Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Varování

Večer už na mě obě naše ženy, i když Adélka byla pořád ještě dítě, netrpělivě čekaly. Rychle vyčarovaly večeři pro tři, ale po celou dobu se na mě dívaly a popoháněly mě, abych nezdržoval.

„Co je?“ došlo mi konečně. „Děje se něco?“

„To má být překvapení,“ řekla Adélka.

„Překvapení?“ usmál jsem se na ni.

Raději jsem rychle dojedl a očekával věcí příštích.

Adélka nás pak oba slavnostním tónem pozvala na prohlídku. Sama šla a jako první vyskočila oknem na dvůr. Samozřejmě nedopadla dolů, ale vznesla se do výše. Následovali jsme ji s Petrou jen o trochu méně akrobaticky, vznesli jsme se již v bytě, ale také jsme jej opustili oknem. Adélka zamířila k Hradčanům, ale ne abychom přistáli na nádvoří. Náhle to neznatelně luplo, Nerudův ybip skončil a byli jsme na poušti. Adélka se nezdržovala, letěla dál. Letěli jsme tentokrát dlouho, ani jsem nepočítal, přes kolik hranic ybipů jsme se přenesli. Konečně zamířila Adélka dolů na náves jakési vesnice.

„Tady to je!“ ohlásila nám vítězoslavně.

„Tady?“ zděsila se Petra.

Upřímně řečeno, měla proč. Málem jsem vesnici, kde žila Petřina babička, nepoznal. Pravda, byl jsem tu jen jednou v životě na babiččině pohřbu, ale její chalupa teď byla modernizovaná, že ji nepoznávala ani Petra. Nové zápraží z ozdobných růžových dlaždic s japonskými motivy působilo u české chalupy jako pěst na oko. Stejnými dlaždicemi byly pokryté i dřevěné stěny. U oken i dveří byly moderní rádoby–mosazné kliky a záclonky s egyptskými motivy to doplňovaly. Místo chléva byl obrovský obývací pokoj, z komory přepychová ložnice a vrcholem bylo etážové topení. Starou chlebovou pec, na kterou se Petra nejvíc těšila, noví majitelé zbourali, asi jim překážela. Místo ní byl uvnitř mohutný a vysoce moderní elektrický krb.

Ještě víc nás zarazilo okolí. Na zahrádce byl zapuštěný bazén z umělé hmoty, kolem ozdobně kovaný plot. Místo sousední chalupy stála moderní samoobsluha, naproti stála extravagantní vila. Původně malebný rybníček na návsi sevřely masivní betonové zdi a změnily v moderní pravoúhlou požární nádrž. Místo trávníků byl všude šedivý asfalt a autobusová zastávka měla prefabrikovaný přístřešek s vytlučenými skleněnými stěnami. Jen hospoda byla na svém místě, ale zazděný vchod dával tušit, že to už dávno žádná hospoda není.

„Lidi, co jste s tou vesnicí udělali?“ vyhrkla nešťastně Petra, když jsme přistáli na asfaltu.

„Je to snad vesnice, co jste chtěli, nebo jsem to popletla?“ ospravedlňovala se Adélka a dívala se na nás nerozhodně. „Zamolxis tvrdila, že je to naprosto přesně podle skutečnosti. Myslela jsem, že budete rádi...“

„Možná to je podle skutečnosti,“ vzlykla Petra. „Já to ale pamatuji jinak! Tohle je úplně jiné, než když tu žila babička. Oni to modernizovali... tady byla studánka, kam mě babička posílala pro vodu, teď je tu asfalt. Tady jsem si hrála se sousedovic dětmi, ale kde je jejich domek? Tohle děsné monstrum přece nemohl postavit žádný Čech! Před hospodou bývala lavička, hospodský Tvrdík mi tam dával limonádu, děda to potom platil všechno najednou... kde je? A tady stály veliké kaštany, teď je tu jen asfalt jako všude...“

Došli jsme na autobusovou zastávku a Petra se jako hromádka neštěstí zničeně posadila na otlučenou lavičku.

„Tys to chtěla jako když žila babička, viď?“ zeptala se nerozhodně Adélka. „Nebo se pletu?“

„Nepleteš, kočičko naše,“ řekla Petra. „Tohle přece není vesnice mé babičky!“

„To by sis ji musela předělat podle svých vzpomínek,“ pokrčila Adélka ramínky. „Určitě to půjde, když si vzpomínky převedeš na obrázky. Zamolxis nám s tím jistě ráda pomůže.“

„Já si to už moc nepamatuji,“ zavrtěla hlavou Petra.

„A táta?“ podívala se na mě Adélka.

„Byl jsem tu jen jednou v životě,“ řekl jsem. „Doprovázel jsem mámu krátce po svatbě, když babička umřela. Pak už jsme se sem nedostali. Chalupu si pak koupili nějací Pražáci...“

„No, myslela jsem si, že budete mít větší radost,“ řekla Adélka zklamaně. „Přiznám se, taky se mi to moc nelíbilo. Ale Zamolxis tvrdila, že je to naprosto autentické.“

„Možná je,“ vzdychla si Petra. „Ale je to dnešní stav. Co s tím budeme dělat?“

„Nastěhujeme se sem,“ trvala na svém Adélka. „Když už jsem si s tím dala práci, přece to nezničíme? Když si máma trochu potrápí paměť, vrátíme to do tehdejšího stavu.“

„Já si s tím ale opravdu nevím rady,“ vzdychla si nešťastně Petra. „Ani v našem albu nebude nic, co by se dalo použít.“

„To půjde, mami,“ těšila ji dcerka. „Mám nápad! Kněžna Libuše ti paměť trošku podpoří a vzpomeneš si. Víš přece, co všechno Libuše dovede.“

„Mohli bychom to zkusit,“ vzhlédla k ní Petra s nadějí. „Libuška je v tomhle fenomén.“

„No vidíš,“ těšila ji Adélka. „Nastěhovat se sem můžeme hned a postupně to upravíme, jak si máma vzpomene na detaily. Já ti s tím pomohu, chceš?“

„To víš, holčičko naše,“ přijala Petra nabízenou pomocnou ruku.

Adélka tedy vtrhla do chalupy. Kromě neústrojných úprav, o které se na Zemi zasloužili její současní majitelé, tu byla ještě jedna úprava, tentokrát zdejší. Vedle komory byla umístěna místnost menší než záchod, která tam na Zemi určitě nebyla.

„Toho využiješ i ty, tati,“ řekla Adélka, když jsem se nad tím pozastavil. „Tady je pořád léto, prší jen když si to nastavíš, ale každodenní létání přes několik ybipů není to pravé. Automobily ani letadla tu naštěstí nejsou, ale říkej si co chceš, teleport je teleport.“

„Běhounek za Aššura–Sirrušem vždycky létal,“ vrčel jsem.

„Jenže to měl jen přes dva sousedy,“ odtušila Adélka. „Ty to budeš mít podstatně dál. A to neuvažuješ o nás dvou, my dvě to teď máme k Libuši více než půl milionu jiorů.“

„No dobrá, teleport. Zvykneme si, jako na ten kachlíčkovaný záchod. Mohli bychom tu pak nechat i ty japonské dlaždice a doplnit to nějakou tunou betonu.“

„Nevrč, tati,“ napomenula mě Adélka. „Raději přineste s mámou zavazadla.“

To bylo naštěstí jednoduché. Stačilo vyslat telepatický dotaz Nerudovi a když přišlo svolení, vstoupit do kabinky. Cestování teleportem bylo jednodušší než cesta výtahem. Pustil jsem Petru napřed, vešla do kabiny a zmizela, jen to slabě syklo. Vstoupil jsem za ní. V téže chvíli přede mnou zmizela protilehlá stěna a objevila se známá chodba Nerudova domu. Vystoupil jsem a rozhlédl se. Neruda měl teleport maskovaný stěnou, jen zavěšený křížek na stěně označoval, kde je průchodná. Člověk musel vstoupit přímo do zdi, případně ze zdi vystoupil. Tudy mizely jeho návštěvy!

Se zavazadly to bylo jednoduché, prostě jsme popadli batůžky. Loučení s Nerudou bylo delší a několikrát jsme museli slíbit, že přijdeme a naopak ho pozveme k nám, až to tam trochu dáme do pořádku.

V Nerudově domě už svítila světla, ale k nám jsme dorazili za dne.

„Ještě nemáme nastavené střídání dne a noci,“ omlouvala to Adélka. „Musíme se rozhodnout, zda chceme stálé světlo, střídání dne a noci, nebo úplné střídání ročních období jako na Zemi. Tady je možné všechno.“

„Uvidíme,“ pokrčil jsem rameny. „Myslím, že bychom se měli ubytovat a přizpůsobit si to co nejlépe, když už tu máme bydlet natrvalo.“

„Já si přeji stejnou postýlku, jakou jsem měla doma na Zemi,“ přála si Adélka.

Než jsem se stačil polekat, postýlka stála u stěny.

