen otázka času.

Sestřelovat kluzáky nemělo smysl. Pepek jim nanejvýš zkrátil dolet, ale uhlídat frontu po celé délce byl nadlidský úkol. Větší smysl mělo popohánět evakuaci. Pepek v nejohroženějších městech vytvořil pár desítek chybějících letadel, ale začal pociťovat i nedostatek robocenter.

Vybaven pověřením od Císaře uložil kapitánům Císařské flotily nabrat na paluby bitevních lodí a křižníků co nejvíc lidí a neprodleně odletět chobotem na Alyak. Tahle cesta nebyla vhodná pro rodiny, ale pomohla by evakuovat z rezervací i soukromých armád mariňáky, aby mezi lidmi nevytvářeli ohniska dalších problémů.

Bohužel až po odletu Flotily, obsazené sotva ze tří čtvrtin, Pepek zjistil, že se na ni všichni čipovaní nenalodili. Několik místních oligarchů si své soukromé armády podrželo a pokoušelo se je do poslední chvíle zatajit. Jedním byl i kníže Sazlíd z města Lachmákem na západním pobřeží jižní pevniny. Držel své čipované oddělené od okolního světa do poslední chvíle, takže neměli ani tušení o hrozícím nebezpečí. Zděšené město Lachmákem se vylidňovalo, ale knížecí armáda si ve svých kasárnách pořádala zábavu jako jindy.

Když rudohnědé kluzáky nanobotů doplachtily do města, roztekly se a začaly se rozlévat po ulicích, kníže konečně pochopil, že Císařem nařízená evakuace nebyla pustá propaganda. Bylo však již pozdě. Kasárna jeho soukromé armády byla obklíčena nanoboty a kníže pro jejich evakuaci neměl dost letadel. Z umírajícího města Lachmákem se nakonec zvedl jediný aerobus, ve kterém byla kromě knížete a jeho rodiny jen hrstka čipovaných jeho tělesné stráže.

Tohle Pepka dohřálo na nejvyšší míru. Objevil se nad městem až ve chvíli, kdy knížecí aerobus vzlétal, zatímco v kasárnách se mariňáci marně zkoušeli ubránit nanobotům vším, co měli po ruce. Střely z eldyfů ani jiných zbraní ale neměly proti nanobotům žádný účinek, plamenomety je na okamžik zadržely, ale hořlavina brzy došla, nanoboti se opět pohnuli a s chutí se vrhali na děsem šílící mariňáky, ponechané svému osudu.

Pepka ve večerním šeru zaujal oheň a záblesky zběsilé střelby. Nalétl nad kasárna, přiletěl ale pozdě, nanoboti už rozpouštěli poslední mariňáky. Některá těla se ještě pod rudou vrstvou reflexívně pohybovala, ale nemohla jim pomoci ani zóna kovové nevodivosti. Bylo příliš pozdě.

Vtom si Pepek vzpomněl na aerobus, odlétající na poslední chvíli z města. Ten je přece měl odvézt, nebo ne?

Aerobus nebyl z těch pomalých, jenže vdudegy jsou teleportační prostředky. Za pár vteřin pronikl Pepek stěnou aerobusu dovnitř a rozhlížel se po cestujících. Rozezlilo ho, že našel kabinu cestujících poloprázdnou, ale byla to jen menší zadní část a Pepek prošel pancéřovou přepážkou do přední části letadla.

Tam to ale bylo obsazené ještě méně. Přední část letadla byla určena knížeti, byl tu okázalý přepych, ve kterém se knížecí rodina úplně ztrácela.

Pepek odhadl, že hlavní viník tragédie, zanechané daleko za nimi, bude nejhonosnější chlap v letadle. Kníže Sazlíd seděl v pohodlném křesle se zlacenými motivy před obrazovkou, na které klidně pozoroval roztékající se rudohnědou záplavu – kamery byly v umírajícím městě umístěné na místech, odkud byl dobrý přehled a kde je dosud nevyřadili ani nanoboti.

