Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Reportéři

Domů jsme dorazili až k ránu. Přiznám se, měla jsem toho po krk. Dala jsem se navádět na Prahu letištěm Ruzyně, ale pak jsem se zorientovala a od Berouna jsem si to zamířila přímo k naší základně.

Uvnitř nikdo nebyl – mohli by tu být ostatně jen Vomáčkovi. Nejprve jsem ošetřila Viktorína. Cestou se nakrátko probral z bezvědomí, ale sotva přišel k sobě, začaly ho rány v obličeji k nevydržení pálit. Snažila jsem se mu pomoci, ale nemohla jsem se mu dostatečně věnovat, dokud jsem musela pilotovat, americké vznášedlo nemělo telepatické řízení. Bolest ustala až pod poklopem inkubátoru. Mimo obličej žádná zranění neměl, ale tváře měl zohavené příšerně. Přísavky chapadel mu dokonale zničily tváře i oči. Nebýt vodníkem, nikdy by už neviděl. Ani neprotestoval, když jsem mu oznámila, že ho musím uložit do hrnečku. Nastavila jsem pulzní regenerační vlny společně s uspávacími, takže okamžitě usnul a uklidnil se. Odhadovala jsem to nejméně na týden.

Teprve pak jsem se věnovala sobě. Odmotala jsem vrstvu obvazů s tváře a podívala se do zrcadla. Byl to pěkný šok. Přísavky chapadel nebyly hladké, měly okraje poseté malými zoubky. Tvář jsem měla rozdrápanou, že bych se snad nemohla ukázat na veřejnosti do smrti, kdyby mi vědomí našich regeneračních schopností nedodávalo bezstarostnosti. To se srovná, myslela jsem si. Velká výhoda vodníků je, že se jim všechny rány zahojí bez jizev. Bez této útěchy bych asi při pohledu na své rány šílela.

Musela jsem ale myslet především na miminko. Nepoužila jsem velkou dávku léků na uklidnění a raději jsem zatelefonovala primáři Vomáčkovi. Nebyl doma, od jeho paní jsem se slyšela, že je v nemocnici. Aspoň trochu jsme si popovídaly, ale brzy jsem se s ní rozloučila a volala do nemocnice.

Tam mi Vomáčku nechtěli dát, že prý vede nějakou těžkou operaci. Nechala jsem mu tedy vzkaz, aby mi zavolal on, až bude mít volno.

Až pak jsem se převlékla. Přitom jsem zjistila, že mám v kapse půjčené zakrvácené bundy nějaké doklady. Podle armádního průkazu v náprsní kapse mi na lodi pomáhal nějaký poručík Jimmy Dunfield. Řekla jsem si, že mu při nejbližší příležitosti doklady vrátím, určitě se po nich bude shánět.

Zatelefonovala jsem domů a pokusila se našim odříci slíbenou nedělní návštěvu. Příliš jsem neuspěla. Matka mě vyzvala, abych přišla sama, když se mnou Viktorín nemůže. Těžko bych jí vysvětlovala co se stalo, proto jsem návštěvu opět slíbila. Řekla jsem si, do neděle času dost. Rány se mi úplně nezahojí, ale nebudu aspoň vypadat jako po havárii.

Vyzvala jsem roboty, aby mi sdělili, co vesmířané vědí o mořských netvorech, zvláště o kalmarech. Bylo to zajímavé – a občas mi z toho běhal mráz po zádech. Podle vědomostí vesmířanů na nás útočil jeden z největších druhů kalmarů, ale nešlo o exemplář zvlášť veliký, roboti měli informace o mnohem větších. Největší exemplář prozkoumaný vesmířany měl chapadla skoro třicet metrů dlouhá a vážil skoro tři sta tun, což je dvakrát více, než dosahují největší vorvani. Tak velké kusy se vyskytují jen v jižních mořích a není jich na světě mnoho, zato jsou nebezpečné i vorvaňům, kteří se jinak kalmary živí. Podle velikosti přísavek se dá odhadnout velikost kalmara a na nás zřejmě zaútočil kalmar veliký patnáct metrů – což je na člověka opravdu obří protivník. Nemít prsteny, dopadlo by to jinak.

Pozdě k večeru dorazil na základnu primář Vomáčka. Když mě spatřil v obvazech, podivil se. Když se dozvěděl, že jsem musela uložit Viktorína do inkubátoru, nedalo mu to a začal se vyptávat, co se nám vlastně přihodilo.

Nechtěla jsem před ním mít tajemství, které by se týkalo tak jako tak všech vodníků. Řekla jsem mu telepaticky o naší výpravě do Středozemního moře i do Atlantiku a že nás v Atlantiku napadl kalmar. Chvíli se na mě díval jako na zjevení. Pravda, ještě si nezvykl, že mezi námi vodníky nemá lež místo, jinak by moje tvrzení nezpochybňoval ani náznakem.

Pokusila jsem se mu to přiblížit víc. Když jsme se posadili blíž k sobě, mohla jsem mu telepaticky sdělit nejen věty, ale i pocity.

Snažila jsem přesně si vzpomenout na situaci, do jaké jsme se dostali. Sami dva na dně Atlantiku, pod útokem netvora v poškozeném vznášedle, které nám očividně nemohlo zajistit bezpečí. Nemít nejmodernější zbraně, asi by s námi netvor rázně zatočil.

„A tohle dělá královna?“ spráskl obrazně rukama Vomáčka. „Holka nešťastná, vždyť jsi v dvanáctém měsíci!“

„No a co má být? Myslíš si, že miminku škodí, když s ním trochu plavu? To bych se nesměla koupat ani v našem bazénu.“

Prohlédl si mě pitodonem, pak mi rozmotal obvazy s tváře. To snad ani nemusel, jenže chtěl na vlastní oči vidět, jak se taková rána chová u vodníků. To jsem mu nemohla odepřít; ostatně se jednalo o odbornou záležitost, která mě samotnou také zajímala.

„Já vlastně ani nevím, jestli mu to škodí nebo ne. Co my sami o sobě víme? Miminko rodu Homo Sapiens by bylo v této chvíli utopené i s tebou, ale o tvém nevíme, jak reaguje na tlak. Já vím, tobě čtyři kilometry hloubky nevadí, ale podle mě bys měla přece jen myslet na to, že nejsi jediná bytost, ale dvě. A ta druhá se nemůže bránit.“

„Máte pravdu, pane primáři,“ zastyděla jsem se. Za jiných okolností bych byla vděčná za každou vědomost, teď jsem potlačovala netrpělivost.

„Nedalo by se urychlit Viktorínovo léčení?“ zeptala jsem se ho v marné naději, že si bude vědět rady, kde jsem já jasně viděla nemožnost.

„Dočkej času,“ odmítl. „Když už jste se nechali tak zřídit – podívej se na sebe, než začneš odporovat – chvilku vydržte. A příště tam nepojedete v takovém křehkém vznášedle, jako včera.“

„Ale na nějaké technické úpravy je nutné, aby byl zdravý Viktorín,“ namítla jsem. „Já s tím moc nesvedu.“

„Aspoň se naučíš trpělivosti,“ podotkl primář.

Zafačoval mě a rozloučil se se mnou s tím, že má zajímavý případ a už dokonce mluvil se svou paní, že možná ani nepřijde domů.

Opět jsem osaměla. V celé mimozemské základně, čítající asi dvacet hektarů chodeb, jsem teď byla sama, nepočítám-li Viktorína a tři Rusy pod poklopy inkubátorů. Vypadali jako exponáty v lihu a těžko bych si s nimi mohla povídat.

Zachránila mě nehoda. Na silnici u Děčína havaroval autobus. Prorazil svodidla a spadl do Labe – nepříjemná havárie, zejména dnes, kdy se většina dopravy vedla vzduchem, Viktorínovými vznášedly. Česká Aviatická chrlila tisíce létajících vaniček denně, desítky výrobců v celém světě na ně montovaly karosérie, ale málo platné, tempo nestačilo a po silnicích jezdila pořád stará auta. Kromě toho se dost lidí se svými benzínovými miláčky nemohlo rozloučit a jezdilo s nimi čistě z nostalgie. Tohle byla jedna z těch vzpomínkových jízd, kdy nešlo ani tak o cíl, jako o cestu samu. Tak nějak se dnes podnikají i jízdy se starými parními lokomotivami a historickými dřevěnými vagóny.

Na té havárii bylo nejhorší, že pár zraněných lidí zůstalo v převráceném autobusu na dně Labe. Samozřejmě se utopili dříve než dorazila pomoc. Ještě když je potápěči tahali na břeh, zavolali mi radiotelefonem.

Bylo to pro mě vítané zpestření napjatého čekání na základně. Ihned jsem nasedla do pohotovostní sanitky a po necelé čtvrt hodině mi bezvládné utopence nakládali na lůžka v zadní části vznášedla. Byli jen čtyři, ostatní se místním doktorům podařilo oživit i beze mě.

Vyrazila jsem naplno, ale brzy jsem si všimla, že se na mě přilepilo vznášedlo s novináři. Před chvílí jsem je viděla u havarovaného autobusu, jistě se chtěli konečně dozvědět, kam s utopenými lidmi létám.

Odklonila jsem kurs a zamířila nad Prahu. Počítala jsem s tím, že jim ve zdejším provozu uniknu, ale nebylo to tak jednoduché. Na hranicích Velké Prahy už byli za mnou zase.

„Nezdržujte mě,“ vrčela jsem na ně v duchu.

Neslyšeli mě – a asi by se nedali odradit, ani kdybych na ně volala hlásnou troubou. Co se dá dělat, novináři jsou už taková cháska vlezlá – to by ani nebyli oni, kdyby nebyli na místě, kde se co šustne.

Jenže teď mi to vadilo. Ti čtyři byli pod vodou krátce, ale s oživováním je třeba začít co nejdřív, s každou čtvrthodinou se proces citelně prodlužuje.

