Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Krajané

To jméno bylo pro mě, ale i pro Petruš, jako rána palicí mezi oči.

„Neruda? Jan?“ vyhrkl jsem.

„Nejspíš vám nebudu povědomý,“ posteskl si mladík. „Již jesť to několik lidských věkův, co jsem opustil matičku Zemi i naši stověžatou.“

„Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům, a jsme se Zemí spjatí?“ odpověděla mu Petra ve verších.

„Ach tak, vy mě znáte?“ rozjasnil se ihned jeho obličej. „Také jste nezapomněli na starého, nudného muže?“

„Nevypadáte zrovna na starého,“ podotkla Petra.

„Pravda,“ přikývl. „To bylo na Zemi, tady je tomu jinak. Zde všichni vypadáme mladší než tam, ostatně, stáří na Zemi je něco strašlivého, není oč stát.“

„Vy jste snad přece na Zemi zemřel?“ nevydržela to Petra.

„Inu, dlouho jsem svodům Zamolxis odolával,“ usmál se trochu trpce. „Nicméně jsem jim přece podlehl. Komu by prospěla má skutečná smrt na Zemi? Nikomu, ostatně, někteří lidé si pro mě zasteskli, jiní si oddechli, ačkoliv bylo málo takých, komu jsem stál v cestě... Nakonec jsem přece přikývl, kdo by odolal? Na Zemi zůstal můj dusoi dvojník, zemřel ostatně téhož dne, co jsem opustil Prahu i svět. Vy jste snad také museli nějak zemřít, či snad se mýlím?“

„My jsme se zabili v autě,“ vysvětlovala mu Adélka.

„Ach ano znám ty kočáry železné, bez koní jezdící, inu, za pohádky je lidé měli za časův našich, a hle, už jich i bez kolejí tisíce po světě jezdí, možná ještě více.“

„My blesk k myšlenkám spřaháme a noha parou cválá,“ opět zarecitovala Petra.

„Vím, vím,“ mávl rukou s potěšením. „Leccos mi tenkrát ujelo, ale nikomu to nepřišlo divné, ani Zamolxis ne. Člověka potěší, když na něho lidé pamatují. A nejen děti Zamolxis, ale i prostí.“

„Pamatujeme,“ souhlasila Petra. „Netušili jsme ale, že i vy patříte mezi geniální chráněnce Zamolxis. Vy jste přece nikdy nic nevynalezl.“

„Dal jsem se jiným směrem,“ přikývl. „Však jsme pak Albertovi vyčinili, že ten nezřízený technický pokrok na Zem příliš brzy dopravil. Já jsem byl od počátku jiného názoru. Dříve než technika, lidská duše musí být povznesena, jinak pokrok nižádný nemá ceny a jen ke škodě běží. To bylo mé přesvědčení. Žel, neuspěl jsem, jako jiní. Lidský život na Zemi jest příliš krátký.“

„Ne tak docela,“ chtěla ho potěšit Petra. „Povznesl jste lidí více než jiní, dodnes se mnohé vaše básně i povídky recitují a čtou.“

„Snažil jsem se, ale doba nebyla zralá,“ potřásl hlavou. „Než nechme těch úvah planých, rád vás ve svém Zuazruském ybipu ve starodávném domě svém přivítám. Nemusíme létat, je to co by kamenem dohodil a je zdravé občas se pěšmo proběhnout ulicemi.“

„Zejména vaší ulicí,“ podotkla už s úsměvem Petra.

„Vím, dali jí mé jméno, jaká to pocta pro mne, ale toť vše jest příliš málo, více se zamyslet měli nad narážkami mými na Zemi zanechanými.“

Otočil se a pokynul nám do ulice. Lidé tam pluli procházkovým tempem, někteří proti nám, jiné jsme míjeli. Všichni byli v oděvech z doby, kdy mladý Neruda chodil ulicemi na Malé Straně. Krejzlíky, krinolíny, ale většinou prosté kytlice. Také několik úředníků s klotovými rukávy, které byly po dlouhou dobu terčem úřednických vtipů, ačkoliv mezitím nenávratně zmizely.

„Moc ti ubližovali, děvenko?“ otázal se Neruda soucitně Adélky.

„Vůbec ne,“ vrtěla střapatou hlavičkou a usmívala se. „Nejsem tady pro nepřízeň lidí, ale kvůli mámě a tátovi.“

„Ach, vidíš, zapomněl jsem,“ rozjasnil se. „Budeš tedy mít hned od začátku duše spřízněné i zastánce.“

„Jenže oni nic neumí,“ přiznala Adélka. „Zamolxis nám nedala na vybranou. Buď zvolíme všechno a hned, nebo jako obvykle...“

„A ty sis, jak vidím, zvolila rodiče,“ souhlasil s vážnou tváří. „Jsi velice kurážné děvčátko, ač tak mladé. Nuž tedy, než se zařídíte podle svého, rád bych vám nabídl Prahu svoji pohostinnou. Čechům se u mě líbí, ačkoliv je to možná pro vás příliš starodávné... víte, já si Prahu pamatuji právě takhle... Ale hodně lidí mě tu navštěvuje.“

„Faust a Einstein taky?“ vyhrkla rychle Adélka.

„Ti jsou mými nejčastějšími hosty,“ přikývl s úsměvem. „Však již na vás čekají. Přátelíme se, i když se občas úplně neshodneme. Máme každý jiný názor na Zemi a proto je lépe, když spolu natrvalo nejsme, to by arciť nedělalo dobrotu.“

„Je tady hodně Čechů?“ zmohl jsem se konečně na otázku.

„Málo,“ přiznal Neruda. „Upřímně řečeno, Němci nás i tady převažují. I když jen ti starší, zkušenější. Poslední dobou přibývá víc Čechů. Vy tři jste vlastně obrovský skok v poměru zdejších národů, ačkoliv národy tu nehrají záštiplnou roli, jako na naší staré dobré Zemi. Hodně teď přibývá noviců z ostrovů Japan.“

„To bude asi tím, kde se na Zemi nacházejí knihy Zamolxis,“ nadhodila Petra.

