Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nuže, po bouřce s Carsonem jako by se vyčistil vzduch. Prokop sice prohlásil, že při nejbližší příležitosti uteče, ale zavázal se čestným slovem, že až do té doby se zdrží všech násilností a výstrah; za to byl pan Holz odsunut do vzdálenosti patnácti kroků a Prokopovi dovoleno v jeho průvodu se volně pohybovat v okruhu čtyř kilometrů od sedmi ráno do sedmi večer, spát v laboratoři a stravovat se, kde mu libo. Naproti tomu však nasadil mu Carson přímo do laboratoře ženu s dvěma dětmi, náhodou zrovna vdovu po dělníkovi zabitém při výbuchu Krakatitu, jako jisté morální rukojemství proti jakékoliv (řekněme) neopatrnosti. Krom toho vysazen Prokopovi znamenitý plat ve zlatě a necháno mu na vůli, aby se prozatím bavil nebo zaměstnával, jak mu libo.

První dny po této dohodě strávil Prokop tím, že všemožně prostudoval terén v okruhu čtyř kilometrů co do možnosti útěku. Byla prašpatná vzhledem k hlídkové zóně, jež fungovala přímo výtečně. Prokop vymyslel několik způsobů, jak zabíti Holze; naneštěstí shledal, že tento suchý a houževnatý patron živí pět dětí a krom toho matku a chromou sestru, a že má ještě ke všemu za sebou tři léta káznice pro zabití člověka. Tyto okolnosti nebyly příliš povzbuzující.

Jistou útěchou Prokopovi bylo, že se do něho oddaně, přímo náruživě zamiloval pan Paul, klíčník na penzi, dokonale šťastný, že má komu sloužit; neboť jemného stařečka tuze trápilo, že byl shledán příliš pomalým, aby posluhoval při knížecí tabuli. Prokop si někdy až zoufal pro jeho obtížné a uctivé pozornosti. Mimoto náramně přilnul k Prokopovi doktor Krafft, Egonův vychovatel, člověk zrzavý jako liška a hrozně nešťastný v životě; byl přímo neobyčejně vzdělaný, trochu teozof a k tomu nejpošetilejší idealista, jakého si lze představit. K Prokopovi se blížil pln ostychu a obdivoval se mu bezuzdně, neboť jej považoval přinejmenším za génia. Skutečně znal už dávno Prokopovy odborné články, a dokonce na nich budoval teozofický výklad nejnižšího okruhu, čili abych tak po sprostu řekl, hmoty. Nadto byl pacifista a otrava jako všichni lidé příliš ušlechtilých názorů.

Prokopa konečně omrzelo bezcílné potloukání podle hlídkové zóny, a vracel se stále častěji do laboratoře, aby pracoval na svých věcech. Studoval své staré poznámky a doplňoval mnohé mezery; sestrojil a opět zničil dlouhou řadu třaskavin, jež potvrzovaly jeho nejodvážnější hypotézy. Byl téměř šťasten v těchto dnech; avšak večer, večer se vyhýbal lidem a tesknil pod klidným dohledem pana Holze, dívaje se na oblaka, na hvězdy a na volný obzor.

Ještě jedna věc ho kupodivu zaměstnávala: jakmile zaslechl dupot koňských kopyt, přistoupil k oknu a pozoroval jezdce, ať to byl štolba nebo některý důstojník nebo princezna (s níž nemluvil od onoho dne), a s očima nachmuřenýma samou pozorností zkoumal, jak se to dělá. Shledával, že jezdec vlastně nesedí jen tak v sedle, nýbrž do jisté míry stojí ve třmenech; že nepracuje zadkem, nýbrž koleny; že není trpně jako pytel brambor natřásán koňským cvalem, nýbrž aktivně vystihuje jeho periodicitu. To vše je prakticky snad velmi jednoduché, ale pro inženýrského pozorovatele je to mechanismus náramně spletitý, jmenovitě jakmile kůň začne vzpínat se nebo vyhazovat nebo tančit třesa se ušlechtilou a nedůtklivou plachostí. To vše studoval Prokop dlouhé hodiny skryt za okenní záclonou; a jednoho pěkného rána nařídil Paulovi, aby mu dal osedlat Premiera.