Pepek pozoroval obraz spolu s knížetem. V jedné chvíli se obraz roztřásl a zmizel, nanoboti zřejmě kameru vyřadili, ale kníže lhostejně přepnul na jinou, dosud ukazující. Byla na ní pomalu se hroutící průčelní stěna knížecích kasáren. Za slepými okny neprobleskovaly záblesky zběsilé střelby ani oheň plamenometů – tam již bylo dobojováno. Kníže lhostejně přepnul na další.

Pepek se vmačkl do jeho těla v jeho vlastním křesle. Obraz před nimi se roztřásl a zmizel, ale kníže se náhle nemohl pohnout ani tak málo, aby přepnul na další kameru.

Z knížecího doprovodu si nikdo nepovšiml, co se děje. Kníže jediný věděl, že se něco děje, příjemné mu to jistě nebylo, ale neměl sílu vykřiknout o pomoc. Pepek se na něho přestal ohlížet a vysával z něho všechno, co mu mohlo osvětlit tragédii, odehrávající se před malou chvílí.

„Tak takový ty jsi hajzl!“ řekl Pepek po chvilce, když vstal. „Máš kliku, že je tu s tebou pár nevinných dětí!“

„Poplách!“ vyskočil kníže.

Pepek si ho už nevšímal a prošel další přepážkou do pilotní kabiny, kde hlas knížete zatím nebyl slyšet.

„Přistanete na pokraji ostrova,“ oslovil oba piloty. „Můžete bydlet v domcích i v letadle, ale nepokoušejte se letět dál, nikde kolem vás to nebude lepší, naopak.“

Piloti očividně nechápali, co se děje. Nebylo ale divu. Ten hlas nepatřil nikomu známému a v kabině s nimi nikdo cizí nebyl, nebo to tak aspoň vypadalo.

Pak ale následovaly události jedna za druhou.

Aerobus proletěl modrým kolem do šedivého příšeří, kolem byly znenadání šedivé mraky, a současně zmizely všechny signály zvenčí, včetně signalizace polohy letadla. Na krátký okamžik vypadl proud a na palubní desce vyhasly všechny přístroje. Hned poté sice naskočily, ale letoun za tu chvilku ztratil orientaci, propadl se a piloti měli plné ruce práce, aby let stabilizovali.

„Poplách!“ ozvalo se až teď a do kabiny vtrhl kníže Sazlíd, rozrušený na nejvyšší míru. „Napadly nás bestie z vesmíru!“

„Málem jsme se zřítili,“ odvětil jen tak přes rameno hlavní pilot.

„Přistaňte!“ ječel kníže. „Přistaňte, než se doopravdy zřítíme!“

„To samozřejmě chceme udělat,“ souhlasil hlavní pilot. „Mohlo by se to opakovat a příště by to mohlo dopadnout hůř.“

„Už ať jsme dole!“ naléhal kníže, ačkoliv aerobus už klesal.

„Rychleji to nejde,“ namítal hlavní pilot a upřeně hleděl okénky ven, ačkoliv nikde nebylo vidět nic jiného než šedivé šmouhy. „Nechceme s tím přece třísknout plnou rychlostí do země!“

„Tak ať je to aspoň co nejdřív!“ trval na svém kníže.

Mraky se náhle roztrhly a pod letadlem bylo cosi podobného moři, jenže místo vody to bylo zřejmě bahno. Bažina od obzoru k obzoru, připravená s mlasknutím pohltit vše, co do ní zapadne.

„Vpravo je ostrov,“ upozornil kolegu druhý pilot.

„Vidím,“ přikývl hlavní. „No, když tu nic jiného není...“

„Ale nic tam není!“ třeštil druhý pilot oči. „Ten ostrov je opuštěný! Někdo tu přece mluvil o nějakých domcích?“

V té chvíli opět na okamžik pohasla světla a letoun poklesl. Hned to sice přestalo, ale to už všichni věděli, že to není samo sebou.

„Taky jsem to slyšel, ale teď nemáme na výběr,“ odvětil hlavní pilot.

Letoun se zvolna snesl na holou kamenitou půdu ostrova. Jakmile dosedl, všechny přístroje zhasly, jako když je sfoukne.

„A jsme tady,“ oznámil hlavní pilot ostatním. „Na poslední chvíli!“

„Kéž by už byl klid!“ přál si docela upřímně kníže Sazlíd.