„Jistěže,“ souhlasil Neruda. „O Zamolxis víme, že střídají krajiny i národy. Je potěšitelné, že nás Čechů je tu hodně, aspoň v poměru k jiným národům.“

„Znáte se tu všichni?“ zajímala se Petra.

„Téměř,“ usmál se. „Neznat na Zuazru krajany by bylo velice nespolečenské. První léta jistě budete jeden pohostinný ybip střídat za druhým – tak nazýváme dílce nám přidělené. Jistě jste na Zemi tak čilý společenský život nezažili. Nejvíc spolu drží Japonci. Spojili své ybipy v jeden, aby měli svou posvátnou horu Fudži–jamu a byli neustále spolu. Pokaždé když jim přibude přírůstek, pořádají tiché, příjemné a nevtíravé oslavy, na něž zvou všechny pozemšťany. Jiným společenským národem jsou Židé. Postavili si tu část Jeruzaléma, včetně Šalomounova chrámu, tak jako stál na Zemi, než jim ho Římané rozkotali. Ale ti jsou družní jen mezi sebou a na jejich svátcích nebývá mnoho zvaných hostů. Častěji u nich narazíte na odpuzující hradbu zachebuz. My Češi nejsme tak společensky založení, každý máme vlastní životní prostor, ale aspoň se často navštěvujeme.“

„Jak se domluvíte? To každý umí všechny řeči Země?“ napadlo mě.

„To jistě ne,“ usmál se. „Někdy nám dělá potíže domluvit se i mezi svými. Jazyk mateřský žije s národy a mění se. Za jeden lidský věk nepatrně, nikdo na Zemi to ani nepostřehne, ale když je těch věků příliš, je to věru znát. Každý národ to řeší po svém. Israelité se dohodli zachovávat jazyk svých předků v podobě neměnné od nejstarších dob – novější přírůstky mají povinnost naučit se tu prastarou verzi, aby se dorozuměli se svými prapředky. Pokud vím, nikdo z nich nikdy nereptal, oni řeč svých předků velice ctí, ne jako my Češi, pronárod, který si svých prapředků neváží. My se občas sejdeme, abychom si jazyk sjednotili, ne na staročeštině, ani na nejnovější variaci, vždycky někde napůl. Mezi odlišnými národy hovoříme řečí Zuazru, jak je zvykem. Jistě se brzy domluvíte se všemi krajany ze Země.“

Mluvil o nás Češích jako o pronárodu, ale usmíval se přitom. Samozřejmě, za pronárod nás označovali především naši sousedé. Bylo tomu za Nerudy, možná tomu tak bude i za tisíc let.

„To abychom se tu řeč začali rychle učit,“ povzdychla si Petruš.

„Vy ji ještě neumíte?“ podíval se na nás Neruda udiveně. „Toť nemožné! Zuazru je přece vyučovací řečí Zamolxis na Zemi!“

„Já ji umím, ale mámě s tátou jsem nesměla nic povědět, pamatuješ se snad na zápovědi Zamolxis o dospělých.“

„Ach ano, mělo mě to napadnout,“ uznal. „Pak to arciť budete mít dvojnásob těžké. To jistě neumíte ani prostinká kouzla, nemýlímť se?“

„Beru je pod svou ochranu,“ postavila se za nás Adélka.

„To je sice chvályhodné, ale ne nadlouho. Opatřím vám pomocnou Zamolxis,“ nabídl nám Neruda. „Mají je připravené pro děti stíhané lidmi i osudem. Ostatně, slečna dceruška ji bude zajisté potřebovat, je příliš mladičká. Pomohu vám s tím trochu, jistě se neurazíte.“

„To budeš hodný,“ podívala se na něho dětsky upřímně Adélka.

„Mám to tu arciť podle svého zavedené,“ řekl Neruda a pozdravil se s dvěma staršími pány, zabranými do diskuse. Jeden seděl na zápraží krámku s označením KRUPAŘSTVÍ, mohutně dýmal z dýmky a působil rozšafným dojmem, druhý byl malý drobný střízlík, upjatý do šedivého kabátce. Nám jen kývli na pozdrav a dál se zabývali svým vlastním hovorem. Připadali mi povědomí, ale neodvážil jsem se na ně zeptat. Naštěstí nebylo třeba.

„Pan Vorel s doktorem Kazisvětem, nečetli jste o nich?“ vysvětloval Neruda s úsměvem. „Tady jsou jejich osudy jiné, lidé je mají rádi, pokud se u dusoi může mluvit o náklonnosti. Měl jsem s oběma slitování již na Zemi i přenesl jsem si je sem, byť už jen jako stíny. Potkáte tu jistě spoustu postav z mých povídek, psal jsem přece o živých lidech a přivezl jsem si je až sem. Na Zemi jsou zajisté všichni mrtví, většina zemřela již za mého života.“

„A ten beznohý žebrák na náměstí?“ zajímal jsem se. „Toho si z vašich povídek nepamatuji.“

„O tom jsem zaživa nepsal,“ pokýval hlavou Neruda. „Víte, ten je tady skoro stejný jako na Zemi. Spokojený se svým flašinetem, spokojený s tím, co mu kdo hodí do klobouku. Jiní mu rádi almužnu dávají, zejména když mu ji za živa nedávali. Mám tu nejvíce dusoi ze všech pozemšťanů a nejvíc péče jsem jim věnoval, aby nejen jako lidé vypadali, ale se tak i chovali.“

Mezitím jsme došli před dům, na kterém dnes visí pamětní cedulka. Tady nebyla, dům byl nověji omítnutý a ve všech oknech měl květiny. Vstoupili jsme do starodávných dveří a šlapali po schodech vzhůru.

„Zlíbilo by se vám bydlet do času zde, než si zvolíte jiné bydlení?“ otevřel před námi Neruda jedny dveře v patře. „Tady jsem to pro vás přichystal. Je to nejlepší byt v tomto domě, chladivý v létě a teplý v zimě – a nájem je velice levný – zdarma!“

Zasmáli jsme se tomu. Neruda – reklamní agent?