Nemohla jsem ale novináře pozvat do základny. Bylo dost důvodů, proč tajemství nadále zachovávat. Musela jsem se jich zbavit a zamířila jsem na jih. Nad Slapskou přehradou jsem klesla k vodě a potopila se do velké hloubky. Moje pohotovostní záchranářské vznášedlo mělo odolnou kabinu, směla jsem se potopit do padesáti metrů, aniž bych musela dovnitř napouštět vodu. Přemístila jsem se pod vodou opatrně o dva kilometry, načež jsem vyplula v jedné zatopené rokli.

Málem jsem se polekala, když jsem se rozhlédla. Viseli nade mnou a při pohledu do jejich kabiny jsem viděla, jak se na mě potěšeně šklebí. To snad není možné, pomyslela jsem si, jak mě dokázali sledovat? Vidět mě přece nemohli!

Usmála jsem se na ně a opět jsem se vznášedlem vyrazila na honičku. Tentokrát jsem zamířila do výšky. Když neuteču vodou, vezmu to po oběžné dráze, rozhodla jsem se. Čím jsem byla výš, tím větší rychlost jsem nabírala, odpor vzduchu se stoupající výškou slábne. V šedesáti kilometrech výšky jsem se ohlédla. Byli jsme mimo hranice atmosféry, ale k mému zděšení jsem je spatřila sotva dva kilometry za sebou.

Prudce jsem zpomalila a zamířila dolů, až se mi samotné z toho pádu zatočila hlava. Těsně nad zemí jsem zvolila směr na východ, ale kdybych zamířila kamkoliv, drželi se mě jako klíšťata.

Co teď? Uvažovala jsem. Jak je setřást? Napadlo mě proletět tunelem, ale určitě by mě na opačném konci čekali. Nebo vletět do tunelu a zatímco oni poletí na opačný konec, vycouvat a zmizet. Jenže – mohla bych se také srazit s projíždějícím vlakem a takový hazardér přece jen nejsem.

Opět jsem to zkusila s přehradou. Přehradní jezero Orlík je rozsáhlé, se spoustou zátočin, to by v tom byl rohatý, abych se někde nepozorovaně nevynořila. Zajela jsem až doprostřed nádrže od jihu, potopila vznášedlo pod vodu, ale okamžitě jsem se otočila do protisměru a rychlostí delfína uplavala tři kilometry. Vyjela jsem z vody v zátočině, kam z hlavního jezera nebylo vůbec vidět.

Vznášedlo novinářů viselo přímo nade mnou a zdálo se, že se mi tam všichni pošklebují.

To znamená, uvědomila jsem si, mají nejspíš něco, čím mě mohou sledovat bez přímé viditelnosti. Pak ale nemá cenu doufat, že jim uniknu. Možná bych na ně měla přivolat hlídku z královské ochranky; beztak nemají nic na práci. Viktorín tu instituci nezrušil, ale ani ji nevyužíval tak často, jako v ostatních státech světa. Atentátů jsme se neobávali, jistě by nás lépe ochránily Viktorínovy zbraně. V poslední době nás ochranka bránila před příliš agresívními novináři nebo reportéry. Mohla bych jim vyhlásit poplach, aby mě zbavili nevítaného doprovodu, jenže v této chvíli by mi vadilo každé zbytečné zdržování a až na základnu mě stejně doprovázet nemohli. Raději bych se asi měla s těmi reportéry dohodnout po dobrém.

Přistála jsem na vrcholu blízkého kopce, otevřela dveře a vystoupila. Novináři viseli šikmo nade mnou. Zdálo se, že je to udivilo. Šlo o životy, kabinu jsem měla přeplněnou utopenci a místo abych letěla nejkratší cestou zachraňovat, posadila jsem se na velký kámen a foukala z dlouhé chvíle do chmýří pampelišek.

Nakonec jsem ztratila trpělivost jako první. Stoupla jsem si a ukázala jim posunkem, aby přistáli vedle mě. Chvíli váhali, ale pak si přece dali říci. Dosedli mezi kameny, otevřeli okénko a mířili na mě nenápadnou kamerou.

„Můžete mi něco vysvětlit?“ položila jsem jim otázku dřív než by je napadlo klást otázky mně. „Proč mě tak urputně pronásledujete?“

„Chceme o vás natočit reportáž,“ odpověděl mi jeden z nich.

„Prosím – vystupte si a natáčejte. Ale vážně netušíte, že v této chvíli opravdu spěchám?“

„Jenže my bychom chtěli reportáž z oživování mrtvých,“ prohlásil druhý reportér.

„To vám nemohu poskytnout,“ odmítla jsem. „Považujte to za moje soukromé tajemství a přestaňte mě sledovat.“

„Ale my se bez té reportáže nemůžeme vrátit, pochopte nás,“ žadonila mladá novinářka, kterou měli s sebou. „Šéfredaktor by nás zabil, vrátit se s prázdnou.“

„Tohle jsem už jednou zažila,“ povzdychla jsem si.

„No vidíte,“ chytila se reportérka. „Kdy to bylo a který štáb – televize nebo noviny?“

„Kdysi – jako kdyby to bylo už dávno a zatím je to záležitost nepříliš stará – mi jeden sovětský okupační důstojník vysvětloval, co v jejich armádě znamená nesplněný rozkaz. To bylo až neskutečné. Například letci – dostali rozkaz sestřelit naši létající pevnost Miráž a když do nás nasypali všechnu munici, neuměli nic jiného, než do nás narazit sami se svým tryskáčem. Bylo to marné, Miráž byla silnější, než aby se dala zničit tím způsobem. Pokaždé zahynuli docela zbytečně, ale oni si také ani nedovedli představit, že by se mohli vrátit s prázdnou. Připadáte mi jako oni.“

„To je snad jinak,“ namítla reportérka. „My tak velcí fanatici nejsme.“

„Ale klidně riskujete životy lidí,“ odpálila jsem. „Jste dokonce horší, protože Rusové obětovali vlastní životy, vy hazardujete s cizími.“

„My přece nikoho neohrožujeme,“ nasupil se chlap stojící vzadu. Měl kameru, ale mířil s ní do země, asi se mu zdálo, že toho už natočil dost.

„Ohrožujete tady ty utopené,“ vysvětlila jsem mu. „Mám i tak málo času a ještě s vámi zbytečně ztrácím další.“

„Tak nás vezměte s sebou,“ prosila reportérka. „Budeme se držet někde v koutečku...“

„Opakuji vám, nejde to, vážně,“ zamračila jsem se. „Tu reportáž pusťte z hlavy. Nemohu vás vzít s sebou.“

„Královna snad může všechno,“ nadhodil kameraman.

„Bohužel, tak to není,“ posteskla jsem si. „Podívejte se, když mě teď přestanete sledovat, slibuji vám exkluzívní rozhovor zítra po obědě. Platí?“

„A když vás budeme sledovat dál?“

„Pak možná objevíte něco, co se veřejnost opravdu nesmí dozvědět. Podívejte se, řeknu vám to na rovinu. Máme někde ukrytou nesestřelitelnou létající pevnost Miráž, ta se za žádnou cenu nesmí dostat do nepovolaných rukou. Chápete, že je to tajemství číslo jedna? Myslíte si, že vám dovolíme o něčem takovém napsat?“

„Veřejnost má ale právo vědět, co se děje s pacienty, které si odvážíte neznámo kam.“

„To není věcí veřejnosti, ale moje a mých pacientů.“

„Jenže ti si nemohou vybírat, ani protestovat proti tomu zacházení.“

„Aha – vy chcete dosáhnout toho, abych přestala oživovat jen proto, abych nedržela v nevědomosti veřejnost? To je absurdní. Žádný z mých pacientů by nikdy neprotestoval, že bych s ním špatně zacházela. Každý byl rád, že jsem ho vrátila do života, nemyslíte? Nebojte se o ně a už mi v tom, prosím, nebraňte.“

„No dobrá,“ ustoupila reportérka. Měla zřejmě mezi svými kolegy silné slovo. „Jak se domluvíme na zítřek?“

„Přijdu kolem poledne k vám do redakce,“ navrhla jsem.

Dohodli jsme se tedy v pohodě, opět jsem nasedla do pohotovostního vznášedla a vyrazila šikmo vzhůru.

Zamířila jsem přímo k základně. Nedaleko od ní jsem se snesla do údolí řeky a chvíli jsem letěla tak, aby mě nikdo nemohl sledovat. Pak jsem se nedaleko od naší skály potopila a zamířila do tunelu.

Utopenci byli čtyři najednou, měla jsem co dělat, aby se jim dostalo potřebné péče. Nemusela jsem však ani spěchat. Všichni se utopili nedávno, nepochybovala jsem, že je dám do pořádku. Musela jsem je odstrojit, ošetřit jim zranění, beztak jen povrchová, a umístit je pod poklopy hastrmanských hrnečků. Pak jsem zapnula vlny a bylo vystaráno.

Ve chvíli, kdy jsem si chtěla po zásluze oddechnout, se mi v hlavě ozval telepatický hlas strážného robota.

„Vetřelci pronikli na území základny. Zavalím přístupové chodby.“

„Odvolávám ten příkaz!“ vykřiklo to ve mně.

„Nemůžeš odvolat příkaz k utajení základny,“ postavil se mi robot na odpor. „Musím dodržet pravidlo, že se sem nikdo z lidí nesmí dostat živý.“

Když roboti dostali příkaz v protikladu s jiným mým dřívějším nebo Viktorínovým, upozornili mě na to, ale byli ochotni vykonat novější, když na něm budu trvat. Tentokrát mi neřekli kdo jim příkaz dal a předem odmítli jeho zrušení. Ten příkaz nepocházel od Viktorína, ani ode mne – a nejspíš od žádného člověka. Roboti to měli v paměti od vesmířanů. Znamenalo to, že nemám naději?

„Počkej chvíli! Nedostanou se sem,“ prohlásila jsem.

„Odkládám zavalení chodeb do chvíle, kdy budou lidé u posledních čidel. Pak zavalím chodbu. To je poslední lhůta.“

Poslední čidla jsou sotva sto padesát metrů od vnitřního ústí tunelu, uvědomila jsem si. Nemám moc času na to, abych vetřelce obrátila na ústup.

