Svět Fedibajů

Hlídky tefirek použily ve světě mravenců i ve světě kentaurů proti sůvičkám přístroj na rušení psychické frekvence. Sůvičkám znemožnily psychoútoky a tefirky je omráčily yvorem. Pak bránu k Hyriome na moment rozšířili a každá prohodila jednu sůvičku.

„Žádná práce pro vás,“ sdělil Olda Mariuk. „Holky je jenom trochu pobouchaly yvorem. Z toho se vzpamatují samy.“

„Tak co teď?“ starala se Mariuk. „Co kdybychom se s Ramiel podívaly k Fedibajům? Můžeš nám trochu rozšířit naši bránu? Nerušila bych ji ani na okamžik, možná to sůvičky s tou svou pořád zkoušejí.“

„Tak si vleťte do té pece a dejte vědět, já ji na chvilku rozšířím,“ nabídl Vít.

„Tak už!“ signalizovala Ramiel. „A už to můžeš zase zmenšit, ať nám tam nevlétne nějaký plevel.“

„No, tady je pohoda! Ještě se sem asi nic nedoneslo. I když tou naší branou by se i sůví telepatie mohla protáhnout.“

„Rád bych věděl, co budou dělat, až se o tom neutěšeném stavu na svém světě dozví.“

„Nebylo by líp co nejdřív ty bomby odtud odvézt?“

„Jo, dobrý nápad! Zmraz je a já tam zaletím s airbusem. Nějakou přítěž ještě unese.“

Jak řekli, tak udělali. Zmrazené sůvičky Mariuk a Ramiel prohodily na jejich svět, kde je odmrazily. Pak se vrátily k Fedibajům, kde se proměnily do normální hmoty a pomohly Vítovi naložit bomby.

„Holky, když jsme tady tak osaměli, co kdybychom se tady trochu rozhlédli?“ navrhl Vít.

Rozlétli se nad krajinou.

„Docela hezký svět,“ poznamenala Mariuk. „Ještě jsou tady stavby Fedibajů.“

„Tak uděláme exkurzi, co vy na to?“

„Návrh se přijímá. Kde to má nějaký vlez?“

Některá okna byla vytlučená, tak se dlouho nerozmýšleli.

„Docela jako pozemský dům. Ale nějak nízký strop, asi byli menší než my.“ Odpovídaly tomu i zbytky sedaček, které viděli v té místnosti.

Bylo vidět, že příbytek už je dlouho neobývaný. Když procházeli, zvedala se oblaka prachu.

Náhle se okno zatmělo. Oknem vlétl dovnitř tvor, který byl podobný spíš malému draku než velkému ptáku, i když křídla měl porostlá něčím, co připomínalo peří.

Průzkumníci strnuli. Tohle nečekali. Drak se na ně bez meškání vrhl. Ramiel se ale včas vzpamatovala a přimrazila ho. Rozplácl se na podlaze. Rozpětí křídel měl skoro tři metry a zoban, že by člověku uklovnul ruku.

„Tak tohle si tu Fedibajové pěstovali?“ divil se Vít. „To vypadá spíš na nějakou potvoru z Dinosaurie!“

„Takového domácího mazlíčka bych nechtěla,“ podotkla Ramiel. „Ne, že bych neměla ráda divochy, ale tohle je trošku moc. Kdybychom ho nezmrazili, asi by si už na nás pochutnával.“

„Tak mě napadá, jestli Fedibaje vyhubily svojí psychikou sůvičky, nebo jestli je vlastně nesežraly tyhle potvory?“ divila se Mariuk. „Možná, že jim je sem Hyriome nahnaly z Dinosaurie a ty potvory už to dodělaly samy.“

„No jo, ale jak to, že nic takového nebylo u toho skladiště bomb?“

Vít se podrbal za uchem. „Možná, že tohle je tady poslední jedinec svého druhu. Když je Hyriome už nepotřebovaly, určitě je sem nechodily krmit. Ony je zaháněly svými psychoútoky, až draci vychcípali nedostatkem potravy. Nezdá se, že by tu ještě pobíhalo něco k snědku.“

„Půjdeme ještě kousek dál, holky. Něco tady po těch Fedibajích snad zůstalo.“

Přikrčili se, vešli do chodby, ale po dvaceti metrech narazili na překážku. Byla to změť nábytku, vysazených dveří a podivných nástrojů vzájemně do sebe zapřených. Prostě barikáda ze všeho, co bylo po ruce. Když to rozebrali, vešli do malého prostoru bez oken. Víťa rozsvítil lampičku a strnuli. Na podlaze leželo větší množství koster. Podle věcí, které zatím objevili, by to mohli být právoplatní obyvatelé tohoto obydlí. Vypadalo to, že se před smrtí objímali, zcela vysíleni.