Byt byl poměrně prostorný, všechny dveře dokořán a viděli jsme velký pokoj, kuchyň se starobylými kachlovými kamny a ložnici.

„Tady je podnebí jako u nás v Praze?“ divila se Petra.

„Ano, nechal jsem si to tu tak nastavit,“ přikývl. „Je to tu stále jako za mých časův, ačkoliv mi novější Čechové tvrdili, že i to se drobátko změnilo. Já jsem to nechtěl měnit. Dnes prý Vltava ani v zimě nezamrzá, ale já jsem si to tu ponechal po starodávnu a s přáteli se rád proháním na ledu pod starobylým mostem Karlovým na bruslích. Novotám se ale neuzavírám.“

„Vypadá to tu docela příjemně,“ hodnotila nabídku Petra.

„Všechno je zařízené starodávným dřevěným nábytkem,“ ukazoval nám. „Velký stůl v pokoji pokrývá bělostný ubrus s krajkami, starodávné bytelné postele přetékají pruhovanými peřinami. Nemám přehled o dnešních novinkách v bydlení, ale kdyby se vám zdálo něco chybět, všechno můžete mít.“

„Děkujeme, rádi vašeho pozvání využijeme,“ řekla Petra.

„Odložte si zavazadla, ať je na zádech netáhnete,“ pobízel nás.

Poslechli jsme a složili na čistou prkennou podlahu své batohy.

„Než pojďte dál, hostina na vaši počest je již připravena.“

Nechali jsme se vést klenutou chodbou dál. Dům uvnitř zřejmě nesouhlasil se svým vzorem na Zemi, protože jsme náhle vkročili do velikého sálu, kde na nás již čekalo okolo třiceti mužů a tři ženy. Někteří oblečení ve starodávných šatech, jiní měli na sobě moderní obleky, dva muži dokonce džíny a strakaté košile. Všichni byli mladí a očividně naladění do slavnostního. Všechny oči byly otočené k nám a když nás spatřili, všichni nám sborově vykřikli „Nazdar!“ .

Působilo to na nás trochu starodávným dojmem, ale možná se tak Češi v cizích zemích k sobě chovají.

„Vítejte mezi námi Čechy!“ vystoupila před ostatní vznešená, byť také mladě vyhlížející paní ve starodávné bělostné říze. „Jest mi ctí přivítat každého nového Čecha. Zde je to již tradice, dodržovaná přes tisíc let. Všichni mě znáte, proto mám zajištěnu radostnou povinnost vítací.“

„Známe ji?“ podivil jsem se šeptem. „Nikoho mi nepřipomíná.“

„Vidět jsi ji nikdy nemohl, tati,“ odpověděla mi také šeptem Adélka. „Ale podle jména ji znáš tak určitě, jako že jedna a jedna jsou dvě. Snad mi nechceš tvrdit, že jsi nikdy neslyšel o kněžně Libuši? Už jsi zapomněl Staré pověsti?“

„Cože? Opravdu je to ona?“ vyjekl jsem překvapením.

„O Libuši se odedávna říkalo, že se vyznala v čarování,“ popíchla mě Adélka. „Jak vidíte, ty staré pověsti nebyly plané.“

„Je tomu tak, dceruško,“ usmála se ta, o které byla řeč, asi naše dohadování zaslechla. „Ale dávno, dávno již tomu... Škoda, že jsme již tenkrát nepřesvědčili Zuazru, aby změnili naše drsné mravy starodávné. Tenkrát bylo by snad platné, co dnes se již ani možné nezdá.“

„To jste tady všichni z tak pradávných dob?“ osmělila se Petra.

„Ale kdepak,“ usmál se na ni jeden z mužů v moderním obleku. „Já jsem přišel nedávno, relativně k ostatním, zkušenějším.“

„Frantu byste mohli znát osobně,“ přikyvoval Neruda. „Na Zemi žil dlouhý čas a není tomu dlouho, co k nám přišel. Býval velice známým vědcem, bohužel mu nebylo dovoleno přinést lidem Země příliš mnoho pokroku, zejména po Einsteinově prohřešku...“

„Honzo, Honzo, nechej toho,“ mávl rukou nesouhlasně další muž, Albert Einstein, jen trochu mladšího vydání než jeho všeobecně známý portrét, ale podoba byla taková, že jsme ho ihned poznali. „Netahej sem staré hříchy našeho mládí!“

„Představování si ponecháme na konec,“ přerušil je muž v džínách, ostře řezaného obličeje a černých jiskrných očí. „Nejprve vítejte mezi námi! Podejte někdo číše, i té malé! Nebojte se, chápu vaše rodičovské obavy, ale to víno je dětem neškodné, ač má jiskru a chuť italských vín. Nové Čechy přivítejme přáním Na zdraví! A ať se jim mezi námi líbí!“

„Na zdraví!“ přidávali se všichni ostatní.

„Na zdraví!“ ťukala si se všemi Adélka, samozřejmě si symbolicky přiťukla i s námi. Víno mělo stejnou chuť jako na Zemi, takže nám nezbylo než se ohledně škodlivosti spolehnout na jejich dobrozdání.

Pak jsme si museli postupně připít se všemi.

Každý po přípitku jen lehce upil ze své číše, takže všichni měli číše téměř plné. Aspoň se tak rychle neopijeme, napadlo mě.

Středem pozornosti byla Adélka. Byla miláčkem všech přítomných. Možná pro své mládí, roztomilost, ale možná i pro obdiv, který sklidila pro své přání vzít si na Zuazru rodiče. Všichni to uznávali velice kladně a většina přítomných litovala, proč to včas nenapadlo i je samotné.

Slavnost trvala dlouho. Na mých hodinkách byla půlnoc, ale Adélka se s ostatními pořád živě bavila a nejevila známek ospalosti. My s Petrou také ne a nakonec jsme si řekli, že to výjimečně necháme na ní samotné. Až to nevydrží, však ona padne za vlast. Brzy nás tři od sebe oddělili, ale tady jsme nepotřebovali dohlížet, aby se dcerce nic nestalo. Nevím o čem se bavila Adélka a o čem Petra, ale mě neustále zpovídali dotazy na Prahu a na poměry v ní.