Pan Paul byl velmi zaražen; vysvětloval, že Premier je ohnivý a málo oježděný rap hrozně nesnášenlivý, avšak Prokop krátce opakoval rozkaz. Jízdecké šaty měl připraveny ve skříni; oblékl je se slabým pocitem ješitnosti a hnal se na dvůr. Tam už tancoval Premier tahaje za sebou štolbu, jenž ho držel u huby. Jako to viděl u jiných, chlácholil Prokop koně hladě mu nozdry a lysinu. Valach se trochu utišil, jen nohy mu hrály v plavém písku. Prokop se k němu obmyslně blížil z boku; užuž zvedal nohu ke třmenu, když Premier bleskově po něm sekl zadní nohou a uhnul zadkem, že Prokop stěží měl čas uskočit. Štolba vyprskl v krátký smích; to stačilo; Prokop se útokem vrhl na koňův bok, neznámo jak dostal špičku nohy do třmene a vymrštil se. V nejbližších okamžicích nevěděl, co se děje; všecko se zatočilo, někdo vykřikl, Prokop měl jednu nohu ve vzduchu, zatímco druhá nemožně uvázla ve třmenu; nyní Prokop těžce dopadl do sedla a sevřel kolena vší silou. To mu vrátilo vědomí právě ve chvíli, kdy Premier vyhodil zadkem jako střelen; Prokop se honem položil nazad, znovu dopadl a křečovitě přitáhl uzdu. Následkem toho se bestie postavila na zadní nohy jako svíce; Prokop svíral kolena jako kleště a položil se tváří až mezi rapovy uši, úzkostlivě dbaje, aby ho neobjal kolem krku, neboť se bál, že by to vypadalo směšně. Visel vlastně jen na kolenou. Premier se postavil zase na všechny čtyři a počal se točit jako vlček; toho použil Prokop k tomu, aby dostal špičku druhé nohy do třmene. „Netiskněte ho tak,“ volal štolba, ale Prokop byl rád, že má koně mezi koleny. Valach se spíš zoufale než zlomyslně snažil shodit svého divného jezdce; točil se a vyhazoval, až písek tryskal, a celý kuchyňský personál vyběhl na dvůr podívat se na tento divoký cirkus. Prokop zahlédl pana Paula, jenž úzkostí tiskl ubrousek k ústům, a dr. Krafft se vyřítil, svítě na slunci svou zrzavou hlavou, a s nasazením vlastního života chtěl zadržet Premiera za udidla. „Nechte ho,“ křikl Prokop v bezuzdné pýše, a bodl valacha do slabin. Pane na nebi! Premier, kterému se tohle ještě nestalo, vyrazil jako šíp a letěl ze dvora do parku; Prokop stáhl hlavu mezi ramena, počítaje s tím, aby spadl okrouhleji, až poletí; jinak stál ve třmenech nakloněn kupředu, mimovolně napodobuje závodní žokeje. Když se takto řítil podle tenisového hříště, zahlédl tam několik bílých figurek; tu ho popadlo furiantství a začal traktovat bičem Premierovu kýtu. Nyní zdivočelý rap ztratil hlavu nadobro; po několika nepříjemných skocích na bok sedl na zadek a zdálo se, že se překotí; ale místo toho vyrazil přes záhony jako ztřeštěný. Prokop chápal, že nyní záleží vše na tom, udržet mu hlavu nahoře, nemají-li oba udělat kotrmelec na terénu tak nespolehlivém, i visel na uzdě a táhl. Premier se vzepjal, naráz pokryt potem, a zničehonic začal rozumně cválat. Bylo to vítězství.

Prokopovi se nesmírně ulevilo; teprve nyní mohl vyzkoušet, co studoval tak důkladně, totiž akademickou školu jezdce v sedle. Třesoucí se kůň poslouchal uzdy jedna radost, a Prokop, pyšný jako bůh, točil jej po vinutých cestách parku míře zpátky k tenisovému hříšti. Už viděl za křovím princeznu s raketou v ruce, i pobodl Premiera do galopu. Vtom princezna mlaskla jazykem, Premier se vznesl do vzduchu a letěl k ní přes křoví jako šíp; a Prokop naprosto nepřipraven na tuhle vysokou školu vyletěl ze třmenů a poroučel se přes koňovu hlavu do trávy. V tu chvíli cítil, že něco zapraskalo, a na vteřinu se mu bolestí obestřely smysly.

Když procitl, viděl princeznu a tři pány v onom zaraženém postoji lidí, kteří nevědí, mají-li se smát povedené švandě, nebo přiběhnout na pomoc. Prokop se opřel o lokty a pokusil se pohnout levou nohou, jež ležela pod ním divně stočena. Princezna pokročila s tázavým a trochu již ulekaným pohledem.