Doběhla jsem k molu, naskočila do pohotovostního vznášedla. Vzápětí jsem plula s rozsvícenými reflektory v desetimetrové hloubce tunelem. Kritických sto padesát metrů jsem proletěla jako útočící barracuda. Až za tou hranicí jsem si poněkud vydechla, ale ani pak jsem nezpomalila.

Na vetřelce jsem narazila po dalších dvou kilometrech, to už měli více než polovinu tunelu za sebou. Narazila jsem na ně ale doslova. Vynořili se znenadání ze zatáčky, stačila jsem sice dát zpětný chod, ale oni tak pohotoví nebyli. Také začali brzdit, ale příliš pozdě. Pokusili se aspoň vyhnout, ale ačkoliv byl tunel veliký, na dvě vznášedla s mikrobusovými karosériemi byl přece jen malý. Pod vodou se ozval tříštivý náraz, suché pukání skel, bublání unikajícího vzduchu a hukot vody, rychle zaplavující obě kabiny. Spodní část jejich vznášedla mi rozbila čelní sklo, zatímco jejich stroj to po nárazu odhodilo vzhůru, až narazil střechou do stropu chodby, takže si rozdrtil nejen čelní, ale i boční skla. Zajímavé je, pomyslela jsem si, jak jinak zní pod vodou tříštící se sklo. Na vzduchu by to byl zvonivý cinkot, tady se ozvalo praštění, jako když šlápnete na zamrzlou kaluž a tenký led vám křupe pod botou.

Náraz moje vznášedlo odstrčil dozadu a vymrštil mě proti čelnímu sklu. To se hned vysypalo a vnikající voda mě zachytila stejně dobře, jako by to udělaly bezpečnostní pásy. V hloubce deseti metrů nebyl tak velký tlak, aby mě to omráčilo. V dvojnásobné hloubce by byl náraz vody krutější a ještě hlouběji by nás to rozdrtilo. Takhle to dopadlo relativně dobře. Tvrzené sklo se rozpadlo na kostičky, nehrozilo nám ani pořezání. Ze srážky jsem vyvázla jen leknutím. Měla jsem dosud zařazený zpětný chod, takže mé vznášedlo s ostrým skřípěním kovu o skálu vycouvalo zpod druhého mikrobusu. I ten už byl plný vody a okamžitě dosedl na dno. Buďto u nich došlo k velkému elektrickému zkratu, nebo k přetrhání kabelů, neboť jim zhaslo i osvětlení. Reflektory mého vznášedla svítily dál a přímo proti sobě jsem spatřila vyděšené tváře – skupinky reportérů, kteří mě prve sledovali...

Ačkoliv jsme se už dohodli na rozhovoru zítra v redakci, zřejmě si to zase rozmysleli a pokračovali v pronásledování. Dávala jsem si sice pozor, aby nikdo neviděl, kde se potápím do řeky, jenže na ně to neplatilo – vždyť mě už předtím sledovali bez zvláštní námahy. Asi je vyvedlo z míry, že jsem se nevynořila. Snad chvíli čekali, zdali se opět neobjevím, ale po dlouhém, bezvýsledném vartování se nejspíš rozhodli přijít na to za každou cenu.

Připomněla jsem si latinské přísloví: „Quod liced Iovi, non liced bovi“ – v našem případě, co si může dovolit hastrmanka, to by suchozemce nemělo ani ve snu napadnout. Jak mohli vjet bez uvažování do podvodního tunelu, když s sebou neměli potápěčské přístroje a tunel ve střední části klesal do padesátimetrové hloubky? Tu si jistě ani neuvědomili, neměli na přístrojové desce tlakoměr, jako já. Kdybychom se srazili tam, bylo by to nebezpečnější i pro mě, protože náraz vody by byl pětkrát silnější.

Hastrmance voda v kabině nevadí. Na okamžik jsem zadržela dech, nadechla jsem se jí a rychle vyrovnala tlak zvnějšku a zevnitř svého těla. Od té chvíle mi bylo docela dobře a průběh srážky jsem sledovala málem jako nezúčastněný divák.

Ti, co havárii zavinili, dopadli hůř. Náraz přežili bez zranění stejně jako já, jenže se ocitli v živlu, který jim byl cizí. Neměli nejmenší naději vyplavat z tunelu, vedl oběma směry hluboko pod vodou přes dva kilometry. Bylo mi jich líto, ale nemohla jsem jim pomoci. Bylo mi jasné, že se mi utopí přímo před očima.

Pozorovala jsem jejich zápas se smrtí se smíšenými pocity. Na jedné straně mi bylo jasné, že si to zavinili sami. Já jsem je chtěla jenom obrátit na ústup, ne zabít. Byla jsem odhodlaná postavit vznášedlo napříč chodbou, ale nechtěla jsem do nich narazit. Zato oni nestačili zabrzdit a narazili do mě. Kromě toho tady neměli co dělat a kdyby se dostali ještě dál, robot by zavalil strop tunelu a zahynuli by mnohem horší smrtí, rozdrceni tunami skal a současně utopeni. Kdoví, možná by mě robot zavalil s nimi, kdybych je nezastavila v bezpečné vzdálenosti od jádra základny.

Na druhou stranu jsem chápala, co je vedlo k tomu, že se vydali na tak nebezpečnou výpravu zatopeným tunelem ve vznášedle, které nebylo pro něco takového vybavené.

Dva muži rozbité vznášedlo opustili a marně se pokoušeli plavat směrem do základny. Uvědomovali si asi, že nemá smysl snažit se o návrat, jenže nevěděli, že před nimi je právě tak nepřekonatelná masa vody, jako za nimi. Uplavali sotva padesát metrů, potom se začali topit a nakonec oba klesli na dno tunelu bez stopy života.

Třetí muž a žena zůstali ve vznášedlu. Žena asi narazila na něco hlavou a utopila se v bezvědomí. Poslední muž se ji snažil vyprostit a než pochopil marnost svého počínání, bylo pozdě i pro něho. Stejně by nedoplaval dál než jeho kolegové, ale jeho marné snažení mě přece jen trochu dojalo.

Když se přestali zmítat, opatrně jsem otočila vznášedlo a otvorem po předním skle vyplavala ven. Zadními dveřmi jsem postupně dovnitř přivlekla všechny čtyři. Šlo to dobře, byli bezvládní, ale ještě ne ztuhlí a voda je nadnášela, nebyla s nimi žádná velká práce. Pak jsem zadní dveře zavřela a vrátila se do základny.

Robot byl už zticha. Vlastně jsem splnila jeho podmínku, do základny se nikdo živý nedostal. Problém nastal uvnitř, když jsem dopravila utopené do sálu s inkubátory.

Bylo mi hned jasné, že je zle. Z deseti hastrmanských hrníčků byly dva volné, ale potřebovala bych čtyři. Dva lidé se do jednoho hrníčku nevejdou – přesněji řečeno, vešli by se tam prostorově, nestačil by výkon regeneračních vln. Nemám je dát do ledničky, než dojde k nenapravitelnému poškození citlivých orgánů? Zachraňovat utopence má smysl jen do dvanácti hodin po utopení – a to ještě nesmí být mimo vodu a musí být drženi v chladu.

Co teď?

Přece nevyndám ven Viktorína, ten potřeboval regeneraci nejvíce. Čtyři předchozí utopenci leželi dlouho v převráceném autobuse a navíc mě reportéři zdržovali od oživování, že to bylo skoro na hranici možností. Tři hrnečky byly obsazeny ruskými agenty, jenže těm Viktorín slíbil život a bylo by podlé vyhodit je teď na smrt, i když to byli naši nepřátelé a možná by si takový zlý konec docela zasloužili.

Začala jsem mechanicky připravovat nejprve reportérku. Odstrojila jsem ji, prohlédla, zda nemá vnitřní zranění, ale kromě boule jí nic víc nebylo; otřes mozku regenerační vlny napraví velice rychle. Opatrně jsem pak otevřela bílý poklop a spustila ji do tekutiny. Zapnula jsem vlny, přidala sycení kyslíkem a trochu si oddechla.

Bez dlouhého rozmýšlení jsem vybrala dalšího. Zvolila jsem toho, který se snažil do poslední chvíle pomoci své kolegyni. Líbilo se mi, že ani v této chvíli nemyslel na sebe. Byl to ale chlap jako hora, mohl mít dobrých devadesát kilo, trochu jsem se s ním zapotila, než jsem ho dostala pod víko hrnečku. Konečně jsem i u něho začala s oživovacím procesem.

Co ale se zbývajícími dvěma? Přece je nenechám zemřít? To by byl příliš krutý trest za nemístnou, ale přece jen pochopitelnou reportérskou zvědavost.

Chvíli jsem bezradně uvažovala, ale pak jsem přišla na to, jak z téhle kaše ven. Rusové přece nepotřebovali oživovat. Když je dám do společného inkubátoru a zapnu generátory udržovacího vlnění naplno, snad to přečkají!

Problém byl, jak je dostat ven. Všichni tři byli poněkud gorilího vzrůstu. A já bych přece ve dvanáctém měsíci neměla tahat těžké předměty. Spustit bezvládné tělo do hrnečku by ještě šlo, ale tahat je ven?

Pomoci si vznášedlem, napadlo mě. Přivázat je na lano a vytáhnout. To by chtělo dva, jeden aby dával pozor, abych tomu chlapovi nezlámala vaz.

Zavolat si doktora Vomáčku? To by snad pomohlo, jen si neumím představit, jak by mi pomáhal. Přizvat si ho sem jako nosiče těžkých břemen mi bylo proti srsti. Kdyby mi nezbývalo nic jiného, pak snad. Možná k tomu přece jen dojde, uvažovala jsem. Ostatně, je to přece chlap.