„Jestlipak jsou ještě v Praze vidět koně?“ ptal se mě chlap, který se předtím staral o číše na přípitek. Při debatě jsem přeslechl jeho jméno a styděl jsem se ho přeptávat, což byla chyba. Vědět, s kým se bavím, jistě bych se k němu choval jinak!

„Je jich tam poslední dobou dokonce více než dřív,“ ujistil jsem tazatele. „Jezdí s kočáry kolem Starého Města a ukazují lidem Prahu. Je to vynikající atrakce pro turisty.“

„To je dobře,“ povzdechl si. „Na Zemi jsem rád jezdil koňmo, byla to dobrá zábava. Tady jsem toho nechal. Dusoi–koně nejsou koně. Člověk nemá vřelý pocit, že jedná s přítelem, ale že jede na stroji.“

„I na strojích se dá jezdit, pane...“ oponoval jsem mu.

„Asi bych se měl nejprve představit,“ usmál se tajemně. „Mé jméno jste jistě přeslechli, jinak se to nedá vysvětlit. Většina noviců z Evropy mě dobře zná. Kněžna Libuška je vám Čechům zajisté známější, ale jak vím, Johannes Faust je dodnes jméno na Zemi známé nejen mezi námi Němci, ale i mezi Čechy. Vím, vám teď nepůjde o to, kolik známých osobností tady potkáte, ale jak se vám povede. Se mnou se ale jistě dobře shodnete.“

„Adélka se na setkání s vámi těšila už na Zemi,“ ujistil jsem ho užasle.

Johannes doktor Faust, podle pověstí odnesený ďáblem!

„Proto jsem vlastně tady,“ usmál se. „Podle zdejších zvyků má být první setkání vždycky záležitostí etnických krajanů. Patřím sice k Němcům, ale vaše dcerka toužila po setkání se mnou a její Zamolxis nám to sdělila. Už jsme si o tom pohovořili a budeme se jistě setkávat častěji.“

„Na Němce mluvíte česky velice dobře,“ pochválil jsem ho.

„To není nic neobvyklého. Dlouho jsem býval v Čechách zaživa, dnes intenzivně s Čechy spolupracuji, především s Libuší. Není nic obtížného naučit se jazyk přátel a já umím česky stejně dobře, jako Libuška německy a staroassyrsky. Od vaší nápadité dcerky vím, že nic nevíte. Dovolte mi, bych vám byl zpočátku průvodcem po Zuazru, něčím, čemu staří latinové říkali Vademecum. Jsem pro to člověkem nejvhodnějším, znám lidi odedávna a s dnešními jsem rovněž zadobře, jak vám jistě potvrdí Franta Běhounek, náš poslední přírůstek před vámi.“

„Akademik Běhounek byl také čaroděj?“ povzdychl jsem si.

„Pokud tomu tak chcete říkat... jistě víte, pane inženýre, co o tom praví Murphyho zákony, velice jsem se jim nasmál, když nám je Frantík vyprávěl. Není v lidských silách odlišit jakoukoliv složitou technologii od černé magie! Není to geniální?“

„Znáte tady i docela moderní úsloví,“ usmál jsem se.

„To od Franty, on je docela příjemný společník, zejména teď, když nemusí své znalosti před ostatními tajit a smí je používat otevřeně... Ale nešť. Musíme se o vás tři postarat od základů. Hned na počátku byste se měli rozhodnout, zda chcete žít pohromadě, nebo se oddělíte. Já vím, přišli jste jako jedna rodina a jen díky tomu jste tu všichni tři, ale starodávná manželství v tomto světě neplatí. Tady žijeme v podstatě každý sám a věnujeme se svým oborům. Občas chodíme na návštěvy, je-li k tomu důvod jako dnes. Můžeme se navštěvovat kdykoliv, ostatně na poli odborné spolupráce je to nutnost. Proto bývám často pohromadě s Běhounkem, shodneme se na poli fyziky, proto navštěvuji naši kněžnu Libušku, říkáme jí tak všichni. Vědecké a šlechtické tituly tady nic neznamenají, ale my je přece používáme, mě tady nazývají doktorem Faustem, ačkoliv nikoho neléčím, Běhounka akademikem, ačkoliv Akademie zůstala na daleké Zemi... Vám tady nejspíš zůstane titul inženýra, ale brzy poznáte, jak směšně nepatrné znalosti se za ním tají, myslím tím tady.“

„Moment,“ zastavil jsem ho v rozletu, „proč myslíte, že bychom se měli s Petrou rozcházet?“

„Měli? To uvidíte. Nutit vás k rozchodu samozřejmě nikdo nebude, ale opravdu si myslíte, že s jednou ženou vydržíte deset tisíc let? Abyste rozuměli, nejste první rodina, které se podařilo dostat se sem. Ti před vámi byli také manželé, ale oba chráněnci Zamolxis, prostě se na Zemi potkali a už se od sebe neodtrhli, od té doby se Zamolxis pro jistotu zdržují co nejdál od sebe, aby se to nemohlo opakovat. Jistě se s nimi znáte, na Zemi patří do staré řecké mytologie. Ti dva sem přišli společně, ruku v ruce. I tady to vydrželi přes osm set let. Pak se rozešli ve zlém, dnes žijí každý na opačném konci řecké enklávy a setkávají se jen na řeckých slavnostech. Neslyšeli jste jejich jména? Určitě ano, Filemon a Baucis.“

„Nevěřím svým uším,“ vrtěl jsem hlavou. „Co všechno se tu ještě dozvíme?“

„Asi hodně, vzhledem k tomu, že nevíte vůbec nic. Ale vraťme se k bydlení. Každý tu máme nevelký pozemek, zvaný ybip. Asi jako na Zemi pro trochu větší rodinný domek se zahrádkou.“

„Neruda tu má celou Prahu,“ podotkl jsem.

