Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zatím už doktor Tomeš sedí u snídaně funě a bruče po těžkém porodu; přitom vrhá na Anči pohledy zkoumavé a nespokojené. Anči sedí jako zařezaná, nejí, nepije, nevěří prostě svým očím, že se Prokop ještě neukázal; nějak se jí třesou rty, patrně užuž přijdou slzy. Tu vejde Prokop jaksi zbytečně rázně, je bledý a nemůže si ani sednout, jak má naspěch; jen taktak že pozdraví, přeběhne Anči očima, jako by ji ani neznal, a hned se ptá s popudlivou netrpělivostí: „Kde je teď váš Jirka?“

Doktor se užasle otočil: „Cože?“

„Kde je teď váš syn,“ opakuje Prokop a sžehuje ho umíněnýma očima.

„Copak já vím?“ zavrčí doktor. „Já o něm nechci vědět.“

„Je v Praze?“ naléhá Prokop zatínaje pěstě. Doktor mlčí, ale něco v něm prudce pracuje.

„Musím s ním mluvit,“ drtí Prokop. „Musím, slyšíte? Musím jet za ním, ještě teď, hned! Kde je?“

Doktor něco přemílá čelistmi a jde ke dveřím.

„Kde je? Kde bydlí?“

„Nevím,“ rozkřikl se doktor nesvým hlasem a práskl dveřmi.

Prokop se obrátil k Anči. Seděla strnulá a upírala velikánské oči nikam.

„Anči,“ drmolil Prokop zimničně, „musíte mi říci, kde váš Jirka je. Já... já musím za ním jet, víte? To je totiž... taková věc... Zkrátka jde tu o některé věci... Já... Přečtěte si to,“ řekl honem a strkal jí před oči sežmolený kus novin. Anči však viděla jenom jakési kruhy.

„To je můj vynález, rozumíte?“ vysvětloval nervózně. „Hledají mne, nějaký Hanson – Kde je váš Jiří?“

„Nevíme,“ šeptala Anči. „Už dva... už dva roky nám nepsal –“

„Ach,“ utrhl se Prokop a vztekle zmačkal noviny. Děvče zkamenělo, jen oči jí rostly a rostly a mezi pootevřenými rty jí dýchalo něco zmateně žalostného.

Prokop by se nejraději propadl. „Anči,“ rozřízl posléze mučivé ticho, „já se vrátím. Já... za několik dní... Tohle je totiž vážná věc. Člověk... musí konečně myslet... na své povolání. A má, víte, jisté... jisté povinnosti...“ (Bože, ten to zkopal!) „Pochopte, že... Já prostě musím,“ křikl najednou. „Raději bych zemřel než nejel, rozumíte?“

Anči jen maličko kývla hlavou. Ach, kdyby byla pokývla víc, byla by jí, bum, hlava klesla na stůl v hlasitém pláči; ale takto se jí jen zalily oči a to ostatní mohla ještě spolknout.

„Anči,“ bručel Prokop v zoufalých rozpacích a zachraňoval se ke dveřím, „ani se nebudu loučit; hleďte, nestojí to za to; za týden, za měsíc tu budu zas... Nu, hleďte –“ Ani se na ni nemohl podívat; seděla jako tupá, s plihými rameny, očima nevidomýma a nosem, jenž nabíhal vnitřním pláčem; žalno ji vidět. „Anči,“ pokusil se znovu a zas toho nechal. Nekonečná se mu zdála ta poslední chvilka ve dveřích; cítil, že by měl něco ještě říci nebo něco udělat, ale místo všeho vysoukal ze sebe jakési „na shledanou“ a trapně se vytratil.

Jako zloděj, po špičkách, opouštěl dům. Zaváhal ještě u dveří, za nimiž nechal Anči. Bylo tam uvnitř ticho, jež ho sevřelo nevýslovnou trýzní. V domovních dveřích se zarazil jako ten, kdo na něco zapomněl, a vracel se po špičkách do kuchyně; bohudík, Nanda tam nebyla, i zamířil k poličce. „... ATIT!... adresu. Carson, hl. p.“ To stálo na kuse novin, jež veselá Nanda cípatě nastříhala na poličku. Tu tam pro ni položil plnou hrst peněz za všechnu její službu, a zmizel.

Prokope, Prokope, tak nejedná člověk, který se chce za týden vrátit!