Pak mě však napadlo lepší řešení. Elegantní jako Kolumbovo vejce a přitom snadno proveditelné. Stačilo zavřít vchody sálu, včetně normálně otevřených, požádat roboty, aby sem přečerpaly vodu z hlavního bazénu a počkat, až budu moci s bezvládnými těly manipulovat ve vodě, kde je to nesrovnatelně snazší.

Od nápadu k provedení byl jen okamžik. Dveře do sálu se uzavřely a ze skrytého potrubí sem začaly téci tisíce hektolitrů vody. Počkala jsem, až hladina stoupne nad víka hrnečků a pak jsem přikročila k akci.

Ruské raubíře se mi podařilo naskládat do jediného hrnečku. Byli tam stísnění, ale v tomto stavu jim nehrozila ponorková nemoc ani klaustrofobie.

Zbývající reportéry jsem v pohodě uložila do uvolněných inkubátorů a zapnula oživování. Pak jsem nakázala robotům odčerpat vodu zpět do bazénu, aby se všechno uvedlo do původního stavu.

Když to bylo hotové, nasedla jsem opět do vznášedla a vypravila se do tunelu pro havarovaný stroj reportérů. Jak jsem očekávala, nebyl schopný pohybu. Viktorínova vana s motory nedoznala úhony, ale řízení, vyrobené nějakou továrnou na karosérie, pod vodou nefungovalo. Voda pronikla do elektroniky a ta reagovala jako mrtvý brouk. Musela jsem vzít znehybněné vznášedlo na lano a odvléci je k molu, jinak by do něj mohl někdo narazit – například Vomáčka, kdyby se sem vypravil za mnou.

Vyzvedla jsem z jejich kabiny filmovou kameru. Byla plná vody, ale tím jsem se nespokojila. Otevřela jsem ji, vylila vodu a film na plném světle pečlivě přetočila, nejprve na začátek a potom na konec. Kdybyste dodrželi úmluvu, myslela jsem si, měli byste nádhernou reportáž z pronásledování České královny i zítřejší rozhovor. Takhle nedostanete nic a budete rádi, když vyváznete se zdravou kůží.

Nemyslela jsem to ale škodolibě. Kdyby to šlo, zavedla bych je sem a všechno jim ukázala. Určitě bych si s nimi ráda popovídala i v redakci, možná bych jim pod slibem mlčení prozradila i něco o vodnících, což by jim sice nedalo právo uveřejnit má tajemství, ale oni by mě jistě pochopili, tak jako kdysi Viktorína poznal znamenitý novinář a spisovatel Karel Čapek.

Možná jim ten rozhovor poskytnu, řekla jsem si už skoro smířlivě.

Potom jsem nařídila robotům opravit mé pohotovostní vznášedlo. Sama jsem si vzala své obyčejné a ještě jsem se vrátila na místo nehody posbírat střepy, aby tam nic nezůstalo jako připomínka. Sklo ve vodě není vidět, ale tyto kostičky nebyly ostré a mohla jsem je sbírat po hmatu. Našla jsem ještě pár drobností, jako ztracené plnicí pero, které se naštěstí projevilo pozvolna unikajícím inkoustem.

Co by se ale stalo, kdyby mě zavolala Záchranná služba kvůli nějaké další havárii? pomyslela jsem si.

Jenže jsem si současně uvědomila dva fakty. Především se tyto případy nevyskytovaly často a pravděpodobnost, že se nahromadí, byla nepatrná. A pak jsem tu měla další možnost. Musela bych sice na chvíli probudit Viktorína, ale to bych jistě zvládla, ani bych ho nemusela oživovat. Viktorín nebyl jako jediný ze všech mrtvý, vlastně jen spal. Stačil by mi vysvětlit polohu některé další základny v Německu, ať už Sigmundovy kdesi na Labi, nebo základny Karla Albrechta nedaleko od Francie. Tím pádem bych měla dalších deset, možná dvacet inkubátorů a s tím by se dalo podnikat ledacos. Napadlo mě, že bychom měli v každém případě přemístit do Německa tři Rusy, aby nám tu zbytečně nezabírali místo.

Byla jsem na sebe hrdá, jak jsem to zvládla sama.

Viktorína jsem probudila třetího dne. Nevydržela jsem čekat v prázdné základně. Naštěstí byl v lepším stavu, než když jsem ho do hrníčku dávala. Regenerační vlny jsem ani nevypínala, jen jsem zrušila uspávací rytmus. Za chvíli se probudil a mohli jsme se spolu ihned bavit. Telepatii sklo naštěstí nepřekáží a Viktorínovi nevadilo, že je v hrnečku on a já jsem venku.

Byl zajisté překvapený, když se dozvěděl, jaké má sousedy. Pořád ještě neviděl, i když už mu oči začínaly narůstat. Vysvětlila jsem mu, proč jsou tři Rusové pohromadě v jednom inkubátoru. Mé důvody ihned uznal a souhlasil i s mým návrhem na jejich přemístění do Německa.

Když jsem mu vykládala, jak se sem dostali reportéři, nejprve se usmál, pak zvážněl.

„To bude malér,“ pomyslel si. „Uvědom si, Blaženko, co všechno si ti lidé pamatují! To není, jako když tady oživíš utopence, pak ho omámíš a odvezeš mezi lidi. Takový člověk si pamatuje jen pobyt v inkubátoru a nechce veřejně přiznat, že se vzbudil v hastrmanském hrnečku. Raději o tom mlčí – nehledě na to, že to může považovat za pouhou halucinaci. Tihle si budou pamatovat jak se sem dostali, kde je vchod do tunelu, i že jsi je utopila ty.“

„Neutopila jsem je úmyslně,“ hájila jsem se. „Já jsem zabrzdila, oni do mě naletěli. A také si myslím, že mi teď budou vděční, že je z toho dostanu. Nejspíš se s nimi rozumně dohodneme, aby uveřejnili jen to, co nám nebude na škodu.“

„Jen aby!“ pochyboval. „Jednu docela rozumnou dohodu už s tebou uzavřeli. Porušili ji ještě týž den.“

„Myslím, že dostali jaksepatří za vyučenou.“

„Nemysli si, nejsou všichni jako Čapek! Jeho čestnému slovu jsem věřil, ale u novinářů je velké procento lidí, kterým věřit nesmíš. Takový se bude ohánět nějakou profesionální ctí, ačkoliv je mu cizí i obyčejná lidská.“

„Neporušili žádný zákon,“ obhajovala jsem je upřímně. „Nemáme tedy důvod je trestat!“

„Neporušili zákon?“ vybuchl Viktorín. „Dost jsi je nevarovala, že chtějí prozradit státní tajemství? Nepronikli někam, kam nemá veřejnost přístup? Kdyby přelezli plot do nějaké zahrady, je to porušení zákona, pamatuj si to.“

„Neboj se, Viky, já s nimi dohodnu, aby nám dali pokoj,“ uklidňovala jsem ho.

„Dobrá, ale dej si pozor,“ dal se nakonec udobřit.

Potom mi dlouho vysvětloval, kde bych našla základny Karla Albrechta i Sigmunda. Nejprve mě vedl po mapě, kterou jsem si přinesla k hrnečku. Musela jsem mu říkat, na která města si ukazuji a on přemýšlel a říkal mi další směr. Když jsem s jeho pomocí nalezla přibližnou polohu, podrobně mi vysvětloval, jak a podle čeho najdu vchod. Současně mi však zakázal, abych tam Rusy přemisťovala sama.

„Musíš na sebe dávat pozor,“ nabádal mě. „Pamatuj, nejsi sama – a máš komu ublížit.“

Ačkoliv se mu rána na tváři hojila přímo před očima, bylo předčasné, aby už teď opustil hrneček. Naštěstí i já jsem se rychle zotavovala. Nebyla jsem sice pod vlivem regeneračních vln, ale i tak se mi rána na tváři velice rychle hojila. Vypadalo to, že v neděli už na mně nikdo doma nepozná, že se mi něco stalo.

Musela jsem se ale obrnit trpělivostí. Hodiny ubíhaly příliš pomalu. Viktorína jsem opět uspala, ve spánku totiž pokračovala regenerace rychleji. Beztoho se bez očí nedá nic kloudného dělat. Čekala mě tedy ještě jedna noc v osamění na základně.

Vzala jsem si z knihovničky knížku a začetla se do ní, ačkoliv jsem ji znala zpaměti. Seděla jsem vedle deseti naplno pracujících inkubátorů, jejichž hojivé vlnění, sice slabší, rozptýlené a navíc bez přímého kontaktu pomocí roztoků, mě pomáhalo léčit. Četla jsem dlouho do noci. Odložila jsem knížku ve chvíli, kdy přivlekli opilou Elinu Makropulos před soud, aby z ní dostali přiznání o jejím zhýraném životě.

Ba ne pane Čapku, v tomto případě jste se zmýlil – ale k vaší cti musím dodat, že jste uvažoval jen jako člověk Homo Sapiens. Lidé jako vy musí žít rychle, chtějí-li za krátký život stihnout co nejvíce, aby za nimi zůstal aspoň nějaký památníček.

Homo Aquaticus žije pomaleji a může za ním dlouho zůstávat zdánlivě prázdno, ale když něco vytvoří, stojí to za to.

Viktorín se nestal pouze králem nepatrné zemičky ve střední Evropě. Přeměnil sám základ, podstatu lidského bytí. Nerozhoduje, že to před ním dokázali vesmířané o několik řádů inteligentnější, než náš nedokonalý druh.

Viktorín měl vzor, ale musel všechno objevit znovu a sám. Žádný robot vesmířanů mu neposkytl náznak informace, které o nás dávno věděli. Určitě je to tak lepší, než kdybychom to od nich dostali zadarmo. Vesmířané se tu nemohli zdržet věčně a nebudou moci vodit nás nedokonalé lidi za ručičku.

Dali nám naději – stejně jako ji nechali delfínům. Skoro všichni vodníci zanechaní na Zemi zahynuli; většina navíc rukou jednoho z nich, navzdory pečlivým testům. Mohl to být krutý konec druhu Homo Aquaticus. Naštěstí se mezi nimi našel někdo, kdo nepolevil a objevil, jak svůj druh navzdory všemu uchovat.