„Asi je sem zahnali a oni tady zemřeli hlady, chudáci“ litovala je Mariuk. Byl to smutný pohled, průzkumníkům nebylo do řeči. Obrátili se k návratu. Přešla je chuť na další průzkumy.

Víťa telepatil zprávu o hrůzném nálezu ostatním Horákům. Za chvíli se mu ozvala Jarka:

Něco mě napadlo, Víte. Vzpomínáš na naši návštěvu útočiště, když Chetezové zahubili Mrzouty?

„Jasně, přidělali jsme si tam dost starostí s tou oživlou mumií. A co má být? ... No jo! Máš pravdu, co kdybychom to zkusili i tady!“

Víťa ten nápad přednesl holkám. Ty se na to tvářily nedůvěřivě.

„Stejně jsme tu jen tři. To by asi bylo málo.“

„Jarčí, máš teď hodně práce?“

„Ani ne, holky a Australany jsme odvezli na rekreaci a teď tu jsme s Hedvikou s dětma!“

„A co kdybys za námi přišla? Je to sice pár bran, ale to proletíš i bez letadla coby dup.“

„Tak jo, dej mi pořadí.“

„Dej pozor, abys nezkejsla u sůviček. Radši se zastav u červů a já ti sem už ty tři brány udělám najednou. Jen se musím trefit na to správné místo.“

„Jo, ozvu se ti až tam budu. Musím si vzít kombinézu. A co kdybych vzala něco k jídlu?“

„Výborný nápad. Tak já budu čekat.“

Vrátili se k obydlí Fedibajů.

„Mám toho draka odmrazit?“ ptala se Ramiel.

„Radši ne, nevypadal, že by přistoupil na příměří. Ostatně stejně už by asi bylo pozdě.“

„Tak ho vyhodíme ven, aby nám tu nepřekážel.“

Když to udělali, ozvala se Jarka. „Víš co, Pepek už je tady sám, komando poslali domů. Pepek mě tam zavede, on si s těmi bránami poradí. Prý zná telepatickou frekvenci na všechny.“

Za chvíli tam byli oba. Víťa je navedl na místo kde stáli, a Pepek s Jarkou přiletěli maximální rychlostí.

„Neměli bychom je radši vynést ven?“ ptal se Pepek.

„Jo, kostičky se nám pomíchají a vyleze z toho nějaký hybrid“ nesouhlasil Vít. „Snad tam od té plamenné koule nic nechytne.“

K pokusu si vybrali kostru, která ležela trochu stranou. Pepka, který už ten den vydal dost energie, z toho vynechali. V malém prostoru se postavili do kříže a vyslali na kostru velkou dávku energie. Než se ale žluté světlo rozhořelo, vyběhli raději ven.

Žlutý žár skoro naplnil tu malou místnost, kde těla ležela. Chvíli byli oslepeni, ale pak uviděli, že se v místnosti něco hýbe. Než vešli znovu dovnitř, pohyb přestal a ozvaly se zvuky hodně podobné lidskému pláči.

„Neplač!“ oslovila Mariuk oživeného telepaticky. „Ještě se dá něco napravit. Pojď radši ven.“

Oživený Fedibaj sebou trhl. Návštěvníků si před tím ani nevšiml.

„Kdo jste?“ zeptal se rovněž telepaticky.

„Asi náš svět neznáš. Přišli jsme sem, abychom porazili Hyriome. Protože se nám to podařilo, zašli jsme i na váš svět.“

„Hiriome že jste porazili? To si asi jenom namlouváte a jste pod jejich vlivem.“

„Nic si nenamlouváme. Uvěznili jsme je na jejich světě a čekáme, jestli přijdou k rozumu. Brány jsme jim ale zničili nebo zablokovali.“

„To jste dobří. Lepší než my. Ale co uděláte s těmi draky?“

„Ti už asi vymřeli. Jednoho jsme sice před chvílí zabili, ale jiné jsme neviděli.“

„Oni ale přiletí a jak vidím, nemáte žádné zbraně. Asi vás taky sežerou.“

„Nesežerou, neboj. Pojď ale ven, abychom na sebe viděli.“

Fedibaj se rozhlédl. „Ale jak to, že já žiji, když z ostatních jsou jenom kostry?“

„Ty jsi byl před chvílí taky jenom kostra. Ale my umíme dělat zázraky, které oživí i hodně dávno mrtvé.“

„Nerozumím tomu, ale pojďte tedy ven.“

Vyšli z nízkého obydlí a teprve tady si oživlého Fedibaje pořádně prohlédli. Byl člověku podobný, ale shrbený, jako by se pořád shýbal. Ruce měl dlouhé, na rukou pět tenkých prstů. Ustrašeně se rozhlížel, hlavně potom, co si všiml ležícího draka. Ujistil se, že je opravdu mrtev, a pak se teprve věnoval návštěvníkům.