„Celou ne,“ ujistil nás Faust. „Nerudova Praha začíná na Starém Městě, ale toho má jen malý kousek; pak kus Vltavy s kopií Karlova mostu a větší část Malé Strany; ale Hradčany už jsou iluze, stejně jako zbytek Prahy. Neruda měl Prahu rád a Malou Stranu obzvlášť a už zaživa měly jeho výzkumy lidí a jejich psychiky úroveň. Tady je v jejím modelování zase dál, jeho Praha je rozhodně živějším a pravdivějším městem než Dumasova Paříž nebo Rubensova Amsterdam, které jistě také brzy navštívíte. U Nerudy se můžete dát do hovoru i s jeho dusoi, aniž byste si všimli, že to nejsou skuteční lidé, samozřejmě pokud setrváte na úrovni jeho doby. Vystihl je ale perfektně, jsou jako živí, někdy ho podezříváme, že se některé dvojice opravdu mají rády a jiné se skutečně nenávidí.“

„To je úžasné!“ řekl jsem.

„To tady možná řeknete o každém,“ ujistil mě Faust. „Všichni se zabýváme něčím, co pro budoucí lidstvo považujeme za důležité. Zuazru nám nemohou dát vše co potřebujeme prostě proto, že to nejsou lidé.“

„Rádi bychom je co nejdřív viděli,“ řekl jsem.

Faust se na mě podíval trochu úkosem.

„Nevím jak hodně si dáte či nedáte poradit, ale na vašem místě bych si to co nejrychleji rozmyslel,“ přešel do varovného tónu. „Ujišťuji vás, že budete zklamáni.“

„Proč myslíte?“

„Zuazru nejsou lidé,“ opakoval. „Jsou tak jiní než my, že si s nimi nemáme o čem povídat. Možná se s nimi také seznámíte, ale radím vám, nechtějte to urychlit, počkejte, až si vás zavolají. Budou pak mít na vás víc času i vstřícnější náladu.“

„To nezní zrovna povzbudivě,“ zarazil jsem se.

„Ani to povzbudivé není,“ souhlasil chmurně. „My, co zde žijeme déle než sto let, si jich ani nevšímáme. Jejich starosti nás nebolí a je zase nezajímá, co děláme my. Každý si hledíme svého a spokojenost je na obou stranách.“

„Čím se tu zabýváte vy?“ zeptal jsem se ho.

„Tím co jsem dělal zaživa,“ odtušil. „Abyste tomu rozuměli, zaživa neznamená, že bychom dnes nežili. Tady je to výraz pro život na Zemi, každý jsme přece museli pro lidi na Zemi zemřít. Já tady už pár set let bádám nad biologickou entropií a jejími aspekty pro nás lidi. Ale to už je na vás asi příliš odborné téma, v tomto směru se mohu zasvěceně bavit z Čechů jen s kněžnou Libuší a vás bych tím raději nezatěžoval. Leda byste si ten obor vybrali ke studiu a přidali se k nám, bylo by nás víc a vy byste měli nač navázat. Ostatně, vaše dcerka už nám spolupráci slíbila, byli byste aspoň více spolu.“

Ujistil jsem ho, že o tom budeme uvažovat, ale pak mne pro sebe zabral další a ještě další, šel jsem jako na dračku. Hovořil jsem se třemi bývalými učiteli, kteří celý pozemský život zasvětili dětem, ale znal jsem z nich jménem jen Komenského, jedním mlynářem a kovářem. Kovář si trpce stěžoval na Zamolxis, na Zemi prý mu zakázala spustit vodní turbínu s generátorem.

„Řekla, že to je nad možnosti naší civilizace, ačkoliv jsem ji vlastnoručně ukoval a generátor ručně navinul z bronzových drátů, které jsem si také sám vyrobil.“

„Asi to bylo nad úroveň tehdejších lidí,“ nechtěl jsem ho zklamat.

„Pravda, bylo to trochu dávno, ale ne zas moc. A to už jsem měl postavený elektrický článek, induktory a transformátory, lampy svítily... chtěl jsem je použít proti Attilově Hordě, ale Zamolxis mi to zakázala a museli jsme s celým naším kmenem trapně utíkat. Kdyby toho nebylo, měli by dnes Češi moře!“

„Odkud že jste tenkrát utíkali?“ zajímalo mě.

„Tenkrát jsme tomu říkali Čŕnomore. Zamolxis měla asi pravdu, nedalo by se to vyřešit bez lítého boje, ostatně, Horda byla příliš silná. Až do Čech mě naštěstí nesledovala, našla si jiné dítě, byl jsem pro ni už velký a samostatný. Proto jsme poměrně klidně došli do míst, kde byl klid, pusto a prázdno. Prý jsme to vybrali špatně, ale kdo mohl tenkrát tušit, že ta země plná medvědů a vlků budou pozdější Čechy?“

„Panebože – nejste nakonec praotec Čech?“ zadíval jem se na něho.

„Ne, praotec byl titul našich stařešinů,“ usmál se pobaveně. „Já byl tenkrát mlád, vezl jsem se až vzadu, ani mě nepouštěli do předních vojů. Praotci už tehdy tušili, že moje ochrana zezadu je mocnější než kdybych postupoval s kopím vepředu.“

„Takže jste dobyli Čechy a usadili se,“ hádal jsem.

„Dobyli, ale jen na medvědech,“ mávl rukou.