„Tak,“ řekl Prokop tvrdě, „teď jste mi zlomila nohu.“ Trpěl hrozně a vědomí se mu mátlo otřesem; přesto se pokoušel vstát. Když zase přišel k sobě, ležel v princeznině klíně a Wille mu utírala zpocené čelo pronikavě vonícím kapesníkem. Přes strašlivou bolest v noze byl napolo jako v snách. „Kde je... kůň,“ blábolil a počal sténati, když jej dva zahradníci kladli na přinesenou lavici a nesli do zámku. Pan Paul se změnil ve všecko na světě: v anděla, milosrdnou sestru a rodnou matku, pobíhal, rovnal Prokopovi pod hlavou podušky a kapal mu na rty koňak; pak si musel sednout vedle postele, a Prokop mu mačkal ruku v poryvech bolesti, posilován dotykem té měkké a stařecky lehýnké ruky. Dr. Krafft stál u nohou s očima plnýma slz, a i pan Holz zřejmě dojat rozstřihoval Prokopovi jezdecké nohavice a máčel mu stehno studenými obklady. Prokop tiše sténal a chvílemi se modrými rty usmíval na Kraffta nebo na pana Paula. A tu již se přivalil plukovní lékař, takový lepší řezník, provázen asistentem, a bez dlouhých okolků se pustil do Prokopovy nohy. „Hmjo,“ řekl, „komplikovaná fraktura femoris a tak dále; nejmíň šest neděl postele, člověče.“ Vybral dvě dyhy, a nyní se počala trapná věc. „Natahujte mu nohu,“ kázal řezník asistentovi; ale pan Holz uctivě odstrčil rozčileného nováčka a chopil se sám zlomeného údu celou svou tvrdou, šlachovitou silou. Prokop se zahryzl do podušky, aby neřval bolestí jako zvíře, a vyhledal očima utrápenou tvář pana Paula, na níž se zrcadlila všechna jeho vlastní muka. „Ještě kousek,“ basoval doktor ohmatávaje frakturu; Holz mlčky a pevně táhl. Krafft prchl koktaje cosi v úplném zoufalství. Nyní řezník rychle a obratně utahoval dyhy; přitom bručel, že zítra zaleje tu sakramentskou nohu do sádry. Konečně je po všem; bolí to sice příšerně a natažená noha leží jako mrtvá, ale aspoň ten řezník je pryč; jenom pan Paul přechází po špičkách a žbrblaje měkkými rty se stará, jak by trpiteli ulevil.

Tu se přižene pan Carson autem a bera najednou čtyři schody letí k Prokopovi. Pokoj se naplní jeho třesknou účastí, hned je tu veseleji a jaksi chlapácky; pan Carson žvaní pro útěchu páté přes deváté, a najednou pohladí Prokopa nesměle a přátelsky po zježené hlavě; v tu chvíli odpouští Prokop svému zavilému nepříteli a tyranu devět desetin jeho špatností. Pan Carson se přehnal jako vítr; a nyní se posunuje po chodbě cosi těžkého, dveře se rozletí a dva lokajové s bílými prackami vedou dovnitř ochromeného knížete. Kníže už ode dveří kývá úžasně vyschlou a dlouhou ručkou, aby snad Prokop ze samé úcty zázračně nevstal a nevykročil vstříc Jeho Jasnosti; pak se nechá posadit a vypraví ze sebe několik vět nejblahovolnější účasti.

Sotva zmizelo toto zjevení, ťuká někdo na dveře a pan Paul šeptá s nějakou komornou. Hned nato vchází princezna, má ještě bílé tenisové šaty a v hnědé tváři vzdor a kajícnost; neboť se přichází dobrovolně omluvit ze svého hrozného uličnictví. Ale než může promluvit, rozzáří se drsný, hrubě omítnutý Prokopův obličej dětským úsměvem. „Tak co,“ praví pyšně pacient, „bojím se koně nebo ne?“

Princezna se zarděla tak, že by to nikdo do ní neřekl; až ji to samu zamrzelo a uvedlo do rozpaků. Nicméně se přemohla, a rázem je z ní vznešená hostitelka; hlásí, že přijede chirurg profesor, a ptá se, co si Prokop žádá k jídlu, ke čtení a podobně; ještě nařídí Paulovi, aby dvakrát denně jí podával zdravotní zprávu, jaksi z dálky urovná cosi na polštáři a s malým kývnutím hlavy odejde.

Když zanedlouho přijel slavný chirurg autem, bylo mu několik hodin čekati, byť nad tím sebevíc kroutil hlavou. Pan inženýr Prokop totiž ráčil hluboce usnout.

Errata:

30.05.2021 13:28