„Nevím, co se tady dělo mezitím, než jste mě oživili. Poslední, co si pamatuji je, že na nás útočili draci. My jsme se zabarikádovali v té zadní místnosti bez oken. Tam na nás sice nemohli, ale neodcházeli. My jsme měli strašný hlad, ale neměli jsme nic k jídlu. Tak jsme tam jen leželi a asi usnuli navěky. Asi už hodně dávno, když z nás zbyly jen kosti. Ostatní nejspíš zlikvidovali malí mravenci. Těch je tu dost.“

„Napadlo nás to,“ řekl Pepek. „Ale kde se tu vzali ti draci?“

„Hyriome nás dlouho napadaly psychicky, ale pak zjistily, že nás takhle nezabijí. Tak si na nás přivedly ty potvory. Nejdřív ty, co nám zničily pole. Nastal hlad. Pak ale Hyriome přivedly ty dravé létající příšery, a to byl konec. Nevím kolika z nás se podařilo ukrýt nebo zabarikádovat. Stejně to nebylo nic platné. Všichni asi pomřeli hlady jako my. A já se musel koukat, jak vedle mě umírá moje družka i děti hlady.“

„Když to slyším, nejradši bych ty roztomilé sůvičky nechala v jejich světě pochcípat hlady do jednoho,“ řekla vztekle Mariuk. „Nic jiného by si nezasloužily ty bezcitné potvory. K čemu vlastně budou žít? Bez toho, aby jim někdo posluhoval, se ani neuprdnou.“

Náhle Pepek zařval: „Jedeš, potvoro!“

Všichni vzhlédli a viděli, jak se na ně řítí s nebe další ještěr, ještě větší než ten první. Pepek ho zmrazil, ale jen tak-tak uskočili z místa dopadu.

„Vida, tak oni ještě nevymřeli. Budeme muset dávat pozor. Asi ukončíme naši sondu do historie a poradíme se, co dál,“ navrhl Pepek. „Nejdřív se musíme dohodnout, co uděláme s těmi zbylými kostrami. Kolik vás tam bylo?“

Fedibaj v duchu počítal, pak řekl, že čtrnáct.

„To najednou neoživíme. Musíme je zase zabarikádovat, tyhle potvory by mohly mít chuť i na ty kosti,“ řekl Vít.

„Kolik tam bylo vašich dětí?“ zeptala se Ramiel.

„Dvě. Myslíte, že byste mohli oživit aspoň je?“ obrátil se na ne s nadějí Fedibaj.

„No, družku a dvě děti, to bychom možná zvládli. Musíme ale tu změť kostí nějak uspořádat.“

Dohodli se, že kosti družky a dětí vynosí na chodbu a položí je tak, aby je mohli oživit každého zvlášť. Ven si je netroufli nosit, aby je nějaká potvora nesežrala. Ramiel bude hlídat venku a kdyby ještě přilétl nějaký ještěr, zmrazí ho. Děti a Fedibajku oživí a ostatní kostry pak zabarikádují, aby k nim draci nemohli. Pak odejdou k airbusu a odlétnou. Pro ostatní se vrátí ve větší skupině, aby je mohli oživit najednou.

Dali se do práce. Nebylo jednoduché vybrat jen ty správné kosti z toho chumlu, kde Fedibajové leželi. Trvalo to asi dvě hodiny, než byly kosti správně naskládané. Pak se pustili do zázraků.

Když pohasla první koule a Fedibaj se shledal se svoji udivenou družkou, Ramiel náhle zvolala: „Pozor, blíží se sem nějaký velociraptor!“

„To je zlé,“ mumlal Pepek. „Ti vždycky útočí ve skupinách. Bude asi zábava.“

A taky že jo. První už se sápal do okna a za ním už byli další. Ramiel prvního zmrazila, ale další dva už na ni otvírali tlamu. Pepek přiskočil, aby je oba zmrazili najednou. Další už ale nastupovali za nimi.

„To asi sami nezvládneme, zkusím, jestli je tu ještě Yazatap.“

Vít přiběhl ku pomoci a vyslal znehybnění na dalšího ještěra.