„Historie přece říká, že...“

„Až mnohem později Němci vymysleli, že jsme museli původní – a samozřejmě germánské – obyvatelstvo vyhubit. Soudili nás podle sebe, ale pravda to není. Před námi prošla Evropou Attilova Velká Horda a po ní tam zbyli jen vlci a medvědi. Moc jsem se nasmál, jak si naši potomci otočili povzdech našeho praotce: Země je to pustá, medvědím brlohem oplývající, vyhánět nás snad nikdo nebude – a bolí mě nohy... Z toho vzniklo: Země je to krásná, mlékem a strdím oplývající... a usmiřme bohy... no, utloukl bych se smíchy, když jsem to později slyšel.“

„Říkáte, že jste je chránil zezadu?“

„Jistě. Však mě za to patřičně oslavovali. Ti vpředu nosili mé bio–lampy. Vypadaly jako malá sluníčka na tyčích, ještě tisíc let poté je Češi nosívali na ochranu, ačkoliv měli už jen zlaté placky v podobě slunce... Vzadu vezli na vozech dědky – zdroje proudu a rozvaděče. Také jejich význam se později překroutil, ale tenkrát to bylo účinné, prchali před námi vlci, medvědi a kdyby tam byli původní obyvatelé, zastavili by se jistě hrůzou až na břehu moře. Neměli jsme tenkrát meče, jen sekyrky bradatice, luky se šípy a kopí, jenže účinky našich kopí byly zesílené vysokým napětím a každý medvídek udělal lépe, když se dal hodně zdálky na útěk. Občas si to nějaký chlupáč rozmyslel a vrhl se na nás. Pak jsme mívali medvědí tlapy a kýty v kyselém láku naložené, dodnes se oblizuju, jen si na to vzpomenu a často si je tady čaruji. Samozřejmě jsem tenkrát dostával jen ty nejlepší kousky, nosili mi je až na vůz. Kdo vládl bleskům, byl božstvo – a to já tenkrát byl.“

„Jak se vlastně jmenujete?“ nevydržel jsem. „Snad ne Perun?“ nadhodil jsem jméno, jaké mi jediné v té chvíli napadlo.

„Perun byl můj brácha,“ usmál se. „Byl mladší než já, ale hrozný poděs. Pořád byl vpředu, ani si ho nedokázali představit bez elektrického kopí, měl ode mě vykované účinné, trojzubé. To byly tenkrát časy hrdinské, bohatýrské! Vysoké napětí medvěda jen omráčilo, ale omráčený medvěd – mrtvý medvěd, mezi tím byl vždycky rozdíl jen pár okamžiků. Mě nazývali od malička Svantovít, mám dokonce na Pražském Hradu katedrálu, kněžna Libuška ji tam kázala postavit, pravda, trochu ji zvětšili a přejmenovali, ze Svantovíta udělali Svatého Víta, ale to víte, Češi ochotně přejmenují, jak jim co kdo poručí, to bylo, jest a bude.“

„A Perun?“ vyzvídal jsem dál.

„Myslíte bráchu? Když jsme pak konečně došli na místo a složili naše sluníčka, elektrická kopí a dědky do svatyně, začaly nám všední starosti. Čechové nám nosili dary pořád. Někdo přece musel hlídat, aby zbraně nikdo neukradl, udržovat je, pohotovost před nájezdníky držet, nezahálel jsem ostatně ani pak, staral se o své krajany jako skutečný dobrý bůh. Podařilo se mi tenkrát dát do každé osady bio–lampu, sluníčko, k osvětlení v noci. Římané o nás psali, že máme na každé návsi totem, kde se klaníme, uctíváme slunce a podobné pomluvy. Římané tenkrát o sousedech roznesli kdeco a kdejaká pomluva jim byla dobrá. To ostatně dělají všechny mocné národy na celém světě, kdybyste věděli o výjimce, sem s ní!“

„Elektřina v Čechách v předkřesťanské době? To by byla bomba! Skoro se divím, že to Zamolxis nevadilo.“

„Proč? Když to povolily už dávno předtím v Babylónu...? V Čechách to ostatně netrvalo moc dlouho. Nemohl jsem mít oči všude, zejména jsem nestihal udržovat vedení, každou chvilku bylo někde přetržené. Zamlada to šlo, jezdil jsem na koni, navazoval dráty a honem zpátky pustit proud, aby nebyli Češi potmě. Později to bylo stále těžší. Osad bylo více a čím dál tím vzdálenější. Koště na to stačilo jen pár let, musel jsem létat v noci, ve dne to nešlo. Tenkrát ještě žili v Čechách velcí netopýři, sáli krev dobytku i lidem a pochopitelně je Češi zuřivě vybíjeli, naštěstí je vyhubili brzy, ne jako v Americe, kde žijí dosud. Tehdy visel nad každými dveřmi přibitý vampýr. Létající člověk s vlajícím pláštěm by lidem vampýra až příliš připomínal a padnout jim v noci do rukou, Svantovít Nesvantovít, nejspíš by mě taky někam přibili.“

„Naštěstí nepřibili, jak vidím,“ usmál jsem se.

„To sice ne, ale tenkrát za mnou přišla opět Zamolxis. Že už jsem přece jen starý, abych své žezlo předal někomu mladšímu a odcestoval na Zuazru. Přiznám se, věděla jak na mě, potvůrka. Ne že by se tady beze mě neobešli, spíš ona potřebovala, abych jí nepřekážel. Nepostavila se proti mně, to ona ne, nic zlého jsem neprovedl, ani tu elektřinu jsem nevyráběl moderně, zkrátka mě převezla. Sem. Předal jsem své klíče od dědků bratrovi a zmizel. Tenkrát jsme se nezdržovali s dusoi, prostě byla zima, já jsem odešel na lov a už mě nenašli. V pořádku, postavili mi mohylu, jako kdyby pod ní leželo skutečné tělo, zazpívali, nejlepší maso mi jako za živa přinesli, brácha se měl ještě dlouho dobře – a vrchním božstvem udělali bráchu. Jenže on tloustl u dědků, na opravy vedení kašlal, až svítila jen poslední bio–lampa nad svatyní. Pak mu prý Češi za tu tmu vynadali a on šel spravovat. Jenže nemohl najít bronzové dráty, kde jim byl konec! Předtím jsem Čechům dával odstřižky, stáčeli si je do ozdob a cingrlátek, teď brácha našel všude samé cingrle, každá děva jich měla plnou hlavu a ruce, ale kilometry drátu mezi osadami fuč, vypařily se. Tenkrát to Češi neměli na koho svést, k jiným národům to bylo každým směrem sto medvědích brlohů. Brácha se naštval, chásko zlodějská, když kradete dráty, budete potmě, vrátil se a na elektrifikaci se vykašlal úplně. Ostatně, on už by ani na ty sloupy nevylezl, jistě si pamatujete, jak jsou Perunovy sochy tlusté. Jen občas na letnice udělal povinnou zkoušku elektrických oštěpů. Sršící blesky byla efektní podívaná a jemu to stačilo, pořád mu nosili prosnou kaši a maso a uctívali ho. Pak zmizel. Taky v zimě a taky ho už nenašli, jenže zatímco mě odnesla Zamolxis, on buď zmizel pod ledem, nebo mu to nějaký medvěd oplatil za své krajany. Postavili mu taky mohylu bez těla a dlouho nás opěvovali ve svých písních, samozřejmě už spolu s několika chytřejšími, kdo se po nás prohlásili za bohy a starali se o dědky. Jenže kvůli intrikám nepochytili oč jde a mě troubu tenkrát nenapadlo vymyslet Čechům písmo, inkoust a pergamen. Pořádná dokumentace by byla zlata dražší, ačkoliv ani to není jisté... Nikdy už se nedozvíme, kdo všechny zbytky bronzu rozkradl. Z transformátorů, induktorů a dědků se nic nezachovalo. Svatyně vyhořela, neboť si místo bio–lampou svítili olejem – a když jim tam nesvítilo ani bio–světlo, to už z mého původního vybavení zřejmě nezbylo nic...“

