Nad propastí
Kočka
,Zvíře' — díte. Myslíte, že nic vám po něm není?
A já pravím, že jest velké ve svém utrpení. —
V mlýně měli kočku Lízu, starou, ale vzornou,
s krysami se potýkala s vášní neúmornou.
Každé ráno kořist svoji ještě čerstvou v tlamě
přinášela ukázati bodré panímámě.
Ale dnes jen na dvoře se v staré bedně krčí,
mláďátka tři něžně líže, spokojeně vrčí...
„Zase nové nadělení! Nač jich tolik míti?
Postačí, když necháme jen jedno mladé žíti,
aby chudák stará Líza útěchu v něm měla,
na ostatní svoje děti snáze zapomněla.
Ty je, Barčo, musíš vzíti, nemohu je sama
zabíti, vždyť, můj ty Bože, jsem přec také máma.
Dvě z nich vyber, ale jdi s tím někam za stodolu,
aby Líza ušetřena byla toho bolu.“
Barča hrubou rukou z bedny první kotě vzala,
stará kočka udiveně za ním zamňoukala.
— Moje kotě, milé kotě, kam tě Barča nese? —
Divnou úzkostí jí srdce mateřské se třese.
Vzpomíná, jak často dříve, když jí vzali děti,
našla je pak, běda, mrtvé za stodolou v smetí...
Za chvíli zas druhé kotě Barča z bedny tahá,
marně kočka žárlivě svou tlapkou po něm sahá.
S trojnásobnou láskou dítě poslední teď líže,
ale bolest nevýslovná v srdci jejím hryže.
Nevyčká, až nenasytná, bídná lidská ruka
dovrší své zhoubné dílo, její děsná muka.
Starý hřbet svůj divě zkřiví, hrozivě srst zježí,
skok — a její třetí mládě v krvi vlastní leží.
Mrtvé potom hrdě nesouc ve špičaté tlamě,
klade svoji vzácnou kořist k nohám — panímámě...
Novák Robert Lev (zemřel 1916), ze sbírky Nad propastí.
(řekli byste, že ta báseň pamatuje tři století?)