„To to ’de, to to ’de,“ skanduje vlak; ale lidské netrpělivosti už ani nestačí jeho lomozný, drkotavý spěch; lidská netrpělivost se zoufale vrtí, pořád vytahuje hodinky a kope kolem sebe v posunčině nervózy. Jedna, dvě, tři, čtyři: to jsou telegrafní tyče. Stromy, pole, stromy, strážní domek, stromy, břeh, břeh, plot a pole. Jedenáct hodin sedmnáct. Řepné pole, ženské v modrých zástěrách, dům, psisko, jež si vzalo do hlavy předhonit vlak, pole, pole, pole. Jedenáct hodin sedmnáct. Bože, což ten čas stojí? Raději na to nemyslet; zavřít oči a počítat do tisíce; říkat si otčenáš nebo chemické vzorce. „To to ’de, to to ’de!“ Jedenáct hodin osmnáct. Bože, co počít?

Prokop se vytrhl. „KRAKATIT,“ padlo mu odněkud do očí, až se lekl. Kde je to? Aha, to soused naproti čte noviny, a na zadní straně je zas ten inzerát. „KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu. Carson, hl. p.“ Ať mi dá pokoj ten pan Carson, myslí si Ing. P.; nicméně na nejbližší stanici shání všechny noviny, co jich plodí požehnaná vlast. Bylo to ve všech, a ve všech stejně: „KRAKATIT! Ing. P. ať udá...“ U všech rohatých, diví se Ing. P., to je po mně nějaká sháňka! Nač mne potřebují, když jim to už Tomeš prodal?

Ale místo aby řešil tuto podstatnou záhadu, podíval se, není-li pozorován, a vytáhl snad už posté onu povědomou roztrženou obálku. S všelijakými okolky, jež mu působily silnou rozkoš odkladu, po různém potěžkávání a otáčení vyňal z jejího nitra napěchovaného penězi zas onen dopis, onen drahocenný dopis psaný písmem zralým a energickým. „Pane Tomši,“ četl znovu dychtivě, „toto nedělám pro Vás, ale pro svou sestru. Šílí od té chvíle, kdy jste jí poslal svůj strašlivý dopis. Chtěla prodat všechny své šaty a šperky, aby Vám poslala peníze; musela jsem ji vší mocí zdržet, aby neprovedla něco, co by pak nemohla utajit před svým mužem. Co Vám posílám, jsou mé vlastní peníze; vím, že je přijmete bez zbytečných rozpaků, a prosím, abyste mi neděkoval. L.“ K tomu chvatně připsáno: „Pro živého boha, nechte už M. na pokoji! Dala vše, co má; dala vám více, než bylo její; trnu hrůzou, co bude, vyjde-li to najevo. Prosím Vás pro vše na světě, nezneužívejte svého strašného vlivu na ni! Bylo by příliš podlé, kdybyste –“ Zbytek věty byl přeškrtán, a následovalo ještě jedno postskriptum: „Poděkujte za mne svému příteli, který vám toto doručí. Byl ke mně nezapomenutelně laskav ve chvíli, kdy jsem nejvíc potřebovala lidské pomoci.“

Prokopa zrovna drtila přemíra těžkého štěstí. Nebyla tedy Tomšova! A nikoho neměla, o koho by se mohla opřít! Statečné děvče a ženerózní, čtyřicet tisíc sehnala, aby zachránila svou sestru před... patrně před nějakou ostudou! Těchto čtyřicet tisíc je z banky; jsou ještě opatřeny páskou, jak je vyzvedla, – u čerta, proč na té pásce není jméno banky? A dalších deset tisíc vymetla kdoví kde a jak; neboť jsou mezi nimi drobné bankovky, ubohé špinavé pětikoruny, zchátralé hadříky z bůhvíjakých rukou, zmuchlané peníze ženských tobolek; bože, co rozčilující sháňky ji muselo stát, než sehnala tuhle hrst peněz! „Byl ke mně nezapomenutelně laskav...“ V tu chvíli by Prokop rozmlátil Tomše, bídníka nesvědomitého a mrzkého; ale zároveň mu vše jaksi odpouštěl... neboť nebyla jeho milenkou! Nebyla Tomšova: to přece přinejmenším znamená, že je to svatosvatě anděl nejčistší a nejdokonalejší; a tu mu bylo, jako by se nějaká neznámá rána zacelovala v jeho srdci prudce a zrovna bolestně.

Ano, nalézt ji; musím jí především... především vrátit tyhle její peníze (ani se nestyděl za záminku tak průhlednou) a říci jí, že... že zkrátka... že může na mne počítat, stran Tomše a vůbec... „Byl ke mně nezapomenutelně laskav.“ Prokop až sepjal ruce: bože, co vše jsem odhodlán učinit, abych si zasloužil tahle slova –

Ó-ó, jak ten vlak pomalu jede!

Errata:

30.05.2021 13:28