„Jak jste to nesl?“

„Tady vás brzy přestane mrzet, co se děje na Zemi,“ ujišťoval mě. „Jednak to zvíte s velkým zpožděním, někdy po sto letech, někdy po pěti stech, podle toho, kdo se sem ze Země dostane. Zamolxisy podávají zprávy jen svým pánům na Zuazru, nám občas sdělí zprávičku, obvykle jen o chráněných dětech, jako je vaše Adélka. Podrobnosti o Čechách nedostáváme. Poslední zpráva z Čech, kterou jsme se dověděli od Zamolxis, nebyla dobrá. Němci tam prý tři sta tisíc Čechů za jakéhosi Heydricha povraždili. Pak dlouho nic, pokud nepočítám zprávu o dvou světových válkách a že v Japonsku přitom shořela dvě velká města i s lidmi, což bylo smutné hlavně pro Japonce, nebo že z Německa zbyla jen velká hromada trosek, to jsme zase vyjadřovali soustrast Němcům.“

„I když předtím Němci vraždili Čechy?“

„Na Zemi se zvěrstva děla a dějí. Tady se nám Němci za své krajany omluvili. Ostatně jim od té doby nepřibyl jediný krajan, ačkoli Franta tvrdil, že Němci na Zemi jsou už zase docela kulturní národ. Nevím. Češi s nimi měli spory skoro pořád, podle toho, co nám sdělovaly Zamolxisy i ti, kdo přicházeli.“

„Nemáte od Zamolxis jen zprávy z válek?“ napadlo mě.

„Nejspíš ano,“ přikývl Svantovít po krátkém zamyšlení. „Vlastně, když o tom tak uvažuji, jiné zprávy od nich snad ani nepřicházely.“

„Trochu jednostranné zpravodajství, řekli bychom dnes.“

„Máte pravdu. O kdejakém vraždění na Zemi se dozvíme vždycky brzy, ale že by se tam lidé dohodli, to ne...“

„Takže o existenci institucí jako Organizace Spojených Národů nevíte vůbec nic, že?“

„Ale ovšemže víme,“ zavrtěl hlavou. „Jednak od lidí, kteří si od ní dlouho slibovali mír, ale také od Zamolxis, které nám posílají zprávy, jak letadla OSN bombardují civilní města. Celkově je to dojem spíš nepříznivý. Nejhorší je, že Zamolxis mají zprávy přesné a víme o nich, že nelžou. Když jsme se na něco přeptali krajanů, kteří právě dorazili ze Země, buď nám všechno potvrdili, nebo museli přiznat, že nic nevědí. Když to shrneme, ze Země nám od krajanů přicházejí i dobré zprávy, ale je jich jako šafránu a občas se nepotvrdí, kdežto naprosto přesné, ale špatné zprávy máme od Zamolxis hned. Proto od nováčků dychtíme jen po všem dobrém, proto očekávejte dotazy o příjemných stránkách, o tom nepříjemném víme dávno a lépe než vy sami, to nás ani nezajímá.“

„Ale pořád se ještě cítíte Čechy, ne?“

„Pořád,“ přiznal. „Víte, přece jen, národy mají cosi do sebe. Tady jsou samozřejmě lidi odevšad, ale těžko si popovídáte s Qetzalcoatlem, který byl bohem ve střední Americe a dnes tady nemá nikoho, protože jeho národ vyhynul. Přesněji, nevyhynul, ale smíchal se natolik se Španěly, že dnes patří do sféry Španělského křesťanství. On se na své potomky hněvá a žádného odrodilce ani vidět nechce. Postavil si na svém ybipu skalní hrad, nehne se odtud už šest set let, s nikým nespolupracuje a nikdo ani neví, co tam dělá.“

„Asi bychom ho měli navštívit,“ napadlo mě.

„Jestli vám na nabídku návštěvy odpoví. Za ta staletí to napadlo každého, ale tady na Zuazru nemůžete přijít na návštěvu nevhod. Každý pozemek ybip se dá uzamknout tak, že přes něj můžete ve výšce přeletět, ale přistát se vám tam nepodaří. Qetzalcoatl má na svém ybipu nádhernou horskou přírodu, ale můžeme ji obdivovat jen shora.“

Poslouchal bych Svantovíta dlouho, ale převzal si mě další Čech. Bylo tu asi zvykem hovořit jen mezi čtyřma očima a nemíchat se do hovorů druhým, ale také nezabírat pro sebe návštěvu nadlouho.

Mrkl jsem nenápadně na hodinky. Byly čtyři hodiny po půlnoci, Adélka ještě nespala. Až teď jsem si uvědomil, že se mi spát nechce. Možná za tím byl vliv něčeho... nepřirozeného snad ne, ale jak tomu říkala Petra, něčeho za hranicemi lidského poznání.