„Ještě tu jsme, posledních pět holek ještě neodešlo. Naložím je a letíme k vám.“

V tom kluci strnuli. Na scéně se objevila pětimetrová potvora připomínající allosaura. Praštil do stěny ocasem a ta se prohnula.

„Příští úder jí rozvalí!“ napadlo Pepka. Vyslal na allosaura zmrazení, ten se sice otřásl, nemohl pohnout prackami. Už ale zdvihal ocas k rozhodujícímu úderu. Zmražení nefungovalo.

Náhle něco houklo a v allosaurovi se zjevila dvoumetrová díra. Výbuch náboje Rodzotu nemohl přežít.

„Ahoj rodinko, vidím, že jdu tak akorát!“ hlásila všesměrově Yazatap. „Máte tady pěkný jatka. Kolik bude stát kilo ještěřího?“

Všem se ulevilo. Vimaan zůstal viset před obydlím a z něj vylétlo šest ďáblic s eldyfy, které udělaly čistku v širokém okolí. Pár potvor tu ještě bylo, ale netroufaly si, když tam byl allosaurus. Teď už postrádaly důležité části těla po zásahu z eldyfu.

„To je hrůza, jen vás bába pustí z merku, hned začnete blbnout na kvadrát. Co tady vyvádíte?“

„Hráli bychom si s dětmi, ale budeme je muset nejdřív oživit.“

„A copak jim schází?“

„Jejich kosti tady leží už pár set let. Zatím jsme oživili jen pána a paní Fedibajovy.“

„Nekecej, vy jste tu našli kosti Fedibajů? Takže po dnešku asi nevyhynuli, co?“

„Skoro to tak vypadá. Ale na těch čtrnáct koster naše rodina asi nestačí. Chtěli jsme ty ostatní zase zabarikádovat, jak byli, a vrátit se sem později s větší skupinou. Ale když to tak počítám, tak kdyby všechny tefirky mohly přispět, a zavolali jsme ještě Oldu a Xapho, zvládli bychom to všechno.“

„To bychom pak byli vycucaní až do morku kosti. Ale měli bychom to za sebou a nenechávali bychom rozdělanou práci. Jen jestli tu bude dost volné energie?“

„Tenhle svět je na ní docela bohatý. Jako by tu Fedibajům ještě šlapaly nějaké reaktory.“

„Tak oživte zatím ty děti a pak se dáme společně do práce. Já se s holkami domluvím, jak budeme hlídat, aby nás přitom něco nezakouslo.“

Když oživly děti, měli Fedibajové obrovskou radost. Dospělí pak pomáhali sestavit kosti zbývajících deseti Fedibajů. Víťa s Jarkou dali pak pátou dávku s tefirkami, půjčili si eldyfy a letěli pro airbus.

Když byli všichni Fedibajové oživeni, Horákovi i tefirky cítili sice známou slabost z nedostatku volné energie, ale svoji místní bránu rozšířili telepatií a na ostatní brány nabrali sílu už na jiných světech. U světa Hyriome zůstala jen zpravodajka Adélka, která ale už měla domluvené střídání. Ostatní se vrátili na Oázu i se třemi zpravodaji Poradní síně Firhoi. Ti hodnotili akci jako vysoce profesionální s minimálními ztrátami. Vlastně zahynuly jen sůvičky a mravenci u konvertoru, který zničila Yazatap, a piloti dvou letounů, kteří se snažili sestřelit konvertorový airbus. Poradní síň projevila velký zájem o andělské orgány a Horákovi slíbili, že tefirům na Firhoi alespoň některé předají. Ti naopak slíbili, že si nechají vyjmout dědičnou nenávist k andělům. Ota a jeho manželky zářili spokojeností. Konečně byly vytvořeny ty správné podmínky pro spolupráci. I na Bykyle už bylo bezpečno.

Co ale teď se sůvičkami? Byly všechny na svém světě a neměly žádné prostředky, aby ho opustily. Měly tam ale jen málo mravenců a skoro žádné jídlo. Všeobecná telepatická porada na Oáze schválila návrh, že zatím Hyriome nechají uvězněné na jejich světě s tím, že je budou v nutné míře zásobovat jídlem, které jim budou posílat v kontejnerech. Dění ve světě Hyriome budou sledovat zpravodajci a v případě, že dojde k vážným změnám v jejich chování, budou s nimi jednat o nějakém rozumném řešení.

Bylo třeba co nejdřív vyřešit, jak zničit konvertory Hyriome a uvěznit je tak na jejich světě natrvalo.

Errata:

30.07.2021 20:12