„Ale bez peřinek,“ pokračovala dcerka. „Chci tlustý spacák.“

Mrkli jsme s Petruš na sebe a usmáli se. Petruš požádala o normální postel, jakou jsme měli na Zemi, bez nejmenší změny.

„Uvidíte, jak se tu budeme mít!“ věštila Adélka, když zalézala do nového spacáku. Kdoví, kde na tu myšlenku přišla; tipoval bych si, že ještě ve školce.

Ráno jsme se po snídani rozešli. Nasměroval jsem si teleport k Běhounkovi, děvy už předtím tímtéž teleportem zmizely za Libušinou partou. Na stole Běhounkovy chalupy jsem našel česky psaný vzkaz na listu papíru, abych za ostatními přišel do altánku v lese. Udivilo mě, že mi raději nedali vektor báhjo, ale správně jsem odhadl, že altánek nebude daleko. Tušení mě nezklamalo, byl na dohled od chalupy a parta už tam byla kompletní, ba co víc, jeden člen společnosti se mi musel představit, protože jsem ho neznal.

„Vladimir Pěremuchin,“ usmíval se slovanským úsměvem. „Na Zemi Moskva, Rossija.“

„Lukáš Mikeš, do této chvíle nejmladší člen klanu,“ usmál jsem se na něho při obvyklém potřásání rukou. „Na Zemi Praha, Čechy.“

„Oj, Prahu znám,“ usmál se ještě víc. „Koukám, tady máte vy Češi převahu. Doufám, že mi už nemáte za zlé můj poslední výlet do Prahy.“

„My víme, že to nebylo ze tvé hlavy,“ mávl rukou Běhounek, když nás rozsazoval kolem dřevěného stolu. „Mohl jsi tam ale přijít později, dočkal by ses úplně jiného přivítání.“

„To mi hanba nedovolila,“ otřásl se Vladimir. „I když naši sousedi, co tam jezdili, tvrdili, že Češi zapomněli. Já jsem si na celý život zapamatoval, jak před námi plivali. K sožaleniju, právem.“

„Nemůžeš přece za Brežněva,“ utěšoval ho Běhounek a podával mu pivo. Měla to tedy být opět debata jako v hospodě, tentokrát v malebném lesním altánku. U Běhounka bylo léto a teplo, takže nikomu nevadilo, že je altánek ze všech stran otevřený.

„Snad mi uvěříte, že jsem v naší zupácké Rudé armádě nesloužil dobrovolně a s nadšením,“ usmíval se omluvně Vladimir a napil se jako všichni. „My jsme vážně neměli na výběr.“

„My to víme,“ souhlasil jsem. „Vyčítat ti nic nebudeme. Mohl sis napravit dojem už na Zemi, stačilo by ti přijet k nám jako host. Jak jsme vás ale měli vítat, když jste přijeli na tancích? Sami přece říkáte: Nězvannyj gosť chuže tatárina.“

„A vidíš, pár Čechů nás vítalo už tenkrát,“ opáčil smutně Vladimir. „Až do kasáren za námi chodili, jako sobaki se lísali. My jsme je hostili, ale po straně jsme jim predatěli říkali.“

„To jste jim říkali správně,“ souhlasil Běhounek. „Ale to vzala voda a odnesl vítr. Teď jsme tady všichni opravdoví druzja. Nikdo tu nikoho nenutí kamarádit se s lidmi, se kterými se kamarádit nechce. Tady najdeš jen lidi jako jsi sám.“

„Však už jsem se sem těšil,“ řekl Vladimir. „Nějak moc zla je dnes na Zemi. Nědaleko od nás nedávno bomba teroristů vybuchla... Doufám, že je to tady lepší.“

„No, takové zlo, jaké si pamatuješ, tady není,“ řekl Běhounek opatrně.

„Chceš tím snad říci, že ani tady to není ideální?“ zpozorněl Vladimir.

„Ideální to asi nebude nikde ve vesmíru,“ přikývl Héfaistos. „Ale my se všichni snažíme, aby to bylo aspoň lepší a lepší. Ty jsi se na Zemi zabýval pozemskými eygusegy, nemýlím se?“

„Z nedostatku něčeho jiného...“ odtušil skromně. „Bylo to lepší než nic...“

„Jen si nemysli!“ řekl Héfaistos. „Abys věděl, potřebujeme někoho, kdo dokáže pochopit zdejší eygusegy. Máš k tomu průpravu, očekávám, že díky Zamolxis na úrovni.“

„Myslíte, že mi zkušenosti ze Země pomohou pochopit zdejší mašiny?“

„Přesně to očekáváme,“ přikývl Héfaistos. „Slyšel jsem, že jsi nedávno na Zemi vymyslel nějaký počítačový virus. Je tomu tak?“

„Hanbím se za to...“ sklopil oči. „Ale měl jsem k tomu dobrý důvod...“

„Ten ti předem věříme a nebudeme to zkoumat,“ řekl Héfaistos. „Potřebujeme vymyslet něco podobného.“

„Viry se ale vymýšlí ke škodě těch, kdo mašiny používají,“ řekl opatrně Vladimir. „K čemu by vám byl tady virus?“

„Samozřejmě nechceme viry,“ usmál se Běhounek. „Ale kdo zná viry, umí vymyslet systém proti virům odolnější, ne? Slyšel jsi aspoň, který virus byl na Zemi nejrozšířenější?“

„U nás se říkalo, že nejrozšířenějším virem jsou Windows,“ usmál se Vladimir.

„Vidíš!“ usmál se Běhounek. „Tady je tomu také tak.“

„Snad tu nemáte počítače s Wokny?“ zděsil se naoko.

„To ne, ale zdejší eygusegy jsou k nám stejně nepřátelské, anglicky – user unfriendly. Nikdo tu pořádně neví, co v nich je. Víme jen jedno, kdybychom se na ně spolehli, zradí nás ve chvíli, kdy to budeme nejméně čekat.“

„To je opravdu těžké,“ zachmuřil se. „Nečekal jsem to, věřte mi.“

„Prý jste v Rusku takový lepší systém už vymýšleli,“ řekl Běhounek neurčitě.

„Da, kdysi se o tom v Moskvě mluvilo,“ souhlasil Vladimir. „Byla tam takaja společnost, chtěla vymyslet dokonalejší systém jako protiváhu americkým Windowsům. Pak se to ale zbortilo, společnost zanikla...“

„Víš o tom něco víc?“ zajímalo Héfaista.

„Já tam byl hlavní inženěr,“ přiznal Vladimir. „Měli jsme vlastní procesor a jádro systěmi lepší než u Američanů. Dělat na tom dál, měli by brzy těžkou konkurenci, ale naše načalstvo nás sprostě prodalo. Nevím za kolik, o ekonomiku jsem se nestaral. Načalstvo pak bylo milioněry, my bezrabotnyje. Firmu prý koupil sám Billy Gates, a hned ji zavřel a všechny nás vyházel. Zkrátka normální manažorskij hnus.“

„Pamatuješ si ještě z toho něco?“ řekl Héfaistos.

„No jistě!“ ožil Vladimir. „Tady v té hlavě mám pořád všechno!“

„To je dobře,“ pokýval hlavou Héfaistos. „Pozvali jsme na tebe českou kněžnu Libuši, aby ti pomohla udělat si v hlavě pořádek. Kněžna Libuše je tady už tisíc let, je to naše nejlepší odbornice na lidskou hlavu. Udělá ti tam tajný sklípek, kam se nikdo cizí nedostane.“

Pak ho v kostce seznámil s Libušinou koncepcí dvojí sýpky a o tom, proč ji potřebujeme.

„A já se těšil, že tu bude ráj!“ povzdychl si Vladimir. „A zatím je to tu faleš jako na Zemi.“

„Na Zemi je to horší, ale ráj není ani tady,“ opravil ho Héfaistos. „Proto chceme získat co nejvíc nezávislosti. Zuazru nám dávají vše co potřebujeme, ale neustále nás kontrolují. Vymýšlíme pro ně nové a nové stroje, ale pro Zem nesmíme hnout prstem. Právě to chceme změnit. Zamolxisy nechtějí slyšet o změnách vůči Zemi, proto nám jde o nezávislost na jejich vedení. Když nemůžeme počítat s jejich pomocí, najdeme si cestičku, jak pomáhat Zemi i proti jejich vůli.“

„Jestli je to pravda, můžete se mnou počítat,“ řekl Vladimir vážně.

„Sám uvidíš,“ řekl Héfaistos. „Řekl bych ti, jako tady Lukášovi: nikomu nevěř, ani nám ne. Udělej si vlastní názor a všechno si několikrát ověř, než něco začneš dělat.“

„Takže – jako doma...“ povzdychl si Vladimir.

„Budeš mít výhodu, najdeš tady pár přátel a nebudeš sám,“ utěšoval ho Běhounek. „My, co ještě pamatujeme Stalina, dávno dobře víme co dělat.“

Vladimir se při těchto slovech s pochopením usmál. Pánové si jeho zasvěcení načasovali tak přesně, jak to jen šlo. Ze svého místa jsem viděl, jak po lesní cestičce přichází v bílé říze Libuše, ustrojená pořád tak, jak byla zvyklá kdysi.