„Klid tu budete mít větší než jinde,“ ozvalo se v té chvíli, jako kdyby to vycházelo ze všech stran současně. Pokud to vůbec byl hlas...

„Klid jako na hřbitově,“ dodal hlas, než se odmlčel.

Zdržení s knížetem nebylo tak velké. Pepek ještě nechal na ostrově postavit několik domků, pro nové trosečníky stejně záhadné jako vítané, a rychle vrátil na Emurechó. Požádal Císaře, aby dal tuto událost rozmáznout ve zprávách, aby se už nikdy neopakovala. Chvíli se dohadoval s reportéry, jakou formu mají zvolit, aby zpráva byla co nejúčinnější, pak odešel za ostatními.

Nedaleko od bran, držených v současnosti Ramiel a Xapho, měli na Emurechó postavený nevelký stan, kde se vystřídaní scházeli k odpočinku. Pepek tu zastihl Icyho i Císaře, Salgiel i Yazatap, která se přišla poradit, co s třetí, rovníkovou bránou. Chtěla na ni nasměrovat další proud letadel, ale to by šlo jedině za součinnosti s leteckými dispečery.

„A jak vlastně vypadá statistika?“ zajímal se Pepek.

Čísla, která se ale dozvěděl, nebyla zrovna veselá.

Podle rychlosti šíření nanobotů bylo zřejmé, že do Scheji dorazí dřív, než se podaří dostat do světa Naděje necelou třetinu obyvatel Emurechó. Bylo by pak snad ještě možné přesunout se na část pevniny nejvíce vzdálenou od nanobotů, ale ani tam to nevypadalo dobře.

„Jestli to kvůli hraběti odskáčí dvě třetiny obyvatel Emurechó – pak se to tomu darebákovi opravdu perfektně povedlo!“ rozčiloval se Pepek.

„Skoro bych byl pro jednu jedinou výjimku ze zákazu trestu smrti!“ opáčil chmurně Císař.

„A to já ne!“ odsekl Pepek. „Co bychom tím dosáhli? Že by hrabě jen krátce pocítil bolest, navíc nesrovnatelnou s tím, co prožily anebo ještě prožijí všechny oběti nanobotů? Vždyť on by se rád zabil i sám!“

„A nebyl by to jediný přiměřený trest za to, co způsobil?“

„Nebyl!“ nedal se Pepek. „Kdyby to bylo po mém, zavřel bych ho do malé vězeňské cely se skleněnými stěnami, do takového velikého akvária bez vody, umístěného na dobře přístupném místě v největším městě. Lidé by se na něho chodili dívat jako na nebezpečné zvíře, ukazovali by si na něho, jen se podívejte na největšího darebáka, kvůli kterému zemřelo tolik milionů lidí! To by byl podle mě teprve ten správný trest! Jen ať hezky žije dál, ale v hanbě největší a trvalé!“

„No, dalo by se o tom uvažovat,“ nebyl proti Císař. „Pro většinu lidí by pranýř nebyl velkým trestem, ale pro hraběte, zvyklého na obdiv a podlézání, bude život v opovržení horší než krátká, rychlá smrt.“

„Dobře, ale co teď?“ svěsil hlavu Pepek. „Alexijev nám slíbil pomoc, ale není mi jasné, co tím myslel. Očekávám, že to bude něco reálného, říkal to dost přesvědčivě a Alexijev není z těch, kdo mluví do větru. Zato my jsme selhali na celé čáře!“

„Nech toho, Pepku!“ okřikla ho opět Yazatap. „Ani andělé by to lépe nezvládli!“

„Máš skoro pravdu!“ přisvědčil jí kdosi.

Pepek ke svému úžasu poznal Alexijevovu telepatii. Ještě nikdy se jim Alexijev do jejich krátkých porad nemíchal, vždycky volali oni jeho.

„Tohle je opravdu oříšek spíš pro mě!“ pokračoval Alexijev.

„Ivo!“ vyskočil Pepek. „Jak jsi na tom? Vymyslel jsi něco?“

„Vymyslel jsem to tak, že to tady vezmu za vás,“ odvětil Alexijev.

„Kde – tady?“ zarazil se Pepek. „Tady – myslíš tím vážně tady na Emurechó?“

„Ano, tady,“ odvětil Alexijev.