To nepočítám Viktorínovu úlohu ve světové politice, záchranu Čechů před okupací ani pád nejkrvavějšího impéria světa. Nepočítám mír, uzavřený pod dojmem lávového jezera u hlavního města nejnebezpečnější světové mocnosti, ale mír trvanlivější, než dosavadní úmluvy. Kdo se odváží porušit mír, když atomová supervelmoc podepsala smlouvu, která zakazuje ovládat své sousedy?

Stačilo spočítat životy, které Viktorín vrátil k životu. Nejen vzkříšené utopence, ale i vlaky směřující do nelidských lágrů na Sibiři. Tisíce lidi, kteří se vrátili.

Škoda, že jste se toho nedožil, pane Čapku!

První, koho jsem mohla oživit, byli reportéři. Dala jsem je do hrnečků jako poslední, ale zato jsem s oživováním začala nejkratší dobu po utopení.

Zvýšila jsem obsah kyslíku v roztoku a zapnula buzení, ale načasovala jsem to, abych si mohla s každým promluvit mezi čtyřma očima. Nejprve jsem probudila reportérku, ke které jsem cítila větší sympatie než k ostatním. Bylo to děvče v mém věku snad bych si s ní rozuměla nejlépe.

Vyměnila jsem vodu za jinou, silně nasycenou kyslíkem. Američané měli v tomto směru pravdu, šlo to. Uměla jsem oživit člověka lépe než týmy doktorů. Okysličování krve může nouzově probíhat i v žaludku, spolknete-li kyslíkovou pěnu. Vytáhla jsem reportérku ven, odsála z jejích plic vodu a podala jí pitodonem povzbuzující prostředek. Jakmile se mi pod rukama trochu probrala a začala vykašlávat vodu, dala jsem jí sklenici hustého mléčného nápoje s rozpuštěným kyslíkem. Napila se, přestala se dusit a pak už kašlala jen instinktivně, neboť voda v plících ji ke kašli dráždila dál.

Chvíli jsem jí pomáhala překonat přechod mezi živly. Ten je i pro nás vodníky často nepříjemný, asi jako když musí člověk skočit do studené vody. Pomohla jsem jí kleknout, aby mohla lépe vykašlávat.

„Co se to děje?“ ptala se mě během neustálého kašle. „Kde to jsem? A kde mám šaty?“

Viděla jsem, že se vzpamatovala a podala jsem jí mlčky její oblečení.

„Musela jsem vám prve svléci všechno, co by vás mohlo sebenepatrněji škrtit,“ řekla jsem jí. „Jinak byste měla od šatů pořádné proleženiny.“

Víc se neptala, narovnala se a začala se rychle oblékat, ale koukala se na mě nějak zle.

„Pamatujete si, co se s vámi stalo?“ vybídla jsem ji ke vzpomínání.

„Já... já nevím...“ zarazila se. „Počkejte... sledovali jsme vás a pak jsme objevili takovou dlouhou jeskyni...“

„Vchod do našeho doupěte,“ přikývla jsem.

„Já ani nevím...“ občas ještě zakašlala a mnula si oči. „Richard tvrdil, že můžeme plout i pod vodou, proto jsme tam vpluli... Nevím, co se dělo potom... Pamatuji si jen záblesk světla... Počkejte, něco se proti nám vyřítilo, asi jsme do toho narazili, nebo co...“

„Srazili jsme se v tunelu,“ ujistila jsem ji.

„Já... já ani nevím...“

„Tak já vám to povím,“ rozhodla jsem se ji víc netrápit. „Ale nejprve mi řekněte, jak se jmenujete? Mám vás oslovovat jménem, nebo jen paní, či slečna?“

„Marcela Věžičková, redaktorka,“ představila se hrdě.

„Bláža Přibíková, královna,“ oplatila jsem jí. „Smím vám říkat Marcela? Řekla bych, že jsme stejného věku, můžeme si tykat, nebo ne?“

„Netroufala bych si...“

„A pronásledovat mě, ačkoliv jsem si to nepřála, to sis troufala? Vlézt do cizího bytu ti nevadilo?“

„Já jsem byla proti,“ vyhrkla. „To vyčítejte Richardovi. Nevíte kde je?“

„Ovšemže to vím,“ přikývla jsem. „Když se otočíš, sama ho poznáš.“

Ohlédla se – a vykřikla hrůzou. Za ní byly hrnečky s nehybně se vznášejícími lidmi. Všichni vypadali jako mrtví – a kromě Viktorína mrtví v této chvíli všichni byli.

„Co je to?“ vyjekla.

„Neříkej mi, že jsi o nás v životě neslyšela,“ podívala jsem se na ni se zlověstným úsměvem. „Vzpomínej trochu. Patříme mezi bytosti, žijící pod vodou. Zelené vlasy sice nemám, ale to je jen pověra. Zato tady mám veliké hrníčky, do kterých dávám lidi, kteří drze vniknou do mého království!“

Poslední větu jsem vyslovila stále hrozivějším tónem, jako kdybych jí chtěla pořádně nahnat strach.

„Snad nejste...“ vyjekla reportérka s nelíčenou hrůzou.

„Ano, jsem,“ ujistila jsem ji sveřepě. „Hastrmanka. A navíc rozzlobená, protože jste mi nejen vnikli do bytu, ale navíc jste mi rozbili vznášedlo.“

„A vy jste je...“

„Naložila do hrníčků, to přece děláme,“ ujistila jsem ji hodně ledovým tónem. „A můžeš třikrát hádat, co teď udělám s tebou.“

„Naložíte mě tam taky?“ otřásla se.

„Leda bych byla blázen,“ usmála jsem se. „Právě jsem tě z jednoho vytáhla, mám tě tam snad strkat zpátky? Pozvu tě radši na kafe nebo na čaj, pokud si myslíš, že káva škodí zdraví. Ale to by ti mohlo být jedno, právě jsi totiž vstala z mrtvých.“

„Já jsem byla...“

„Praštila ses při srážce do hlavy, takže ani nevíš, že ses utopila jako kotě,“ oznámila jsem jí nemilosrdně.

„A vy... vy jste hastrmanka... to vy jste mě utopila?“

„Hastrmanka sice jsem, ale lidi netopím,“ vrtěla jsem hlavou. „Utopili jste se bez mého přičinění. Naopak lidi zachraňuji. Říkají mi přece zázračná královna, nebo ne?“

„Tak proto umíte křísit utopené...“ třeštila na mě oči.

„Co bych byla za hastrmanku, nevědět si rady s utopencem?“

„A co teď se mnou uděláte?“ opět se viditelně otřásla.

„Vrátím tě mezi lidi, jak je mým zvykem,“ ujistila jsem ji už mírněji a s úsměvem. Vyděšená už byla dost.

„Opravdu?“

„Čestné hastrmanské,“ napřáhla jsem ruku. „Vyžaduji za to jen jedno. Nebudete mě vláčet po novinách, televizi, ani po jiných prostředcích. Dost na tom, co si od vás musím vytrpět jako královna.“

„Já... já slibuji,“ souhlasila.

„Možná se ti to zdá podivné,“ pokračovala jsem už klidně a vzala ji za ruku. „Česká královna a hastrmanka. Jsou to ale skotačinky, co s námi život provádí. Víš co? Pojďme odsud, už mám opravdu chuť na to kafe.“

Za chvíli jsme seděly proti sobě v kuchyni při kafíčku. Reportérka při něm očividně okřála.

„Víš, Marcelko,“ začala jsem s vyprávěním, „tohle všechno, co kolem sebe vidíš, ještě žádný suchozemský člověk neviděl. Kromě utopenců, které vracíme životu. My vodníci mezi sebe lidi normálně nebereme. Ale tady v mé kuchyni jsi opravdu první normální živá žena.“

„A – to vážně dýcháte i ve vodě?“

„To je právě ono,“ ujistila jsem ji. „Můžeme ve vodě dýchat, třeba i ve spaní. Vodnický mokrý šos ale patří opravdu do pohádky, tak naléhavě vodu nepotřebujeme. Můžeme žít spokojeně i na suchu, třeba i na Sahaře, ačkoliv tu vám suchozemcům nijak nezávidíme.“

„A ty hrníčky? Zavíráte tam lidi, nebo nezavíráte?“

Bylo vidět, že neví, na čem je. Tohle přece musela vidět na vlastní oči.

„Ale ano, zavíráme,“ ujistila jsem ji. „Hrníčky jsou oživovací stroje. My vodníci je máme dlouho a sama nevím, kolik lidí už jimi prošlo. Koho z nich vyndáme ven, je obvykle živější, než když byl dáván dovnitř. Někteří utopenci si pamatovali, kde se probudili a protože to neuměli popsat, mluvili o hrnečcích. Víš asi, co z toho ostatní lidé udělali. Vždyť jsi tam byla také.“

„V takovém hrníčku?“ nechtěla tomu pořád věřit.

„Skoro dva dny,“ ujistila jsem ji. „Co jsem s tebou měla dělat? Byli jste utopení všichni. Tebe jsem probudila první, ostatní to teprve čeká.“

„A probudíte je?“

Bylo vidět, že mi visí na rtech.