Přišla, se všemi se přivítala a stejně jako u mě se pozastavila nad tím, že Vladimira zasvěcují nějak příliš brzy.

„Máme ke spěchu dobrý důvod,“ ujišťoval ji Héfaistos.

„Zrovna od tebe to sedí!“ podotkla Libuše. „Jsi tady o tisíc let déle než já, měl by ses dávno naučit trpělivosti.“

„Ano, ale celou tu dobu jsem neviděl východisko,“ přikývl. „Teď se ukázalo malé světýlko v hustém lese, kam stojí za to jít, i kdyby tam byla jen bludička.“

„Kdyby tam byla bludička, utopí tě.“

„Sedět bez naděje je horší,“ podotkl Héfaistos. „Tohle má aspoň nějaký smysl.“

Libuše začala čarovat a my ostatní jsme se snažili nepřekážet. Héfaistos si mě posunkem ruky pozval k sobě.

„Sleduj bedlivě okolí, aby se tu neobjevila žádná Zamolxis,“ nabádal mě. „Poznáš ji podle červených očí, někdy může vypadat jako červený obláček. Kdybys ji uviděl, odfoukni pěnu z piva, to tady používáme jako varování. Kdybys neměl po ruce pivo, skrč všechny prsty na ruce, ale nech dlaň otevřenou. To už tady každý pochopí.“

„Nevšiml jsem si, že by měly oči červené,“ řekl jsem udiveně.

„Však je také pro tebe do včerejška červené neměly,“ řekl Héfaistos spokojeně. „To je totiž Libušina úprava, poznáš Zamolxisy na kilometr, výhodné jsou pro nás tmavý les i tmavá chalupa. Nemusí tu šmejdit žádná, ale kdyby se nějaká objevila, nemusí hned všechno vědět.“

Libušino čarování jsem už znal, tím víc jsem se věnoval lesu.

„Nemusíš se rozhlížet, jako kdybys někoho vyhlížel,“ krotil mě Héfaistos. „Proto sedíme do kruhu, abychom viděli kolem dokola. Sleduj jen svůj úsek.“

Nikde jsem neviděl nic podezřelého, ale uvědomoval jsem si, že nemám dost zkušeností. Všiml jsem si ale, že ostatní občas mrknou do mého směru. Ne že by mi nevěřili, ale nejspíš brali do úvahy mou nezkušenost. Hráli jsme si na špiony jako kluci, ale nebylo to tak nevinné.

Libuška skončila a rozloučila se. Vyprovodili jsme ji na lesní cestu a Běhounek Vladimirovi jako nedávno mně doporučil, aby si urovnal sýpky, setřídil vědomosti a pokračoval v nasávání vědomostí, osvícení prý přijde skoro samo.

Bohové se pak vrhli, teď už naprosto otevřeně a bez skrývání, do víru odborné debaty. Přidal jsem se k nim, začal jsem konečně chápat oč jde, přinejmenším mi to bylo jasnější než na počátku. Základní výzkum silových polí měli už za sebou, proto jsem se nemusel obávat, že by Běhounkovi rozhodili altánek po lese. Šlo o praktické využití. Z více možností si zvolili silové pole peprycho. Neodpovídalo ničemu, co jsem znal ze Země, ale pochopil jsem, že je silnější než vígro ve vukciru, ochranném štítu zdejšího světa, navíc má nižší spotřebu energie atalnea. Bylo ale méně stabilní.

„To by mohlo vadit,“ staral jsem se.

„Naopak, to je pro nás nesmírně výhodné,“ oponoval mi Descartes. „Troufám si tvrdit, že to ukočírujeme, ale bude to vyžadovat, aby byly řídící eygusegy co nejblíže generátorů. To nás donutí vybavit je úplně novými eygusegy, aniž by to Zamolxisům přišlo nápadné.“

Teď právě řešili problémy s ukotvením strojů. Stroje, na kterých závisí celá planeta, schopné udržet na uzdě turbulenci plamenů hvězdy, nemůžete položit jen tak halabala kamkoliv na pevninu. Zuazru byl svět starší než Země, tektonická činnost dávno odezněla, nicméně bylo třeba zabezpečit vybrané místo proti poťouchlostem planetární kůry, zemětřesení by jim vadilo i ve své nejslabší podobě. Část pole měla proto směřovat dolů do středu planety, aby fixovalo stroje proti tektonice. Bohové to už měli vyřešené, teď šlo o nepodstatné drobty. Velkou výhodou bylo, že podle výpočtů měl k vytváření pole kolem celé planety stačit jediný emitor. Staré štíty potřebovaly emitorů více, vukciry šestnáct, novější ufery čtyři.

Postupně jsme mohli odškrtávat jeden vyřešený detail za druhým a večer jsme se rozcházeli ve velmi dobré náladě.

„Zítra budeme mít návštěvu,“ řekl Héfaistos. „Domluvil jsem s borovochgly, že jich pár mezi nás přivedu.“

„Prima,“ komentoval jsem to. „Ještě jsem tady žádné mimozemšťany neviděl.“

„Nemusím snad připomínat: nikomu nevěřit!“ dodal Héfaistos.

„Nedůvěřoval bych jim slepě, ale nebyl bych apriori proti nim,“ opravil ho Běhounek.

„Jistě,“ souhlasil Descartes.

Vrátili jsme se společně do Běhounkovy chalupy a odtud pomocí teleportů domů.

První, co mě doma upoutalo, bylo večerní šero. Adélka mezitím zařídila střídání dne a noci, ale protože bylo léto, bylo ještě trochu vidět.

V sednici chyběl krb i tělesa etážového topení, zato tu opět stála starodávná pec. Za jejími dvířky prosvítal plápolající oheň a místo moderního výbojkového světla visela od stropu starodávná petrolejová lampa, osvětlující bytelný dubový stůl. Záclony s egyptskými motivy zmizely, okna teď krášlily prosté bílé starodávné krajkové záclonky.

„To koukáš, tati, co?“ neudržela se Adélka, aby se nepochválila.

„Kdo to tak hezky vymyslel?“ musel jsem je pochválit. Ani nevím, která na pochvalu čekala víc, Adélka, kterou přestavba napadla, nebo Petra, která k ní dodala své vzpomínky, podle kterých to společně realizovaly.

„Venku je toho vidět ještě víc,“ pochvalovala si Adélka. „Vyhodily jsme ze zahrádky bazén, jsou tam zase brambory jako za babičky. Plot jsme udělaly dřevěný a ze zápraží jsme vyhodily ty hnusné japonské dlaždice. Jsou tam už zase přírodní placáky.“

„To jste sebou tedy hodily,“ souhlasil jsem s jejich úpravami.

„To byla fuška na dvě hodiny,“ přidala se Petra. „O víkendu se na to vrhneme pořádně. Je tu pořád spousta práce.“

„Takže víkend věnujeme chalupaření?“ došlo mi.

„Musíme si to tu přece uspořádat,“ trvala na tom Petra. „Na návštěvy můžeme chodit, až se tady zabydlíme. Tak je to ostatně obvyklé.“

„Uvidíme,“ neprotestoval jsem.

„Musíme předělat hospodu,“ plánovala nadšeně Adélka. „Pořídíme si pár dusoi, ať tady není tak smutno. Neruda mi je slíbil, jen co si máma vzpomene, jak vypadali.“

„Dobrá, ale až zítra,“ řekl jsem. „Zvládly jste to nádherně, ale teď už je večer.“

„My to tu ještě vyšperkujeme, uvidíš!“ kasala se Adélka.

Dali jsme si večeři a pak jsem prohlásil, že půjdeme spát. Adélka s Petrou si ale postavily hlavu, že ještě nejsou unavené, naopak jim to šlo právě nejlépe a šly upravovat komoru. Chvíli jsem na ně čekal, ale pak jsem si řekl, že je nechám být. Měl jsem pro ně překvapení. Od Běhounka jsem dostal dárek, nevelkou krabičku gutmo, která tu zastupovala pozemské hudební skříně. Nebylo to rádio, ale bylo v ní hudby víc než se dalo čekat. Od pozemské po zdejší, ta mě zajímala nejvíc. Mezi zdejšími génii byli i slavní hudebníci, kteří ani tady nepřestali tvořit a teprve tady na Zuazru získali k práci podmínky, jaké na Zemi nikdy neměli. Mozarta, přesněji jeho hudbu, jsem měl rád už na Zemi, ale co dokázal tady, předčilo mé očekávání víc než dokonale. Na Zemi se spoléhal na nedokonalé pozemské hudební nástroje a hudebníky, tady měl jiné možnosti. Kdysi sám zručně hrál na různé nástroje, tady se ale plně věnoval skládání.

Vybral jsem namátkou symfonii B–moll Z hlubin sedmé dimenze, připravil gutmo a když Adélka s Petrou přišly z komory, usadil jsem je a spustil to.

A stálo to za to!

Jestli jsme dosud neslyšeli nic skutečně božského, teď ten okamžik nastal.