Zajímavé bylo, že tu bylo málo skutečně slavných osobností. Navíc jich část patřila mezi staré české báje, kněžna Libuše i Svantovít. Mnohem víc tu bylo nenápadných českých lidí, do kterých by nikdo neřekl, že jsou čaroději. Třeba Neruda. Znali jsme ho jako spisovatele a znalce lidí, ale to bylo všechno. Akademik Běhounek byl příjemný pán a už na Zemi známý vědec, podle Murphyho měl k tomu čarování blízko. Další byli docela obyčejní, zejména učitelé, i když někteří měli žáky slavnější, než byli sami. Většinou žili na Zemi skromně, přitom mnozí již na Zemi nenápadně na pozadí významných dějinných událostí pracovali na tom, co považovali pro lidi za potřebné. Z jejich pohledu udělala největší rozruch Adélka, její otevřené čarování bylo jednou z výjimek, které jí Zamolxis mlčky strpěla. Proč? To v této chvíli nebylo nikomu jasné. Zdálo se, že Zamolxis ze své neústupnosti někdy povolí a na Zemi se cosi změní. Jako když Jamesi Wattovi povolily parní stroj. Byli ale na Zemi prý i takoví, kteří žili vysloveně proti zásadám Zamolxis. Buď jako bájný Prométheus předali lidem něco co neměli – klasickým příkladem byl Albert Einstein, nebo se proti radám Zamolxis zapletli do něčeho, co se těmto učitelkám vůbec nezamlouvalo.

„Největším hříšníkem byl Oppenheimer,“ vykládal Běhounek, když na něho přišla řada. „Na rozdíl od Einsteina, kterému šlo především o mírovou energii, Oppenheimer se na Zemi zapojil do výzkumu atomových zbraní a vědomě stvořil vodíkovou pumu. Varovali ho, Albert se mu pokoušel mluvit do duše, stejně si prosadil svou. Zamolxis rozzlobil natolik, že mu odebrala kouzla a místo aby ho vzala na Zuazru, nechala ho na Zemi zemřít.“

„Takže Zamolxis také používají trest smrti?“ podivil jsem se.

„Říkají tomu jen trest odebrání výhod,“ pokrčil rameny Běhounek. „Když si to ale v hlavě přebírám, není v tom moc velký rozdíl. Občas by měly být spravedlivější a možná i tvrdší. Věděly, že Efraím manipuluje s uranem, varovaly ho, dokonce mu vzaly kouzla, ale nechaly ho žít. Měly mu včas vzít život, nebo aspoň rozum.“

„Žádného Efraíma neznám,“ zajímalo mě. „Co provedl?“

„Jeho jméno se nikde nezachovalo,“ zavrtěl Běhounek hlavou rozvážně. „Zato určitě víte, co provedl. Neslyšel jste o Sodomě a Gomoře? Vidíte, dodnes se o tom ví, jen se časem zamlžila pravá příčina. Zamolxis prý tenkrát lidi varovaly, ale na útěk se dalo jen pár rodin. Efraímovi se pak podařilo sestavit uran do správného obrazce – a dál už si to domyslíte sám, pane inženýre, ne?“

„On ta dvě města zničil atomem?“

Běhounek jen přikývl.

„Dalším hříšníkem, naštěstí menším, byl Francouz René Descartes, dělá teď se mnou v partě božského Héfaista. V mládí se dal proti vůli Zamolxis naverbovat k vojsku a citelně přitom změnil světové dějiny. Především my Češi mu máme co vyčítat. Jeho infrazvukový generátor strachu zahnal u Bílé Hory na útěk naše vojsko a způsobil u nás dlouhou dobu Temna. René to později před Zamolxis obhajoval snahou zabránit masakru v bitvě a ta mu to uznala, ale donutila ho přiznat chybu, když mu ukázala následky. Descartes pak svůj generátor strachu zničil a věnoval se jen mírovým aktivitám. Do svého odchodu na Zuazru pak tvrdil, že se mu dostalo skutečného osvícení teprve v pětadvaceti letech, ačkoliv ani to nebylo přesné, protože skutečného osvícení se všem z nás dostalo až tady.“

Pak si mě převzal další a další... Nikdy v životě jsem si tak krásně nepopovídal s tolika přátelsky nakloněnými lidmi, jako prvního dne na Zuazru. Také Petra a Adélka se bavily dobře, jak jsem se občas ujišťoval krátkými pohledy.

Slavnost trvala dlouho do druhého dne a když jsme si popovídali se všemi, rozloučili jsme se a shromáždění se rozešlo. Kromě nás a Nerudy většina hostů odletěla do všech stran přes střechy jeho Malé Strany, někteří zmizeli, aniž bychom si všimli jak. Neruda nás pak uvedl do ložnice k odpočinku. Jakmile slavnost skončila, pocítili jsme únavu, ačkoliv jsme se do této chvíle cítili svěží, netroufal jsem si odhadovat, nakolik ta svěžest byla přirozená a nakolik ne. Možná za to mohlo víno. Skutečně jsme nebyli opilí, ale kdoví jaké účinky mělo. Možná to byl vliv i něčeho dalšího, co jsme nedokázali ani odhadnout. Pravda je, že sotva za Nerudou zaklaply těžké dřevěné dveře, všichni tři jsme toužili jedině po velké posteli.

„Maminko, tatínku, uvidíte, jak nám tady bude dobře,“ libovala si Adélka.

„To víš, kočičko naše,“ usmála se na ni Petra. „Ještě že tě máme...“

Pak nám Adélka jen tak ze vzduchu vyčarovala pyžama. Rychle se oblékla a chtěla se pomazlit s mámou, ale bylo na ní vidět, jak je utahaná. Petra ji objala a položila do menší postýlky očividně připravené jen pro ni.

„Máš toho jistě dost, čečetko,“ usmála se na ni.

„Zítra mě ale vzbuďte...“ zamumlala Adélka a usnula...

Nezbývalo nám nic jiného než ji následovat.

„Věřil bys tomu?“ přitulila se ke mně Petra.

„Nevěřím tomu ani teď,“ vzal jsem to žertem. „Zítra se z toho probudíme...“

„Uvidíme ráno,“ zabrumlala usínající Petra.

Errata:

10.08.2021 21:16