„To víš, že ano,“ ujistila jsem ji. „Ale budete mi muset všichni slíbit, že se víckrát v životě nepokusíte o něco tak ztřeštěného, jako bylo vniknutí do našeho doupěte. A nikomu neprozradíte, kde je vchod. Ne protože to nemám ráda, ale především – je to nebezpečné. Jsou tu celé kilometry podvodních tunelů a bez schopnosti dýchat pod vodou je každá taková cesta smrtelným rizikem. Představ si, že se sem někdo odváží s potápěcím přístrojem. Po dvou či po třech kilometrech mu dojde vzduch. Kdo se pokusí proniknout sem vznášedlem jako vy, riskuje pro změnu srážku.“

„A vy vodníci se srazit nemůžete?“

„Můžeme, to se ví, ale co se nám stane? Jednak nám nehrozí utopení. Za druhé, my se navzájem cítíme na dálku i ve vodě. Můžeme se srazit jen s nezvanými návštěvníky z říše lidí, jako s vámi. Vy jste ale hazardovali víc než je zdrávo. Proč jste se tak hnali? Já jsem stačila zabrzdit, ale vy jste do mě vrazili jako torpédo.“

„No – chtěli jsme být rychle na druhé straně, teklo nám do kabiny.“

„Panebože, to se mi snad jen zdá! Neměli jste ani vodní vznášedlo, ani potápěčské dýchací přístroje, ale troufli jste si navštívit vodnické doupě – to není odvaha, to je sebevražda. Vy jste si o to utopení koledovali! Což se vám ostatně povedlo!“

„Mysleli jsme, když můžete vy...“

„Tak na to honem zapomeňte! Vy si nemůžete dovolit to co já! Mám tu například bazén, hluboký půl kilometru, kde se potápím až na dno. To by vás zaručeně zabilo. Žádný potápěč se nemůže odvážit hlouběji než do sta metrů. Vodní živel je pro vás zkrátka méně vhodný než pro nás hastrmany.“

„Ale – vy přece žijete také mezi lidmi!“ řekla vyčítavě.

„A proč bychom nemohli?“ pokrčila jsem rameny. „Vždyť jsme lidé, jen s několika nepatrnými odchylkami. Kdo by nás chtěl od lidí odstrkovat?“

„A co král?“ vzpomněla si Marcela. „Také je hastrman?“

„Také,“ přikývla jsem.

„To znamená, že v Čechách vládnou vodníci?“

„Momentálně máš pravdu,“ souhlasila jsem. „Vládneme snad špatně?“

„No – já si myslím, že ne...“

„Tak vidíš,“ řekla jsem. „Nezáleží na tom, kdo vládne, ale jak vládne.“

„To je pravda...“

Chvíli jsme usrkávali kávu mlčky. Pak jsem se rozhodla vytáhnout své požadavky.

„Podívej, Marcelo, rozbili jste mi přední okno vznášedla a přidělali jste mi práci. Měla bych se na vás zlobit, ale nebudu. Jen s tou reportáží jste to přehnali. Nejprve s tím stíháním a pak, což bylo ještě nebezpečnější, s tou podvodní výpravou. A teď se zamysli, prosím tě. Kdybys zveřejnila, jak to se mnou a Viktorínem doopravdy je, způsobila bys kupu zbytečných starostí nám i jiným. Spoustu lidí by třeba napadlo váš podvodní výlet zopakovat a já bych je nestačila křísit. Nemysli si, není to tak jednoduché. Neovládáme žádná kouzla, ta také patří do pohádek.“

„Takže chcete, abych tu reportáž stáhla,“ zasmušila se trochu. „Nám ale dala spoustu příprav.“

„Věřím,“ přikývla jsem. „Mně zase dalo plno přemýšlení, jak lidem pomáhat a přitom neprozradit víc než je nezbytně nutné. Myslela jsem, že si to jako královna mohu dovolit. Uvažuj – kde jinde na světě vodníci tak okatě křísí utopence? Nebo s tím mám přestat?“

„To určitě ne,“ zavrtěla rychle hlavou.

„No vidíš. Já vás teď jednoho po druhém vrátím domů a vy si o tom napište co chcete. Teď už víte, jak to je, Můžete napsat i pravdu, ale jak říkám, pravda v tomto případě hodně pokazí. Já lžu strašně nerada, proto o některých věcech prostě mlčím.“

„To je pravda. Můžeme udělat reportáž o tom autobuse až do vašeho odletu. To vám neuškodí. Stejně jsme toho pod vodou moc nenafilmovali.“

„To bude horší,“ ujistila jsem ji. „Filmy nemáte žádné. Kamera se vám pochopitelně utopila a filmy budou leda pro kočku.“

„Takže nemáme ani to?“ svěsila trochu hlavu.

„Tak už to v životě bývá,“ usmála jsem se. „Kdo chce získat víc než je zdrávo, ztratí i to, co už měl. Abys nebyla smutná, slibuji ti přednostní právo na všechno, co se týká záležitostí království Českého.“

„No – co se dá dělat,“ povzdychla si.

„Nebudeš první novinář, kdo se o nás dozvěděl,“ ujistila jsem ji. „Snad tě to potěší, ale nikdo z nich o nás dosud nenapsal plnou pravdu. Nejlépe se to asi povedlo Čapkovi s jeho vodnickými pohádkami.“

„Těší mě, že mě přirovnáváte k němu,“ usmála se. „On o hastrmanech – myslím tím o vás – něco věděl?“

„Ovšem. Proč ne? Zkus si to přečíst. Budeš-li psát jen z poloviny tak dobře jako on, budeš vynikající. Všimni si, jak psal o nás vodnících.“

„Já jsem to četla už dávno, moc se mi to líbilo,“ usmála se.

„Nu což – zavezu tě domů,“ rozhodla jsem. „Za normálních okolností bych tě měla omámit, aby sis nepamatovala, kde máme vchod do doupěte, ale u tebe už to nemá cenu. Co se dá dělat, tak pojď...“

Došli jsme k molu. Stálo tu jejich rozbité vznášedlo a vedle dvě moje. Poškozená ambulance už byla také opravená.

„Počkejte...“ obrátila se k ní Marcelka.

Nechala jsem ji otevřít zadní dveře.

„Tady to nám umožňovalo vás sledovat,“ vytáhla opatrně zpod bočního lehátka, na které se obvykle dávali utopenci, malou krabičku a trochu provinile mi ji podala.

„No vidíš – a já se divila, jak mě dokážete najít i pod vodou!“ pohrozila jsem jí a krabičku jsem jí s úsměvem zase vrátila.

Společně jsme usedly do mého dalšího vznášedla. Za malou chvíli už jsme pluly rychlostí delfína hluboko pod hladinou.

„Jak vlastně řídíte?“ podivovala se.

Vznášedlo nemělo obvyklé řízení, ale nad tím jsem mávla rukou.

„To je telepatie,“ vysvětlovala jsem jí. „Určitě sis už všimla, že se před námi otevíraly zdánlivě samy i dveře.“

„To jsem považovala za nějakou fotobuňku,“ přiznala.

„Ten omyl bys velice rychle poznala, kdybych tě tam zavřela. Mě dveře poslechnou, tebe ne.“

„To bych také chtěla umět,“ posteskla si. „Vy to umíte všichni?“

„Všichni, ale má to i nevýhody,“ ujistila jsem ji. „Bez telepatie bychom se nedokázali domlouvat pod vodou, ale s ní zase neutajíš žádnou myšlenku. Veškeré tvé nepravosti brzy vyjdou najevo. Představ si, že bych ti právě teď četla myšlenky. Dozvěděla bych se, s kým jsi kdy chodila a co jsi prováděla. Jak by ti bylo?“

„Asi dost trapně,“ zčervenala.

„Tak vidíš.“

Hned poté, co jsme vyjeli, Marcelka ale neodolatelně usnula. Zřejmě ji uspali kerbeři jako každého, koho jsme vezli ven, ale to byla maličkost. Opatrně jsem projela tunelem, vynořila se z řeky a brzy jsme letěly nad Prahou. Dovezla jsem Marcelku domů, probudila ji před jejím domem a na rozloučenou jsem jí připomenula, co všechno mi slíbila.

„Tak se tu měj – vrátím se domů. Budu mít moc práce, než všechny vzkřísím.“

Postupně jsem probudila zbývající reportéry a rozvezla je také domů. Vznášedlo jsem jim slíbila přivézt do servisu, jak jen to bude možné. Se všemi jsem si v pohodě popovídala, až na kameramana, který hořekoval nad zničenou kamerou.

„Prosím vás, budete fňukat nad takovou hračičkou? Touhle dobou jste mohl ležet v márnici, kdybych si s vámi nedala práci a nechala vás být.“

„Myslíte?“ pořád mi nevěřil.

„Samozřejmě,“ ujistila jsem ho. „Snad jste si všimli, že voda v tunelu pomalu proudí směrem ven k řece. Kdybych místo zachraňování počkala na velkou vodu, nebo ji vyvolala, proud by vaše vznášedlo vynesl i s vámi do řeky. Kdyby našli vaše těla až po čtrnácti dnech, už by mě ani nevolali.“

„Proč ne?“ zarazil se.

„Byli byste v pokročilém rozkladu,“ řekla jsem naplno. „Zachraňovat se dá jen dokud mají lidé provozuschopný mozek. Nejsem čarodějnice, abych mohla obnovit očividně rozložený mozek. Ani tak jsem to neměla jednoduché, nemyslete si.“

Po reportérech jsem oživila utopence z autobusu. S nimi jsem to vzala hopem a oživila je rychle po sobě. Postupně jsem je odváděla do obývacího pokoje a přikázala jim počkat. Když byli všichni živí, přinesla jsem každému talíř polévky, chléb a podle přání kávu nebo čaj. Při občerstvování jsem je seznamovala s jejich situací. Všichni si dobře pamatovali na osudnou chvíli, kdy je na dně Labe uvěznil převrácený autobus a kdy se bez pomoci topili. Teď se k tomu se ode mě dozvěděli, že byli dva dny mrtví a jsou opět naživu jen díky pobytu v hastrmanských hrníčcích.

Že jsem hastrmanka, přijali už jaksi samo sebou.

„A co když ostatním lidem řekneme, co jste vlastně zač?“ vyptával se jeden z nich.

„Pro někoho to nebude žádná novinka,“ ujistila jsem ho. „Víc lidí to o mě ví. Ostatní vás budou mít za blázny. Nejste rádi, že jsem se vás ujala? Kdybyste toužili odplatit mi to nepříjemnostmi, byl by to od vás nevděk.“

Chvíli se mě vyptávali, ale pak jeden po druhém postupně usínali. Mohl za to uspávací prášek, podaný do nápojů. Spící jsem naložila do záložního sanitního vznášedla a krátce poté si je ode mě přebírali v nemocnici v Ústí nad Labem. Pacienti byli vlastně zdraví, ale považovala jsem za vhodnější, aby se ráno probudili ve známém prostředí.