Postavu, která se náhle objevila přímo mezi nimi ve stanu, poznali jen Horákovci. Císař ani Icy toho staršího muže ještě nikdy neviděli. Jen o něm slyšeli, ale nechtěli tomu uvěřit. Všichni, Pepka nevyjímaje.

„Proboha – jak ses sem dostal?“ vyhrkl. „Vy už jste objevili cestu branami až sem?“

„Ne, tu jsme ještě neobjevili,“ odvětil Alexijev. „Přiletěl jsem bitevní lodí Ugarezuri.“

„Ty?“ vytřeštil na něho oči Pepek, ale ani ostatní z toho nebyli nějak moudří.

„Říkal jsi mi, že sem neletí ani nejmenší chremmal!“ divil se Pepek.

„Neletěl,“ souhlasil Alexijev. „Mám totiž jednu výhodu. Jako Erduk patřím k těm... řekněme fyzicky menším. Zkrátka jsem na Alyaku nastoupil do Ugarezuri, největší bitevní lodi Císařské flotily. Sotva jsem se do ní vešel, ale šlo to. Aspoň jednou za svou existenci byla užitečně vytížená.“

„Ale... co přírodní zákony? Jak se ti podařilo urychlit...“ nechápal Pepek.

„Pro mě byla Ugarezuri jako pro vás kokon,“ usmál se Alexijev. „Vy přece umíte používat vdudegy i s kokony. Prostě jsem se i s bitevní lodí teleportoval přímo před ústí chobotu, takže mi zbývalo jen proletět chobotem. Na tenhle nejkratší úsek cesty jsem ale loď potřeboval, je to tam extrémně nebezpečné a doufám, že to nikdy nebudete zkoušet jen s kokony. Na druhé straně jsem pak stejně rychle přeskočil prostorem k Emurechó.“

„A co posádka Ugarezuri? Jak ta to snášela?“

„Nechal jsem ji raději na Alyaku. Od kapitána jsem se naučil létat chobotem, pak už jsem nepotřeboval ani jeho. Posádka se na Emurechó vrátí normálními chremmaly.“

„Pokud bude mít ještě kam se vracet!“ podotkl významně Pepek.

„Bude,“ ujistil ho Alexijev. „Vaši nanoboti sice stihli devastovat skoro celou jižní pevninu, ale to se časem srovná.“

„Ty je zvládneš?“ vyhrkl Pepek.

„Zvládnu,“ přikývl Alexijev. „Když se to tak vezme, jsem proti nim něco jako oni proti vám. Vy jste proti nim neměli šanci, oni zase proti mně.“

„Jak je vlastně... zlikviduješ?“

„I ty bys to dokázal, kdybys měl o nich lepší přehled,“ usmál se Alexijev. „Robocentra je přece anihilovala bez velkých problémů.“

„Neřekl bych,“ namítl Pepek. „Dal jsem jich anihilovat pár tisíc tun – a přece přibývali.“

„Protože jsi mohl být jen na jednom místě,“ připomněl mu Alexijev. „Já jsem je dokázal obklíčit. To by se tobě nikdy nepodařilo.“

„Takže ty je... anihiluješ?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Alexijev. „Já je prostě spolknu. Tak jako oni spolykali všechno, na co na své cestě narazili.“

„Takže ty jsi... něco jako oni?“

„Podstatou jsem bližší jim než lidem,“ pokýval hlavou Alexijev. „Je tu ale jeden obrovský rozdíl. Psychicky se cítím příbuznější vám lidem.“

„Takže ode dneška mohou Erdukové cestovat nejen branami, ale i mimoprostorovými choboty. A nás tu už nebudete potřebovat...“ uvědomil si náhle Pepek.

Aniž by se přestal radovat, pocítil kdesi v hloubce slabý smutek. Erdukové to převezmou za lidi – a už je nebudou potřebovat...

„Bohužel, tak tomu nebude,“ vzdychl si Alexijev.

„Proč ne?“ zpozorněl Pepek.