Adélka i Petra strnuly po prvních taktech. Ano, byl to Mozart, jeho styl i mistrovství. Podle komentáře nehráli hudebníci na housle ani na varhany, ale zelchegy a honele byly skutečně božské nástroje, srovnávat je se stradivárkami je asi jako srovnávat stradivárky s vozembouchem. Nechci snižovat Stradivariho, dokázal na Zemi hotové zázraky i s obyčejným dřevem, ale tohle bylo aspoň o dvě třídy výš! Tyhle nástroje hrály vícespektrově, část hudby vyluzovaly klasicky ve vzduchu, část hudby posílaly posluchačům telepaticky a oba účinky se násobily. Právem se říkalo, že dokáží rozplakat i kámen a rozesmát i mrtvého.

Doposlouchali jsme první část. Venku už byla tma, starodávné kukačky na stěně ukazovaly dvě hodiny po půlnoci. Vzpamatoval jsem se a odolal pokušení pokračovat.

„To bylo... úžasné!“ vydechla Adélka.

„Co to vlastně bylo?“ vyzvídala na mně Petra.

Sdělil jsem jim, že právě slyšely Mozarta.

„Tohle přece neznám!“ vydechla Petruš. „Kde jsi to sehnal?“

„Tohle napsal až tady,“ ujistil jsem ji. „Mozart je v tomto vesmíru slavnější než na Zemi. Zvou ho na všechny světy a všude jeho hudbu znají.“

„Byl géniem už na Zemi, ale tohle...“ rozplývala se Petra.

Neměl jsem k tomu co dodat a Adélka také ne.

Po zklamání s chalupou byla tohle více než dostatečná náhrada. Jak se zdálo, měli jsme se nač těšit, a možná nejen v hudbě...

Dalšího dne jsem pochopitelně zaspal, přišel jsem skoro poslední. Chyběl jen Héfaistos, byl prý naproti návštěvě. Omlouval jsem se za pozdní příchod aspoň ostatním, ale dočkal jsem se jen chápavého úsměvu, zejména když slyšeli o našem zaujetí Mozartem.

Místo odborné debaty nás dnes čekala mimozemská návštěva. Proč to nepřiznat, těšil jsem se na ni. Nečekali jsme dlouho. Héfaistos se objevil v doprovodu hned dvou borovochglů. Měli s námi více společných znaků, aby se jim dalo říkat lidé, ale na první pohled bylo znát, že nejsou ze Země. Lišili se od nás dvěma a půl metry výšky, mohutným dinosauřím ocasem, na rukou měli místo nehtů drápy a jejich hlava s obrovskými špičatými zuby rovněž napovídala, že mají blíž k ještěrům než k nám. Nechtěl bych je potkat někde v džungli. Chovali se ale mírně a zdálo se, že se s nimi domluvíme. Dorozumívacím jazykem měla být samozřejmě řeč Zuazru.

Přivítali jsme je a odvedli do lesního altánku, byl vzdušnější a v chalupě by se museli hrbit. Jednat se mělo při jídle, po krátkém dohadování si vyčarovali každý veliký kus syrového masa a my jsme se jim rychle přizpůsobili. To ale nemělo být hlavním bodem jednání.

„Chcete slyšet naše zkušenosti se Zamolxisy,“ řekl po chvilce zamyšleně borovochgl, sedící po mé pravé straně. „To je velice delikátní otázka.“

„Delikátní, ale z našeho pohledu důležitá,“ souhlasil Héfaistos. „Máme vážné podezření, že nám Zamolxisy zatajují důležité informace.“

„Kdyby jen zatajovaly...“ opáčil pomalu borovochgl, sedící naproti mně. Přitom se zakousl do masa, až se mu kolem úst objevila nahnědlá sražená krev. To maso bylo syrové, ale podle hrozného zápachu už hodně dlouho uležené.

„Nechceme trpně čekat, zdali se k nám Zamolxisy začnou samy od sebe chovat jinak než dosud,“ pokračoval Héfaistos. „Jsme tady už několik tisíc let a chceme vědět, na čem jsme.“

„A můžete tu být ještě sto tisíc let, než se něco dozvíte,“ odtušil borovochgl naproti. Konečně jsem si všiml, jak se ti dva od sebe liší, když už jsme se jmény a představováním nezdržovali. Ten naproti měl na temeni hlavy tmavočervenou skvrnu, druhý měl hlavu trochu do žluta. Hned jsem si je v duchu pojmenoval podle známých českých postaviček na Dušína a Červenáčka.

„Nemáme trpělivosti na sto tisíc let,“ odtušil klidně Svantovít.

„Někdy je lepší nevědět,“ odpověděl mu klidně Červenáček a dál žvýkal své maso.

„To si ovšem nemyslíme,“ odpověděl Héfaistos.

„Pravda někdy bolí,“ odtušil Dušín. „Mladé a netrpělivé civilizace obzvláště.“

„Ledacos sneseme,“ opáčil Héfaistos.

„Máte tady všelijaké výhody,“ upozorňoval nás Červenáček. „Hýčkají vás, nechávají vám poměrně velkou volnost, váží si vás, ale když budete Zamolxisy příliš provokovat, můžete o některé výhody přijít. Asi jako my před tisíci lety.“

„Nemíníme nikoho provokovat, ani Zamolxisy,“ odtušil Svantovít. „Pravda pro nás může být cennější než výhody.“

„Mohlo by se stát, že vám zmenší zdejší životní prostor,“ varoval nás Červenáček. „Máte ve srovnání s jinými bytostmi velké ybipy. Mohlo by se vám stát, že se ocitnete všichni pohromadě na podstatně menším prostoru. Městská psychika nemusí být zdravá.“

„Na města jsme zvyklí z našeho bývalého světa,“ opáčil Héfaistos.

„Také by se mohlo stát, že na to doplatí váš starý svět,“ zavrčel Dušín a zatřepal hlavou, aby si oderval další kus masa.

„Vám se něco takového stalo?“ sondoval hned Svantovít.

„Není tomu tak dávno,“ odtušil Dušín. „Průměrný věk na našem bývalém světě pak klesl na polovinu a k nám navíc začalo přicházet méně nováčků. Myslíte si, že je polovina života malý trest? Co se dá za osm set let života stihnout?“

„Průměrný věk na Zemi je sotva desetinou toho, co říkáte,“ odtušil klidně Svantovít.

„To je ale divné,“ řekl Červenáček a podíval se na něho pátravě svýma žlutýma očima. „Měli jsme dojem, že jste poslušnější. Nevíme, že byste se proti Zuazru kdy stavěli.“

„Nikdo z nás se proti Zuazru nestavěl ani nestaví,“ souhlasil Héfaistos zamračeně. „Nemáme k tomu důvod. Ale tím spíš chceme vědět pravdu.“

„Abyste toho nelitovali,“ urval si Červenáček další kus masa. „Jste asi pro Zuazru užitečnější než my. To ale neznamená, že si můžete víc dovolovat. I když byste se od nás nějaký důvod proti nim dozvěděli.“

„Řekněte nám tedy něco, aspoň co můžete,“ požádal ho Héfaistos přímo.

„Nemůžeme vám říkat vlastně nic,“ podotkl klidně Červenáček. „Zamolxisy mezidruhové informace netolerují. Všechno, co bychom vám řekli, by chápaly jako zločin.“

„Takže záleží na vás, zda budete mít sami důvod nám něco navzdory tomu říci,“ shrnul to lapidárně Svantovít. „Něco jste nám už vlastně sdělili. Zamolxisy netrpí mezidruhovou komunikaci, pokud ji samy neorganizují. To je důležitá informace. Znamená to, že samy určují, co kdo smí vědět a co ne. Něco už ale v tomto směru víme, díky za potvrzení.“

„Tolik jsme toho neřekli,“ odfrkl si Červenáček. „Tušíme, že nás Zamolxisy sledují i tady. Kdo ví, kolik jich tu je! Už naše zdejší přítomnost jim bude podezřelá. A právě proto vám řekneme víc. Když trest, ať je aspoň za co!“

Rychle jsme se rozhlédli. Nikde jsem nic červeného neviděl a ostatní zřejmě také ne.

„Žádná Zamolxis se tu nikde nevyskytuje. Přinejmenším ne v tomto ybipu,“ ujistil naše hosty Héfaistos. „Naučili jsme se rozpoznávat je na dálku.“

„Víte aspoň, že dovedou být neviditelné?“ podíval se na něho pátravě Dušín.

„Poznáme je, ať už jsou hmotné, nehmotné, nebo se teprve teleportují,“ podotkl Héfaistos. „Máme na ně takový... nový smysl.“

Červenáček si ho chvíli prohlížel.