Až pak jsem se vrátila do základny. Naplnila jsem už podruhé velký sál s inkubátory vodou a rozmístila Rusy, aby byli každý ve svém hrnečku. Teprve když jsem vypustila vodu ze sálu, mohla jsem si odpočinout.

Vypadalo to na poslední noc v osamění. Viktorín měl tvář v pořádku, také já jsem měla rány v obličeji zahojené. Mohli bychom už spolu jít na návštěvu k mým rodičům.

Když jsem ale Viktorína nakrátko probudila, stěžoval si mi, že pořád špatně vidí. Oči jsou příliš komplikovaný orgán na to, aby dorostly v krátké době. Určitě bude lépe ponechat je plně vyvinout pod účinky regeneračních vln, než doléčovat na vzduchu. Proto jsem se s ním dohodla, že ho přes sobotu a neděli uspím a navštívím rodiče výjimečně bez něho. Pak jsem ho opět dala spát.

Sobotu i neděli jsem strávila s našimi. O cestě do Středozemního moře a dál do Atlantiku nepadlo ze začátku ani slovo. Zeširoka jsem jim vykládala o autobusové havárii u Děčína. Naši věděli, že mám kdesi utajenou ordinaci, kam odmítám pozvat každého, včetně vlastní mámy. Nelíbilo se jim to, ale zvykli si. Hlavní, co padlo na váhu, byly mé úspěchy v kříšení utopenců. Čas od času toho byly plné noviny a lidé se ptali odborníků, jak je možné, že léčím i ztracené případy. Proč přivolaný lékař jen konstatuje smrt a královna, podle dokumentů zdravotní sestra, přiveze mrtvé za dva či tři dny zpátky, plné života a svěžesti?

„Proč nás tam někdy nepozveš?“ vyčítala mi často máma.

„Ani nevíš, jak mě to mrzí, že to nejde,“ ujišťovala jsem ji.

Táta si už zvykl nenaléhat. Ale tentokrát mě trochu překvapil, když mi po dobrém nedělním obědě přistrčil noviny se slovy, která ze mě tak trochu vyrazila dech.

„Blaženko, Blaženko, proč nám vykládáš o autobuse, když by nás víc zajímalo, jak jsi s Viktorínem zápasila na dně Atlantiku s krakaticí?“

V novinách byla reportáž z paluby americké lodi. Popisovala záchranu uvízlé výzkumné ponorky, ale též drama královských manželů z Čech na dně Atlantiku. Článek doprovázely poněkud neostré fotografie, na nichž ale mohl každý rozpoznat mě, Viktorína, poškozené vznášedlo a dokonce i kusy chapadel podmořského netvora.

„Co jste tam dělali, prosím tě?“ obořil se na mě táta. „To abychom se báli, že se nám utopíš v moři? Píše se tu o tom, že jste Američany ohromili nějakým vynálezem, co vám umožňuje dlouhý pobyt pod vodou a můžete se s ním potopit až na dno Atlantiku. Co je na tom pravdy?“

„S tím vynálezem to je trochu jinak, ale můžeme se spolu potápět kde nás napadne, to je pravda,“ odpovídala jsem, ale přitom jsem rozmýšlela, co našim řeknu a o čem bych asi měla ještě pomlčet.

„A jak to bylo s tou krakaticí?“ zeptala se i máma.

„Zaútočila na nás,“ přikývla jsem. „Tam dole je tma a navíc se na nás vrhla zezadu. Považovala nás asi za snadnou kořist. V tom se ale spletla.“

„Jak vidět, jste naživu,“ podíval se na mě tázavě táta. „Ačkoliv, v těch novinách se píše, že jste byli oba těžce zranění, zejména Viktorín byl na tom špatně. No, když tě tak vidím, je mi jasné, že ty zprávy opět přeháněly.“

„Nepřeháněly,“ odtušila jsem provinile. „Viktorín přišel o oči, ani já jsem nevypadala lépe. Ta potvora byla silnější než jsme čekali. Jenže – víte dobře, že se Viktorínovi i mně všechno rychle hojí. Dnes už jsem v pořádku a Viktorín bude nejpozději v pondělí.“

„On je vůbec dobrodruh, že mu není rovno,“ přisadila si máma. „A ty s ním. Je-li pravda, že žije už od jedenáctého století, potěš Pánbůh! A vůbec, celé to vaše manželství mi připadá jako strašlivě nerovné.“

„To ti jenom tak připadá, mami,“ chlácholila jsem ji.

„Já už jsem ti říkal, že budeš jednou litovat,“ dokončil táta. „Počkej až zestárneš a on bude pořád stejný, jak tě to bude mrzet...“

„Už jsem ti říkala, že to je moje věc,“ odtušila jsem.

„Tvoje?“ vybuchl táta. „Nás se to přece bude týkat také. Jsi přece pořád naše dcera! Když budeš nešťastná, kdo se na tebe bude muset dívat?“

„A ty by ses na mě raději díval, kdybych byla slepá?“

„Tak jsem to nemyslel. Je nádherné, že ti vrátil oči, za to mu můžeš být do smrti vděčná. Ale pochop konečně, není to obyčejný člověk. Kdoví, jestli je to vůbec člověk. Jestli to není něco, z čeho mi občas v noci přebíhá mráz po zádech.“

„To by ti musel přebíhat i ze mě, tati,“ usmála jsem se na něho. „Neboj se, Viktorín není zrůda ani nestvůra. Prostě a jednoduše, normální vodník.“

A bylo to konečně venku! To mi to ale trvalo!

„Vodník?“ dívala se na mě nevěřícně máma.

„Myslíš jako... hastrman?“ přidal se táta.

„Ano, přesně to. Poslední český vodník.“

„To je snad jenom pohádka!“ vyhrkl táta.

„Není,“ ujistila jsem ho. „Proto žije tak dlouho, proto má takové úžasné vědomosti.“

„A nebojíš se, že tě utopí?“ starala se máma.

„To už udělal,“ usmála jsem se navzdory jejich zděšení.

„Ale jak to...“

„...že jsem tady? Jednoduše. Utopil mě a pak oživil. Oživovat utopené umím už i já. Mami, tati, vás opravdu ještě nenapadlo, jak to, že mám oči, ačkoliv jsem je měla vypálené atomovým ohněm? Dnes vám konečně smím povědět, co se mnou je. Změnila jsem se v hastrmanku. Jsem teď stejná jako Viktorín.“

„Cože? Řekni to ještě jednou! Ty že jsi...“

„Stala jsem se vodní ženou a proto se nebojím, že by mě mohl Viky utopit. Jsme teď na tom stejně nebo skoro stejně. On je sice o nějakých devět set let starší, ale to se za pár století srovná.“

„Blaženko!“ rozbrečela se máma. „Co se to s tebou...“

„Mami, nebreč,“ těšila jsem ji. „Vždyť na tom přece není nic špatného. Tolik se neodlišujeme, abys v tom musela vidět kdovíjaké neštěstí. Pořád jsme ještě lidé.“

„A čím se vlastně lišíte? Víš to aspoň?“

„Vím to skoro přesně,“ ujistila jsem je. „Mohla bych vám vyjmenovat odlišnosti, ale stačí snad nejdůležitější z nich. Můžeme dýchat i pod vodou, proto nám nehrozí utopení ani na dně Atlantiku. Máme zvýšené regenerační schopnosti, takže mi narostly oči a všechny rány se nám rychleji hojí. S tím souvisí dlouhověkost, budeme stárnout pomaleji než dosud a měli bychom žít až několik tisíciletí. Poslední důležitou změnou je telepatická řeč. Umíme spolu hovořit beze slov, dokonce i pod vodou, kde se jinak ani mluvit nedá. Jsou to všechno samé výhody.“

„Nějaké nevýhody to má jistě také...“

„Ty nejsou podstatné,“ přisvědčila jsem. „Naše telepatie může být i nevýhodná. Neudržíš tajemství, když ti ten druhý čte myšlenky. Nedá se lhát ani podvádět. My si s Viktorínem nemůžeme ani zahrát karty.“

„A jak to tedy děláte?“

„Jednoduše. Karty nehrajeme a nemáme před sebou žádná tajemství.“

„To by snad byla spíš výhoda,“ podívala se máma na tátu.

„Možná,“ odtušil. „Jaké to má jiné nevýhody?“

„Ty nevýhody jsou podobného druhu. Už jsme o tom s Viktorínem přemýšleli. Třeba dlouhověkost. Kdyby se podařilo změnit všechny lidi ve vodníky, nastala by za současného stavu věcí katastrofa a matička Země by nám brzy nestačila. Není možné spojit dlouhověkost s nekontrolovatelnou populační explozí. Lidé si budou muset zvyknout na jiné podmínky. Jinou takovou nevýhodou je, že lidé a vodníci nemohou mít spolu děti. Musí být vždy oba téhož druhu. Dá se to vyřešit jen tak, že se na vodníky změní oba.“

„Ta přeměna – je hodně složitá?“

„Je, ale je možná.“

„Myslím, že ty nevýhody jsou proti výhodám zanedbatelné,“ uvažoval táta. „Jen mi ještě řekni, proč je vás vodníků tak málo?“

Vysvětlila jsem jim, že mezidruhová přeměna byla donedávna nemožná a že jsem první přeměněná.

„A proto bych vás oba chtěla přesvědčit, abyste se také dali přeměnit na vodníky,“ dodala jsem.

„Přeměnit?“ podívali se na mě udiveně.