„Cestování choboty pro nás není tak snadné jako pro vás,“ ujistil ho Alexijev. „Dosud jsem byl jedním z nejmladších a fyzicky nejmenších Erduků, takže jsem se do největší Císařské bitevní lodi Ugarezuri jakž takž vešel. Sto šedesát tisíc tun její tonáže mi sice bylo těsných, ale těch pár okamžiků jsem v ní vydržel. Jenže stačilo, abych tady na Emurechó spolykal dalších pár set tisíc tun nanobotů – a už je mi i ta největší bitevní loď beznadějně malá. Zpátky to už nepůjde a budu tu muset zůstat tak dlouho, dokud nenajdeme cestu schůdnou i pro nás.“

„A co Alyak?“ napadlo Yazatap.

„Nás Erduků je přece víc, na poslední chvíli jsem Alyak předal,“ usmál se Alexijev.

„Takže tu teď budeš s námi?“

„Budu tu – ale ne s vámi,“ řekl Alexijev. „Nechci ti lézt do svědomí, Pepku, ale zejména ty bys nesl hodně těžce, kdybych vám do toho mluvil, že je to tak?“

„Ty nám čteš myšlenky, co?“ zavrčel Pepek.

„Trochu,“ přiznal Alexijev. „Pro mě je obtížnější nevnímat cizí myšlenky a být viditelný, než naopak. Ale vám by to snad nemělo vadit, vždyť už jste si zvykli nic před sebou netajit.“

„Před sebou ne,“ poznamenal Pepek. „Ale rodina je snad něco jiného.“

„Vím,“ přikývl Alexijev. „Jsem ale tady, protože to jinak nešlo. Vy byste tu potopu docela určitě nezastavili, to je nám snad oběma jasné. Jsem tedy na Emurechó a ačkoliv to vypadá divně, jsem tu tak trochu uvězněný. Ne že bych neuměl navštěvovat okolní světy, ale jsem v neznámé oblasti a s návratem to nevypadá dobře. Budu se tedy starat o zdejší svět a nejbližší okolí. Ostatní Erdukové mi to schválili, je to ostatně jen otázka času, kdy sem najdeme cestu branami.“

„A my... půjdeme domů?“ trochu zesmutněl Pepek.

„To bude záležet na vás,“ pokrčil rameny Alexijev. „Samozřejmě tu můžete zůstat, kdyby se vám tu zalíbilo. Nebo se sem vracet, když se vám zachce. Doprava mezi Alyakem a Emurechó se teď pro vás lidi ještě víc zrychlí. Chremmalů bude vždycky dost, na jedné straně vás skokem dopravíme až k ústí chobotu a na druhé straně si vás vyzvedneme, mezihvězdný let potrvá pár minut, ale... jak bych to řekl... hlavní slovo už tady mít nebudete. Asi jako když jste mi přenechali Alyak.“

„Myslíš, že bychom se měli vrhnout jinam? Třeba pomoci Oldově partě na Hengtinu?“

„A sneseš i jinou radu?“ usmál se Alexijev.

„To snad ještě ano!“ opáčil Pepek. „Říká se přece: dobrá rada nad zlato!“

„Dobrá, měl bych pro vás opravdu upřímnou radu. Nechte i Oldovu partu přenechat Hengtin nám Erdukům, spojte všechny své síly – a když už se chcete někam vrhnout, zkuste to konečně doma, na Zemi!“

„Zajímavé,“ podotkla zamyšleně Yazatap. „Zrovna teď mě to taky tak napadlo.“

„Tvůj svět už těžko napravíte, naše milá královno,“ upozornil ji jemně Alexijev.

„To vím taky,“ odsekla Yazatap. „Pokud jde o Gehennu, dopadla jak dopadla, nic víc si nezasloužila. Ale poslyš, na tvoji inteligenci tady nikdo nemáme, ale jsi ještě schopný pochopit, že je mi už dávno bližší Země? Nejen proto, že jsem tam kdysi žila – to už se dneska nepočítá, to byl úplně jiný svět než je teď. Ale měl bys nám starým harcovnicím uznat, že jsme se naučily lidi ze Země uznávat. A ty mladší... některé si ještě pamatují, co jsme na Gehenně prožily, ale každá se spíš otřese odporem, než aby se do něčeho takového vrátila. A naše úplně nejmladší generace považuje za svůj svět Oázu.“