„Tvrdí se, že vaše rasa je chytřejší než jiné,“ řekl po chvíli klidně. „Zamolxisy nemají rády, když je někdo rozpoznává, aniž by samy chtěly. Ta schopnost může být sama o sobě nebezpečná. Dlouho si ji neudržíte. Až se to Zamolxisy dozvědí, trestu neujdete.“

„Nic se nedozvědí,“ řekl Héfaistos. „Umíme před nimi chránit i svou mysl.“

„Snad by bylo lépe, kdybyste na to raději včas zapomněli,“ řekl pátravě Červenáček. „Až si všimnou, že se před nimi chráníte, nic vám nepomůže.“

„Naučili jsme se dělit svou mysl na části a chráníme jen tu, kterou sami chceme tajit,“ řekl Svantovít. „Zvenčí to nevypadá podezřele. Nezlobte se, ale víc vám neřekneme.“

„Už tak jste nám řekli dost,“ odtušil Červenáček. „To by mohlo mít asi jako jediné naději na úspěch. Přinejmenším na nějakou dobu.“

„Můžeme to někoho z vás naučit, budete-li mít zájem,“ řekl Héfaistos. „Ten jeden by to mohl rozšířit mezi ostatní...“

„To byste udělat měli,“ odtušil Dušín. „Raději dříve než později. Snížili byste riziko, že vás nechtěně prozradíme.“

„Pošlete nám tedy někoho, kdo se zajímá o psychiku,“ navrhl mu Svantovít. „Vy dva byste pro nás byli nejvýhodnější.“

„My dva to nebudeme,“ odtušil Dušín. „Ale díky za důvěru. Dobrá, řekneme vám, co chcete vědět. Ale připravte se na to, že to není nic příjemného.“

Héfaistos je za nás všechny ujistil, že jsme připraveni na všechno. Pak mě překvapil, neboť si vyčaroval velikou láhev slivovice s obrázkem Jelínkova. Nabídl všem a tentokrát jsem neodmítl. Slivovice se mi zdála docela dobrým prostředkem k přebití puchu, vycházejícího od borovochglů. Syrové maso, kterým se krmili, mělo nejspíš hodně daleko k čerstvému stavu... ti sympatičtí ještěři byli nejspíš ve svém světle mrchožrouty.

„Před tisíci lety jsme měli zdánlivě nevýznamný konflikt se Zuazru,“ začal Červenáček. „Tenkrát jsme tu byli spokojení, asi jako jste se nám dodneška zdáli spokojení vy. Teď už bychom si to mínění měli opravit, asi směřujete k něčemu podobnému, v opačném případě bych se musel krutě mýlit. Spor vypukl o to, že jsme se chtěli vrátit domů. Měli jsme rozumné argumenty, že je nás dost na to, abychom dokázali pozvednout náš domovský svět na vyšší úroveň, asi ne na úroveň Zuazru, ale přece jen... Náš svět by si to jistě zasloužil, nebylo to na něm zrovna nejlepší... už jsme se ale neobávali argumentu Zamolxisů, že nás naši krajané do roka po návratu sežerou... Zamolxisy ale trvaly na tom, že náš návrat možný není a my jsme se jim tenkrát jako jeden vzepřeli a trvali na svém. Chtěli jsme se vrátit a pomáhat doma. Abychom tomu dodali váhu, přestali jsme pro Zuazru pracovat. Řekli jsme, že nehneme prstem, dokud nás nepustí domů. Měli jsme pro ně rozpracované čtyři výzkumy, které jsme slibovali dokončit výměnou za návrat, ale po nich – konec.“

„Jeden z nich se týkal doplňování atalnea do světů potopených ve svém slunci, podobně jako je ten, kde právě jsme,“ doplnil kolegu Dušín. „Takové jsou čtyři a měly problémy s energií. Jejich štít vukcir potřebuje víc atalnea než se dá získat z jeho okolí – technické detaily raději vynechám...“

„Zamolxisy s námi tenkrát ani nevyjednávaly,“ pokračoval klidně Červenáček. „Úkoly nám okamžitě odebraly a přidělily někomu jinému, nás izolovaly a každého zvlášť tvrdě do hloubky podvědomí vyslýchaly. Nakonec nám oznámily, že vzhledem k naší nespolehlivosti dostaneme jen podružnější práce, zato přijdeme o výhody, které jsme až dosud měli. Zrušily nám ybipy, všechny nás daly do jednoho, kde nám pořídily doupata, v jakých prý žijí naši nejméně civilizovaní krajané, abychom si o sobě tolik nemysleli. Ti z nás, kdo byli od začátku v našem sporu a v podněcování proti Zamolxisům nejaktivnější, se tam nedostali. Mohli by být na některém jiném světě, takových světů jako je tento je prý víc, ale předpokládáme, že už nežijí. Další trest Zamolxisů postihl náš domovský svět, ale to už víte. Zprávy z domova nám přestaly chodit. Vyhrožovaly nám, že při další vzpouře svému domovu uškodíme ještě víc. Od té doby pro ně poslušně pracujeme, ale už bez iluzí, že chtějí jen naše dobro, jak nám tvrdily zpočátku.“

Pravda, zírali jsme.

„Já to tušil,“ zavrčel Héfaistos.

„To není všechno,“ pokračoval Červenáček. „Abychom nepodněcovali ostatní, pohrozily nám při jakékoliv vzpouře většího rozsahu vypnutím štítu vukcir. To by s námi odneslo příliš mnoho zdejších obyvatel. Proto jsme vás přišli varovat. Nestavte se proti Zuazru přímo. Jsou silnější než si umíte představit. Nehledejte v nás spojence, my to nebudeme. Tohle všechno jsme vám řekli, abyste věděli, že bude lépe podřídit se, než jít slepě proti nim. Nemůžete dopadnout dobře, jen uškodíte sobě i svému světu.“

„Je nám podezřelé už to, co o vás víme,“ doplnil Dušín. „S tak nízkým věkem, jako má být váš, jsme se ještě u žádných bytostí nesetkali. Není to důsledek nějaké dávné nezdařené vzpoury? Nebýval ve vašem domově dříve průměrný věk vyšší? Našim krajanům Zamolxisy zkrátily věk na polovinu, ale i tak tam byl donedávna desetkrát delší než váš. V poslední době, je to už skoro pět set let, se k nám z domova nikdo nedostal. Máme obavy, že nás už nepotřebují vůbec, ale potom nás mohly aspoň propustit ze svých služeb. Ony nás tu ale zbytečně drží dál.“

No nazdar! Zkracování věku? To by bylo závažné podezření!

„Vzpomínám si,“ vysoukal ze sebe zaraženě Descartes. „V Bibli stojí psáno, že kdysi býval na Zemi věk kolem devíti set let. Metuzalém měl prý devět set šedesát, ale tolik měli žít i jiní.“

„Zeptáme se našich prašamanů,“ řekl Héfaistos tiše. „Jakže jste to říkali? Vígro ve vukcirech je stabilnější, budiž. Ale jeho účinnost není zase tak velká.“

Současně odfoukl pěnu a zhluboka se napil piva. Rychle jsem se rozhlédl. A zahlédl jsem mezi stromy dvacet metrů od nás obláček červeného kouře jako od malé barevné dýmovnice.

„Není nic spolehlivějšího než vígro,“ souhlasil s Hefaistem Červenáček, který jeho varování včas pochopil. „Především je dostatečně prověřené tisíciletími bezporuchového chodu.“

Bleskurychle jsem v hlavě přesunul veškeré dnešní vzpomínky do tajné komůrky a zabouchl dvířka. Ostatní nejspíš udělali totéž, zvenčí to na nikom nebylo znát. Naši hosté o našem varovném signálu věděli, stejně jako my udělali myšlenkový obrat a bavili jsme se čistě na vědecké úrovni o problémech silových polí.

Obláček červeného kouře se zhmotnil do podoby šestinohé černé kočky Zamolxis.

Pomalu, důstojně přicházela k našemu altánu. Všiml jsem si, jak jí červeně svítí oči. Jistě v nich neměla červené žárovky, iluze červeného světla vznikala až v našich hlavách.

„Nemáme v úmyslu nahrazovat Vígro ve vukcirech,“ pokračoval Héfaistos klidně. „To by ostatně za chodu ani nešlo. Mohlo by to ale zlepšit ochranné štíty vesmírných lodí.“

„U nových aplikací možná,“ připustil Dušín.

„Proč si o ty informace neřeknete?“ vložila se znenadání do rozhovoru Zamolxis, která k nám mezitím došla. „Borovochglové na tom kdysi neúspěšně dělali. Nejsou dost inteligentní, nic nového vám o tom neřeknou.“

Oba borovochglové po ní jen loupli očima. Nemluvila o nich zrovna pěkně, ale překousli to, nic na to neřekli.