„Ano, myslím to vážně,“ ujistila jsem je. „Tvrdíte, že mě nechcete vidět nešťastnou. Já zase nechci vás dva vidět stárnout. Nabízím vám tu možnost, jsem přece vaše dcera. Berte, dokud je ruka Páně otevřená.“

„My už jsme si na svůj lidský úděl zvykli...“

„Na život vodníků si zvyknete snadno. Vždyť se pro vás nic nezmění. Když nepřijdete do vody, nevyužijete výhodu dýchání ve vodě, ale to není nutnost. Budete jen žít déle než je obvyklé. Čtení myšlenek je příjemné, máte-li se rádi a nemáte-li před sebou tajemství.“

„V tom případě přeměň nejprve Jindru.“

„Na toho se dostane,“ souhlasila jsem. „Ale Jindra je mladý, u něho zatím stáří nehrozí.“

„A je to odzkoušené?“ zajímala se máma. „Kolik lidí toho už využilo – kromě tebe?“

„S Viktorínem jsme změnili primáře Vomáčku s jeho ženou. Jsou sice mladší než vy, ale primář Vomáčka potřeboval telepatii, aby mohl používat vodnické lékařské prostředky.“

Chvíli jsme neříkali nic.

„Nech nám ještě čas, ať si to pořádně promyslíme,“ žádal mě táta. „To není jen tak...“

„Vím, tati,“ odpověděla jsem s něžností v hlase. „Já na vás nespěchám. Ale mám pro vás ještě jednu novinu. Budeme mít s Viktorínem dítě.“

„Cože? Vážně?“

Ani tentokrát nehráli žádné překvapení. Musela jsem jim to zopakovat a ujistit je, že jsem v naprostém pořádku. Také jsem jim vysvětlila, že u vodníků potrvá gravidita dva roky, takže jsem sice v dvanáctém měsíci, ale přitom teprve v první polovině a nemůže to být na mně ještě znát.

„Tak vidíš!“ vzlykla máma. „A místo abys teď na sebe dávala pozor, podnikáš s Viktorínem ztřeštěné výlety na dno Atlantiku.“

„Zatím mi to nevadí,“ ujistila jsem ji s úsměvem. „Pořád jsem schopná takovou cestu podstoupit. Napřesrok budu mít kulaťoučké bříško a s výlety bude konec. Budu tak chodit celý další rok, ale tahle nevýhoda mi nevadí. Už se na to těším.“

„A to dítě – bude člověk, nebo vodník?“

„Vodníček,“ mami, ujistila jsem ji šťastně. „To bude krása! Viky říká, že si s ním možná budu moci telepatií popovídat ještě dříve, než se narodí. Domluvili jsme se, že mu budeme říkat Oldřich.“

Tím jsem je naprosto spolehlivě rozbrečela. Žádný div, tohle jméno bylo v naší rodině bolestivé od chvíle, kdy jsme se dozvěděli o tragickém osudu brášky. Teď se ale k té bolesti přidávala radost a vytvářela zvláštní hořkosladkou směs; ne v ústech, ale na duši.

Odjížděla jsem s pocitem, že se stalo to nejlepší, co se stát mohlo. Mámu s tátou jsem měla ráda a hřála mě myšlenka, že se k nám určitě brzy přidají. Přeměníme i brášku a bude z nás kompletní vodnická rodina.

Ale málo platné, první hastrmanská rodina jsme byli já a Viktorín.

Ten večer jsem šla spát brzy. Ležela jsem v ložnici sama a v naprostém tichu a klidu jsem zkoušela poslouchat myšlenky svého nenarozeného dítěte.

Asi jsem je probudila. Náhle jsem začala vnímat pocit stočeného těla v malé prostoře plné vody. Zkusila jsem se na lůžku protáhnout. Bylo to příjemné, ale vyslala jsem to asi hodně zřetelně a v témže okamžiku se mi v bříšku něco napnulo. Současně jsem měla dojem, jako kdybych šlápla bosou nohou na koberec, politý teplou vodou.

Trochu se mi z toho rozbušilo srdce. Teď by tady měl být Viktorín, aby si to užil se mnou! Raději jsem na to přestala myslet a po chvilce jsem pocítila uvolnění. Pocity zmizely, miminko zřejmě usnulo.

Že bych komunikovala se svým dosud nenarozeným dítětem? To by bylo krásné!

A opět mě zachvátila netrpělivost. Už aby tu byl se mnou Viktorín! Objímala jsem místo něho peřinu a neprojevila jsem ani za mák jeho trpělivosti.

Pozítří tu bude se mnou, opakovala jsem si.

Vlastně mám pouhý den na to, abych se přesvědčila, zdali se mi to všechno nezdálo, uvědomila jsem si. Nesmím kvůli tomu miminko zbytečně budit, ale až se vzbudí, zkusím to všechno zopakovat.

A s tím předsevzetím jsem usnula.

Druhého dne jsem se rozhodla vzít si dovolenou, spojenou s výzkumem miminka. Udělala jsem si letmou snídani, po ní jsem vlezla pod peřinu, uvolnila se a soustředila se na své nenarozené dítě. A opravdu, jasně jsem si uvědomila okamžik, kdy se probudilo a telepaticky se do mě zavěsilo. Zprvu jsme se spolu jen tak protahovali. Kopalo mě přitom trochu zevnitř, ale to se dalo vydržet, šlo přece o mé dítě!

Potom jsem se soustředila na jeho ručičky. Nedá se ani vypovědět, jak nádherně mi bylo, když jsem mu pomohla chytit se jednou rukou za druhou. Vnímala jsem, jak osahává vlastní ručku a je tím udivené. Po chvilce jsem ale pocítila únavu a dítě ve mně opět usnulo.

Vstala jsem, oblékla se a chvíli se věnovala něčemu jinému. Zběžně jsem zkontrolovala hrníčky i jejich obyvatele. Moc jsem přemáhala pokušení probudit Viktorína a podělit se s ním o své poznatky. Zapnula jsem si rádio a poslechla si, co se povídá ve světě a u nás. Zajímalo mě, jestli naše mise do Atlantiku vzbudila větší rozruch, ale zdálo se, že kromě jednoho článku se nikdo o nás nezajímá. Bylo to tak pro nás jistě lepší.

Do večeře jsem navázala kontakt s malým Oldříškem celkem pětkrát, obvykle po dvou až třech hodinách. Nebylo toho moc, obvykle brzy ztratil zájem a usínal, ale když se probudil, zase se ke mně rád obracel. Skoro se mi zdálo, že si mě sám zavolá, když se mu hned neozvu.

Radiotelefonem jsem zavolala Záchrannou službu, kde pro mě naštěstí žádný případ neměli. Moje další starost byla spojena se zavoláním na Hrad, co je nového tam. Telefon vzal komorník Josef a ujišťoval mě, že je všechno s královstvím v nejlepším pořádku. Optala jsem se ho, zda ví o naší cestě do Atlantiku. Věděl, ale jen v rozsahu novinového článku, který jsem už znala.

K večeru jsem si trochu zaplavala v bazénu. Zajímalo mě, jak Oldříšek snáší přechod mezi živly. Sedla jsem si na kraj bazénu s knížkou a když jsem poznala, že se probouzí, vlezla jsem proti svému zvyku pomalu a opatrně do vody. Pomalu jsem se ponořila. Miminko na to nic, možná si změny ani nevšimlo. Pak jsem se potopila a nadechla se vody. Oldík nic, chtěl si se mnou hrát. Samozřejmě, došlo mi, vždyť je vlastně pořád ve vodě a ještě neví, že by tomu mohlo být jinak.

Rozsvítila jsem všechna světla bazénu až na dno a nechala jsem se antigravitačními nárameníky táhnout dolů. Přitom jsem si uvnitř myšlenkami hrála s Oldříškem. Okolní tlak rychle stoupal, na dně už bylo poctivých padesát atmosfér. Dole jsem se posadila na dno. Olda si klidně hrál se svými ručičkami a dožadoval se pozornosti. Očividně mu těch padesát atmosfér nevadilo.

Pomalu jsem se vynořila. Než jsem se dostala nahoru, syn se unavil a spokojeně usnul. Nevzbudil ho ani přechod do vzdušného živlu, ačkoli jsem chvíli nezadržitelně kašlala vodu, abych mohla popadnout dech.

Voda pro lidi původně nebyla přirozeným živlem, ale vesmířané tady kdysi odvedli perfektní práci. Dnes jsme je dokázali napodobit podle jejich vzoru. Musela jsem je chtě nechtě obdivovat, ačkoli jsem je sama na vlastní oči nikdy neviděla a neuvidím. Byla jsem jim vděčná i za nezapomenutelné zážitky, které jsem právě prožila. Hrát si se svým dítětem ještě před jeho narozením – to se žádné ženě dosud nepoštěstilo.

K večeru jsem ale nevydržela a probudila Viktorína.

Byl už zdráv, snad se mu jen měly oči trochu více usadit. Co se ode mě dozvěděl o našem Oldříškovi však stálo za to a jen litoval, že první kontakty zaspal. Když jsem mu nadšeně vykládala, jak se Oldík dožadoval mojí pozornosti na dně pět set metrů hlubokého bazénu, Viktorín sebou náhle trhl.

„Blaženko – myslíš, že se Oldříšek naučí pomyslit si: Pusťte nás dovnitř?“

Zůstala jsem stát, jako kdyby vedle mě udeřil hrom.

Cožpak se dá záhadná podmínka vesmířanů vyplnit tak snadno? Naučit dosud nenarozené dítě telepatické řeči, aby dokázalo zopakovat jednu jedinou větu? Zvlášť když na učení budu mít ještě skoro celý rok?

„Viktoríne!“ vykřikla jsem nahlas nadšením.

„Blaženko – to je přece tak logické, přirozené, že se jen divím, že jsem na to nepřišel už v tom Atlantiku.“

„Trošku se obávám, abych mu neublížila,“ pomyslela jsem na Oldříška. „Je ještě příliš malý.“

„Ale říkala jsi, že si prohlíží ručičky. To děti dělají až ve třetím měsíci po narození.“

„Uvidíme,“ pohodila jsem hlavou. „A vůbec, jak můžeš vědět, co malé děti dovedou a co ne?“

„Víš, kolik tisíc dětí už jsem obdivoval a záviděl jejich rodičům?“

„To už teď nemusíš,“ objala jsem ho.

Errata:

11.08.2021 15:07