„Výborně, to jsem chtěl slyšet,“ usmál se Alexijev. „Vám bývalým ďáblicím musí Oáza ze všech světů vyhovovat nejvíce. To je teď váš nový domov, tam se budete cítit nejlépe. Ale jaký vztah máte k Zemi?“

„Hodně složitý,“ řekla Yazatap. „Jak bych to nejlépe řekla: Země je bývalý domov všech chlapů v Oáze, nejen těch našich. Opustili svůj domov, aby nám pomohli, to musíme chtě nechtě ocenit, stejně jako těch pár dívek ze Země, které se k nám přidaly kvůli nim. Takže by nás neměl nechávat v klidu ani současný stav na Zemi.“

„Zejména když na něm máte lví podíl,“ připomněl jí Alexijev.

„Před tím nechci uhýbat,“ zavrtěla hlavou Yazatap. „Ano, naši ďáblové vládli Zemi po tisíciletí. A nebyla to vláda ani dobrá, ani spravedlivá. A nebudu se zbavovat odpovědnosti ani za sebe – byla jsem potvora, ale mám chuť to napravit. Našich krajanů se lidé nedávno zbavili, ale celá hierarchie zla tam zůstala a odpovědnost padá i na nás, ačkoliv tam už naši krajané nejsou. Mohly bychom zůstat v Oáze, ale pak by mě tam asi hanba fackovala.“

„To jsem chtěl slyšet především!“ řekl vážně Alexijev. „Chcete-li trochu napravit, co tam vaši krajané – ale i ty sama – napáchali, budete i vy na Zemi vítané.“

„Ale co my?“ ozval se konečně Icy, do té doby užasle mlčící.

„Ano, co teď bude s námi?“ přidal se k němu i Císař.

„Co bude s vámi?“ usmál se trochu Alexijev. „Vy jste doma tady. Tak jako Yazatap cítí za svou povinnost napravit aspoň nějaké škody na Zemi, měl by se Císař Emurechó snažit napravit aspoň část škod, které on, jeho předkové, ale i jeho poslední věznitelé napáchali na Emurechó.“

„Ale když teď budete Císařem vy...“ začal trochu nesměle Císař.

„Nebudu,“ odmítl to Alexijev. „Nejsem člověk. To, co vidíte před sebou, je jen tvar mého bývalého pozemského těla. Používám podobu, pod kterou mě moji přátelé znají, je to tak prostě lepší. Ale ve skutečnosti – já lidem vládnout nemohu. Císařem může být jen ten, kdo to tady dobře zná a hlavně – patří sem. A to jste vy a proto zůstanete císařem.“

„Ale pak budu jen loutka, maňásek...“

„Nebudete!“ ujistil ho Alexijev. „Já vám jen pomohu.“

„Říkali, že můžete všechno...“ začal opatrně Císař...

„Před chvílí jste slyšel, že úplně všechno ne,“ ujistil ho Alexijev. „Pomohu vám rozkrýt a zneškodnit organizace zločinců, kteří tady vládli. Teď, když váš svět postihla nejtěžší pohroma, jaká se kdy vyskytla, nemá smysl uchovávat staré struktury průmyslu i s jejich proradnými bossy. Horákovi vám věnovali nový svět. Dobrá, budete jej mít, ale ne jako kolonii. Emurechó a Naděje budou rovnoprávné, ale nikdy už se nepostaví proti sobě. Vy budete vládnout jednomu světu, pro druhého si vyberete jiného vládce.“

„Myslíte si také tady na Icyho?“ nadhodil Císař.

„Ne!“ vyhrkl překotně Icy. „Já to neberu!“

„Proč ne?“ obrátil se na něho Císař.

„Protože... já tak vysoko nekoukám!“ odvětil rychle Icy. „Podívejte se, Pepek mě ukecal, abych tady dočasně – a to dočasně mínil jen na pár let! – dělal ministra zemědělství. Prosím, pro Pepka jsem to vzal, ale natrvalo bych ani to dělat nechtěl.“

„Proč?“ vrtěl hlavou nechápavě Císař.