„Kdyby nám ušetřili jedinou slepou uličku, bylo by to dobré,“ řekl Héfaistos. „Nemáme chuť opakovat cizí chyby. A borovochglové byli jediní, kdo nám byl o tom ochotný něco říci.“

„Jednodušší je ptát se přímo nás,“ odvětila Zamolxis. „Máme pohromadě všechny informace, nepotřebujete je tahat po střípcích odjinud.“

„Máte informace o všech vyřešených problémech,“ oponoval jí Héfaistos. „Nás ale zajímají i neúspěšné a zavádějící pokusy. Jednak už je nemusíme opakovat a za druhé se může stát, že to jen nebylo dotažené do konce. Vy nám řeknete, že to tudy nešlo. Dobrá, ale proč? Co když tam byla odstranitelná překážka? Byli jsme za bytostmi dužuriz, ale odmítly se s námi bavit, podle nich tomu nerozumíme. Pak bychom ale ten výzkum neměli dostat, ne?“

„Za nikým nechoďte, je to ztráta času,“ řekla Zamolxis. „Uvědomte si, dužurizové by o vás mohli mít zájem spíš jako o večeři.“

„Tady?“ ušklíbl se Svantovít. „Tady snad žádní skuteční lidožrouti nejsou.“

„To se mýlíte!“ ujistila ho Zamolxis. „Dokonce jsou tu takoví i od vás ze Země!“

„Myslíte Kai–Kanaky?“ řekl Svantovít. „Ale ti jsou dávno zcivilizovaní, tisíce let pojídají jen umělé maso. Pochybuji, že by tady kvůli masu zabíjeli. Možná kdysi na Zemi, ale to už je dávno.“

„Ani z vašeho hlediska to tak dávno není,“ usadila ho Zamolxis. „Dodnes najdete na Zemi pojídače skutečného lidského masa. Jak je to dávno, co to dělal jeden současný africký president či král Bocasso? Bylo to přece ve zprávách ze Země!“

„Když to byl president, pak to asi nebyl král,“ odtušil Héfaistos.

„V Africe to není takový rozdíl,“ odsekla Zamolxis. „Dnes mají na Zemi tyrani často tituly presidentů. Tím se ale nezměnili. A vy tady jen zbytečně ztrácíte čas.“

„No, v takovém případě jsme se aspoň hezky pobavili,“ pokrčil rameny Běhounek. „Snad nám neuškodí popovídat si se sousedy.“

„Zdvořilostní návštěvy neuškodí nikomu,“ podotkla Zamolxis. „Ale veliký přínos si od nich neslibujte. Borovochglové se v tomto oboru daleko nedostali.“

„Negativní informace – také informace,“ podotkl Descartes. „Od vás víme všechno, ale každý střípek navíc může být dobrý. I od méně úspěšného týmu. Možná především proto.“

„Jak myslíte,“ ustoupila Zamolxis. „Když to berete jako piknik, budiž. I když bych řekla, že vám musí tihle mrchožrouti pěkně smrdět.“

Obdivoval jsem borovochgly, že si i tohle nechali líbit. Brali to pořád s klidem.

„Na detaily nekoukáme,“ odtušil klidně Běhounek. „Na Zemi jsem se kamarádil s různými lidmi a se všemi jsem vycházel v dobrém.“

„Dodnes tam má pověst opravdového džentlmena,“ potvrdil jsem mu to.

„Také se tam našli pomlouvači a nactiutrhači, nestarejte se,“ odsekla Zamolxis. „Slyšeli jste naši radu, je na vás, zda si ji vezmete k srdci.“

„My vaše informace ani rady na lehkou váhu nebereme,“ řekl smířlivě Běhounek.

„Tohle byla velice zajímavá vědecká debata s příchutí exotična,“ přidal jsem se k němu.

„Jak chcete,“ odtušila Zamolxis. Změnila se v obláček červené mlhy, ale nezmizela úplně, převalovala se dál mezi stromy.

„Kde jsme to přestali,“ zabručel Héfaistos a opět se napil piva. Samozřejmě neopomněl trochu fouknout do pěny. „Jo, u nových aplikací. Ale o ty nám snad jde.“

„Vaše pole se nám nezdá dost stabilní,“ namítl Červenáček. „Mohlo by selhat a jedno takové selhání může potopit celý projekt.“

Povídali si takhle nezávazně ještě chvíli. Červený obláček náhle zmizel. Héfaistos přestal hovořit, ještě se chvíli rozhlížel a pak řekl rychle:

„Pošlete nám co nejdřív svého specialistu na psychiku. Zdá se, že to bude potřeba.“

„Raději bych vás vzal hned za Libuší,“ nabídl se Běhounek, když viděl, že se borovochglové chystají s námi rozloučit. „Brouci, víme? Ostatní to beze mě chvilku vydrží.“

„K Libuši je vezme Lukáš,“ zarazil ho Héfaistos. „Nechá si od Libušky zkontrolovat hlavu, aby v ní neměl nějakého brouka... bude to tak jistější. Je tu nový, nemusel by si ho ještě všimnout.“

Borovochglové souhlasili a následovali mě do Běhounkovy chaty k teleportu. Určil jsem směr k Libuši a brzy jsem u ní vystupoval z výklenku zdi její tvrze.

„Á, náš novic!“ podotkla, jakmile mě spatřila. „Co tě sem vede? Jdeš za ženou či za dcerou? Můžeš si je odvést stranou, chceš-li.“

Seděli všichni u stolu ve velké místnosti s dřevěnými roubenými stěnami. Libuše, Faust, Takaoši, Petra a Adélka. A kromě nich ještě dva další, které jsem neznal.

„Nouze mě vede tentokrát za tebou,“ posteskl jsem si a tiše, aby to slyšela jen ona, dodal: „Posílá nás Héfaistos, abys nás prohlédla, můžeme mít v hlavách brouky.“

„Ty? A kdo ještě?“ zvážněla rychle.

„Jdou za mnou,“ řekl jsem rychle, ale to už to syklo, Červenáček vystoupil z teleportu a Dušín se objevil hned za ním. Shromáždění k nim udiveně vzhlédlo.

Libuše pochopila, že se něco děje, nebo se mohlo dít. Omluvila se společnosti a rychle nás zavedla do vedlejší místnosti.

„S tebou to bude jednodušší,“ povzdychla si. „Soustřeď se na svou hlavní sýpku. Kdybys tam uviděl cokoliv červeného, řekni mi, poznáš to jistě sám. Ale ti dva, to bude horší, nemáme s nimi dost zkušeností.“

Nechala mě být a domlouvala se s borovochgly. Posadila si je do řady pěkně vedle sebe na kamenný kvádr a soustředila na ně svůj věštecký pohled. Já jsem se soustředil na svou hlavu, ale i když se mi okamžitě podařilo otevřít hlavní sýpku, nic červeného jsem tam neviděl.

„Zdá se, že tenhle nic...“ řekla zamyšleně u Dušína. „Bylo by určitě lepší, kdyby měli naše sýpky. Nepotřebovali by je?“

„Potřebovali,“ souhlasil jsem. „Já u sebe nic červeného nevidím,“ dodal jsem rychle.

„Potom tam nic nemáš,“ řekla klidněji. „Buď rád, horší by bylo, kdybys měl. To by nebyla legrace, i když už jsme to zatím vždycky úspěšně vyřešili.“

Chvíli ještě kontrolovala Červenáčka, pak se zatvářila spokojeněji.

„Zdá se, že se tam nic nesemlelo,“ řekla spokojeně. „Zamolxisy nás někdy špehují, nasazují nám do hlav posthypnotické příkazy, říkáme jim brouci. Zaznamenávají jim, co kdo z nás dělal, s kým a o čem mluvil. Později si brouka nenápadně vyzvednou a zlikvidují. Kdyby se ti to stalo, snaž se vyhýbat lidem jak můžeš! Zalez do svého ybipu, dej si blokádu zachebuz na přistávání i na teleport, zavři vrátka a zabývej se nějakými pitomostmi, buď zahrádkou, nebo jestli jsi měl na Zemi nějaké hobby... Brouci naštěstí nedovedou vlézt do tajných sýpek, umíme je odhalit, uspávat i rušit, ale neděláme to, bylo by to podezřelé. Lépe když postižení v kritické době sekají latinu, jestli se to tak na Zemi ještě říká.“

„Říká,“ potvrdil jsem jí. „Půjdou vytvořit sýpky u borovochglů? Potřebovali by to naučit. Sdělili nám velice důležité informace. Dost šokující.“

„Možné to snad bude,“ odtušila zamyšleně. Mezitím vztahovala křečovitě natažené ruce proti Červenáčkově hlavě, zřejmě se už činila jak uměla. „Borovochglové mají naštěstí podobný mozek jako my, i když jsou starší rasa. Víš ale, že by byli první ne-lidskou rasou, které to dáme? Doufám, že mají aspoň pár schopných psychostavitelů a dokáží se chovat konspirativně.“

„Spíš obdivuji jejich odvahu, že nám přišli sdělit, co jsme jen tušili,“ odtušil jsem.

„Přijdu si to v neděli vyříkat k Héfaistovi,“ ujistila mě Libuše. „Do neděle to počká. Dobře že to vím, ale jsem tu už tisíc let, rok mě nevyvede z míry, trpělivosti mám dost. Určitě si najdeme čas povědět si o tom víc. Kdyby to bylo žhavější, jistě by přišel s tebou. Teď jdi pro klid duše ujistit hochy, ať nemají obavy. Řekni jim, že to beru na vědomí a s našimi hosty to srovnám.“

Vrátil jsem se do altánku u Běhounka. Už tam zase létaly modré a zelené jiskry, pánové byli v plné diskusi. Byl tam ale také červený obláček – špiclující Zamolxis. Naštěstí jsem si jí všiml na dálku. Jen jsem zklamaně prohodil, že nám borovochglové s úkolem moc nepomohli.

„Nepomohli,“ přikývl vážně Héfaistos a odfoukl pěnu z piva. „Nevadí, nepohrdej jakoukoliv pomocí, jinak můžeš napáchat stejné chyby, jaké už vyřešili jiní.“

„Zamolxisy by nám to řekly také,“ provokoval jsem.

„Možná. Ale každá informace může mít cenu,“ nehnul brvou Héfaistos.

Dělal jsem, že mě přesvědčil a chvíli byl klid.

Héfaistos s Běhounkem požadovali nějaké informace a nechali si udělat pár výpočtů. Stačilo se jen tak do vzduchu zeptat a okamžitě tu byla odpověď, jako tomu bylo s jinými kouzly. Výsledky se nejčastěji objevovaly na nehmotných výpočetních panelech, vznášejících se jen tak ve vzduchu. Byl to pouhý holografický obraz a na pokyn rukou se rozplynuly. Po pravdě řečeno, pravé kouzlení, kdy se z ničeho objevovala hmota, bylo energeticky mnohem náročnější než pouhý dotaz, ačkoliv co do důsledků a významu tomu mohlo být i naopak.

Zamolxis konečně zanechala špiclování a červený obláček se vypařil. Oddychl jsem si, ale protože byla vědecká debata v plném proudu, nestálo nám za to měnit téma.

Až večer, krátce před rozchodem, se Héfaistos obezřetně rozhlédl a obrátil se ke mně.

„Co Libuška?“ nadhodil.

„Vzala si je do péče,“ odtušil jsem. „Žádní brouci u mě ani u nich. Zamolxisy asi neměly dost silný důvod.“

„Měly by mít,“ zachmuřil se Héfaistos. „Po tom, co jsme se dozvěděli, se skoro divím, že si nás naše kočičky hleděly tak málo.“

„No právě, co jsme se dozvěděli, podstatně změnilo situaci,“ povzdychl jsem si.

„Tak moc zase ne,“ odvětil vážně Běhounek. „Už jsme se k tomu dopracovávali sami. Ani já tu nejsem dlouho, ale už jsem ledacos pochopil. Lidé pro Zamolxisy a jejich pány za celá tisíciletí tady na Zuazru vymysleli spousty vynálezů. Řekl bych, až moc. Zamolxisy nám ochotně svěřují další a další úkoly, prokazují nám tím velikou čest, i ostatní bytosti nám občas závidí privilegované postavení, které tu máme, ale Země z toho užitek nemá. Kdykoliv se jich někdo zeptá, kdy budou všechny ty vymoženosti sloužit i lidem Země, jsou slepé a hluché. Nanejvýš nás začnou kárat za náš barbarský původ a předhazují nám, jak se tady na Zuazru máme dobře.“

„Na Zemi se mezitím střídají jedna generace za druhou,“ přidal se vážně Héfaistos. „Moji krajané už by mi nerozuměli a já jim také ne. Sumerové a Egypťané jsou na tom ještě hůř. Co zbylo z jejich říší? Jejich země jsou dnes plné ušlápnutých chudáků, pouhé provincie mocnějších národů. Za mých časů představovalo Řecko vrchol světové vědy, dnes se krčí kdesi v koutku. Přitom tu je výkvět řecké vědy. Už tisíce let Zamolxisy udivuje oceánolog Poseidon, navštěvuje všechna moře, kde je nějaký problém, jako odborník byl už na více světech, než je na Zemi velkých přístavů. Kolikrát žádal Zamolxisy o svolení zasáhnout do mořských proudů na Zemi! Tvrdil, že by stačily nepatrné změny, které by lidé zpočátku ani nezaregistrovali. Otočil by do správných směrů mořské proudy, místo tajfunů a hurikánů, sužujících pobřeží, by se snesl déšť na Saharu, ale Zamolxisy mu to pokaždé zamítly s odůvodněním, že by to narušilo přirozený chod věcí. Argumentovaly škodami, které na Zemi neuváženými zásahy dosud napáchali lidé. O těch nemá smysl diskutovat, tam mají Zamolxisy pravdu, ale není Poseidon odborník, kterého uznávají i ony? Neposlouchají jeho partu na slovo na sto padesáti světech? Kamkoliv přijdou, mají úspěch. Přitom je zvou i tam, kde si už nikdo jiný rady neví, ani Zamolxisy. Proč jim neumožní využít znalosti a nadání doma?“

„Obávají se asi, že by lidé zdejších možností zneužili,“ pokrčil jsem rameny. „Víte přece, jak úzkostlivě dbají o nenarušování přirozeného vývoje Země.“

„Ano, tak to oficiálně tvrdí,“ přikývl Descartes. „Vypadá to do jisté míry pravděpodobně. My ale tvrdíme, že je Země zralá už dávno a zvlášť teď, když se tam konečně pozvedá skutečná věda. Což nemáme promyšlenou strategii našeho návratu na Zem, aby věda nesloužila zlu?“

„Tu strategii ještě neznám,“ podotkl jsem jemně. „Jsem tu opravdu krátce a zatím jsem se zaměřil více na vědu. Zdaleka ještě nevím všechno...“

„A co jsi, proboha, u Nerudy celou tu dobu dělal?“ vyčetl mi mírně Běhounek. „Neruda je přece náš největší odborník přes lidi. Doporučil bych ti, aby sis ho o příštím víkendu vyzpovídal. Místo zařizování ybipu, beztak jsi tvrdil, že tě to nebaví. Dokonce bych řekl, že bys mu měl dát přednost i před Mozartem.“

Byl to dobrý námět k uvažování, ale v této chvíli mi nebyl nic platný. Jen jsem pokrčil rameny a podotkl, že to napravím, jakmile to bude možné.

„Je to vymyšlené dobře, neboj se,“ slitoval se nade mnou Běhounek, když viděl, že se bez základních znalostí neobejdu. „Víš, kolik tisíc let se nad tím zdejší lidé trápí? Uvědom si, tady je bez ironie elita lidstva všech dob. A všechny to hryže od samého začátku.“

„No budiž, to bych pochopil,“ souhlasil jsem. „Jak si návrat na Zem představujete?“

„Samozřejmě ne s holýma rukama, jak nám občas Zamolxisy vyhrožují,“ usmál se. „To by byl opravdu trest a ten si určitě nezasluhujeme. Nechceme se ani vracet na Zem do prostředí, jaké tam je v současné době! Chceme s sebou přinést zdejší. Předpokladem úspěšného návratu je převzít na Zemi několik magických center vahajhí a mít možnost stavět další.“

„To bude hodně záležet na ochotě Zamolxisů k dohodě,“ vzdychl jsem si.

„Nebude,“ řekl Héfaistos. „Jak už víme, jejich ochota je nulová. Nemůžeme dělat nic jiného, než se obejít bez jejich pomoci i souhlasu.“

„To by ovšem byla otevřená konfrontace a tu si netroufám odhadovat,“ pokrčil jsem rameny. „Problém po návratu na Zem tak jako tak nastane, až se dostaneme do konfliktu se současným pozemským mocenským systémem. Ten s magií ve zdejším pojetí rozhodně nepočítá.“

„Zdejší magie se sice hodně podobá překonanému prastarému pozemskému pojetí magie, ale má blíž k dnešní vědě,“ ujistil mě Běhounek. „Lidé si na ni rychle zvyknou. Vy tři jste se jí přece přizpůsobili během pár dní.“

„Lidé možná. Obávám se mocenských institucí, policií a vlád. Ty by v nás mohly právem vidět nepříjemné konkurenty.“

„Současné vlády? Ty prostě s podporou všech lidí smeteme,“ ozval se Descartes.

„To není tak jisté,“ uvažoval jsem. „Dnešní vlády jsou na Zemi zaběhané, mají dostatečnou podporu lidí a nemalé mocenské prostředky...“

„Největší problém pozemských vlád jsou peníze,“ ujistil mě Descartes. „Bez nich se všechny velice rychle zhroutí. My jim peníze neuloupíme, ale znehodnotíme.“

„Myslíte, že se vlády nechají touto cestou bez odporu rozvrátit?“ pochyboval jsem.