„Protože... protože já tady nejsem doma!“ odvětil Icy. „Říkejte si co chcete, když jde jen o pomoc, to je něco jiného. Ale natrvalo? To po mně nechtějte!“

„Ty jsi z Nuaky, že?“ obrátil se na něho Alexijev. „Ale tam je to v současné době horší než tady. Nuace dnes vládnou lichváři, dobře je znáš!“

„No, esli sem to dobře pochopil, už tam dlouho vládnout nebudou,“ řekl Icy. „To by vůbec nebylo spravedlivý a jak už vím, vy nespravedlnost moc dobře nesnesete.“

Pepek se jen trochu usmál.

„Mohl by ses pak stát na Nuace i císařem,“ nadhodil Alexijev.

„Vo tom už vůbec neuvažujte!“ zarazil ho Icy. „Poslyšte, esli to dobře chápu, na Emurechó už mě nebudou potřebovat ani jako ministra, beztak jsem to dělal jen kvůli Pepkovi. Proč bych tu měl zůstávat? A na Nuackýho císaře si netroufám. Prostě mě to netáhne. Nešlo by to, abych třeba odešel s Pepkem do tý jeho Oázy?“

„Tam ale taky nejsi doma!“ namítl mírně Alexijev.

„Doma... Pepek tam taky není ouplně doma. A co? Já bych s ním šel třeba i na tu Zemi, ale jen s ním, rozumíte? Kamarád je pro mě víc než titul císaře!“

„Ale... Pepek patří k nám!“ namítla Yazatap, ale podle jejího úsměvu bylo znát, že ani ona to nemyslí konfrontačně.

„Jo, patří,“ připustil Icy. „Jenže vy jste rodina. To je jinej druh kamarádství, k tomu patří eště sex a děcka. No a co? Nemůžu si najít vlastní rodinu a zůstat váš kamarád?“

„Mohl bys – když to tak opravdu cítíš,“ řekl vážně Alexijev.

„Nakonec – na Nuace se říká, přítel mého přítele je i můj přítel. Nemůžeme být kamarádi všichni? Podle mě ano, ale přece jen – dal bych nevím co za to, abych se nemusel trhat od Pepka, i když on má ženskejch plno a já bych se klidně spokojil s jednou.“

„Kdysi jsem ti slíbil, že si budeš moci vybrat,“ řekl Pepek.

„No vidíš! A sliby se mají plnit!“ chytil se toho Icy.

„Mají,“ přikývl Pepek. „Nakonec – můžeš si to u nás vyzkoušet. Kdybys zjistil, že to není to pravé, vrátit se můžeš na Nuaku i na Emurechó. To už bude čistě tvoje svobodné rozhodnutí.“

„Tak se mi to líbí!“ rozzářil se Icy. „Tak já se svobodně rozhodnu jet s vámi a jen doufám, že vy mě stejně svobodně neodkopnete!“

„Že tě vůbec něco takového napadlo!“ zašklebila se na něho Yazatap. „Přítel mého přítele, to nevypadá špatně. Ale přítel a odkopnutí...“

„To by moc kamarádský nebylo, že ne?“ zašklebil se Icy také. „Dyť doufám, že k tomu jen tak nedojde.“

„Nebudu proti,“ přikývl Alexijev – a rozplynul se.

Icy se zarazil.

„Kde je?“ vyhrkl nerozhodně.

„Někde tady,“ pokrčil rameny Pepek. „On může být na tisíci místech najednou. Vždyť jsi to slyšel – když sem přilétl, sotva mu stačila loď s tonáží nějakých sto šedesáti tisíc tun. Když se rozptýlí po celém světě, na každé místo ho připadne jen nepatrné množství, jenže to nepatrné množství umí podle potřeby soustředit tolik energie, že se největší bitevní loď Císařství jediným skokem přenese někam na kraj hvězdný soustavy... a zatímco si s námi povídal, současně na jižní pevnině polykal a ještě teď určitě polyká každou vteřinu tisíce tun nanobotů... on je zkrátka něco jiného než my.“

„Jo, ale tykáš si s ním!“ vypálil Icy.

„Ty taky,“ upozornil ho Pepek. „V telepatii to jinak nejde, ale to není správný důvod.“

„A co je ten správný důvod?“ chtěl vědět Icy.

„Je to náš společný kamarád,“ řekl Pepek.

Errata:

11.08.2021 15:05