„Studie tomu odpovídají,“ řekl opět Běhounek. „Pozemské ekonomické systémy počítají s neustálou výměnou zboží, služeb a jiných hodnot. Peníze jsou univerzální, směnitelné za cokoliv. Když lidem nabídneme odlišný hodnotový systém, kde peníze nebudou mít žádnou roli, peněžní systémy padnou a s nimi všechno co je na nich závislé. Mocenské instituce, policie, armády i státy.“

„To by mohlo vést ke katastrofě,“ zapochyboval jsem. „Když lidem dáte zdarma všechno co potřebují, seberete jim motivaci.“

„Tady má každý zadarmo vše co potřebuje,“ opáčil s úsměvem Héfaistos. „Komu se nechce nic dělat, prostě nic nedělá. Několik desítek lidí si to vyzkoušelo a někteří to vydrželi dost dlouho, tuším až tři sta let. Měli všechno jako ti, kdo se snažili ze všech sil. Postupně se ale mezi nás vrátili, nevydrželi nic nedělat. A to jim nikdo nic nevyčítal, my ani Zamolxisy. Člověk je zkrátka takový.“

„Nezapomínejte, že se sem dostala elita lidstva,“ připomněl jsem jim. „Na Zemi můžete narazit na podstatně větší lenochy. Naše podniky kdysi dodávaly do Afriky zemědělské stroje, aby místním lidem ulehčily práci. Pak se tam na ně jeli naši odborníci podívat. Zjistili, že místní lidé mají hlad a nouzi jako předtím. Stroje jim pomohly zvýšit výnosy na polích, ale oni se díky tomu spokojili s menší rozlohou obdělané půdy, přesně tolik, aby ještě neumřeli hlady. Kdyby se dali do práce, měli by se královsky, ale jim to stačilo. Jen lenošili a dál hlasitě remcali, jak je nespravedlivé, že se bílí mají lépe.“

„My jim dáme úplně všechno,“ přikývl Héfaistos. „Nebudou muset dělat vůbec. Budou se válet v přepychu, aniž by hnuli prstem. Někteří to tak udělají. Možná to vydrží dvacet let, možná padesát, dvě stě – a třeba i déle. Ale nakonec jim to nedá. Uvidíme.“

„Sám bych si přál, aby to byla pravda,“ řekl jsem. „Což o to, lenoši by nemuseli být tím největším problémem. Horší budou lidé s násilnickými sklony.“

„Myslíš, že nezvládneme kriminalitu?“ usmál se Héfaistos. „Kdo by ale kradl a loupil, když dostane všechno, nač si vzpomene? Problémy s drogami zmizí, až budou drogy každému dostupné! Samozřejmě nesmí být devastující jako dnes, ale to už přece umíme! Vezmi si zdejší anizotopický alkohol! Na Zemi je to nebezpečná droga, tady je nezávadná, nikomu nehuntuje játra ani hlavu. Můžeš se denně zpít do němoty, nemusíš po celý rok vyjít z alkoholového opojení, vyzkoušej si to a uvidíš sám, že to dlouho nevydržíš. Ne že by tě to zdevastovalo, prostě tě to omrzí. Všichni tady pijeme s mírou a je to v pohodě!“

„Pak se aspoň frajeři poperou o frajerky! A naopak!“

„Ani to ne,“ usmíval se Héfaistos. „Násilí na Zemi zlikvidujeme. Zkusil jsi někoho tady na Zuazru jen tak chlapsky poplácat po rameni? Jak vidím, ne, to bys mluvil jinak. Zkus si to.“

Pootočil se a nastavil mi rameno.

„Na co čekáš?“ pobídl mě, když jsem se neměl k činu. „Chlapské poplácání na rameno přece nebylo na Zemi nikdy nic špatného!“

Trochu nesměle jsem se rozmáchl a jemně ho plácl do zad.

Okamžitě jsem ale pochopil, že se to projevilo úplně jinak než na Zemi. Měl jsem dojem, že jsem pleskl lokomotivu, nebo skálu obalenou do látky. Ani to s ním nehnulo. Zato mě cosi citelně plesklo do ramene, přesně tam, kam jsem já plácl Héfaista.

„Tak co?“ křenil se na mě. „Ty ses asi bál, že to nevydržím, že? To byl ovšem omyl, mě se to vůbec nedotklo. Násilí se tady projevuje tím, že veškeré nepříjemné pocity působí násilník sám sobě a nikomu jinému. Za těch podmínek se žádné rvačky konat nebudou a také znásilnění odejdou do říše pohádek.“

Přiznám se, trochu mě to vyvedlo z míry.

„To tady platí obecně, nebo to Zamolxisy udělaly jen kvůli nám lidem?“ zeptal jsem se.

„To není dílo Zamolxisů,“ ujistil mě Běhounek. „Ehmychu vymysleli lidé, i když s jejich svolením. Byla to součást jednoho z dlouhodobých socio–pokusů, které nám kdysi povolily. Bude to samozřejmě jeden z prostředků, které si chceme přinést s sebou. Měl by na Zemi do poslední kapky odstranit násilí.“

„Největší vrahové obvykle nezabíjejí sami,“ podotkl jsem. „Nařídí to jiným. Sami válku jen vyvolají a lidé se pak zabíjejí na jejich rozkaz.“

„Ať někdo za těch podmínek zkusí vyvolat válku!“ usmál se Svantovít. „Ani sadista nemůže zabíjet, když působí bolest jedině sám sobě. Armády se rozutečou před prvním výstřelem, rozkazy nikdo neposlechne. Zvlášť když se nikdo nebude bát trestu za neuposlechnutí rozkazu. Kati by měli přece stejný problém, ne?“

„Já jsem měl už na Zemi nápad, jak války alespoň zmírnit,“ přidal se Descartes. „Mít tehdy více rozhledu, vypadal by svět jinak! Podařilo se mi pustit na českou armádu takovou hrůzu, až se rozutekla a prohrála skoro bez výstřelu.“

„Tobě tedy vděčíme za tři sta let temna a strašlivou devastaci Čech,“ zaškaredil jsem se.

„Vždyť uznávám, že to nebylo správné řešení,“ připustil. „Nápad byl dobrý, jen provedení mi zaskřípalo. Měl jsem hrůzu pustit stejně na obě strany, ale neměl jsem na to dostatečný výkon, což už jsem bohužel nestihl napravit. Ztratil jsem několik cenných hodin přesvědčováním Zamolxis a nakonec jsem ji nepřesvědčil... zkrátka mi to nedovolila dokončit. Ferdinand slavně zvítězil a pak už to jelo po šikmé ploše jako po klouzačce... Musel jsem se za trest dívat na popravu českých pánů a přitom pořád poslouchat, že je to jen a jen moje vina... No, byla, ale já jsem to tak nemyslel...“

„Jestli Ehmychu fungovalo, a dokonce už tak dávno, proč už dávno na Zemi není?“ zamračil jsem se. „Kdykoliv vidím Zamolxis v podobě knihy Dějiny válek na Zemi, nemám dobré pocity. Dříve mi bylo trapně z nás lidí, teď ze Zamolxis. Už mi to jejich věčné vyčítání připadá pokrytecké, když nám nic napravit nedovolily.“

„Pokrytecké...“, opakoval zamyšleně Běhounek. „Máš nejspíš pravdu, Zamolxisy jsou hodně pokrytecké. Ehmychu je vynález nás, lidí. Až to na Zemi zavedeme, zmizí rychle každé barbarství. Spočti si to sám. Přineseme Zemi hojnost, bezpečí, podstatné prodloužení lidského věku a navíc vědomosti. Co ještě bude lidem chybět?“

„Až na naší nebohé Zemi stoupne lidský věk, bude zakrátko lidmi přeplněná. Jak zajistíte, aby se tam všichni vešli a nepřipadali si jako v přeplněném autobuse?“

„Považuješ nás za nemehla?“ zaškaredil se na mě Héfaistos. „Samozřejmou podmínkou změn je omezení porodnosti, zhruba odpovídající prodloužení věku. Pro naše biology to není problém.“

„Dobře, mě byste přesvědčili. Máte to už projednané s ostatními lidmi? Myslím aspoň tady, když už ne na Zemi.“

„Se všemi ještě ne,“ ujistil mě Descartes. „Nezabýváme se přesvědčováním ostatních. Na nás leží těžší úkol, zajistit lidem nezávislost na rozmarech Zamolxis. Jak víme nejen od borovochglů, naše roztomilé kočičky dovedou pěkně ukázat drápky! Tím spíš musíme něco podniknout. Ale zatím každý, kdo se o tom dozvěděl, byl všemi deseti pro.“

„Nelíbí se mi to,“ chmuřil se Běhounek. „Myslím to, jak borovochgly odstavily od vědy. Nač je tu ještě drží? Ale co je horšího, přestali jim přibývat nováčci. Říkali, že už pět set let... Také zprávy jim sebraly... jako kdyby Zuazru celou tuhle rasu najednou odepsaly.“

„Náš vlastní štít, schopný převzít úlohu vukciru, je tedy klíčový pro další rozhodování,“ řekl Héfaistos. „Tak to přece říkám od samého začátku. A to jsme až dosud netušili, co všechno nám borovochglové řeknou. Po jejich varování to platí dvojnásob.“

„A ostatní, ne-lidské bytosti?“ zajímal jsem se.

„To bude větší problém,“ trochu se zachmuřil Héfaistos. „Předpokládám, že většina tuto příležitost využije stejně jako my. Nejsme jediní, komu Zamolxisy brání v návratu domů. Kdo bude proti, smí zůstat tady, my přece nikoho usurpovat ani omezovat nechceme.“

„Já jen, abychom nechtěně neublížili jiným,“ ospravedlňoval jsem se.

„Myslím, že tomu bude naopak,“ řekl Descartes. „Můžeme ostatním jen pomoci.“

Errata:

10.08.2021 21:16